ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.68.2013:77
sp. zn. 3 As 68/2013 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. H., zastoupený
zákonnou zástupkyní Ing. J. H. dále zastoupený Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem
Na Rozcestí 1434/6, Praha, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem
Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupený Prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem
se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2011, č. j. S-
MHMP 360919/2011, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 19. 4. 2013, č. j. 11 A 341/2011 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele Mgr. Eduardu Benešovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 8.228 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 1. 9. 2011, č. j. S-MHMP 360919/2011. Žalovaný tímto
rozhodnutím potvrdil rozhodnutí ředitelky Mateřské školy v Praze 4, Na Příčné mezi 186, vydané
podle §34 a §165 odst. 2 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním,
vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů,
jímž stěžovatel nebyl přijat do mateřské školy. Ředitelka mateřské školy své rozhodnutí
odůvodnila tím, že stěžovatel v souladu s §50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného
zdraví, ve znění pozdějších předpisů, nepředložil potvrzení od praktického lékaře pro děti
a dorost o pravidelném očkování či potvrzení o závažných důvodech, které jeho očkování
neumožnily.
Městský soud v Praze předně připomněl, že podle §34 odst. 5 školského zákona
je při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání třeba dodržet podmínky stanovené zvláštním
právním předpisem. Tímto předpisem je právě zákon o ochraně veřejného zdraví, podle jehož
ustanovení §50 mohou jesle nebo předškolní zařízení přijmout pouze dítě, které se podrobilo
stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže
očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Při posouzení námitky stěžovatele, že úprava
obsažená v zákoně o ochraně veřejného zdraví je v rozporu s úpravou obsaženou v Úmluvě
o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb.m.s., dále jen „Úmluva o biomedicíně“),
odkázal Městský soud v Praze na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2006 - 66, č. 969/2006 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud zde konstatoval,
že ukládá-li §46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví fyzické osobě povinnost podrobit
se, v prováděcím právním předpisu upravených případech a termínech, stanovenému
druhu pravidelného očkování a v odstavci 2 odpovědnost zákonného zástupce za splnění
této povinnosti osobou, která nedovršila patnáctý rok věku, činí tak z důvodu ochrany veřejného
zdraví. Úmluva o biomedicíně v čl. 26 bodu 1. připouští omezení výkonu práv a ochranných
ustanovení v ní obsažených, která jsou stanovena zákonem a která jsou, mimo jiné, v zájmu
ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Povinnost podrobit
se ve stanovených případech pravidelnému očkování je stanovena zákonem, přičemž na základě
jeho zmocnění v §108 odst. 1 vydalo Ministerstvo zdravotnictví prováděcí předpis – vyhlášku
č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Za správnost vyhotovení: této situace
nelze dojít k závěru, že Úmluva o biomedicíně stanoví něco jiného než zákon, protože Úmluva
úpravu obsaženou v zákoně nevylučuje, ale naopak ji připouští. Městský soud v Praze proto
uzavřel, že pokud správní orgány ve věci stěžovatele postupovaly podle zákona o ochraně
veřejného zdraví, nelze jejich postupu vytýkat nezákonnost. Rozhodnutí žalovaného není podle
názoru Městského soudu v Praze ani v rozporu s články 15 odst. 1 a 16 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Městský soud v Praze má za to, že došlo pouze k omezení výkonu těchto práv
v souladu s článkem 16 odst. 4 Listiny v uvedeném rozsahu na základě zákona, který sleduje vyšší
cíle, a to ochranu veřejného zdraví. Je tak v souladu s článkem 31 Listiny.
Městský soud v Praze dále v postupu žalovaného neshledal namítané prvky formalizmu
a jednostranného výkladu právních předpisů, žalovaný postupoval tak, aby zjistil skutečný stav
věci. Formulačně nepřesné a nepříliš zdařilé (ať již v důsledku zásahu kohokoli) vyjádření
praktické lékařky pro děti a dorost doplnil o zcela jednoznačný a nezpochybnitelný údaj
o tom, že stěžovatel nebyl podle záznamů v dokumentaci praktické lékařky ke dni 1. 9. 2011
povinně očkován. Tato skutečnost byla zásadní pro rozhodnutí žalovaného i pro rozhodnutí
soudu v řízení o podané žalobě.
Stěžovatel dále poukázal na nesprávnost ve výroku napadeného rozhodnutí týkající
se data podání odvolání. Žalovaný rozhodl o odvolání stěžovatele ze dne 22. 7. 2011, podle
stěžovatele byl však povinen rozhodnout o odvolání ze dne 8. 8. 2011. Městský soud v Praze
zjistil, že spisový materiál obsahuje odvolání datované dnem 22. 7. 2011, které bylo elektronickou
cestou doručeno mateřské škole dne 23. 7. 2011. Dále je zde založeno sdělení ředitelky mateřské
školy ze dne 4. 8. 2011 o tom, že jí bylo doručeno další odvolání. Žádné podání ze dne 8. 8. 2011
se ve správním spisu nenachází, proto Městský soud v Praze neshledal tuto žalobní námitku
důvodnou.
Podle Městského soudu v Praze prvoinstanční správní orgán nepochybil, jestliže poté,
co mu byla věc vrácena v důsledku zrušení jeho předchozího rozhodnutí odvolacím orgánem,
neoznámil stěžovateli zahájení nového projednání věci. Důsledkem zrušení prvoinstančního
rozhodnutí v odvolacím řízení je totiž to, že se prvostupňový správní orgán musí znovu zabývat
žádostí účastníka. Činí tak v jediném již zahájeném řízení. Městský soud v Praze dále nepřisvědčil
námitce stěžovatele, že žalovaný pochybil, jestliže ve věci rozhodl, aniž se zabýval námitkou
podjatosti uplatněnou vůči ředitelce mateřské školy. Soud zdůraznil, že v průběhu správního
řízení nebyla žádná námitka podjatosti vůči ředitelce mateřské školy vznesena, dodatečně
uplatněnou námitku nelze za námitku podjatosti považovat.
Vadu správního řízení spatřoval Městský soud v Praze v tom, že účastník řízení neměl
až do vydání pravomocného rozhodnutí možnost seznámit se se spisovým materiálem,
uplatňovat v řízení své námitky a vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí.
Městský soud v Praze však současně dospěl k závěru, že tato vada nemohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. Správní orgán sice nevyvíjel žádnou aktivitu
za tím účelem, aby stěžovatele seznámil s podklady rozhodnutí, zároveň mu však nebránil v
tom, aby se s obsahem spisu seznámil. Skutkovým základem pro rozhodnutí věci navíc byly
skutečnosti, které byly stěžovateli (resp. jeho zákonným zástupcům) známé – žádost o přijetí
do mateřské školy a vyjádření lékaře. Námitky stěžovatele směřující vůči nedostatkům
odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí již vypořádal ve svém rozhodnutí žalovaný, na jehož
odůvodnění Městský soud v Praze odkázal. K námitce stěžovatele, že do mateřské školy mohly
být neoprávněně přijaty mladší děti než on, což mohlo zakládat diskriminaci, je třeba uvést,
že tuto námitku stěžovatel neuvedl v odvolání a proto na ni žalobou napadené rozhodnutí
výslovně nereaguje. To však podle názoru soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí
žalovaného, neboť z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti byly –
bez ohledu na přijímací řízení jiných dětí – důvodem nepřijetí stěžovatele. Žalobní námitky
týkající se zveřejňování osobních údajů a jejich sdělování ve styku ředitelky školy
se zdravotnickými pracovníky pak podle názoru Městského soudu v Praze přesahují rámec,
v němž lze posuzovat zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Předmětem řízení nebylo
poskytování či zveřejnění citlivých údajů, ale rozhodování správního orgánu o žádosti stěžovatele
o přijetí k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole. Městský soud v Praze žalobu zamítl jako
nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Předně uvedl, že dne 22. 7. 2011 podal formou e-mailu
odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Další odvolání ze dne 8. 8. 2011 zaslal po návratu
z dovolené formou e-mailu se zaručeným elektronickým podpisem správním orgánům obou
stupňů. Žalovaný potvrdil doručení tohoto podání odvolateli následujícím způsobem: Potvrzení
příjmu Vašeho podání ze dne - 8. 8. 2011 22:03:01, kontrola elektronického podpisu: Ověřeno -
Kontrola certifikátu elektronického podpisu: OK. Ředitelka mateřské školy přijetí odvolání
nepotvrdila, proto je stěžovatel odeslal dne 10. 8. 2011 ještě doporučenou poštou. Odvolání
ze dne 8. 8. 2011 však nebylo ve spisu založeno, žalovaný se námitkami uvedenými v tomto
odvolání nezabýval. Jeho rozhodnutí je tak podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Stěžovatel
má dále za to, že výrok rozhodnutí žalovaného je chybný, neboť žalovaný měl rozhodnout o odvolání
ze dne 8. 8. 2011. Městský soud v Praze tyto námitky neshledal důvodnými, přičemž argumentoval
právě tím, že se odvolání ze dne 8. 8. 2011 ve správním spise nenachází. Podání odvolání
datovaného dnem 8. 8. 2011 přitom stěžovatel dokládal podrobným popisem podání odvolání
ve své žalobě a podacím lístkem.
Stěžovatel dále namítl, že se Městský soud v Praze vůbec nezabýval jeho argumentací,
že ke dni podání žádosti o přijetí do mateřské školy zastával Nejvyšší správní soud názor, že povinnost
k očkování nelze stanovit vyhláškou. Povinnost k pravidelnému očkování navíc může být uložena
pouze tehdy, není-li to v rozporu s Úmluvou o biomedicíně. Je zcela správné, že Úmluva
i v demokratickém státě připouští výjimky. Výjimku ale musí odůvodnit ten, kdo ji navrhuje.
Stěžovatel zdůraznil, že pravidelná očkování stanovená zákonem mohou být pouze taková,
která nejsou v rozporu s Úmluvou, musí se jednat skutečně o nezbytná očkování. Poukázal
rovněž na to, že většina lékařů se nedává v průběhu života přeočkovávat, nepovažují to u mnoha
infekcí za nezbytné. Stěžovatel dále poukázal na to, že se Městský soud v Praze nevypořádal
s argumentací obsaženou ve vyjádření k žalobě.
Co se týče samotného splnění podmínky povinného očkování, stěžovatel měl po narození
kontraindikace k očkování, nemohl být tudíž očkován. Praktická lékařka pro děti a dorost
následně odmítla matku stěžovatele informovat o vhodných očkováních, tvrdila, že neexistuje
žádné očkování, které by bylo pro dítě nezbytné. Městský soud v Praze při přezkumu správního
rozhodnutí vycházel ze zfalšovaného dokumentu. Ve vyjádření praktické lékařky ze dne 11. 3. 2011
je totiž místo původní věty „žádné pravidelné očkování st anovené zákonem dítěti nechybí“ uvedeno
"na žádost rodičů není očkováno". Ve skutečnosti lékařka takový dokument rodičům stěžovatele nikdy
nepotvrdila. Důkazem je např. i fotodokumentace vyjádření lékařky před tím, než na něj dala razítko.
Lékařka zde uvedla, že dítě může být přijato do mateřské školy, dále že mu žádné pravidelné
očkování stanovené zákonem nechybí, může se účastnit školy v přírodě, plavání. Pokud by dospěla
k názoru, že je nezbytné, aby si stěžovatel určité očkování před vstupem do mateřské školy
doplnil, musela by uvést jaké a stanovit termín, do kdy k němu poskytne informace. Nepotvrdila
by, že stěžovatel může být přijat a účastnit se všech akcí mateřské školy. Rodiče stěžovatele přitom
o zfalšování dokumentu nevěděli, při pořizování kopie u žalovaného byl dokument beze změny. Nikdy
nežádali, aby stěžovatel nebyl očkován.
Stěžovatel má za to, že se Městský soud v Praze nevypořádal se shromážděnými důkazy.
Je totiž prokázáno, že se rodiče stěžovatele v případě jeho očkování nedopustili ničeho
nezákonného. Stěžovateli rovněž není známo, že by praktické lékařce pro děti a dorost bylo
dokázáno, že se v případě jeho očkování dopustila něčeho nezákonného či že by pochybila
při vyplňování dokumentu. Stěžovatel tak nebyl do mateřské školy přijat v důsledku pochybení
správního orgánu. Pokud správní orgán jako podmínku pro přijetí do mateřské školy vyžaduje
určité očkování, musí sdělit jaké. Správní orgán však neprokázal, že lékařka měla určité očkování
stěžovateli doporučit jako nezbytné. Matka stěžovatele dala opakovaně najevo svou vůli dítě
z veřejných prostředků očkovat, lékařku několikrát vyzvala k poskytnutí informací nejen
o nezbytném, ale i vhodném očkování pro dítě. Městský soud v Praze se nezabýval čestným
prohlášením matky stěžovatele o tom, že rodiče žádné jeho očkování nikdy neodmítli. Stěžovatel
trvá na tom, že toto čestné prohlášení je důkazem, jímž se správní orgán i soud musí zabývat.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ustanovení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví, ve znění účinném do 31. 3. 2012,
vyžadovalo splnění povinnosti podrobit se stanoveným pravidelným očkováním před nástupem
dítěte do předškolního zařízení (v případě, že dítě, resp. jeho zákonný zástupce nedoložil,
že je dítě proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti především zpochybnil závěr Městského soudu v Praze,
že bylo prokázáno, že se žádnému z povinných očkování nepodrobil a nesplnil tak podmínku
stanovenou v §50 zákona o ochraně veřejného zdraví pro přijetí do mateřské školy. Stěžovatel
přitom argumentoval tím, že vyjádření praktické lékařky pro děti a dorost ze dne 11. 3. 2011
ohledně splnění jeho očkovací povinnosti bylo (po skončení správního řízení) zfalšováno.
Lékařka totiž v tomto dokumentu potvrdila, že mu pravidelné očkování stanovené zákonem
nechybí.
Nejvyšší správní soud zjistil, že ve správním spisu je obsaženo vyjádření praktické lékařky
pro děti a dorost ze dne 11. 3. 2011, v němž se uvádí, že doklad o očkování bude připojen
dodatečně, dítě nemá v dokumentaci žádné očkování . Následuje věta psaná evidentně jiným rukopisem:
„TJ. Pravidelné očkování stanovené zákonem dítěti nechybí“. Žalovaný pak v průběhu správního
řízení dne 1. 9. 2011 dotazem u praktické lékařky pro děti a dorost zjistil, že se stěžovatel podle
zdravotnické dokumentace ani k tomuto dni nepodrobil stanoveným pravidelným očkováním
v souladu se zákonem o ochraně veřejného zdraví.
V projednávané věci je zřejmé, že vyjádření lékařky ze dne 11. 3. 2011 obsahuje vzájemně
rozporné údaje – na jedné straně se zde uvádí, že dítě nemá v dokumentaci žádné očkování,
na druhé straně, že mu žádné očkování stanovené zákonem nechybí. Nejvyšší správní soud
má však současně za to, že zde není relevantní, zda praktická lékařka pro děti a dorost uvedla
ve svém vyjádření chybný údaj či zda byl dokument následně pozměněn jinou osobou. Podstatné
je totiž to, že žalovaný (na základě sdělení lékařky, že doklad o očkování bude připojen dodatečně)
dne 1. 9. 2011 ověřil, že se stěžovatel k tomuto dni skutečně stanoveným očkováním nepodrobil.
Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel ostatně nikdy ani netvrdil, že byl ve stanovených
případech očkován. Poukazoval pouze na to, že lékařka konstatovala, že mu žádné očkování
nechybí a žádné z povinných očkování nedoporučila. Stěžovatel dále ani netvrdil, že je proti
nákazám imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Nejvyšší správní
soud tedy přisvědčil závěru Městského soudu v Praze, že skutkový stav, na základě něhož správní
orgán rozhodl o nepřijetí stěžovatele do mateřské školy, byl náležitě prokázán.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že §50 zákona o ochraně veřejného zdraví
vymezuje splnění očkovací povinnosti jako objektivní podmínku pro přijetí dítěte do jeslí
nebo předškolního zařízení. Pro rozhodnutí o přijetí dítěte je tak významné pouze to, zda byla
podmínka povinného očkování splněna či nikoli a zda tedy bylo učiněno toto opatření nezbytné
k ochraně veřejného zdraví směřované v tomto případě k prevenci šíření infekčních onemocnění
u dětí v předškolních zařízeních. Není již podstatné, zda podmínka nebyla splněna v důsledku
toho, že by zákonní zástupci stěžovatele porušili povinnost stanovenou v §46 odst. 1 a 4 zákona
o ochraně veřejného zdraví, tedy povinnost nechat stěžovatele očkovat v prováděcím právním
předpisu upravených případech a termínech. Námitka stěžovatele, že jeho zákonní zástupci
neodmítli jeho povinné očkování a naopak projevili vůli nechat jej očkovat, je proto nepřípadná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že povinnost podrobit
se očkování nelze stanovit vyhláškou, resp. že vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti
infekčním nemocem (jíž byla nahrazena vyhláška č. 439/2000 Sb.), neobstojí pohledu ústavního
principu, podle něhož lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích. Touto
problematikou se již v rámci přezkumu správního rozhodnutí o nepřijetí dítěte do mateřské školy
podrobně zabýval rozšířený senát v usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120, přičemž
uzavřel, že rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v §46
zákona o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce č. 537/2006 Sb. odpovídají
ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě
zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv
a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny). Rozšířený senát opřel
svůj závěr o skutečnost, že zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví vybraným skupinám
fyzických osob sice rámcově, ale dostatečně jasně a určitě samotnou povinnost nechat
se očkovat, a to v rámci pravidelného nebo zvláštního očkování, a s tím související povinnost
podstoupit před tím vyšetření stavu imunity. Vyhláška pak zejména upřesňuje, u jakých
infekčních nemocí a v jakých termínech povinnost podrobit se pravidelnému nebo zvláštnímu
očkování nastává, a stanoví další podrobnosti.
Opíral-li stěžovatel svou argumentaci o znění čl. 26 odst. 1 Úmluvy o biomedicíně,
rozšířený senát ve zmiňovaném usnesení neshledal, že by Úmluva o biomedicíně bránila
tomu, aby podrobnosti týkající se očkovací povinnosti byly upraveny prováděcím právním
předpisem, stane-li se tak na základě zákona a v jeho mezích. Článek 26 odst. 1 Úmluvy
o biomedicíně stanovící přípustná omezení práv vyplývajících z této úmluvy je analogický druhým
odstavcům čl. 8 až čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.),
které upravují podmínky možného omezení práv a svobod zaručených v prvních odstavcích
těchto ustanovení. Jednou z těchto podmínek je, aby omezení byla „stanovena zákonem“, případně
„v souladu se zákonem“. Jedná se ovšem o český překlad originálu anglického termínu „prescribed
by law“, resp. francouzského „prévues par la loi “, které nemají podle judikatury Evropského soudu
pro lidská práva tak úzký význam, že by se muselo vždy jednat výhradně o zákon jakožto právní
akt parlamentu. Postačí, pokud jsou tato omezení příslušných základních práv stanovena „právem“
v materiálním smyslu (včetně např. ustálené judikatury), které má určitou kvalitu. Musí se jednat
o právní pravidlo přístupné a přitom dostatečně jasné a předvídatelné, aby poskytovalo ochranu
před svévolnými zásahy do zaručeného práva (blíže viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 8 As
6/2011 - 120, body 22 a 23).
Nejvyšší správní soud pak nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že se Městský soud
v Praze nevypořádal s otázkou ústavnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb. Městský soud v Praze opřel
své odůvodnění o čl. 26 bod 1 Úmluvy, který připouští omezení výkonu práv upravených v čl. 5
a čl. 6. Uvedl, že v daném případě zákon určuje primární povinnost podrobit se stanovenému
druhu pravidelného očkování a příslušný prováděcí předpis pak upravuje další podrobnosti,
mj. i druhy pravidelného očkování a podmínky jeho provedení. Městský soud v Praze přitom
odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 As 17/2006 - 66. Tento
rozsudek byl sice zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06,
nicméně nosný důvod pro zrušení předmětného rozsudku byl jiný, byl jím závěr o možnosti
porušení ústavního práva stěžovatele na projevení svého náboženství nebo víry. Odůvodnění
Městského soudu v Praze k ústavnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb. bylo dostatečné a souladné
se závěry rozšířeného senátu. Městský soud v Praze se řádně vypořádal i s ostatními žalobními
námitkami, jeho rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný.
Co se týče argumentace stěžovatele, že v souladu s Úmluvou o biomedicíně lze stanovit
povinnost pouze k těm očkováním, která jsou skutečně nezbytná, Nejvyšší správní soud
zdůraznil, že pro ospravedlnění zásahu do práv jedince chráněných Úmluvou podle jejího čl. 26
odst. 1 je rozhodující posouzení, zda existuje potřeba ochrany veřejného zdraví. Je tedy třeba
podrobit tvrzený zásah testu proporcionality, jak je uplatňován Evropským soudem pro lidská
práva (obdobné požadavky vyslovil také Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06). Tento
test se skládá ze tří kroků: omezení práva (1) musí být stanoveno „zákonem“, (2) musí sledovat
legitimní cíl a (3) musí být přiměřené sledovanému cíli, resp. nezbytné k jeho dosažení.
Ke splnění první podmínky se Nejvyšší správní soud vyjádřil již výše a podrobně také v usnesení
rozšířeného senátu č. j. 8 As 6/2011 - 120. Legitimním cílem, který právní úprava povinného
očkování ve stanovených případech sleduje, je ochrana veřejného zdraví. Legitimitu tohoto cíle
potvrdil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06, v němž uvedl, že povinné očkování
je „evidentně […] opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv
a svobod druhých“. Ústavní soud odkázal na omezenou možnost soudního přezkumu stanovení
povinného očkování ve vztahu k určitému onemocnění: „Rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý
druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje možnost stanovenou explicite v čl. 26 Úmluvy.
Jde o rozhodnutí, které je v prvé řadě otázkou politickou a expertní, a proto je tu i velmi omezená možnost
ingerence Ústavního soudu. Takové rozhodnutí zákonodárce požívá ve vztahu k citované Úmluvě poměrně velký
prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze rozhodnutí zákonodárce (resp. prováděcího předpisu exekutivy)
o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu očkování přezkoumávat (margin of appreciation).“ Obdobně
ani rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy
o tom, že určité infekční nemoci vyžadují povinné očkování. Účinnou ochranu základních práv,
která jsou v konfliktu s veřejným zájmem na ochraně zdraví, lze podle Ústavního soudu zajistit
v případě očkování podstatně šetrněji – spíše než zpochybněním ústavnosti určitého druhu
očkování jako takového, pečlivým zvážením okolností individuálního případu. Ostatně
ani stěžovatel nenamítal, že by ochrana veřejného zdraví nepředstavovala legitimní cíl.
Zpochybnil pouze, zda je předmětné očkování potřebné k dosažení tohoto cíle. Jeho námitka
tak směřovala k třetímu kroku testu proporcionality - posouzení přiměřenosti/nezbytnosti
daných opatření.
Pro posouzení třetího kroku testu proporcionality je nezbytné, aby jednotlivec tvrdil
výjimečné okolnosti, které by měly převážit nad ochranou veřejného zdraví (srov. nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 449/06, podle něhož zde musí existovat „okolnosti, které zásadním
způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby“). Stěžovatel však v kasační stížnosti žádné
takové okolnosti neuvedl. Netvrdil zde ani, že by povinné očkování zasáhlo do některého
z jeho základních práv. Namítl pouze, že většina lékařů se nedává proti nemocem v průběhu
života přeočkovávat, nepovažují to u mnoha infekcí za nezbytné, např. vzhledem k tomu,
že se dané nemoci již bud vůbec nevyskytují nebo jen minimálně. Nejvyšší správní soud uzavřel,
že stěžovatel neprokázal, že by stanovení povinnosti povinného očkování bylo v jeho případě
nepřiměřeným zásahem do jeho základních práv. Správní orgán proto nepochybil, pokud
stěžovatele nepřijal do mateřské školy z důvodu chybějícího povinného očkování.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že výrok rozhodnutí
žalovaného je chybný, neboť mělo být rozhodnuto o odvolání ze dne 8. 8. 2011.
Jak sám stěžovatel uvedl v kasační stížnosti i v žalobě, odvolání podal dne 22. 7. 2011.
I v případě, že by podáním ze dne 8. 8. 2011 uplatnil další odvolací námitky, jednalo
by se tak pouze o doplnění odvolání. Co se pak týče námitky stěžovatele, že se žalovaný
tímto doplněním odvolání nezabýval a jeho rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné, Nejvyšší
správní soud zjistil, že se zmíněné podání v řádně vedeném správním spise nenachází. Stěžovatel
ani následně v průběhu soudního řízení nepředložil kopii tohoto podání, neuvedl žádné konkrétní
odvolací námitky, s nimiž se žalovaný opomněl vypořádat a které by zpochybnily závěr správního
orgánu o tom, že nebyly splněny podmínky pro přijetí stěžovatele do mateřské školy. Nejvyšší
správní soud proto dospěl k závěru, že namítaná vada správního řízení nemohla mít za následek
nezákonnost správního rozhodnutí.
Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud již rozhodl ve věci samé, nezabýval
se návrhem stěžovatele na vydání předběžného opatření.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
byl ve věci úspěšný, v souvislosti s řízením o kasační stížnosti mu však žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly, náklady zastoupení advokátem nepovažuje Nejvyšší
správní soud podle své ustálené judikatury u správního orgánu za náklady účelně vynaložené.
Z uvedených důvodu nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků.
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti ve výši 6.200 Kč,
a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky,
celkem tedy 6.800 Kč. Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je tato osoba
povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 8.228 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení
stěžovatele nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu