ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.42.2013:43
sp. zn. 4 Ads 42/2013 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: A. B., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, Muchova 223/9, Praha 6, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 1 Ad 61/2012 - 49,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 1 Ad 61/2012 – 49,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 9. 2012, č. j. x/315-JK,
se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě před Městským
soudem v Praze ani řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem.
IV. Soudem ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce,
se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových
výdajů ve výši celkem 4114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního
zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 6. 2012, č. j. x/428, zamítla žalovaná žádost žalobkyně o změnu
výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu a rozhodla, že žalobkyni náleží
nadále invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve výši 4599 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala námitky, kde uvedla, že při posouzení
jejího zdravotního stavu nebyly zohledněny veškeré lékařské zprávy. Podle zkušeností,
které žalobkyně nabyla na různých manažerských a vedoucích funkcích, které v minulosti
vykonávala, žalobkyně ví, že je neupotřebitelná na jakékoli pracovní pozici. Vzhledem
ke své duševní poruše není schopna vykonávat administrativní práci a v důsledku páteřních,
kloubních a svalových obtíží nemůže vykonávat ani manuální práci. Pokud má její léčba přinést
pozitivní výsledek, potřebuje pokračovat v terapii spojené s klidovým režimem, neboť jakákoli
fyzická či psychická zátěž přináší okamžité podstatné zhoršení jejího psychického stavu.
[3] Žalovaná vydala dne 5. 9. 2012 rozhodnutí č. j. x/315-JK, (dále též „napadené
rozhodnutí“), kterým částečně změnila rozhodnutí ze dne 7. 6. 2012 tak, že doplnila výrok,
kterým se podle §56 odst. 1 písm. d) a §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, od 10. 10. 2012 snižuje výše invalidního důchodu žalobkyně na invalidní důchod
pro invaliditu prvního stupně ve výši 3790 Kč. Ve zbytku žalovaná rozhodnutí ze 7. 6. 2012
potvrdila. Žalovaná v odůvodnění uvedla, že opětovně přezkoumala zdravotní stav žalobkyně
a její posudkový lékař vydal dne 16. 8. 2012 nový posudek o invaliditě, v němž se uvádí,
že u žalobkyně se jedná pouze o invaliditu prvního stupně. Jako rozhodující příčina dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu bylo určeno postižení svalové a kosterní soustavy klasifikované
podle kapitoly XIII, oddíl E, položky 1c) přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví
procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje
posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), pokles
pracovní schopnosti žalobkyně byl stanoven na 40%. Dřívější posudky, na jejichž základě byla
žalobkyně uznána plně invalidní, respektive následně invalidní v druhém stupni, byly
nadhodnocené. Žádost žalobkyně o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení
zdravotního stavu je proto zcela nedůvodná. Naopak v námitkovém řízení bylo zjištěno,
že žalobkyně je invalidní pouze v prvním stupni, proto přistoupila žalovaná k částečné změně
výroku rozhodnutí ze dne 7. 6. 2012.
[4] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze.
V žalobě a jejím doplnění uvedla, že její zdravotní stav vyžaduje přiznání invalidity III. stupně.
V této souvislosti žalobkyně podotkla, že jí měl být ustanoven zástupce, neboť sama vzhledem
ke své duševní poruše není schopna žalobní námitky formulovat jednoznačně a srozumitelně.
Tento návrh však Městský soud zamítl usnesením ze dne 6. 12. 2012, č. j. 1 Ad 61/2012 - 14,
protože shledal, že to není pro hájení práv žalobkyně nezbytné. Žalobkyně nesouhlasila
především se závěrem žalované, že předchozí posudkové hodnocení, na základě něhož byla
uznána invalidní v II. stupni, bylo nadhodnocené. Nesprávná byla úvaha žalované, že duševní
porucha žalobkyně není vážná, když vlastní řidičský průkaz a může řídit motorové vozidlo.
Žalobkyně uvedla, že řidičský průkaz sice vlastní, prakticky však auto neřídí, vozit jí musí její syn,
neboť se nemůže při řízení koncentrovat a dělá chyby, které ohrožují ostatní účastníky silničního
provozu. To, že chce žalobkyně studovat na vysoké škole je pouze její touha, nikoli prokázaná
skutečnost, která by svědčila o jejím dobrém zdravotním stavu. Žalobkyně poukázala na zprávy
ošetřujících lékařů MUDr. M. H. z 30. 10. 2012, MUDr. L. R. z 24. 1. 2013, a MUDr. T. G. z 28.
6. 2012, z nichž vyplývá, že žalobkyně není dlouhodobě schopna jakékoli práce. Žalobkyně podle
svých tvrzení zažívá iritující algické stavy, kdy se prakticky nemůže hýbat, při zhoršení bolestí
v oblasti bederní páteře, ať již v důsledku fyzické nebo psychické zátěže, se maximálně po čtyřech
doplazí na WC. Dále u ní příležitostně dochází k blokaci mentálních funkcí, kdy se nedokáže
orientovat v prostoru a čase, nechápe text, čísla, nedokáže reagovat ani komunikovat, odejít
z domu či vykonávat běžné denní činnosti. V důsledku psychosomatické projekce trpí
gastrointestinálními a urologickými potížemi, kvůli kterým má průjmy a dráždivý měchýř, stále
musí být poblíž toalety. Takové stavy podle jejího názoru nyní vylučují jakoukoli soustavnou
výdělečnou činnost. Požádala o objektivní opětovné zhodnocení jejího zdravotního stavu ze
strany kvalifikovaných odborníků. Uvedla, že bylo porušeno její právo na ochranu zdraví a právo
žít důstojně jako člověk, byla ohrožena její další léčba a byla diskriminována.
[5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 1 Ad 61/2012 - 49, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dle odůvodnění
byl zdravotní stav žalobkyně posouzen Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí
(dále jen „PK MPSV“) v Praze, která v posudku ze dne 4. 3. 2013 dospěla k závěru, že žalobkyně
byla k datu vydání napadeného rozhodnutí invalidní pouze v prvním stupni dle §39 odst. 1
písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Dle posudkové komise byl u žalobkyně zjištěn
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byl recidivující bolestivý
syndrom krční, hrudní a bederní páteřemi degenerativních změnách (osteochondróze) a stenóze
páteřního kanálu v oblasti krční páteře a při postižení meziobratlových plotének v oblasti L4/5
a L/S1 se stenózou páteřního kanálu se stavem po operaci bederní páteře pro výhřez
meziobratlové ploténky v oblasti L5/S1 s epidurální fibrózou. Procentní míra poklesu pracovní
schopnosti byla ohodnocena dle přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity dle kapitoly XIII.,
oddíl E, položka 1c) přílohy k citované vyhlášce na 35%. Posudková komise hodnotila
i s přihlédnutím k psychiatrickému onemocnění. PK MPSV vysvětlila, proč nehodnotila zdravotní
stav žalobkyně podle položky 1d). Kdyby PK MPSV stanovila jako rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poruchu osobnosti s psychosomatickou poruchou,
nedosahovalo by bodové hodnocení ani invalidity prvního stupně. Žalobkyní doložené lékařské
nálezy z doby po vydání napadeného rozhodnutí pak toto hodnocení potvrzují. Žalobkyně
s posudkem PK MPSV nesouhlasila, zopakovala však pouze popis svých zdravotních problémů
uvedený již v žalobě. Soud vyšel při hodnocení zdravotního stavu z posudku PK MPSV,
neboť podle názoru soudu je srozumitelný a úplný, vypořádal se se všemi rozhodujícími
skutečnostmi.
[6] Žalobkyně (dále též stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost a požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Poté, co této její žádosti
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 6. 2013, č. j. 4 Ads 42/2013 - 17, vyhověl, doplnila
kasační stížnost o následující důvody. Stěžovatelka pobírá invalidní důchod i na Slovensku,
kde byla uznána invalidní v třetím stupni. Jak vyplývá z lékařských nálezů, není stěžovatelka
schopna psychicky ani fyzicky vykonávat jakoukoli práci, neboť se nemůže plně soustředit, není
schopna komunikace, porozumění, je zmatená. Dlouhodobě se léčí pro stavy masívní úzkosti,
depresivní dekompenzace a řadu somatických symptomů. V případě zhoršení stavu
podmíněného stresovou situací, se pak u stěžovatelky objevují depresivní fobie, úzkosti
s vegetativním doprovodem, panika, zhoršení gastrointestinálních a gynekologických projekcí,
nechutenství, nespavost, bolesti hlavy. Jakékoli jednání s úřady vyvolává dekompenzaci
úzkostných syndromů trvající několik dnů. Stěžovatelka proto není schopna koncentrace,
orientace, rozhodování apod. PK MPSV nevyhodnotila zdravotní stav stěžovatelky komplexně,
práce doporučené stěžovatelce v posudku není objektivně schopna vykonávat.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Po shledání přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti [§109 odst. 3 věta před středníkem zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“)]. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení
jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud především zjistil vady řízení před správním orgánem, které brání
přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů. Protože městský
soud k této vadě nepřihlédl, je rovněž jeho rozhodnutí zatíženo vadou spočívající
v nepřezkoumatelnosti pro jiné vady řízení před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., k níž musel Nejvyšší správní soud přihlédnout z moci úřední dle §109 odst. 4
s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2007, č. j. 3 As 68/2006 - 90).
[11] V řízení před žalovanou podala stěžovatelka dne 27. 2. 2012 žádost o změnu výše
invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu, tj. požádala o zvýšení invalidního
důchodu z invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu
třetího stupně. V rozhodnutí ze dne 7. 6. 2012 pak žalovaná rozhodla (procesně správně)
o žádosti stěžovatelky ve výroku
takto:„Podle ustanovení §41 odst. 3 a pro nesplnění podmínek
ustanovení §39 odst. 2 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
a s přihlédnutím k článku 46 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, se žádost účastníka
řízení o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu zamítá. Účastníku nadále náleží
invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně ve výši 4549 Kč měsíčně.“ Napadené rozhodnutí
pak ve výroku zní
takto:„Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení čj. x/428 ze dne 7. 6. 2012 se
zčásti mění tak, že se doplňuje o výrok. Podle ustanovení §56 odst. 1 písm. d) a ustanovení §41 odst. 3 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se od 10. 10. 2012 snižuje výše
invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně na výši
3790 Kč měsíčně. Ve zbytku se toto rozhodnutí potvrzuje.“
[12] Podle §81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, řízení o změně poskytování nebo výše již přiznané dávky důchodového pojištění se zahajuje
na základě písemné žádosti nebo z moci úřední orgánem, který je příslušný k rozhodnutí o této změně, není-li
stanoveno jinak. Podle §88 odst. 8 téhož zákona není-li v odstavcích 1 až 6 a 9 stanoveno jinak, vztahuje
se na řízení o námitkách, na rozhodnutí o námitkách a na přezkumné řízení a obnovu řízení, která se týkají
rozhodnutí o námitkách, správní řád s tím, že §90 odst. 1 písm. b), §90 odst. 3 a §90 odst. 6 věta druhá
správního řádu se nepoužijí.
[13] Nejvyšší správní soud spatřuje v napadeném rozhodnutí žalované procesní pochybení
spočívající v tom, že žalovaná v námitkovém řízení vybočila ze zjištěného skutkového stavu
a posouzení věci v řízení před správním orgánem prvého stupně a rozhodla o snížení invalidního
důchodu.
[14] V dané věci žalovaná v námitkovém řízení zjistila, že žalobkyně již není invalidní
v druhém stupni, nýbrž pouze v prvním stupni, nemohla však rozhodnout náhle o snížení
invalidního důchodu, pokud stěžovatelka žádala jeho zvýšení a správní orgán prvého stupně její
žádost toliko zamítl, neboť shledal, že stěžovatelka je nadále invalidní v druhém stupni. Naopak
bylo namístě, aby žalovaná v takovém řízení potvrdila napadené rozhodnutí ze dne 7. 6. 2012,
neboť nebyly zjištěny podmínky pro vyhovění žádosti o zvýšení invalidního důchodu, a dále
zahájila správní řízení z moci úřední, jehož předmětem by byla změna výše invalidního důchodu.
Proti rozhodnutí o snížení invalidního důchodu by pak stěžovatelka mohla opětovně brojit
námitkami. Postupem žalované tak byla stěžovatelka jednak připravena o právo vyjádřit
se ke skutečnostem odůvodňujícím dle žalované snížení invalidního důchodu a zejména
pak o právo podat námitky proti rozhodnutí o snížení invalidního důchodu.
[15] Na tomto závěru nic nemění to, že zákon o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení v §88 odst. 8 vylučuje v námitkovém řízení aplikaci §90 odst. 3 správního řádu,
který pro správní řízení zakotvuje zásadu zákazu reformace in peius, a dále pro námitkové řízení
vylučuje použití §90 odst. 1 písm. b) správního řádu, umožňující v odvolacím řízení rozhodnutí
prvostupňového správního orgánu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Obecně tedy platí,
že v námitkovém řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení
lze změnit prvostupňové rozhodnutí i v neprospěch účastníka, který námitky podal.
Ani v takovém případě nemůže však žalovaná zcela vybočit ze skutkových zjištění a právního
posouzení vyplývajících z prvostupňového rozhodnutí o žádosti pojištěnce.
[16] Stěžovatelka žádala o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního
stavu. Rozhodnutím ze dne 7. 6. 2012 žalovaná neshledala zhoršení zdravotního stavu,
které by bylo relevantní z hlediska výše invalidního důchodu, a žádost stěžovatelky zamítla.
Teprve v námitkovém řízení žalovaná (pro stěžovatelku překvapivě) dospěla k závěru,
že i předchozí přiznání invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně bylo založeno
na posudkovém omylu. Pokud na základě toho v námitkovém řízení žalovaná změnila
prvostupňové rozhodnutí tak, že se invalidní důchod stěžovatelky snižuje na invalidní důchod
pro invaliditu prvého stupně, nelze dospět k jinému závěru, než že žalovaná porušila takovým
rozhodnutím zásadu dvojinstančnosti řízení, kterou je nutné od 1. 1. 2010 aplikovat i na řízení
o dávkách důchodového pojištění uvedených v §88 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.
[17] Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2010,
č. j. 5 Afs 89/2009-120, „dvojinstančnost řízení zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou
k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm“. V rozsudku ze dne 26. 9. 2007,
čj. 5 As 81/2006-62, Nejvyšší správní soud dále doplnil, že „zásada dvojinstančnosti řízení vyjadřuje
obecné oprávnění účastníků správního řízení napadnout každé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
řádným opravným prostředkem, k jehož přezkoumání je povolán správní úřad vyššího stupně. Podstatou
opravného řízení je revizní činnost přezkumných orgánů, která se významně odlišuje od nalézání skutkového
a právního stavu prvoinstančními orgány. V rámci přezkoumávání rozhodnutí se nevytváří nová skutková
nebo právní zjištění, ale pouze se ověřuje správnost a zákonnost zjištění získaných v řízení prováděným správním
orgánem již učiněných.“ Nejvyšší správní soud k tomu doplňuje, že zásada dvojinstančnosti je
v řízení o dávkách důchodového pojištění o to významnější proto, že v tomto řízení se nepoužijí
běžné instituty procesního práva, zajišťující ochranu účastníků správního řízení, jako je právě
zákaz reformace in peius (srov. §90 odst. 3 správního řádu, vyloučený pro námitkové řízení §88
odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb.) a povinnost umožnit účastníkovi vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí (§36 odst. 3 správního řádu vyloučený pro řízení o dávkách důchodového pojištění
§85a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.). Pokud má být za těchto okolností vyloučena libovůle
správního orgánu a zásada předvídatelnosti postupu správního orgánu, je nutné trvat
na důsledném respektování zásady dvojinstančnosti správního řízení. K tomu lze opětovně
odkázat na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 Afs 89/2009,
kde se uvádí: „Pojmu právního státu je, jak Nejvyšší správní soud setrvale judikuje (např. rozsudek ze dne
28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 - 57, publikovaný pod č. 605/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz),
imanentní zákaz libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení a požadavek právní jistoty a předvídatelnosti
jednání orgánů veřejné moci při aplikaci práva.“
[18] Ve vztahu k řešenému případu tedy je možné shrnout, že pokud žalovaná v průběhu
námitkového řízení v neprospěch stěžovatelky zcela změnila skutková zjištění oproti skutkovému
stavu zjištěnému v rámci řízení o žádosti stěžovatelky (tj. oproti prvostupňovému rozhodnutí)
a právní posouzení věci, a v důsledku toho naprosto zásadním způsobem změnila výrok
prvostupňového rozhodnutí, zásadu dvojinstančnosti porušila. Stěžovatelce bylo postupem
žalované odňato právo podat námitky proti rozhodnutí o snížení jejího invalidního důchodu.
[19] Lze přitom konstatovat, že v případě zjištěného porušení procesních předpisů se jedná
o podstatnou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve smyslu §76
odst. 1 písm. c) s. ř. s. Zároveň se též jedná o takovou procesní vadu, která znemožňovala
přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných námitek. V dané věci stěžovatelka
uplatňovala věcné námitky proti snížení invalidního důchodu, neboť dle jejího názoru na základě
jejího zdravotního stavu neměla být hodnocena jako invalidní v prvém stupni. Z výše uvedeného
je ovšem zřejmé, že žalovaná vůbec o snížení invalidního důchodu v námitkovém řízení
rozhodnout nemohla (žalovaná porušila zásadu dvojinstančnosti řízení). Z tohoto důvodu
proto nebylo možné zabývat se meritorně námitkami stěžovatelky směřujícími na údajně
nesprávné posouzení jejího zdravotního stavu, které žalovanou ke snížení výše invalidního
důchodu vedlo.
[20] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, č. 2288/2011 Sb. NSS k závěru, že za určitých okolností se lze odchýlit
od dispoziční zásady, která vyžaduje přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí
vždy pouze v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů. „Výklad v tomto usnesení provedený
není oporou názoru, že k vadám podle §76 odst. 1 s. ř. s. přihlíží soud vždy z moci úřední, jak dovodil první
senát. Soud tak sice může učinit, ale jen za určitých podmínek. Těmi jsou právě případy, kdy rozhodnutí vůbec
není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek. Tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání
musí být zjevná buď ze spisu (či z jeho absence), nebo z rozhodnutí samého, pokud bude postrádat srozumitelnost
či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných
rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry.“ Nejvyšší správní soud má za to, že v nyní řešené
věci je dán takový důvod, kdy soud může nad rámec vad vytknutých stěžovatelkou v žalobě
přihlédnout k závažné procesní vadě napadeného rozhodnutí žalované bránící věcnému
posouzení stěžovatelkou uplatněných žalobních bodů, respektive nyní námitek uplatněných
v kasační stížnosti.
[21] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že považuje za důvodné
i stěžovatelkou uplatněné kasační námitky směřující věcně proti posouzení zdravotního stavu
stěžovatelky PK MPSV v posudku ze dne 4. 3. 2013.
[22] Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že posouzení zdravotního stavu a souvisejícího
zbytkového pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž nemá soud potřebné
odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám
vyjádřily. Pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění zdravotní
stav a pracovní schopnost fyzických osob posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí,
které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, jak vyplývá z §4 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003 - 82, publikovaný pod č. 526/2005 Sb.
NSS). V posudku takové odborné lékařské komise se přitom hodnotí nejenom celkový zdravotní
stav a dochované pracovní schopnosti pojištěnce, nýbrž se v něm zaujímají i posudkové závěry
o invaliditě a jejím vzniku. Tento posudek je tedy v přezkumném soudním řízení stěžejním
důkazem, na nějž je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, a proto je zapotřebí
klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost. Posudek,
který se zpracovává v řízení o žalobě proti rozhodnutí o invalidním důchodu, lze však považovat
za úplný a přesvědčivý jen v případě, že se v něm posudková komise vypořádá
se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným žalobcem a tyto
své posudkové závěry jednoznačně a konkrétně zdůvodní. Případné chybějící či nepřesně
formulované náležitosti posudku způsobující jeho nepřesvědčivost nebo neúplnost
přitom nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to nemá potřebnou odbornou erudici
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 - 48,
www.nssoud.cz, ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Ads 42/2003 - 61, publikovaný pod č. 511/2005 Sb.
NSS, nebo ze dne 9. 2. 2006, č. j. 6 Ads 25/2004 – 58, www.nssoud.cz).
[23] Posudek PK MPSV ve věci stěžovatelky ovšem za úplný a přesvědčivý považovat nelze.
Nejvyšší správní soud především postrádá bližší odůvodnění toho, proč PK MPSV hodnotila
míru poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky právě 35%, když předmětná položka přílohy
k vyhlášce o posuzování invalidity stanoví rozmezí 30 až 40%. Nejvyšší správní soud dále
pokládá za nejasné konstatování PK MPSV, že pokud by za rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého stavu stěžovatelky měla být pokládána porucha osobnosti, respektive její duševní
onemocnění, nedosahovalo by bodové hodnocení míry poklesu pracovní schopnosti
ani invalidity prvního stupně. PK MPSV ovšem v této souvislosti zcela opomněla konkretizovat
položku přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, která by dle jejího odborného posouzení
připadala v úvahu. Nejvyšší správní soud podotýká, že v úvahu by zřejmě přicházela aplikace
kapitoly V, položky 7a) až 7c) přičemž bodové hodnocení může sahat až k invaliditě třetího
stupně. V této souvislosti lze rovněž poukázat na to, že obsah podání žalobkyně i některé jí
předložené lékařské zprávy mohou nasvědčovat tomu, že stěžovatelka je nejvíce zdravotně
omezena právě v důsledku svého duševního onemocnění. V posudku PK MPSV Nejvyšší správní
soud dále zcela postrádá úvahu o tom, zda v případě stěžovatelky nejsou dány důvody
pro zvýšení hodnocení míry poklesu pracovní schopnosti dle §3 vyhlášky o posuzování
invalidity, když i z posudku PK MPSV vyplývá, že je zde více zdravotních postižení stěžovatelky,
které jsou příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (postižení pohybové
soustavy a porucha osobnosti). Takto zjištěné nedostatky posudku PK MPSV by musely být
důvodem pro kasaci rozsudku městského soudu i v případě, že by nebyla shledána výše uvedená
podstatná vada řízení před správním orgánem.
[24] Závěrem Nejvyšší správní soud považuje za potřebné městskému soudu vytknout to,
že stěžovatelce nevyhověl v její žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě s odkazem,
že to není nezbytné k hájení práv stěžovatelky. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje
na svůj rozsudek ze dne 16. 11. 2011, čj. 6 Ads 130/2011-30, č. 2656/2012 Sb. NSS,
kde se uvádí: „Požádá-li o ustanovení zástupce pro řízení před soudem účastník, o němž lze na základě
skutečností vyplývajících ze soudního či správního spisu zjistit, že je osobou s duševním nebo mentálním
postižením, je naplněna druhá z podmínek v §35 odst. 8 s. ř. s., a sice že je ustanovení zástupce nezbytně třeba
k ochraně jeho práv, a to s případnou výjimkou v situaci, kdy je projevem postižení kverulatorní vytváření velkého
množství soudních případů. Pokud je naplněna rovněž první podmínka citovaného ustanovení (předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků), soud takové osobě zástupce ustanoví i v případě, že se jedná o řízení,
v němž není právní zastoupení obligatorní.“ V případě stěžovatelky již na základě napadeného
rozhodnutí bylo zřejmé, že stěžovatelka takovým duševním postižením (o větší či menší
závažnosti) trpí, zároveň se ovšem nejedná účastníka kverulujícího. Proto v případě stěžovatelky
měla být potřeba ustanovení zástupce za účelem hájení jejích práv shledána.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je
důvodná a proto musí být napadený rozsudek městského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušen.
Zároveň byly shledány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí žalované pro vady řízení,
které zde byly již v době rozhodování městského soudu. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud
zrušil dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. i rozhodnutí správního orgánu a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení. Podle §78 odst. 5 s. ř. s. je právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
žalovaná v dalším řízení vázána.
[26] O nákladech žalobního řízení před městským soudem i kasačního řízení před Nejvyšším
správním soudem pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Procesně úspěšné stěžovatelce žádné uplatnitelné náklady nevznikly, žalovaná pak úspěch
ve věci neměla. Proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[27] Nejvyšší správní soud dále rozhodl i o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené
zástupkyně stěžovatelky, a to podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Zástupkyni
stěžovatelky náleží odměna ve výši odpovídající dvěma a půl úkonům právní služby [po jednom
úkonu za převzetí zastoupení včetně úvodní porady s klientem, doplnění kasační stížnosti,
za úkon s odměnou ve výši půl úkonu dle §10 odst. 2 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3
advokátního tarifu soud považuje žádost o prodloužení lhůty k doplnění kasační stížnosti) ve výši
1000 Kč za jeden úkon (§7 a §9 odst. 2 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč za jeden úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem za tři úkony), celkem tedy
3400 Kč. Zástupkyně stěžovatelky je plátkyní daně z přidané hodnoty, proto byla odměna
a náhrada hotových výdajů zvýšena o zákonnou sazbu daně, což činí 714 Kč. Celkem
tedy zástupkyně stěžovatelky obdrží 4114 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního zastoupení stěžovatelky
nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu