ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.76.2012:35
sp. zn. 2 Afs 76/2012 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce SOLAR
PROJEKT LIBNÍČ s. r. o., se sídlem Brno, Olomoucká 3419/7, zastoupeného
JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti žalovanému
Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31 (původně Finanční
ředitelství v Českých Budějovicích), za účasti osoby zúčastněné na řízení: E.ON Distribuce,
a. s., se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, zast. JUDr. Vojtěchem Augustinem,
advokátem se sídlem České Budějovice, Senovážné nám. 2, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2012,
č. j. 10 Af 291/2011 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2011,
č. j. 4946/11-1200, jímž byla zamítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu
v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 7. 2011,
č. j. 341539/11/077910302673, a č. j. 340867/11/077910302673. Rozhodnutími správce daně
byly zamítnuty stížnosti žalobce na postup společnosti E.ON Distribuce, a. s., (dále též
„distributor“ či „plátce daně“), jakožto plátce daně (zde odvodu z elektřiny vyrobené
ze slunečního záření), a tato prvostupňová rozhodnutí byla potvrzena.
Krajský soud vyšel po stránce skutkové z toho, že dne 3. 12. 2010 byla mezi žalobcem
a společností E.ON Distribuce, a. s., uzavřena smlouva o dodávce elektřiny vyrobené
z obnovitelného zdroje, s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy. Žalobce
fakturoval distributorovi za měsíce leden až duben 2011 částky 1 230 527 Kč, 3 104 627 Kč,
4 674 575 Kč a 5 721 262 Kč, distributor však z vyúčtovaných částek žalobci uhradil pouze
částky, jejichž úhrnná výše činí o 3 184 782 Kč méně, než činila cena této elektřiny podle systému
výkupu za pevně stanovenou částku podle §4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon č. 180/2005 Sb.“).
Žalobce s tímto postupem nesouhlasil, a proto podal k finančnímu úřadu žádosti o vrácení
vratitelného přeplatku za období leden až duben 2011 a požádal též distributora (plátce daně)
o vysvětlení postupu při provedení srážky z částky účtované za dodanou elektřinu. Na žádost
žalobce o vysvětlení postupu při provádění srážky odvodu za elektřinu ze slunečního záření
reagoval distributor sdělením, že postupoval v souladu se zákonem č. 402/2010 Sb., jenž
s účinností od 1. 1. 2011 vložil do zákona č. 180/2005 Sb., nové §7a až 7i, ukládající výrobcům
elektřiny ze slunečního záření povinnost platit z elektřiny vyrobené v zařízeních uvedených
do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši
26% ze základu, představovaného částkou bez daně z přidané hodnoty hrazené plátcem odvodu
formou výkupní ceny. Distributor uvedl, že po něm nelze požadovat, aby porušil povinnosti
stanovené právními předpisy a srážku odvodu neprovedl. Žalobce proti tomuto postupu brojil
stížností na postup plátce daně podle §237 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,
v tehdy účinném znění (dále jen „daňový řád“). Místně příslušný správce daně o ní rozhodl
dvěma rozhodnutími, kterými zamítl stížnosti týkající se ledna až března 2011, respektive dubna
2011, s tím, že rovněž odkázal na změnu zákona č. 180/2005 Sb., provedenou zákonem
č. 402/2010 Sb. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce odvolání, o nichž bylo žalovaným
rozhodnuto napadeným rozhodnutím ze dne 18. 10. 2011, č. j. 4946/11-1200, tak, že tato
odvolání zamítl a obě rozhodnutí správce daně potvrdil. Posledně uvedené rozhodnutí napadl
žalobce žalobou, v níž namítal vady řízení a nezákonnost rozhodnutí. Vady řízení spatřoval
v tom, že nebyl akceptován jeho návrh vyčkat s rozhodnutím do doby, než bude rozhodnuto
Ústavním soudem o tom, zda jsou ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb., v souladu
s ústavním pořádkem ČR. Nesprávnost právního posouzení spatřoval v tom, že povinnost plátce
daně srazit, vybrat a odvést odvod podle těchto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem.
Výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů se dostalo zákonné garance podpory podnikání,
nicméně došlo k porušení principu důvěry v právo a zákazu retroaktivity, principu přiměřenosti
a rovnosti při zásazích do základních práv, porušení práva na vlastnictví a nebyly dodrženy
závazky vyplývající z mezinárodního práva. Plátce daně v důsledku této protiústavnosti nebyl
oprávněn odvod z výkupní ceny srazit. Namítána byla též nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro
nedostatek důvodů.
Krajský soud, poté co rozhodl o pokračování v řízením přerušeném na návrh žalobce,
žalobu zamítl. Pokud jde o jednotlivé žalobní námitky, uvedl, že tvrzené porušení procesního
postupu daňovými orgány neshledal, neboť daňový řád přerušení řízení z žalobcem uváděného
důvodu nepředpokládá, a proto nemohl být jeho návrh akceptován. Co se týče druhé námitky,
krajský soud konstatoval, že ze smlouvy o dodávce elektřiny a fakturace žalobce pro distribuční
společnost je zřejmé, že žalobce dodal distributorovi elektřinu vyrobenou ze slunečního záření.
Tím se stal poplatníkem odvodu a distributor jeho plátcem. Jestliže pak plátce daně odvod srazil
a odvedl jej správci daně, postupoval zcela v souladu se zákonem. Dovozuje-li žalobce nesprávné
posouzení věci z toho, že ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. je v rozporu s ústavním
pořádkem České republiky, pak ústavnost novelizačního předpisu byla posouzena Ústavním
soudem nálezem ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, v kterém Ústavní soud rozpor dané
novelizace s ústavním pořádkem nenalezl. Krajský soud poukázal na závěr Ústavního soudu,
že z platné právní úpravy nevyplývá neměnnost této úpravy v tom ohledu, že nastavená výše
podpory do budoucna vylučuje jakoukoli regulaci. Poněvadž se krajský soud řídil tímto plenárním
nálezem, nemohl žalobci přisvědčit, že právní normy aplikované v souzené věci jsou neústavní.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
kterou explicitně opírá o důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel tak namítá nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a též jinou vadu řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel především tvrdí, že zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření
je v rozporu s principem rovnosti. Pro takto podstatný rozdíl v daňovém zatížení výroben
elektřiny, v závislosti na datu uvedení zařízení do provozu, neexistují žádné relevantní věcné, tím
méně právní důvody. Již v minulosti došlo v České republice k nárůstu cen elektřiny o více než
10%, z čehož profitoval dominantní český výrobce elektřiny. Tehdy však zákonodárce
nepřistoupil k dodatečnému zavedení daňové povinnosti. Stěžovatel dále poukazuje na to,
že doba návratnosti fotovoltaických elektráren se dosti liší, neboť jednotliví výrobci využívají
různé formy financování. Důsledkem zavedení odvodu je zásah do rovnosti v přístupu k právu
podnikat dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
Dále stěžovatel namítá, že odvod, jímž de facto došlo ke snížení garantovaných výkupních
cen o 26% (výše odvodu totiž závisí pouze na ceně vyrobeného množství elektřiny, přičemž
sazba je stanovena fixně), odporuje zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního
očekávání. V době, kdy se stěžovatel rozhodoval o výstavbě fotovoltaické elektrárny, její
rentabilitě a způsobu financování, vycházel ze záruky udržení výše výkupních cen. Jestliže
následně stát dospěl k závěru, že parametry pro určení výkupních cen stanovil nesprávně, nemůže
náprava spočívat v uložení odvodu na základě data uvedení zařízení do provozu. V době uvedení
zařízení do provozu nebylo toto datum relevantní z pohledu daňového režimu. Z judikatury
Ústavního soudu vyplývá, že stát může určité skupině osob poskytnout méně výhod než jiné,
může tak však učinit pouze ve veřejném zájmu a nikoliv libovolně. Zákonodárce při přijímání
zákona č. 402/2010 Sb. existenci veřejného zájmu netvrdil, ani neprokázal. Zavedením odvodu
bylo neoprávněně zasaženo do legitimního očekávání stěžovatele, tedy do majetkového práva
chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že mechanicky přejal a aplikoval právní názor
vyslovený v nálezu Ústavního soudu, ačkoliv z nálezu plyne, že Ústavní soud neposkytl generální
záruku ústavní konformity uplatnění odvodu z elektřiny ze slunečního záření ve všech případech.
Důsledkem srážení odvodu z elektřiny ze slunečního záření je nedodržení návratnosti investice
stěžovatele garantované §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. Tyto skutečnosti hodlá stěžovatel
prokázat účetními doklady a finanční analýzou, kterou však bude možné v ekonomicky
věrohodné podobě předložit až po skončení tříleté doby trvání povinnosti k úhradě odvodu
z elektřiny ze slunečního záření. Stěžovatel navrhuje, aby soud řízení přerušil do doby uplynutí tří
let od zavedení povinnosti hradit odvod. Krajský soud se reálnými dopady srážení odvodu
nezabýval, nezohlednil je a neumožnil stěžovateli navrhnout důkazy k jejich prokázání, ač právě
na nutnost zcela individuálního posouzení dopadů odvodu do právní sféry stěžovatele poukazuje
nález Ústavního soudu. Postup krajského soudu tak představuje vadu řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu, spolu s rozhodnutím žalovaného, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel nebyl v průběhu řízení
zkrácen na svých právech a napadená rozhodnutí se opírají o platnou zákonnou úpravu, jejíž
protiústavnost nebyla shledána ani Ústavním soudem. Jakkoli došlo ke snížení podpory
poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren (FVE), nejednalo se o zásah, který by
ve svém důsledku znamenal dotčení zaručených ústavních práv dotčených subjektů.
Argumentaci, že v případě stěžovatele nebude splněna patnáctiletá garance navrácení investic,
stěžovatel navíc ničím nedoložil. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Před vlastním hodnocením věci musel Nejvyšší správní soud zohlednit fakt,
že v průběhu řízení o kasační stížnosti došlo v důsledku změny právní úpravy (nabytí účinnosti
zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky) ke dni 31. 12. 2012 k zániku
původního žalovaného – Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, přičemž do jeho
právního postavení vstoupil nově zřízený orgán – Odvolací finanční ředitelství (§1 odst. 2, §19
odst. 1 a §20 odst. 2 citovaného zákona). Nejvyšší správní soud proto nadále jako s žalovaným
jednal s orgánem posledně zmiňovaným (§69, věta za středníkem s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel především v obecné rovině namítá, že právní úprava odvodu za elektřinu
ze slunečního záření porušuje princip rovnosti, legitimního očekávání a zákaz retroaktivity.
S těmito argumenty se ovšem vypořádal již Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (publikován pod č. 220/2012 Sb.), jímž rozhodl o návrhu skupiny senátorů
na zrušení části zákona č. 180/2005 Sb., upravující právě odvod z elektřiny ze slunečního záření.
Vykonatelné nálezy Ústavního soudu jsou dle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány
i osoby, tedy i pro zdejší soud. Pro polemiku stěžovatele s právním názorem Ústavního soudu,
která je vedena pouze v obecné rovině, bez konkretizace na individuální situaci stěžovatele, není
proto v řízení o kasační stížnosti místo.
Účastníkům tohoto řízení je odůvodnění shora uvedeného nálezu nepochybně dobře
známé, neboť oba na ně ve svých podáních odkazují. Postačí tedy pouze stručně shrnout stěžejní
názory Ústavního soudu, které se týkají podstatné části argumentace stěžovatele uplatněné
v kasační stížnosti.
Pro provozovatele FVE, jimž patnáctileté období garancí dle §6 odst. 1 zákona
č. 180/2005 Sb., počalo plynout před zavedením odvodu, vykazuje úprava odvodu z elektřiny
ze slunečního záření účinky nepravé retroaktivity. Tento typ retroaktivity právní normy
je v zásadě přípustným jevem, přesto však nelze vyloučit, že by mohly existovat legitimní důvody
pro zachování předchozí právní úpravy, ačkoliv zákonodárce deklaroval veřejný zájem na její
změně. V případě zákona č. 402/2010 Sb., jímž byl zaveden odvod z elektřiny ze slunečního
záření, však Ústavní soud žádný zájem převažující nad veřejným zájmem na změně právní úpravy
neshledal (podrobně viz část VIII. /a. citovaného nálezu).
Nová právní úprava zavádějící odvod není především v rozporu s principem ochrany
legitimního očekávání. Uvedený princip totiž nesměřuje k zakonzervování existujícího stavu
právní úpravy, nýbrž toliko k ochraně očekávání nabytí majetku. Zákon č. 180/2005 Sb. založil
provozovatelům fotovoltaických elektráren očekávání, že investice do jejich vybudování
a provozu se jim vrátí díky garantovaným cenám do patnácti let od připojení elektrárny
do distribuční soustavy. I přes zavedení odvodu je díky výši garantovaných výkupních cen,
v porovnání s náklady na pořízení fotovoltaických elektráren, které dramaticky poklesly,
návratnost investice v horizontu patnácti let zajištěna a k porušení zákonem založeného
legitimního očekávání tedy nedošlo. Pokud provozovatelé FVE předpokládali (s ohledem
na velmi štědře nastavený systém podpory), že náklady na pořízení a provoz FVE se jim vrátí
dříve než za patnáct let, pak toto jejich očekávání nepodléhá ochraně, jelikož jim nebylo založeno
zákonem, nýbrž pouze subjektivním přesvědčením, že nedojde k žádné změně podmínek
podpory výroby elektřiny ze slunečního záření. Předpoklad naprosté neměnnosti právní úpravy
z požadavků právního státu v žádném případě nevyplývá (v podrobnostech viz bod
65 až 72 nálezu).
Pokud jde o druhou z garancí, tedy záruku zachování výše výnosů za jednotku elektřiny
po dobu patnácti let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální (se zohledněním
indexu cen průmyslových výrobců), k té Ústavní soud uvedl, že nedosahuje ústavněprávní
intenzity (viz bod 87 nálezu). Uvedl, že nebylo zjištěno, že by výnosem ve smyslu §6 odst. 1
písm. b) bodu 2. zákona č. 180/2005 Sb. měla být určitá konkrétní výše čistého zisku. Pokud
Ústavní soud nedospěl k závěru, že zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření
je v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání z důvodu porušení záruky obsažené v §6
odst. 1 písm. b) bodě 2. zákona č. 180/2005 Sb., nepřísluší zdejšímu soudu s tímto závěrem
jakkoli polemizovat, a to tím méně, že detailnímu abstraktnímu přezkumu ústavnosti normy
ze strany Ústavního soudu v daném případě nic nebránilo, neboť posouzení této otázky nezávisí
na individuální situaci konkrétní osoby. Otázka tedy nezní tak, zda je odvod (materiálně daň),
jímž se snižuje faktický příjem stěžovatele, protiústavní z důvodu porušení §6 odst. 1 písm. b)
bodu 2. zákona č. 180/2005 Sb., nýbrž zda minimální státem garantovaná cena, za níž je elektřina
vykupována, je stanovena Energetickým regulačním úřadem v dostatečné výši (i s ohledem
na povinný odvod srážený z výkupní ceny). V nyní projednávané věci se soud zabývá pouze
otázkou daňovou a neshledal, že by aplikaci §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., bránil §6 odst. 1
písm. b) bod 2. téhož zákona. Lze doplnit, že z pohledu naplnění legitimního očekávání
stěžovatele je mnohem významnější garance návratnosti investice v horizontu patnácti let než
garance výše výnosu za jednotku elektřiny, která je podstatná pouze z hlediska krátkodobého
financování (cash-flow), jehož nepříznivý vývoj lze korigovat nástroji uvedenými v bodě
89 nálezu Ústavního soudu.
Co se týče námitky porušení rovnosti výrobců elektrické energie, Ústavní soud poukázal
na to, že rozdílný přístup k odlišným skupinám jednotlivců je ústavně akceptovatelný, pokud
je založen na objektivních a rozumných důvodech. Posuzovaný odvod se vztahuje na FVE,
uvedené do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. V tomto období došlo
k dramatickému poklesu pořizovacích nákladů jednotlivých komponentů tohoto typu elektrárny
(o více než 40%). Dle stávající právní úpravy však na to mohl Energetický regulační úřad reagovat
pouze pětiprocentním snížením garantovaných cen. I přes tento omezený zásah by byli
provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených do provozu po 1. 1. 2009 nejvíce
zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Proto stát přistoupil k zavedení odvodu, jímž částečně
snížil podporu poskytovanou této skupině výrobců elektrické energie. Důvody pro jeho zavedení
jsou tedy racionální a ústavně souladné (viz body 74 až 76 nálezu). K tomu lze dodat, že cílem
uvalení odvodu na elektřinu produkovanou ze slunečního záření v zařízeních uvedených
do provozu po 1. 1. 2009 bylo právě obnovení rovnosti mezi jednotlivými skupinami výrobců
elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Tato rovnost byla narušena prudkým propadem cen
komponentů fotovoltaických elektráren, takže garantované ceny za výkup elektřiny byly
(vzhledem k poklesu nákladů) nepřiměřeně vysoké, a to i v porovnání s ostatními obnovitelnými
zdroji energie.
Otázkou, zda právní úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření je v souladu
se svobodou podnikání, zaručenou čl. 26 Listiny základních práv a svobod, se Ústavní soud
výslovně nezabýval. Nejvyšší správní soud k této dílčí námitce stěžovatele nejprve poukazuje
na to, že v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se lze svobody podnikání
domáhat pouze v mezích zákonů, které ji upravují. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne,
že případná omezení svobody podnikání musí šetřit podstatu a smysl této svobody (čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod; viz například nález ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08,
publikovaný pod č. 151/2009 Sb.). Zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření neomezuje
hospodářskou soutěž a nestanoví žádné podmínky pro výkon podnikatelské činnosti; přímo tedy
do svobody podnikání nezasahuje. Jelikož však snižuje výnosy dosahované v rámci podnikatelské
činnosti, ovlivňuje svobodu podnikání nepřímo. Státní regulace, která je pro energetický sektor
typická a k níž dochází v několika aspektech [přednostní právo na připojení do distribuční
soustavy (§4 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb.), stanovení garantovaných obchodních podmínek,
včetně ceny (§4 odst. 4 téhož zákona) atd.], musí při stanovení ceny zohlednit i možnost tvorby
zisku, jinak dojde ke znemožnění určité oblasti podnikatelské aktivity, a tedy porušení čl. 26
Listiny základních práv a svobod (srov. nález ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 24/99,
publikovaný pod č. 167/2000 Sb.).
Ústavní soud nicméně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 dovodil, že i přes zavedení odvodu
z elektřiny ze slunečního záření je zisk provozovatelům FVE garantován. Nejvyšší správní soud
dodává, že v případě investičních záměrů vyznačujících se vysokými počátečními pořizovacími
náklady není možné očekávat, že bude okamžitě po uvedení zařízení do provozu dosahován zisk
v účetním slova smyslu. Investice do výroby energie ze slunečního záření je investicí
dlouhodobou. Garance poskytnutá zákonem je postavena na tom, že do patnácti let od uvedení
FVE do provozu se vlastníkovi elektrárny vrátí náklady vynaložené na její pořízení.
V následujících letech, až do konce životnosti elektrárny (vyhláška č. 475/2005 Sb., kterou
se provádějí některá ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., předpokládá životnost nové výrobny
elektřiny ze slunečního záření v délce dvaceti let), již naproti výnosům realizovaným provozem
elektrárny budou stát jen běžné náklady na provoz; tím výrazně stoupne zisk.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že v jeho případě má shora popsaný stav na majetkovou
podstatu jeho podnikání likvidační, respektive rdousící dopady, zde lze jeho argumentaci
přisvědčit v tom, že i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 takové důsledky v některých
případech připustil. V konkrétních, individuálně posuzovaných, případech by dle názoru
Ústavního soudu aplikace zákona č. 402/2010 Sb. mohla být skutečně protiústavní; půjde však
pouze o případy, kdy by odvod měl likvidační účinky či zasahoval samotnou majetkovou
podstatu výrobce elektrické energie. Přitom je třeba hodnotit jednak dodržení garancí ve smyslu
§6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich patnáctiletém trvání, jednak okamžité účinky odvodu.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že právě v jeho individuálním případě bude mít
zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek, že nebude dosaženo návratnosti
investice v zákonem garantované lhůtě (tedy 15 let). Omezil se však pouze na obecné tvrzení,
které blíže nekonkretizoval, ani neoznačil žádné důkazní prostředky, které by byly na podporu
této argumentace okamžitě k dispozici. Důkazní prostředek, který hodlá stěžovatel předložit
(finanční analýza), má být k dispozici až na počátku roku 2014, tedy po uplynutí tří let
od zavedení předmětného odvodu.
Zde je ovšem nutné v prvé řadě poukázat na to, že tvrzení o nemožnosti dosáhnout
zákonem garantované doby návratnosti investice vznesl stěžovatel poprvé až v kasační stížnosti,
ačkoliv mu nic nebránilo učinit tak již v řízení před krajským soudem. Nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl vydán dne 15. 5. 2012, přičemž krajský soud rozhodl o žalobě až dne
2. 10. 2012. Stěžovatel tak měl k dispozici téměř pět měsíců na to, aby se právního názoru
vysloveného Ústavním soudem dovolal, a umožnil tak krajskému soudu, aby se s ním vypořádal.
Namísto toho však stěžovatel zůstal pasivní, nestřežil řádně svá práva a neumožnil krajskému
soudu [rozhodujícímu v intencích žalobních námitek – srov. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., §75
odst. 2, věta první s. ř. s.] zohlednit jeho konkrétní situaci. Nadto je třeba upozornit
na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., dle kterého je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li
se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáváno, ač tak učinit mohl.
I přes nepřípustnost této kasační námitky považuje Nejvyšší správní soud za vhodné
uvést, že i kdyby ji (s ohledem na specifickou situaci, kdy se uplatňovaná argumentace odvíjí
od odůvodnění nálezu Ústavního soudu, vydaného až v průběhu řízení před krajským soudem)
připustil k meritornímu projednání, stěžovatel ve své argumentaci o možné aplikaci výjimky
z pravidla, kterou Ústavní soud připustil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zůstává pouze u naprosto
obecného tvrzení. Ani v kasační stížnosti svou hospodářskou situaci blíže nepopsal, neuvedl, jaké
náklady vynaložil na pořízení FVE, kolik stojí běžný provoz elektrárny, jaké náklady doposud
vynaložil, jakými disponuje vlastními a cizími zdroji, v jakých lhůtách jsou splatné jeho závazky,
jakých výnosů dosahuje atd. I kdyby tedy směl zdejší soud ke skutečnostem nově uvedeným
v kasační stížnosti přihlédnout, nemohl by se otázkou působení odvodu na finanční situaci
stěžovatele zabývat detailněji, neboť stěžovatel nevznesl konkrétní tvrzení. Přezkum důvodnosti
takové námitky by nutně zůstal jen ve zcela obecné rovině, neboť čím je žalobní bod či kasační
námitka obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat
jej (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, publikované pod č. 2162/2011 Sb. NSS).
S ohledem na skutečnosti výše uvedené lze tak uzavřít, že (v rámci přípustných
kasačních námitek) nebyla existence kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., shledána.
Vadu řízení před krajským soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] spatřuje stěžovatel
v tom, že se krajský soud nezabýval jeho konkrétní situací; neumožnil mu též navrhnout důkazní
prostředky k prokázání reálných dopadů odvodu z elektřiny ze slunečního záření na jeho situaci.
Jak bylo již výše konstatováno, stěžovatel v žalobě, ani později v průběhu řízení před krajským
soudem, neuvedl, jaké konkrétní dopady má zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření
na jeho osobní situaci; krajskému soudu tak nelze vyčítat, že při vypořádávání žalobních bodů
individuální situaci stěžovatele nezohlednil. Ostatně ani v řízení o kasační stížnosti nebyl
stěžovatel schopen alespoň s určitou mírou detailnosti vypovědět, do jaké hospodářské situace ho
zavedení odvodu uvrhlo. Rozsudek krajského soudu tak není zatížen vadou nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů, jak je kasační stížností namítáno. Za situace, kdy stěžovatel sám
nespecifikoval dopady právní úpravy odvodu do své majetkové sféry, krajský soud nepochybil,
pokud v této otázce bez dalšího odkázal na závěry plenárního nálezu Ústavního
soudu a věcí se blíže nezabýval (shodně viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 11. 2012,
č. j. 8 Afs 60/2012 – 27).
Stěžovateli lze nicméně přisvědčit alespoň potud, že postup krajského soudu, který, poté
co řízení přerušil, nerozhodl nejprve o pokračování v řízení s tím, že by teprve poté,
s přiměřeným časovým odstupem, meritorně ve věci rozhodl, je možno vnímat jako poněkud
překvapivý. Namísto toho soud jedním rozhodnutím, které bylo (za podmínek §51 odst. 1 s. ř. s.)
vydáno bez jednání, rozhodl o pokračování v řízení a o zamítnutí žaloby. V tomto smyslu tedy
námitku stěžovatele, dle které mu nebylo umožněno navrhnout důkazní prostředky k prokázání
své osobní situace, nelze odmítnout jako bezpředmětnou. Na druhé straně ovšem nelze
přehlédnout, že k přerušení řízení došlo na návrh stěžovatele, který navrhl přerušení do doby, než
Ústavní soud rozhodne ve věci projednávané pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Je přitom vysoce
pravděpodobné, že se stěžovatel, který byl v řízení o žalobě zastoupen advokátem a jehož
finanční situace do značné míry závisela právě na tom, jak Ústavní soud rozhodne o návrhu
na zrušení zákona č. 402/2010 Sb., dozvěděl o vyhlášení nálezu Ústavního soudu bezprostředně
poté. Vyhlášení nálezu v této věci věnovala ostatně pozornost i mnohá média. Ve Sbírce zákonů
byl nález publikován dne 29. 6. 2012 (částka 77). Stěžovatel tak musel vědět, že důvod pro
přerušení řízení odpadl, a tedy že bude ve věci vydáno rozhodnutí (přičemž vyjádřil implicitní
souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání). Bylo proto především v jeho zájmu, aby
bezprostředně po vyhlášení nálezu Ústavního soudu reagoval na závěry v něm uvedené.
Shora popsaný postup krajského soudu tedy nepředstavuje vadu řízení, jež mohla mít
vliv na zákonnost rozhodnutí, a to především z toho důvodu, že stěžovatel v kasační stížnosti
žádný relevantní důkazní návrh neuplatnil, ač měl k tomu dostatečný prostor. Ostatně, důkazní
pasivita stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti nejlépe dokládá, že postup krajského soudu, byť
se vyznačuje částečnou nepředvídatelností, nemohl zkrátit stěžovatele na jeho právu navrhnout
důkazní prostředky za účelem doplnění skutkového stavu věci. Proto tento postup, jakkoliv byl
nevhodný, nelze označit za vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného
rozsudku.
Nejvyšší správní soud neshledal konečně ani důvod pro přerušení řízení o kasační
stížnosti, jak to navrhoval stěžovatel. Správní soudy vycházejí při přezkumu zákonnosti správního
rozhodnutí ze skutkového stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§75 odst. 1
s. ř. s.). Má-li dojít v soudním řízení správním k doplnění skutkových zjištění správního orgánu
dokazováním, musí se navržené důkazní prostředky upínat ke skutečnostem existujícím v době
vydání rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel by tedy musel navrhnout takový důkazní prostředek,
jímž by prokázal, že dne 18. 10. 2011 (den vydání rozhodnutí žalovaného) bylo zřejmé, že nebude
dosažena zákonem garantovaná doba návratnosti investice. Není proto důvod pro přerušení
řízení o kasační stížnosti za účelem zpracování finanční analýzy ke dni 31. 12. 2013. Stěžovateli
přitom nic nebránilo, aby svou důkazní povinnost splnil již v řízení před krajským soudem,
a to například předložením finanční analýzy sestavené ke dni 18. 10. 2011, zachycující
i předpokládaný budoucí vývoj, částečně verifikovaný v mezidobí docílenými hospodářskými
výsledky. Jinou otázkou je, zda by pomocí této analýzy byl stěžovatel vůbec s to unést důkazní
břemeno ve vztahu ke svému tvrzení, že nebude dosažena patnáctiletá doba návratnosti investice;
to ovšem za stávajícího stavu věci nelze hodnotit.
Nejvyšší správní soud s ohledem na skutečnosti výše uvedené dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. Neshledal
přitom žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady běžné
administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osoba
zúčastněná na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však nebyla osobě
zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl tak, že nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu