ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.109.2011:79
sp. zn. 2 As 109/2011 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce OMEGA
ALTERMED a. s., se sídlem Brno, Drážní 253/7, zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou,
advokátem se sídlem Frýdek – Místek, O Lysohorského 702, proti žalované Radě pro
rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 8 A 180/2010 - 41,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 8 A 180/2010 – 41,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 18. 5. 2010
sp. zn. 2010/249/vos/Alt, BUR/2052/2010 se zrušuje a věc se vrací
žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech soudního řízení částku
16 616 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. 2010/249/vos/Alt, BUR/2052/2010
byla žalobci, s odkazem na ustanovení §7 odst. 1 písm. a) a §8a odst. 6 písm. b) zákona
č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci
reklamy“), uložena pokuta 200 000 Kč, a to za porušení ustanovení §5d odst. 2 písm. d) zákona
o regulaci reklamy, čímž mělo dojít ke spáchání správního deliktu dle §8a odst. 2 písm. f) tohoto
zákona. Z hlediska skutkového bylo postiženo jednání žalobce, který, jako zadavatel reklamy,
odvysílané v blíže specifikovaných časech na kanálu ČT 1, porušil podmínky stanovené
pro reklamu na potraviny v §5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy, neboť předmětná
reklama na doplněk stravy MOBILIN uvedla spotřebitele v omyl tím, že přisuzovala tomuto
výrobku schopnost předcházet, ošetřovat či léčit lidské choroby (zde zánět kloubů). Žalovaná
provedla důkaz shlédnutím audiovizuálního záznamu odvysílané reklamy, přičemž
za problematické označila sdělení: „[d]enní dávka obsahuje klinicky ověřené účinné látky, které pomáhají
při bolestech a zánětech klubů“. Konstatovala, že přípravek MOBILIN je jen potravinářským
výrobkem, je mu však přisuzována schopnost prevence, ošetřování či léčby lidské choroby,
neboť sděluje, že pomáhá při zánětech kloubů (zánět kloubů je řádně klasifikovanou nemocí).
Sdělením, že přípravek obsahuje klinicky ověřené účinné látky, je deklarovaná schopnost
prevence, ošetřování či léčby lidské choroby ještě více umocněna. Takovým sdělením může dojít
divák k závěru, že přípravek MOBILIN je řádnou léčbou zánětů klubů, neboť představuje účinky
klinicky ověřených látek, ověřených aplikací lékaři v nemocnicích, jakkoliv se jedná o potravinu.
Žalovaná připustila, že rozlišující označení „doplněk stravy“ bylo uvedeno v posuzovaném
reklamním spotu po celou dobu, nicméně zvolený způsob jeho ztvárnění nemusel být divákem (v
kontextu souběžně prezentovaných informací) vůbec vnímán. Za toto porušení zákona byla
žalobci uložena pokuta ve výši 10 % sazby plynoucí z ustanovení §8a odst. 6 písm. b) zákona
o regulaci reklamy s tím, že bylo přihlédnu to k podmínkám vyplývajícím z §8b
odst. 2 citovaného zákona.
Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Městského s oudu v Praze žalobou, kterou
se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí; městský soud shora uvedeným rozsudkem žalobu jako
nedůvodnou zamítl, současně však využil svého moderačního práva a uloženou pokutu snížil
na částku 100 000 Kč. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, městský soud aproboval názor
žalované, že divák (spotřebitel) mohl po shlédnutí posuzované reklamy nabýt nesprávný dojem,
že prezentovaný doplněk stravy je léčivým přípravkem pro onemocnění - zánět kloubů. Souhlasil
s názorem, že zánět a bolest (zde kloubů) jsou obecně užívanými a srozumitelnými výrazy, které
jsou běžně chápány jako porucha zdraví; není přitom rozhodující, zda jde o medicínský výraz,
odpovídají klasifikované nemoci. Pokud je v reklamě uvedeno, že přípravek MOBILIN „pomáhá“
při zánětech a bolestech kloubů, implikuje to minimálně představu o odstranění či zmírnění
projevů nemoci - tímto způsobem takové sdělení jistě chápe běžný divák. Přestože slovo pomáhat
není synonymem pojmů léčit, hojit, či uzdravovat, v kontextu svého použití v posuzovaném případě
takový význam získalo. Dle názoru městského soudu je tento dopad na vnímání diváka posílen
informací o tom, že „denní dávka obsahuje klinicky ověřené účinné látky“ , neboť takové ověřování
je typické právě pro léky. Městský soud odmítl též tvrzení žalobce, že žalovaná nevěnovala
dostatečnou pozornost všem zákonným kritériím pro uložení pokuty. Uvedl, že z odůvodnění
správního rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaná vyjádřila k závažnosti a způsobu spáchání
správního deliktu, jakož i jeho následkům a okolnostem, tedy ke všem kritériím, vyplývajícím
z ustanovení §8b odst. 2 zákona o regulaci reklamy. Učinila tak sice velmi stručným způsobem,
nicméně nezbytná úvaha je v odůvodnění uvedena. Dále městský soud neakceptoval argumentaci
žalobce, dle které povaha vysílaného reklamního spotu nebyla taková, aby vůbec odůvodňovala
uložení pokuty. Městský soud uvedl, že ustanovení §5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci
reklamy bez dalšího zakazuje potravinám přisuzovat vlastnosti prevence, ošetřování, léčby
či vyléčení lidských nemocí; žalovaná proto neměla jinou možnost, než při zjištění porušení
tohoto ustanovení pokutu uložit. Zdravotní nezávadnost nabízeného přípravku na tomto závěru
nemůže změnit ničeho. Ustanovení §8a odst. 2 zákona o regulaci reklamy přitom ukládá
předmětnou povinnost též zadavateli (žalobce). Městský soud nicméně naznal, že konkrétní výše
uložené pokuty není v posuzovaném případě přiměřená. Uvedl, že z webových stránek žalované
zjistil, jaké pokuty jsou za porušení §5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci v praxi ukládány;
v kontextu zjištění, že jde v daném případě o první porušení zákona o regulaci reklamy žalobcem
pak konstatoval, že jsou zde podmínky pro uplatnění soudní moderace (§78 odst. 2 s. ř. s. - dále
jen „s. ř. s.“) a uloženou pokutu proto snížil na částku 100 000 Kč.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen “stěžovatel“) včas podanou kas ační
stížností, opírající se o důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; stěžovatel
navrhuje, aby rozsudek byl zrušen ve výroku ad I., kterým byla žaloba zamítnuta (dalšími výroky
byla moderována pokuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení). Stěžovatel především nesouhlasí
s interpretací pojmu „pomáhat“, užitého v reklamním spotu. Dle jeho názoru nejde o slovo, které
by nemělo být v souvislosti s reklamou na potravinové doplňky používáno, neboť samo o sobě
nevyjadřuje schopnost odstranit nějaký zdravotní neduh. Stěžovatel přitom poukázal na konkrétní
případy reklam na potraviny (potravinové doplňky), které sku tečně navozují dojem že léčí
či napomáhají odstranit zdravotní neduhy; přesto žalovaná v těchto případech nikterak nezasáhla.
Pokud jde o výraz „zánět kloubů“, nejde o klasifikovanou nemoc (d iagnózu) a běžný spotřebitel
si pod tímto výrazem představí bolestivé projevy v kloubu, aniž by to vnímal jako konkrétní
onemocnění. Jde o stejný případ jako u reklam, v nichž se hovoří o tom, že výrobek „pomáhá
při nachlazení“, apod.; reklamy tohoto typu přitom žalovaná nikterak nepostihuje. Stěžovatel navíc
upozorňuje na fakt, že po celou dobu bylo v reklamním spotu uvedenou upozornění,
že přípravek MOBILIN je doplňkem stravy. Konečně k reklamnímu tvrzení, že výrobek obsahuje
klinicky ověřené účinné látky, stěžovatel uvedl, že toto sdělení neznamená, že výrobek byl jako takový
klinicky testován. Vyjadřuje pouze, že obsahuje látky, které byly klinicky (pro běžného
spotřebitele tedy laboratorně) testovány. Výrobek MOBILIN obsahuje glukosamin sulfát, chondroitin
sulfát a hydrolyzát kolagenu; všechny tyto látky byly opravdu v minulosti samostatně klinicky
testovány. Gukosamin sulfát je látka, která se využívá při tvorbě proteoglykanů v kloubní chrupavce
(sama o sobě působí protizánětlivé a podporuje v těle odstraňování volných kyslíkových
radikálů), chondroitin sulfát je látka, která se přirozeně vyskytuje v těle a je součástí mezibuněčné
hmoty kloubní chrupavky (při degenerativním onemocnění kloubů se dostává do těla uměle,
jelikož dochází k jejímu úbytku), hydrolyzát kolagenu je látka, která je nezbytná pro tvorbu kolagenu
a obnovu a regeneraci kloubních chrupavek.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že i nadále trvá na interp retaci
výrazu „pomáhat“, užitého v předmětném reklamním spotu. Dle jejího názoru jde o tvrzení,
že účinky doplňku stravy jsou klinicky ověřené, a to s přímým dopadem na zánět kloubů, tedy
artritidu. Právě artritida (jde o medicínskou diagnózu) je průměrným spotřebitelem označována
jako zánět kloubů. Zánět je pak nutno chápat jako patologický stav, vyžadující lékařskou péči.
V této souvislosti žalovaná odkázala na názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 As 49/2009. Užití pojmu (zde vý razu „pomáhá“) je nutno vnímat v kontextu celého
reklamního sdělení, tedy i použité animace, apod. Zazní- li v reklamě, že přípravek obsahuje
klinicky ověřené účinné látky, které pomáhají při bolestech a zánětech kloubů, jednoznačně
z toho plyne, že předmětný přípravek tyto problémy určitým prokázaným způsobem eliminuje,
jinými slovy, že odstraní bolest respektive zánět; to je ovšem v přímém rozporu s dikcí §5d odst.
2 písm. d) zákona o regulaci reklamy. Hovoří -li reklama o tom, že přípravek nabízí „komplexní péči
o vaše klouby“ a současně pomáhá při jejich zánětech a bolesti s tím, že používáním přípravku
se tyto potíže odstraní, jde o jediný důvod, který vede zákazníky k jeho koupi. To je právě rozdíl
proti výrobkům, na které stěžovatel v kasační stížnost i poukazuje; v těchto případech jde
o běžnou součást stravy, prodávanou v běžné obchodní síti, u nichž jsou takové tvrzené
vlastnosti něčím navíc. Předmětný doplněk stravy (jako zvláštní kat egorie potravin i dle zákona
č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabá kových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů) nadto
i svým zpracováním připomíná léky. Stěžovatel, ani blíže nespecifikoval, které reklamy u jiných
potravinových výrobků srovnával. Konečně k poukazu reklamního spotu na klinické ověření
přípravku, respektive jeho složek, žalovaná uvedla, že ať již je v reklamě uvedeno, že se jedná
o klinický ověřený přípravek či účinnou látku, z hlediska vnímání spotřebitele jde o rozdíl
nepodstatný, neboť ten taková sdělení chápe ve smyslu preparátu, který byl klinicky ov ěřen.
Žalovaná ve svém rozhodnutí nenamítala, že tvrzení o účinné látce jsou protizákonná, pouze toto
konkrétní sdělení zasadila do kontextu věci.
Na vyjádření žalovaného zareagoval stěžovatel ještě replikou. Nad rámec výše již
uvedeného uvedl, že zánět kloubů není oficiální diagnózou a je pouze následkem jiné nemoci
kosterní a svalové soustavy, se kterou dotyčný pacient navštívil nebo navštíví lékaře a na kterou
je následně léčen. Touto nemocí může být, pochopitelně, i artritida v některé z jejích forem.
Artritida není synonymem ke slovu zánět, ale naopak zánět je důsledkem artritidy; může být
ostatně projevem i řady dalších nemocí, například nemocí onkologických. Stěžovatel je toho
názoru, že běžný spotřebitel v této oblasti není spotřebitelem nepoučený m. Přípravek MOBILIN
nebude užívat člověk, který je zdráv a nevyšetřen lékařem; použije jej ale ten, kdo, na základě
rozhodnutí lékaře, užívá léky na konkrétní onemocnění, přičemž si k těmto lékům dokoupí
i nějaký doplněk stravy. V tomto smyslu se stěžovat el táže, jakou formulaci měl při prezentaci
předmětného výrobku použít, aby se na straně jedné nedopustil porušení zákona (při jeho
výkladu, který zaujaly žalovaná i krajský soud) a aby zároveň vyjádřil, k čemu je vůbec nabízený
výrobek určen. Stěžovatel považuje náhled na věc předestřený žalovanou i městským soudem
za přepjatý; dle jeho názoru je běžný spotřebitel schopen rozlišit, že například při léčbě angíny
probíhá léčba pomocí antibiotik, zatímco souběžně podávaný heřmánkový čaji nemocné osobě
(pouze) pomáhá (tedy neléčí). Pohled žalované (aprobovaný městským soudem) vychází
z nesprávné premisy, že běžní spotřebitelé nejsou schopni elementárního rozlišení mezi
skutečnými léčivy a běžnými přípravky, působícími na zlepšení zdravotního stavu pouze
podpůrně. Konečně stěžovatel poukazuje na Nařízení Evrop ského parlamentu a Rady (ES)
č. 1924/2006, o údajích týkajících se potravin z hlediska jejich nutriční hodnoty a vlivu na zdraví,
ze kterého, dle jeho názoru, vyplývá, že zdravotní tvrzení (zahrnující inform ace o obsahu látek,
jejichž účinky byly klinicky ověřeny) jsou přípustná, byly -li současně dodrženy v tomto nařízení
blíže specifikované podmínky. Ty v případě posuzovaného reklamního spotu dodrženy byly.
Rozhodnutí žalované, potažmo městského soudu, tuto unijní úpravu zcela ignoruje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom roz hodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
V projednávané věci je nutno nejprve připomenout, že stěžovatel se kasační stížností
domáhá toliko zrušení výroku I. napadeného rozsudku (zamítnutí žaloby), zatímco zbývající
výroky II. (moderace uložené pokuty) a III. (náklady soudního řízení) ponechává nedotčeny.
Takový postup (tedy návrh na zrušení pouze části rozsudku krajského, respektive městského,
soudu) je obecně možný, jak lze dovodit z ustanovení §109 odst. 3, věty před středníkem s. ř. s.
Vyloučen je ovšem v případě, kdy jsou jednotlivé výroky na padeného soudního rozhodnutí
na sobě vzájemně závislé, respektive vzájemně neoddělitelně provázané (§109 odst. 3, věta
za středníkem s. ř. s.). Tak je t omu i v daném případě, neboť byla-li by kasační stížnost shledána
důvodnou a byl-li by zrušen výrok ad I. napadeného rozsudku bez toho, že by byl zrušen i výrok,
kterým byla moderována pokuta uložená ve správním řízení, neměl by městský soud v dalším
řízení již fakticky o čem rozhodovat. Je totiž nutné objasnit, v čem užití moderačního oprávnění
soudem spočívá. Užití moderace, zakotvené v ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s., je nahrazením
správní úvahy o přiměřené výši trestu, úvahou soudu, a to za situace, kdy soud dojde k závěru,
že „sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí, ale odpovídající i v šem zásadám pro její ukládání
a zohledňující kriteria pro její individualizaci, zjevně neodpovídá zobecnit elné představě
o adekvátnosti a spravedlivosti sankce“ (blíže viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 4. 2012,
č. j. 7 As 22/2012 - 23, publikovaný pod č. 2672/2012 Sb. NSS; všechna rozhodnutí tohoto
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Soud tedy moderuje pokutu za situace, kdy
má za prokázané, že správní rozhodnutí (včetně té části, kterou bylo rozhodnuto o uložení
sankce) není v rozporu se zákonem [alespoň v intencích žalobních námitek – viz §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s., a §75 odst. odst. 2, věta první s. ř. s.], má však za to, že ač výše uložené pokuty
nevybočila ze zákonných mezí, jeví se být v tomto konkrétním případě zjevně nepřiměřenou.
Jinými slovy – pokud by soud dospěl k názoru, že výše uložené pokuty neodpovídá požadavkům
zákona (byla překročena její horní hranice, byla uložena sankce, kterou nelze za tento delikt
uložit, nebyla přezkoumatelným způsobem zohledněna všechna kritéria pro její ukládání, apod.),
nemůže pokutu moderovat, nýbrž musí správní rozhodnutí (minimálně v části týkající se uložení
sankce) zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení správnímu orgánu; o nahrazení správní úvahy úvahou
soudu lze uvažovat pouze u rozhodnutí, které je i v této části (formálně) v souladu se zákonem.
Pokud by tedy v nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
vyhověl a zrušil rozsudek městského soudu jen v části, kterou byla zamítnuta žaloba, otevřela
by se tím znovu otázka souladu napadeného správního rozhodnutí se zákonem; tento soulad však
je, jak bylo vyloženo, imanentní podmínkou pro moderaci pokuty soudem. Výrok o moderaci
by tak zůstal bez opory a nemohl by proto z hlediska zákona (ale i logiky věci) obstát. Z tohoto
důvodu proto Nejvyšší správní soud dospěl k dílčímu závěru, že neobstojí-li napadený rozsudek
v části, kterým byla žaloba zamítnuta (výrok I.), povede to nutně i ke zrušení výroku o moderaci
pokuty (výrok II.) a výroku o nákladech řízení (výrok III.), který je k výroku meritornímu
akcesorický z povahy věci.
Tato úvaha přivedla Nejvyšší správní soud k otázce, za jakých podmínek městský soud
k moderaci uložené pokuty přistoupil. Využití moderačního oprávnění je totiž vždy spojeno
s odpovídajícím žalobním návrhem (žalobou tedy musí být - alespoň ad eventum - snížení pokuty
či upuštění od ní výslovně navrženo); bez tohoto návrhu není soud oprávněn o moderaci
rozhodovat (viz též rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36,
publikovaný pod č. 2671/2012 Sb. NSS). Takový návrh ovšem v žalobě uplatněn nebyl a nebyl
vznesen ani u nařízeného ústního jednání dne 19. 4. 2011. Městský soud tedy překročil žalobní
dispozici stěžovatele a rozhodl o moderaci uložené pokuty bez toho, že by pro takový postup
byly splněny zákonné podmínky. Taková procesní vada je mimo jakoukoliv pochybnost vadou,
která má vliv na zákonnost konečného rozhodnutí ve věci samé a jde tedy o kasační důvod
vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K takové vadě je ovšem Nejvyšší správní
soud povinen přihlédnout i za situace, kdy není kasační stížností n amítána (§109 odst. 4, věta
za středníkem s. ř. s.). Současně ale nelze přehlédnout, že stěžovatel v žalobě proti výši uložené
pokuty brojil, neboť tvrdil, že, s ohledem na okolnosti věci, zde nebyly zákonem stanovené
podmínky pro uložení pokuty vůbec dány; výslovně tedy namítal, že při ukládání pokuty byl
porušen zákon. Tato argumentace proto nesměřuje k iniciaci moderačního práva soudu, ale
naopak zcela konzistentně vyústila v návrh na zrušení napadeného správního rozhodnutí pro
nezákonnost (pochopitelně v kontextu dalších tvrzených důvodů nezákonnosti). Je tedy zřejmé,
že městský soud si na straně jedné atrahoval rozhodovací pravomoc, která mu nepříslušela,
na straně druhé vůbec nevypořádal jednu ze žalobních námitek, tedy námitku rozporu výše
uložené pokuty se zákonem. Za situace, kdy soud nevyčerpal celý obsah žaloby, jde opět o těžkou
procesní vadu, která má vliv na meritorní rozhodnutí ve věci, a to se zcela stejnými důsledky pro
řízení o kasační stížnosti, jako v předchozím případě. Nejvyšší správní soud tak naznal,
že napadený rozsudek městského soudu nemůže (jako celek) již z těchto důvodů z hlediska
zákona obstát a popsané procesní definici deficity samy o sobě stačí pro jeho zrušení.
Pokud jde o samotné posouzení souladu rozhodnutí žalované se zákonem, zde Nejvyšší
správní soud považuje za vhodné nejprve zmínit svůj právní názor, vyslovený v rozsudku ze dne
31. 7. 2012, č. j. 2 As 67/2011 - 89, dle kterého „správní soudnictví stojí na zásadě dispoziční, pokud
z ní zákon výslovně nestanoví výjimky. Výrazem této zásady je, že správní soud [s výjimkou zákonem
stanoveného případu, kterým je nicotnost napadeného aktu (§76 odst. 2 s. ř. s.), či judikaturou dovozených
případů nepřezkoumatelnosti napadeného aktu, ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] z vlastní iniciativy
nepřezkoumává správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem; nenahrazuje tak žalobcovu iniciativu, a ani
tak činit nesmí. Nemůže se tedy zabývat vadami, kterými se žalobce necítil být zkrácen na svých právech
a neuvedl je v zákonem stanovené lhůtě ve formě žalobního bodu.“ O případ, kdy je správní soud povinen
zohlednit i ty vady správního rozhodnutí, na něž nebylo žalobou poukazováno, jde i v nyní
posuzované věci, neboť rozhodnutí žalované je zatíženo vadami, které jsou natolik závažné, že
měly být městským soudem odhaleny a zohledněny i bez toho, že by se jich žalobce (stěžovatel)
dovolával.
V úvodní části žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná výslovně uvedla, že rozhoduje
dle „zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů“. Ve výroku I. dále uvedla, že stěžovatel
se odvysíláním předmětné reklamy v blíže specifikovaných v časech na programu ČT 1 dopustil
„porušení §5d odst. 2 písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy“ , které „zakazuje reklamě
na potraviny uvádět v omyl zejména tím, že přisuzuje potravině schopnost předcházet, ošetřovat nebo léčit lidské
choroby nebo na takové schopnosti odkazovat“ (stejná dikce byla použita i v odůvodnění). Tím se měl
stěžovatel dopustit “správního deliktu dle §8a odst. 2 písm. f) téhož zákona“ (zvýraznění doplněno
NSS).
Fakt, že žalovaná uvedla, že aplikuje zákon o regulaci reklamy ve znění pozdějších předpisů
(tedy bez bližšího upřesnění konkrétních novelizací) sám o sobě jistě není důvodem, který by měl
implikovat těžkou procesní vadu; v posuzovaném případě však tato formulace jasně dokládá,
že si žalovaná dostatečně neujasnila, jaké znění zákona má být na posuzovaná jednání stěžovatele
použito. Jde o to, že na jednání stěžovatele, které prob ěhlo v období od 8. 10. 2009
do 30. 10. 2009, měla být aplikována úprava účinná v tomto období; uvažovat by bylo možné
(za použití obecných principů trestní odpovědnosti – k tomu viz rozsudek zdejšího soudu ze dne
27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002) i o znění pozdějším, bylo -li by pro stěžovatele příznivější.
Citovala-li však žalovaná dikci §5d odst. 2 písm. d) věty před středníkem zákona o regulaci
reklamy způsobem uvedeným v předchozím odstavci, evidentně se odvolávala na znění tohoto
ustanovení, účinné do 25. 1. 2006; na posuzovaný případ však mělo být použito znění zákona
účinné v roce 2009, které zní: „[r]eklama na potraviny nesmí uvádět v omyl zejména přisuzováním potravině
vlastností prevence, ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění nebo takové vlastnosti naznačov at.“ Ani
tato skutečnost ještě nemusí nutně vést k závěru o nezákonnosti takového rozhodnutí, neboť dle
názoru rozšířeného senátu zdejšího soudu „[p]oužití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc
nedopadají, je důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu),
mohlo-li mít za následek nesprávné právní posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek
obsažených v námitkách. Soud nezruší takové rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího dopl ňování řízení
dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva
byla týž“ (právní věta k usnesení ze dne 28. 7. 2009, č . j. 8 Afs 51/2007 - 87, publikovaná pod
č. 1926/2009 Sb. NSS). Porovnáním obou dikcí předmětného ustanovení je nicméně evidentní,
že podmínky deliktní odpovědnosti nejsou formulovány identicky (a to i z pohledu materiálního)
a jde proto o vadu, která měla na zákonnost rozhodnutí žalované vliv.
Dále nelze přehlédnout, že dle v ýroku správního rozhodnutí se měl stěžovatel porušením
zákazu uvedeného v ustanovení §5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy dopustit
správního deliktu dle ustanovení §8a odst. 2 písm. f) tohoto zákona. Dle tohoto ustanovení
se však právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako zadavatel poruší
podmínky stanovené pro srovnávací reklamu uvedené v §2 odst. 2 nebo §2a. Je tedy zcela zřejmé, že
citované ustanovení na posuzované jednání stěžovatele vůbec nedopadá; v ú vahu připadá
aplikace ustanovení §8a odst. 2 písm. g) zákona, dle kterého právnická nebo podnikající fyzická osoba
se dopustí správního deliktu tím, že jako zadavatel poruší podmínky stanovené pro obsah reklamy v §2 odst. 3
nebo 4, §2c, §3 odst. 6, §4, §5 odst. 3, 4 nebo 5, §5a odst. 1, 2, 5, 6, 7 nebo 8, §5b odst. 2 nebo 8, §5 d,
§5e odst. 1, §5f, §5g odst. 1, §5h nebo §6a odst. 1. Fakt, že na porušení ustanovení §5d odst. 2
písm. d) zákona o regulaci reklamy má být aplikován §8a odst. 2 písm. g) tohoto zákona, ostatně
vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí žalované, kde je na straně 2 výslovně uvedeno,
že se stěžovatel dopustil správního deliktu dle tohoto ustanovení zákona. Jak patrno, existuje zde
přímý rozpor mezi výrokovou částí rozhodnutí a jeho odůvodněním.
Závažnost a počet popsaných deficitů rozhodnutí žalované představují ve svém součtu
jeho vnitřní rozpornost a zmatečnost, a tedy nepřezkoumatelnost. K této vadě měl městský soud
(jak již bylo výše vyloženo) přihlédnout i bez toho, že by se jí stěžovatel (žalobce) výslovně
dovolával. Pokud tak neučinil a sám z tohoto důvodu rozhodnutí žalované nezrušil, zatížil svůj
procesní postup vadou, která měla vliv na konečné rozhodnutí ve věc i [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].
S ohledem na skutečnosti výše uvedené je zřejmé, že rozsudek městského soudu nemůže
z hlediska zákona obstát. Protože popsané vady napadeného správního rozhodnutí měly
bez dalšího vést ke zrušení rozhodnutí žalované, došlo by pouhým zrušením napadeného
rozsudku (jenž tento stav nesprávně aproboval) v dalším řízení před městským soudem jen
k přenesení právního názoru zdejšího soudu na žalovanou, a to současně se zrušením jejího
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto využil svého oprávnění zrušit rozsudek městského
soudu (§110 odst. 1 s. ř. s.) bez toho, že by mu věc vrátil k dalšímu řízení, přičemž z důvodu
procesní ekonomie zrušil též rozhodnutí žalované, jak mu to umožňuje ustanovení §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. Tomuto orgánu také vrátil věc k dalšímu řízení, za přiměř eného použití §78 odst.
4 s. ř. s.; v něm bude žalovaná vázána právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§78
odst. 5 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Pokud jde o jednotlivé kasační námitky, s ohledem na konstatovanou nepřezkoumatelnost
správního rozhodnutí je jejich meritorní vypořádání vyloučeno. Bude nyní primárně na žalované,
aby věc znovu posoudila – tentokrát ovšem v intencích právní úpravy účinné v době
posuzovaného jednání.
Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí
rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V nyní posuzované věci je procesně úspěšným
stěžovatel, proto mu bylo proti žalované právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. Tyto náklady
jsou tvořeny především částkou 5000 Kč za zaplacené soudn í poplatky (2000 Kč za žalobu
a 3000 Kč za kasační stížnost). Ohledně nákladů zastoupení vycházel zdejší soud z toho,
že v řízení o žalobě a později o kasační stížnosti byly provedeny čtyři úkony právní služby
(převzetí a příprava věci, podání žaloby, účast u jednání před městským soudem a podání kasační
stížnosti) v celkové částce 8400 Kč (4 x 2100 Kč), podle §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve
znění účinném do 31. 12. 2012 (advokátní tarif). Soud dále přiznal stěžovateli náhradu hotových
výdajů jeho zástupce, která činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon
právní služby; celkem tedy 1200 Kč. Celkové náklady právního zastoupení tak činí 9600 Kč.
Protože je zástupce stěžovatele plátcem DPH, zvyšují se náklady řízení o částku 2016 Kč,
odpovídající dani, kterou je povinen odvést z odměny za zastupování podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celkem tak náklady řízení tvoří částka 16 616 Kč. Tuto částku
je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu