ECLI:CZ:NSS:2013:2.ANS.9.2013:12
sp. zn. 2 Ans 9/2013 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Obvodní soud pro Prahu 2, se sídlem Praha 2, Francouzská 19, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2013, č. j. 8 A 81/2012 –
45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 29. 6. 2012 k Městskému soudu v Praze žalobu,
jíž se domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného ve věci žádosti o poskytnutí informací podle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
[2] Městský soud v Praze nejdříve usnesením ze dne 24. 7. 2012, č. j. 8 A 81/2012 - 6, vyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2000 Kč. Na uvedenou výzvu
reagoval stěžovatel dne 2. 8. 2012 zasláním podání s žádostí o osvobození od soudních poplatků.
Proto jej městský soud usnesením ze dne 6. 8. 2012 vyzval, aby ve lhůtě dvou týdnů stěžovatel
doložil svou platební neschopnost prostřednictvím Prohlášení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel na uvedenou výzvu nijak
nereagoval, městský soud usnesením ze dne 14. 9. 2012, č. j. 8 A 81/2012 - 15, žádosti
stěžovatele nevyhověl a tedy mu nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Kasační stížnost
stěžovatele směřující proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
14. 11. 2012, č. j. 6 Ans 14/2012 - 11, jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 in fine zák.
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zamítl, neboť se ztotožnil
se způsobem, jakým městský soud posoudil předmětnou žádost stěžovatele.
[3] Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2013, č. j. 8 A 81/2012 - 41,
stěžovatele opět vyzval zaplacení soudního poplatku, a to ve lhůtě 10 dnů. Vzhledem
2
ke skutečnosti, že takto stanovená lhůta marně uplynula, městský soud v záhlaví citovaným
usnesením ze dne 10. 10. 2013 řízení podle §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích (dále jen zákon o soudních poplatcích“) ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. zastavil.
[4] Stěžovatel napadl uvedené usnesení městského soudu podáním, kterým se domáhá jeho
kasace. Své nesouhlasné stanovisko s výše předestřenými závěry městského soudu stěžovatel
v kasační stížnosti odůvodňuje především tím, že městský soud mu na zaplacení soudního
poplatku poskytl nepřiměřeně krátkou lhůtu, ačkoliv městský soud věděl, že stěžovatel nakládá
toliko s malými finančními prostředky a pokud i za této situace nevyhověl jeho žádosti, rozhodl
„zjevně nezákonně“. V postupu městského soudu pak spatřuje i svévolné omezení jeho práva
na svobodný přístup k informacím, pokud v řízení, kterým se domáhá jeho ochrany, po něm
požadoval uhrazení soudního poplatku. Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky
zákonným kasačním důvodům ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., z textu podání i charakteru
napadeného usnesení o zastavení řízení je lze dovodit, že namítá nezákonnost usnesení ve smyslu
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[5] V rámci přezkumu naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
v tomto případě netrval, s ohledem na specifický charakter napadeného usnesení městského
soudu, na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení
stěžovatele advokátem. Opačný postup by totiž znamenal jen další řetězení téhož problému
a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, rozhodnutí NSS dostupná na www.nssoud.cz).
[6] Nejvyšší správní soud již opakovaně stěžovateli zdůraznil, že jeho názor o nepřípustnosti
kasační stížnosti proti rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků, považuje
za nesprávný. Soud zde odkazuje na svou rozhodovací praxi, např. rozsudek ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 7 As 40/2004 – 97, podle které nejsou rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků podřaditelná pod rozhodnutí podle §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. (rozhodnutí, jimiž
se pouze upravuje vedení řízení), neboť tímto rozhodnutím se rozhoduje o podstatném
procesním právu účastníka řízení.
[7] Kasační stížnost je tak podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná, byť nebyl zaplacen soudní
poplatek a stěžovatel ani není zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal
kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[8] Stěžovatel kasační stížností brojí především proti tomu, že bylo řízení o jeho žalobě
zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Jak bylo rekapitulováno výše, stěžovatel byl
městským soudem řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku, byla mu stanovena jednak
dvoutýdenní lhůta, jednak následně lhůta desetidenní pro zaplacení, a to za situace, kdy
v důsledku stěžovatelem podané kasační stížnosti ze dne 18. 10. 2012 v mezidobí proběhlo
i řízení o ní před Nejvyšším správním soudem, které vyústilo ve vydání citovaného rozsudku
ze dne 14. 11. 2012. Od prv ní výzvy k zaplacení soudního poplatku až do vydání v záhlaví
uvedeného usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku tak uběhlo téměř
13 měsíců, přičemž po celou dobu si musel být stěžovatel vědom své poplatkové povinnosti,
a to rovněž i díky své nadměrné procesní aktivitě v obdobných řízeních před Městským soudem
v Praze. Námitka stěžovatele, že pro něj byly lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku
příliš krátké, na tomto závěru nemůže nic změnit. V dosavadní judikatuře Nejvyššího správního
soudu byly totiž za příliš krátké označovány spíše lhůty ještě výrazně kratší, jak ukazuje rozsudek
zdejšího soudu ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 - 76, který za specifických okolností
daného případu konstatoval, že třídenní lhůta byla nepřiměřeně krátkou. S ohledem na výše
uvedené měl stěžovatel v nyní posuzovaném případě lhůtu fakticky nesrovnatelně delší.
Stanovené lhůty proto nelze hodnotit jako nepřiměřeně krátké, a to ani v důsledku toho,
že stěžovatel disponoval pouze malými finančními prostředky, jak připomíná v kasační stížnosti.
Z chování stěžovatele (nejen) v průběhu tohoto řízení, ani z kasační stížnosti ostatně nevyplývá,
že by jiná lhůta (např. jím požadované lhůta v délce „ne kratší než 28 dnů“) pro zaplacení soudního
poplatku mohla něco změnit na stěžovatelově schopnosti i ochotě soudní poplatek zaplatit.
[9] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkami stěžovatele, kdy mu mělo být
postupem městského soudu znemožněno žádat o poskytnutí informací, ačkoliv „každá osoba
je oprávněna požádat povinný subjekt kdykoliv o jakékoliv informace a stejně tak požádat i opětovně, když povinný
subjekt informace neposkytne.“ Judikatura Nejvyššího správního soudu sice setrvale vychází z toho,
že široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest
k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním
z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání, a stěžovatel tak má plné právo takové spory vést.
Nemůže se však jednat o přístup neomezený a nijak neregulovaný. Je totiž třeba brát v úvahu, že jeho
uplatnění formou kverulantních, zjevně šikanózních či pracovní kapacitu orgánů veřejné moci
z různých důvodů cíleně paralyzujících, může mít významné negativní důsledky, které za určitých
okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel samotného práva na svobodný přístup k informacím.
„Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné
moci, proto musí být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může
se za určitých okolností dít i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, publ. pod
č. 2601/2012 Sb. NSS).
[10] Výtky stěžovatele, že městský soud považuje „judikáty za trhací kalendář“, stejně jako další
stěžovatelovy výtky, odkazy na neexistující řízení před rozšířeným senátem („3 As 125/12“) nebo
námitky, které nabývají charakteru stručných a místy nesrozumitelných příkazů či pokynů, nejsou
vůbec způsobilé k tomu, aby byly jakkoliv samostatně posouzeny.
[11] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou ze shora
uvedených důvodů zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu