ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.38.2012:23
sp. zn. 3 Ads 38/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: I. B.,
zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem AK Střelecká 26, Příbram II, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2011, č. j. 2011/3642/424, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 1 Ad
43/2011 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 29. 11. 2011, č. j. 1 Ad 43/2011 - 34
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 3. 2011, č. j. 2011/3642/424 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu práce v Příbrami (dále jen „úřad
práce“) ze dne 13. 12. 2010, č. j. PBA-5192/2010-D (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
kterým byla stěžovatelka podle §30 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) ode dne 14. 4. 2010 vyřazena
z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu nesplnění podmínky pro zařazení a vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání stanovené v §25 odst. 1 písm. r) zákona o zaměstnanosti
a oznamovací povinnosti podle §27 odst. 2 téhož zákona.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla úřadem práce na základě písemné žádosti
o zprostředkování zaměstnání zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 14. 4. 2010.
Z žádosti o zprostředkování zaměstnání mimo jiné vyplývá, že stěžovatelka dnem jejího podání
vlastnoručním podpisem stvrdila, že se nepřipravuje soustavně na budoucí povolání, tedy že není
studentkou denního studia na střední škole, konzervatoři, vyšší odborné škole, jazykové škole
s právem státní jazykové zkoušky a prezenčního studia na vysoké škole. Následně stěžovatelka
dne 9. 9. 2010 sdělila úřadu práce, že je studentkou Integrované střední školy hotelového
provozu, obchodu a služeb, Příbram (dále jen „střední škola“). O této skutečnosti doložila
potvrzení, ze kterého vyplývalo, že je od 1. 9. 2009 studentkou denního studia na uvedené střední
škole, nicméně jí bylo umožněno studium na základě individuálního studijního plánu, díky němuž
dochází pouze na zkoušky.
Úřad práce na základě výše uvedeného prvostupňovým rozhodnutím stěžovatelku
vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání, a to od 14. 4. 2010.
Stěžovatelka podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, v němž uvedla, že úřad
práce o skutečnosti, že studuje na zmíněné střední škole, upozornila již 14. 4. 2010, tedy v den
podání žádosti o zprostředkování zaměstnání, a nikoliv až 9. 9. 2010, jak tvrdí úřad práce. Dále
namítala, že úřad práce nezhodnotil skutkovou podstavu věci, ale pouze formalisticky aplikoval
§25 odst. 1) písm. r) zákona o zaměstnanosti. Dle názoru stěžovatelky měl přihlédnout
ke skutečnému smyslu a účelu zákona a při výkladu dotčených ustanovení použít metodu
teleologického výkladu právní normy. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že v daném
případě se nejednalo o zaevidování uchazeče o zaměstnání, který se soustavně připravuje
na budoucí povolání, neboť způsob jejího studia na střední škole, kde studuje na základě
individuálního studijního plánu a dochází pouze na zkoušky, postrádá prvek soustavnosti
požadovaný ustanovením §25 odst. 1) písm. r) zákona o zaměstnanosti.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že z doloženého „Potvrzení
o době studia“, které bylo vystaveno dne 9. 9. 2010 střední školou, a ze „Sdělení o studiu I. B.“,
jež bylo vyhotoveno touž střední školou dne 15. 11. 2010, plyne, že stěžovatelka je od 1. 9. 2009
studentkou denní formy studia na střední škole s povoleným individuálním studijním plánem.
Zároveň ze spisové dokumentace nevyplývá, že by bylo potvrzení doloženo již při podání žádosti
o zprostředkování zaměstnání, tedy dne 14. 4. 2010, jak tvrdí stěžovatelka. Z žádosti naopak
vyplývá, že stěžovatelka čestně prohlásila, že se nepřipravuje soustavně na budoucí povolání.
V den zaevidování stěžovatelky do evidence uchazečů o zaměstnání tedy existovala zákonná
překážka pro zařazení a vedení stěžovatelky v evidenci uchazečů o zaměstnání podle §25 odst. 1
písm. r) ve spojení s §5 písm. d) zákona o zaměstnanosti. K námitce stěžovatelky, že v jejím
studiu chybí prvek soustavnosti, a tudíž měl úřad práce vyložit předmětná ustanovení zákona
o zaměstnanosti v souladu s jeho účelem a smyslem, žalovaný uvedl, že definice soustavné
přípravy na budoucí povolání, obsažené v ustanovení §5 písm. d) zákona o zaměstnanosti, je
jednoznačná a nedovoluje žádné výjimky. Správní orgány proto nemají možnost se od této
definice odchýlit a vyložit ji tak, jak požadovala stěžovatelka.
Proti napadenému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, v níž mimo námitky obsažené
v odvolání uvedla, že podle §25 odst. 2 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“) je denní
formou vzdělávání výuka organizovaná pravidelně každý den v pětidenním vyučovacím týdnu
v průběhu školního roku. V této souvislosti by správní orgány za předpokladu, že by kromě
jazykového výkladu použily i výklad teleologický, musely dospět k závěru, že v jejím případě
nemohlo dojít k porušení právem chráněného zájmu, tedy k zaevidování uchazeče o zaměstnání,
který se soustavně připravuje na budoucí povolání. Stěžovatelka tedy dále trvala na tom, že její
studium na střední škole postrádá prvek soustavnosti, a nemá být tedy posuzováno
jako soustavná příprava na budoucí povolání.
Městský soud žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení bylo postaveno najisto, že stěžovatelka
podpisem žádosti o zprostředkování zaměstnání čestně prohlásila, že se nepřipravuje soustavně
na budoucí povolání. Potvrzení o tom, že je studentkou denní formy studia na střední škole,
předložila úřadu práce až 16. 9. 2010. Městský soud zhodnotil, že pro účely zprostředkování
zaměstnání se přihlíží pouze ke studiu, které je denní, protože jiné formy studia, jako např.
dálkové nebo distanční studium, nebrání dané osobě v tom, aby pracovala, a tudíž aby jí bylo
zprostředkováno zaměstnání. Zákonodárce dle městského soudu chtěl zabránit tomu,
aby studenti denního studia mohli být zároveň i uchazeči o zaměstnání. Podle názoru městského
soudu skutečnost, že stěžovatelce byl povolen individuální studijní plán, nemění nic na tom,
že studuje v denní formě studia, a že se tedy jedná o soustavnou přípravu na budoucí povolání
ve smyslu §5 písm. d) zákona o zaměstnanosti a nemůže být podle §25 odst. 1 písm. r) téhož
zákona vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala dne 14. 12. 2011 kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Napadený rozsudek stěžovatelka považuje za nesprávný z důvodu
nezhodnocení skutkové podstaty věci, ale pouze čistě formalisticky aplikovaných dotčených
ustanovení zákona o zaměstnanosti. Dle názoru stěžovatelky nebyla správně posouzena právní
otázka charakteru jejího studia ve světle smyslu a účelu zákona o zaměstnanosti, neboť skutečná
podoba tohoto studia je taková, že školu v rámci povoleného individuálního studijního plánu
nenavštěvuje téměř vůbec a dochází pouze skládat zkoušky ze studijních předmětů.
Na předmětné střední škole není možné studovat v jiné formě než denní, avšak stěžovatelce bylo
v roce 2010 již 29 let, a proto nemohla být zařazena do běžné výuky a byl jí od 1. 9. 2009 povolen
individuální studijní plán. Stěžovatelka má tedy za to, že v jejím případě nemohlo dojít k porušení
právem chráněných zájmů, tedy k zaevidování uchazeče o zaměstnání, který se soustavně
připravuje na budoucí povolání, neboť způsob jejího studia postrádá prvek soustavnosti
požadovaný v ustanovení §25 odst. 1 písm. r) zákona o zaměstnanosti. Z výše uvedených
důvodů proto stěžovatel navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že stěžovatelka byla dne 4. 4. 2010
poučena o tom, že denní studium na střední škole je rozhodnou skutečností, která brání zařazení
a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Následně pak stěžovatelka 14. 4. 2010 vlastnoručním
podpisem stvrdila, že není studentkou denního studia na střední škole, přičemž si musela být
vědoma toho, že je studentkou denního studia na střední škole. To ostatně stěžovatelka
nerozporuje, neboť uvedla, že na dotčené střední škole se uskutečňuje vzdělávání pouze v denní
formě studia. Tuto rozhodnou skutečnost sdělila úřadu práce podle údajů ve spisové
dokumentaci až dne 9. 9. 2010. Následně byla stěžovatelka vyřazena z evidence uchazečů
o zaměstnání na základě §30 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti. Jádrem sporu v tomto
případě dle žalovaného není zjištěný skutkový stav, nýbrž právní posouzení tohoto zjištěného
skutkového stavu. K tomu žalovaný uvádí, že skutečnost, že se stěžovatelka se střední školou
domluvila na způsobu plnění podmínek studia v rámci individuálního studijního plánu, není
pro posouzení, zda se jedná o denní formu studia či nikoliv relevantní. Zákon o zaměstnanosti
totiž neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo zohledňovat úpravy a formy
prokazatelně denního studia. Dle žalovaného znamená „individuální studijní plán“ pouze
možnost jinak si rozvrhnout výuku a přizpůsobit ji individuálním potřebám studenta. Skutečnost,
v jakém rozvrhu výuka probíhá a z jakého důvodu tomu tak v případě konkrétního studenta
je, tedy proč si student zvolil navštěvovat školu např. v jiný než pracovní den, není podstatná
pro posouzení formy studia. Pro zařazení osoby do evidence uchazečů o zaměstnání je zároveň
rozhodující pouze forma studia, což jednoznačně vyplývá z §5 písm. d) zákona o zaměstnanosti.
Z definice obsažené v tomto ustanovení zároveň nejsou připuštěny žádné výjimky, a to ani co do
průběhu a úpravy denního studia. Z výše uvedených důvodů tedy žalovaný Nejvyššímu
správnímu soudu navrhuje, aby kasační stížnost stěžovatelky zamítl a této nepřiznal náhradu
nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., a neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud má za prokázané, že stěžovatelka podala dne 14. 4. 2010 u Úřadu
práce v Příbrami žádost o zprostředkování zaměstnání, v níž vlastnoručním podpisem dosvědčila,
že se soustavně nepřipravuje na budoucí povolání, tedy že není studentkou denního studia
na střední škole. Zároveň ze spisové dokumentace nevyplývá, že by stěžovatelka skutečnost,
že je studentkou denního studia na střední škole, doložila již v den podání výše uvedené žádosti,
tedy 14. 4. 2010. Ze správního spisu je naopak zřejmé, že stěžovatelka potvrzení o studiu doložila
až dne 9. 9. 2010. V tomto potvrzení je uvedeno, že stěžovatelka je studentkou Integrované
střední školy hotelového provozu, obchodu a služeb Příbram, a to od 1. 9. 2009, a že studuje
na základě individuálního studijního plánu, přičemž dochází pouze na zkoušky. Jako forma
vzdělávání bylo v potvrzení uvedeno denní studium. Stěžovatelka úřadu práce následně dne
16. 9. 2010 doložila další potvrzení o studiu, přičemž uvedla, že originál tohoto potvrzení
předložila již dne 14. 4. 2010 při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání. Tato skutečnost
není ze správního spisu patrná. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatelka oznámila úřadu
práce skutečnost, že je studentkou denní formy studia na střední škole poprvé dne 9. 9. 2010,
a dále, že forma, v níž je její studium uskutečňováno, je denní s povoleným individuálním
studijním plánem. Na tomto místě Nejvyšší správní soud poznamenává, že školský zákon pojem
„individuální studijní plán“ nezná a operuje pouze s pojmem „individuální vzdělávací plán“.
Vzhledem k tomu, že ze skutkových okolností případu zcela jednoznačně vyplývá, že úmyslem
ředitele střední školy bylo povolit stěžovatelce individuální vzdělávací plán dle §18 školského
zákona, ač byl tento institut v potvrzení o studiu nesprávně pojmenován, soud vychází z toho,
že stěžovatelka studuje na základě individuálního vzdělávacího plánu a v dalším textu odůvodnění
bude používán pouze tento pojem.
Jádrem sporu je tedy otázka, zda je možné denní formu studia probíhající na základě
individuálního studijního plánu považovat za soustavnou přípravu na budoucí povolání ve smyslu
§5 písm. d) zákona o zaměstnanosti, či nikoliv.
Podle §5 písm. d) zákona o zaměstnanosti je „soustavná příprava na budoucí povolání“
definována jako doba denního studia na střední škole, konzervatoři, vyšší odborné škole
a jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky a doba prezenčního studia na vysoké škole,
a to včetně prázdnin, které jsou součástí školního nebo akademického roku. Toto ustanovení
zároveň výslovně odkazuje na školský zákon jakožto na předpis, v němž jsou podrobně upraveny
formy studia.
Podle §25 odst. 2 písm. a) školského zákona je „denní formou vzdělávání“ výuka
organizovaná pravidelně každý den v pětidenním vyučovacím týdnu v průběhu školního roku.
Podle §18 téhož zákona je možné, aby ředitel školy s písemným doporučením školského
poradenského zařízení povolil nezletilému žákovi se speciálními vzdělávacími potřebami nebo
s mimořádným nadáním na žádost jeho zákonného zástupce a zletilému žákovi nebo studentovi
se speciálními vzdělávacími potřebami nebo s mimořádným nadáním na jeho žádost vzdělávání
podle individuálního vzdělávacího plánu. Ve středním vzdělávání nebo vyšším odborném
vzdělávání může ředitel školy povolit vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu
i z jiných závažných důvodů. Vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu je opatřením
individuálním, jehož povolení nemá vliv na to, v jaké formě vzdělávání ve smyslu §25 školského
zákona se žák nebo student vzdělává; žák denní formy vzdělávání ve střední škole, kterému bylo
povoleno vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu z jiných závažných důvodů, je tedy
nadále žákem denní formy vzdělávání (viz k tomu Katzová, P. §18. Školský zákon. Individuální
vzdělávací plán. ASPI - Školský zákon. Komentář. ASPI ID: LIT32688CZ.). Tento právní názor
ostatně vyplývá i ze samotného smyslu a účelu ustanovení §18 školského zákona, jehož cílem
je umožnit ze zákonem předvídaných důvodů studentovi určité formy vzdělávání upravit
si své vzdělávání individuálním způsobem, avšak v rámci navštěvované formy vzdělávání. Institut
individuálního vzdělávacího plánu tedy zjevně není další formou vzdělávání, které jsou taxativně
vyjmenované v §25 školského zákona, nýbrž pouze individuálním rozhodnutím ředitele školy
o žádosti studenta. Možnost studovat v rámci individuálního vzdělávacího plánu navíc není
nároková, a student tedy nemůže s jistotou počítat s tím, že bude jeho žádosti vyhověno.
Na základě výše uvedeného je tedy možné ze zákonné úpravy dovodit, že individuální vzdělávací
plán je vždy udělován pouze v rámci určité formy vzdělávání, která se jeho povolením nemění,
a podmínky studia v rámci této formy vzdělávání se pouze upravují podle individuálních potřeb
studenta.
Vzhledem k tomu, že ustanovení §5 písm. d) zákona o zaměstnanosti, definující pojem
soustavné přípravy na budoucí povolání, přímo odkazuje na školský zákon, je nutné vykládat
tento pojem v souladu s dotčenými ustanoveními školského zákona. Na základě jazykového,
logického i systematického výkladu §5 písm. d) zákona o zaměstnanosti ve spojení s §25 a §18
školského zákona tedy nelze než dospět k závěru, že i student, jenž se vzdělává na základě
individuálního vzdělávacího plánu, který mu byl povolen jakožto studentovi denní formy studia,
nadále zůstává studentem denní formy studia.
Stěžovatelka argumentovala, že za použití teleologického výkladu předmětných
ustanovení nelze dospět k výše uvedeným závěrům, neboť taková interpretace zjevně není
v souladu se smyslem a účelem zákona o zaměstnanosti. Z §1 zákona o zaměstnanosti plyne,
že tento zákon upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení
plné zaměstnanosti a ochrany proti nezaměstnanosti. Z toho současně vyplývá, že jedním z účelů
tohoto zákona je i realizace práva na zaměstnání (§10 zákona o zaměstnanosti) fyzických osob,
které mohou a chtějí pracovat a o práci se uchází. S tímto účelem je krajským pobočkám úřadu
práce ze zákona svěřena zprostředkovatelská činnost a s ní spojená povinnost vést evidenci
uchazečů o zaměstnání. Jak však bylo uvedeno výše, právo na zaměstnání podle zákona
o zaměstnanosti, které v sobě zahrnuje i právo na zprostředkování zaměstnání, mají pouze
fyzické osoby, které mohou pracovat, chtějí pracovat a o práci se uchází. Toto ustanovení je třeba
vykládat tak, že osoby, které mohou pracovat, jsou takoví jednotlivci, kteří v současné době
zaměstnání nemají a neexistuje u nich ani žádná jiná překážka, která by bránila tomu, aby mohla
být osoba zaměstnána. Jedině takovým osobám má totiž smysl zaměstnání zprostředkovat,
což je cílem celého procesu. V §25 zákona o zaměstnanosti jsou proto typově uvedeny skupiny
osob, které jsou vyloučeny z vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a to právě proto,
že by v jejich případě došlo ke kolizi možnosti zaměstnat se a jiné skutečnosti; mezi takové
skutečnosti patří např. to, že se osoba již nachází v zaměstnaneckém poměru [§25 odst. 1
písm. a) zákona o zaměstnanosti], je osobou samostatně výdělečně činnou [§25 odst. 1 písm. b)
téhož zákona] nebo vykonává veřejné funkce (např. je poslancem či senátorem Parlamentu ČR,
členem vlády, členem zastupitelstva územního samosprávného celku atd.). Podle §25 odst. 1
písm. r) zákona o zaměstnanosti je takovouto překážkou neslučitelnou s možností zaměstnat
se i skutečnost, že se osoba soustavně připravuje na budoucí povolání. Hlavní myšlenkou
této právní úpravy je, že soustavná příprava na budoucí povolání se z povahy věci vylučuje
se současným výkonem zaměstnání. Vzhledem k tomu, že soustavnou přípravou na budoucí
povolání je myšleno pouze denní studium, je zároveň prakticky nemožné, aby mohla osoba
případné zaměstnání vykonávat.
Ač se z tohoto pohledu jeví individuální vzdělávací plán v rámci denní formy studia
jako případ, kdy tyto překážky odpadají, není tomu tak, protože smyslem tohoto institutu není
umožnit studentům denní formy studia ucházet se o zaměstnání prostřednictvím úřadu práce,
ale vyhovět jejich specifickým studijním potřebám, které mohou mít samozřejmě různé důvody.
Podle §18 školského zákona se vždy jedná o důvody, které z povahy věci znemožňují studentovi
účastnit se řádně denního studia. Mezi takové by mohla potenciálně patřit i skutečnost,
že je student zaměstnán (povolení individuálního vzdělávacího plánu samozřejmě nebrání
studentovi, aby si sám našel zaměstnání či již v zaměstnaneckém poměru byl), nikoliv však pouhé
zaevidování v evidenci uchazečů o zaměstnání a hledání zaměstnání prostřednictvím úřadu práce.
Tento účel mají plnit jiné formy vzdělávání podle školského zákona, konkrétně pak večerní,
dálková, distanční a kombinovaná forma studia [§25 odst. 2 písm. b), c), d) a e) školského
zákona]. Pokud tedy stěžovatelka chtěla být uchazečkou o zaměstnání zaevidovanou v evidenci
uchazečů o zaměstnání u úřadu práce, měla zvolit jinou formu vzdělávání než denní na některé
ze škol, které takovou formu vzdělávání umožňují. Skutečnost, že střední škola, již stěžovatelka
studuje, takovou možnost nenabízí, není v daném případě relevantní, protože potenciální student
by měl při volbě školy zvážit kromě dalších faktorů i to, zda tato škola poskytuje vzdělání v jemu
vyhovující formě. Stěžovatelka uvedla, že nemohla být zařazena do řádného denního studia
již z toho důvodu, že jí bylo 29 let. Školský zákon však neupravuje žádné věkové hranice
pro možnost být studentem denní formy studia, a proto toto nemohla být překážka, která
by bránila stěžovatelce v účasti na denním studiu na střední škole.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že pokud chtěla stěžovatelka být zároveň zaevidována
v evidenci uchazečů o zaměstnání a čerpat z toho plynoucí výhody, měla zvolit tomu odpovídající
formu studia na škole, která umožňuje v takové formě studia studovat, a nikoliv situaci řešit
žádostí o individuální vzdělávací plán, který jakožto institut vztahující se k denní formě studia
má v systému vzdělávání zcela jiný smysl a účel.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud nepovažuje za rozporné se smyslem
a účelem zákona o zaměstnanosti vykládat ustanovení §5 písm. d) tohoto zákona tak,
že se za soustavnou přípravu na budoucí povolání považuje i studium v denní formě
s povoleným individuální vzdělávacím plánem. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s právním
názorem městského soudu i žalovaného, a proto zamítl kasační stížnost stěžovatelky
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka,
která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti. Z uvedených důvodů
Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu