ECLI:CZ:NSS:2013:3.ADS.87.2012:39
sp. zn. 3 Ads 87/2012 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: E. P.,
zastoupená Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem Riegrova 14, Olomouc, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2,
o přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 1. 3. 2011, č. j. KUOK
23162/2011, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci, ze dne 30. 5. 2012, č. j. 73 Ad 6/2011 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatelky Mgr. Dominice Kovaříkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 1.600 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 1. 3. 2011, č. j. KUOK
23162/2011. Krajský soud při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:
Dne 16. 11. 2010 stěžovatelka požádala o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu
nezbytných nebo odůvodněných nákladů. Předpokládaná výše nákladů činila 4.500 Kč.
Stěžovatelka uvedla, že nemá žádný příjem, nepobírá ani příspěvek na živobytí. Vynakládá
prostředky na jídlo, pití, oblečení a užívání bytu. Byt užívá společně se svojí matkou a sestrou.
Nemá nárok na příspěvek na bydlení, neboť nejsou nájemci ani vlastníky užívaného bytu, přestože
jsou oprávněnými uživateli.
Správní orgán I. stupně, Městský úřad Litovel, rozhodnutím ze dne 10. 12. 2010,
č. j. 15075/2010/LTO, stěžovatelce dávku mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných
nebo odůvodněných nákladů nepřiznal. Správní orgán zjistil, že stěžovatelka je svobodná, žije
ve společné domácnosti se svojí matkou a sestrou. Obývají rodinný dům s více bytovými
jednotkami o podlahové ploše 120 m
2
. Náklady na domácnost činí náklady na elektrickou
energii ve výši 1.580 Kč měsíčně, náklady na vodu a údržbu ve výši 400 Kč a náklady na odpady
ve výši 1.200 Kč za tři osoby ročně. Od 1. 9. 2010 je stěžovatelka v řádné evidenci úřadu práce
bez přiznané podpory v nezaměstnanosti. Od 1. 10. 2010 měla uzavřenou dohodu o provedení
práce, přičemž od 1. 10. 2010 do 31. 10. 2010 neměla žádný výdělek, jelikož nepracovala.
Stěžovatelka dále doložila dohodu o pracovní činnosti pro agenturní zaměstnávání od 23. 11. 2010
do 31. 12. 2010. Sestra stěžovatelky je studentkou, má soudem stanovené výživné ve výši 1.800 Kč
měsíčně, pobírá přídavek na dítě ve výši 700 Kč. Matka stěžovatelky je vedena v evidenci úřadu
práce jako zájemce o zaměstnání. Není proto považována za osobu v hmotné nouzi. Správní orgán
poukázal na to, že matce stěžovatelky nebrání žádná překážka, aby byla zařazena do evidence
uchazečů o zaměstnání a byla tak za osobu v hmotné nouzi uznána. Zařazení do evidence nebrání
ani to, že není ukončeno soudní řízení ve věci neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Správní
orgán dále uvedl, že pokud by rodina stěžovatelky uzavřela s jejím otcem nájemní smlouvu, měla
by možnost získat příspěvek na bydlení.
Žalovaný se s těmito závěry správního orgánu I. stupně ztotožnil a odvolání stěžovatelky
podané proti jeho rozhodnutí zamítl. Dále zdůraznil, že stěžovatelkou uváděné náklady nemají
charakter mimořádných nákladů, na jejichž úhradu je požadovaná dávka mimořádné okamžité
pomoci konstruována. Jedná se o potřeby základní, opakované, k jejichž saturaci jsou přednostně
určeny dávky příspěvek na živobytí, příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení.
Ve své žalobě stěžovatelka předně upozornila na skutečnost, že v rozhodnutí
prvoinstančního správního orgánu není vyjádřen závěr, zda ji správní orgán posoudil jako osobu
nacházející se v hmotné nouzi či nikoli. Pouhé konstatování osobních a majetkových poměrů
stěžovatelky a její rodiny nevypovídá nic o tom, zda je stěžovatelka osobou v hmotné nouzi
či zda může být za osobu v hmotné nouzi považována v souladu s §2 odst. 5 zákona o pomoci
v hmotné nouzi. V prvoinstančním rozhodnutí není obsažena ani úvaha ve smyslu ustanovení §2
odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi o tom, zda stěžovatelka má vzhledem
ke svým příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky
k úhradě nezbytných nebo odůvodněných nákladů. Žalovaný měl proto prvoinstanční rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost zrušit.
Stěžovatelka dále namítla, že doporučení, aby si její rodina zajistila řádnou nájemní smlouvu
či aby se její matka zaevidovala u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, jdou nad rámec
rozhodovací pravomoci správního orgánu. Uzavření nájemní smlouvy by navíc podstatně zvýšilo
náklady na bydlení a výrazně tím prohloubilo hmotnou nouzi rodiny stěžovatelky. Matka
stěžovatelky je evidována jako zájemce o zaměstnání, nikoli uchazeč o zaměstnání, z důvodu
trvajícího sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. To však nevylučuje, aby byla
posouzena jako osoba v hmotné nouzi podle §3 odst. 1 písm. a) anebo podle §3 odst. 3 zákona
o pomoci v hmotné nouzi. Podle stěžovatelky je nadto irelevantní, zda její matka je či není osobou
v hmotné nouzi, pokud stěžovatelka sama splňuje podmínky pro vznik nároku uvedené v §36
zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, posoudil napadené rozhodnutí žalovaného
(které tvoří s rozhodnutím správního orgánu I. stupně jeden celek) jako přezkoumatelné, neboť
se podrobně vypořádalo se všemi námitkami stěžovatelky a správní orgány uvedly všechny úvahy,
které je k rozhodnutí vedly. Krajský soud přitom neshledal překročení zákonem stanovených mezí
správního uvážení ani jeho zneužití.
Krajský soud připomněl, že nyní projednávaná věc souvisí s věcí vedenou pod sp. zn.
73 Ad 1/2011, v níž stěžovatelka žalobou brojila proti správnímu rozhodnutí o její žádosti
o příspěvek na živobytí. Podle závěru správních orgánů, s nimiž se následně ztotožnil i krajský
soud, nebyly stěžovatelka ani její matka osobami v hmotné nouzi. Matka stěžovatelky mohla situaci
řešit tím, že se zaeviduje jako uchazeč o zaměstnání, čemuž jí nebránily žádné překážky. Rodina
stěžovatelky mohla rovněž uzavřít řádnou nájemní smlouvu s jejím otcem a splnit tak podmínky
nároku na získání příspěvku, příp. doplatku na bydlení. Stěžovatelka a členky její rodiny ani v jedné
ze dvou jmenovaných situací neuvedly žádné relevantní důvody, které by jim bránily v tom,
aby svou situaci napravily. Soud dodal, že stěžovatelka, její sestra a matka mohly svou situaci řešit
výdělečnou činností.
Krajský soud v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že se u stěžovatelky nejedná
o situaci předvídanou v §2 odst. 6 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Poukázal přitom
na to, že se matka stěžovatelky nepovažuje za osobu v hmotné nouzi a může jednoduše svoji
situaci změnit. Příjmy společně posuzovaných osob jsou pak ve srovnání s částkou živobytí
stěžovatelky a její sestry vyšší. Z popisu situace obsaženém v podání stěžovatelky a její sestry
a z údajů ze spisu nevyplývá, že by rodina nemohla svou situaci úspěšně řešit (nejde například
o tři osoby invalidní ve třetím stupni apod.). Ze spisu nevyplývá ani to, že by rodina stěžovatelky
byla ohrožena trestnou činností.
Krajský soud dále uvedl, že v případě dávky mimořádné okamžité pomoci je sice žadatel
posuzován samostatně bez společně posuzovaných osob, avšak podle §2 odst. 5 písm. a) zákona
o pomoci v hmotné nouzi se posuzují příjmy a celkové sociální a majetkové poměry osob. Výpočty
správních orgánů pro účely posouzení nároku na příspěvek na živobytí byly správné, příjmy
stěžovatelky včetně výživného jsou vyšší než její částka živobytí, stěžovatelka tudíž není osobou
v hmotné nouzi. Podle §15 zákona o pomoci v hmotné nouzi se celkovými sociálními poměry
rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze. Ten správní orgány jasně a srozumitelně
popsaly a vyhodnotily způsobem, se kterým se krajský soud ztotožnil. Krajský soud konečně
upozornil na to, že pomoc, o kterou stěžovatelka žádala, měla směřovat k uspokojení základních
životních potřeb. Na ty se přednostně vztahuje příspěvek na živobytí, příp. příspěvek na bydlení
či doplatek na bydlení. Žádost v souzené věci tak jen obcházela skutečnou žádost o příspěvek
na živobytí nebo jiné dávky. Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ostravě,
pobočka v Olomouci, z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nezákonnost rozsudku
spatřovala v nesprávném posouzení své osoby z hlediska hmotné nouze. Podle stěžovatelky
neobstojí závěr krajského soudu, že správní orgány svůj postup řádně a vyčerpávajícím způsobem
odůvodnily v souladu se zásadami správního řízení. V rozhodnutích správních orgánů obou stupňů
chybí výslovný závěr o tom, že stěžovatelka není osobou v hmotné nouzi. Dále není zdůvodněno,
proč nebyla stěžovatelka za osobu v hmotné nouzi považována ani v rámci správního uvážení
podle §2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi ani proč nebyla za osobu v hmotné nouzi
(u společně posuzovaných osob) považována matka stěžovatelky podle §3 odst. 3 zákona. Krajský
soud měl vyhodnotit správní rozhodnutí jako nezákonná a nepřezkoumatelná.
Ke stavu hmotné nouze stěžovatelky přispělo i nepřiznání příspěvku na živobytí.
Stěžovatelka má přitom za to, že o žádosti o příspěvek na živobytí bylo nesprávně rozhodnuto
na základě chybného výpočtu příjmů společně posuzovaných osob za rozhodné období. Chybný
závěr o tom, že se stěžovatelka, její matka a sestra nepo važují za osoby v hmotné nouzi, může
ovlivnit i rozhodování v souvisejících věcech jednorázových dávek mimořádné okamžité pomoci.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry správních orgánů o tom, že neposkytnutí dávky
je legitimní v případě, kdy její matka odmítla učinit příslušné kroky, které by vedly k tomu, aby byly
společně posuzované osoby zajištěny opakovanými základními dávkami pomoci v hmotné nouzi.
Příslušnými kroky přitom správní orgány rozumí jednak to, aby se matka stěžovatelky
zaregistrovala u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání (namísto vedení v evidenci zájemců
o zaměstnání) a byla tak posuzována jako osoba v hmotné nouzi, a jednak aby rodina stěžovatelky
uzavřela nájemní smlouvu na byt, v němž bydlí (či na jiný) za účelem dosažení nároku na příspěvek
na bydlení a doplatek na bydlení. Stěžovatelka zde zdůraznila, že právní předpisy toto řešení situace
sice umožňují, avšak nenařizují ho. Pokud správní úřady povýšily zákonnou možnost na zákonnou
povinnost, stěžovatelka pochybuje o tom, že rozhodování o dávce proběhlo od počátku nezaujatě
a nestranně. Tyto pochybnosti nerozptýlil ani krajský soud, jestliže dal v tomto bodě zcela
za pravdu žalovanému.
Matka stěžovatelky usiluje o zvýšení příjmu vlastním přičiněním vedle (dosud neúspěšného)
hledání práce právě řádným uplatněním nároků a pohledávek, jak jí ukládá §11 odst. 2 písm. b)
zákona o pomoci v hmotné nouzi. V souladu s §13 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné
nouzi soudně vymáhá své nároky z pracovního vztahu. Setrváním v evidenci zájemců o zaměstnání
u příslušného úřadu práce pak pouze zaujímá určitou strategickou pozici v rámci soudního řízení
o neplatnost výpovědi. Krajský soud sice stěžovatelce částečně přisvědčil v tom, že v případě dávky
mimořádné okamžité pomoci se posuzuje žadatel samostatně bez společně posuzovaných osob
[dle §2 odst. 5 písm. a) ve spojení s §36 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi], současně
ale poukázal na souvislost s §15 odst. 1 a 2 téhož zákona, zejm. na podíl rodiny na trvání stavu
hmotné nouze. K tomu stěžovatelka uvádí, že ona sama je v evidenci úřadu práce a nemůže práci
nalézt, její sestra je jako studentka vysoké školy nezaopatřeným dítětem, matka stěžovatelky
postupovala zcela v souladu s §13 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Rodina nemá
žádný majetek ani žádné blízké osoby, jejichž majetek či pomoc by mohla využívat. Stěžovatelka
se domnívá, že podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze spočívá pouze v nemožnosti získat
práci, která by rodinu zajistila pravidelným příjmem. Taková situace by neměla jít k tíži
stěžovatelky. Došlo tak k chybnému zhodnocení celkových majetkových a sociálních poměrů.
Stěžovatelka souhlasí s názorem krajského soudu, že k pokrytí výdajů na základní životní
potřeby slouží přednostně příspěvek na živobytí. To však podle ní nevylučuje možnost žádat
i v tomto případě o dávku mimořádné okamžité pomoci k jednorázovému pokrytí těchto výdajů.
Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních bodů
a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Mezi účastníky nebyl
sporný skutkový stav, ale pouze právní otázky spojené s jeho hodnocením, soud proto vycházel
ze skutkového stavu tak, jak byl popsán v napadeném rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně.
Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné
nouzi zakotvuje dva typy dávek k zajištění základních životních podmínek fyzických osob,
a to v první skupině dávky měsíčně se opakující - příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení
(jenž navazuje na dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení) a ve druhé skupině dávky
jednorázové označované souhrnně jako dávka mimořádné okamžité pomoci, kde zákon zakotvuje
v podstatě čtyři varianty této dávky. Příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení jsou základními
prostředky k zajištění osob nacházejících se v hmotné nouzi a jedná se o dávky obligatorní,
tedy takové, na něž vzniká nárok splněním podmínek stanovených zákonem. K výplatě se však
přiznávají od prvního dne měsíce, v němž bylo zahájeno řízení o dávku. K zajištění základních
životních potřeb, nestačí-li k tomu dávky výše uvedené, lze pak z důvodů stanovených zákonem
přiznat v případě mimořádných okolností ještě další, jednorázovou dávku. Okamžitá mimořádná
pomoc je však svojí povahou dávkou fakultativní (sporné je to pouze u dávky přiznávané z důvodu
uvedeného v §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi), závislou na správním uvážení
příslušného orgánu, nárok na ni vzniká až samotným rozhodnutím o jejím přiznání.
Z žádosti o dávku uložené ve správním spisu je zřejmé, že stěžovatelka o ni požádala
z důvodu potřeby zajistit stravování, oblečení a náklady na užívání bytu. Jedná se tedy vesměs
o potřeby, které by měly být v případě hmotné nouze žadatele zajišťovány prostřednictvím dávek
opakovaných. Stěžovatelka však neuvedla žádné důvody, jež by byly podle §36 zákona o pomoci
v hmotné nouzi podřaditelné ustanovení §2 odst. 3 nebo §2 odst. 4, 5 a 6 tohoto zákona,
tj. netvrdila skutečnosti, z nichž by bylo patrno, že jí hrozí vážná újma na zdraví, ani nedefinovala
žádnou mimořádnou událost, zejména živelní pohromu (povodeň, vichřici či zemětřesení), požár
či ekologickou nebo průmyslovou havárii, jež by na ni dopadala, ani neuvedla žádný konkrétní
náklad spojený s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby,
ani nedovozovala žádný z důvodů hrozby sociálního vyloučení definovaných zákonem. Je tedy
zřejmé, že důvody, pro které o mimořádnou okamžitou pomoc žádala, se zcela míjejí s účelem,
pro nějž je tento typ dávek v zákoně upraven. Již to by samo o sobě bylo dostatečným důvodem
pro zamítnutí žádosti o dávku, bez ohledu na skutečnost, zda ji samotnou lze nebo nelze považovat
za osobou v hmotné nouzi.
K tomu Nejvyšší správní soud dále uvádí, že správní orgán prvního stupně postupoval vůči
stěžovatelce velmi vstřícně, neboť se pokusil přes výše uvedené zařadit její podání pod některý
z důvodů uvedených v zákoně a považoval její žádost o okamžitou mimořádnou pomoc za žádost
o dávku ve smyslu §36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi v návaznosti
na ustanovení §2 odst. 5 písm. b) tohoto zákona. Zde je ovšem nutno podotknout, že v tomto
případě by měla dávka sloužit k zajištění jednorázového výdaje na nákup věcí movitých, spojených
především s nutným vybavením domácnosti (např. lednička, pračka), nikoliv k zajištění nákladů
na stravování a bydlení. Náklady na ošacení spadají svojí povahou (obdobně jako stravování) mezi
náklady na živobytí, ve výjimečných případech ovšem nelze vyloučit tak akutní potřebu pořízení
nějaké části oblečení, že by k pokrytí nákladů nepostačovala opakovaně vyplácená dávka a bylo
by třeba přiznat nad rámec toho dávku jednorázovou. Taková potřeba by však musela být v žádosti
výslovně specifikována a odůvodněna, což se v projednávané věci nestalo, přiznán ostatně nebyl
ani příspěvek na živobytí.
Z hlediska výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud podotýká, že v rámci vymezeného
předmětu řízení (dávka podle §36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi) posoudily
správní orgány i krajský soud v souladu se zákonem též otázku hmotné nouze stěžovatelky.
Podle §2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi může být za osobu v hmotné nouzi
považována též osoba, která nemá vzhledem ke svým příjmům a celkovým sociálním a majetkovým
poměrům dostatečné prostředky k úhradě nákladů taxativně stanovených zákonem.
Podle §15 odst. 1 cit.zákona se pak pro účely tohoto zákona celkovými sociálními poměry
rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze, do kterého se osoba dostala.
Zákon o pomoci v hmotné nouzi upravuje poskytování pomoci k zajištění základních
životních podmínek fyzickým osobám prostřednictvím dávek. Pomoc je poskytována na základě
principu subsidiarity, zásadně tedy jen tehdy, pokud žadatelé a osoby s nimi společně posuzované
nejsou schopni ani při vynaložení veškerého úsilí, jež lze po nich spravedlivě požadovat, zajistit
si svoje potřeby sami. V případě dávky podle §36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné
nouzi jsou příjmy a majetkové poměry žadatele hodnoceny s ostatními společně posuzovanými
osobami, i zde se proto přihlíží k podílu rodiny na případném vzniku či trvání stavu hmotné nouze,
do kterého se osoba dostala. Správní orgány obou stupňů i krajský soud proto s ohledem na výše
citované ustanovení §15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi zcela správně vzaly v úvahu
skutečnost, že matka stěžovatelky není vedena jako uchazečka o zaměstnání, což brání tomu, aby
byla považována za osobu v hmotné nouzi a mohla úspěšně žádat o příspěvek na živobytí, stejně
tak relevantní je skutečnost, že stěžovatelka, její matka i sestra, nemají uzavřenu nájemní smlouvu
na byt, který obývají (ani jej nevlastní), takže nesplňují základní zákonnou podmínku pro možné
přiznání příspěvku na bydlení, případně doplatku na bydlení. Důvody, jimiž se stěžovatelka pokouší
ospravedlnit absenci uvedených skutečností, jsou z hlediska zákona o pomoci v hmotné nouzi
bezvýznamné. Lze tak uzavřít, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatelka za osobu
v hmotné nouzi pro účely mimořádné okamžité pomoci z důvodů uvedených v §2 odst. 5 písm. b)
zákona o pomoci v hmotné nouzi právě pro podíl rodiny považována být nemůže, byť ona sama
či osoby společně posuzované dostatečné příjmy ani jiný majetek ve smyslu §2 odst. 2 zákona
o pomoci v hmotné nouzi nemají. Ve zbytku odkazuje Nejvyšší správní soud na výstižné
a podrobné odůvodnění jak rozhodnutí odvolacího správního orgánu, tak i napadeného rozsudku
krajského soudu, s nimiž se plně ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí
tvrzenou vadou podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu
nákladů řízení ze zákona, ve věcech sociálního zabezpečení pak nemá podle §60 odst. 2 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení ani úspěšný správní orgán. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal
náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Ustanovená zástupkyně stěžovatelky učinila ve věci dva hlavní úkony právní služby
a 500 Kč podle §7 a §9 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., k nimž náleží dvakrát náhrada hotových
výdajů a 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky. Vzhledem k tomu, že jmenovaná není
plátkyní DPH, přiznal jí soud k úhradě celkově částku 1.600 Kč. Tato částka jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce po právní moci tohoto rozsudku. Náklady
zastoupení stěžovatelky nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu