ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.136.2012:16
sp. zn. 4 Ads 136/2012 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Ing. J.
G., zast. JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem, se sídlem Sadová 553/8, Ostrava - Moravská
Ostrava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.
12. 2012, č. j. 18 Ad 33/2012 - 23.
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1.] Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne
29. 3. 2012, č. X byl žalobci přiznán od 1. 1. 2010 starobní důchod podle ustanovení §29 písm. a)
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zdp“) v platném znění, ve výši 20.657
Kč měsíčně s tím, že dle nařízení vlády č. 281/2010 Sb. se od lednové splátky důchodu v roce
2011 zvyšuje procentní výměra starobního důchodu na 19.208 Kč a základní výměra starobního
důchodu na 2.230 Kč, takže žalobci od tohoto data celkem náleží 21.438 Kč měsíčně. Dle
vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2011 Sb., se od lednové splátky důchodu
v roce 2012 zvyšuje procentní výměra na 19.516 Kč měsíčně a základní výměra na 2.270 Kč
měsíčně, takže celkem náleží 21.786 Kč. V odůvodnění žalovaná uvedla, že výše důchodu se
skládá ze základní a procentní výměry, přičemž základní výměra činila ku dni přiznání dávky
2.170 Kč měsíčně. Procentní výměra důchodu se stanoví procentní sazbou z výpočtového
základu (dále jen „VPZ“), který činí 18.673 Kč. Jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu
základu ve výši 59.222 Kč za roky 1986 až 2009. Procentní výměra ku dni vzniku nároku
na důchod za 39 roků pojištění pak 58,50 % VPZ, tj. 10.924 Kč. Zvýšení procentní výměry
za 2460 dnů pojištění získaných po vzniku nároku na starobní důchod o 40,50% výpočtového
základu činí 7.563 Kč; výše procentní výměry tak dosahuje částky 18.487 Kč měsíčně. Žalovaná
provedla srovnání procentní výměry důchodu s její výší vypočtené podle zákona č. 100/1988 Sb.
a jelikož ta by činila jen 5.100 Kč měsíčně, rozhodla, že žalobci náleží procentní výměra ve výši
18.487 Kč měsíčně. Uvedla dále, že vyměřovací základ za rok 2008 byl omezen na maximální
vyměřovací základ pro pojistné stanovený pro tento rok.
[2.] V námitkách proti tomuto rozhodnutí žalobce zdůraznil, že odpracoval více jak 15 let
v preferované pracovní kategorii v hlubinných dolech s označením I.AA, dosáhl nejvyšší
přípustné expozice a zaměstnání v hornictví ukončil dne 30. 9. 1992. Dovozoval, že splňoval
podmínky nároku na starobní důchod podle nařízení vlády ČSFR č. 557/1990 Sb.,
o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, a to k datu dosažení věku
50 let, tedy k 5. 4. 1998. Tato skutečnost pak zásadním způsobem ovlivní výši procentní výměry
za dobu pojištění po vzniku nároku na tento důchodu, která by měla činit nikoli 40,50% VPZ,
ale 70% VPZ. Po vzniku nároku na dávku totiž pracoval a byl pojištěn po dobu nejméně
4288 dnů, a nikoli žalovanou uznaných 2463 dnů.
[3.] Rozhodnutím ze dne 14. 5. 2012, č. X, zamítla žalovaná žalobcovy námitky a napadené
rozhodnutí o přiznání starobního důchodu potvrdila. Dospěla k závěru, že přezkoumávané
rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a bylo jím zcela vyhověno žádosti
účastníka řízení podané dne 22. 2. 2012 na Okresní správě sociálního zabezpečení v Ostravě
s požadovaným datem přiznání dávky 1. 1. 2010. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce nepodal
žádost o starobní důchod podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb., ale požádal o starobní důchod
podle ustanovení §29 odst. 1 zdp, lze jím podané námitky chápat jen jako úpravu starobního
důchodu podle ustanovení §76a zdp, který stanoví, že procentní výměra starobního důchodu
přiznávaného po 30. 6. 2006 pojištěncům, jejichž důchodový věk byl stanoven podle §74a odst. 1
nebo §76 odst. 1 zdp, a pojištěncům, kteří vykonávali před 1. 1. 1993 alespoň po dobu 15 let
zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech (popřípadě 10 let,
jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech), které bylo podle předpisů účinných před tímto
dnem zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorii zakládající nárok na starobní důchod při
dosažení věku aspoň 55 let, se zvyšuje ode dne přiznání tohoto důchodu podle předpisů o
zvýšení důchodů, které nabyly účinnosti v období od 1. 1. 1996 do dne, který předchází dni, od
něhož se přiznává tento důchod. Zvýšení podle věty první však spolu s procentní výměrou
důchodu nesmí přesáhnout nejvyšší výměru, která se stanoví tak, že nejvyšší částka výše důchodu
podle §4 odst. 1 věty druhé zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů
přiznávaných v roce 1995, se zvýší podle předpisů o zvýšení důchodů, které nabyly účinnosti
v období od 1. 1. 1996 do dne, který předchází dni, od něhož se přiznává starobní důchod.
Zvýšení podle věty první a věty druhé se pak stanoví tak, jako kdyby starobní důchod byl přiznán
ke dni 31. 12. 1995. Z dikce tohoto ustanovení je podle žalované zřejmé, že ke zvýšení starobního
důchodu nemůže dojít před dosažením 55. roku věku, tj. v případě žalobce v období od dosažení
50 let věku (5. 4. 1998). Ze spisového materiálu je tak zřejmé, že nárok na starobní důchod mu
vznikl dosažením věku 55 let, tj. ku dni 5. 4. 2003 a nikoli ku dni 5. 4. 1998. Z osobního listu
důchodového pojištění ze dne 20. 3. 2012 vyplývá, že po vzniku nároku na starobní důchod, tj.
po dni 5. 4. 2003 získal celkem 2463 dnů pojištění, které mu byly řádně při výpočtu starobního
důchodu zhodnoceny; proto nelze jeho námitkám vyhovět.
[4.] Ve včas podané žalobě opakoval žalobce argumentaci uplatněnou již v námitkovém řízení
a navíc zdůraznil, že žalovaná si nemůže a ani nesmí k jeho tíži interpretovat skutečnost, že
žádost o starobní důchod s ním byla sepsána podle §29 odst. 1 zdp a nikoliv podle nařízení vlády
č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům; žalobce
totiž požádal o přiznání starobního důchodu bez odkazu na jakýkoli předpis či jeho ustanovení
a doložil žalované soubor dokladů svědčících o splnění podmínek pro nárok na důchod podle
nařízení vlády č. 557/1990 Sb. Vyslovil přesvědčení, že měl být odbornými pracovníky místně
příslušného pracoviště okresní správy sociálního zabezpečení poučen o „rozdílech v žádosti
o přiznání starobního důchodu“. Současně poukázal na to, že §4 zákona č 76/1995 Sb.
(o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1995 – pozn. NSS) nelze
interpretovat způsobem uplatněným žalovanou, a to nejen proto, že dikce dotčeného ustanovení
k tomu nedává prostor, ale také proto, že by tím byla porušena zásada, že pojištěnec má právo
vždy na dávku pro něho nejvýhodnější. Navíc žalovaná nemůže svými rozhodnutími omezovat
výši nároku účastníka uplatněním retroaktivního ustanovení. Vyslovil přesvědčení, že mu nárok
na starobní důchod vznikl dovršením věku 50 let, a pokud od uvedeného data dále pracoval až do
podání žádosti o přiznání dávky, činil tak se záměrem zvýšit si výši procentní výměry za dobu
dalšího pojištění. Navrhoval, aby soud rozhodnutí žalované zrušil a současně mu přiznal náhradu
nákladů řízení.
[5.] Ve vyjádření k žalobě setrvala žalovaná na svém stanovisku, že žalobcem prokázaná
odpracovaná doba pojištění (dříve zaměstnání) nebyla vykonávána v rozsahu I.AA pracovní
kategorie zakládající nárok na starobní důchod již 50 letech věku, nýbrž až dosažením věku 55 let
podle §21 odst. 1 písm. c) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Citovala podmínky
nároku na starobní důchod podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb., uvedené v §1 a §2 tohoto
předpisu. Konstatovala, že podle potvrzení o skutečnostech rozhodných pro vznik nároku
vydaného organizací OKD, a. s. Ostrava – Mariánské hory, odpracoval žalobce v době
od 15. 8. 1972 do 31. 12. 1978 a od 1. 1. 1981 do 30. 9. 1992 celkem 6621 dnů v profesi revírník,
zařazené pod č. resortního seznamu 01 07 01 do I.AA pracovní kategorie, nejvyšší přípustnou
expozici 100% dosáhl ve 12. měsíci roku 1991 (překročil na 105 %) a výkon vybraného
zaměstnání v hornictví skončil 30. 9. 1992. Nařízení vlády č. 557/1990 Sb. přitom v §1 odst. 1
požaduje skončení výkonu vybraného zaměstnání v hornictví do 31. 3. 1991. Žalobci tudíž nárok
na starobní důchod podle uvedeného předpisu nevznikl.
[6.] Krajský soud v Ostravě po provedení důkazu dávkovým spisem žalované a v něm
založených dokladů přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů
a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Citoval obsah výše uvedeného potvrzení
o skutečnostech rozhodných pro vznik nároku na starobní důchod poskytovaný podle nařízení
vlády ČSFR ze dne 30. 11. 1990 o mimořádném poskytování starobního důchodu některým
horníkům, podle něhož byl žalobce zaměstnán v závodu Šverma této organizace od 15. 8. 1972
do 31. 12. 1978, a v této době odpracoval v pracovní kategorii I.AA jako revírník 2330 dnů, a dále
od 1. 1. 1981 do 30. 9. 1992 jako revírník v I.AA pracovní kategorii dalších 4291 dnů, celkem tedy
6621 dnů. Dle téhož potvrzení dosáhl v prosinci 1991 100% nejvyšší přípustné expozice a ke dni
ukončení pracovního poměru 105% nejvyšší přípustné expozice. Výkon vybraného zaměstnání
v hornictví (I.AA pracovní kategorie) ukončil dne 30. 9. 1992. Potvrzení obsahuje poznámku
„odchod dle vyhl. 1991-naplnění NPE“. Krajský soud dovodil, že žalobce splnil podmínku
potřebné doby zaměstnání ve vybraných zaměstnání v hornictví podle citovaného nařízení vlády,
nicméně nejvyšší přípustné expozice dosáhl v prosinci 1991 a výkon vybraného zaměstnání
v hornictví, tj. revírníka č. resortního seznamu 01 07 01-I.AA, ukončil dne 30. 9. 1992, tedy
nikoliv do požadovaného data 31. 3. 1991. K tomuto datu také ještě nedovršil 100% naplnění
nejvyšší přípustné expozice. Zásadní žalobní námitka, že žalobce splnil podmínky uvedené
v nařízení vlády č. 557/1990 Sb., je tudíž nedůvodná. Podle závěru krajského soudu žalobce
nemá nárok na starobní důchod podle citovaného nařízení vlády a žalovaná nepochybila, když
mu přiznala starobní důchod podle ustanovení §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., vycházejíc
z toho, že věkovou podmínku nároku na tuto dávku splnil až v 55 letech věku a od tohoto data
mu náleží příslušné zvýšení dávky za dobu pojištění po vzniku nároku na ni. Na tomto závěru
nemůže podle krajského soudu nic změnit skutečnost, že žalobce nebyl při sepisu žádosti o dávku
poučen o právních důsledcích pojištěncem vyslovených požadavků nároku na starobní důchod,
resp. to, jak tyto skutečnosti interpretovala žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
[7.] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost
s odkazem na ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), když má za to, že rozsudek vychází z nesprávného právního názoru,
že stěžovatel nesplnil podmínky nároku na přiznání mimořádného starobního důchodu ve smyslu
nařízení vlády č. 557/1990 Sb. Krajský soud sice připustil, že splňuje podmínku uvedenou v §2
odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení, tedy že byl zaměstnán ve vybraných zaměstnání v hornictví
více jak 15 let, avšak další dvě kumulativní podmínky vyhodnotil jako nesplněné, neboť
v termínu do 31. 3. 1991 neukončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví a ve stejném
termínu nenaplnil podmínku nejvyšší přípustné expozice. Tento výklad však podle stěžovatele
odporuje ustanovení §3 citovaného předpisu, které stanoví, že občan, který nesplnil
do 31. 3. 1991 podmínky stanovené v §2 odst. 1 písm. a) nebo b), má nárok na starobní důchod,
jestliže splnil chybějící podmínku a skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví do
31. 12. 1992. Protože z potvrzení zaměstnavatele OKD, a. s. Ostrava jednoznačně vyplývá,
že stěžovatel dosáhl nejvyšší přípustné expozice v prosinci 1991 a výkon vybraného zaměstnání
v hornictví skončil dne 30. 9. 1992, tedy v termínu do 31. 12. 1992, je zřejmé, že kumulativní
podmínky pro přiznání mimořádného starobního důchodu podle zmiňovaného nařízení vlády
stěžovatel splnil. Tato skutečnost je podle stěžovatele rozhodující pro výsledek přezkumu
správního rozhodnutí žalované soudem a naplňuje důvody kasační stížnosti. Stěžovatel
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
[8.] Žalovaná se podle obsahu spisu ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9.] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s.
[10.] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11.] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť dovozuje nezákonnost rozsudku krajského
soudu pro nesprávné posouzení předmětné právní otázky. Podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
byl krajským soudem aplikován nesprávný právní názor, nebo byl sice aplikován správný právní
názor, ale tento byl nesprávně vyložen.
[12.] Nutno dodat, že v kasační stížnosti stěžovatel odkazuje též na důvody uvedené
pod písm. b) a d) §103 odst. 1 s. ř. s., aniž by uvedl, v čem vady řízení před správním orgánem
či v řízení před soudem v těchto ustanoveních uvedených, spatřuje. Protože Nejvyšší správní
soud nezjistil ze spisu žádné skutečnosti v těchto ustanoveních uvedené, zabýval se kasační
stížností jen z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[13.] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a to i přesto, že krajský soud pominul stěžovatelem připomínané
ustanovení §3 nařízení vlády č. 557/1990 Sb.
[14.] Z obsahu dávkového spisu bylo zjištěno (a mezi účastníky je ostatně nesporné),
že žalobce, který je narozen X, podal dne 22. 2. 2012 žádost o starobní důchod s datem přiznání
od 1. 1. 2010. V žádosti je jako druh důchodu uvedeno: S-starobní důchod. Žalovaná o této
žádosti rozhodla rozhodnutím ze dne 29. 3. 2012, č. X, jehož obsah je uveden v rekapitulační
části tohoto rozsudku, přičemž za den vzniku nároku na tento důchod považovala den 5. 4. 2003,
kdy stěžovatel dosáhl věku 55 let. Z evidenčních listů důchodového pojištění přitom vyplývá, že
k uvedenému dni činila celková doba pojištění stěžovatele 39 roků a 137 dnů (po snížení náhradní
doby pojištění na 80% z celkové doby pojištění pak 14357 dnů, tj. 39 roků a 122 dnů). Další doba
pojištění po uvedeném datu činila 2463 dnů. Z obsahu potvrzení o skutečnostech rozhodných
pro vznik nároku na starobní důchod poskytovaný podle nařízení vlády ČSFR ze dne 30. 11.
1990, o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům (č. 557/1990 Sb.),
vydaného OKD, a. s. – provozovna Spisovna, oddělení osobní a mzdové evidence, byl stěžovatel
zaměstnán u této organizace, závodu Šverma v Ostravě od 15. 8. 1972, přičemž od tohoto data
do 31. 12. 1978 vykonával činnost označenou jako revírník s pořadovým číslem resortního
seznamu 01 07 01-I.AA v počtu 2330 dnů, v období od 1. 1. 1981 do 30. 9. 1992 v počtu 4291
dní, takže celkový počet kalendářních dní ve vybraných zaměstnání v I.AA pracovní kategorii
činil 6221 dní (tj. 18 roků a 31 dní). Totéž oddělení organizace pak stěžovateli potvrdilo, že odešel
ze zaměstnání pro naplnění nejvyšší přípustné expozice podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. s tím, že
výkon vybraného zaměstnání v hornictví skončil dne 30. 9. 1992. Nejvyšší přípustné expozice
100% dosáhl v prosinci 1991, a ku dni skončení vybraného zaměstnání v hornictví dosáhl 105%
nejvyšší přípustné expozice. Z osobního listu důchodového pojištění, jehož obsah stěžovatel
nezpochybňuje, vyplývá, že byl po skončení zaměstnání v hornictví nadále zaměstnán až do 31.
12. 2009, tedy do data předcházejícího dni, od něhož požádal o přiznání starobního důchodu.
[15.] Z uvedené rekapitulace je patrno, že pro posouzení stěžovatelova nároku na starobní
důchod je nutno vyřešit zejména tři okruhy otázek. Zaprvé, zda stěžovateli vznikl nárok na
starobní důchod v 50 letech věku podle nařízení vlády ČSFR č. 557/1990 Sb. Zadruhé, pokud
ano, zda může nárok na tento důchod úspěšně uplatnit i v době, kdy mu již vznikl nárok na
starobní důchod podle §29 zákona o důchodovém pojištění (a na něj navazujících ust. §74
a násl. téhož zákona) a zda okolnost, podle kterého z předpisů byl důchod přiznán, má vliv na
výši dávky či nikoliv. Zatřetí, pokud mu nárok vznikl v 50 letech věku, zda mu v případě, že po
vzniku nároku na starobní důchod vykonával výdělečnou činnost a nepobíral přitom starobní
důchod ani invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně (podle dřívější právní úpravy – před
1. 1. 2010 – plný invalidní důchod), náleží zvýšení procentní výměry důchodu podle §34 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění i za dobu od 50 do 55 let věku, popř. zda je pro něho příznivá
úprava výše důchodu podle §76a téhož zákona.
[16.] Nejvyšší správní soud pokládá v prvé řadě za vhodné připomenout právní úpravu režimu
pracovních kategorií, jak se vyvíjela v době, kdy stěžovatel pracoval u zaměstnavatele Ostravsko-
karvinské doly. Jedná se o období počínající rokem 1972, v jehož průběhu stěžovatel zaměstnání
u výše uvedeného zaměstnavatele započal. Nejvyšší správní soud tak činí především s ohledem na
jednu z námitek žalované, že stěžovatel v preferované pracovní kategorii označené I.AA
neodpracoval dobu potřebnou pro vznik nároku na starobní důchod podle nařízení vlády
č. 557/1990 Sb., v 50 letech věku.
[17.] Pracovní kategorie byly tehdy upraveny zákonem č. 101/1964 Sb., účinným od 1. 7. 1964.
V ustanovení §5 tohoto zákona bylo uvedeno, že do I. pracovní kategorie patří zaměstnání
v hornictví pod zemí v hlubinných dolech, zaměstnání členů leteckých posádek a pracovníků
soustavně činných v letadlech za letu, zaměstnání, v nichž se vykonávají zvlášť těžké a zdraví
škodlivé práce v hutích nebo v těžkých chemických provozech, zaměstnání kesonářů a potápěčů,
zaměstnání při konečném zpracování radioaktivních surovin, zaměstnání v hornictví vykonávaná
pod spodní úrovní nadloží a na skrývce v povrchových dolech (lomech) na uhlí a na radioaktivní
suroviny. Toto ustanovení prováděla vyhláška č. 107/1964 Sb., o zařazování zaměstnání do
I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení.
[18.] Obdobný model fungování pracovních kategorií převzala i následná právní
úprava v zákoně č. 121/1975 Sb. [§12 odst. 1 písm. a), 3 tohoto zákona] a nařízení vlády
č. 136/1975 Sb., o zařazování do I. a II. pracovní kategorie pro účely sociálního zabezpečení.
Za účinnosti této právní úpravy byl vydán zákon č. l. 73/1982 Sb., o změnách zákona o sociálním
zabezpečení, který do ustanovení §12 odst. 1, písm. a) č. 1 a 2 zákona č. 121/1975 Sb., vnesl
změnu v tom smyslu, že zaměstnání vykonávaná v hornictví rozdělil na zaměstnání v hornictví se
stálým pracovištěm v podzemí a ostatní zaměstnání v hornictví vykonávaná v podzemí
hlubinných dolů. V souvislosti s tím se poprvé objevil pojem „zaměstnání v hornictví se stálým
pracovištěm v podzemí hlubinných dolů“ a rozlišení zaměstnání na kategorie I. AA a I. A.
Nařízení vlády č. 74/1982 Sb., o některých úpravách v nemocenském pojištění a důchodovém
zabezpečení pracujících v hornictví (jeho příloha č. 1) pak obsahovala seznam vybraných
zaměstnání v hornictví. Do zvlášť zvýhodněné I. pracovní kategorie v hornictví (I. AA) byla
zařazena zaměstnání dělníků a technickohospodářských pracovníků, jejichž stálé pracoviště bylo
v podzemí hlubinných dolů, a kteří tak byli trvale vystaveni mimořádně obtížným důlním
pracovním podmínkám. Pracovní kategorie pak byly zachovány i po přechodu na novou právní
úpravu sociálního zabezpečení s účinností od 1. 10. 1988 (zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení a nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnanců do I. a II. pracovní
kategorie pro účely důchodového zabezpečení). Zákon č. 100/1988 Sb., za jehož účinnosti bylo
nařízení vlády ČSFR č. 557/1990 Sb. vydáno, ve svém §14 odst. 2 uváděl, že do I. pracovní
kategorie jsou zařazena zaměstnání, v nichž se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního
měsíce převážně práce rizikové, při kterých dochází k častým a trvalým poruchám zdraví
pracujících působením škodlivých fyzikálních a chemických vlivů, a to a) zaměstnání
v hornictvím se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, b) ostatní zaměstnání
v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných dolech, c) zaměstnání pod zemí při provádění
podzemních staveb hornickým způsobem. [Pod písmenem c) až l) pak zákon vyjmenovává další
zaměstnání zařazená do I. pracovní kategorie, avšak z jiných oborů než hornictví, takže jejich
citace by byla pro posouzení této věci nadbytečná]. Na ustanovení §14 uvedeného zákona
navazuje §15 odst. 3 téhož zákona, podle něhož zaměstnání technickohospodářských pracovníků
hlubinných dolů se zařazují do I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí
v hlubinných dolech, jestliže se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně
na pracovištích v podzemí hlubinných dolů. Doba zaměstnání v preferovaných pracovních
kategoriích měla vliv na stanovení podmínek vzniku nároku na důchod (nižší důchodový věk),
tak i na výši důchodu (zvýšení základní výměry důchodu). Podle ustanovení §1
nařízení č. 117/1988 Sb. (vydaného k provedení zmocnění v ustanovení §17 odst. 1 zákona
č. 100/1988 Sb.) se do I. pracovní kategorie se pro účely důchodového zabezpečení zařazují
zaměstnání, v nichž se za podmínek stanovených zákonem vykonávají práce uvedené v příloze
č. 1 části I tohoto nařízení. Podle §17 odst. 2 téhož nařízení jsou zaměstnáními I. pracovní
kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech ta, která jsou uvedena
v příloze č. 2 tohoto nařízení.
[19.] Seznam druhů práce uvedených v zákoně a v příloze nařízení vlády však představoval
pouze typizovaný seznam prací zařazených do preferovaných pracovních kategorií a byl dále
konkretizován na úroveň konkrétních povolání teprve příslušným resortním seznamem.
Tyto resortní seznamy byly založeny na metodě taxativního výčtu.
[20.] Systém pracovních kategorií byl zrušen až zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení
pracovních kategorií a o některých změnách v sociálním zabezpečení, účinném od 1. 6. 1992.
Novelizací ustanovení §174 a §175 zákona č. 100/1988 Sb. byl vytvořen přechodný
mechanismus, na základě něhož se zohledňovaly nároky spojené s výkonem zaměstnání v I. a II.
pracovní kategorii při rozhodování o důchodech i nadále. Nová úprava důchodového systému
po 1. 1. 1996 (po nabytí účinnosti zákona o důchodovém pojištění) reagovala na dřívější existenci
pracovních kategorií a z nich plynoucích odlišných podmínek pro vznik nároku na starobní
důchod a jeho výši v ustanoveních §71 až §76 (a na ni navazujících ust. §74a a 76a, vložených
do zákona o důchodovém pojištění novelou zákona č. 264/2006 Sb., s účinností od 1. 7. 2006).
Podle ustanovení §74 zákona o důchodovém pojištění tak platí, že „nároky na snížení věkové hranice
pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené
doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány do 31. prosince 2018.
Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za
důchodový věk.“
[21.] Zmíněné ustanovení §74 zákona o důchodovém pojištění tedy zaručuje zachování dříve
upravených nároků při snížení důchodového věku ve vazbě na dříve odpracované doby ve
zvýhodněné pracovní kategorii, tj. ponechává po dobu dalších 23 let občanům, kteří vykonávali
stanovenou dobu zaměstnání zařazeného do roku 1992 v preferované pracovní kategorii,
možnost získání starobního důchodu při tehdy stanoveném nižším důchodovém věku; přebírá
tak garanci, k níž se stát zavázal v souvislosti s rušením preferovaných pracovních kategorií
zákonem č. 235/1992 Sb. Určitou obdobou tohoto ustanovení je §76 téhož zákona, vztahující se
k užšímu okruhu pracovníků.
[22.] Jedním z dříve platných předpisů tyto nároky upravujících bylo totiž nařízení vlády ČSFR
č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, ve znění
zákona č. 578/1991 Sb. Podle ustanovení §1 odst. 1 citovaného nařízení jde o občany, kteří
vykonávali vybraná zaměstnání v hornictví, byli zaměstnání nejméně 25 roků a dosáhli věku 50 let
do 31. 12. 2000, přičemž podle odst. 2 téhož ustanovení se vybranými zaměstnáními v hornictví
pro účely tohoto nařízení rozumějí zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým
pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech uvedená pod č. 1 až 7 a 11 v příloze č. 2 nařízení
vlády ČSFR č. 117/1988 Sb. o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely
důchodového zabezpečení. Za doby zaměstnání I. pracovníka kategorie v hornictví se stálým
pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech se pro účely tohoto nařízení považují: a) doba výkonu
zaměstnání uvedeného v odstavci 2, a b) doby uvedené v §18 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb.
a v §5 odst. 1 písm. a) až f) nařízení vlády č. 117/1988 Sb., jestliže jsou obklopeny dobou výkonu
zaměstnání uvedeného v odst. 2 (§1 odst. 3 nařízení vlády ČSFR č. 557/1990 Sb.). Vybranými
zaměstnáními v hornictví, uvedenými pod č. 1 až 7 a 11 přílohy č. 2 k již zmíněnému nařízení
vlády jsou pak tato zaměstnání: 1) důlní elektromontér, 2) důlní zámečník, 3) horník – dělník,
vrtný dělník, vzorkař, dělník v geologickém průzkumu, karotážník, 4) horník, vrtač, střelmistr,
strojník báňského zařízení (s obsluhou pod zemí), 5) báňský záchranář, 6) žák středního
odborného učiliště hornického, 7) revírník, mistr důlní, vrtmistr, směnový technik, mechanik –
elektromechanik úseku, mistr strojní a elektroúdržby v dole, 11) skladní výbušnin v dole; podle
§18 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. se pak jako doba takového zaměstnání započítává
z náhradních dob jen doba, po kterou měl občan nárok na nemocenské nebo podporu při
ošetřování člena rodiny.
[23.] Podle §2 odst. 1 citovaného nařízení vlády má občan uvedený v §1 odst. 1 téhož nařízení nárok
na starobní důchod, jestliže a) byl zaměstnán nejméně 15 roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví, b) dosáhl
nejvyšší přípustné expozice a c) skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví do 31. 3. 1991.
[24.] Podle druhé odstavce téhož ustanovení má občan nárok na starobní důchod, jestliže
a) byl zaměstnání nejméně 10 roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových dolech,
b) překročil nejvyšší přípustnou expozici (§4 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb., ve znění zákona
č. 160/1989 Sb. o zvláštním příspěvku horníkům)
c) skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech do 31. 12. 1990 v souvislosti se
snížením nejvyšší přípustné expozice.
[25.] Ustanovení §3 téhož nařízení posléze zachovává nárok na starobní důchod i občanu
uvedenému v §1 odst. 1, který do 31. 3. 1991 nesplnil podmínku stanovenou v §2 odst. 1 písm. a) nebo
písm. b), jestliže splnil chybějící podmínku a skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví do 31. 12. 1992.
[26.] Na tomto místě je nutno citovat výše zmíněné ustanovení §76 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, podle něhož nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní
důchod podle nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. 557/1990 Sb., o mimořádném
poskytování starobního důchodu některým horníkům, zůstávají zachovány do 31. prosince 2000. Ustanovení
§74 věty druhé platí zde obdobně. Výše starobního důchodu podle věty první se stanoví podle tohoto zákona
s tím, že pro výši a výplatu tohoto důchodu platí §37 a §71 odst. 1 a 4 obdobně. Výše procentní výměry
starobního důchodu podle věty první se zvyšuje podle §34 odst. 2 po dosažení 55 let věku. Nárok na snížení
věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchodu podle předpisu uvedeného ve větě první vzniká též
pojištěncům, kteří dosáhli 50 let do 31. 12. 2010, pokud splňují ostatní podmínky stanovené v tomto předpisu;
přitom se nevyžaduje, aby ke splnění podmínek stanovených v §2 odst. 2 písm. c) tohoto předpisu došlo
v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poživatel starobního
důchodu přiznaného podle odstavce 1 nemá nárok na starobní důchod podle tohoto zákona.
[27.] Z výsledků až dosud provedeného dokazování je zřejmé a mezi účastníky ostatně
nesporné, že stěžovatel vykonával vybrané zaměstnání v hornictví po dobu více než 15 roků,
celkem byl zaměstnán více než 25 roků a dosáhl věku 50 let do 31. 12. 2000 (dosáhl tohoto věku
5. 4. 1998). Jak Nejvyšší správní soud ověřil z obsahu v dávkovém spise založeném dokumentu –
Potvrzení o skutečnostech rozhodných pro vznik nároku na starobní důchod poskytovaný podle
nařízení vlády ČSFR č. 557/1990 Sb., vydaného OKD, a. s., provozovnou Spisovna, vykonával
stěžovatel vybrané zaměstnání v hornictví v době od 15. 8. 1972 do 31. 12. 1978, a od 1. 1. 1981
do 30. 9. 1992 v I.AA pracovní kategorii v rozsahu celkem 6621 dnů, tedy 18 roků a 31 dnů
(nikoliv jak žalovaná v napadeném rozhodnutí nesprávně uvádí 16 roků a 36 dnů). Zaměstnání
revírníka patří mezi zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm
pod zemí v hlubinných dolech uvedených pod číslem 1 až 7 a 11 v příloze č. 2 nařízení vlády
č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového
zabezpečení; revírník je zařazen pod číslem 7 citované přílohy vedle mistra důlního, vrtmistra,
směnového technika, mechanika a elektromechanika úseku, mistra strojní a elektroúdržby v dole.
Podmínku výkonu vybraného zaměstnání v hornictví po stanovenou dobu (ve smyslu §1 odst. 1
a 2 a §2 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 557/1990 Sb.)., tudíž stěžovatel nepochybně splňuje.
[28.] Pro posouzení otázky, zda stěžovateli vznikl nárok na starobní důchod podle nařízení
vlády č. 557/1990 Sb., v 50 letech věku pak zbylo posoudit, zda splňuje další v nařízení vlády
kumulativně uvedené podmínky, kterými je skončení výkonu vybraného zaměstnání v hornictví
do zákonem stanoveného data a dosažení nejvyšší přípustné expozice (rovněž do zákonem
stanoveného data). Krajský soud v Ostravě, vycházeje pouze z textu §2 odst. 1 citovaného
nařízení vlády (které se vztahuje na řešenou věc, neboť druhý odstavec téhož ustanovení
upravuje nárok na starobní důchod pracovníků ve vybraných zaměstnání v hornictví v uranových
dolech, což není případ stěžovatele) a vzhledem k tomu, že stěžovatel ukončil výkon vybraného
zaměstnání v hornictví dne 30. 9. 1992, dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání starobního
důchodu podle citovaného ustavení nesplňuje, neboť neukončil výkon preferovaného zaměstnání
do požadovaného data 31. 3. 1991 a nedosáhl nejvyšší přípustné expozice. Krajský soud však
zcela pominul ustanovení §3 citovaného nařízení vlády, které přesně dopadá na stěžovatelovu
situaci, neboť chybějící podmínky stěžovatel splnil do 31. 12. 1992; výkon vybraného zaměstnání
v hornictví skončil 30. 9. 1992 a nejvyšší přípustné expozice dosáhl v prosinci 1991.
[29.] Z uvedených důvodů je zřejmé, že se krajský soud mýlí v závěru, že stěžovatel podmínky
pro přiznání starobního důchodu podle nařízení vlády České a Slovenské Federativní republiky
č. 557/1990 Sb., ku dni dosažení věku 50 let, tj. ku dni 5. 4. 1998, nesplňoval. Nejvyšší správní
soud je přesvědčen, že pokud by stěžovatel k uvedenému datu tehdy o takový důchod požádal,
musel by mu být nepochybně přiznán. Tím je dána odpověď na první Nejvyšším správním
soudem si položenou otázku.
[30.] Dále bylo nutno vyřešit otázku, zda je pro posouzení věci podstatné, podle jakého
předpisu stěžovatel uplatnil nárok na starobní důchod v době, kdy mu již vznikl nárok na něj
podle §29 zákona o důchodovém pojištění (a v daném případě na něj navazujících ustanovení
§74 a násl. téhož zákona) a s tím související otázku, zda vůbec okolnost, podle kterého předpisu
byl důchod přiznán, má vliv na výši dávky či nikoli. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že zákon
o důchodovém pojištění ani nařízení vlády č. 557/1990 Sb., neobsahuje ustanovení, jímž by bylo
zakázáno přiznat starobní důchod pojištěnci podle opakovaně zmiňovaného nařízení vlády za
okolností výše popsaných. Ustanovení §76 odst. 2 zdp pamatuje pouze na situaci opačnou, když
uvádí, že poživatel starobního důchodu přiznaného podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb., nemá
nárok na starobní důchod podle tohoto zákona. Platí tedy, že poživateli starobního důchodu
přiznaného podle citovaného nařízení vlády nevznikne nárok na jiný typ tohoto důchodu podle
zdp. Platí to jak pro důchody, které byly podle tohoto nařízení vlády přiznány před 1. 1. 1996, tak
i pro ty, které byly či budou přiznány podle tohoto nařízení po 31. 12. 1995, tedy po účinnosti
zdp. Opačnou situaci, tedy nemožnost přiznání starobního důchodu podle nařízení vlády (při
splnění podmínek nároku na něj) v době, kdy již pojištěnci vznikl nárok na starobní důchod
podle §29 zdp (což v případě stěžovatele znamená v 55 letech věku při použití §74 zdp), zákon
neřeší. Nicméně Nejvyšší správní soud má za to, že již ze samotného názvu nařízení vlády
č. 557/1990 Sb. „o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům“ vyplývá,
že jde o zcela mimořádné opatření o poskytování starobního důchodu poměrně úzké skupině
horníků, u nichž nepříznivý vliv výkonu zaměstnání v hornictví na zdravotní stav vyvolával
nutnost přiznání dávky již od 50 roku věku. Přiznání starobního důchodu s odkazem na
opakovaně zmiňované nařízení vlády je možné jen do doby, než pojištěnec splní podmínky
nároku na tutéž dávku podle §29 zdp (starobní důchod podle §4 písm. a) zdp, když mimořádný
starobní důchod podle nařízení vlády je jen určitým druhem dříve přiznaného starobního
důchodu). Způsob výpočtu a tím i výše důchodu je v obou případech stejná, ať již proto, že
pojištěnec v době od 50 do 55 let věku zaměstnání vykonával, nebo proto, že bylo aplikováno
ustanovení §5 nařízení vlády č. 557/1990 Sb., podle něhož pro výši starobního důchodu podle tohoto
nařízení se přičítá k získané době zaměstnání doba ode dne přiznání důchodu do dosažení věku 55 let jako doba
zaměstnání III. pracovní kategorie. K tomu nutno poukázat též na ustanovení §76 odst. 1 věty třetí
zdp, podle něhož výše starobního důchodu podle věty první (tedy podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb.)
se stanoví podle tohoto zákona s tím, že pro výši a výplatu tohoto důchodu platí §37 a 71 odst. 1 a 4 obdobně.
Tím je dána odpověď na druhou Nejvyšším správním soudem řešenou otázku, totiž, že v době,
kdy již stěžovateli vznikl nárok na starobní důchod podle §29 zdp, není důvodu mu přiznávat
tentýž důchod podle nařízení vlády; tato okolnost zůstává bez vlivu na výši dávky.
[31.] Nejvyšší správní soud musel poté vyřešit třetí, pro stěžovatele stěžejní otázku, zda za
situace, kdy mu nárok na starobní důchod vznikl v 50 letech věku (§54 odst. 1 zdp), přičemž po
vzniku nároku na něj nadále vykonával výdělečnou činnost a nepobíral přitom žádnou z dávek
uvedených v §34 odst. 2 zdp, náleží zvýšení procentní výměry důchodu podle tohoto ustanovení
již od 50 let věku, eventuálně zda má nárok na úpravu výše důchodu podle §76a téhož zákona.
[32.] Podle ustanovení §34 odst. 2 zdp „výše procentní výměry starobního důchodu stanovená podle
odstavce 1 se zvyšuje pojištěnci, který splnil podmínky nároku na starobní důchod podle §29 odst. 1 nebo 3 a po
vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a nepobíral přitom starobní důchod ani invalidní
důchod pro invaliditu třetího stupně, za každých 90 kalendářních dnů této výdělečné činnosti o 1,5 % výpočtového
základu. Doba kratší než 90 kalendářních dnů, která nebyla zhodnocena podle předchozí věty jako doba
pojištění, se přičte k době pojištění získané do vzniku nároku na starobní důchod, pokud se tak získá celý rok
doby pojištění, a to v rozsahu potřebném pro toto přičtení; přitom se tato doba přičte nejprve k době pojištění
získané do vzniku nároku na starobní důchod, která se nekryje s dobou účasti pojištěnce na důchodovém spoření.
Za výkon výdělečné činnosti se pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu nepovažují doby pracovního
volna bez náhrady příjmu a neomluvené nepřítomnosti v práci a doby uvedené v §16 odst. 4 větě druhé písm. a).“
[33.] Takovéto zvýšení přiznala žalovaná stěžovateli za výdělečnou činnost vykonávanou až po
dosažení 55. roku věku a nikoliv za dobu předchozí. Nejvyšší správní soud se s tímto
posouzením žalované ztotožňuje. Pro vyřešení této otázky je podstatné znění příslušných
ustanovení nařízení vlády č. 557/1990 Sb., v souvislosti s ustanovením §76 zdp.
Podle ustanovení §6 opakovaně zmiňovaného nařízení vlády, ve znění platném
do 31. 12. 1997, platilo, že starobní důchod podle tohoto nařízení se do dosažení věku 55 let občana nezvyšuje
podle §27 (zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení), b) nevyplácí po dobu dalšího zaměstnání
po vzniku nároku na tento důchod; zaměstnáním se přitom rozumí též činnost osoby samostatně výdělečně činné.
Toto ustanovení bylo posléze zákonem č. 134/1997 Sb., zrušeno a současně byla týmž
zákonem do §76 zdp vložena věta třetí, podle níž výše procentní výměry starobního důchodu podle věty
první se zvyšuje podle §34 odst. 2 po dosažení 55 let věku. Toto ustanovení zůstalo v platnosti i k datu
vydání napadeného rozhodnutí žalované, ostatně je platné dosud. Z uvedeného vyplývá, že
stěžovateli zvýšení starobního důchodu podle §34 odst. 2 zdp za dobu jeho zaměstnání do
dosažení věku 55 let nenáleželo, neboť bylo obsaženo ve výměře důchodu samotného.
[34.] Zbylo pak posoudit, zda ve prospěch výše stěžovatelova starobního důchodu svědčí
úprava, na níž pamatuje §76a zdp. Podle naposledy uvedeného ustanovení procentní výměra
starobního důchodu, který je přiznáván po 30. červnu 2006 pojištěncům, jejichž důchodový věk byl stanoven podle
§74a odst. 1 nebo §76 odst. 1, a pojištěncům, kteří vykonávali před 1. lednem 1993 aspoň po dobu 15 let
zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech (popřípadě 10 let, jde-li o takové
zaměstnání v uranových dolech), které bylo podle předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání
I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let, se zvyšuje ode dne
přiznání tohoto důchodu podle předpisů o zvýšení důchodů, které nabyly účinnosti v období od 1. ledna 1996 do
dne, který předchází dni, od něhož se přiznává tento důchod. Zvýšení podle věty první však spolu s procentní
výměrou důchodu nesmí přesáhnout nejvyšší výměru, která se stanoví tak, že nejvyšší částka výše důchodu podle
§4 odst. 1 věty druhé zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce
1995, se zvýší podle předpisů o zvýšení důchodů, které nabyly účinnosti v období od 1. ledna 1996 do dne, který
předchází dni, od něhož se přiznává starobní důchod. Zvýšení podle věty první a druhé se stanoví tak, jako kdyby
starobní důchod byl přiznán ke dni 31. prosince 1995.
[35.] Citované ustanovení vložené do zdp zákonem č. 264/2006 Sb., de facto nahrazuje
ustanovení §76 odst. 3 zdp, ale jeho obsah podstatně rozšiřuje, pokud jde o okruh oprávněných
osob. Ve větě druhé uvedeného ustanovení je však zakotvena určitá pojistka, která má původ
právě ve zrušeném ustanovení §76 odst. 3 zdp. Toto ustanovení – jako princip celého smyslu
zákona č. 188/2001 Sb., jímž bylo původně doplněno – vlastně postavilo na roveň výše
starobních důchodů, jejichž procentní výměry byly omezeny na 5100 Kč ve smyslu §4 odst. 1
zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1995
(podle něhož výše důchodu nebo úhrnu důchodů, včetně zvýšení důchodu pro bezmocnost
přiznávaných podle tohoto zákona, nesmí po provedeném zvýšení přesáhnout částku 5100 Kč
měsíčně), ať byly přiznány ještě před 1. 1. 1996 nebo 31. 12. 1995 (samozřejmě jen pokud jejich
poživatelé splňovali podmínky pro nárok na starobní důchod v 50 letech věku). Byla tak
stanovena jakási umělá nejvyšší výměra výše starobních důchodů pro zde vymezený okruh osob,
vypočtená jako součet částek procentní výměry stanovené podle obecných předpisů a částek
vzešlých ze zvláštního způsobu valorizací, nikoli samotné procentní výměry stanovené podle
obecných předpisů. Znamená to, že částka 5100 Kč se zvyšuje podle předpisů o zvýšení důchodů,
které nabyly účinnosti od 1. 1. 1996 do dne, který předchází dni, od něhož se přiznává starobní
důchod, tj. v případě stěžovatele do 31. 12. 2009. Tato částka by podle výpočtu Nejvyššího
správního soudu nepřesáhla částku 13.000 Kč měsíčně, a protože je nižší než procentní výměra
důchodu, z níž byl stěžovateli starobní důchod přiznán (18.487 Kč), je pro stěžovatele výhodnější
výpočet důchodu provedený žalovanou, tedy bez úpravy, na níž pamatuje ustanovení §76a zdp.
[36.] Pro úplnost ještě nutno připomenout, že žalovaná se mýlí, pokud z dikce ustanovení
§76a zdp dovozuje, že na takovou úpravu má pojištěnec nárok až po dosažení věku aspoň 55 let.
V tomto případě se totiž zákonem stanovený věk (číslovka 55) vztahuje k charakteristice
vykonávaného zaměstnání… pojištěncům, kteří vykonávali před 1. 1. 1993 alespoň po dobu 15 let
zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v hlubinných dolech (popřípadě 10 let, jde-li o takové zaměstnání
v uranových dolech), které bylo podle předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní
kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let, se zvyšuje ode dne přiznání
důchodu… Jde tedy o zaměstnání zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku 55 let
a méně, aniž by takto zákonem stanovená podmínka měla jakoukoli souvislost s nemožností
přiznání tohoto speciálního zvýšení před dosažením věku 55 let.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[37.] Tím jsou dány odpovědi na všechny Nejvyšším správním soudem si položené otázky, po
jejichž zodpovězení dospívá Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnosti stěžovatele
nebylo možno vyhovět, i když odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě
závěrům Nejvyššího správního soudu zcela neodpovídá. Nejvyšší správní soud sám toto
odůvodnění korigoval, neboť pokládal za procesně nevhodné a neekonomické, aby napadený
rozsudek krajského soudu zrušil z tohoto důvodu se závazným právním názorem vedoucím jen
k opravě odůvodnění rozsudku krajského soudu, aniž by výsledkem dalšího řízení před krajským
soudem mohlo být vydání jiného než žalobu zamítajícího rozhodnutí. Kasační stížnost proto jako
nedůvodnou zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
[38.] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a
2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; ostatně žalované náhradu nákladů řízení ve věcech
důchodového pojištění nelze přiznat, byť by byla ve věci úspěšná.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu