ECLI:CZ:NSS:2013:2.APS.8.2012:16
sp. zn. 2 Aps 8/2012 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Z. H.,
.zastoupeného JUDr. Markem Hastíkem, advokátem se sídlem Pellicova 33, Brno, proti
žalovaným: a) Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, b) Úřad městské části
Praha 4, se sídlem Antala Staška 80b, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č. j. 6 A 119/2011 – 123,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět a dosavadní průběh řízení
[1.] Žalobce (dále „stěžovatel“) se u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaných. Ten spatřoval v chybném
zápisu příjmení jeho otce a matky v informačním systému evidence obyvatel (dále jen „ISEO“),
kdy jsou otec a matka vedeni jako M. a Z. H., ačkoliv správný tvar příjmení rodičů zní H .(ová).
Sám stěžovatel je v ISEO veden jako Z. H., a to od roku 2010, kdy vyhotovil čestné prohlášení o
příslušnosti k německé národnostní menšině a na jeho základě bylo v ISEO příjmení stěžovatele
změněno z tvaru „H.“ na aktuální tvar „H.“. Otázka příjmení rodičů se pak v ISEO promítá i do
záznamu samotného stěžovatele, kdy jsou jako jeho otec a matka vedeny osoby s odlišným
tvarem příjmení od tvaru příjmení stěžovatelova. O této skutečnosti se stěžovatel dozvědě l
z dopisu náměstka ministra vnitra, č. j. MV-43148-2/SC-2011, doručeného stěžovatelově tehdejší
zmocněnkyni dne 26. 4. 2011. Tím, že žalovaní trvali na správnosti současného záznamu, se prý
dopustili porušení jeho osobnostních práv, nezadatelného a nezcizitelného lidského práva na
jméno, práva na ochranu rodinného života a práv příslušníků národnostních menšin. V důsledku
odlišnosti tvarů příjmení měl dále stěžovatel mít permanentní problémy s právními úkony
činěnými před orgány veřejné moci, a byl tudíž „vězněm veřejné moci“.
[2.] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č. j. 6 A 119/2011 – 123, byla
citovaná žaloba stěžovatele pro opožděnost odmítnuta. Městský soud došel k závěru, že v daném
případě byla sice dodržena subjektivní lhůta pro podání žaloby, jež je zakotvena v ustanovení §84
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a činí dva měsíce ode dne,
kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Dodržena však nebyla lhůta objektivní, rovněž
zakotvená v ustanovení §84 odst. 1 s. ř. s., která činí dva roky od okamžiku, kdy k nezákonnému
zásahu došlo. Městský soud zde za okamžik počátku běhu subjektivní lhůty označil 26. 4. 2011,
jakožto den doručení dopisu náměstka ministra vnitra, č. j. MV-43148-2/SC-2011. Za okamžik
rozhodný pro počátek běhu lhůty objektivní pak městský soud považoval den provedení
prvotního záznamu údajů o rodičích stěžovatele, k němuž došlo v průběhu roku 1992.
Na marném uplynutí objektivní lhůty dle městského soudu nic nezmění ani skutečnost,
že možnost podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem zakotvil až s. ř. s. s účinností
od 1. 1. 2003.
[3.] Proti tomuto rozhodnutí městského soudu nyní stěžovatel brojí včasnou kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
[4.] Stěžovatel napadl výše citované usnesení městského soudu kasační stížností, v níž uplatnil
důvody zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Za stěžejní důvod nezákonnosti
rozhodnutí městského soudu považuje nesprávné určení okamžiku počátku běhu objektivní lhůty
pro podání žaloby. Dle názoru stěžovatele je nutno důsledně rozlišovat mezi centrálním registrem
obyvatel (dále jen „CRO“), do něhož byl prvotní záznam osobních údajů jeho rodičů roku 1992
proveden, a ISEO. Zákon dle názoru stěžovatele výslovně nestanoví převzetí údajů
CRO do ISEO, údaje CRO se proto nestávají ex lege údaji ISEO. Nelze proto konstatovat,
že k zásahu do osobních údajů stěžovatelových rodičů vedených v ISEO došlo v době, kdy sám
ISEO ještě neexistoval. Dle názoru stěžovatele není možné okamžik zásahu určit, což mu však
nelze přičítat k tíži a jeho žalobu odmítnout jako opožděnou.
[5.] Stěžovatel dále namítá, že městský soud zvýhodnil žalované Ministerstvo vnitra, když měl
za prokázané jeho tvrzení o významu systémového příznaku záznamu stěžovatelových rodičů
v ISEO, aniž by Ministerstvo vnitra předložilo pro toto své tvrzení důkazy. Městský soud tak
porušil procesní rovnost stran.
[6.] Stěžovatel rovněž poukazuje na absurditu existence objektivní lhůty v případech
obdobných případu jeho a konečně namítá, že napadeným rozhodnutím městského soudu došlo
k zásahu do jeho veřejných subjektivních práv – práva na jméno, práva znát své biologické
rodiče, práva na rodinný život a práv příslušníků národnostních menšin.
III. Vyjádření žalovaných
[7.] Ministerstvo vnitra ani Úřad městské části Praha 4 se ke kasační stížnosti k výzvě soudu
nevyjádřili.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[8.] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že ačkoliv stěžovatel výslovně uplatnil zákonné
kasační důvody zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., je s ohledem na podstatu usnesení městského soudu, napadeného kasační stížností, zřejmé, že na danou
procesní situaci dopadá toliko zvláštní kasační důvod uvedený pod písm. e) ci t. zákonného
ustanovení, neboť městský soud odmítl podanou žalobu jako opožděnou. Předmětem přezkumu
činěného zdejším soudem je proto výlučně otázka posouzení zákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Soud je oprávněn zkoumat, zda usnesení městského soudu a důvody, o které se opírá,
jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba proti
nezákonnému zásahu důvodná. Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu v řízení o kasační stížnosti
je tak vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 3 As 44/2008; všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz).
[9.] Dále je nutno uvést (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Aps 1/2006),
že žalobou proti nezákonnému zásahu se může podle ustanovení §82 s. ř. s. bránit každý, kdo
tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem ne bo donucením
správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho
důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, trvá -li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li
jeho opakování. Soudní řád správní zavedl ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu
jako institut ochrany před nezákonným jednáním správního orgánu. Jak již uvedl Nejvyšší správní
soud ve věci sp. zn. 2 Afs 17/2003, definici zásahu zákon neobsahuje, zásah vymezuje velmi
obecně a široce. Přesná definice ani není možná, protože pod pojem zásahu spadá velké množství
faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony
neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny
(typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání
nápravy), zajišťovací úkony atd.; tedy obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale
přesto jsou závazné pro osoby vůči nimž směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat,
nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak
i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu.
[10.] V nyní projednávané věci městský soud žalobu odmítl jako opožděnou, když konstatoval,
že subjektivní lhůta k jejímu podání sice dodržena byla, avšak objektivní lhůta nikoliv.
Z ustanovení §84 odst. 1 s. ř. s. totiž vyplývá, že „žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy
se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu
došlo.“ Podle odstavce 2 citovaného ustanovení „zmeškání lhůty nelze prominout.“
[11.] Interpretací lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu (§84 s. ř. s.)
za právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
21. 12. 2004, č. j. 4 Afs 22/2003 - 96. V něm uvedl, že proti nezákonnému zásahu, ke kterému
mělo dojít před nabytím účinnosti soudního řádu správního (tj. před 1. 1. 2003), bylo možné
podat žalobu podle §82 s. ř. s. pouze tehdy, pokud k 1. 1. 2003 ještě neuplynula objektivní
dvouletá lhůta. Počátek běhu subjektivní dvouměsíční lhůty by bylo možné spojovat až s datem
1. 1. 2003, tj. s účinností soudního řádu správního. Opačný výklad by znamenal nepřípustnou
retroaktivitu úpravy řízení o ochraně před nezákonným zásahem pokynem nebo donucením
správního orgánu, obsažené v soudním řádu správním.
[12.] V daném případě je z obsahu spisu (č. l. 92 a násl.) patrno, že údaje o rodičích stěžovatele
byly do informačního systému vloženy již v roce 1992 a od té doby nebyly ve vztahu ke jménu
a příjmení nijak změněny. Závěr městského soudu o opožděnosti podané žaloby je proto
v souladu se zákonnou úpravou.
[13.] Pokud stěžovatel namítá, že u městského soudu brojil proti úda jům obsaženým v ISEO
a nikoliv v CRO a za den nezákonného zásahu je proto třeba považovat teprve den převzetí
údajů o jeho rodičích z CRO do ISEO, soud konstatuje, že mezi oběma systémy existuje
kontinuita a v podstatě nejde o nic jiného než o způsob technického zpracování stejných
osobních údajů. Z hlediska projednávané věci má proto soud za rozhodující, že u obou
zmíněných systémů byla dána identita údajů ohledně způsobu psaní příjmení rodičů stěžovatele,
což znamená, že citovaná objektivní lhůta pro podání „zásahové“ žaloby zjevně nebyla
zachována. Ostatně, i pokud by soud přisvědčil stěžovateli v tom směru, že mezi CRO a ISEO
existuje zásadní a právně relevantní odlišnost, nebyla by tato objektivní lhůta dodržena ani
v tomto případě, jelikož zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně
některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), kterým došlo k zavedení ISEO, nabyl účinnosti
dne 1. 7. 2000 (s výjimkou některých ustanovení, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2003), takže
žaloba podaná k Městskému soudu v Praze dne 18. 5. 2011 nemohla být posouzena jako včasná.
[14.] Stěžovatel se rovněž mýlí, pokud srovnává úpravu obsaženou v s. ř. s. se zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a dovozuje z ní, že pro podání ústavní stížnosti podobné
omezení objektivní lhůtou dáno není. Jak totiž plyne z ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb.,
platí pro podání ústavní stížnosti lhůta 60 dnů od doručení rozhodnutí (odst. 3), a pokud není
napadáno rozhodnutí, musí být podána „ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu
veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku
ode dne, kdy k takovému zásahu došlo“ (odst. 5). Je tak zřejmé, že u „zásahových“ ústavních stížností
platí pro jejich podání dokonce jen poloviční objektivní lhůta, než je tomu u „zásahových“ žalob
podle s. ř. s.
[15.] Za této situace Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než konstatovat, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.), a nemohl se dále např. zab ývat tím,
zda stěžovatel byl k podání předmětné žaloby vůbec legitimován, když brojil proti evidovaným
údajům týkajícím se jeho rodičů a nikoliv údajů vlastních (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č . j. 9 Aps 1/2007 - 68).
[16.] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovaným žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly; proto jim Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu