ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.22.2013:35
sp. zn. 3 As 22/2013 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: S. P.,
zastoupen Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra
ze dne 27. 10. 2008, č. j. MV-60378/VS-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, č. j. 6 Ca 382/2008 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2008, čj. OAM-305-22/TP-2006 Ministerstvo vnitra (dále
„žalovaný“) zamítlo žádost žalobce (dále „stěžovatel“) o povolení k trvalému pobytu z důvodu
nesplnění podmínky definované v §67 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, platný v době podání žádosti (dále
„zákon o pobytu cizinců“). Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který byl
rozhodnutím ministra vnitra ze dne 27. 10. 2008, čj. MV-60378-4/VS-2008 zamítnut.
Rozhodnutí o rozkladu napadl stěžovatel správní žalobou, ve které namítal, že se uvedené
rozhodnutí neřídilo závazným právním názorem Městského soudu v Praze, č. j. 5 Ca 52/2007 –
78, na základě kterého bylo předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeno. Nesouhlasil rovněž
s výkladem §67 zákona o pobytu cizinců, který označil za účelový a v rozporu se smyslem
zákona. Namítal také, že žalovaný chybně označil jeho pobyt na území ČR za nelegální, ačkoli
proti němu nebylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Obecně poukázal i na nejasnosti
ve vztahu k správnímu spisu a upozornil na podjatost pracovníků Odboru azylové a migrační
politiky Ministerstva vnitra.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl správní žalobu dle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2012,
č. j. 6 Ca 382/2008 – 47, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností.
Předně městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínku dle §67 odst. 1
zákona o pobytu cizinců spočívající v nutnosti nepřetržitého pobytu na území v délce alespoň
4 let. Vysvětlil, že dobou pobytu je v daném případě myšlena pouze doba pobytu oprávněného,
zákonem tolerovaného a nikoli doba pobytu faktického. Dále se městský soud zabýval dobou
pobytu v průběhu řízení o azylu a dovodil, že řízení o azylu a řízení o kasační stížnosti tvoří jeden
celek pouze za předpokladu, že kasační stížnost byla podána včas. V dané věci však byla kasační
stížnost podána opožděně, když právní moci nabyl rozsudek městského soudu v azylové věci dne
16. 7. 2004 a kasační stížnost proti němu byla podána až 3. 9. 2004. Z toho důvodu byl pobyt
stěžovatele v období od 30. 7. 2004 do 3. 9. 2004 neoprávněný a v důsledku této skutečnosti
došlo k zákonem netolerovanému přerušení nepřetržitého pobytu. Městský soud dodal,
že nepřetržitý pobyt začal znovu běžet od 3. 9. 2004 a trval až do 22. 8. 2006, kdy nabylo právní
moci rozhodnutí o kasační stížnosti ve věci azylové ochrany stěžovatele. Nepřetržitý pobyt
stěžovatele tedy trval pouze necelé dva roky. Městský soud proto konstatoval, že podmínka
dle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců splněna nebyla a výklad provedený žalovaným nelze
za účelový pokládat.
K dalším námitkám stěžovatele potom stručně uvedl, že nezahájení řízení o správním
vyhoštění neznamená, že by pobyt stěžovatele nebyl nelegální, jelikož řízení o povolení trvalého
pobytu a o správním vyhoštění jsou dvě na sobě nezávislá řízení. Odmítl rovněž námitku,
že by se žalovaný neřídil názorem z předchozího rozsudku městského soudu, neboť tehdy bylo
rozhodnutí žalovaného zrušeno z důvodu skutkových a pro nynější řízení z něj nic podstatného
nevyplývalo. Městský soud přisvědčil stěžovateli, že některé jeho námitky nebyly vypořádány,
ale uvedl, že v případě nejasností ohledně správního spisu se jednalo jen o obecná tvrzení a navíc
v průběhu správního řízení v tomto směru nic nenamítal. Podobně se městský soud vypořádal
i s námitkou podjatosti zaměstnanců žalovaného.
Kasační stížnost
Kasační stížností napadá stěžovatel rozsudek městského soudu v celém rozsahu.
Odkazuje na důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a také §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Na výzvu
zdejšího soudu kasační stížnost doplnil podáním ze dne 23. 3. 2013, ve kterém některé kasační
důvody blíže specifikoval.
Ve vztahu ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 30/2008, akcentující užití teleologického
výkladu. Dle stěžovatele se tím měl řídit i městský soud a měl zohlednit např. celkovou délku
stěžovatelova pobytu v České republice v kontextu krátkého období mezi doručením rozsudku
městského soudu v azylové věci a podáním kasační stížnosti.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že řízení o azylu a o kasační stížnosti tvoří jeden celek
pouze v případě, kdy byla kasační stížnost podána včas. Uvádí situaci, kdy by opožděná kasační
stížnost měla účinky pro §78b zákona o azylu a pokud by neměla účinky pro §67 zákona
o pobytu cizinců, nemělo by to oporu v zákoně. V této souvislosti poukazuje na novelizované
znění §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které teprve od 1. 1. 2011 obsahuje požadavek
včasného podání kasační stížnosti. Podle jeho názoru předchozí úprava tento předpoklad
nepožadovala. Citací z důvodové zprávy zákona, kterým byl zákon o pobytu cizinců novelizován,
dovozuje, že předchozí formulace byla nepřesná a je tedy na místě postupovat v souladu
se zásadou in dubio mitius, a tedy ve prospěch cizince. Stěžovatel se domnívá, že smyslem §67
zákona o pobytu cizinců je zohlednění délky pobytu a integrace cizince do české společnosti,
na což nemá formální pochybení v opožděném podání kasační stížnosti vliv.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel rozvedl i důvody dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Tvrdí, že ministr vnitra se v napadeném rozkladovém rozhodnutí nevypořádal se zásadní
námitkou, spočívající v nesouhlasu s nezapočítáním celkové doby trvání azylového řízení (tedy
včetně doby předcházející opožděnému podání kasační stížnosti) do celkové doby nepřerušeného
pobytu. Domnívá se, že jeho kontinuální pobyt byl legalizován až do podání kasační stížnosti
výjezdním příkazem, který mu byl cizineckou policií udělen po skončení azylového řízení.
Již z tohoto důvodu mělo být rozkladové rozhodnutí soudem zrušeno.
Kasační námitku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel opírá o chybné označení
žalovaného v rozsudku městského soudu. Domnívá se, že žalovaným je ministr vnitra a nikoli
Ministerstvo vnitra či Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Uvedený závěr
odvozuje z citace přechodných ustanovení zákona č. 427/2010 Sb.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatel navrhuje rozsudek městského
soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení, popřípadě zrušit i rozhodnutí o rozkladu.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců stručně odmítla argumentaci
stěžovatele a naopak souhlasila s výkladem městského soudu. Poukazuje rovněž na rozdílný
účel §78b zákona o azylu §67 zákona o pobytu cizinců a navrhuje kasační stížnost zamítnout
jako nedůvodnou.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Jednalo-li by se o námitku důvodnou, musel by Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušit bez ohledu na opodstatněnost námitek ostatních. V kontextu tvrzení stěžovatele je třeba
posoudit otázku, zda měl být jako žalovaný označen ministr vnitra ČR, který rozhodoval
o rozkladu stěžovatele, nebo celé Ministerstvo vnitra jako instituce.
Podobnou otázku Nejvyšší správní soud již řešil (srov. rozhodnutí ze dne 25. 8. 2006,
č. j. 4 As 57/2005 a ze dne 29. 10. 2007, č. j. 8 Afs 75/2007, všechna zde uváděná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz), a ačkoli se v tehdy posuzovaném případě nejednalo přímo
o cizineckou problematiku spadající do pravomoci Ministerstva vnitra, lze dříve vyslovené závěry
analogicky využít i v nynějším případě. Nepochybně je třeba zohlednit dvě skutečnosti: 1. proti
jakému úkonu byla správní žaloba podána a 2. kdo je účastníkem řízení. Je nesporné,
že stěžovatel napadl správní žalobou rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu. Tato skutečnost však
sama o sobě nemůže založit procesní subjektivitu ministra vnitra. Ministr vnitra za dané situace
nevystupuje jako samostatný orgán Ministerstva vnitra, je pouze jeho funkční složkou sloužící
mimo jiné k tomu, aby v případě rozhodnutí Ministerstva vnitra, jako ústředního orgánu státní
správy (viz §1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní
správy České republiky), bylo vůbec možno věc přezkoumat způsobem obdobným, jako se tomu
děje v případě odvolání proti rozhodnutí orgánů státní správy, jež ústředními orgány nejsou.
Přestože tedy byla v posuzované věci správní žaloba podána proti „druhostupňovému“
rozhodnutí ministra vnitra, účastníkem řízení (žalovaným) je i v takovém případě orgán, který
o věci rozhodoval již ve stupni prvním, tj. Ministerstvo vnitra. Z rozsudku městského soudu,
ale i z dalších úkonů v řízení, je zcela zřejmé, že městský soud v tomto smyslu otázku pasivní
legitimace Ministerstva vnitra posoudil správně.
Z kasační stížnosti není vůbec zřejmé, proč stěžovatel do námitky chybného označení
žalovaného zařadil i Komisi pro rozhodování ve věcech cizinců (dále „komise“). V napadeném
rozsudku není ve vztahu k účastenství na řízení o komisi zmínka a ani správní spis neobsahuje
žádné dokumenty, kde by byla komise označena jako účastník řízení.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud označil Ministerstvo vnitra správně
jako žalovaného v dané věci. Námitka dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak v tomto smyslu nebyla
shledána důvodnou.
Stěžejní problematiku představuje námitka směřující ke kasačnímu důvodu dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zásadní je odpověď na právní otázku, zda lze před novelou zákona
o pobytu cizinců zákonem č. 427/2010 Sb. do nepřetržitého přechodného pobytu ve smyslu §67
zákona o pobytu cizinců zahrnout i řízení o kasační stížnosti, která byla podána opožděně.
Pro lepší orientaci v posuzovaném případě je vhodné rekapitulovat podstatné skutečnosti,
které vyplynuly ze správního a soudního spisu. Pozornost je přitom důležité zaměřit na okolnosti
řízení o mezinárodní ochraně (azylu). Stěžovatel požádal o udělení azylu dne 19. 9. 2000.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 4. 2003 nebyl stěžovateli azyl udělen. Rozhodnutí proto
napadl správní žalobou. O žalobě rozhodl městský soud zamítavým rozsudkem, který nabyl
právní moci dne 16. 7. 2004. Od tohoto dne také počala běžet dvou týdenní lhůta pro podání
kasační stížnosti. Kasační stížnost však stěžovatel podal až 3. 9. 2004. Opožděnou kasační
stížnost odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 10. 2005, č. j. 4 Azs 193/2005 – 63,
které nabylo právní moci dne 22. 8. 2006. Z uvedeného je zřejmé, že azylové řízení ukončené
rozsudkem městského soudu trvalo necelé 4 roky. Následovalo další řízení o opožděné kasační
stížnosti v délce necelých 2 let.
Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že pro podmínky §67
zákona o pobytu cizinců je důležitá délka pobytu oprávněného a nikoli faktického.
Stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2010,
č. j. 4 As 30/2009 - 67 (v kasační stížnosti označen chybnou sp. zn. 4 As 30/2008), který
zdůrazňuje užití teleologické metody výkladu zákona. Nejvyšší správní soud je rovněž toho
názoru, že teleologickým výkladem lze do jisté míry odstranit formalistický přístup k výkladu
zákonů, který ve svých rozhodnutích již mnohokrát kritizoval i Ústavní soud (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Ve vztahu k uvedenému rozhodnutí
je třeba pouze připomenout, že vychází z rozdílného skutkového stavu a závěry z něj plynoucí
dopadají na nyní posuzovanou věc pouze obecně.
Správný je v této souvislosti rovněž stěžovatelův odkaz na důvodovou zprávu k zákonu
č. 427/2010 Sb. (viz digitální repositář Poslanecké sněmovny, dostupný na www.psps.cz),
kterým byl §67 zákona o pobytu cizinců zpřesněn o podmínku, že kasační stížnost v řízení
o mezinárodní ochraně musí být podána v zákonné lhůtě. Důvodová zpráva vskutku může být
významným vodítkem pro výklad zákona v tom smyslu, v jakém to zákonodárce zamýšlel.
Nejvyšší správní soud se však nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že explicitní formulací
podmínky včasnosti podání kasační stížnosti dal zákonodárce najevo, že předchozí úprava
včasnost podání nepožadovala. Naopak, právě z důvodové zprávy lze vysledovat, že zákonodárce
s podmínkou včasnosti počítal i v ustanovení účinném před uvedenou novelou a jejím explicitním
uvedením tuto podmínku jen zdůraznil.
Důvodem, proč zákonodárce vůbec pamatoval i na dobu řízení o kasační stížnosti byla
zcela jistě skutečnost, že cizinec může s kasační stížností uspět a Nejvyšší správní soud bude
řízení o azylu korigovat. Pak by opravdu bylo řízení o kasační stížnosti jakýmsi prodloužením
řízení azylového, které by se mohlo vrátit do stádia řízení před krajským (městským) soudem
či správním orgánem. Taková situace ovšem nemůže nastat v případě, kdy je kasační stížnost
podána opožděně, jelikož ta nebude nikdy věcně posouzena a Nejvyšší správní soud je povinen
ji odmítnout. Je tedy jisté, že azylové řízení pokračovat nebude. Záměr zákonodárce proto
nepochybně mířil na situace, kdy Nejvyšší správní soud bude mít možnost o kasační stížnosti
věcně rozhodnout. Pokud by soud akceptoval výklad provedený stěžovatelem, bylo by možno
dojít i ke zcela absurdním závěrům, které zákonodárce zcela jistě na mysli nemohl mít.
Lze si totiž představit situaci, kdy by po pravomocném rozsudku krajského (městského) soudu
případný žadatel o trvalý pobyt nepodal kasační stížnost schválně, s úmyslem si dobu pobytu
prodloužit, aby měl jistotu dosažení požadovaných 2 let řízení o mezinárodní ochraně (azylu),
a to tím spíš, čím víc by si byl vědom nedosažitelnosti mezinárodní ochrany pro nedostatek
důvodů. Po určité době by podal sice zjevně opožděnou kasační stížnost, avšak podle
stěžovatelova výkladu by se mu doba, po kterou účelově vyčkával, započítala do délky řízení
o mezinárodní ochraně (azylu). Jednalo by se o zjevný případ zneužití zákona, které ovšem právní
ochrany zásadně nepožívá. I z tohoto pohledu je zřejmé, že s opožděnou kasační stížností
zákonodárce v §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemohl počítat ani před zmíněnou novelou.
Jen na okraj je třeba připomenout, že z listin správního spisu vyplývá neoprávněný pobyt
stěžovatele v České republice přinejmenším v době, kdy mu ze zákona skončila platnost víza,
uděleného mu po dobu azylového řízení (§78b odst. 2 zákona o azylu, platného v rozhodné
době) do doby udělení výjezdního příkazu a následně také po skončení jeho platnosti. Vzhledem
k výše uvedené argumentaci nelze tuto dobu podřadit pod výčet dob dle §67 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Jedná se o jinou dobu, než tam uvedenou dobu pobytu, podloženého
souhlasem státu, totiž dobu neoprávněného pobytu, jejíž význam a dopad musí být proto
přiměřeně odlišný.
Rovněž z toho také vyplývá neudržitelnost dovozování analogického posuzování režimu
§78b zákona o azylu a §67 zákona o pobytu cizinců, které stěžovatel na podporu svých tvrzení
konstruuje. Kromě toho je třeba zdůraznit, že §78b zákona o azylu řeší odlišný případ
oprávněného pobytu s jinými nároky a podmínkami, než je tomu u pobytu trvalého podle §67
zákona o pobytu cizinců. Nároky dle uvedených ustanovení stojí vůči sobě v jisté kontrapozici,
vylučující jejich současnou existenci (např. §78b odst. 1 zákona o azylu).
Stěžovatel zastává rovněž názor, že v případě, kdy bylo ust. §67 zákona o pobytu cizinců
nepřesné, není možné v souladu s principem in dubio mitius vykládat tuto nepřesnost v neprospěch
cizince. Nejvyšší správní soud obecně s takovým závěrem souhlasí, zdůrazňuje ovšem,
že v posuzované věci jej nelze aplikovat. Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích stabilně
vychází z judikatury Ústavního soudu, podle níž existují-li v právu veřejném dva možné způsoby
interpretace právního předpisu, je nutné respektovat zásadu in dubio mitius, tj. v pochybnostech
postupovat mírněji. Proto „za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze při řešení případu pominout,
že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje (na rozdíl od
občanů, kteří mohou činit vše, co není zákonem zakázáno - čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy). Z této maximy pak plyne,
že (…) jsou orgány veřejné moci povinny podle čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv
a svobod. Jinak řečeno, v případě pochybností jsou povinny postupovat mírněji (in dubio mitius).“ [srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15. 12. 2003 (N 145/31 SbNU 291)]. Vzhledem k výše uvedenému
je však patrné, že výklad prezentovaný stěžovatelem není možné akceptovat a mohl by vést
až k absurdním závěrům. Zdejší soud vyložil, proč §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
ani před uvedenou novelou nepřipouštěl výklad provedený stěžovatelem a z toho důvodu není
na místě ani uplatnění principu in dubio mitius. Na okraj je potom možné uvést, že Ústavní soud
zcela jistě neměl na mysli uvedený princip aplikovat v situacích, kdy se jedinec bude snažit účel
zákona překroutit ve svůj prospěch a tím vlastně smysl zákona popřít.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud
vyložil §67 zákona o pobytu cizinců správně. Stěžovatel pobýval na území ČR v určité době
minimálně po právní moci rozsudku městského soudu ze dne 13. 7. 2004, č. j. 11 Az 163/2003 -
19, a před podáním opožděné kasační stížnosti, bez jakéhokoli oprávnění, takže závěr o přerušení
stěžovatelova přechodného pobytu je z výše uvedených důvodů podložený a korektní. Za takové
konstelace je potom patrné, že stěžovatel podmínku trvání nepřetržitého přechodného pobytu
nesplnil. Nedůvodná je proto i námitka směřující ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
Zbývá vyjádřit se ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Jeho uplatnění
spatřuje stěžovatel v tom, že napadené rozhodnutí ministra vnitra je nepřezkoumatelné, jelikož
se nevypořádalo s některými námitkami, jež stěžovatel v rozkladu vznesl.
Nelze přehlédnout, že uvedená pochybnost míří věcně do rozhodnutí o rozkladu, které
bylo vydáno ještě ve správním řízení. Pro posouzení možnosti přezkumu je významné, zda byla
námitka uplatněna již ve správní žalobě. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodoval by Nejvyšší
správní soud o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl
rozhodovat soud v předchozím řízení, a to je třeba považovat za nepřípustné. Podobný závěr
je možné vysledovat i ve stabilní judikatuře zdejšího soudu: „Vady týkající se správního řízení musejí
být zásadně namítnuty již v řízení o správní žalobě před krajským soudem; teprve poté se žalobce může
opakovaně domáhat jejich posouzení v kasační stížnosti. Pokud námitky vztahující se k řízení před správním
orgánem nebyly obsaženy již v žalobě, nemohou být v kasačním řízení projednány (§104 odst. 4 s. ř. s.).“
(viz rozsudek ze dne 7. 2. 2006, č. j. 2 Afs 62/2005 - 118, podobně také rozsudek ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49.
Nejvyšší správní soud zjistil, že ve správní žalobě namítal stěžovatel velmi obecně,
že se žalovaný nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v rozkladu. Námitky, které žalovaný
dostatečně nereflektoval, však blíže neoznačil. Spokojil se pouze všeobjímajícím tvrzením,
takže není možné spolehlivě usuzovat, které námitky vlastně měly zůstat nevypořádané. Městský
soud v takovém případě správně, v souladu s dispoziční zásadou, tuto výhradu posoudil pouze
v obecné rovině a přitom neshledal tak výrazné pochybení, které by mělo za následek nezákonné
rozhodnutí žalovaného (ministra) ve věci samé. Nejvyšší správní soud standardně vychází
z názoru, že „líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou
charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet,
nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností
jednoznačně odlišitelným popisem“. Stěžovatel byl povinen „vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má
jednat o nezákonnosti“ (blíže k tomu v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58). Stěžovatel se však takovým postupem neřídil
a námitky proti rozhodnutí žalovaného vznesl jen obecně. Není proto možné, aby je nyní
v kasační stížnosti úspěšně konkretizoval a domáhal se na základě nich zrušení rozsudku
městského soudu.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nemohl dospět k jinému závěru,
než posoudit kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou ji dle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítnout.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalovaný náhradu nákladů nežádal a ostatně mu ani žádné náklady, nad rámec
vyplývající z jeho úřední činnosti, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu