ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.86.2012:38
sp. zn. 3 As 86/2012 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Mgr. M. Š.,
proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Ppkl. Sochora 27, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012,
č. j. 8 Ca 290/2009 – 83,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností, doručenou Nejvyššímu správnímu soudu dne 5. 9. 2012,
napadl žalobce (dále také „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze
(dále též „městský soud“), jímž byla rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2009, č. j. SPR-1672/09-
19, a ze dne 9. 4. 2009, č. j. SPR-1672/09-6, prohlášena za nicotná, s ohledem na to, že, jak soud
uvedl v odůvodnění, ve věci není podle aktuální judikatury příslušný rozhodovat správní úřad,
nýbrž obecný soud.
V kasační stížnosti podané s odkazem na §103 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) stěžovatel nejprve
zdůrazňuje celkovou délku řízení, dále obsáhle a podrobně popisuje průběh dosavadního řízení,
přičemž rovněž obsáhle poukazuje také na proměnlivý vývoj dotčené právní úpravy i judikatury
a s tím spojenou proměnlivost v rozhodování v dané věci, s dovozením, že nyní napadené
rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Stěžovatel je toho názoru, že vyslovením nicotnosti rozhodnutí
je správní řízení skončeno, a proto je pojmově vyloučeno, aby bylo, jak je uvedeno v odůvodnění,
rozhodnutí rušeno a věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Závěrem navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §21 zákona
č. 101/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, alternativně návrh na vyslovení protiústavnosti
ustanovení §21 zákona č. 101/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2011, a současně navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátit Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 31. 5. 2000
žalobu k Okresnímu soudu v Benešově (sp. zn. 10 C 1356/2000) proti Ministerstvu vnitra České
republiky podle zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.
Stěžovatel se touto žalobou domáhal uložení povinnosti žalovanému omluvit se stěžovateli
za neoprávněné zjišťování, evidování a následné uchovávání jeho osobních údajů, které byly
získány dne 8. 3. 1999 při vstupu do budovy Policie České republiky v Praze 4, Sdružení 1/1964,
aniž by se tak podle stěžovatele stalo v souladu se zákonem. Okresní soud v Benešově řízení
o stěžovatelově žalobě zastavil s tím, že po právní moci usnesení o zastavení řízení (usnesení
ze dne 19. 7. 2004, č. j. 10 C 939/2004 – 2) bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních
údajů (dále jen „Úřad“).
Proti výše uvedenému usnesení o zastavení řízení se žalobce odvolal ke Krajskému soudu
v Praze, jenž jeho odvolání zamítl usnesením ze dne 29. 10. 2004, č. j. 28 Co 427/2004 – 17.
Dovolání žalobce proti tomuto usnesení bylo Nejvyšším soudem zamítnuto usnesením ze dne
31. 3. 2005, č. j. Cdo 450/2005 – 55, neboť Nejvyšší soud shledal, že k řízení je v předmětné věci
příslušný Úřad.
Úřad však dospěl k závěru, že není věcně příslušný ve věci rozhodnout, a proto ji založil
bez opatření a formálního ukončení úředním záznamem zn. 14/06/SŘ-OSČ, CJ01978/06UOOU
ze dne 21. 2. 2006. Žalobce následně inicioval řízení o žalobě proti nečinnosti Úřadu, jehož
výsledkem bylo, že Úřad je příslušný vydat rozhodnutí v dotčené věci (rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, č. j. 8 Ca 468/2008 – 69). Úřad poté vydal rozhodnutí ze dne
9. 4. 2009, zn. SPR-1672/09-6, kterým návrhu žalobce nevyhověl. Žalobce proti tomuto
rozhodnutí podal rozklad, jenž byl zamítnut rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 6. 8. 2009,
zn. SPR-1672/09-19.
Proti rozhodnutí Úřadu o rozkladu podal žalobce správní žalobu k Městskému soudu
v Praze, jenž nyní napadeným rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, č. j. 8 Ca 290/2009 – 83, prohlásil
obě rozhodnutí Úřadu za nicotná. Při svém rozhodování vycházel městský soud z právního
názoru vyřčeného v rozhodnutích zvláštního senátu ze dne 17. 10. 2011, č. j. Konf 11/2001 – 6,
ze dne 14. 6. 2012, č. j. Konf 10/2012 – 6 a ze dne 24. 2. 2010, č. j. Konf 56/2009 – 7. V těchto
rozhodnutích zvláštní senát shledal, že od účinnosti novelizace zákona o ochraně osobních údajů
(tj. zákona č. 101/2000 Sb., který nahradil předchozí zákon č. 256/1992 Sb.) zákonem
č. 439/2004 Sb. není Úřad příslušný k rozhodování o soukromoprávních sporech mezi subjektem
údajů a správcem. K rozhodování o těchto sporech je příslušný soud.
Po obdržení kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 17. 8. 2012 byl
zvláštnímu senátu přímo v předmětné věci doručen návrh na zahájení řízení o kompetenčním
sporu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, jehož
navrhovatelem byl Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem Pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7.
Navrhovatel v návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu odmítal svou příslušnost
k rozhodnutí sporu plynoucího z žaloby projednávané Okresním soudem v Benešově pod sp. zn.
10 C 939/2004 a tvrdil, že příslušný vydat rozhodnutí v předmětné věci je soud. Toto řízení
o kompetenčním sporu bylo před zvláštním senátem příslušným pro řešení některých
kompetenčních konfliktů vedeno pod sp. zn. Konf 57/2012. Za daného stavu předseda senátu
Nejvyššího správního soudu řízení o kasační stížnosti v nyní projednávané věci usnesením ze dne
21. 11. 2012, č. j. 3 As 86/2012 - 32, přerušil podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., neboť probíhalo
jiné řízení, jehož výsledek mohl mít vliv na rozhodování soudu o věci samé.
Zvláštní senát ve věci pod sp. zn. Konf 57/2012 rozhodl svým usnesením ze dne
29. 3. 2013, a to tak, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby o splnění povinnosti podle
zákona č. 256/1992 Sb., vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 939/2004,
je soud. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k pokračování v řízení.
Nejvyšší správní soud zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž
by musel podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podstatou sporu v posuzované věci je řešení právní otázky - určení příslušnosti
orgánu, který má rozhodovat o uložení povinnosti žalovanému omluvit se stěžovateli
za neoprávněné zjišťování, evidování a následné uchovávání jeho osobních údajů, ve smyslu
zákona č. 101/2000 Sb.
Tuto právní otázku, jak bylo již shora poznamenáno, meritorně opakovaně posuzoval
k tomu určený zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., a zcela aktuálně o ní znovu
rozhodl přímo v předmětné věci (k návrhu Úřadu pro ochranu osobních údajů) výše citovaným
usnesením ze dne 29. 3. 2013, č. j. Konf 57/2012 - 10. Zvláštní senát přitom takto potvrdil
svůj bezprostředně předcházející právní názor v dané otázce, opakovaně vyslovený
v jeho rozhodnutích ze dne 17. 10. 2011, č. j. Konf 11/2001 – 6, ze dne 14. 6. 2012,
č. j. Konf 10/2012 – 6 a ze dne 24. 2. 2010, č. j. Konf 56/2009 – 7, kde zvláštní senát uzavřel,
že od účinnosti novelizace zákona o ochraně osobních údajů zákonem č. 439/2004 Sb. není
Úřad příslušný k rozhodování o soukromoprávních sporech mezi subjektem údajů a správcem,
a k rozhodování o těchto sporech je příslušný soud. Z těchto rozhodnutí přitom také vycházel
Městský soud v Praze v nyní napadeném rozsudku.
V podrobnostech stran takto vysloveného právního názoru Nejvyšší správní soud
odkazuje na bližší obsah usnesení zvláštního senátu ze dne 29. 3. 2013, č. j. Konf 57/2012 - 10,
jímž se v nyní rozhodované věci Nejvyšší správní soud cítí být vázán.
Pokud se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává zrušení napadeného rozsudku, jímž byla
vyslovena nicotnost obou rozhodnutí Úřadu (rozhodnutí ze dne 9. 4. 2009, zn. SPR-1672/09-6
a rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 6. 8. 2009, zn. SPR-1672/09-19) a vrácení věci městskému
soudu k dalšímu řízení, pak je zřejmě toho názoru, že Úřad k rozhodnutí ve věci stěžovatele
příslušný je.
S touto námitkou Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené nemůže souhlasit.
Městský soud v Praze, v napadeném rozhodnutí nemohl daný kompetenční konflikt meritorně
posuzovat, a ani tak nečinil, nýbrž toliko na základě akceptace právního názoru vyjádřeného
v dané době v aktuální judikatuře vyvodil, že správní orgány neměly k vydání napadených
rozhodnutí pravomoc a proto tato rozhodnutí prohlásil za nicotná. Současně v odůvodnění
napadeného rozhodnutí poznamenal, že za daného stavu věci je k rozhodování o předmětném
návrhu stěžovatele příslušný obecný soud. S tímto právním názorem městského soudu se plně
ztotožňuje i Nejvyšší správní soud, který před tímto svým rozhodnutím vyčkal výsledku
rozhodování zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., přímo v předmětné věci,
a jenž jako jediný orgán může meritorně o daném kompetenčním konfliktu rozhodnout. Nejvyšší
správní soud přitom s danými právními závěry nejen souhlasí, ale také je plně respektuje.
Namítá-li stěžovatel rozpor mezi výrokem a odůvodněním napadeného rozsudku
s tím, že rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, neboť po vyslovení nicotnosti napadených
správních rozhodnutí ve výroku je v odůvodnění konstatováno, že rozhodnutí je rušeno a věc
vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení, je třeba poznamenat, že toto je nutno vnímat
v celkovém kontextu odůvodnění. To je ve své převážné části zaměřeno na vyložení toho,
proč není Úřad v dané věci příslušným orgánem, a proč jsou tedy jeho dotčená rozhodnutí
nicotná. Mimo to je třeba poznamenat, že „zrušení“ rozhodnutí správního orgánu z důvodu
nicotnosti zná i judikatura Nejvyššího správního soudu, k tomu viz např. usnesení rozšířeného
senátu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 - 65. Je-li podle odůvodnění napadeného rozsudku
věc vracena žalovanému k dalšímu řízení s tím, že žalovaný je vázán právním názorem
vysloveným v napadeném rozsudku, potom z uvedeného neplyne, že bude pokračovat v řízení
ve věci, nýbrž že s ohledem na vyslovenou nicotnost z uvedeného důvodu věc, resp. návrh
ve věci, ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) správního řádu usnesením odloží. Ostatně i tento postup
také plně koresponduje závěrům vyplývajícím z usnesení zvláštního senátu ze dne 29. 3. 2013,
č. j. Konf 57/2012 - 10. Jakákoliv úvaha o rušení napadeného rozsudku městského soudu
a vracení věci tomuto soudu k dalšímu řízení je tak za daného stavu věci nejen neopodstatněná,
ale současně také nežádoucí s ohledem na naléhavý zájem na dalším neprotahování rozhodování
v dané věci. Nyní jsou předchozí vadná rozhodnutí odklizena, je také postaveno najisto, který
orgán má ve věci rozhodovat, a stěžovatel se konečně může dobrat cíle, což je od samého
počátku řízení nepochybně jeho hlavním zájmem.
Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení a podal
Ústavnímu soudu návrh na zrušení §21 zákona č. 101/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
alternativně návrh na vyslovení protiústavnosti ustanovení §21 zákona č. 101/2000 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2011, ten Nejvyšší správní soud neshledal důvodným. Obsah uvedeného
zákonného ustanovení se Nejvyššímu správnímu soudu jeví ústavně konformní, což ostatně
potvrzuje i v posledním období ustálená související výše citovaná judikatura zvláštního senátu.
Vzhledem ke všemu shora uvedenému Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel,
který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní
soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu