ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.87.2012:31
sp. zn. 2 Afs 87/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Drda Glass,
spol. s r. o., se sídlem Příšovice 124, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství,
se sídlem Brno, Masarykova 31 (dříve Finanční ředitelství v Ústí nad Labem), v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
23. 11. 2012, č. j. 59 Af 26/2012 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Předmět a dosavadní průběh řízení
[1.] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením napadeným nyní
projednávanou kasační stížností odmítl žalobu žalobce brojící proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2012, č. j. 9253/12-1200-501918 (dále též „napadené
rozhodnutí“). Jakkoliv v této věci rozhodovalo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, je nutno
uvést, že ke dni 31. 12. 2012 byl tento orgán zrušen zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě
České republiky. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, přičemž
dle §20 odst. 2 citovaného zákona platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní
uvedeny územní finanční orgány, zde tedy Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, rozumí se jimi
orgány finanční správy příslušné dle zákona č. 456/2011 Sb. (v tomto případě tedy Odvolací
finanční ředitelství). Nejvyšší správní soud proto podle §69 soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“) v řízení o kasační stížnosti jednal s tímto orgánem.
[2.] Důvodem odmítnutí žaloby krajským soudem podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tzn. pro
nesplnění podmínek řízení, byla skutečnost, že dne 12. 11. 2012 bylo do datové schránky soudu
doručeno podání žalobce, učiněné prostřednictvím daňového poradce Ing. Borise Pospíšila
a označené jako „Žaloba proti správnímu orgánu – Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem“.
Obsahem tohoto blanketního podání však bylo toliko označení soudu, vůči němuž podání
směřuje, označení žalobce, jeho zástupce a žalovaného a specifikace napadeného správního
rozhodnutí a příloh (plná moc, zmocňující Ing. Borise Pospíšila k zastupování žalobce v řízení
před krajským soudem a kopie napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem
ze dne 11. 9. 2012, č. j. 9253/12-1200-501918).
II. Podstata napadeného usnesení krajského soudu
[3.] Krajský soud podanou žalobu usnesením napadeným nyní projednávanou kasační
stížností odmítl pro neodstranitelnou překážku řízení a věcí se meritorně nezabýval. Konstatoval,
že za překážku řízení považuje neuvedení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky za nezákonné nebo nicotné
[§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Soud zjistil, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo zástupci
žalobce doručeno dne 13. 9. 2012 a dvouměsíční lhůta k podání žaloby tak končila 13. 11. 2012.
Za této situace tedy soud, jakkoliv postupoval neprodleně, již nemohl žalobce vyzvat k odstranění
vad podání, spočívajících v absenci – byť i jediného – žalobního bodu, protože tyto vady
nemohly být reálně do 13. 11. 2012 odstraněny.
III. Obsah kasační stížnosti
[4.] Podstata argumentace žalobce (dále jen „stěžovatel“) spočívá v tom, že pokud
komunikace mezi soudem a stěžovatelem probíhala prostřednictvím datové schránky, nebylo lze
vyloučit, že by stěžovatel na výzvu soudu byl schopen řádně zareagovat do 24:00 hod. dne
13. 11. 2012, když vadné, blanketní podání soudu došlo dne 12. 11. 2012 v 15:34 hod. Proto
stěžovatel považuje napadené usnesení krajského soudu za nezákonné a navrhuje, aby bylo
zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV. Vlastní argumentace soudu
[5.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Důvod, který stěžovatel uplatnil [§103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.], je odepření přístupu k soudu, spočívající v tom, že krajský soud namísto
meritorního projednání a rozhodnutí podané žaloby ji odmítl, přičemž stěžovatele předtím
nevyzval k odstranění jejích vad. Předmětem přezkumu činěného zdejším soudem je proto
výlučně otázka posouzení zákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
[6.] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel nerozporuje skutkové okolnosti
řízení před krajským soudem. Stěžovatel sám přiznává, že pochybením jeho zástupce došlo
k tomu, že krajskému soudu byl dne 12. 11. 2012 doručen pouze blanketní návrh, bez uvedení
jakéhokoliv žalobního bodu. Rovněž potvrzuje, že tento návrh byl krajskému soudu doručen
tohoto dne prostřednictvím datové schránky v 15:34 hod. s tím, že posledním dnem lhůty pro
podání žaloby byl den následující, tj. 13. 11. 2012.
[7.] Nejvyšší správní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury musí žaloba vždy (byť
třeba i jen v nejhrubších rysech) obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů žalobce rozhodnutí napadá. Pokud žaloba žádný žalobní bod
neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání
žaloby, na rozdíl od konkretizace v žalobě již uvedeného žalobního bodu (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod
č. 113/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 – 42, či rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58,
publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2000,
sp. zn. III. ÚS 236/99, publikovaný pod č. 5/2000 Sb. nál. a usn., sv. č. 17, str. 35
a na http://nalus.usoud.cz).
[8.] Nejvyšší správní soud vyhodnotil - ve shodě s napadeným usnesením krajského
soudu - žalobu jako blanketní. Žaloba totiž musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d), §75 odst. 2 věta první s. ř. s]. Na tomto
požadavku je, v důsledku uplatnění dispoziční a koncentrační zásady, ovládající
správní soudnictví, nutno trvat a soud není oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti
správního aktu (viz zejména citovaný rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58). V nyní projednávaném případě stěžovatel tuto svoji povinnost, jejíž
splnění je nezbytné pro meritorní přezkum žaloby, nesplnil, což ostatně ani sám nerozporuje.
[9.] Nejvyšší správní soud, který hodnotí zákonnost postupu krajského soudu a jeho
rozhodnutí, kterým byl návrh odmítnut, dospěl k závěru, že napadené usnesení není nezákonné.
Jak totiž opakovaně uvedl zdejší soud, „pokud jde o nezbytnost výzvy k doplnění žalobního bodu, tak
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný
žalobní bod, a zároveň již není objektivně možné, že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil,
neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť
takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu
s nimiž je řízení o žalobě koncipováno“ (viz rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 2 As 69/2008 - 148, anebo
ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS).
[10.] Smyslem §37 odst. 5 s. ř. s. je totiž upozornit podatele na vady podání, vyzvat ho k jejich
odstranění, dát podateli možnost k odvrácení nepříznivých následků spojených s neodstraněním
vad a o těchto následcích ho poučit. Lze-li nějakou vadu podání odstranit jen v zákonem
omezené a neprominutelné lhůtě, má smysl vyzvat k takovému doplnění jen za předpokladu,
bude-li to vůbec „technicky“ proveditelné a racionální. Nelze tedy vyloučit, aby taková výzva,
zejména za použití moderních komunikačních prostředků, byla skutečně učiněna až v posledních
dnech či zcela výjimečně v poslední den lhůty k podání žaloby. Jak nicméně konstatoval zdejší
soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2010, č. j. 7 As 15/2010 – 60, „procesní postup účastníků řízení včetně
toho, zda žalobce podá žalobu až v samém závěru lhůty, kdy tak může učinit, souvisí s jeho procesní odpovědností
a musí nést případné důsledky, které z jeho vlastního načasování takových kroků plynou.“ Podáním učiněným
v blanketní podobě až v odpoledních hodinách předposlední den zákonné lhůty tedy stěžovatel
podstoupil riziko, že soudu nezbude dostatečný prostor pro úplnou a důslednou aplikaci postupu
směřujícího k odstranění vad podání v souladu s §37 odst. 5 s. ř. s.
[11.] Pokud za této situace soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vad žaloby
(což by se muselo stát v řádu pouze několika hodin), a namísto toho nejprve zjišťoval, kdy končí
lhůta k podání žaloby (hned 13. 11. 2012), nelze jeho postup označit za nezákonný; byť
nezákonným by samozřejmě tento postup nebyl ani tehdy, pakliže by tak soud učinil a namísto
zjišťování včasnosti žaloby nejprve stěžovatele vyzval, aby obratem odstranil její vady. I pro tyto
případy totiž platí zásada, že každý je povinen si svoje práva střežit sám. Soud nemohl ani
přehlédnout, že stěžovatel byl zastoupen kvalifikovanou osobou, která především se měla
podobné chyby vyvarovat, a že povinnost v žalobě uvést den doručení napadeného správního
rozhodnutí plyne přímo ze zákona [§71 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], což však stěžovatel v blanketní
žalobě rovněž neučinil.
[12.] Postup krajského soudu v této konkrétní věci nemůže být protizákonný ani proto,
že informaci o tom, kdy bylo doručeno rozhodnutí žalovaného a kdy tedy i končí lhůta k podání
žaloby, obdržel až dne 21. 11. 2012, tedy v době, kdy by již stejně k případným uplatněným
žalobním bodům nemohl ze shora popsaných důvodů vůbec přihlížet.
[13.] Za této situace Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než konstatovat, že kasační stížnost
není důvodná, a proto mu nezbylo, než rozsudkem jí zamítnout (§110 odst. 1, in fine s. ř. s.).
[14.] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde
o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly a Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu