ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.18.2013:21
sp. zn. 3 As 18/2013 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: A. Ch., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2009, č. j. MV-14180-114/OAM-2008, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 Ca
142/2009 – 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 Ca 142/2009 – 37
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Policie České republiky, oblastní ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorát
cizinecké policie Praha rozhodnutím z 22. 9. 2008, č. j. CPPH-7907/ČJ-2008-60-KP, uložila
žalobci správní vyhoštění společně s dobou 5 let, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
České republiky. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci 20. 1. 2009 poté, co rozhodnutím
z 15. 1. 2009, č. j. CPR-14449/ČJ-2008-9CPR-V243 Policie České republiky, služba cizinecké
policie, ředitelství služby cizinecké policie, zamítla odvolání žalobce.
V souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění ministerstvo vnitra (dále též
„stěžovatel“) rozhodnutím z 5. 5. 2009, č. j. MV-14180-114/OAM-2008 uložilo žalobci povinnost
uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním v částce 43.294 Kč; toto rozhodnutí nabylo
právní moci dnem 15. 5. 2009. Stěžovatel v odůvodnění poukázal na ustanovení §119 odst. 5
zákona 4. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, jímž se řídí vykonatelnost
rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel konstatoval, že samotná nevykonatelnost
rozhodnutí o správním vyhoštění cizince nemá a nemůže mít vliv na plnění povinnosti úhrady
nákladů správního vyhoštění podle §123 odst. 6 zákona o pobytu cizinců.
Městský soud v Praze (dále též jen „městský soud“) rozsudkem z 29. 11. 2012, č. j. 7 Ca
142/2009 - 37, rozhodnutí stěžovatele zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení (výrok I.) a současně
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud nejprve konstatoval, že napadené rozhodnutí a řízení, které
mu předcházelo, může být přezkoumáváno jen v mezích žalobních námitek. Přesto
však zohlednil usnesení Městského soudu v Praze z 6. 3. 2012, č. j. 10 A 280/2011 - 221,
ze kterého vyplynulo, že rozhodnutí z 22. 9. 2009, č. j. CPPH-7907/ČJ-2008-60-KP, kterým
bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, bylo následně zrušeno novým rozhodnutím podle §101
písm. e) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v návaznosti na §122 odst. 7 zákona
č. 326/1999 Sb. Městský soud je toho názoru, že pakliže se náklady správního vyhoštění hradí
primárně z jistoty, následně z prostředků cizince, pak je zcela zřejmé, že nedojde-li ke správnímu
vyhoštění, nelze ukládat povinnost platit náklady spojené se správním vyhoštěním. Městský soud
proto žalované rozhodnutí zrušil, když uzavřel, že neexistuje-li správní vyhoštění, žádné náklady
správního vyhoštění existovat nemohou.
II. Kasační stížnost
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost. Podle
stěžovatele městský soud rozhodl v rozporu se zákonem i konstantní judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Stěžovatel shrnul, že cizinec byl zajištěn v souladu se zákonnými podmínkami
§124 zákona o pobytu cizinců, zákonnost zajištění cizince nebyla zpochybněna a zajištění nebylo
zrušeno soudem. Příslušný správní úřad následně vydal rozhodnutí o správním vyhoštění
žalobce, které nabylo právní moci dne 20. 1. 2009. Na základě těchto skutečností přistoupil
poté stěžovatel k vymáhání nákladů spojených se správním vyhoštěním a vydal napadené
rozhodnutí. Stěžovatel poukázal na to, že až 27. 7. 2011 bylo vydáno nové rozhodnutí podle
§101 písm. e) správního řádu ve spojení s §122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, kterým byla
zrušena platnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle názoru stěžovatele však městský soud
z této skutečnosti učinil nesprávné závěry, neboť v případě aplikace ustanovení §101 písm. e)
správního řádu nejde o zrušení pravomocného rozhodnutí s účinky „ex tunc“, ale naopak o nové
posouzení pravomocně rozhodnuté věci za změny výchozích podmínek a tedy o rozhodnutí
s účinky „ex nunc“. Stěžovatel poukázal na to, že §122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců
vyžaduje existenci nové skutečnosti. Na předchozí pravomocné rozhodnutí o správním zajištění
či o správním vyhoštění nemá nové rozhodnutí vliv. Zásadní rozpor s §75 odst. 1 s. ř. s.
poté stěžovatel spatřuje v názoru městského soudu, že není-li správního vyhoštění, není
ani nákladů, neboť zohlednění nových skutečností – vydání nového rozhodnutí – odporuje
právnímu a skutkovému stavu v době vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatel poukázal
na názor Nejvyššího správního soudu z 20. 10. 2009, č. j. 2 As 32/2009 - 63, podle kterého nelze-
li vykonat rozhodnutí o správním vyhoštění, nemůže to mít vliv na rozhodnutí o povinnosti
uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním.
Stěžovatel se rovněž neztotožnil ani se závěry, který městský soud dovodil z rozsudků
Nejvyššího správního soudu, poukázal přitom na jejich nesprávný výklad a význam
na projednávanou věc. Podle stěžovatele se soud nevypořádal s důkazem emailovou
korespondencí přítelkyně žalobce se stěžovatelem, v níž je zachycena vůle žalobce náhradu
nákladů uznat a částku uhradit, z čehož podle stěžovatele vyplývá vědomí žalobce o povinnosti
platit náklady spojené se správním vyhoštěním.
Stěžovatel je názoru, že rozhodl na základě platného a účinného zákona, respektoval
jeho znění, smysl a účel, úmysl zákonodárce a jeho závěry vycházejí z obsahu spisu. Městský
soud podle stěžovatele rozhodl v rozporu s §75 odst. 1 s. ř. s. a též nesprávně v rozporu
s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, když nesprávně konstatoval, že pokud nedojde
ke správnímu vyhoštění, nelze ukládat povinnost platit náklady spojené se správním vyhoštěním.
K výroku II. rozsudku stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl o povinnosti žalobce
vrátit stěžovateli zaplacenou náhradu nákladů řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
V projednávané věci je stěžejní otázkou, jaký vliv měla za uvedených okolností v řízení
o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele o úhradě nákladů správního vyhoštění ta skutečnost,
že „podkladové“ rozhodnutí o správním vyhoštění bylo po nabytí právní moci žalobou
napadeného rozhodnutí zrušeno novým rozhodnutím za podmínek nezbytných k odstranění
tvrdosti správního vyhoštění podle §122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců.
Soudy v řízení ve věcech žaloby proti rozhodnutí správního orgánu posuzují eventuální
nezákonnost správního rozhodnutí nebo vady předchozího řízení; je-li žaloba důvodná, soud
napadené rozhodnutí zruší (§78 odst. 1 s. ř. s.). Dále podle §75 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud
při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu; podle §75 odst. 2 s. ř. s. napadené výroky rozhodnutí přezkoumá
v mezích žalobních bodů.
Žaloba k městskému soudu proti rozhodnutí o úhradě nákladů spojených se správním
vyhoštěním napadla v roce 2009; žalobce v ní tehdy namítl, že rozhodnutí o správním vyhoštění
prozatím není vykonatelné, neboť proti němu podal žalobu, a též, že lze po něm požadovat
pouze ty náklady, které byly v souvislosti se správním vyhoštěním vynaloženy účelně. V souladu
se zásadami dispozitivnosti a koncentrace soudního řízení správního bylo úkolem městského
soudu za skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí přezkoumat napadené
rozhodnutí pouze v těchto bodech.
Jakkoli by se to jevilo příhodné vzhledem k podkladové povaze rozhodnutí o správním
vyhoštění pro rozhodnutí o úhradě nákladů spojených se správním vyhoštěním, ani skutečnost,
že rozhodnutí o správním vyhoštění nemohlo být vykonáno (žalobce proti uvedenému
rozhodnutí podal správní žalobu, která má s ohledem na §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
odkladný účinek), nemohla být zákonnou překážkou pro rozhodnutí stěžovatele o úhradě
nákladů spojených se správním vyhoštěním (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
z 20. 10. 2009, č. j. 2 As 32/2009 - 63). Ač tedy spolu rozhodnutí o správním vyhoštění cizince
a o úhradě nákladů spojených se správním vyhoštěním úzce souvisejí, žádná zákonná překážka
nebrání jejich vzájemně na sobě nezávislému soudnímu přezkumu.
Obdobný vztah rozhodnutí o úhradě nákladů spojených se správním vyhoštěním
a rozhodnutím o zajištění cizince přezkoumal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku
z 14. 11. 2008, č. j. 2 As 30/2008 - 61. V uvedené věci shledal kasační soud pochybení stěžovatele
a též městského soudu, kteří rozhodovali o nákladech vyhoštění a o žalobě proti napadenému
rozhodnutí o úhradě nákladů už za situace, kdy rozhodnutí o zajištění cizince, o které
se napadené rozhodnutí opíralo, bylo ještě dříve pravomocně zrušeno pro rozpor se zákonem
a nebylo tak lze náklady zajištění, které ve svém souhrnu tvoří jediné náklady správního
vyhoštění, uložit k úhradě.
O takovou situaci však v projednávané věci vůbec nejde. Ze správního a soudního spisu
Nejvyšší správní soud zjistil, že v době vydání napadeného rozhodnutí bylo pravomocně
rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce (rozhodnutím č. j. CPPH-7907/ČJ-2008-60-KP
z 22. 9. 2008, právní moc 20. 1. 2009); stěžovatel řízení ve věci úhrady nákladů správního
vyhoštění poté pravomocně skončil dne 15. 5. 2009, čili téměř o 2 roky dříve, než bylo dne
27. 7. 2011 vydáno nové rozhodnutí č. j. CPR-5426-3/ČJ-2011-009CPR-C220 podle §122 odst. 7
zákona o pobytu cizinců, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle
Nejvyššího správního soudu ostatně ani účelem nového rozhodnutí nemohlo být napravit
nezákonnost předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění; policie coby důvod pro odstranění
tvrdosti správního vyhoštění naopak zohlednila až po právní moci rozhodnutí o správním
vyhoštění nově vyvstalou existenci zájmu, který převážila nad zájmem, pro nějž bylo vydáno
původní rozhodnutí o správním vyhoštění cizince.
Přes výše vytýčené meze soudního přezkumu městský soud shledal nezákonnost
rozhodnutí o úhradě nákladů správního vyhoštění z 5. 5. 2009, přestože rozhodnutí o správním
vyhoštění bylo zrušeno až v roce 2011 ve fázi řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele
o povinnosti uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním.
Soud tedy nepostupoval v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s., a když při přezkumu překročil
i rámec žalobních bodů a o věci rozhodl na základě skutečností ex offo zjištěných v průběhu
řízení před soudem, nepostupoval ani v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. Potřebu průlomu do těchto
zásad přitom Nejvyšší správní soud ve věci neshledal. Řešení procesní situace ve vztahu
k žalobou napadenému správnímu rozhodnutí stěžovateli totiž poskytuje správní řád jako důvod
obnovy řízení podle §100 odst. 1 písm. b) správního řádu (zrušení rozhodnutí, které bylo
podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud se závěrem městského soudu
neztotožnil, shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek městského soudu zrušil a vrátil
tomuto soudu věc k dalšímu řízení. V dalším řízení je Městský soud v Praze vázán výše
vyloženým právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravně prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu