ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.24.2013:34
sp. zn. 3 Ads 24/2013 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobkyně: A. L.,
zastoupena Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 14. 8. 2012, č.j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2013, č. j. 33 Ad 44/2012 – 49,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2013, č. j. 33 Ad 44/2012 – 49,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 8. 2012, čj. X, byly zamítnuty námitky žalobkyně (dále
„stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2012, čj. X, kterým byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o invalidní důchod, a rozhodnutí žalované napadené námitkami bylo potvrzeno.
Proti tomuto rozhodnutí žalované o námitkách podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému
soudu v Brně (dále „krajský soud“). Krajský soud rozsudkem napadeným kasační stížností žalobu
stěžovatelky zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává
náhrada nákladů řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Brně
V rámci řízení před krajským soudem byl zpracován posudek Posudkové komise MPSV
ČR v Brně ze dne 16. 1. 2013 za přítomnosti odborného neurologa. Podle závěru tohoto
posudku nebyla stěžovatelka k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované shledána invalidní
podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále „zákon o důchodovém
pojištění“), neboť nešlo o pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu nejméně o 35 %. Posudková komise konstatovala, že u stěžovatelky se jedná
o hraniční stav mezi nepřiznáním invalidity a invaliditou I. stupně. I když posudková komise
invaliditu v posudkovém závěru nepřiznala, vzhledem k hraničnímu výsledku posouzení uvedla,
že je na soudu, aby rozhodl o přiznání invalidity. Závěr posudkové komise však zněl, že zdravotní
stav byl hodnocen podle kapitoly XIII, oddíl E, položka 1b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.,
o posuzování invalidity (dále „vyhláška o posuzování invalidity“) s tím, že míra poklesu pracovní
schopnosti činí 20 % a za použití §3 vyhlášky o posuzování invalidity pro omezení možnosti
pokračovat v předchozí výdělečné činnosti a omezení možnosti rekvalifikace navýšila posudková
komise toto rozmezí o 10 % na celkových 30 %. Hodnocení tak bylo provedeno stejným
způsobem jako v předchozím správním řízení.
Krajský soud si vyžádal doplňující posudek posudkové komise MSPV ČR v Brně,
aby bylo postaveno najisto, zda se jedná o invaliditu I. stupně či nikoliv.
Stěžovatelka doplnila svoji žalobu podáními ze dne 7. 2. 2013 a 11. 2. 2013, ve kterých
uvedla, že její zdravotní stav je zhoršený, trpí soustavnými a dlouhodobými bolestmi a lékařské
zásahy jí poskytují úlevu pouze dočasnou a její zdravotní problém doposud nevyřešily. Proto
stěžovatelka požádala, aby v rámci upřesnění posudkového závěru posudková komise přihlédla
k celkové progresi zdravotních potíží, v jejichž důsledku je stěžovatelka značně omezena
v možnostech nalezení zaměstnání, a přiklonila se k původnímu alternativně formulovanému
závěru, který stanovil pokles pracovní schopnosti o 35 %.
V následně vypracovaném doplňujícím posudku ze dne 22. 2. 2013 posudková komise
MPSV ČR v Brně setrvala na svém posudkovém závěru, že k datu vydání napadeného
rozhodnutí stěžovatelka invalidní nebyla. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pracovní schopnost k datu napadeného
rozhodnutí bylo určeno zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII, oddíl E, položka 1b přílohy
vyhlášky o posuzování invalidity. Míra poklesu pracovní schopnosti byla určena opět na 20 %
a po navýšení o 10 % podle ust. §3 vyhlášky o posuzování invalidity celkových 30 %.
Krajský soud vyšel z obou posudků posudkové komise a dospěl k závěru, že z těchto
posudků vyplývá, že stěžovatelka není invalidní, neboť posudková komise se přes prvotní
konstatování, že se jedná o hraniční onemocnění mezi invaliditou I. stupně a neuznáním
invalidity, přiklonila v doplňujícím posudku k závěru, že stěžovatelka invalidní není. Bylo zjištěno,
že zdravotní stav stěžovatelky k datu vydání napadeného rozhodnutí byl hodnocen správně.
Pokles pracovní schopnosti byl hodnocen stejně v I. stupni správního řízení, v námitkovém řízení
i v soudním řízení. Krajský soud zdůraznil, že žalobu zamítl jako nedůvodnou na základě
přesvědčivých, úplných a celistvých posudků posudkové komise MPSV ČR v Brně.
Kasační stížnost
Tento rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností ze dne 4. 4. 2013,
kterou nevztáhla explicitně k žádnému konkrétnímu důvodu dle §103 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka
uvedla, že se závěry krajského soudu nesouhlasí, neboť zdravotní obtíže jí pracovat neumožňují,
což doložila řadou lékařských zpráv. Stěžovatelka v kasační stížnosti též zrekapitulovala svoje
zdravotní obtíže a doložila lékařské zprávy, ve kterých lékaři konstatují, že přiznání invalidního
důchodu je namístě.
Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že nesprávnost rozhodnutí žalované je potvrzena
zejména také zprávou MUDr. J. K. ze dne 12. 3. 2013, ze které vyplývá, že i operace, kterým se
stěžovatelka podrobila v září 2011 a září 2012, jí poskytly pouze dočasnou úlevu a pro recidivu
bolestí byly bez většího efektu. Z této zprávy podle stěžovatelky nevyplývá, že by se míra jejích
zdravotních problémů v průběhu doby výrazně měnila, je pouze konstatováno, že veškeré
lékařské zásahy vedoucí k odstranění příčiny bolesti selhaly a nadále je doporučována pouze péče
směřující k tlumení bolesti. Z toho stěžovatelka dovozuje, že již v době vydání žalobou
napadeného rozhodnutí žalované byl její zdravotní stav natolik neuspokojivý, že odůvodňoval
přiznání invalidity I. stupně.
Stěžovatelka též poukázala na závěrečnou část posudku posudkové komise MPSV v Brně
ze dne 18. 1. 2013, kde posudková komise uvedla, že zdravotní stav stěžovatelky je možno
hodnotit alternativně, neboť dochází k závažnému snížení celkové výkonnosti při běžném
manuálním pracovním zatížení. Proto lze stanovit míru poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky
na 35 %, což by odpovídalo invaliditě I. stupně. Tento fakt rozhodnutí krajského soudu pomíjí.
Podle stěžovatelky se jednalo o právní otázku (nikoliv skutkovou), o které měl krajský soud
sám rozhodnout a neměl vyžadovat pro své rozhodnutí od posudkové komise jednoznačný závěr
žádostí o doplnění posudku. Pokud se krajský soud přiklonil k závěru posudkové komise
o poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky o 30 %, měl tento závěr odůvodnit, což však
neučinil.
Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
žalované a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů soudního řízení.
Podáním ze dne 7. 5. 2013 stěžovatelka doplnila svou kasační stížnost tak, že zaslala
zdejšímu soudu ambulantní záznam ARO ambulance léčení bolesti ze dne 23. 4. 2013, ze kterého
vyplývá, že nedošlo ke zlepšení zdravotního stavu, bolest je pouze tlumena analgetiky a lékařem
bylo doporučeno zavedení deníku bolesti. Dále stěžovatelka doložila záznam o psychiatrickém
vyšetření ze dne 25. 4. 2013, ze kterého plyne, že somatické potíže stěžovatelky se silně projevují
i na jejím psychickém stavu.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaná podáním ze dne 19. 8. 2013 Nejvyššímu správnímu soudu sdělila, že nevyužívá
svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené v ust. §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelkou uváděné důvody kasační stížnosti jsou
podřaditelné pod důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu je věcí
odborně medicínskou, k níž nemá soud potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací
k subjektům, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám vyjádřily. Pro účely přezkumného
řízení soudního ve věcech důchodového pojištění zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických
osob posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány
posudkové komise, jak vyplývá z §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004,
č. j. 5 Ads 34/2003 - 82, publikovaný pod č. 526/2005 Sb. NSS).
Od posudku odborné lékařské komise je třeba vyžadovat hodnocení nejenom celkového
zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti pojištěnce, nýbrž se v něm zaujímají
i posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, zániku či dalším trvání. Takový posudek
představuje v přezkumném soudním řízení stěžejní důkaz, na nějž je soud při nedostatku odborné
erudice odkázán, a proto je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost
a přesvědčivost.
Posudek, který je zpracován v řízení o žalobě proti rozhodnutí o nepřiznání invalidního
důchodu, lze považovat za úplný a přesvědčivý jen v případě, že se v něm posudková
komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným žalobcem
a tyto posudkové závěry jednoznačně a konkrétně zdůvodní. Případné chybějící či nepřesně
formulované náležitosti posudku, které způsobují jeho nepřesvědčivost nebo neúplnost,
totiž nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to nemá potřebnou odbornou erudici
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 - 48, ze dne
25. 11. 2003, č. j. 5 Ads 42/2003 - 61, a ze dne 9. 2. 2006, č. j. 6 Ads 25/2004 - 58
www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že není správný názor stěžovatelky, že krajský soud
měl při alternativně formulovaném výsledku posouzení zdravotního stavu v posudku ze dne
18. 1. 2013 sám rozhodnout, ke které alternativě formulované posudkovou komisí se přikloní.
Krajský soud proto správně vyžadoval od posudkové komise doplňující posudek s jednoznačným
závěrem, který by umožnil podložené právní posouzení věci V tomto doplňujícím posudku
však měla posudková komise přesvědčivě a úplně zdůvodnit, proč se nakonec přiklonila
k hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky, které neodpovídalo přiznání invalidity. Pokud
stěžovatelka namítá, že krajský soud nezdůvodnil, proč se přiklonil k závěru posudkové komise
v doplňujícím posudku, lze podle názoru Nejvyššího správního soudu tuto námitku stěžovatelky
vztáhnout také na nedostatečné zdůvodnění závěru doplňujícího posudku posudkové komise
MPSV ČR v Brně, ze kterého krajský soud vycházel při hodnocení skutkového stavu
v projednávané věci.
V posudku ze dne 18. 1. 2013 posudková komise MPSV v Brně konstatovala,
že u stěžovatelky jde o hraniční stav mezi nepřiznáním invalidity a invaliditou prvního stupně.
Posudková komise dále uvedla, že ve svém oficiálním závěru (z důvodu, že lze učinit pouze jeden
závěr) sice invaliditu nepřiznává, nicméně vzhledem k hraničnímu stavu a i jinému možnému
výkladu akceptuje i možnost přiznání invalidity prvního stupně. Jelikož posudková komise není
orgán, který v dané věci rozhoduje, ale orgán, jehož posudek slouží jen jako podklad
pro rozhodnutí soudu, dovoluje si ponechat volbu více relevantní varianty na uvážení soudu.
Dále posudková komise uvedla, že „nepřiznání invalidity LPS první instance lze považovat
za posudkově správné podle většiny posudkových kritérií uvedených ve vyhlášce o posuzování invalidity podle
kapitoly XIII, oddílu E, položce 1b). U posuzované zejména nelze prokázat podstatnější neurologické
komplikace ve smyslu motorických paréz či poruch funkcí sfinkterů. Zejména absence neurologické patologie
popsané u zdravotního postižení pod položkou 1c nevede k přiznání invalidity“.
Zároveň však posudková komise uvedla, že při hodnocení z hlediska obecných
posudkových zásad uvedených v úvodu kapitoly XIII vyhlášky o posuzování invalidity, zejména
při zvážení vývoje onemocnění a dopadu zjištěných skutečností na celkovou pracovní výkonnost
z hlediska pracovních indikací a kontraindikací a faktickou míru snížení pracovní schopnosti
je třeba vzít v úvahu podstatné skutečnosti, a to že posuzovaná je již po druhé operaci plotének,
což jsou zákroky, které limitují samy o sobě výrazně pracovní možnosti, zejména u manuálních
pracovníků. Tento stav navíc ani v současnosti není uspokojivě stabilizovaný. Posuzovaná
je nucena striktně dodržovat režim diskopatů spočívající především v šetření zad pro nevhodné
pohyby a práce (např. zvedání břemen z předklonu) a neschopnost vykonávat práce
v nefysiologických polohách páteře. Rovněž je třeba se vyvarovat prochlazení (práce v zimě,
průvanu apod.). Tato omezení jsou pro posuzovanou, v důsledku absence vyššího vzdělání
než základního, limitujícím faktorem ve výběru vhodného zaměstnání a jsou podstatně limitující
pro rekvalifikaci na jinou vhodnou práci. Bez vzdělání a s nutností striktního fyzického šetření
jsou možnosti posuzované uplatnit se na trhu práce značně omezené.
Posudková komise následně uvedla: „S ohledem na výše uvedené je možné hodnotit zdravotní stav
alternativně i dle kapitoly XIII, oddílu E vyhlášky č. 359/2009 Sb., dle položky 1c (na rozdíl od stanovené
položky 1b, jelikož dochází (lze prokázat) k závažnému snížení celkové výkonnosti při běžném manuálním
pracovním zatížení, což je možné považovat za rozhodující skutečnost. V daném případě lze stanovit míru
poklesu pracovní schopnosti na 35 %, čímž by stav odpovídal invaliditě prvního stupně. Vznik invalidity by PK
stanovila dne 29. 9. 2011, tedy dnem operace, kdy ze zpětného pohledu je patrné další trvání obtíží
v dlouhodobém následném období. Stanovený den lze považovat za počátek DNZS, jelikož výsledek zákroku
z dlouhodobého hlediska nelze považovat za uspokojující. Trvání invalidity by PK stanovila do 31. 12. 2014.“
Samotný posudkový závěr tohoto posudku však zněl, že rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pracovní schopnost k datu
napadeného rozhodnutí je zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII, oddílu E, položka 1b
přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity a míra poklesu pracovní schopnosti činí 20 %,
s tím, že po navýšení podle §3 vyhlášky o posuzování invalidity je míra poklesu pracovní
schopnosti stanovena na 30 %.
Z uvedeného je zjevné, že posudek posudkové komise MPSV ČR v Brně ze dne
18. 1. 2013 nesplňoval požadavky jednoznačnosti, určitosti a přesvědčivosti, které jsou
na posudky v řízeních o invalidních důchodech kladeny. Krajský soud tedy vyžádal doplňující
posudek posudkové komise MPSV ČR v Brně, ve kterém měla posudková komise postavit
najisto, zda se jedná o invaliditu I. stupně či nikoliv.
V posudkovém zhodnocení tohoto doplňujícího posudku ze dne 22. 2. 2013 však
posudková komise uvedla pouze, že „PK opakovaně zhodnotila zdravotní stav posuzované. Vzala v úvahu
argumentaci sepsanou zástupcem žalobkyně Mgr. Janáčem, advokátem. Na dotaz Krajského soudu v Brně ze dne
7. 2. 2013 PK konstatuje, že posuzovaná není invalidní osobou“. Následovalo již pouze hodnocení
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu podle kapitoly XIII, oddíl E, položka 1b vyhlášky
o posuzování invalidity a stanovení míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky na 20 %,
po navýšení podle §3 vyhlášky o posuzování invalidity celkově na 30%.
Z uvedeného je patrné, že posudková komise MPSV ČR v Brně v doplňujícím posudku
ze dne 22. 2. 2013 nijak blíže nezdůvodnila, proč zdravotní stav stěžovatelky nelze hodnotit
podle XIII, oddílu E vyhlášky č. 359/2009 Sb., dle položky 1c přílohy vyhlášky o posuzování
invalidity, a to přes to, že sama posudková komise ve svém předcházejícím posudku uvedla,
že toto alternativní hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky je možné.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že pravidelnou náležitostí posudků v řízení
o invalidních důchodech bývá (zejména v případech, kdy je zdravotní stav hraniční) zdůvodnění,
proč nelze posuzovat zdravotní stav posuzovaného podle „závažnější“ položky přílohy vyhlášky
o posuzování invalidity, tedy položky s vyšším procentním rozmezím poklesu pracovní
schopnosti. Pokud sama posudková komise nejprve v původním posudku uvedla možnost
hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky alternativně podle „závažnější“ položky přílohy
vyhlášky o posuzování invalidity a toto hodnocení by zároveň mohlo vést k přiznání invalidity
prvního stupně, je třeba trvat na tom, aby v doplňujícím posudku posudková komise zdůvodnila,
proč se přiklonila k jinému způsobu hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky. Pokud
posudková komise tento svůj závěr nezdůvodnila, nelze její posudek považovat za úplný
a přesvědčivý.
Na základě takového doplňujícího posudku tedy nemůže krajský soud rozhodnout.
Naopak je namístě, aby krajský soud v takovém případě vyžádal od posudkové komise další
doplňující posudek nebo komparativní posudek od jiné posudkové komise, který by tyto
nedostatky odstranil.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že nemohl přihlédnout ke stěžovatelkou
předložené zprávě MUDr. J. K. ze dne 12. 3. 2013., neboť podle ust. §109 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až poté, co bylo vydáno
napadené rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelka podle obsahu spisu uvedený lékařský nález
neuplatnila v řízení před krajským soudem a nic takového netvrdila ani v kasační stížnosti.
K ostatním tvrzením stěžovatelky ohledně jejího zdravotního stavu a doloženým
lékařským zprávám Nejvyšší správní soud konstatuje, že v řízení o invalidním důchodu soudy
vychází ze zjištění posudkových komisí (jak bylo vysvětleno výše), proto posouzení těchto
lékařských nálezů by bylo věcí posudkové komise, a to případně v novém řízení, nikoliv soudu.
Nejvyšší správní soud nemůže kompetentně posoudit ani subjektivní tvrzení stěžovatelky
o vnímání jejího zdravotního stavu (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads
81/2009 – 46).
Lze tedy uzavřít, že v projednávané věci byl dán kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu se neúplné a nepřesvědčivé
posouzení zdravotního stavu považuje za tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. V projednávané věci je třeba také dodat, že tato vada řízení mohla mít vliv
na zákonnost rozsudku krajského soudu napadeného kasační stížností, neboť zdravotní stav
stěžovatelky byl hraniční a jiné (posudkovou komisí alternativně navržené) posouzení
zdravotního stavu by vskutku mohlo mít za následek zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť
stěžovatelka by byla posudkovou komisí uznána invalidní pro invaliditu I. stupně. Z těchto
důvodů Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu napadený kasační stížností
v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem
nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku (srov. ust. §110 odst. 4
s. ř. s.).
V následující fázi řízení si krajský soud opatří další doplňující posudek, v němž posudková
komise odstraní shora uvedené nedostatky svého posudku ze dne 18. 1. 2013 a jeho doplnění
ze dne 22. 2. 2013. Posudková komise v dalším doplnění posudku zejména jednoznačně zhodnotí
zdravotní stav stěžovatelky a dospěje-li k závěru, že zdravotní stav stěžovatelky je třeba hodnotit
podle kapitoly XIII, oddíl E, položka 1b přílohy vyhlášky o posuzování invalidity, pak také
přesvědčivě a úplně zdůvodní, proč nelze zdravotní stav stěžovatelky hodnotit podle kapitoly
XIII, oddílu E, položky 1 c) přílohy vyhlášky o posuzování invalidity. Krajský soud je však
oprávněn požádat posudkovou komisi o doplnění posudku i v jiném, než naznačeném směru,
či provést další důkazy, pokud taková potřeba vyjde v dalším řízení najevo. Při pochybnostech
o objektivitě dalšího doplňujícího posudku si krajský soud opatří srovnávací posudek od jiné
posudkové komise.
K návrhu stěžovatelky na současné zrušení rozhodnutí žalovaného Nejvyšší správní soud
konstatuje v souladu s vlastní judikaturou, že podle zjištěných skutečností k naplnění požadavku
racionality postupu odpovídá pouhé zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému
soudu k dalšímu řízení, ve kterém budou relevantní skutkové okolnosti postaveny najisto
a krajský soud tak bude schopen hodnotit právní aspekt věci bez dalších procesních zdržení
(srov. také rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 2 Afs 68/2011 – 212).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne v další řízení krajský soud (srov. ust.
§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu