ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.66.2013:20
sp. zn. 2 As 66/2013 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
ALOFY s. r. o., se sídlem Praha 8 – Libeň, Pod Labuťkou 952/13, proti žalovanému:
Energetický regulační úřad, se sídlem Jihlava, Masarykovo nám. 5, proti rozhodnutí
předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 29. 6. 2012, č. j. 03759-9/2012-ERÚ,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
14. 8. 2013, č. j. 62 A 63/2012 - 38, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2013,
č. j. 62 A 63/2012 - 38, se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2013, č. j. 62 A 63/2012 - 38, bylo
zrušeno rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 29. 6. 2012,
č. j. 03759-9/2012-ERÚ, jímž byla částečně odmítnuta žalobcova žádost o poskytnutí informací
a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tento návrh stěžovatel odůvodnil
tím, že poněvadž žalobce požadoval poskytnutí informací vztahujících se k třetím osobám,
konkrétně podkladů z kontroly prováděné u společnosti ČEZ Distribuce, a. s., poskytnutím
těchto informací by mohla dotčenému subjektu vzniknout neodstranitelná újma, přičemž
na straně žalobce žádnou újmu dovozovat nelze; v žádném případě nikoliv jistě újmu větší
než dotčeným osobám. Stěžovatel má dále za to, že žádný veřejný zájem není překážkou přiznání
odkladného účinku; resp. že existuje větší veřejný zájem na jejich neposkytnutí než na poskytnutí.
Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
Podle ustanovení §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
Podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba,
aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud v první řadě připomíná, že přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, jež je mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocnému soudnímu
rozhodnutí, přichází v úvahu pouze ve výjimečných situacích, v nichž by, s ohledem na poměry
konkrétního stěžovatele, mohly výkon či případné jiné právní následky rozhodnutí
u tohoto stěžovatele vést k velmi závažným až nevratným následkům.
Ve smyslu právě uvedeného tak lze konstatovat, že možnost přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti je podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek, tj. kasační
stížnosti lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Břemeno
tvrzení i břemeno důkazní ohledně prokázání splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku,
tj. negativních právních důsledků spjatých s rozhodnutím krajského soudu, nese v dané věci
stěžovatel (zde žalovaný).
Jak již dříve Nejvyšší správní soud ve své četné judikatuře konstatoval, poskytují soudy
ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut
odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka
správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí,
jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik
nenahraditelné újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského
soudu, tak budou nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude
na straně žalobce.
S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému
správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu
provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností. Podle usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49,
pak zásadně platí, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního
orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným
v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.
V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné
negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu,
jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší
správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala
by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem
kasačního soudu (ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního
rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem
nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného
dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná
správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu
může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou,
následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí
a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší
správní soud připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud na základě uvedeného názoru rozšířeného senátu dospěl k závěru,
že obdobný nežádoucí stav hrozí i v posuzované věci, neboť v důsledku nepřiznání odkladného
účinku kasační stížnosti by stěžovatel byl povinen žalobci poskytnout jím požadované informace.
Kasační stížnost by se v takovém případě stala fakticky bezpředmětná, neboť jakýkoli výsledek
by ničeho nezměnil na tom, že požadované informace by žalobce měl v mezidobí již v dispozici
a tento stav by se nedal jakkoli odčinit, protože žalobce by se s předmětnými podklady kontroly
prováděné u společnosti ČEZ Distribuce, a. s., již podrobně seznámil.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že na straně žalobce vznikne přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti určitá újma v tom, že bude muset vyčkat na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu; tato újma však bude jen dočasného charakteru do doby, než bude postaveno
na jisto, zda je kasační stížnost stěžovatele důvodná. Nevznikne mu proto větší újma než
stěžovateli, který by byl nucen plnit na základě rozsudku krajského soudu, který se následně může
ukázat jako nesprávný. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že navrácení v předešlý
stav v případě poskytování informací, není možný. Nebude-li kasační stížnost důvodná, bude
muset stěžovatel požadované informace poskytnout. Bude-li kasační stížnost důvodná,
bude to znamenat, že rozsudek krajského soudu je nesprávný; byly-li by v mezidobí žalobcem
požadované informace poskytnuty, neměl by stěžovatel fakticky možnost se proti nesprávnému
rozhodnutí krajského soudu bránit a posouzení důvodnosti kasační stížnosti ze strany Nejvyššího
správního soudu by bylo ryze akademické.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nevznikne újma třetím osobám; naopak,
právě jeho nepřiznáním v případě úspěšnosti kasační stížnosti stěžovatele, může vzniknout újma
kontrolovanému subjektu (společnosti ČEZ Distribuce, a.s.), jehož se požadované informace
týkají. Přiznání odkladného účinku nebude ani v rozporu s veřejným zájmem, jehož dotčení
nikdo netvrdil a není ani Nejvyššímu správnímu soudu jakkoli zřejmé.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí
rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu