ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.90.2013:11
sp. zn. 2 As 90/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, proti rozhodnutí
žalované ze dne 30. 6. 2011, č. j. 1598/11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2013, č. j. 3 A 42/2012 - 43,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2013, č. j. 3 A 42/2012 - 43,
se ve výroku II. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se kasační stížnost zamítá .
III. Žalobci a žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu, kterou se domáhal přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2011, č. j. 1598/11, jímž bylo rozhodnuto o neurčení advokáta
k poskytnutí právní služby. Krajský soud postoupil svým usnesením ze dne 23. 8. 2011,
č. j. 30 A 85/2011 - 9, věc Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Proti
tomuto usnesení brojil žalobce kasační stížností. Řízení o této kasační stížnosti bylo usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 2 As 64/2012 – 14, zastaveno. Městský soud
žalobce následně vyzval usnesením ze dne 4. 6. 2012, č. j. 3 A 42/2012 – 28, k zaplacení
soudního poplatku ve výši 3000 Kč ve lhůtě sedmi dnů, načež žalobce požádal o osvobození od
soudních poplatků. Městský soud usnesením ze dne 10. 10. 2013, č. j. 3 A 42/2012 - 43, žalobci
požadované osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Tento postup odůvodnil tím, že podaná
žádost představuje zneužití tohoto institutu (s odkazem na ustanovení §36 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“).
Usnesení městského soudu napadl žalobce, dále jen „stěžovatel“ kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního
hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil
jeho věcnému projednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel proti usnesení brojí mnoha ne zcela srozumitelnými námitkami, z nichž je však
patrno, že nesouhlasí se závěrem městského soudu o nepřiznání osvobození od soudního
poplatku za podanou žalobu. Důvody, pro které městský soud nevyhověl žádosti o osvobození
od soudních poplatků, považuje stěžovatel za nesrozumitelné, svévolné a osočující jeho osobu.
Dále namítá, že odůvodnění soudního rozhodnutí není závazné, a proto nenahrazuje výrok
rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že odepřít osvobození od soudních poplatků přes nedostatek
prostředků je možné pouze tehdy, pokud je žaloba zjevně neúspěšná. Městský soud přitom
uzavřel, že důvodem neosvobození je povaha sporů, které stěžovatel vede. Soud tímto svým
postupem stěžovateli znemožňuje dosáhnout ochrany před „podivnou činností“ České advokátní
komory. Stěžovatel dále namítá, že lhůta k zaplacení poplatku, kterou soud stanovil v délce tří
týdnů je nepřiměřená, a to zejména proto, že městský soud ve svém usnesení uznal, že poměry
stěžovatele odůvodňují osvobození od soudního poplatku. Závěrem stěžovatel upozorňuje,
že poučení o opravném prostředku je vadné; kasační stížnost je podle jeho názoru nepřípustná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka
19 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost
je tudíž přípustná.
Na okraj pak Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelův názor o nepřípustnosti kasační
stížnosti proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků je nesprávný. Soud zde
odkazuje na svou rozhodovací praxi (například rozsudek ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 7 As 40/2004 - 97), dle které rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
nelze podřadit pod rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení [§104 odst. 3
písm. b) s. ř. s.], neboť tímto rozhodnutím se rozhoduje o podstatném procesním právu
účastníka řízení.
Kasační stížnost je tudíž přípustná a Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené
usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Z kasační stížnosti plyne, že až na jednu námitku brojí stěžovatel pouze proti
výroku I. napadeného usnesení, tudíž proti výroku, jímž nebyl osvobozen od soudního poplatku
za žalobu.
Individuální osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. pokud účastník doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen
od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi plné osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu musí být jedním z hledisek při rozhodování
o přiznání osvobození od soudních poplatků vždy také posouzení případného svévolného
uplatňování práva navrhovatelem. Nejvyšší správní soud zde odkazuje na svůj rozsudek ze dne
24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91, z něhož odkazuje na část argumentace: „Má-li soud v každém
jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální
poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či
šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození
účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha
v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních
poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.“ (Závěry tohoto rozsudku byly potvrzeny
také usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1556/10, dostupným
na http://nalus.usoud.cz.)
Protože je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že o podobných návrzích
stěžovatele bylo zdejším soudem rozhodováno již v desítkách případů, je třeba vycházet
z konstantní judikatury (například rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27), podle níž
„dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné
mu tuto výhodu přiznat (…) Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození
od soudních poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí
být řádně odůvodněno.“ V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení toho, zda městský
soud dostatečně odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků stěžovatelem. Nejvyšší správní soud má za to, že této své povinnosti
městský soud dostál, neboť uvedl konkrétní důvody, pro které žádosti o osvobození od soudních
poplatků nebylo v daném řízení možné vyhovět. Vedle počtu vedených sporů, což by samo
o sobě ještě nemohlo svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud poukázal
na průběh tohoto sporu, který se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem proti
rozhodnutím žalované o určení, či o zrušení určení advokáta stěžovateli v různých právních
věcech s tím, že stěžovatel v rámci prostředků procesní obrany zdůrazňuje jakékoli formální
nepřesnosti v postupu žalované, lpí na formálním procesu jejich odstraňování, přičemž jeho
snahou již není vyřešení samotného sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých úkonů
žalované i soudu; tento postup přitom stěžovatel uplatňoval i v nyní řešené věci. Městský soud
konstatoval, že původní smysl vedení pře ustupuje do pozadí a motivací pro další proces je tento
proces samotný.
Nejvyšší správní soud s tímto náhledem městského soudu souhlasí. Nad rámec
uvedeného je vhodné upozornit, že v dané věci se tento konkrétní spor zčásti odlišuje od sporů
stěžovatelem s žalovanou běžně vedených, neboť jeho předmětem je rozhodnutí žalované, jímž
mu advokát určen nebyl, nicméně průběh řízení a postup stěžovatele je obdobný jeho ostatním
sporům. Advokát stěžovateli nebyl určen z důvodu, že žalobce odmítl reagovat na výzvu
žalované k upřesnění jeho žádosti. Námitky, které stěžovatel uplatňuje, opět vyjadřují pouze
nelibost vůči správnímu orgánu či soudu, nesvědčí o skutečných pochybeních, nýbrž pouze
zdůrazňují domnělé formální nepřesnosti (tvrdí např., že žádal o osvobození pouze od jednoho
soudního poplatku, nikoliv od všech, proto výrok v množném čísle nemá oporu v podkladech),
a je tak patrné, že úmyslem stěžovatele je skutečně pouze samotné vedení sporu, jenž by mu
poskytl možnost polemizovat s názory žalované a kritizovat její postup, nikoliv snaha dospět
k finálnímu řešení věci. Ačkoli již byl stěžovatel nesčetněkrát poučen, že místně příslušným
soudem v řízeních proti žalované je Městský soud v Praze, žalobu opětovně podal u Krajského
soudu v Brně, a v kasační stížnosti tvrdí, že žádné rozhodnutí příslušnost městského soudu
neurčilo (ačkoli takových rozhodnutí obdržel desítky). Podobného rázu jsou i jiné spory
stěžovatele, projednávané zdejším soudem i soudy krajskými. Tyto spory nejsou takového
charakteru, že měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry, netýkají se,
a to ani nepřímo, jeho majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak
o řízení vyvolaná stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí.
Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak
činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na jejich
vedení (které je zásadně povinen hradit každý žalobce) za stěžovatele pravidelně nesl stát formou
osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem
umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby
v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť
jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné
soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, publikovaný pod č. 2601/2012 Sb. NSS). Takovou povahu však
předmětná věc nemá.
Lze tak uzavřít, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je dostatečně
patrno, že tento soud plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na premise, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé věci (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 – 29).
Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že usnesení městského soudu se dostatečným
způsobem vypořádává s konkrétními okolnostmi daného případu, přičemž je konfrontuje
s jinými případy soudních sporů vedených stěžovatelem, kde již byla svévolnost a účelovost jejich
vedení dříve konstatována. Městský soud tak neustal na obecném konstatování o způsobu vedení
sporů stěžovatelem, ale též vyložil, které konkrétní okolnosti nyní posuzovaného případu, jej řadí
do kategorie sporů, v nichž lze po právu žalobci (stěžovateli) odepřít osvobození od soudních
poplatků, pro které by jinak podmínky splňoval. Takový postup je tedy plně v souladu
s požadavky judikatury k této otázce, jak byla konstatována výše.
Dále je třeba zdůraznit, že kasační stížností napadené usnesení městského soudu není
rozhodnutím ve věci samé, kterým by bylo rozhodováno o stěžovatelově žalobě. Usnesení
městského soudu se zabývá toliko posouzením, zda stěžovatel splňuje podmínky pro přiznání
osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud také pro úplnost dodává, že není
zřejmé, proč stěžovatel namítá, že odůvodnění rozhodnutí nenahrazuje jeho výrok.
V projednávané věci městský soud rozhodoval o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních
poplatků a tomu také výrok kasační stížností napadeného usnesení odpovídá.
S ohledem na uvedené nelze než shledat kasační stížnost, pokud jde o veškeré námitky
proti výroku I. napadeného usnesení, nedůvodnou.
Pokud jde o výrok II. napadeného usnesení, brojil stěžovatel proti lhůtě k zaplacení
soudního poplatku stanovené v délce tří týdnů. Tu považuje zdejší soud za zcela adekvátní.
Předně nutno zdůraznit, že v případě této lhůty se jedná o lhůtu dodatečnou - náhradní, neboť
poplatek za žalobu je splatný již dnem jejího podání (18. 7. 2011). Dále třeba připomenout,
že v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu byly za příliš krátké označovány jedině
lhůty výrazně kratší, jak ukazuje rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 4. 2008,
č. j. 2 Afs 44/2007 - 73. Třítýdenní lhůta tak v posuzovaném případě nebyla příliš krátkou. Lhůta
není nepřiměřeně krátká ani s ohledem na poměry stěžovatele, které městský soud uznal. Nejvyšší
správní soud nevidí rozumný důvod k tomu, aby méně majetným žalobcům byly obecně ukládány
delší lhůty k zaplacení soudního poplatku než žalobcům majetnějším. Ani z kasační stížnosti
ostatně nevyplývá, že by jiná obvyklá lhůta pro zaplacení soudního poplatku mohla něco změnit
na stěžovatelově schopnosti soudní poplatek zaplatit. Nelze se tedy se stěžovatelem ztotožnit,
že by lhůta mu poskytnutá byla příliš krátká.
Pokud jde o tento výrok, upozorňuje zdejší soud na jiné pochybení městského soudu,
které zjistil z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Městský soud předmětným výrokem vyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 3000 Kč ve lhůtě tří týdnů, ačkoli, podle právní
úpravy účinné v době podání žaloby, tj. dne 18. 7. 2011 (kdy vznikla stěžovateli poplatková
povinnost), byla žaloba nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví proti
rozhodnutí správního orgánu zpoplatněna částkou ve výši toliko 2000 Kč (položka 14a bod 2
písm. a) Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném
do 31. 8. 2011). Městský soud tak vycházel z právní úpravy účinné v době jeho rozhodování, kdy
byl poplatek za žalobu stanoven skutečně částkou 3000 Kč. Konstantní judikatura nicméně
zastává názor, že aplikace neúčinného znění právního předpisu je vadou natolik závažnou,
že má za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé (srov. též rozsudek ze dne 19. 7. 2007,
č. j. 7 Afs 126/2006 - 65).
Před vyslovením svých závěrů musel Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci
vážit, zda se v případě výroku I. a II. napadeného usnesení jedná o vzájemně závislé výroky
a dospěl k závěru, že nikoliv. V této věci se jedná pouze o jednostrannou závislost výroků, když
jenom výrok II. je částečně závislý na výroku I, neboť, bylo-li by rozhodnuto o osvobození
od soudního poplatku, tento výrok by ztratil smysl. Výrok II. však žádným způsobem nemohl
ovlivnit rozhodování o nepřiznání osvobození od soudních poplatků (výrok I. napadeného
usnesení tak není na výroku II. závislý).
Jelikož Nejvyšší správní soud shledal vadu toliko ve výroku II, na kterém výrok I. není
jakýmkoli způsobem závislý, rozhodl o jeho zrušení a v této části též o vrácení věci městskému
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první, s. ř. s.). Pokud jde o výrok I. napadeného
usnesení, jak to plyne ze shora popsaného, neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou, a proto mu nezbylo, než ji postupem dle ustanovení §110 odst. 1, in fine, s. ř. s., v této
části zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná
mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Stěžovatel byl ve věci částečně úspěšný, když
výrok II. napadeného usnesení Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení, a částečně neúspěšný, když ve zbytku byla jeho kasační stížnost zamítnuta.
Posuzováno čistě z procesního hlediska, byli oba účastníci částečně procesně úspěšní. Jelikož
však z povahy věci nelze určit míru procesní úspěšnosti obou účastníků, vycházel Nejvyšší
správní soud z toho, že poměr této úspěšnosti je na obou stranách stejný; z toho pak nutně
rezultuje závěr, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení před zdejším soudem nepřizná.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu