ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.72.2013:65
sp. zn. 2 As 72/2013 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: A. (E.) P.,
zastoupená JUDr. Petrem Medunou, advokátem, se sídlem Revoluční 23, Praha 1,
proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013, č. j. 6 Ca
372/2009 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět a dosavadní průběh řízení
[1.] Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Jihlava (dále též „pozemkový úřad“)
usnesením ze dne 1. 10. 2009, č. j. PÚ-1431/09-202/1-U zastavil řízení o návrhu žalobkyně
na vydání nemovitostí podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o půdě“). Pozemkový úřad konstatoval, že o nárocích již bylo pravomocně rozhodnuto, a proto
řízení podle ustanovení §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“), pro zjevnou právní nepřípustnost zastavil. Proti tomuto rozhodnutí podala
žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) odvolání, které zamítlo rozhodnutím ze dne 5. 11. 2009,
č. j. 35484/09-13300 Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad (dále též „žalovaný“)
[pozn. NSS: s účinností od 1. 1. 2013 byl zákonem č. 503/2012 Sb. zřízen Státní pozemkový úřad
s celostátní působností, na který přešla podle zákona o půdě, zákona č. 139/2002 Sb.,
o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů,
a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších
předpisů. Soud proto na straně žalovaného jednal podle §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“), se Státním pozemkovým úřadem.].
Žalovaný rovněž považoval návrh stěžovatelky za zjevně právně nepřípustný z důvodu dřívějšího
pravomocného rozhodnutí ve věci samé a navíc zdůraznil, že návrh byl podán po uplynutí
závazné lhůty.
[2.] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze.
Namítla, že správní orgány nemohly zastavit řízení podle §66 odst. 1 písm. b) správního řádu,
neboť právní nepřípustnost návrhu nebyla zjevná ze samotné žádosti, ale teprve z výsledků
dokazování. Rovněž zpochybnila marné uplynutí lhůty vymezené v zákoně o půdě, neboť
zpoždění způsobily orgány státní správy, které jí znemožňovaly přístup k rozhodným
skutečnostem a informacím. Zároveň stěžovatelka v žalobě shrnula způsob přechodu bývalého
majetku JUDr. A. S. na současné vlastníky a připomněla zprávu Výboru pro lidská práva OSN
(dále též „Výbor“) ke stížnosti č. 757/1997 ze dne 29. 11. 2002.
[3.] Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační
stížností. V odůvodnění nejprve odmítl námitku prováděného dokazování správním orgánem.
Činnost pozemkového úřadu před vydáním unesení o zastavení řízení městský soud nepovažoval
za zahájení procesu dokazování, neboť pozemkový úřad pouze zjišťoval naplnění podmínek
řízení, avšak neprováděl dokazování skutkového stavu věci. Zjišťování podmínek řízení soud
považoval za základní a prvotní úkol správního orgánu, na jehož výsledku závisí další postup
řízení. Soud přisvědčil žalovanému též při posouzení namítaného marného uplynutí lhůty,
poněvadž zatímco původní podání stěžovatelky ze dne 29. 1. 1993 bylo podáno ve lhůtě, a proto
se jím také pozemkový úřad věcně zabýval, žádost z roku 2009 byla podána zjevně po marném
uplynutí lhůty. Námitkami týkajícími se způsobu přechodu bývalého majetku JUDr. A. S. na
současné vlastníky se soud odmítl zabývat s poukazem na nepříslušnost řešení otázek, které
nebyly předmětem řízení před správním orgánem. Zároveň soud nepřisvědčil argumentaci
spočívající ve zprávě Výboru, poněvadž jeho rozhodnutí nejsou právně závazná. V závěru se
soud vypořádal též s argumentací předestřenou při ústním jednání i přesto, že tato byla uvedena
až po uplynutí lhůty pro podání žaloby (viz §71 s. ř. s.). Soud zde odmítl, že by v případě
žalobkyně šlo o tzv. nové rozhodnutí, protože takovýto výklad by znamenal popření překážky
věci rozhodnuté. Z obdobných důvodů soud nesdílel ani názor žalobkyně, že překážka věci
rozhodnutí neplatí ve vztahu k negativním rozhodnutím správních orgánů.
II. Obsah kasační stížnosti
[4.] Stěžovatelka napadá uvedený rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c), d) a e) s. ř. s. Za hlavní důvod stížnosti přitom pokládá
zneužití práva českými státními orgány, spočívající v dovolávání se propadlých lhůt, jejichž
propadnutí však vědomě samy zapříčinily, s úmyslem učinit stěžovatelku neschopnou věnovat
se svým restitučním nárokům.
[5.] Nezákonnost rozhodnutí stěžovatelka spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky
zastavení řízení pro jeho zjevnou právní nepřípustnost. Dle stěžovatelky byly v jejím případě dány
objektivní důvody pro prolomení restitučních lhůt, a proto nebylo možno dospět k závěru, že jde
o žádost zjevně právně nepřípustnou. Naopak při určení zachování restitučních lhůt mělo být
provedeno dokazování, a to zejména zprávou Výboru, a proto nebyl dán důvod k zastavení řízení
dle §66 odst. 1 písmeno b) správního řádu. Argumentaci svědčící o nezmeškání lhůt k uplatnění
restitučních nároků stěžovatelka opírá též o rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne
14. 10. 2010 týkající se jí samé, ve kterém byl restituční nárok stěžovatelky odmítnut pouze
z důvodu mylného výkladu působnosti nařízení Říšského protektora a Vůdce z března 1939.
[6.] Zároveň stěžovatelka vytýká nesprávné posouzení uplatněného nároku jako překážku věci
rozhodnuté, protože její podání bylo návrhem k provedení tzv. nového řízení a vydání nového
rozhodnutí dle §101 správního řádu s tím, že tomuto řízení zásadně nebrání překážka věci
rozhodnuté. V této souvislosti zdůrazňuje, že podání z roku 2009 směřuje proti důvodům,
na kterých stojí původní zamítavá rozhodnutí, a navíc vychází ze změněných okolností
způsobených postupným dohledáním informací.
[7.] Stěžovatelka obšírně argumentuje též zprávou Výboru, která se vztahuje i na tento
konkrétní případ. Soudí, že dotčená zpráva je pro Českou republiku závazná a umožňuje
stěžovatelce oprávněně uplatnit restituční nárok. Pokud v žádném stupni nebyla dotčená zpráva
Výboru zohledněna, došlo prý k nesprávnému právnímu posouzení věci.
[8.] V závěru kasační stížnosti stěžovatelka shrnuje postup státních orgánů, jemuž
je dlouhodobě vystavena, nastiňuje pochybení, jež spatřuje v jejich postupu a namítá úmyslné
zatajování stěžejních listinných důkazů a absolutní nedostatek součinnosti, bránění meritornímu
nalézání práva přílišným formalismem a bránění výkonu spravedlnosti.
III. Vyjádření žalovaného
[9.] Žalovaný se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[10.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11.] Ačkoliv stěžovatelka označila všechny kasační důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že rozhodnutí správního soudu napadá
zejména dle písm. a) dotčeného ustanovení, tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Ze shora prezentované narace
je přitom zřejmé, že rozhodnou právní otázkou je posouzení oprávněnosti postupu
pozemkového úřadu, který zastavil řízení o žádosti stěžovatelky pro zjevnou právní nepřípustnost
z důvodu překážky řízení spočívající v již rozhodnuté věci. Žádost tak neposoudil v režimu
„nového řízení“ dle ustanovení §101 správního řádu, ani nevzal v potaz argumentaci
stěžovatelky, že to byly právě české státní orgány, které jí znemožnily dodržení lhůty pro podání
restitučního nároku. Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje s výkladem předestřeným
v rozhodnutí městského soudu a argumenty stěžovatelky neshledává relevantními.
[12.] Podmínky, které musejí být splněny pro zastavení správního řízení vedeného před
správním orgánem, normuje ustanovení §45 odst. 3 správního řádu tak, že „(ž)ádost nesmí být
zjevně právně nepřípustná. Takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví dle §66. Usnesení
se oznamuje účastníkům, kteří byli o zahájení řízení uvědoměni.“
[13.] Klíčový je přitom výklad onoho pojmu „zjevná právní nepřípustnost“. Interpretaci tohoto
zákonného obratu se Nejvyšší správní soud věnoval již ve více svých rozhodnutí, přičemž uvedl,
že „za zjevně právně nepřípustnou [§66 odst. 1 písm. b) správního řádu z roku 2004] je možno považovat
pouze takovou žádost, u níž je již na první pohled zřejmé, že jí nelze vyhovět. To především znamená, že tato
nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování“
(srov. rozsudek 2 As 74/2007 ze dne 7. 5. 2008; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou přístupná na www.nssoud.cz). Za zjevně právně nepřípustnou žádost ve smyslu ustanovení
§45 odst. 3 správního řádu, podle něhož odvolací orgán řízení zastaví, je tak možné považovat
jen podání žádající provedení něčeho, co není právně možné nebo k čemu není žadatel vůbec
oprávněn. Doktrinální výklad pak mezi důvod zjevné právní nepřípustnosti řadí rovněž „žádost,
ve které se žadatel bude domáhat přiznání práva v rozporu s §48 odst. 2, tzn. v rozporu s překážkou věci
pravomocně rozhodnuté“ (Vedral, J: Správní řád – komentář, 2. vyd., Bova Polygon, Praha, 2012,
str. 482).
[14.] K zastavení řízení dochází tedy mj. tehdy, pokud se v řízení vyskytnou překážky řízení
stanovené v ustanovení §48 správního řádu. Překážkami řízení se rozumí situace, za jejichž
existence nelze zahájit či vést správní řízení a k těmto překážkám je přihlíženo z úřední
povinnosti. Vedle překážky litispendence (řízení je v dané věci zahájeno u některého jiného
správního orgánu) je jím především překážka rei administratae vycházející ze zásady ne bis in idem.
Tuto překážku věci rozhodnuté upravuje ustanovení §48 odst. 2, dle kterého „(p)řiznat totéž právo
nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou.“ Pokud tedy správní orgán zjistí,
že v dané věci bylo již dříve meritorně rozhodnuto, nemůže v takovém případě řízení zahájit
nebo v něm dále pokračovat. Opodstatněnost dodržování zásady ne bis in idem i ve správním
řízení vyzdvihl ve své judikatuře též Ústavní soud: „Jak správní soudy již několikrát ve svých
publikovaných rozhodnutích dovodily, obecná procesní zásada non bis in idem, již lze dovodit z principu
materiální právní moci, je jednou ze základních zásad rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob jak soudy, tak i správními orgány. Zahrnuje v sobě i nezměnitelnost rozhodnutí,
tj. nenarušitelnost vzniklých, změněných nebo zaniklých hmotněprávních subjektivních oprávnění a povinností.
(…) (P)okud nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) v §48 odst. 2 stanoví, že přiznat totéž právo nebo
uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou, jde jen o výslovnou úpravu odpovídající v teorii
i soudní praxi zejména v posledních letech nezpochybňovanému principu“ (srov. II. ÚS 1500/08 ze dne
28. 7. 2008; veškerá judikatura ÚS je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
[15.] Pokud tedy správní orgán po obdržení žádosti stěžovatelky shledal, že o dotčeném
předmětu řízení bylo již pravomocně rozhodnuto, nepochybil, pokud žádost posoudil jako zjevně
právně nepřípustnou. Stěžovatelka nemá pravdu, že správní orgán měl provádět dokazování,
které by zjistilo, zda v případě stěžovatelky byly nebo nebyly zachovány restituční lhůty. Pokud
totiž správní orgán shledal, že žádost stěžovatelky je „zjevně právně nepřípustná“, poněvadž
o téže věci již bylo pravomocně rozhodnuto, neměl jinou možnost než řízení zastavit
a dokazování vůbec neprovádět. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje,
že ustanovení §66 správního řádu nestanovuje situace, za nichž je řízení o žádosti správním
orgánem zastaveno, fakultativně, nýbrž obligatorně. Pokud tedy správní orgán zjistí, že je splněna
některá z podmínek pro zastavení řízení, musí (a nikoli může) toto řízení zastavit.
[16.] V této fázi řízení pak může správní orgán činit pouze takové kroky, které vedou
ke zjištění, zda v daném případě existují překážky řízení bránící jeho vedení. Neprovádí tedy
dokazování ve věci samé, nýbrž zkoumá právní podmínky pro vedení takovéhoto řízení. Nejvyšší
správní soud ve shora citovaném rozhodnutí uvedl, že zjevná právní nepřípustnost žádosti musí
být zřejmá již na první pohled a k tomuto závěru nelze dospět teprve z výsledků dalšího
dokazování či zjišťování. V této souvislosti je však třeba vytknout, že ono další dokazování
či zjišťování se týká meritorního posuzování věci a vyhodnocení přiložených podkladů k žádosti,
nikoli ověřování splnění základních procesních podmínek pro vedení řízení. Zjištění, zda řízení
nebrání právní překážka, nelze považovat za v judikatuře zapovězené dokazování či zjišťování.
Naopak, zdejší soud považuje za zcela logické a samozřejmé, že je povinností správního orgánu
tyto záležitosti zkoumat. Důvod mj. tkví též v hospodárnosti správního řízení, protože by nebylo
účelné vést řízení, v němž by byly řešeny již rozhodnuté záležitosti. Zároveň je zřejmé, že v rámci
posouzení žádosti z hlediska její zjevné právní nepřípustnosti musí správní orgán činit určité
kroky, které potvrdí správnost takovéhoto rozhodnutí. V opačném případě by se jeho rozhodnutí
blížilo svévoli. Musí však postupovat velmi obezřetně a nepřesáhnout mez dovoleného ověřování
procesních podmínek. Zjištění, zda o nároku žadatelky již nebylo rozhodnuto (respektive
posouzení, zda se jedná o stejnou osobu, shodný důvod a stejné právo či povinnosti), však zajisté
není překročením stanovené hranice.
[17.] Správní orgán tedy nepochybil, pokud nejprve ověřil, zda o nároku stěžovatelky již bylo
rozhodnuto. Pokud zjistil, že tomu tak bylo (a tento závěr nezpochybňuje ani stěžovatelka)
a neshledal možnost překročení zásady ne bis in idem a řízení zastavil, učinil tak v souladu
se správním řádem a jeho postup nelze považovat za rozporný ani se soudní judikaturou.
[18.] Nejvyšší správní soud nezastírá, že v některých situacích by zastavení řízení z důvodu
rei administratae bylo nepřiměřeným zásahem do práv (či povinností) žadatele, neslučitelným
s principem spravedlnosti. Z toho důvodu správní řád koncipuje možnosti, za nichž, i přes
překážku věci rozhodnuté, může být návrh znovu projednán. Zásada ne bis in idem může být
ve správním řízení prolomena ve dvou případech: při obnově řízení dle §100 správního řádu
a tzv. novém řízení dle §101 stejného zákona. Stěžovatelka si je těchto možností rovněž vědoma
a ve své kasační stížnosti namítá, že správní orgány i městský soud nesprávně posoudily
uplatněný nárok, protože žádostí se domáhala provedení tzv. nového řízení a vydání tzv. nového
rozhodnutí ve věci. Ze soudního spisu však vyplývá, že v žalobě podané k městskému soudu
stěžovatelka předmětné rozhodnutí správního orgánu napadá především z důvodu chybného
posouzení zjevné právní nepřípustnosti žádosti, neprovedení dokazování v plném rozsahu,
chybného posouzení propadlé lhůty či připomíná způsob přechodu inkriminovaného majetku
na současné vlastníky a historii svých právních nároků. Námitku, že správní orgány neposoudily
její žádost ve smyslu ustanovení §101 správního řádu, stěžovatelka vznesla až při ústním jednání,
tj. 25. 6. 2013.
[19.] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tzv. nové řízení dle ustanovení §101 správního
řádu je právním institutem zcela mimořádným, pro jehož aplikaci musí být dány náležité důvody,
aby nedošlo k porušení zásady ne bis in idem a s ní spojeného principu právní jistoty. Především
z povahy věci vyplývá, že tzv. novým rozhodnutím bude moci být opakovaně podané žádosti
vyhověno jen tehdy, pokud se změnily podmínky, za kterých bylo v původním řízení
rozhodováno. Stěžovatelka v kasační stížnosti tyto změněné podmínky nikterak nerozvádí, pouze
odkazuje na dohledání informací týkající se konfiskace majetku. Při ústním jednání před krajským
soudem tyto argumenty sice více rozvedla, avšak nikterak neuvedla, v čem došlo ke změně
podmínek v období mezi prvním zamítavým rozhodnutím a podanou žádostí v roce 2009. Pokud
by totiž eventuálně mělo být zahájeno toto tzv. nové řízení, musely by prokazatelně nastat
změněné podmínky, které vyplynuly v předmětném mezidobí. Pokud však stěžovatelka
argumentuje historickými údaji a materiály a nikterak nedokládá, proč jimi neargumentovala
či nemohla argumentovat v prvém řízení, neobstojí její tvrzení, že zde existují změněné podmínky
pro zahájení tzv. nového řízení, které by zasáhlo do právní nezměnitelnosti již vydaných
a pravomocných rozhodnutí. Rovněž v tomto směru proto Nejvyšší správní soud přisvědčil
závěrům městského soudu.
[20.] Stěžovatelka v této souvislosti uváděla za podpůrný argument pro změnu skutkových
podmínek též zprávu Výboru pro lidská práva ze dne 29. 11. 2002, která dle ní dokládá, že v jejím
případě jsou zachovány restituční lhůty a o její žádosti tedy mělo být meritorně rozhodnuto.
S uplatněnou argumentací se Nejvyšší správní soud zabýval již ve své dřívější judikatuře
(srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 8 As 116/2011).
[21.] Výbor pro lidská práva byl zřízen v souladu s čl. 28 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech (publ. pod č. 120/1976 Sb.). Podle jeho čl. 40 se státy, které jsou
smluvními stranami Paktu, zavazují, že budou podávat zprávy o opatřeních, přijatých k uvedení
práv uznaných v tomto Paktu v život, a o pokroku, jehož bylo při užívání těchto práv dosaženo.
Podle čl. 1 Opčního protokolu k Paktu uznává stát příslušnost Výboru dostávat a posuzovat
oznámení od jednotlivců podléhajících jeho jurisdikci, kteří si stěžují, že se stali oběťmi porušení
některého z práv stanovených v Paktu státem, který je smluvní stranou Paktu. Výbor pro lidská
práva je příkladem tzv. kvazijudiciálního mezinárodního orgánu. Byl sice zřízen k řešení
mezinárodních sporů, avšak od orgánů soudního typu se odlišuje především závazností výstupů
své činnosti. Své názory sděluje ve formě právně nezávazného, jakkoli fakticky respektovaného
názoru (viz. např. Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné a jeho poměr k jiným právním systémům,
zvláště k právu českému, 5. vydání, Brno 2008, str. 283). Jak konstatuje F. Sudre (Mezinárodní
a evropské právo lidských práv, Brno 1997, str. 315), při definování obsahu garantovaných práv
a svobod nemůže skutečný obsah pojmu svobody garantované článkem 19 Paktu vyvstat jinak
než teprve jejich zpřesněním, rozvinutím („zhmotněním“) ve výkladu, který je nutnou součástí
mezinárodní kontroly dodržování tohoto mezinárodního závazku. Smluvním orgánem Paktu
zmocněným tuto kontrolu vykonávat je Výbor. Výbor zde ovšem nepůsobí jako mezinárodní
soud, ale má pouze pravomoc provádět kontrolu plnění mezinárodního závazku mimosoudního
typu. V rámci ní sice dochází k projednání sporné věci za účasti obou stran, tj. stěžovatele a státu,
proti němuž je stížnost směřována. Jeho sdělení (communications) pak sumarizují výsledky tohoto
„procesu“ a vynášejí závěry, zda došlo napadeným jednáním k porušení mezinárodního závazku.
S ohledem na suverénní postavení smluvních stran Paktu však „rozsudky“ Výboru nemají
závaznou povahu a neústí v právně závazné rozhodnutí.
[22.] Odkazem na rozsah pravomoci Výboru pro lidská práva a povahu jeho zprávy ze dne
29. 11. 2002 proto nelze nalézt důvod, pro který by neobstálo stanovisko městského soudu
poukazující na nedostatek pravomoci Výboru pro lidská práva změnit svým sdělením dosavadní
průběh řízení před správními orgány. Výbor pro lidská práva ve zprávě ostatně sice přiznal
důvodnost tvrzení stěžovatelky, že jí byl znemožněn přístup k dokumentům, které jsou nezbytné
k rozhodnutí jejího případu (viz bod 11. 4. zprávy). Současně však konstatoval, že neměl
k dispozici žádné vysvětlení „státní strany“, tzn. České republiky, a proto „musí být dána náležitá
váha navrhovatelčiným tvrzením“. Nelze nezmínit, že Výbor k těmto souvislostem patrně neprováděl
žádné bližší dokazování, což ostatně vyplývá i z povahy jeho činnosti.
[23.] V této souvislosti je též vhodné uvést, že stěžovatelka nemá pravdu, pokud v kasační
stížnosti argumentuje, že pozemkový úřad v rozhodnutí chybně posoudil, zda byly nebo nebyly
zachovány restituční lhůty a na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že je její žádost zjevně
právně nepřípustná. Jak totiž Nejvyšší správní soud zjistil, pozemkový úřad řízení nezastavil
z důvodu promeškání restitučních lhůt, nýbrž právě z důvodu překážky spočívající
v rei administratae (věci rozhodnuté). Marné uplynutí lhůty pro uplatnění nároků na vydání
nemovitostí ve svém rozhodnutí zmínil až žalovaný, ale i zde je zjevné, že tento argument nebyl
pro rozhodnutí podstatný, nýbrž pouze podpůrný. Pozemkový úřad ani žalovaný tak nezasáhl
do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, protože argument promeškání restitučních lhůt
nebyl pro zastavení řízení klíčový a lze ho chápat pouze jakési obiter dictum správního rozhodnutí.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud upozorňuje, že pokud by skutečně rozhodnutí
o zastavení řízení spočívalo pouze v této okolnosti, musel by soud pečlivě zkoumat, zda k těmto
závěrům správní orgán nedospěl postupem, který v této fázi řízení není možný, především tím,
že by prováděl dokazování. Zároveň by se musel správní orgán i soud pečlivě zabývat tím, zda
jsou v případě stěžovatelky zachovány restituční lhůty či nikoli. Jelikož ale daná okolnost nebyla
hlavním důvodem pro zastavení řízení, nelze správnímu orgánu vytýkat, pokud stěžovatelku
v odůvodnění též upozornil na další okolnosti, které by mohly bránit úspěšnému vyhovění již tak
nepřípustné žádosti. Pokud pak stěžovatelka svá tvrzení podpírá o rozhodnutí Pozemkového
úřadu Praha ze dne 14. 10. 2010, kterým bylo prohlášeno, že není vlastnicí v rozhodnutí
zmíněných pozemků, čímž měl ale dotčený pozemkový úřad akceptovat zachování restitučních
lhůt, není tento argument v projednávané věci relevantní, poněvadž se zjevně týká sice totožné
stěžovatelky, ale odlišné věci a odlišného pozemkového úřadu.
[24.] Stěžovatelka rovněž připomíná, že po rozhodnutí Ústavního soudu (nález
sp. zn. I. ÚS 1332/10) již odpadly pochybnosti, zda je oprávněnou osobou (ve věci dědického
řízení). Nejvyšší správní soud však tuto okolnost nepovažuje za relevantní v nyní projednávané
věci. Rozhodnutí správních orgánů nevycházela z pochybností, zda se stěžovatelka účastní
dědického řízení či nikoli, nýbrž žádost posoudila optikou zásady ne bis in idem. Pokud tedy
správní orgán zjistil, že o témže nároku téže osoby v téže věci již bylo rozhodnuto, řízení správně
zastavil, aniž by pro jeho rozhodnutí byl určující statut stěžovatelky v dotčeném dědickém řízení.
Nad to Nejvyšší správní soud připomíná, že Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky posuzoval
především z hlediska základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a ve svém
rozhodnutí přímo uvedl, že „námitka porušení čl. 11 Listiny je předčasná, neboť dosud nebylo najisto
postaveno, zda je stěžovatelka dědičkou a jaký je rozsah dědictví.“ Zatím tedy nebylo rozhodnuto,
zda je stěžovatelka dědičkou, a i proto není daná námitka relevantní.
[25.] V závěru stěžovatelka obrací svoji pozornost na obecnější důvody, pro které se domnívá,
že jsou její restituční nároky oprávněné a namítá dlouhodobá pochybení státních orgánů.
Nejvyššímu správnímu soudu však nezbývá než konstatovat, že tyto okolnosti nemohou vést
k důvodnosti kasační stížnosti, neboť nereagují na důvody, o které městský soud v důsledku
uplatněných žalobních bodů opřel svůj rozsudek, či se týkají soudních řízení odlišných od nyní
posuzované věci.
[26.] Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační námitky důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.), kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[27.] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o této
kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu
spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu