ECLI:CZ:NSS:2013:3.AZS.12.2013:22
sp. zn. 3 Azs 12/2013 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jana Vyklického, v právní věci žalobce: I. D. I.
zastoupeného Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 1. 2012, č.j. OAM-87/LE-LE05-P12-R2-2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2013, č. j. 29 Az 6/2012 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele Mgr. Janu Urbanovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Přiznaná odměna bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dní od právní
moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Dosavadní průběh řízení
Žalovaný rozhodnutím č. j. OAM-87/LE-LE05-LE18-2010 ze dne 2. 8. 2010 neudělil
žalobci k jeho žádosti mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb.
K žalobě stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 7. 2011,
č. j. 60 Az 8/2010 – 72 žalované rozhodnutí zrušil. Krajský soud dospěl k závěru, že pokud
se ve shromážděných materiálech o zemi původu nevyskytují zprávy o náboženských střetech
ve městě Jos v lednu 2009, o nichž žalobce hovořil ve správním řízení, ale jsou zde popsány střety
mezi muslimy a křesťany v tomto městě z jiného období, neznamená to, že k těmto střetům
v lednu 2009 nedošlo. K závěru správního orgánu, že k ohrožení žalobce dochází pouze ze strany
soukromých osob a nikoli ze strany státních organizací či státní mocí podporovaných skupin,
krajský soud uvedl, že shromážděné informace tuto skutečnost potvrzují i vyvrací, přičemž
žalovaný nevysvětlil, proč informace určitého druhu preferoval a jiné opomenul. Krajský soud
se dále neztotožnil s názorem žalovaného, že v Lagosu nedochází k náboženským incidentům.
Situaci ve velkých městech nelze ztotožňovat se situací v příslušné části země. Podle krajského
soudu správní orgán pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a neuvedl úvahy,
jimiž se řídil při posouzení podkladů pro vydání rozhodnutí. Správní orgán je povinen
ve svém rozhodnutí sdělit, o které konkrétní podklady své zjištění opírá a proč některý poznatek
akceptoval a jiný odmítl. Krajský soud dále hodnotil označení žalobce za zcela běžného člena
církve bez jakékoli funkce za neadekvátní.
Kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 3 Azs 20/2011 - 2,
ze dne 9. 11. 2011 odmítl pro nepřijatelnost.
V novém rozhodnutí ze dne 26. 1. 2012, č. j. OAM-87/LE-LE05-P12-R2-2010 žalovaný
stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Stěžovatel se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2013, č. j. 29 Az 6/2012 - 47, kterým krajský
soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud v Hradci Králové vycházel z napadeného rozhodnutí, z obsahu správního
spisu, včetně všech podkladů, které žalovaný v průběhu obou řízení shromáždil, z obsahu všech
provedených pohovorů, které za přítomnosti tlumočníka žalovaný se stěžovatelem postupně
provedl. Soud konstatoval, že poté, co Krajský soud v Plzni zrušil první rozhodnutí žalovaného,
správní orgán doplnil podklady o další aktuální informace o situaci v zemi původu a podrobnou
mapu oblastí, o nichž žalobce hovořil v průběhu správních řízení. Podle soudu žalovaný řádně
doložil, že žalobcem uváděné informace o vesnici Gwagwalada, řekám, které mají protékat
městem Jos i o železnici v tomto místě, nejsou pravdivé. Krajský soud uvedl, že sám žalobce
uvedl, že otci pomáhal jen po určitou dobu mezi studiem, od roku 2006 či 2007 již opět
nepobýval s rodinou. Soud rovněž aproboval zjištění žalovaného o rozporuplnosti informací
stěžovatele, které sám správnímu orgánu poskytl, že z vlasti uprchl poté, co jeho bratra mučili
a bili, oproti tomu, že o této skutečnosti se dozvěděl až po několika měsících pobytu
za hranicemi; rozporně vypověděl žalobce i o tom, že byl na policii hledat pomoc, neboť v prvém
řízení naopak uvedl, že na policejní stanici nikdy nebyl, zkorumpovaná policie by mu nepomohla.
Soud za této situace vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 25/2008
- 105 ze dne 21. 3. 2013, dostupném na www.nssoud.cz, že nevěrohodnost tvrzení, zejména
s ohledem k jejich rozporuplnosti znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele podmínky
pro udělení azylu podle §12 písm. a) i b) zákona o azylu; soud uzavřel, že stěžovatel nesplňuje
ani podmínky §§13 a 14 zákona o azylu. Soud je názoru, že stěžovatelem uváděné zcela
si odporující skutečnosti nemohly vést žalovaného k jinému závěru než k nevěrohodnosti jeho
příběhu. Krajský soud zjistil, že zprávy vcelku hovoří obšírně o problémech mezi náboženskými
komunitami v Nigérii, neztotožnil se však s tvrzením stěžovatele, že jej měla hledat muslimská
skupina a dohledat jej v Lagosu, považuje jej za nadsazené a nepravdivé. S ohledem na seriózní
zdůvodnění žalovaného rozhodnutí neshledal soud za důvodnou ani žalobní námitku ohledně
porušení §2 a §3 správního řádu. Soud přezkoumal i závěry žalovaného, zda stěžovatel v případě
návratu do země původu není ohrožen vážnou újmou ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu;
soud akceptoval závěry žalovaného, že při rozdělení země na muslimský sever a křesťanský jih
nic nebrání stěžovateli pobývat na území, kde je jeho víra většinová, v zemi je možno se dále
obrátit na fungující systém státních orgánů a úřadů. Stěžovateli v případě návratu nehrozí uložení
trestu smrti, ani jiná azylově relevantní vážná újma, z podkladů neplyne, že by zemi ohrožoval
vnitřní ozbrojený konflikt. Soud dospěl k závěru, že na stěžovatele se nevztahuje ani udělení
doplňkové ochrany z důvodu §14b zákona o azylu za účelem sloučení rodiny.
Kasační stížnost
Včas podanou kasační stížností ze dne 14. 4. 2013 stěžovatel uplatňuje důvody podle
§103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 120/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „s. ř. s.“).
Konkrétně stěžovatel namítá, že krajský soud dostatečně nepřihlédl k námitce stěžovatele,
že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné pro opakované porušování jeho povinností,
zejména vyplývajících z §§2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; podle stěžovatele žalovaný
porušil povinnost zjistit řádný stav věci, rozhodnutí a celý proces, je zatížen vadami, žalovaný
se dle stěžovatele nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel je rovněž názoru, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů,
neboť krajský soud opomenul žalobní námitku, že žalovaný se v rozhodnutí dostatečně
nevypořádal se skutečnostmi uvedenými v žalobě a při pohovorech v průběhu správního řízení.
Podle stěžovatele měl krajský soud ve vztahu k předcházejícímu rozsudku Krajského soudu
v Plzni postupovat se zvýšenou opatrností a důkladně přezkoumat jednotlivé úkony a podklady,
které žalovaný k nápravě svých předchozích pochybení provedl, s pouhým konstatováním soudu,
že další podklady žalovaným opatřené považuje soud za dostatečné coby podklad pro konečné
rozhodnutí správního orgánu, se stěžovatel nemůže spokojit. Podle stěžovatele v otázce
rozhodování o azylu není rozhodující kvantita, ale kvalita podkladů a informací v nich
obsažených.
Stěžovatel považuje odůvodnění napadeného rozsudku za nedostatečné, když se soud
omezil na opakování tvrzení stěžovatele a závěry žalovaného, ale nezdůvodnil a neobjasnil,
jakým způsobem dané skutečnosti hodnotil a zvažoval. Podle stěžovatele se krajský soud
s jeho námitkami vypořádal zopakováním argumentace žalovaného, aniž by se jimi věcně zabýval.
Stěžovatel rovněž namítá, že žalovaný si neopatřil dostatečné množství podkladů,
zejména s důrazem na skutečnosti tvrzené o skupinkách muslimů, které vyhledávají, mučí
a následně zabíjejí křesťany (stěžovatel se stal terčem útoků jedné z takových skupin, další
usmrtili jeho bratra a otce), proto v důsledku absence podkladů přímo se zabývajících uvedenými
skutečnostmi ani správní orgán ani soud nemohli objektivně přezkoumat hrozbu ohrožení života
nebo jiné závažné újmy bezprostředně hrozící stěžovateli při návratu a následném pobytu v zemi
původu.
K otázce přijatelnosti kasační stížnosti má stěžovatel za to, že ta svým významem
podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Krajský soud pochybil, když z odůvodnění napadeného
rozsudku není zřejmé, které podklady a materiály, popřípadě z nich vyplývající skutečnosti
považuje za dostatečné pro objektivní posouzení žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany, zejména s ohledem na předchozí rozsudek Krajského soudu v Plzni. Toto pochybení
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť objektivní informace o zemi
původu a politicko-sociální situaci mají zásadní význam pro posouzení otázky, zda stěžovatel
splňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. a) a b) zákona o azylu, jakož i dalších
ustanovení zákona. Pokud krajský soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu,
že je povinností krajských soudů vypořádat se s námitkami účastníků řízení (stěžovatel odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS), je nepochybně dán důvod
přijatelnosti kasační stížnosti dle §104a s. ř. s.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný se s rozsudkem krajského soudu plně ztotožnil; poukázal na to, že povinnost
tvrzení leží toliko na žadateli o udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 Azs 27/2003 - 59 ze dne 20. 11. 2003, dostupný na www.nssoud.cz).
Žalovaný provedl (vázán právním názorem Krajského soudu v Plzni) doplňující pohovor
za účelem zjištění skutečného stavu věci a shromáždil dostatek aktuálních, věrohodných
a na případ stěžovatele vztažitelných informací o zemi původu. Konfontací výpovědi žadatele
a informací o zemi původu byl zjištěn skutečný stav věci, a že nedošlo k naplnění některého
z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu.
Žalovaný poukázal na to, že věrohodnost žadatele a jeho azylového příběhu je základní
podmínkou úspěšné žádosti o mezinárodní ochranu. V případě stěžovatele byla prokázána
nepravdivost jeho tvrzení, stejně tak možnost stěžovatele v zemi původu domoci se účinné
vnitrostátní ochrany od státních orgánů, možnost jejího dovolání byla dle žalovaného v řízení
objasněna; žalovaný je názoru, že na stěžovateli leží důkazní břemeno v otázce, zda jsou státní
orgány v zemi původu schopny poskytnout účinnou ochranu. Žalovaný je rovněž názoru,
že v Nigérii funguje systém vnitřního přesídlení a v případě stěžovatele přichází v úvahu přesun
do převážně křesťanských částí státu, k tomu žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 Azs 102/2007 - 78 ze dne 19. 2. 2008, dostupný na www.nssoud.cz.
Žalovaný se domnívá, že se jedná o kasační stížnost nepřesahující vlastní zájmy stěžovatele
definované usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 ze dne 26. 4. 2006,
dostupném na www.nssoud.cz, kasační stížnost proto nesplňuje podmínky přijatelnosti ve smyslu
§104a s. ř. s.
Posouzení přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
Při rozhodování o kasační stížnosti musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit,
zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku, zda je kasační
stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit
podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených
v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti –
v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel přijatelnost kasační stížnost odůvodňuje dopadem rozsudku krajského soudu
do jeho hmotněprávního postavení, když z odůvodnění není zřejmé, které podklady a materiály,
popřípadě z nich vyplývající skutečnosti, považuje soud za dostatečné pro objektivní posouzení
žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany (zejména s ohledem na předchozí rozsudek
Krajského soudu v Plzni), dopadem do hmotněprávní sféry má být i to, pokud krajský soud
nerespektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu o povinnosti krajských soudů vypořádat
se s námitkami účastníků řízení. V projednávané věci odůvodněním přijatelnosti kasační stížnosti
stěžovatel v podstatě zpochybňuje toliko zákonnost rozsudku krajského soudu.
Výkladem ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., které zakládá povinnost správního soudu
vycházet při přezkumu správního rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu, se Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře dostatečně zabýval,
zmínit lze např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 Afs 32/2008 -
59. Rovněž problematika volného hodnocení důkazů krajským soudem a utváření závěru
o skutkovém stavu již byla podrobně řešena v řadě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
odkázat lze např. na rozsudek ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 As 56/2003 - 76, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že k otázce zjišťování skutkového stavu relevantního
pro posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany se již vyjádřil např. v rozsudku ze dne
30. 11. 2006, č. j. 4 Azs 264/2005 - 68, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, www.nssoud.cz, kde dospěl k závěru, že: „Zásada tzv. materiální pravdy
má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost
žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení,
a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň
s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“
(obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 -
89, dostupný na www.nssoud.cz). Rozložením důkazního břemene ve věcech mezinárodní
ochrany se pak Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs
66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS., kde mj. konstatoval, že pokud nelze určité
tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu doložit, ale ani vyvrátit listinnými či jinými důkazy,
a současně je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé či že se určitá
skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, správní orgán nesmí toto tvrzení prohlásit
za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz
při celkovém posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu.
Z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že se seznámil s obsahem správního spisu,
s provedenými pohovory se stěžovatelem (postupně vedenými za přítomnosti tlumočníka),
soud přiléhavě zhodnotil podklady nově doplněné po rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
29. 7. 2011, sp. zn. 60 Az 8/2010 (soud jím zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného o neudělení
mezinárodní ochrany stěžovateli), a, byť stručně, soud přesto přiléhavě zdůvodnil a ztotožnil
se se závěrem žalovaného o nevěrohodnosti stěžovatelova příběhu a následně i o absenci důvodů
pro udělení azylu podle §12, §13 ani §14 zákona o azylu, příp. pro neudělení doplňkové ochrany
z důvodů neexistující vážné újmy podle §14a a §14b zákona o azylu. Stěžovatel přitom skutková
zjištění správního orgánu (potažmo též soudu) o skutečnostech a tvrzení vyplývajících
z pohovorů nikterak nezpochybnil. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
je úlohou soudu přezkoumat napadené správní rozhodnutí a řízení, které jeho vydání
předcházelo. Shledal-li proto krajský soud, že v rozsahu žalobních důvodů napadené rozhodnutí
obstojí a byl zde dostatečný podklad odůvodňující žalované rozhodnutí, soud přiléhavě zamítl
žalobu. Jedná se o odlišnou situaci oproti řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni
pod sp. zn. 60 Az 8/2010, v němž krajský soud naopak shledal, že žalovaný správní orgán
ze shromážděných materiálů nepřihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a neuvedl
v rozhodnutí úvahy, kterými se řídil při hodnocení těchto podkladů (soud např. citoval obsáhlé
pasáže ze zpráv o zemi původu stěžovatele a žalovanému vytkl v odůvodnění rozhodnutí
preferenci závěrů oproti závěrům opačným vyplývajícím z týchž podkladů).
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že v daném případě
kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit přijatelnost kasační
stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a ani Nejvyšší správní soud žádný důvod pro její přijatelnost
neshledal.
Náklady řízení
Podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení. Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
č. j. 29 Az 6/2012 - 14 ze dne 12. 3. 2012 ustanoven advokát, hotové výdaje zástupce a odměnu
za zastupování stěžovatele platí v takovém případě stát podle §35 odst. 8 s. ř. s. Nejvyšší správní
soud přiznal výši odměny za poskytnutí právních služeb podle §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden
úkon právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti spočívající v podání kasační stížnosti
ve výši 3.100 Kč za jeden úkon, a dále přiznal zástupci náhradu hotových výdajů ve výši paušální
částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, Nejvyšší správní
soud přitom vycházel z toho, že advokát zastupoval stěžovatele už v řízení o žalobě
před krajským soudem. Advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, náklady zastoupení se podle
§35 odst. 8 s. ř. s. zvyšují o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést. Dohromady tedy přiznal Nejvyšší správní
soud zástupci stěžovatele 4.114 Kč (1 x 3.100 Kč + 1 x 300 Kč + 754 Kč) a k výplatě stanovil
přiměřenou lhůtu. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu, náklady
zastoupení stěžovatele nese podle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně 27. června 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu