ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.35.2012:27
sp. zn. 3 Ads 35/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: L. N.,
zastoupená JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem Slezská 11, Praha 2, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkum
rozhodnutí žalované ze dne 31. 12. 2010, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, č. j. 1 Ad 35/2011 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, č. j. 1 Ad 35/2011 – 62 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované o námitkách ze dne
31. 12. 2010, č. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí žalované
ze dne 3. 9. 2010 o tom, že stěžovatelce náleží ode dne 6. 10. 2010 namísto invalidního důchodu
pro invaliditu III. stupně invalidní důchod pro invaliditu II. stupně podle ustanovení §39 odst. 2
písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Podle tohoto prvostupňového
rozhodnutí stěžovatelka již není podle posudku Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen
„PSSZ“) invalidní pouze ve druhém stupni podle §39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.
Datum změny stupně invalidity bylo stanoveno na 27. 5. 2010.
V napadeném rozhodnutí žalovaná uvedla, že v námitkách stěžovatelka uvedla, že její
pracovní schopnost nepoklesla pouze o 50 %, nýbrž o více než 70 %, což podložila i lékařskými
zprávami. Žalovaná nechala vypracovat posudek svého lékaře ze dne 14. 12. 2010, podle něhož
rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu účastníka řízení
s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti bylo k datu 4. 6. 2010 zdravotní
postižení uvedené v kapitole VI., položce 1 písm. c) přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb. s mírou
poklesu pracovní schopnosti 50 %. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu stěžovatelky je stav po subarachnoidálním krvácení z aneurysmatu ACM vlevo dne
27. 11. 2002 s residuální lehkou pravostrannou centrální hemiparésou, středně těžkou fatickou
převážně expresivní poruchou a organickým psychosyndromem středního stupně. V kombinaci
s nedostatečnou výbavností má její mluva omezenou sdělenou hodnotu limitující jak kontakt
s okolím, tak i pracovní uplatnění. Zároveň lékař vyloučil kognitivní dysfunkci, neboť
stěžovatelka pracovala od roku 2006 jako administrativní síla v kanceláři, kdy zvládala práci
v rozsahu 100 hodin měsíčně. Lékař žalované se zároveň neztotožnil s epikrízou ošetřující
praktické lékařky ze dne 25. 5. 2010. Žalovaná dále poukázala na ustanovení §39 odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb., jakož i čl. II. bodu 13 věty první zákona č. 306/2008 Sb.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí stěžovatelka uvedla, že její zdravotní stav nebyl
lékařem žalované posouzen správně, neboť nebylo přihlédnuto k ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky
č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity. Zdravotní stav stěžovatelky se za poslední 3 roky
nezlepšil, naopak došlo k výraznému zhoršení v podobě těžkých migrén v důsledku
neurologického nálezu. Všechny lékařské zprávy stěžovatelka předložila v námitkovém řízení.
Správně měl být její zdravotní stav hodnocen podle ustanovení kapitoly VI, oddílu A, položky 9
písm. c) přílohy č. 2 vyhl. č. 284/1995 Sb., ve znění pozdější ch předpisů, což by odpovídalo
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 70 %.
Městský soud vyžádal od Posudkové komise MPSV ČR v Praze (dále jen „PK MPSV
v Praze“) posudek poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky. PK MPSV v Praze v posudku
ze dne 21. 7. 2011 hodnotila zdravotní stav stěžovatelky podle kapitoly VI, položky 1 písm. c)
přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s mírou poklesu schopnosti
samostatné výdělečné činnosti 55 %. PK MPSV neaplikovala §3 a §4 citované vyhlášky.
Rozhodující zdravotní postižení spočívalo v poškození mozku a míchy, v rámci něhož PK MPSV
v Praze hodnotila i rozsah a závažnost pohybové, senzorické, řečové a kognitivní poruchy.
Pohybové postižení stěžovatelky bylo shledáno jako mírné a samostatně hodnocené by spadalo
do lehkého funkčního postižení. K datu vydání napadeného rozhodnutí se u stěžovatelky jednalo
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož hlavní příčinou bylo poškození mozku v důsledku
subarachnoidálního krvácení a následného vzniku hnisavých ohraničených ložisek v mozkové
tkáni. Stav byl stabilizovaný. Rozhodujícím zdravotním postižením je poškození řečového centra
projevující se poruchou vyjadřování, přičemž porozumění mluvené řeči i psanému textu
je na dobré úrovni s určitými problémy ve vyjadřování. Díky studiu na právnické fakultě
se stěžovatelce zlepšila řada duševních funkcí. Přetrvává lehké ochrnutí pravostranných končetin
projevující se zvýšením svalovým napětím, zhoršením jemné motoriky pravé ruky. Ochrnutí
pravé dolní končetiny není bez objektivního neurologického vyšetření zjevné. Stěžovatelka trpěla
migrénami, které by však podle PK MPSV nesnižovaly pracovní schopnost ani na úroveň
invalidity prvního stupně. Kardiologické nálezy (stav po bakteriální endokarditidě a následné
plastice mitrální chlopně v červenci 2003) PKMPSV hodnotila jako příznivé. Celkově PK MPSV
hodnotila zdravotní postižení stěžovatelky jako středně těžké funkční postižení mozku,
a to jak s ohledem na řečovou poruchu, která výrazně ztěžuje pracovní začlenění stěžovatelky,
tak i s ohledem na sekundární neurotizaci, kterou porucha vyvolává. PK MPSV odůvodnila,
proč nebylo možno užít hodnocení uvedené v písm. d) položky 1 kapitoly VI přílohy k vyhl.
359/2009 Sb., jelikož se nejedná o těžkou motorickou, senzorickou, řečovou a kognitivní
dysfunkci s omezením denních aktivit. Od roku 2008 došlo k mírnému zlepšení zdravotního
stavu, přičemž od 1. 1. 2010 dochází i ke změně právních předpisů, takže podle současné
legislativy odpovídá dlouhodobě nepříznivý stav II. stupni invalidity.
Na základě námitek stěžovatelky stran posouzení jejího neurologického onemocnění
městský soud vyžádal doplňující posudek PK MPSV v Praze, který tato komise podala dne
3. 10. 2011 a který byl vypracován za přítomnosti odborného neurologa. PK MPSV v Praze
setrvala na svém původním hodnocení a doplnila, že podle lékařské dokumentace se jedná
o trvalé postižení centrální nervové soustavy, což dokladuje výsledek magnetické rezonance
s popisem rozsáhlých starších postischemických změn v povodí levé střední mozkové tepny.
V objektivním neurologickém nálezu je dokumentováno lehké postižení pravostranných
končetin, na pravé horní končetině s dopadem na jemnou motoriku, která je zhoršená,
což se projevuje i na pomalém tempu psaní. Posouzení závažnosti narušení duševních funkcí
včetně řečové poruchy, které považuje PK MPSV v Praze za posudkově nejvýznamnější, bylo
provedeno při jednání dne 21. 7. 2011, kdy byla stěžovatelka vyšetřena rovněž odborným
psychiatrem.
Jelikož stěžovatelka zpochybnila závěr PK MPSV v Praze o tom, že od roku 2008
u ní mělo dojít k mírnému zlepšení zdravotního stavu, nechal městský soud vypracovat
srovnávací posudek PK MPSV v Plzni. Z tohoto posudku vyplývá, že rozhodující příčinou
pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byl stav po subarachnoidálním krvácení z aneurysmatu
a následného vzniku hnisavých ohraničených ložisek v mozkové tkáni s trvajícím poškozením
řečového centra projevující se poruchou vyjadřování s přetrvávajícím lehkým ochrnutím
pravostranných končetin s větším postižením pravé horní končetiny. Zdravotní stav bylo možno
hodnotit jako stabilizovaný, neboť doložené odborné nálezy neprokazovaly zhoršení zdravotního
stavu. Stěžovatelka byla schopna porozumět mluvené řeči i psanému textu, byla však hůře
schopna se vyjádřit, byla schopna číst. Pro přítomnost zmíněné řečové poruchy byl její celkový
intelekt hodnocen jako podprůměrný, performační intelekt je však v pásmu průměru. Podle
doložených nálezů nedošlo ke zhoršení motoriky pravostranných končetin, přičemž stěžovatelka
byla schopna chůze bez opory a pomůcek, přetrvávalo však zhoršení jemné motoriky prstů pravé
horní končetiny, které se projevovalo pomalejším tempem písma. Provedené MRI mozku a MRI
angiografie potvrdily starší postischemické změny v povodí ACM vlevo, všechny ostatní
významné tepny jsou bez aneurysmatu či jiné patologie. Ostatní zdravotní postižení PK MPSV
v Plzni hodnotila jako kompenzované léčbou. PK MPSV dospěla k závěru, že zdravotní stav
stěžovatelky je třeba hodnotit podle kapitoly VI, pol. 1 písm. c) podle přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů s mírou poklesu pracovní schopnosti 55%, neboť se jedná
o středně těžké postižení s maximem v oblasti řečové, spíše lehké postižení v oblasti motorické,
spíše lehké postižení kognitivních funkcí, neboť zdravotní stav bylo možné hodnotit
jako dlouhodobě stabilizovaný. PK MPSV v Plzni odůvodnila i vyčíslení poklesu pracovní
schopnosti, a to zejména vzhledem k postižení řečových funkcí, migrenosních bolestí hlavy
a poruch emotivity. Zdravotní stav stěžovatelky nebylo možno hodnotit podle pol. 1 písm. d)
téže kapitoly, neboť zde je uvedeno těžké postižení motorické, senzorické, těžké postižení
řečových funkcí, těžké postižení kognitivních funkcí s výsledným omezením většiny denních
aktivit. K námitkám stěžovatelky stran nezlepšování jejího zdravotního stavu a migrenosních
bolestí hlavy PK MPSV v Praze uvedla, že tyto jsou zvládány ambulantní léčbou, nicméně byly
zahrnuty v procentuálním hodnocení poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v mezičase městskému soudu doložila další lékařské
zprávy vztahující se k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované (popis magnetické rezonance
ze dne 23. 7. 2010, lékařskou zprávu z neurologického vyšetření MUDr. P. ze dne 24. 6. 2011),
městský soud vyžádal od PK MPSV v Plzni doplnění jejího posudku. PK MPSV v Plzni v tomto
doplnění uvedla, že tyto odborné nálezy nepřinášejí žádné nové skutečnosti stran zdravotního
postižení stěžovatelky ani jeho jiné posudkové hodnocení. Proto PK MPSV v Plzni setrvala na
svém původním závěru.
Takto zjištěný skutkový stav městský soud zhodnotil následovně. Podle městského soudu
obě posudkové komise shodně hodnotily rozhodující zdravotní postižení stěžovatelky podle
kapitoly VI, pol. 1 písm. c) podle přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb. a shodně také zdůvodnily,
proč nelze hodnotit zdravotní stav stěžovatelky podle kapitoly VI, pol. 1 písm. d) podle přílohy
k vyhl. č. 359/2009 Sb., jelikož se nejedná o těžkou motorickou, senzorickou, řečovou
a kognitivní dysfunkci s omezením většiny denních aktivit. PK MPSV v Praze i v Plzni zasedaly
v úplném složení za přítomnosti odborných neurologů a psychiatrů podle zdravotního postižení
stěžovatelky. V posudcích bylo přihlédnuto k současnému výskytu migrén. PK MPSV v Praze
hodnotila zdravotní stav stěžovatelky jako mírně zlepšený, PK MPSV v Plzni hodnotila zdravotní
stav stěžovatelky jako stabilizovaný. Bylo též komisemi řádně zdůvodněno, proč nelze navýšit
pokles pracovní schopnosti podle §3 odst. 1, 2 citované vyhlášky – pokles pracovní schopnosti
totiž nebyl hodnocen na horní hranici rozpětí písmene dané položky. Při posuzování zdravotního
stavu stěžovatelky obě komise přihlédly i k nejnovějším lékařským nálezům z neurologie,
psychiatrie a ke snímkům magnetické rezonance ze dne 23. 7. 2010. O správnosti a úplnosti
stanovení klinické diagnózy onemocnění stěžovatelky, jakož i o stanovení a řádné zdůvodnění
procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky proto není žádných
pochyb. Z tohoto důvodu soud také nepovažoval za nutné provést důkaz znaleckým posudkem,
jehož nařízení a provedení navrhla stěžovatelka. Obě posudkové komise vycházely ze všech
dostupných lékařských zpráv a učinily shodný závěr, že stěžovatelka k datu vydání napadeného
rozhodnutí byla invalidní podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, přičemž tento závěr byl řádně odůvodněn. Městský soud proto z těchto posudků
vycházel a zamítl žalobu jako nedůvodnou.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatelka uvedla následující
kasační námitky, které podřadila k důvodům ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b), d)
s. ř. s. Stěžovatelka především argumentuje tím, že šlo ve své podstatě o odnětí dříve přiznaného
důchodu pro invaliditu III. stupně za situace, kdy k žádnému zlepšení nepříznivého zdravotního
stavu nedošlo. Konkrétně namítala, že závěr PK MPSV v Praze v posudku ze dne 21. 7. 2011
o tom, že stěžovatelka je s respektováním uvedených omezení schopna zaučení, příp.
rekvalifikace k výkonu manuální činnosti, není v souladu s nálezem neurochirurga MUDr. P.
ze dne 24. 6. 2011, který uvedl, že stav již nebude lepší, chybí vlastně část mozku, změny jsou
rozsáhlé a postihují prakticky celou oblast levé střední mozkové tepny. Stěžovatelka zároveň
zpochybňuje hodnocení svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu podle kapitoly VI,
pol. 1 písm. c) podle přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že pokud
je v posudku uvedeno, že „snímky magnetické rezonance již v minulosti byly posouzeny“,
nemohlo tomu tak být, neboť do té doby nebyly předloženy. Konečně stěžovatelka namítá, že
bylo na místě nařízení znaleckého posudku, neboť stávající důkazy byly v soudním řízení
nedostatečné a o závěru posudkových komisí byly pochybnosti. Úsudky uvedené v lékařských
zprávách bez dostatečného zdůvodnění zcela nekorespondují se zjištěními učiněnými oběma
posudkovými komisemi, a proto nejsou přesvědčivé. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ke kasační stížnosti nepodala žádné vyjádření.
Z lékařské zprávy MUDr. L. P. ze dne 24. 6. 2011, založené v soudním spisu, vyplývá, že
stěžovatelka opakovaně absolvovala v Nemocnici na Homolce stereotaktické punkce abscessu
v basálních gangiliích, druhá hnisavá hlíza byla léčena konservativně – v lokalisaci
tempororokcipitálně vlevo. Průběh byl velmi těžký, komplikovaný s dlouhodobou reedukací
a rehabilitací, i po letech trvá zpomalené motorické tempo, chudé vyjadřování, lehká hemiparésa.
MUDr. L. P. výslovně uvádí, že „…stav nebude již lepší, chybí vlastně část mozku…změny jsou rozsáhlé
a postihují prakticky celou oblast levé střední mozkové tepny“.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s.
přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě považuje za vhodné shrnout význam uplatněných
kasačních důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s. K významu vady uvedené v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná za prvé o situaci, v níž došlo
k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud
skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění
správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál
pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující
k učinění správného skutkového závěru. Za druhé dopadá tento důvod na situaci, kdy při
zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud
napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení
řízení před správním orgánem musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho
rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá citovaným ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud
uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního
rozhodnutí.
V posuzované věci ovšem stěžovatel uplatnil námitky kvalifikovatelné spíše
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Touto
vadou by se ovšem Nejvyšší správní soud musel zabývat z úřední povinnosti, pokud by shledal,
že jsou z tohoto důvodu splněny podmínky pro zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení
k dalšímu řízení městskému soudu.
Ustanovení §39 zákona o důchodovém pojištění ve znění platném a účinném
po 31. 12. 2009 upravuje tři stupně invalidity. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla
nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně. Pokud se jedná
o pokles pracovní schopnosti nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu
druhého stupně, a konečně v případě poklesu nejméně o 70 % se jedná o invaliditu třetího
stupně. Při určování poklesu pracovní schopnosti se mj. bere v úvahu, zda jde o zdravotní
postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda se jedná o tzv. stabilizovaný zdravotní stav
a zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován.
Správní rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném
lékařském posouzení. Podle právní úpravy platné a účinné po 31. 12. 2009 platí, že zdravotní
stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech
důchodového pojištění a pro účely odvolacího řízení správního (tzn. námitkového řízení)
posuzuje ministerstvo práce a sociálních věcí, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno
na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení; za tím účelem zřizuje jako své orgány
posudkové komise. Při přezkumu takového rozhodnutí neposuzuje soud věcnou správnost
posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudek posudkové komise MPSV
soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s.,
avšak s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem
rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných
pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku
mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá
pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi,
které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila.
Náležitosti posudku upravuje s účinností od 1. 1. 2010 v ustanovení §7 vyhláška
č. 359/2009 Sb. Posudek o invaliditě musí obsahovat mimo formálních náležitostí rovněž účel
posouzení a datum posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, výčet
rozhodujících podkladů o zdravotním stavu pojištěnce, z nichž orgán sociálního zabezpečení
vycházel při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, skutková zjištění,
ke kterým orgán sociálního zabezpečení dospěl při posuzování zdravotního stavu a pracovní
schopnosti pojištěnce, výsledek posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti
se stanovením, zda se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, procentní míry poklesu
pracovní schopnosti, stupně invalidity, dne vzniku invalidity, dne změny stupně invalidity nebo
dne zániku invalidity, schopnosti využití zachované pracovní schopnosti podle §5 u pojištěnce,
jehož míra poklesu pracovní schopnosti činí nejméně 35 % a nejvíce 69 %, a zda je pojištěnec
v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % schopen výdělečné činnosti za zcela
mimořádných podmínek. Obligatorní náležitostí posudku je rovněž odůvodnění výsledku
posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti. V případě, že se jedná
o odnímání pobírané dávky důchodového pojištění podmíněné dlouhodobě nepříznivým
zdravotním stavem nebo obdobně také přiznání nižšího stupně invalidity, je posudková
komise MPSV ČR povinna přesvědčivě odůvodnit, v čem spočívá zlepšení nebo stabilizace
zdravotního stavu pojištěnce při porovnání s obdobím, kdy odnímaná dávka byla přiznána,
případně zda odnímaná dávka nebyla přiznána na základě posudkového omylu (viz k tomu
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 3 Ads 45/2008 - 46, přístupný
na www.nssoud.cz).
V projednávaném případě městský soud v rámci přezkumu správnosti zjištění
zdravotního stavu stěžovatelky žalovanou ve správním řízení nechal vypracovat dva posudky
u dvou různých posudkových komisí - PK MPSV v Praze a PK MPSV v Plzni, které byly dvakrát
těmito posudkovými komisemi doplněny. Obě komise zasedající v řádném složení jednoznačně
vymezily v obou případech naprosto shodně s posudkovým lékařem žalované rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky jako stav po subarachnoidálním
krvácení z aneurysmatu ACM vlevo dne 27. 11. 2002 s residuální lehkou pravostrannou centrální
hemiparésou, středně těžkou fatickou převážně expresivní poruchou a organickým
psychosyndromem středního stupně. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl oběma
komisemi stanoven podle zdravotního postižení uvedeného v kapitole VI, pol. 1 písm. c) podle
přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů s mírou poklesu pracovní
schopnosti o 55 %, neboť se jedná o středně těžké postižení s maximem v oblasti řečové, spíše
lehké postižení v oblasti motorické, spíše lehké postižení kognitivních funkcí, neboť zdravotní
stav bylo možné hodnotit jako dlouhodobě stabilizovaný. Stěžovatelčin zdravotní stav byl tedy
posouzen všemi posudkovými orgány (lékařkou žalované i PK MPSV v Praze a v Plzni )
jako „středně těžké funkční postižení mozku, a to jak s ohledem na řečovou poruchu, která výrazně ztěžuje
pracovní začlenění stěžovatelky, tak i s ohledem na sekundární neurotizaci, kterou porucha vyvolává“. V rámci
tohoto postižení pak byla zohledněna i další posudkově významná stěžovatelčina zdravotní
postižení, tzn. migrenosní stavy a stav po bakteriální endokarditidě a následné plastice mitrální
chlopně v červenci 2003. Kvalifikace stěžovatelčiných zdravotních postižení pod kapitolu VI,
pol. 1 písm. c) přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb. (tzn. středně těžké funkční postižení, středně těžká
motorická, senzorická, řečová nebo kognitivní dysfunkce, některé denní aktivity omezeny) s mírou poklesu
pracovní schopnosti 40–60 % tedy vyznívá naprosto přesvědčivě. Shodné posudkové hodnocení
všech orgánů lékařské posudkové služby zde nezavdává jakoukoliv pochybnost o správnosti
vyhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky. Zároveň je třeba dát za pravdu žalované
i krajskému soudu, že nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §3 vyhlášky č. 359/2009 Sb.,
neboť to je možné pouze v případě, že samotné posudkové hodnocení bez zvýšení je na horní
hranici rozpětí aplikované položky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2012,
č. j. 6 Ads 97/2011 - 138, přístupný na www.nssoud.cz).
Ke konkrétním kasačním námitkám Nejvyšší správní soud dodává následující. Pokud
stěžovatelka zpochybnila doplňující posudek PK MPSV v Plzni ze dne 21. 12. 2011, v němž
se uvádí, že „snímky magnetické rezonance již v minulosti byly posouzeny“, pak je třeba tomuto vyjádření
rozumět v kontextu zbytku vyjádření této komise, že stěžovatelkou předložené nové lékařské
zprávy „nepřinášejí žádné nové skutečnosti stran zdravotního postižení stěžovatelky ani jeho jiné posudkové
hodnocení“. Navíc, pokud se jedná o snímky magnetické rezonance předložené městskému soudu,
tyto byly pořízeny již dne 23. 7. 2010, a byly proto součástí lékařské dokumentace již při prvním
posouzení zdravotního stavu stěžovatelky PK MPSV v Plzni, přičemž byly i předmětem
hodnocení v původním posudku této komise ze dne 30. 11. 2011. Pokud se týká namítaného
rozporu neurologického nálezu MUDr. P. ze dne 24. 6. 2011, který k prognóze stěžovatelčina
zdravotního stavu uvedl, že stav již nebude lepší, chybí vlastně část mozku, změny jsou rozsáhlé
a postihují prakticky celou oblast levé střední mozkové tepny, je třeba konstatovat, že se s tímto
nálezem vypořádal posudek PK MPSV v Plzni v kontextu doplnění vyžádaného městským
soudem, přičemž je třeba poukázat na skutečnost, že tato posudková komise ve svém posudku
nekonstatovala „zlepšení“ zdravotního stavu, nýbrž jeho pouhou „stabilizaci“. Pojem
„dlouhodobé stabilizace zdravotního stavu“ je definován jako jeho nezhoršování, nikoliv
zlepšování. Ve smyslu §39 odst. 6 zákona č. 155/1995 Sb. se stabilizací zdravotního stavu
rozumí „takový zdravotní stav, který se ustálil na úrovni, která umožňuje pojištěnci vykonávat výdělečnou
činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti; udržení stabilizace zdravotního stavu může být
přitom podmíněno dodržováním určité léčby nebo pracovních omezení“. Jelikož tento neurochirurgický nález
byl předložen až v průběhu soudního řízení, nelze jím zpochybňovat závěry PK MPSV v Praze,
které nebyl předložen. Městský soud postupoval správně, když k námitkám stěžovatelky vůči
správnosti posudkového hodnocení PK MPSV v Praze nechal znovu posoudit zdravotní stav
stěžovatelky PK MPSV v Plzni, která se s tímto nálezem v odůvodnění svého posudku
dostatečně vypořádala. Městský soud vyhodnotil poté správně závěry obou posudkových komisí
jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a dovodil, že tyto závěry jsou ve vzájemné shodě. V takovém
případě rovněž shledal naprosto správně jako nadbytečné nařizovat vypracování znaleckého
posudku z oboru posudkového lékařství, neboť mezi oběma posudkovými komisemi nevznikl
rozpor ani stran posudkových závěrů o invaliditě stěžovatelky, ani stran posudkového hodnocení
jejího zdravotního stavu (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 3 Ads 3/2004 - 89, dále také rozsudek téhož soudu ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 -
50, přístupné na www.nssoud.cz).
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou
a zamítl ji, jak je ve výroku I. uvedeno.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu