ECLI:CZ:NSS:2013:3.AZS.4.2013:37
sp. zn. 3 Azs 4/2013 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyň: a) L. H.,
b) A. S., zastoupené JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou se sídlem Jakubská 1, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-44/LE-LE05-ZA14-2012 ze dne 12. 3. 2012, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2012, č. j. 41Az 4/2012 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatelek JUDr. Pavle Plašilové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 6.065 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady
právního zastoupení stěžovatelek nese stát.
Odůvodnění:
Žalobkyně a) napadla kasační stížností jménem svým a své nezletilé dcery [(žalobkyně b)]
v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta správní žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále „žalovaný“) ze dne 12. 3. 2012, čj. OAM-44/LE-LE05-
ZA14-2012. Rozhodnutím žalovaného byla žádost žalobkyň (dále „stěžovatelka“) o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o azylu“), když byly žalobkyněmi uváděné skutečnosti vyhodnoceny žalovaným
jako nevěrohodné.
Proti rozhodnutí žalovaného brojily žalobkyně správní žalobou, ve které namítaly
opomenutí aplikace §12, §14 a §14a zákona o azylu, porušení §3 a §50 odst. 2 a 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, jelikož žalovaný nezjistil všechny skutečnosti, nedostatky
v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na závěr žalovanému vytýkaly, že se nezabýval
uplatněním zásady „non-refoulement“.
Rozsudek Krajského soudu v Brně
Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 41 Az
4/2012 – 65, odmítl námitky směřující k nedostatečně zjištěnému stavu věci. Uvedl,
že stěžovatelkám byl dán dostatečný prostor, aby vylíčily všechny podstatné okolnosti daného
případu. Odmítl dále tvrzení, že by otázky žalovaného během azylového pohovoru byly
zavádějící. Krajský soud konstatoval, že žalovaný provedl dostatečné dokazování a opatřil
si dostatek podkladů pro dané rozhodnutí.
Krajský soud však především hodnotil jednotlivé vyjádření stěžovatelky v průběhu
azylového řízení a při soudním jednání. V těch potom odhalil závažné nesrovnalosti a rozpory,
které jej vedly k názoru, že tvrzení stěžovatelky a) jsou pouze účelová a nevěrohodná. V souladu
s tím vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou a zamítl ji dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka včasnou kasační stížnost, doplněnou
podáním ze dne 18. 1. 2013. Rozsudek napadá v celém rozsahu pro důvody dle §103 odst. 1
písm. a), b) a d). Přijatelnost kasační stížnosti dovozuje z úvahy o zásadním pochybení soudu,
které má dopad do jejího hmotněprávního postavení.
Podobně jako ve správní žalobě poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav
ze strany žalovaného. Především se domnívá, že z její výpovědi nelze vyvodit, že na území
Arménie neprobíhá žádný konflikt, a že jí ani její dceři nehrozí vážná újma. Zprávy ČTK, které
byly podkladem pro rozhodování žalovaného, pokládá za nedostatečný důkaz o stavu v Arménii.
Nesouhlasí také s výrokem žalovaného, že by jejím primárním cílem byla legalizace pobytu
na území ČR. Pro takový závěr nenachází oporu ve spise. Opakuje rovněž námitku ohledně
využití zásady „non-refoulement“. Na závěr stížnosti cituje z judikatury Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci a Nejvyššího správního soudu a poukazuje na rozpor rozhodnutí
žalovaného s touto judikaturou. Domnívá se, že pokud hodnotil žalovaný i krajský soud uváděné
skutečnosti jako nevěrohodné, bylo nadbytečné provádět k nim dokazování. Podobně pokud byla
žádost o udělení mezinárodní ochrany hodnocena jako zjevně nevěrohodná, bylo posuzování
dalších důvodů dle §12, §14 a §14a nepřípustné.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnost
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že bylo logickým předpokladem
pro aplikaci §16 odst. 1 písm. g) řádně odůvodnit, proč byly tvrzené skutečnosti shledány zjevně
nevěrohodnými. Svůj postup pokládá za správný a v souladu s §28 odst. 2 zákona o azylu
a s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která mu ukládá posuzovat žádost o azyl vzhledem
ke všem formám mezinárodní ochrany. Nesouhlasí s tím, že by zpochybňoval jistý druh konfliktu
v oblasti Náhorního Karabachu v Arménii, ale pouze vyloučil, že by byl konflikt takového
rozsahu, že by stěžovatelce a její dceři hrozila skutečná újma. Vyjádření ohledně legalizace pobytu
v ČR má za odraz skutečností zjištěných v rámci správního řízení a z výpovědí stěžovatelky.
Na závěr poukazuje na nevěrohodné vystupování stěžovatelky rovněž před krajským soudem.
Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako
nepřijatelnou, popřípadě zamítl jako nedůvodnou.
V replice ze dne 29. 4. 2013 stěžovatelka uvádí, že trvá na podané kasační stížnosti
a rozpory ve vlastních vyjádřeních nepovažuje za zásadní a takové, že by mohly vést k názoru
o snaze docílit pouhé legalizace pobytu na území ČR. Opakovaně také poukazuje na aplikaci
zásady „non-refoulement“.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v kasační stížnosti, a přitom neshledal vady
uvedené v odst. 4 uvedeného ustanovení, ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností a náležitostmi kasační stížnosti.
Konstatoval, že kasační stížnost respektuje podmínky §102 a §104 s. ř. s. a je tedy přípustná.
Ze stížnosti je patrné, čeho se stěžovatelky domáhají a obsahuje i obecné důvody, pro které mají
napadený rozsudek za nesprávný.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval úvahou, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu
§104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní
ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, ze kterého, mimo jiné plyne,
že „Přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž
také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Je zároveň v zájmu
stěžovatelky uvést v kasační stížnosti, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného vymezení přesahu vlastních zájmů žadatele o mezinárodní
ochranu ve smyslu „výkladu právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů“ Nejvyšší
správní soud konstatuje, že v daném směru kasační stížnost obsahuje pouze zcela obecná tvrzení,
na jejichž základě nelze dovozovat splnění jakékoli podmínky přijatelnosti kasační stížnosti.
Existenci takových podmínek nelze ovšem konstatovat ani s přihlédnutím ke všem (dalším)
skutečnostem, vyplývajícím ze soudního a správního spisu.
Z obsahu kasační stížnosti a podání v dané věci lze vysledovat tři základní důvody,
pro které stěžovatelka považuje postup žalovaného i soudu za nezákonný. Stěžovatelka
především rozporuje názor žalovaného a soudu ohledně nevěrohodnosti jejích výpovědí,
což přikládá nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu. Druhým důvodem je chybný postup
žalovaného při úvaze, že tvrzení stěžovatelky jednotlivě i v jejich celku jsou nevěrohodná.
Posledním důvodem je nedostatečná aplikace principu „non-refoulement“.
Nejvyšší správní soud při zjišťování skutkového stavu pochybení neshledal. Ohledně
významu nevěrohodnosti tvrzení žadatele o azyl lze citovat z rozsudku tohoto soudu ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57: „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby
prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního
orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl
vyvracejí či zpochybňují“. Jinými slovy, v případě, kdy jsou jednotlivé výpovědi žadatele o azyl vnitřně
konzistentní, azylový příběh se drží jedné dějové linie, nevykazující významné nesrovnalosti,
a uváděné skutečnosti odpovídají v podstatných okolnostech dostupným informacím, ze kterých
mohou být ověřeny, je nutné vzít takové výpovědi v potaz a v řízení o udělení mezinárodní
ochrany z nich vycházet (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 – 83). Judikatura Nejvyššího správního soudu pamatuje
i na případy, kdy je prakticky nemožné tvrzené skutečnosti z dostupných zdrojů ověřit.
V takovém případě je na místě užít tzv. důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“,
který vychází z premisy, že „Pokud je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé
či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, žalovaný nesmí toto tvrzení prohlásit za nevěrohodné
a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení odůvodněnosti
žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu.“ (blíže k tomu v rozsudku tohoto soudu ze dne ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70).
Nejvyšší správní soud se shoduje s žalovaným i krajským soudem, že vyjádření
stěžovatelky rozhodně věrohodně nepůsobí. Azylový příběh totiž obsahuje významné
nesrovnalosti i ve stěžejních tvrzeních, týkajících se azylově značně významných okolností,
které by rozhodně matka dítěte opomenout nemohla (údajný únos dcery). Navíc se dějová linie
azylového příběhu podivuhodně proměnila právě v naznačeném směru teprve při jednání
před krajským soudem. Nelze ignorovat ani rozpory ohledně kontaktování policie v Arménii,
osudu vlastní matky stěžovatelky, jejího zaměstnání a dalších. Výpověď stěžovatelky zjevně
procházela účelovou proměnou v souvislosti s průběhem azylového řízení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný správně hodnotil i politické otázky týkající
se Arménie. Zcela jistě se nejedná o zemi, o které by nebylo možné si obstarat informace
z dostupných zdrojů a spoléhat se pouze na pravděpodobnost v tvrzení stěžovatelky. Žalovaný
(i krajský soud) správně ověřil, že i v politických otázkách působí azylový příběh stěžovatelky
nevěrohodně. Nejvyšší správní soud připouští existenci napětí mezi Arménií a Ázerbajdžánem
(o Náhorní Karabach), který na některých místech občas přeroste v ozbrojený konflikt,
ale nejedná se o válečný konflikt, který by zasahoval celé území Arménie. Krajský soud správně
vyhodnotil, že problémy popisované stěžovatelkou (vyhrožování ze strany mužů v maskách)
nejsou pravděpodobné a maximálně by bylo možné je přičítat soukromým osobám. Ve vztahu
k tomuto aspektu lze uvést, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 – 68). Jednání
soukromých osob by mohlo být azylově relevantní, avšak pouze v případě, kdy by je bylo možné
přičítat neschopnosti státu proti němu zasáhnout. Aby však bylo možné o takové alternativě
uvažovat z hlediska absence ochrany ze strany státu, musela by stěžovatelka, žadatelka
o mezinárodní ochranu, vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany v Arménii.
Z jejího vyjádření naopak vyplývá, že nevyužila žádné.
Nejvyšší správní soud souhlasí i s názorem žalovaného, že počínání stěžovatelky směřuje
především k legalizaci jejího pobytu, dnes na území České republiky. Takový závěr totiž vychází
z logické konstrukce, v jejímž rámci byly všechny tvrzené důvody žádosti o azyl buď žalovaným
vyvráceny, nebo samotnou stěžovatelkou učiněny nevěrohodnými. V takové situaci
je nejpravděpodobnějším důvodem snaha legalizovat pobyt v některé ze zemí EU. Vyplývá
to nakonec i z opětovné žádosti stěžovatelky o azyl ve Francii (jedna žádost navíc na falešné
doklady). Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalovaný nepochybil, když snahu stěžovatelky
o legalizaci pobytu dovodil a nebylo tedy ani chybou krajského soudu, pokud tento názor
aproboval. Ohledně zneužití azylu jako institutu k získání oprávněného pobytu v ČR existuje
bohatá judikatura zdejšího soudu a není tedy nutné, aby se tímto problémem Nejvyšší správní
soud blíže zabýval v tomto rozhodnutí (k uvedené problematice viz rozsudek ze dne 12. 1. 2006,
č. j. 4 Azs 107/2005 – 60, rozsudek ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, rozsudek
ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53, či rozsudek ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs
442/2005 – 43).
Lze tedy shrnout, že namítaný nedostatek zjištěných skutečností v dané věci rozhodně
konstatovat nelze. Žalovaný vycházel z relevantních informací o zemi původu stěžovatelek
a jejich porovnáním s proměňujícími se tvrzeními stěžovatelky a) vyvodil správné závěry
o nevěrohodnosti jejího tvrzení.
Další námitky stěžovatelky se vztahují k odůvodnění zamítavého rozhodnutí žádosti
o azyl. Stěžovatelka se domnívá, že žalovaný neměl zkoumat relevanci všech forem mezinárodní
ochrany. Vyvozují to z judikatury Nejvyššího správního soudu. Předně je nutné poznamenat,
že v této části je kasační stížnost vnitřně rozporná. Na jedné straně vytýká správnímu orgánu,
že se dostatečně nezabýval všemi okolnostmi a na straně druhé vyčítá žalovanému, že všechny
formy mezinárodní ochrany posuzoval. Takový myšlenkový pochod je možné chápat spíše
jako nedostatek relevantních námitek a kasačních důvodů. K samotné věci Nejvyšší správní soud
konstatuje, že postup žalovaného byl naprosto správný. Názor prezentovaný v citovaném
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 – 74 byl totiž
překonán usnesením rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 –
107. Rozšířený senát se v daném rozhodnutí vymezil proti dřívějšímu názoru a uvedl, že „Žádost
o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností, které žadatel uvede či které
ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany, které se k těmto
skutečnostem vztahují. Zamítnout žádost podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, může správní orgán
jen tehdy, nepřichází-li v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany; tento závěr musí v rozhodnutí
odůvodnit.“ Rozhodnutím rozšířeného senátu jsou ostatní senáty Nejvyššího správního soudu
vázány a v tomto ohledu je tak již judikatura zdejšího soudu zcela jednotná. V podrobnostech
lze pro stručnost na uvedené rozhodnutí rozšířeného senátu odkázat. Žalovaný tedy postupoval
v souladu s aktuální judikaturou zdejšího soudu a v žádném případě nezatížil své rozhodnutí
vadou, pokud zkoumal všechny formy mezinárodní ochrany, přestože žádost byla zamítnuta
jako zjevně nevěrohodná.
Poslední námitka se dotýká použití zásady „non-refoulement“. Dle stěžovatelky
se žalovaný nedostatečně zabýval aplikací uvedené zásady, ačkoli její použití vychází z Úmluvy
o právním postavení uprchlíků (dále jen „Ženevská úmluva“) a má tak aplikační přednost.
S obdobnými otázkami se Nejvyšší správní soud již dříve opakovaně vypořádal. Především
je nutné poznamenat, že Ženevská úmluva se vztahuje toliko k uprchlíkům, které je nutné
od azylantů důsledně oddělovat. Potom platí teze vyslovená v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, kde se uvádí, že „Zdejší soud není povolán k tomu,
aby stavěl napevno, zda stěžovatelka je či není uprchlíkem ve smyslu definice Ženevské úmluvy; k takovému
úsudku a závazné deklaraci statusu uprchlíka již ostatně není zákonem povolán ani žalovaný; tomuto soudu
je však zcela zjevným, že stěžovatelka opravdu během celého správního a soudního řízení neuvedla nic,
co by naznačovalo, že by mohla být uprchlíkem ve smyslu této definice. Za takové situace, kdy stěžovatelka
neuváděla žádné důvody nasvědčující, že by mohla být uprchlíkem, žalovaný nepochybil, pokud se nezabýval
možností, že by jím být mohla, a tedy že by se na ni mohla vztahovat Ženevská úmluva včetně svého čl. 33 odst. 1
a že by mohlo protiřečit mezinárodním závazkům ČR vyplývajícím z této úmluvy vydat ji zpět do její země
původu. Nic navíc nenaznačovalo ani tomu, že by stěžovatelka po svém návratu mohla být vystavena skutečnostem
uvedeným v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, a přezkoumání její situace pohledem tohoto ustanovení by tak bylo
zjevně nadbytečné (…)“. Na závěr lze podotknout, že jistou paralelu k zásadě „non-refoulement“
dle Ženevské úmluvy je možné vysledovat v ustanoveních týkajících se doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu (ačkoli je zde několik významných rozdílů – podrobněji viz komentář
k ustanovení §14a v Kosař, D. - Molek, P. - Honusková, V. - Jurman, M. - Lupačová, H.: Zákon
o azylu, Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010). Právě ve vztahu k doplňkové ochraně byla
žádost stěžovatelek přezkoumávána, ale důvody pro její udělení žalovaný neshledal. Krajský soud
i Nejvyšší správní soud závěry jeho rozhodnutí sdílí.
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že žádný z okruhů tvrzení stěžovatelky
nezpochybňuje přesvědčivost odpovědí citované judikatury na všechny námitky podávané
v kasační stížnosti. Ve vztahu k ochraně veřejného subjektivního práva obou stěžovatelek
ani z hlediska výkladu právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů
neobsahuje nyní posuzovaný případ nic, co by vyvolávalo potřebu vyslovit jiný právní názor
k určitému typu případů či právních otázek, než jaký vyplývá z rozsáhlé citované judikatury.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou
splněny a kasační stížnost žalobkyň podle §104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatelek ovšem náleží dle §35 odst. 8
s. ř. s. odměna za poskytnutí právních služeb, a to v rozsahu dle §11 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), za jeden úkon právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. písemné podání
nebo návrh ve věci samé spočívající v doplnění kasační stížnosti, ve výši 3.100 Kč, a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3
advokátního tarifu. Podle §12 odst. 4 advokátního tarifu v případě zastoupení obou stěžovatelek
se jedná o částku 2 x 3.100 – 20%, tedy 4.960 Kč (jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě
dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní
odměna snížená o 20 %) + 300 Kč, dohromady 5.260 Kč. Protože je ustanovená advokátka plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané
hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, §35 odst. 8 s. ř. s. Částka daně
z přidané hodnoty vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí
1.105 Kč. Ustanovené zástupkyni je proto přiznána náhrada nákladů v celkové výši 6.065 Kč.
Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese stát - §35 odst. 8 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Průchou v právní věci
žalobkyň: a) L. H., b) A. S., zastoupené JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou se sídlem
Jakubská 1, Brno, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného č.j. OAM-44/LE-LE05-ZA14-2012, ze dne 12. 3. 2012, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2012,
č. j. 41 Az 4/2012 - 65,
takto:
Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2013, č. j. 3 Azs 4/2013 - 37,
ve výroku III. správně zní:
„Ustanovené advokátce stěžovatelek JUDr. Pavle Plašilové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 6.365 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení
stěžovatelek nese stát.“
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 12. 6. 2013 navrhla ustanovená advokátka JUDr. Pavla Plašilová opravu
zřejmé nesprávnosti spočívající v chybně vypočtené odměně, která jí náleží za zastupování
žalobkyň v řízení o kasační stížnosti. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 6. 2013, č. j. 3 Azs 4/2013 - 37, konkrétně z části týkající se náhrady nákladů řízení, vyplývá,
že ustanovené advokátce zástupkyň náleží odměna za zastupování ve výši 5.260 Kč zvýšená
o daň z přidané hodnoty, která činí 1.105 Kč. Díky chybě v počtech však byla celková částka
vypočtena na 6.065 Kč, ačkoli správně má být 6.365 Kč.
Vzhledem k tomu, že ve výroku III. předmětného usnesení byla uvedena chybně
vypočtená výše odměny, která uvedené advokátce náleží, byla uvedená zjevná nesprávnost
ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s. opravena tímto usnesením.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu