ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.105.2012:28
sp. zn. 3 Ads 105/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců a) Bc. E. F., b) R.
F., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2009, č. j. NRP/4/09/Val, č. j. 2008/43811-242, o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, č. j. 11 Ca
118/2009 – 46,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2012, č. j. 4 A 63/2012 – 18,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 1. 2009, č. j. NRP/4/09/ Val,
č. j. 2008/43811-242, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 11.800 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce JUDr. Jiřího Juříčka.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále též „stěžovatelé“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 1. 2009, č. j. NRP/4/09/Val, č. j. 2008/43811-242.
Městský soud v Praze při posouzení věci vycházel z následujícího skutkového stavu:
Rozhodnutím ze dne 15. 5. 2008, č. j. JMK 155948/2007, nevyhověl Krajský úřad
Jihomoravského kraje žádosti stěžovatelů o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát
se osvojiteli s odůvodněním, že podle posudku lékařky krajského úřadu ze dne 25. 1. 2008 bylo
u stěžovatelky zjištěno pohybové postižení, které podstatně omezovalo její pohybovou
schopnost, a tím i schopnost pečovat o dítě. Posudková lékařka nepovažovala významnou
psychickou i fyzickou zátěž v podobě péče o dítě pro zdravotní stav stěžovatelky za vhodnou.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podali stěžovatelé odvolání, které žalovaný
svým rozhodnutím ze dne 21. 1. 2009, č. j. NRP/4/09/Val, č. j. 2008/43811-242, zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil. Vycházel přitom zejména z posudku zpracovaného posudkovou
lékařkou MPSV v rámci odvolacího řízení dne 31. 7. 2008, která rovněž nedoporučila zařazení
stěžovatelky do seznamu žadatelů o náhradní rodinnou péči. Konstatovala, že chronické
onemocnění bederní páteře významně limituje možnost fyzického zatížení a tím omezuje
pečovatelské schopnosti žadatelky. Po stránce psychické nepovažuje v současné době zdravotní
stav stěžovatelky za optimální pro zatížení péčí a výchovou dítěte, která je neregulovatelnou
fyzickou i psychickou zátěží s řadou stressových situací.
Městský soud v Praze předně nepřisvědčil žalobní námitce stěžovatelů, že závěry
posudkové lékařky, z nichž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, byly učiněny pouze
ze starších, neaktuálních lékařských zpráv tykajících se navíc pouze pohybového postižení
stěžovatelky. Stěžovatelé požádali o zařazení do evidence žadatelů o náhradní rodinnou péči
v listopadu roku 2007. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že zdravotní stav stěžovatelky byl
posouzen na základě lékařské zprávy MUDr. T. ze dne 25. 1. 2008, podkladem byla zpráva
praktické lékařky MUDr. D. z 6. 11. 2007 a dokumentace MSSZ Brno město. Posouzení
zdravotního stavu tedy vycházelo z lékařských zpráv z let 2005 i 2007, např. zprávy
z neurochirurgického vyšetření ze dne 11. 10. 2007 (MUDr. V.), zprávy z neurologického
vyšetření ze září a října 2007 (MUDr. M.), zprávy z rehabilitačního vyšetření ze dne 10. 9. 2007
(MUDr. B.) a zprávy praktické lékařky MUDr. D. ze dne 12. 9. 2007 pro kontrolní lékařskou
prohlídku plné invalidity. Lékařské zprávy byly tedy vypracovány v období jen krátce
předcházejícím podání žádosti stěžovatelů. Stěžovatelé pak v průběhu správního řízení ani
v podané žalobě nedoložili, že by se zdravotní stav stěžovatelky natolik zlepšil, že by zprávy, které
byly podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí, nebylo možno použít. K námitce
stěžovatelů, že si posudková lékařka nevyžádala nové lékařské zprávy, Městský soud v Praze
dodal, že je na jejím odborném posouzení, zda považuje předloženou lékařskou dokumentaci za
dostatečnou. Pokud měli stěžovatelé k dispozici lékařské nálezy, které podle jejich názoru mohly
zvrátit ty předchozí, které byly podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí, bylo na nich, aby
je předložili.
Stěžovatelé ve své žalobě dále namítli, že není zřejmé, na základě jakých podkladů byl
učiněn závěr o špatném psychickém stavu stěžovatelky, resp. na základě jaké dokumentace
posudková lékařka posuzovala údajný sekundární depresivní syndrom. Městský soud v Praze zde
odkázal na výčet lékařských zpráv v posudku o zdravotním stavu stěžovatelky ze dne 31. 7. 2008.
Pokud je v diagnostickém souhrnu zdravotních postižení stěžovatelky konstatován doprovodný
sekundární depresivní syndrom, stalo se tak v souvislosti s celkovým hodnocením jejího
zdravotního stavu, kdy bylo popsáno chronické onemocnění bederní páteře s tím, že další interní
onemocnění jsou celkem dobře kompenzována. Z odůvodnění obou správních rozhodnutí
je pak zřejmé, že základním důvodem pro nezařazení stěžovatelky do seznamu žadatelů
o náhradní rodinnou péči bylo právě chronické onemocnění bederní páteře, které podle posudků
výrazně limituje možnost fyzického zatížení a tím omezuje její pečovatelské schopnosti.
Městský soud v Praze uzavřel, že správní orgány obou stupňů rozhodovaly na základě
dostatečně zjištěného stavu věci. Odvolací orgán se nespokojil s posouzením zdravotního stavu
stěžovatelky posudkovou lékařskou krajského úřadu, ale opatřil si další lékařské posouzení,
přestože ani ve svém odvolaní stěžovatelé neuvedli žádné konkrétní skutečnosti, které by závěr
posudkové lékařky krajského úřadu vyvrátily. Stejně tak v podané žalobě stěžovatelé v podstatě
projevují nespokojenost s celkovým posouzením, žádné konkrétní skutečnosti zpochybňující
závěry posudkových lékařů však neuvádí. Na základě uvedeného Městský soud v Praze žalobu
zamítl jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadli stěžovatelé rozsudek Městského soudu v Praze
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Především nesouhlasili se závěrem soudu,
že pro správní orgán je závazný závěr posudkové lékařky o tom, že lze považovat předloženou
lékařskou dokumentaci za dostatečnou. Tento závěr v podstatě popírá možnost soudního
přezkumu jakéhokoliv správního rozhodnutí, které vychází z odborného posouzení posudkové
lékařky. Každé správní rozhodnutí, které lze podrobit soudnímu přezkumu, musí být vydáno
v souladu s právními předpisy a musí vycházet z řádně zjištěného skutkového stavu. Nelze tedy
považovat za správné takové odborné posouzení posudkové lékařky, které vychází z podkladů,
které neumožňují učinit závěr o zdravotním stavu posuzovaného. Správní orgán rozhodoval
o zdravotním stavu stěžovatelky zejména na základě zdravotní dokumentace z roku 2005.
Rozhodně se tak nejedná o aktuální dokumentaci, jestliže žalobou napadené rozhodnutí bylo
vydáno dne 21. 1. 2009. Novější zprávy nevycházely z nových vyšetření stěžovatelky, ale pouze
opakovaly údaje ze starší zdravotní dokumentace a nepřinášely pro hodnocení jejího zdravotního
stavu nic nového. Také nové posouzení posudkovou lékařkou MPSV ze dne 31. 7. 2008
vycházelo pouze z listinných podkladů, posudková lékařka si nevyžádala aktuální zprávy
o zdravotním stavu stěžovatelky, ani ji nevyšetřila. Její rozhodování proto bylo zcela
nekompetentní a nepodložené. Správní orgány zcela pominuly to, že chronické onemocnění
bederní páteře stěžovatelky se příznivě vyvíjelo mimo jiné tak, že došlo ke změně invalidity
třetího stupně na invaliditu prvního stupně. Nezohlednily ani fakt, že se stěžovatelce narodilo
před čtyřmi roky dne 4. 9. 2008 dítě, o které se oba stěžovatelé řádně starají a „neregulovatelnou
fyzickou i psychickou zátěž s řadou stresových situací“ při výchove nezletilého syna
bez problému zvládají. Stěžovatelka v současné době dokončuje studium pedagogické fakulty
Masarykovy univerzity v Brně, obor sociální pedagogika, je tedy i po stránce odborné připravena
pro péči o osvojené dítě či pro pěstounskou péci. Navíc pracuje jako asistentka učitele a tedy
i ve svém pracovním zařazení uplatňuje své odborné znalosti a získává praktické zkušenosti,
které by mohla uplatnit při náhradní rodinné péči. Stěžovatel pracuje jako mistr odborného
výcviku, vystudoval bakalářský stupeň pedagogické fakulty. Stěžovatelé tak mají veškeré
předpoklady pro zajištění náhradní rodinné péče. Žalovaný se odvolával na Úmluvu o právech
dítěte publikovanou pod č. 104/1991 Sb. Právě zájem dítěte by měl být nejsilnějším argumentem
pro zařazení stěžovatelů do seznamu žadatelů o náhradní rodinnou péči, neboť jsou schopni
zajistit svěřenému dítěti harmonické prostředí náhradní rodiny a uspokojit v potřebném rozsahu
všechny jeho potřeby nepochybně na vyšší kvalitativní úrovni, než je tomu v zařízení ústavní
péče.
Stěžovatelé poukázali i na délku správního a soudního řízení. Žádost o zprostředkování
náhradní rodinné péče podali dne 7. 11. 2007. O žádosti bylo správními orgány rozhodnuto dne
21. 1. 2009, soudní řízení pak trvalo téměř 3 a půl roku. Stěžovatelé tedy podávají kasační stížnost
za situace, kdy je stěžovatelce téměř 38 let a stěžovateli téměř 39 let. Věk žadatelů o náhradní
rodinnou péči je přitom velmi významný nejen při rozhodování o zařazení do seznamu žadatelů
o náhradní rodinnou péči, ale i při rozhodování o svěření dítěte do pěstounské nebo předadopční
péče. Stěžovatelé se i tímto velmi zdlouhavým a pomalým vyřizováním své záležitosti cítí být
dotčeni ve svých ústavních právech. Navrhli, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění do 31. 12. 2009,
bylo zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče svěřeno předně krajskému úřadu. Podle
§22 zákona vedl krajský úřad pro tyto účely evidenci dětí uvedených v §2 odst. 2 vhodných
k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče a evidenci žadatelů vhodných stát se osvojiteli
nebo pěstouny.
Podle §27 odst. 2 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., ve znění do 31. 12. 2009, se pro účely
zprostředkování osvojení a pěstounské péče u žadatelů posuzuje charakteristika osobnosti,
psychický stav, zdravotní stav, jenž zahrnuje posouzení, zda zdravotní stav žadatele z hlediska
duševního, tělesného a smyslového nebrání dlouhodobé péči o dítě, předpoklad vychovávat dítě,
motivace, která vedla k žádosti o osvojení dítěte nebo k jeho svěření do pěstounské péče, stabilita
manželského vztahu a prostředí v rodině, popřípadě další skutečnosti rozhodné pro osvojení
dítěte nebo jeho svěření do pěstounské péče.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že posouzení zdravotního stavu žadatele
ve vztahu k jeho výchovným a pečovatelským schopnostem je věcí odborně medicínskou,
k níž je třeba odborných znalostí. Toto odborné posouzení proto provádí posudkoví lékaři
krajského úřadu a Ministerstva práce a sociálních věcí. Posudek vypracovaný posudkovým
lékařem je ovšem třeba hodnotit jako každý jiný důkaz podle zásady volného hodnocení důkazů.
Je tak třeba zabývat se tím, zda posouzení zdravotního stavu žadatele vypracované posudkovým
lékařem splňuje požadavky úplnosti skutkových zjištění a přesvědčivosti posudkových závěrů,
tedy zda byl zdravotní stav posuzovaného komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické
dokumentace a zda jsou posudkové závěry náležitě zdůvodněny. Stěžovatelům pak lze přisvědčit
v tom, že zhodnocení úplnosti skutkových zjištění zahrnuje i otázku, zda lékařské zprávy,
na základě nichž byl posudek zpracován, lze považovat za dostatečně aktuální dokumentaci
zdravotního stavu posuzovaného.
Nejvyšší správní soud má za to, že právě stížní námitka týkající se aktuálnosti
shromážděné zdravotní dokumentace byla v projednávané věci nedůvodná. Městský soud v Praze
již ve svém rozsudku uvedl zprávy, které byly podkladem posudků vypracovaných ve správním
řízení dne 25. 1. 2008 a dne 31. 7. 2008. Nejvyšší správní soud na tento výčet odkazuje a dodává,
že součástí dokumentace byl i záznam z jednání o kontrole plné invalidity ze dne 18. 10. 2007,
kdy byla stěžovatelka nadále shledána pouze částečně invalidní. Nejvyšší správní soud se ztotožnil
se závěrem Městského soudu v Praze, že pokud posudkové lékařky vypracovaly své posudky
na základě lékařských zpráv pocházejících z období jen krátce předcházejícího podání žádosti
stěžovatelů o zařazení do evidence, tedy především z lékařských zpráv ze září a října 2007
a zprávy praktické lékařky stěžovatelky ze dne 6. 11. 2007, vycházely z dostatečně aktuálních
poznatků o jejím zdravotním stavu. Městský soud v Praze rovněž správně podotkl, že stěžovatelé
v průběhu správního ani soudního řízení nedoložili žádné lékařské zprávy, které by dokládaly
významné zlepšení zdravotního stavu stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud dodává, že je nedůvodnou i námitka, že posudková lékařka
stěžovatelku nevyšetřila a tudíž nemohla řádně její zdravotní stav posoudit. Zde je nutno
podotknout, že úkolem posudkových lékařů je pouze hodnotit zdravotní stav žadatelů, nikoliv
provádět primární klinická zjištění. To je úkolem ošetřujícího lékaře žadatele a lékařů odborných,
u nichž se léčí. Ti se pak podílejí na kompletizaci zdravotní dokumentace. Vyšetření žadatele
posudkovým lékařem by tak bylo nezbytné pouze v případě, pokud by zdravotní dokumentace
o jeho zdravotním stavu byla neúplná nebo některé nálezy byly nejednoznačné či dokonce
rozporné. Takováto situace však v projednávané věci nenastala.
Nejvyšší správní soud však dospěl v projednávané věci k závěru, že posudky
posudkových lékařek nesplňují požadovaná kritéria úplnosti a přesvědčivosti z jiných důvodů.
Přisvědčil totiž námitce stěžovatelů, že se posudkové lékařky nikterak nevypořádaly
s jejich námitkou, že se onemocnění bederní páteře stěžovatelky příznivě vyvíjelo. Z posudků
obou posudkových lékařek je sice zřejmé, že vycházely ze záznamu z jednání o kontrole plné
invalidity stěžovatelky ze dne 18. 10. 2007, nikterak se však na základě této zprávy nevyjádřily
k tomu, k jakému vývoji zdravotního stavu stěžovatelky z hlediska jejích výchovných
a pečovatelských schopností došlo a jaká je prognóza onemocnění. Posudkové lékařky se tedy
nikterak nevypořádaly s tím, zda skutečně došlo ke zlepšení zdravotního stavu stěžovatelky,
či zda se jednalo o stabilizaci zdravotního stavu spojenou s adaptací stěžovatelky na situaci
vyvolanou zdravotním postižením či o dřívější nadhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky.
Právě toto vyjádření posudkových lékařek bylo podstatné pro zhodnocení schopností
stěžovatelky k dlouhodobé řádné péči o dítě.
Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že posudky posudkových lékařek nesplňují
požadavek přesvědčivosti i z toho důvodu, že jejich závěry o psychickém stavu stěžovatelky
nejsou v posudcích náležitě zdůvodněny a podloženy relevantní zdravotnickou dokumentací.
Obě posudkové lékařky v diagnostickém souhrnu zdravotních potíží stěžovatelky konstatovaly
sekundární depresivní syndrom, v souhrnu lékařských zpráv však neuvádí žádné psychologické
ani psychiatrické vyšetření stěžovatelky, na základě něhož by bylo možné její případné psychické
onemocnění zhodnotit. Z posudku posudkové lékařky MPSV je přitom zřejmé, že konstatovaný
sekundární depresivní syndrom byl pro zhodnocení výchovných a pečovatelských schopností
stěžovatelky rovněž relevantní. Její závěr o tom, že uvedené psychické onemocnění stěžovatelky
nevytváří optimální psychický stav nutný pro přijetí a výchovu dítěte, pak převzal žalovaný
ve svém rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že pokud žalovaný rozhodl na základě závěrů posudku
posudkové lékařky MPSV, který nesplňoval kritéria úplnosti a přesvědčivosti, vycházel
ze skutkového stavu, který neumožňoval zhodnocení, zda je stěžovatelka schopna z hlediska
svého zdravotního stavu vykonávat dlouhodobou péči o dítě. Městský soud v Praze měl z tohoto
důvodu rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušit.
Ke zbývajícím námitkám týkajícím se délky řízení Nejvyšší správní soud poznamenává,
že stěžovatelé ve své žalobě ani následně v řízení před soudem správnímu orgánu průtahy
řízení nevytýkali. Stížní námitka poukazující na tuto vadu správního řízení je tak ve smyslu §104
odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že chápe frustraci stěžovatelů
ze skutečnosti, že soudní řízení vedené u Městského soudu v Praze trvalo téměř tři a půl roku,
délka soudního řízení však v projednávané věci nemá vliv na zákonnost jeho rozsudku.
Jestliže stěžovatelé ve své kasační stížnosti poukázali na své odborné zkušenosti
s výchovou dítěte, je nutno konstatovat, že tyto skutečnosti nebyly při posouzení věci relevantní.
Podle §110 odst. 1 s. ř. s. dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační stížnost
je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, pokud
ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může
podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení
jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí přiměřeně.
V daném případě je zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu mělo být Městským soudem
v Praze pro nezákonnost zrušeno a že nepřichází v úvahu jakékoliv doplnění řízení či vypořádání
dalších žalobních námitek Městským soudem v Praze. Městský soud v Praze by s odkazem
na tento rozsudek pouze přenesl závazný právní názor svým novým rozsudkem správnímu
orgánu. Proto je Nejvyšší správní soud toho názoru, že je v projednávané věci účelné současné
zrušení rozhodnutí žalovaného spolu se zrušením rozsudku soudu.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadený rozsudek Městského soudu v Praze. Současně s tím podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Tomu také podle §78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc
k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení žalovaný vázán právním názorem
v tomto rozsudku vysloveným.
Nejvyšší správní soud zde poznamenává, že ačkoli výše konstatoval, že v době
předchozího správního řízení vycházely posudkové lékařky z relativně aktuálních poznatků
o zdravotním stavu stěžovatelky (především ze září a října 2007), bude v dalším řízení nutné
vzhledem k časovému odstupu šesti let vyžádat pro účely nového odborného posouzení
a následného rozhodnutí lékařské zprávy dokumentující nynější zdravotní stav stěžovatelky.
Jelikož Nejvyšší správní soud je za této procesní situace posledním soudem, který o věci
rozhodl, musí též rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení ve smyslu §110 odst. 3
věta druhá s. ř. s. Stěžovatelé měli v projednávané věci plný úspěch, proto mají právo na náhradu
nákladů řízení proti žalovanému podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé
soudu nepředložili žádné vyúčtování nákladů řízení, proto Nejvyšší správní soud vycházel
při určení nákladů řízení ze skutečností zřejmých ze spisu. Před krajským soudem stěžovatelé
zastoupeni nebyli, v řízení o kasační stížnosti byli zastoupeni na základě plné moci JUDr. Jiřím
Juříčkem, advokátem. Z obsahu spisu vyplývá, že zástupce stěžovatelů učinil v řízení o kasační
stížnosti celkem 2 úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení ve smyslu §11 odst. 1
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a podání kasační stížnosti jako úkon ve smyslu
§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Za tyto dva úkony tedy náleží částka 4.200 Kč a náhrada
hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 600 Kč. Ze spisu nevyplývá,
že by zástupce stěžovatelů byl plátcem DPH, proto se částka nenavyšuje o DPH. Náklady řízení
vynaložené stěžovateli dále zahrnují částku 2.000 Kč za zaplacený soudní poplatek za podání
žaloby a částku 5.000 Kč za zaplacený soudní poplatek za podání kasační stížnosti. Celkově
tedy náleží stěžovatelům náhrada nákladů řízení ve výši 11.800 Kč. Tuto částku je žalovaný
povinen zaplatit stěžovatelům do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich
zástupce. Žalovaný neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Vlašínem
v právní věci žalobců: a) Bc. E. F., b) R. F., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Juříčkem,
advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a
sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 1. 2009, č. j. NRP/4/09/Val, č. j. 2008/43811-242, o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, č. j. 11 Ca
118/2009 – 46,
takto:
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2013, č. j. 3 Ads 105/2012 -
28, ve výroku I. správně zní:
„I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, č. j. 11 Ca
118/2009 – 46, se zrušuje .“
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud výrokem I. rozsudku ze dne 18. 9. 2013, č. j. 3 Ads 105/2012 - 28,
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, č. j. 11 Ca 118/2009 – 46,
a výrokem II. dále zrušil rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 1. 2009,
č. j. NRP/4/09/ Val, č. j. 2008/43811-242, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Podle §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), „předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož
i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost
rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.“
V písemném vyhotovení shora označeného rozsudku došlo ke zjevné nesprávnosti
spočívající v tom, že zrušovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl ve výroku I.
rozsudku označen jako rozsudek ze dne 22. 10. 2012, č. j. 4 A 63/2012 – 18, ačkoli se
jednalo o rozsudek ze dne 21. 8. 2012, č. j. 11 Ca 118/2009 – 46. Takto byl rozsudek
Městského soudu v Praze správně označen v záhlaví rozsudku. Uvedená zjevná
nesprávnost ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s. byla opravena tímto usnesením.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu