ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.28.2013:22
sp. zn. 4 Ads 28/2013 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: H. Z., zast. JUDr.
Josefem Jančaříkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 797, Vsetín, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, č. j. 19 Ad 17/2012 - 69,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, č. j. 19 Ad 17/2012 - 69,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí o námitkách České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 1. 2012, č. j.
X/315-JS, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí o námitkách
České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 1. 2012, č. j. X/315-JS,
je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13.339 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Josefa Jančaříka.
IV. Žalobkyni se vrací soudní poplatek ve výši 5.000 Kč. Tato částka bude vyplacena
k rukám advokáta JUDr. Josefa Jančaříka z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 10. 2011, č. X, podle §29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“), přiznala žalobkyni od 22. 10. 2011 starobní důchod ve výši 4.952 Kč měsíčně.
Rozhodnutím ze dne 16. 1. 2012, č. j. Y, žalovaná k námitkám žalobkyně zcela změnila
rozhodnutí prvního stupně tak, že podle §56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění
snížila starobní důchod od 22. 10. 2011 na částku 4.944 Kč měsíčně.
V odůvodnění rozhodnutí o námitkách žalovaná uvedla, že Okresní správa sociálního
zabezpečení Vsetín podle §6 odst. 4 písm. u) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“),
vyhotovila za zaměstnavatele žalobkyně STAVBA V. D. Vsetín (dále jen „družstvo“) evidenční
list důchodového pojištění za dobu od 1. 10. 1981 do 28. 5. 1992 pouze s dobami pojištění
bez vyměřovacích základů (hrubých výdělků), neboť nejsou archivovány mzdové listy za roky
1986 až 1988. Proto doba zabezpečení, kterou žalobkyně získala zaměstnáním v družstvu,
byla pouze zohledněna v celkové době pojištění a pro stanovení výše starobního důchodu
byla vyloučena, aby nedošlo k rozmělnění vyměřovacích základů za další léta rozhodného období.
Dále žalovaná uvedla, že při stanovení procentní výměry starobního důchodu nemohla
zohlednit tutéž mzdu, kterou v rozhodné době získala spoluzaměstnankyně J. P. vykonávající v
družstvu stejnou profesi jako žalobkyně. Je totiž povinna vycházet jen z podkladů, kterými se
podle §16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění prokazují vyměřovací základy pro účely
důchodového pojištění. Především se jedná o evidenční listy důchodového pojištění, mzdové listy
a výplatní pásky, jež výhradně pro účastníka důchodového zabezpečení vyhotovuje jeho
zaměstnavatel. U žalobkyně je přitom zcela zřejmé, že její zaměstnavatel nesplnil své povinnosti
vést záznamy o skutečnostech rozhodných pro nárok na dávky důchodového zabezpečení, jejich
výši a výplatu a předkládat tyto záznamy orgánu sociálního zabezpečení, které byly upraveny
v předchozích právních předpisech o sociálním zabezpečení. Nesplnění povinnosti
zaměstnavatele žalobkyně přitom nelze zhojit tím, že při stanovení výše starobního důchodu
budou zohledněny vyměřovací základy její spoluzaměstnankyně. Pokud tehdejší předseda
družstva nabídl žalobkyni v řízení o přiznání starobního důchodu pomoc, pak nelze než doufat,
že se rozpomene, kde se nacházejí její mzdové listy, na základě nichž by bylo možné provést
rekonstrukci evidenčního listu důchodového pojištění s došetřenými vyměřovacími základy z let
1986 až 1988.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, č. j. 19 Ad 17/2012 - 69, žalobu
proti uvedenému rozhodnutí o námitkách zamítl.
V odůvodnění rozsudku vzal soud za nesporné, že žalobkyně byla od 1. 10. 1981
do 28. 5. 1992 zaměstnána v družstvu, kde v roce 1985 pracovala jako referentka zásobovacího
oddělení a posléze jako samostatná cenová referentka. Tuto funkci vykonávala až do svého
nástupu na mateřskou dovolenou dne 22. 12. 1988. Období od roku 1986 do roku 1988 bylo
zahrnuto do celkové doby pojištění, avšak výdělky v něm dosažené nebyly prokázány,
a proto žalovaná tuto dobu vyloučila při stanovení výše osobního vyměřovacího základu.
Žalobkyně s tímto postupem nesouhlasila a jako jediný žalobní bod namítala nezohlednění
výdělků za roky 1986 až 1988.
Dále soud uvedl, že jelikož nebylo prokázáno dodržení postupů uvedených v §39 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb., bylo zahájeno řízení podle §6 odst. 4 písm. u) téhož zákona,
podle něhož mohou okresní správy sociálního zabezpečení převzít plnění některých úkolů
spojených s prováděním důchodového pojištění zaměstnanců zaměstnavatelů, kteří neplní
povinnosti při provádění důchodového pojištění. Bylo zjištěno, že v archivu Okresní správy
sociálního zabezpečení Vsetín se nenacházejí evidenční listy důchodového zabezpečení, mzdové
listy ani výplatní listiny žalobkyně za roky 1986-1988.
Za tohoto skutkového stavu dospěl soud k názoru, že žalovaná nepochybila,
pokud při posuzování doby pojištění a dosažené mzdy pro vznik nároku na starobní důchod
vycházela z evidenčních listů a potvrzení předložených zaměstnavatelem žalobkyně. Žalovaná
nepřezkoumává z úřední povinnosti, zda obsah předloženého evidenčního listu odpovídá
skutečnosti. Pochybnosti o správnosti údajů v evidenčním listu důchodového pojištění
nelze odstranit dokazováním v rámci přezkumného řízení soudního, nýbrž ve správním řízení
vedeném u příslušné okresní správy sociálního zabezpečení podle §6 odst. 4 písm. b) bodu 3
zákona č. 582/1991 Sb. Žalovaná pak při zápočtu vyměřovacích základů musí vycházet
pouze z dokladů, kterými se prokazují vyměřovací základy pro účely důchodového pojištění.
Nelze-li zjistit výši vyměřovacích základů v období, ve kterém byl pojištěnec prokazatelně
poplatníkem pojistného na důchodové pojištění, je třeba uvedenou dobu pro účely stanovení
osobního vyměřovacího základu vyloučit. Vyloučenou dobou pro účely stanovení osobního
vyměřovacího základu je i doba, kdy má pojištěnec v období před 1. 1. 1996 prokázánu dobu
důchodového pojištění ve smyslu §13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nelze-li zjistit výši
jeho hrubého výdělku ve smyslu §16 odst. 3 věty první téhož zákona.
V případě předpisů sociálního zabezpečení, resp. důchodového pojištění
není podle soudu možné použít rozšiřující výklad. Nárok na dávku důchodového pojištění
lze přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Rozšiřující výklad
zákonných podmínek vzniku nároku na dávku by byl v rozporu se zájmy ostatních pojištěnců.
Soud dále poukázal na to, že ke dni vydání rozhodnutí nedošlo k odstranění rozporů
ohledně hrubého výdělku žalobkyně, když ta tvrdila, že po nástupu do funkce po J. P. jí byl
zvýšen základní plat asi na 2.500 Kč, zatímco z předložených mzdových listů vyplývá, že v roce
1990 činil její základní plat 2.250 Kč.
Dále soud souhlasil s tvrzením žalobkyně, že nezapříčinila absenci listinných dokladů
o výši jejích příjmů za období roků 1986 až 1988. Nicméně byť se jedná o tvrdost zákona, soud
nemá oprávnění volnou úvahou určit výši vyměřovacího základu. Podle §4 odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb. však ministr práce a sociálních věcí může odstraňovat tvrdosti, které se vyskytly
při provádění sociálního zabezpečení, a je oprávněn pověřit správy sociálního zabezpečení,
aby odstraňovaly tvrdosti v jednotlivých případech.
Konečně soud neakceptoval návrh žalobkyně na ustanovení znalce za účelem dopočítání
příjmu žalobkyně za roky 1986 až 1988, neboť zákonná úprava výpočtu výše důchodu
nepřipouští možnost jeho stanovení podle pravděpodobně dosaženého výdělku žadatele o dávku.
Takovýto výpočet by tak nebyl pro účely soudního přezkumného řízení relevantní.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost.
V ní namítla, že jí ani jejího zaměstnavatele nelze vinit z nepředložení evidenčních listů
důchodového zabezpečení, mzdových listů ani výplatních listin za rozhodné období let 1986
až 1988. Mzdové listy zasílal její zaměstnavatel na Okresní správu sociálního zabezpečení Vsetín,
která je pravděpodobně ztratila. Listinné důkazy prokazující výši její hrubé mzdy za roky 1986
až 1988 sama aktivně vyhledávala v archívech, avšak nepodařilo se jí je nalézt. Nicméně v řízení
před krajským soudem předložila mzdový list za rok 1989, ze kterého vyplývá, že její hrubá mzda
pro účely důchodového zabezpečení činila 3.205 Kč měsíčně. Celý rok 1989 přitom byla
na mateřské dovolené, která započala dne 22. 12. 1988, takže výše její hrubé mzdy za tento rok
byla vypočtena jako průměr z posledního celého kalendářního roku, který odpracovala. Jím byl
tedy rok 1987 nebo 1988. Ve mzdovém listě je uvedena i výše mateřské dovolené, která byla
vypočtena z průměrného čistého výdělku dosaženého v posledním kalendářním roce, který celý
odpracovala, tedy z příjmů za rok 1987. Sama není schopna z těchto údajů vypočíst příjem
za roky 1987 a 1988, a proto navrhla, aby takový výpočet provedl znalec z příslušného oboru.
Nicméně z těchto skutečností vyplývá možnost vypočtení přesné výše její hrubé mzdy za rok
1987 a 1988, takže není nutné považovat tuto dobu za vyloučenou pro stanovení výše jejího
osobního vyměřovacího základu. Nelze se tedy ztotožnit se závěrem soudu, že ke dni vydání
napadeného rozsudku nedošlo k odstranění rozporů ohledně výše jejího hrubého výdělku.
Podle další stížnostní námitky je nesporné, že v letech 1986 až 1988 pracovala v družstvu
ve funkci samostatné cenové referentky a pobírala mzdu. Ohledně výše mzdy doložila mzdové
listy za roky, které se jí podařilo dohledat v archívu, tedy za roky 1985, 1989, 1990, 1991 a 1992.
Dále předložila přehled všech neodpracovaných dnů v letech 1986 až 1988 z důvodu nemoci
či ošetřování člena rodiny a přehled čerpání mateřské dovolené. Při soudním jednání dne
28. 8. 2012 zástupkyně žalované uvedla, že na základě těchto dokladů je možné provést
rekonstrukci chybějících mzdových listů. Proto uvedené dokumenty předala Okresní správě
sociálního zabezpečení Vsetín a požádala ji o provedení tohoto úkonu. Ta přípisem ze dne
31. 8. 2012 předložila návrh na stanovení hrubého výdělku za roky 1986 až 1988,
který však žalovaná odmítla, jak vyplývá z jejího sdělení ze dne 13. 9. 2012. Dále bylo svědeckou
výpovědí V. R. prokázáno, že její základní mzda nebyla v roce 1986 nižší než v roce 1985. Byla
srozuměna s tím, že hrubá mzda za rok 1986 jí bude pro účely důchodového zabezpečení
vypočtena ze základní mzdy z roku 1985, u níž byl dohledán mzdový list. Rovněž tak doložila
doby, které v roce 1986 neodpracovala. Nemůže pouze prokázat výši podílu na hospodářských
výsledcích družstva, a proto tuto částku neuplatňuje, byť je tím v konečném důsledku poškozena.
Dále stěžovatelka namítla, že stejným způsobem navrhla vypočíst i základní mzdu za roky
1987 a 1988. Pokud by totiž nemohla být její výše doložena shora uvedeným způsobem
ze mzdového listu za rok 1989, mohla být určena na základě mzdového listu za rok 1985,
neboť svědek V. R. vypověděl, že její mzda nebyla v letech 1986 až 1988 snižována, naopak
došlo jednou k jejímu zvýšení. I když i tímto způsobem by byla poškozena, došlo by alespoň
k významnému zvýšení jejího starobního důchodu.
Konečně stěžovatelka namítla, že při jednání soudu dne 28. 8. 2012 navrhla ustanovení
znalce za účelem provedení výpočtu hrubé mzdy za roky 1986 až 1988, avšak soud tento důkaz
neprovedl. Tím jí byla odňata možnost prokázat hodnověrným způsobem výši hrubé mzdy
pro výpočet správné výše starobního důchodu. Tato vada řízení před soudem přitom mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle závěru stěžovatelky tedy v důsledku vyloučení dob pojištění za období od roku
1986 do roku 1988 došlo při stanovení osobního vyměřovacího základu k výraznému zkrácení
jejích práv, které se projevilo přiznáním starobního důchodu v částce o přibližně 1.500 Kč nižší,
než jí ve skutečnosti náležela.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, č. j. 19 Ad 17/2012 - 69, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s §109
odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační
stížnosti uplatněny. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu správního spisu a spisu krajského soudu vyplývají tyto rozhodné skutečnosti:
Okresní správa sociálního zabezpečení Vsetín adresovala stěžovatelce oznámení ze dne
10. 11. 2009. V něm nejprve konstatovala, že stěžovatelka podle svého tvrzení byla výdělečně
činná u družstva od 1. 10. 1981 do 28. 5. 1992 a že podle jejího oznámení nebylo prokázáno
dodržení povinnosti jejího zaměstnavatele předložit orgánu sociálního zabezpečení evidenční
listy, která je upravena v §39 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Dále okresní správa sociálního
zabezpečení uvedla, že z tohoto důvodu zahájila řízení podle §6 odst. 4 písm. u) zákona
č. 582/1991 Sb., v němž prověřila stěžovatelkou předložené doklady o době trvání její výdělečné
činnosti od 1. 10. 1981 do 28. 5. 1992, a to potvrzení o zaměstnání a mzdové listy za roky 1984,
1985, 1989, 1990, 1991 a 1992. Na základě zjištěných skutečností pak zpracovala
za zaměstnavatele stěžovatelky evidenční list za období od 1. 10. 1981 do 28. 5. 1992 - evidence
neúplná s tím, že za dobu od 1. 1. 1986 do 31. 12. 1988 se nepodařilo zjistit výši vyměřovacích
základů.
V evidenčním listu důchodového zabezpečení vyhotoveného okresní správou sociálního
zabezpečení dne 10. 11. 2009 podle §6 odst. 4 písm. u) zákona č. 582/1991 Sb. se skutečně
jen uvádí, že stěžovatelka byla výdělečně činná v družstvu od 1. 10. 1981 do 28. 5. 1992,
aniž by zde byly obsaženy vyměřovací základy (hrubé výdělky) za toto období. Také v potvrzení
o zaměstnání, které dne 15. 10. 2009 vystavil právní nástupce družstva NP 21 a.s., se toliko uvádí,
že stěžovatelka pracovala v družstvu v období od 1. 10. 1981 do 28. 5. 1992 a že mzdové listy
z let 1986 až 1988 nejsou k dispozici. Ze mzdových listů za roky 1989 až 1992 vyplývá,
že stěžovatelka byla v tomto období na mateřské dovolené, od 17. 1. 1992 do 28. 5. 1992 měla
neplacené volno a od družstva získala hrubé výdělky pouze za rok 1989 ve výši 2.341 Kčs
a za rok 1990 ve výši 31 Kčs.
Rozhodnutím žalované ze dne 4. 10. 2011, č. 536 022 209, byl stěžovatelce přiznán
starobní důchod od 22. 10. 2011 ve výši 4.952 Kč měsíčně. Nedílnou součástí tohoto rozhodnutí
je osobní list důchodového zabezpečení, z něhož vyplývá, že doba zaměstnání od 1. 10. 1981
do 28. 5. 1992 získaná stěžovatelkou u družstva byla zahrnuta do celkové doby pojištění. Dobu
od 1. 1. 1986 do 28. 5. 1992 však žalovaná při stanovení osobního vyměřovacího základu
vyloučila, neboť za roky 1986 až 1988 se nepodařilo zjistit výši vyměřovacích základů a od
1. 1. 1989 do 28. 5. 1992 byla stěžovatelka na mateřské dovolené a čerpala neplacené volno.
V námitkách proti tomuto rozhodnutí žalované stěžovatelka uvedla, že by při stanovení
vyměřovacích základů za roky 1986 až 1988 mělo být vycházeno z hrubého výdělku její
spoluzaměstnankyně J. P., která vykonávala v družstvu stejnou práci.
Žalovaná se však s touto námitkou neztotožnila a po zvýšení počtu vyloučených dob
a snížení vyměřovacích základů za roky 1997, 1998, 2003, 2007, 2009 a 2010 rozhodnutím ze dne
16. 1. 2012, č. j. 536 022 209/315-JS, snížila stěžovatelce starobní důchod od 22. 10. 2011
na částku 4.944 Kč měsíčně.
Tento nový výpočet výše starobního důchodu stěžovatelka nikterak nezpochybnila
a v žalobě proti rozhodnutí žalované o námitkách i v kasační stížnosti nadále brojila
pouze proti vyloučení doby zaměstnání získané v družstvu od roku 1986 do roku 1988
při stanovení osobního vyměřovacího základu, neboť podle ní bylo možné hrubé výdělky
dosažené v těchto letech zjistit.
Podle §16 odst. 3 věty první zákona o důchodovém pojištění je vyměřovacím základem
pojištěnce za dobu po 31. 12. 1995 vyměřovací základ pro stanovení pojistného podle zvláštního
zákona a za dobu před 1. 1. 1996 hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení
podle předpisů platných před tímto dnem. Nelze-li zjistit výši vyměřovacích základů pojištěnce
za doby pojištění získané po 31. 12. 1995, považují se tyto doby za vyloučené pro účely stanovení
osobního vyměřovacího základu, jak vyplývá z §16 odst. 4 věty druhé písm. c) zákona
o důchodovém pojištění. Tento zákon výslovně neřeší problematiku nezjistitelných vyměřovacích
základů za doby pojištění získané před 1. 1. 1996. Nicméně Nejvyšší správní soud v rozsudcích
ze dne 27. 11. 2008, č. j. 3 Ads 88/2008 - 173, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 3 Ads 78/2010 - 93,
a ze dne 19. 6. 2013, č. j. 4 Ads 27/2013 - 20, které lze vyhledat na www.nssoud.cz, dovodil,
že vyloučenými dobami pro účely stanovení osobního vyměřovacího základu jsou také doby,
kdy pojištěnec v období před 1. 1. 1996 získal doby zaměstnání ve smyslu §13 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, nelze-li zjistit výši jeho hrubého výdělku podle §16 odst. 3 věty první
téhož zákona.
V těchto judikátech se Nejvyšší správní soud zabýval také otázkou prokazování výše
vyměřovacího základu. Přitom zdůraznil, že §38 zákona č. 582/1991 Sb. upravuje jako primární
důkazní prostředek sloužící k osvědčení doby pojištění a získaných vyměřovacích základů
zejména evidenční list důchodového pojištění, dříve evidenční list důchodového zabezpečení.
Při jejich absenci je zapotřebí aplikovat obecná pravidla pro dokazování stanovená v §51 odst. 1
správního řádu, podle něhož lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou
vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními
předpisy, a to zejména listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Rovněž je nutné
vycházet z konkrétních pravidel pro prokazování některých dob pojištění upravených v §85
zákona č. 582/1991 Sb., podle jehož odstavce pátého lze k prokázání doby pojištění použít
čestného prohlášení nejméně dvou svědků a žadatele o důchod, nelze-li tuto dobu prokázat jinak.
Ze znění §85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb. přitom podle uvedené judikatury vyplývá,
že při prokazování vyměřovacích základů není možné použít tytéž podpůrné důkazní prostředky,
jako při doložení samotné doby pojištění. Účel tohoto ustanovení totiž spočívá v možnosti
pojištěnce doložit po dosažení důchodového věku účast na důchodovém pojištění získanou
v minulosti, a to často s odstupem řady desítek let, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti,
že po tak dlouhé době je často nanejvýš problematické předložit příslušné evidenční listy.
To, že prostřednictvím čestného prohlášení může být doložena jen doba pojištění,
není nespravedlivé, neboť účelem §85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb. je umožnit prokázat
velmi staré doby pojištění získané zejména před rokem 1990, přičemž výdělky za takto prokázané
doby pojištění by zásadně neměly být započítány při výpočtu výpočtového základu a procentní
výměry starobního důchodu, neboť podle §18 odst. 4 věty první zákona o důchodovém pojištění
se do rozhodného období nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986.
Ani platové výměry na daň ze mzdy, další doklady o vyměření mzdy či jiné doklady
o průběhu pracovního poměru (např. zápočtový list) nejsou podle uvedených rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu dostatečně podrobným zdrojem informací pro dovození
měsíčních příjmů pojištěnce s takovou přesností, aby bylo možné zjistit vyměřovací základ
za příslušnou dobu pojištění. Tyto listiny totiž nezaznamenávají příjem za každý jednotlivý měsíc
a nelze z nich vyčíst podrobnosti o průběhu pracovního poměru pojištěnce, tedy zejména
zda pracoval každý měsíc, zda nečerpal neplacené volno či nemocenské či zda za něj bylo
po celou dobu odváděno pojistné, popř. v jaké výši.
Za důkazní prostředek sloužící k spolehlivému stanovení vyměřovacích základů bylo
nepochybně možné považovat i mzdové listy za jednotlivé kalendářní roky rozhodného období.
Podle §38 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění účinném ke dni 28. 5. 1992, kdy stěžovatelka
ukončila činnost v družstvu, se totiž do evidenčního listu důchodového zabezpečení po závěrce
mzdových listů nejpozději do 30. dubna následujícího roku za každý kalendářní rok zapisovaly
doba trvání zaměstnání, hrubý výdělek, náhradní doby a další doby, které se při zjišťování
hrubého výdělku vylučovaly. Mzdové listy tedy byly podkladem pro vyhotovení evidenčního listu
důchodového zabezpečení, takže údaje v nich uvedené postačovaly k výpočtu hrubého výdělku
za příslušný kalendářní rok.
V dané věci je v případě mzdového listu stěžovatelky za rok 1985 zřejmá její výdělečná
činnost v družstvu po celý tento rok, výše jejího hrubého výdělku i přesné určení dob,
které se podle tehdejších právních předpisů vylučovaly při zjišťování hrubého výdělku.
Dále z tohoto mzdového listu jednoznačně vyplývá, že základní hrubá mzda stěžovatelky v roce
1985 činila 2.350 Kčs měsíčně a že jí byly vyplaceny čtvrtletní odměny odpovídající výši 22 %
hrubého výdělku z předchozího kalendářního čtvrtletí.
Mzdové listy za roky 1986, 1987 a 1988 nebyly nalezeny. Z tvrzení stěžovatelky a výslechu
svědka V. R., který byl v těchto letech jejím nadřízeným pracovníkem, však zcela jednoznačně
vyplývá, že se v nich oproti roku 1985 základní hrubá mzda stěžovatelky nesnížila a rovněž byla
nezměněná i výše jejích odměn. To potvrzuje i mzdový list stěžovatelky za rok 1989, z něhož je
zřejmé, že její základní hrubá mzda včetně osobního ohodnocení činila 2.550 Kčs měsíčně a byla
tedy vyšší než v roce 1985, kdy činila 2.350 Kčs měsíčně. Dále stěžovatelka předložila potvrzení o
dočasné pracovní neschopnosti, o ošetřování člena rodiny a o jejím nástupu na mateřskou
dovolenou, z nichž bylo zcela zřejmé, ve kterých konkrétních dnech období od roku 1986 do
roku 1988 jí náležely dávky nemocenského pojištění a jaké doby se vylučovaly pro účely
zjišťování jejího hrubého výdělku.
V posuzované věci tedy bylo možné určit alespoň přesnou minimální výši vyměřovacích
základů stěžovatelky za roky 1986 až 1988.
Ostatně k názoru o možnosti stanovení vyměřovacího základu stěžovatelky za roky 1986
až 1988 na základě údajů uvedených v jejím mzdovém listě za rok 1985 a skutečností zjištěných
v žalobním řízení dospěla i Okresní správa sociálního zabezpečení Vsetín. Ta totiž v oznámení
o výsledku řízení podle §6 odst. 4 písm. u) zákona č. 582/1991 Sb. ze dne 31. 8. 2012,
zn. 47012/010-4506-31.8.2012-63/K/MK, které adresovala žalované, vypočetla hrubé výdělky
stěžovatelky za rok 1986 ve výši 33.640 Kčs, za rok 1987 ve výši 33.532 Kčs a za rok 1988 ve výši
32.465 Kčs. Při stanovení hrubých výdělků stěžovatelky za roky 1986 až 1988 okresní správa
sociálního zabezpečení vycházela z toho, že základní hrubá mzda stěžovatelky činila 2.350 Kčs
měsíčně a že jí náležely čtvrtletní odměny ve výši, která odpovídala 22 % jejího hrubého výdělku
z předchozího čtvrtletí. Dále při výpočtu výše hrubé mzdy za jednotlivé měsíce let 1986 až 1988
přihlédla k dobám, v nichž stěžovatelka pobírala dávky nemocenského pojištění, a zároveň je
zahrnula mezi vyloučené doby.
Nejvyšší správní soud provedl orientační výpočet výše starobního důchodu stěžovatelky,
v němž zohlednil údaje o jejích hrubých výdělcích a o vyloučených dobách za roky 1986 až 1988
uvedené v oznámení Okresní správy sociálního zabezpečení Vsetín ze dne 31. 8. 2012.
Podle tohoto orientačního výpočtu by stěžovatelce náležel od 22. 10. 2011 starobní důchod
v částce 6.634 Kč měsíčně, která je o 1.690 Kč měsíčně vyšší než starobní důchod přiznaný
stěžovatelce v rozhodnutí žalované o námitkách.
Jestliže tedy v posuzované věci bylo možné při stanovení osobního vyměřovacího základu
a starobního důchodu stěžovatelky i bez evidenčního listu důchodového zabezpečení postavit
najisto aspoň minimální výši jejích vyměřovacích základů za roky 1986 až 1988 a pro stěžovatelku
byl takový postup výhodnější, nebyl žádný důvod pro vylučování veškeré doby pojištění získané
v těchto letech.
To platí obzvláště za situace, kdy družstvo nejspíše splnilo svoji povinnost stanovenou
v §39 odst. 2 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., ve znění účinném ke dni 28. 5. 1992,
a po ukončení výdělečné činnosti stěžovatelky předložilo její evidenční list důchodového
zabezpečení. Okresní správa sociálního zabezpečení Vsetín totiž ve sdělení adresovaném
stěžovatelce ze dne 25. 9. 2012, zn. 47012/010-4506-25.9.2012-79/K/MK, uvedla,
že podle výsledku jejího šetření byly družstvem předloženy evidenční listy důchodového
zabezpečení osob, které u něho vykonávaly výdělečnou činnost. V mzdovém listě stěžovatelky
za rok 1992 je dále obsažena poznámka, podle níž byl její evidenční list důchodového
zabezpečení založen a odeslán dne 12. 6. 1992. Uvedené skutečnosti tedy nasvědčují tomu,
že vyměřovací základy stěžovatelky za roky 1986 až 1988 nebylo možné zjistit na základě
evidenčního listu důchodového zabezpečení v důsledku pochybení orgánu sociálního
zabezpečení.
Tím spíše je odůvodněné, aby v případě možnosti stanovení výše těchto vyměřovacích
základů na základě jiných záznamů vedených družstvem o stěžovatelce pro účely důchodového
zabezpečení a dalších důkazních prostředků byl zvolen postup, kterým by nedošlo ke zkrácení
výše starobního důchodu stěžovatelky. Opačné řešení by bylo v rozporu s principy právního státu
a ústavního práva stěžovatelky na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, které jsou zakotveny
v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Při stanovení vyměřovacích základů stěžovatelky za roky 1986, 1987 a 1988 nebylo
možné vycházet z údajů o hrubých výdělcích její kolegyně vykonávající stejnou činnost
v družstvu ani z údajů o výši náhrady mzdy a dávek nemocenského pojištění stěžovatelky v roce
1989, neboť na základě nich nemohl být proveden přesný výpočet alespoň jejích minimálních
hrubých výdělků za roky 1986 až 1988. Takový přesný výpočet však lze učinit za pomoci údajů
uvedených v evidenci, které o ní vedlo družstvo pro účely důchodového zabezpečení za rok
1985, a za pomoci svědecké výpovědi V. R. Právě v možnosti přesného stanovení výše
vyměřovacích základů za příslušné kalendářní roky dalšími důkazními prostředky přitom spočívá
rozdíl oproti jiným případům řešeným v uvedených rozhodnutích Nejvyššího správního soudu,
v nichž za pomoci jiných důkazů nebylo možné takový přesný výpočet provést.
Krajský soud tedy pochybil, když dospěl k závěru o nemožnosti zjistit výši vyměřovacích
základů stěžovatelky za roky 1986 až 1988 a o nutnosti vyloučení veškeré doby pojištění získané
v těchto letech pro účely stanovení jejího osobního vyměřovacího základu. V důsledku
toho došlo v předcházejícím řízení k nesprávnému posouzení právní otázky soudem a k naplnění
důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Již v řízení o žalobě
zde byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalované o námitkách a krajský soud by v novém
žalobním řízení nemohl učinit nic jiného, než tato rozhodnutí zrušit, neboť shora uvedený závěr
Nejvyššího správního soudu vede k nutnosti vydání meritorního rozhodnutí žalované o přiznání
starobního důchodu stěžovatelce ve vyšší částce. Proto povaha věci umožňuje Nejvyššímu
správnímu soudu o žalobě rozhodnout a podle §110 odst. 2 písm. a), §78 odst. 1 a odst. 4
s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012, současně se zrušením napadeného rozsudku zrušit
pro nezákonnost také rozhodnutí žalované o námitkách a věc vrátit žalované k dalšímu řízení.
V něm je žalovaná v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. použitého přiměřeně podle §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. vázána výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším
řízení tedy žalovaná bude při stanovení výše starobního důchodu stěžovatelky vycházet
i z výpočtu hrubých výdělků stěžovatelky za roky 1986 až 1988 provedeného ve shora
zmíněném oznámení Okresní správy sociálního zabezpečení Vsetín ze dne 31. 8. 2012,
zn. 47012/010-4506-31.8.2012-63/K/MK. Tento výpočet totiž plně odpovídá úvahám
Nejvyššího správního soudu.
Jelikož Nejvyšší správní soud současně se zrušením napadeného rozsudku rozhodl
i o zrušení rozhodnutí žalované o námitkách, musí kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
rozhodnout i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012). Stěžovatelka
měla v projednávané věci plný úspěch, a proto Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s. uložil žalované povinnost zaplatit jí do patnácti dnů od právní moci rozsudku
náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti v celkové výši 13.339 Kč.
Výše nákladů těchto řízení se skládá z částky 2.000 Kč za čtyři úkony právní služby
po 500 Kč poskytnuté stěžovatelce advokátem (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby,
účast na dvou jednáních před krajským soudem ve dnech 24. 7. 2012 a 28. 8. 2012 podle §7
bodu 2, §9 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
ve znění účinném do 31. 12. 2012), z částky 1.200 Kč za s tím související čtyři režijní paušály
po 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z částky 2.284 Kč za cestovné advokáta
k uvedeným dvěma jednáním krajského soudu ze Vsetína do Ostravy a zpět (§13 odst. 1 a 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z částky 1.200 Kč, která představuje náhradu za čas strávený
advokátem cestou k těmto jednáním krajského soudu a zpět v rozsahu dvanácti započatých
půlhodin po 100 Kč (§14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z částky 2.000 Kč
za dva úkony právní služby po 1.000 Kč poskytnuté stěžovatelce advokátem (účast na jednání
před krajským soudem dne 26. 2. 2013 a podání kasační stížnosti podle §7 bodu 3, §9 odst. 2
a §11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2013),
z částky 600 Kč za s tím související dva režijní paušály po 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.), z částky 1.140 Kč za cestovné advokáta k uvedenému jednání krajského soudu
ze Vsetína do Ostravy a zpět (§13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z částky 600 Kč,
která představuje náhradu za čas strávený advokátem cestou k tomuto jednání krajského soudu
a zpět v rozsahu šesti započatých půlhodin po 100 Kč (§14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.), a z částky 2.315 Kč odpovídající po zaokrouhlení 21 % dani z přidané hodnoty,
kterou byl advokát povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování
a jemu náležejících náhrad, jež byly vyjmenovány (§57 odst. 2 s. ř. s.).
Advokát již stěžovatelku zastupoval v žalobním řízení, takže byl s danou věcí náležitě
obeznámen a nemůže mu proto být přiznána také odměna za převzetí a přípravu zastoupení
v řízení o kasační stížnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměnu
zástupce stěžovatelky nebylo možné přiznat podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., jak bylo
požadováno, neboť podle §35 odst. 2 věty druhé s. ř. s. se pro určení její výše užije obdobně
zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům za poskytování
právních služeb, přičemž tímto předpisem je právě vyhláška č. 177/1996 Sb.
Stěžovatelka zaplatila za řízení o kasační stížnosti soudní poplatek ve výši 5.000 Kč.
Podle §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, se však od poplatku osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění. Podle §10
odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích pak soud vrátí poplatek z účtu soudu,
jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Podle §10a odst. 1 zákona o soudních
poplatcích, je-li soud povinen vrátit již zaplacený poplatek nebo přeplatek na poplatku, učiní
tak ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým o vrácení rozhodl. Nejvyšší správní
soud tedy rozhodl, že stěžovatelce bude k rukám jejího právního zástupce vrácen zaplacený
soudní poplatek ve výši 5.000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu