ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.14.2013:22
sp. zn. 3 Ads 14/2013 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: M. V. H.,
zastoupené obecnou zmocněnkyní Mgr. Ing. M. K., proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne
6. 6. 2012 č.j. X, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
30. 11. 2012, č. j. 43 Ad 30/2012 - 15,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2012, č. j. 43 Ad 30/2012 - 15,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále „stěžovatelka“) rozhodnutím ze dne 6. 6. 2012 č. j. X zamítla námitky
žalobkyně a potvrdila své rozhodnutí č.j. X ze dne 9. 5. 2011, kterým byla žalobkyni uložena
povinnost vrátit přeplatek na vdovském důchodu v částce 112.396 Kč za dobu od 12. 5. 2006 do
11. 5. 2011. Vycházela z toho, že v důsledku uzavření dalšího sňatku vznikl dle ust. §118a odst. 2
zákona č. 582/91 Sb. na vdovském důchodu žalobkyně přeplatek za dobu od 12. 5. 1999 do
11. 5. 2011 v částce 229.300 Kč, jehož část za posledních pět let trvání je žalobkyně povinna
vrátit.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě
Rozhodnutí stěžovatelky napadla žalobkyně správní žalobou, o které rozhodl Krajský
soud v Ostravě (dále „krajský soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2012, č. j. 43 Ad 30/2010 - 15
tak, že v souladu s ustanovením §78 odst. 1 s. ř. s. shledal žalobu jako důvodnou a napadené rozhodnutí
žalované zrušil pro nezákonnost.
Ze skutečnosti, že žalobkyně dne 10. 5. 1999 zaslala stěžovatelce vlastnoručně podepsaný
přípis označený jejím rodným číslem a s textem „Oznamuji tímto, že M. H. nar. X ve V. osobní číslo X
se 21. dubna 1999 provdala za L. V. nar. X v Z. a přijala jméno V.- H. S pozdravem M. V. H., M. V. X,
V., X“ krajský soud dovodil, že stěžovatelce byly známy všechny skutečnosti rozhodné pro další
trvání nároku na vdovský důchod, tedy také skutečnost, že žalobkyně uzavřela nové manželstí.
Proto byla stěžovatelka povinna na tuto skutečnost reagovat a vydat nové rozhodnutí, týkající se
vdovského důchodu žalobkyně. Pokud tak neučinila a naopak pokračovala ve vyplácení
vdovského důchodu až do 11. 5. 2011, nelze to přičítat k tíži žalobkyně. Oznámením uzavření
nového sňatku žalobkyně splnila svoji povinnost uloženou zákonem a v kontextu úpravy dle
§118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. není možné jí podsouvat, že musela z okolností
předpokládat, že by jí byl vdovský důchod vyplácen neprávem. ¨
Kasační stížnost
Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka včasnou kasační stížností pro důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které se dovolala objektivní povahy povinnosti žalobkyně
vrátit přeplatek vdovského důchodu, vázané na skutečnost, že vdovdský důchod náleží jen vdově.
Na tuto konstrukci a tedy povinnost vrátit případný přeplatek vdovského důchodu v rozsahu
dle §118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. proto nemá žádný vliv ani skutečnost, že poživatelka
vdovdského důchodu splnila svou zákonnou povinnost oznámením uzavření nového manželství,
jestliže i poté jí byl důchod vyplácen a ona tuto dávku příjímala.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalobkyně nejprve namítla existenci překážky věi rozhodnuté. Vycházela z toho,
že již jednou, rozhodnutím ze dne 9. 5. 2011, čj. X, uložila stěžovatelka žalobkyni povinnost
vrátit tentýž přeplatek vdovského důchodu, byť toto rozhodnutí bylo následně zrušeno
rozsudkem krajského soudu, které stěžovatelka kasační stížnodstí nenapadla a namísto toho
vydala nové, obsahově totožné, rozhodnutí.
Dále žalobkyně zpochybnila existenci „objektivních znaků odpovědnosti“, tedy porušení
povinnosti žalobkyní, škodu a příčinnou souvislost. Žalobkyně žádnou povinnost ve vztahu
k neprávem vypláceným dávkám neporušila a k výplatě dávek došlo výhradně jen v příčinné
souvislosti s pochybením samotné stěžovatelky.
Žalobkyně konečně namítla také zánik práva stěžovatelky na vrácení případného
přeplatku vdovského důchodu, a to v důsledku znění §118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, (dále „zákon č. 582/1991 Sb.“), ve znění
před novelkou zákonem č. 189/2006 Sb.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, osobou
oprávněnou a proti rozsudku krajského soudu je přípustná ve smyslu §102 a §104 s. ř. s.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., přitom neshledal tkové vady, ke kterým by musel podle §109 odst. 4 s. ř. s.
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k zhávěru že kasační stížnost je důvodná.
Předně je třeba se vypořádat s námitkou věci rozhodnuté, které se dovolala žalobkyně
ve vyjádření ke kasační stížnosti. Tato námitka rozhodně neobstojí. Nelze vycházet z toho,
že ve věci bylo již rozhodnuto, neboť původní rozhodnutí stěžovatelky bylo v odpovídajícím
řízení zrušeno a tudíž neexistuje. Nelze souhlasit ani s obavou žalobkyně z řetězení stále stejných
rozhodnutí stěžovatelky. Ostatně posuzovaná kasační stížnost dokazuje, že uvedené řetězení
je vyloučeno, neboť věc je nově posuzována Nejvyšším správním soudem se závěrem, který
je pro krajský soud závazný.
Stěžovatelka zásadně vybudovala argumentaci na výkladu ustanovení §118a odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb. Od tohoto ustanovení odvozuje základ nároku, zatímco §118a
odst. 3 uvedeného zákona užívá pouze k výpočtu výše přeplatku vdovského důchodu, který
lze po žalobkyni požadovat.
Proti tomu staví žalobkyně úvahu o dopadu §118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.,
ve znění do 31. 12. 2008, jehož výkladem dovozuje, že nárok stěžovatelky zanikl již v květnu
2002. Kromě toho zpochybňuje existenci podmínek objektivní odpovědnosti, neboť o pouhých
několik dnů opozděné oznámení nového sňatku nezpochybňuje splnění její oznamovací
povinnosti, tudíž nepředstavuje porušení její povinnosti, a také příčinná souvislost mezi
opožděným oznámením sňatku a výplatou vdovského důchodu neexistuje.
Relevantní právní úprava
Ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. v platném znění, v části významné
pro posouzení této věci, zní: „Nárok na vrácení, popřípadě náhradu částek vyplacených neprávem nebo
ve vyšší výši, než náležely, zaniká uplynutím pěti let ode dne výplaty dávky.“ Totéž ustanovení znělo
do 31. 12. 2008
takto:„Nárok na vrácení, popřípadě náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši,
než náležely, zaniká uplynutím tří let ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení tuto skutečnost zjistil, nejpozději
však uplynutím deseti let ode dne výplaty dávky.“ Žalobkyně na základě citovaného rozdílu zákonné
úpravy ovšem dovozuje nesprávný závěr, když znění platnému do 31. 12. 2008 připisuje význam
pro existenci samotného nároku na vrácení přeplatku vdovkského důchodu a nikoli pouze jeho
jednotlivých dávek. Ve skutečnosti takový dopad nemá uvedené ustanovení v žádném jeho znění.
Zákonem definovaný rozdíl dopadá toliko na definici lhůty pro zánik nároku na vrácení
jednotlivých dávek. Zatímco znění platné od 1. 1. 2009 zakotvuje jedinou kratší objektivní lhůtu
(„pěti let ode dne výplaty dávky“), znění platné do 31. 12. 2008 určovalo tříletou subjektivní lhůtu
(„ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení tuto skutečnost zjistil“) a objektivní desetiletou lhůtu
(„nejpozději však uplynutím deseti let ode dne výplaty dávky“). Nárok na dávky, dospívajícví po 1. 1. 2009,
proto zanikl vždy jen v jediné objektivní pětileté lhůtě ve smyslu §118a odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb. v platném znění, počítané ode dne výplaty příslušné dávky. V nyní posuzované
věci tedy bude nepochybně zachován nárok na vrácení vdovského důchodu od 11. 5. 2006,
který v objektivní pětileté lhůtě nezanikl, jestliže o vrácení dávek bylo rozhodnuto 9. 5. 2011.
Ze systematických důvodů je namístě připomenout rovněž znění §118a odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb., jehož současná podoba je totožná se zněním platným do 31. 12. 2008: „Jestliže
důchod byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu
uloženou povinnost, přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen
neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplácen
neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, má plátce důchodu vůči příjemci důchodu nárok na vrácení, popřípadě
náhradu nesprávně vyplacené částky.“
Stejně je tomu ve vztahu k časové platnosti se zněním §118 odst. 2 uvedeného zákona:
„Jestliže byl občanu vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém
pojištění pro výplatu tohoto důchodu, 57) má plátce důchodu vůči tomuto občanu nárok na vrácení těch vyplacených
částek starobního důchodu, které nenáležely. To platí obdobně, zanikl-li nárok na vdovský nebo vdovecký důchod
z důvodu uzavření nového manželství nebo nárok na sirotčí důchod z důvodu dosažení 26. roku věku.“
V případě §118a odst. 1 zákpona č. 582/1991 Sb. se jedná o ustanovení obecné povahy,
platné v případech, na které nedopadá speciální ustanovení §118a odst. 2 uvedeného zákona.
Jen v takových případech by bylo namístě zvažovat existenci některé z „alternativních skutkových
podmínek“ tímto ustanovením zakotvených a míru zavinění žalobkyně na vzniku přeplatku
vdovského důhodu. Přijetí vdovdského důchodu žalobkyní „při vědomí jeho neoprávněného vyplacení“
představuje jistě možný závěr, nicméně v kontextu posuzovasné věci ve vztahu k §118a odst. 2
uvedeného zákona nadbytečný. Proto není zapotřebí se zabývat ani názorem žalobkyně,
zda nepochybnou chybu stěžovatelky lze vůbec vztáhnout ke skutečnosti, že žalobkyně přijímala
vdovský důchod (nikoli tedy jeho pouhou nesprávně určenou výši) i poté, kdy dobře věděla,
že na to nemá zákonný nárok.
Protože zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v §118a
odst. 2 obsahuje speciální úpravu odpovědnosti za přeplatek na důchodu, je v daném případě
nutné postupovat podle tohoto ustanovení. Při objektivní povaze nároku na vrácení těch dávek
vdovského důchodu, u kterých nezaniklo právo na jejich vrácení ve smyslu §118a odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2009, je lhostejné, zda a které z podmínek §118a
odst. 1 uvedeného zákona byly splněny. Důležité jistě bylo naopak splnění podmínek objektivní
odpovědnosti, zakotvené ustanovením §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. V tomto smyslu
je ovšem třeba zdůraznit, že podmínka porušení právní povinnosti nemá nic společného
se lhůtou k nahlášení uzavření nového manželství příjemkyní dávek, nýbrž s přijetím vdovského
důchodu i v době, kdy na to neexistoval nárok, respektive dokonce v době, kdy příjemkyně
„musela z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem“. O existenci škody (neprávem vyplacené
dávky důchodu) a příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a škodou není
pochybnosti a žádný z účastníků to ani netvrdí. Ostatně i judikatura tohoto soudu je v daném
smyslu stabilizovaná, viz např. rozsudek již ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 16/2003 - 40:
„Ustanovení §118a odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení…
zakládá objektivní odpovědnost příjemce dávky…důchodu vrátit ty vyplacené dávky…důchodu, které
mu nenáležely, tj. byly mu vyplaceny, ač pro výplatu těchto dávek nebyly splněny podmínky stanovené zákonem
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.“
Od uvedeného závěru je třeba odlišit případné nároky žalobkyně a další důsledky
vyplývající ze skutečnosti, že nepochybně sama stěžovatelka se dopustila chybného jednání
tím, že ve výplatě vdovského důchodu pokračovala i poté, kdy jí žalobkyně existenci zákonné
překážky výplaty vdovského důchodu (uzavření nového manželství) prokazatelně oznámila. Prvý
negativní dopad představuje právě omezení nároku na vrácení dávek jen na tu jejich část, která
není dotčena zánikem uvedeného práva podle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.
Jestliže tedy krajský soud posuzoval věc z hlediska ustanovení §118a odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb., postupoval chybně, neboť přehlédl objektivní povahu nároku stěžovatelky
podle §118a odst. 2 citovaného zákona, tedy na základě správně zjištěného skutkového stavu
použil ustanovení zákona na tento případ nedopadající. Tím je založena opodstatněnost
kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil dle §110
odst. 1 věta prvá s. ř. s. V následujícím řízení krajský soud ve věci znovu rozhodne vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.) a v novém rozhodnutí rozhodne
též o nákladech řízení (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu