ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.97.2013:11
sp. zn. 2 As 97/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Če ská advokátní komora, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, č. j. 6 A 268/2011 – 78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 10. 11. 2010 Krajskému soudu v Brně žalobu,
kterou se domáhal vydání rozsudku, „kterým by soud uložil žalované povinnost vydat rozhodnutí o žádosti
JUDr. Kláry Slámové o zrušení určení advokáta k poskytnutí právní služby a dále o protinávrhu žalobce ze dne
11. 10. 2010.“
[2] Krajský soud v Brně poté usnesením ze dne 22. 11. 2010, č. j. 30 A 116/2010 - 12, věc
postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Posléze podaná kasační
stížnost stěžovatele směřující proti tomuto usnesení byla usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ans 3/2011 - 48, odmítnuta.
[3] Podáním ze dne 14. 1. 2011 doručeným Krajskému soudu v Brně dne 17. 1. 2011
a postoupeným Městskému soudu v Praze stěžovatel změnil žalobu tak, že „se domáhá
přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2010 o zrušení určení advokáta.“
Poukázal na to, že dne 1. 12. 2010 obdržel rozhodnutí žalované o žádosti JUDr. K. S. o zrušení
určení advokáta k poskytnutí právní služby.
[4] V reakci na výzvu Městského soudu v Praze k zaplacení soudního poplatku požádal
stěžovatel o osvobození od soudních poplatků. Městský soud usnesením ze dne 10. 11. 2011,
č. j. 6 A 268/2011 - 66, stěžovateli osvobození od soudních poplatků s ohledem na jeho
majetkové poměry přiznal.
[5] Následně však Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením ze dne 2. 10. 2013
osvobození od soudních poplatků stěžovateli odňal. V odůvodnění svého rozhodnutí městský
soud uvedl, že osvobození od soudních poplatků bylo stěžovateli přiznáno jen proto, že soud
v době rozhodování o osvobození stěžovatele od soudních poplatků neměl znalost o jeho
„kverulatorní činnosti“. „Městský soud v Praze eviduje k dnešnímu dni u žalobce 370 žalob (z toho 112
nevyřízených), které v naprosté většině napadají rozhodnutí České advokátní komory, případně její nečinnost nebo
nezákonný zásah, kterého se Komora podle žalob vůči žalobci dopustila.“ Jejich charakter je přitom podle
názoru městského soudu samoúčelný, stěžovateli nejde o vyřešení sporu, ale o spor samotný,
přičemž zneužívá toho, že je osvobozen od soudních poplatků. Městský soud rovněž konstatoval,
že stěžovatel zahájil proti žalované řadu sporů, jejichž scénář je stále stejný, stěžovatel má podle
mínění městského soudu úmysl trvale a bezplatně využívat služeb advokátů, aniž by byl ochoten
respektovat právní rámec poskytování advokátních služeb. Městský soud uzavřel s poukazem
na několik rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jimiž byly zamítnuty kasační stížnosti
stěžovatele směřující proti usnesením, kterým nebylo stěžovateli přiznáno osvobození
od soudních poplatků, že považuje za nesprávné, aby stěžovatel i nadále čerpal dobrodiní
osvobození od soudních poplatků i ve věcech dříve zahájených.
[6] Stěžovatel napadl uvedené usnesení městského soudu podáním, kterým se domáhá jeho
kasace. Své nesouhlasné stanovisko stěžovatel v kasační stížnosti směřuje jak vůči postupu,
tak i závěrům městského soudu. Pokud mu městský soud nejprve přiznal osvobození
od soudních poplatků a poté je odňal, ačkoli shledal, že je nemajetný, jedná se podle názoru
stěžovatele o „svévolnou revizi“ vydaného soudního aktu, „která není ničím jiným než ústavně
nekonformní pomstou soudu.“ Odnětí osvobození od soudních poplatků je navíc podle stěžovatele
nezákonné a svévolné, protože jeho důvodem je povaha sporů, jež stěžovatel vede, nikoli
zákonem vymezené předpoklady. Stěžovatel dále tvrdí, že postup městského soudu mu prakticky
znemožňuje domáhat se soudní ochrany před činností žalované, odnětí osvobození od soudních
poplatků považuje za „kvazi-pořádkovou pokutu“. V závěru stěžovatel vyjadřuje nesouhlas
s celkovým přístupem městského soudu k jím vedeným řízením, když jej označuje za „absurdní,
zaujatý a svévolný“ a důvody, na nichž spočívá, za „lživé“ a „smýšlené“, což vyhrocuje tvrzením,
že „osočuje-li MěS v Praze navrhovatele z blbosti ve všech procesech, ač si to soud nesmí dovolit, i kdyby to byla
pravda i jen z 5 %, což není, tak i navrhovatel smí vylíčit stupidní konání šestého senátu.“
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky zákonným kasačním důvodům
ve smyslu §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), z textu
podání lze dovodit, že namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost usnesení ve smyslu §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] V rámci přezkumu naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
v tomto případě netrval, s ohledem na specifický charakter napadeného usnesení městského
soudu, na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení
stěžovatele advokátem. Opačný postup by totiž znamenal jen další řetězení téhož problému
a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, rozhodnutí NSS dostupná na www.nssoud.cz).
[9] Kasační stížnost je tak podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná, byť nebyl zaplacen soudní
poplatek a stěžovatel ani není zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal
kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[10] S námitkou stěžovatele ohledně nezákonnosti v záhlaví citovaného usnesení městského
soudu, jímž mu bylo odňato dříve přiznané osvobození od soudních poplatků, se Nejvyšší
správní soud neztotožňuje. Ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. výslovně připouští možnost odnětí
osvobození od soudních poplatků se zpětnou účinností. Pokud se tedy městský soud rozhodl
aplikovat toto ustanovení, jeho postup ústící do vydání předmětného usnesení nelze hodnotit
jako „svévolnou revizi“, jak namítá stěžovatel.
[11] Problematikou odnětí osvobození od soudních poplatků, a to i ve stěžovatelově případě,
se Nejvyšší správní soud v minulosti již opakovaně zabýval (srov. např. rozsudek ze dne
24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91, či usnesení ze dne 18. 12. 2012, č. j. 7 As 103/2012 – 20,
nebo usnesení ze dne 7. 5. 2013, č. j. 4 As 61/2013 – 11). Z ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s.,
z něhož je zřejmé, že zpětné odnětí již přiznaného osvobození od soudních poplatků spojuje
zákon se skutečností, že se ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození od soudních
poplatků neodůvodňovaly, Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil, že v takovém
hodnocení není otázka nedostatku prostředků na straně žadatele jediným kriteriem. „Součástí
posouzení poměrů účastníka je rovněž úvaha, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním
způsobem. (...) Uplatňuje-li stěžovatel svá práva zjevně šikanózním způsobem, svévolně a účelově, soudí se nikoli
pro nalezení meritorního řešení svého sporu, ale pro samotné vedení sporu, nelze mu přiznat osvobození
od soudních poplatků ani s ohledem na jeho sociální poměry.“ (srov. cit. usnesení č. j. 4 As 61/2013 – 11).
[12] Nejvyšší správní soud, shodně s městským soudem, i v nyní posuzovaném případě dospěl
k závěru, že stěžovatelův postup v předmětném sporu naplňuje znaky šikanózního, svévolného
a účelového výkonu práv. O tomto závěru svědčí nejen specifická procesní aktivita stěžovatele,
která zřetelně není vedena snahou nalézt řešení původního sporu, jehož samotná podstata tak
zůstává výrazně upozaděna, ale i extrémně vysoký počet sporů, které stěžovatel vede a které jsou
v mnoha případech skutkově a právně prakticky totožné. Jak Nejvyšší správní soud již
konstatoval např. v usnesení ze dne 20. 9. 2012, č. j. 7 As 103/2012 – 12, „pokud má stěžovatel
objektivním právem přiznanou procesní možnost vést určité spory, je jeho právem je skutečně vést. Institut
osvobození od soudních poplatků však není určen k tomu, aby umožnil nemajetným osobám vést jakékoli spory
podle jejich libosti, ale primárně k ochraně přístupu nemajetných osob k soudu ve věcech, které se nějakým
způsobem dotýkají jejich životní sféry. Pakliže se tedy stěžovatel rozhodl vést i spory, které se této jeho životní sféry
nedotýkají, nemůže mu v tom být nijak bráněno, je však na místě, aby tak stěžovatel činil s vědomím, že každý
spor s sebou nevyhnutelně nese i své náklady.“ Pokud stěžovatel nesouhlasí s termínem „vede řízení“,
které má za „iracionální“, Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné stěžovateli připomenout,
že je to právě on jako osoba navrhovatele, kdo uplatňuje a disponuje jednotlivými procesními
návrhy a prostřednictvím nich tedy určuje, zda vůbec bude řízení zahájeno, příp. jakým směrem
se jím zahájené řízení bude ubírat.
[13] Usnesení městského soudu proto nelze hodnotit ani jako „ústavně nekonformní pomstu
soudu“, jak namítá stěžovatel, neboť není pravda, že soud je oprávněn odejmout přiznané
osvobození od soudních poplatků jen tehdy, dojde-li k závěru, že návrh zjevně nemůže být
úspěšný. Proto městský soud nepochybil, když odnětí osvobození od soudních poplatků
odůvodnil specifickou procesní aktivitou stěžovatele, kterou popsal, a své závěry řádně
a srozumitelně zdůvodnil. Není tedy pravdou, že by městský soud své rozhodnutí založil
na „klevetách“ či „zaujatém osočování“ stěžovatele nebo že by ve svých úvahách vycházel
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když měl „zamlčovat“ některá podání stěžovatele.
Usnesení městského soudu, na jehož základě bylo stěžovateli zpětně odňato osvobození
od soudních poplatků, není dle Nejvyššího správního soudu nezákonné, ani nesrozumitelné.
Naopak některé stěžovatelovy námitky (např. odkaz na neexistující řízení před rozšířeným
senátem „3 As 125/12“) či výtky často dosahují až charakteru nesrozumitelných příkazů
či pokynů, které nejsou vůbec způsobilé k tomu, aby byly jakkoliv samostatně posouzeny.
[14] Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou ze shora
uvedených důvodů zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu