ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.44.2013:25
sp. zn. 4 Ads 44/2013 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Česká republika,
Hygienická stanice hlavního města Prahy, se sídlem Rytířská 12, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013,
č. j. 6 Ad 19/2010 - 51,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013, č. j. 6 Ad 19/2010 - 51,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2010, č. j. 2010/48003-424, žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce hlavního města Prahy, pobočka v Praze 2 (dále jen
„úřad práce“) ze dne 24. 5. 2010, č. j. OPaK2/K36/09-7, jímž žalobkyni podle §82 odst. 3
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost
poukázat do státního rozpočtu odvod podle §82 odst. 1 citovaného zákona ve výši 149.226 Kč
do 30 dnů od doručení rozhodnutí. Úřad práce při kontrole konané v době od 25. 6. 2009
do 4. 8. 2009 shledal u žalobkyně porušení ustanovení §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti
v tom, že v roce 2006 nesplnila svou povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením
ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu jejích zaměstnanců, a to v rozsahu 3,04
osob. Úřad práce jí proto postupem podle §82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti vyměřil výše
uvedený odvod.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně namítala nezákonnost obou rozhodnutí,
neboť ustanovení §81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti v případě organizačních složek státu
vylučovalo postup pro uložení odvodu podle §82 odst. 3 citovaného předpisu. Žalobkyně uvedla,
že ustanovení §81 a §82 zákona o zaměstnanosti na sebe navazují a v §82 odst. 1 daného
předpisu je stanoven toliko způsob výpočtu odvodu pro účely ustanovení §81 odst. 2 písm. c)
citovaného zákona, který žalobkyně plnit nemůže. Při uložení odvodu proto správní orgány
postupovaly nezákonně a porušily čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když uplatňovaly
státní moc mimo případy a meze zákonem stanovené.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2013, č. j. 6 Ad 19/2010 - 51, rozhodnutí
žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud uvedl, že žalobkyně mohla plnit povinný podíl
jedním ze způsobů podle §81 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o zaměstnanosti. Plnění způsobem
stanoveným v §81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti bylo ustanovením §81 odst. 3
citovaného předpisu přímo zakázáno. Soud dovodil, že ustanovení §81 a §82 zákona
o zaměstnanosti na sebe přímo navazují. Význam slova „nemohou“ [v §81 odst. 3 zákona, pozn.
soudu] je nutno vykládat tak, že zde uvedení zaměstnavatelé tak činit nesmí, tedy nemají povinnost tak činit.
Povinnost k plnění proto podle §82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti nemohl úřad práce
žalobkyni uložit, neboť podle §81 odst. 3 citovaného předpisu žalobkyně danou povinnost
ze zákona neměla.
V kasační stížnosti žalovaný (dále jen „stěžovatel“) nesouhlasil se závěrem Městského
soudu Praze o tom, že by nebylo možné žalobkyni odvod uložit. Ustanovení §82 odst. 3 zákona
o zaměstnanosti se vztahovalo na všechny zaměstnavatele včetně organizačních složek státu.
Pokud by zákonodárce zamýšlel pro organizační složky státu zavést výjimku, výslovně by tak
učinil. Samotné ustanovení §81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti omezovalo organizační složky
státu pouze v rozhodování o výběru způsobu plnění. Oproti tomu ustanovení §82 odst. 3 zákona
o zaměstnanosti stanovilo následný postup po porušení primární povinnosti; povinný odvod byl
ukládán na základě individuálního správního aktu. Ustanovení §81 a §82 zákona
o zaměstnanosti na sebe nenavazují; opačný závěr Městského soudu v Praze označil stěžovatel
za chybný.
Dále stěžovatel namítal, že závěr soudu se příčil i teleologickému výkladu. Hlavním
účelem ustanovení §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti bylo začlenit zdravotně znevýhodněné
občany do pracovního procesu vytvářením pracovních míst. Tuto povinnost měl v prvé řadě
plnit sám stát, aby byl v jejím naplňování příkladem ostatním. Nejméně přímým způsobem
podpory znevýhodněných bylo poukázání odvodu do státního rozpočtu. Z této možnosti
zákonodárce záměrně vyloučil organizační složky státu, neboť hospodaří s prostředky ze státního
rozpočtu a plněním odvodů by přidělené finance pouze vracely. Organizační složky státu
zaujímaly zvláštní postavení pouze tím, že si nemohly samy vybrat odvod finančních prostředků
do státního rozpočtu. Nemožnost uložit organizační složce státu povinnost odvést finanční
prostředky do státního rozpočtu podle §82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti by ad absurdum vedla
k závěru, že by žádná organizační složka státu nemusela plnit povinný podíl podle §81 odst. 2
písm. a) nebo b) uvedeného zákona a plnit tak povinnost podle §81 odst. 1 citovaného předpisu.
Tímto výkladem by byli diskriminováni ostatní zaměstnavatelé. Navíc organizační složky státu
by se mohly záměrně vyhýbat povinnosti podle §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti s úmyslem,
že uložení případné pokuty bude méně finančně náročné než plnění povinného podílu. Účelem
ustanovení §82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti nebylo sankcionovat zaměstnavatele, nýbrž
zajistit řádné plnění povinnosti podle §81 odst. 1 daného zákona možnostmi uvedenými v §81
odst. 2 citovaného předpisu. Výklad Městského soudu v Praze by bezdůvodně zvýhodňoval
organizační složky státu. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s názorem Městského soudu
v Praze. Podle ní právní úprava k datu vydání správního rozhodnutí neumožňovala stěžovateli
uložit žalobkyni povinný odvod. Stěžovatel se snažil absenci ustanovení, jež by umožňovalo
uložení odvodu, nahradit gramatickým a teleologickým výkladem, čímž se nedovoleně snažil
překlenout nedostatek zákona o zaměstnanosti, který sám připravoval. Žalobkyně spatřovala
v novele č. 367/2011 Sb., která umožnila organizačním složkám státu zvolit si i odvod do
státního rozpočtu podle §81 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, faktické doznání
stěžovatele, že dřívější právní úprava neumožňovala odvod uložit. Žalobkyně dále uvedla,
že z povahy její činnosti nebylo možné dobře zaměstnávat osoby se zdravotním postižením a více
produktů a služeb nemohla nakupovat, jelikož je nepotřebovala. Úřad práce dokonce uznal
při ukládání pokuty tyto objektivní překážky ve svém rozhodnutí č. j. OPaK/K83/06-18.
Žalobkyně nesplnila svou povinnost podle §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti jen částečně,
a proto úvahu stěžovatele, že by organizační složky v případě absence možnosti vynucení odvodu
neplnily své povinnosti, považovala za lichou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti
stěžovatel označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Ze správního spisu vyplynuly pro věc následující podstatné skutečnosti:
Protokol úřadu práce ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. OPaK 2/K - 36/2009-2, dokládá
výsledky kontroly, jež byla zaměřena na plnění povinnosti žalobkyně zaměstnávat osoby
se zdravotním postižením v letech 2006, 2007 a 2008 v souladu se zákonem o zaměstnanosti.
V roce 2006 průměrný roční přepočet zaměstnanců žalobkyně čítal 309,71 osob a z toho činil
čtyřprocentní povinný podíl 12,39 osob. Povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením
žalobkyně splnila zaměstnáváním 3,43 osob a odběrem výrobků a služeb v míře 5,92 osob;
v souhrnu splnila 9,35 osob. Povinný odvod do státního rozpočtu byl stanoven podle §82 odst. 1
zákona o zaměstnanosti za rozdíl 3,04 osob při průměrné mzdě za první až třetí čtvrtletí roku
2006 ve výši 19.635 Kč částkou 149.226 Kč. Ve zbylých letech byl povinný podíl dosažen
v zákonem stanovené míře zaměstnáváním zdravotně znevýhodněných osob a odběrem výrobků
a služeb.
Podáním ze dne 28. 4. 2010 poukázala žalobkyně na skutečnost, že Městský soud v Praze
v rozsudku ze dne 27. 11. 2009, č. j. 11 Ca 206/2007 - 60, v jiném skutkově podobném řízení
shledal, že uloženou povinnost odvést povinný podíl žalobkyně, jako organizační složka státu,
nemohla a nesměla splnit.
Rozhodnutím ze dne 24. 5. 2010, č. j. OPaK2/K36/09-7, úřad práce uložil žalobkyni
podle §82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti povinnost odvést za rok 2006 do státního rozpočtu
částku ve výši 149.226 Kč.
Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2010, č. j. 2010/480003-424, zamítl stěžovatel odvolání
žalobkyně a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé
námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasačními důvody podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Vytýkanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku však neshledal. Městský soud
v Praze přes stručnost svého odůvodnění zaujal jasný právní názor, kterým se implicitně
vypořádal s vyjádřením stěžovatele k žalobě. Základním východiskem pro soudní přezkum
správních rozhodnutí jsou vlastní rozhodnutí správního orgánu a žaloba. Podle §75 odst. 2
věty první s. ř. s. „[s]oud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí.“ Samotné
vyjádření žalovaného správního orgánu k žalobě může sloužit jako určité vodítko, nemůže ale
doplnit odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Názorová odlišnost a různost pohledu na věc
sama o sobě ještě nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stejně tak skutečnost, že Městský
soud v Praze potvrdil správnost závěrů žalobkyně, nemůže bez dalšího způsobit
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Námitky stěžovatele tak ve skutečnosti směřují proti
nesprávnému posouzení právní otázky.
Východiskem pro posouzení důvodnosti kasačních námitek podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. je interpretace ustanovení §81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. K obecné interpretaci
právních předpisů se již několikrát vyjádřil Ústavní soud. Ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2004,
sp. zn. III. ÚS 258/2003, uvedl, že „[k] otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní
soud vyslovil v řadě nálezů, příp. stanovisek (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st-1/96, nález
sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97.
Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového
výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro
objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický
výklad, výklad e ratione legis atd.). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 pak již v kontextu obdobném posuzované
věci uvedl: Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí
odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická
souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém
celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“
Prvotnímu přiblížení k obsahu právní normy jazykovým výkladem se věnoval i Městský
soud v Praze. Z §81 odst. 3 zák ona o zaměstnanosti, podle něhož „[z]aměstnavatelé, kteří jsou
organizačními složkami státu nebo jsou zřízeni státem, nemohou plnit povinný podíl podle odstavce 2 písm. c)“,
soud dovodil, že deontický operátor „nemohou“ je nutné chápat ve smyslu „nesmí“, a proto není
možné organizační složce státu uložit povinný odvod podle §82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti.
Nejvyšší správní soud shledává tento závěr chybným. Přestože pohledem normativní
logiky vedou oba deontické operátory „nemoct“ a „nesmět“ k vyjádření zákazu, z hlediska jejich
významu nese každý z nich jiný obsah. Způsobové sloveso „moct“ vyjadřuje stav, ve kterém
si subjekt vybírá z nabídky variant ohraničených objektivními překážkami, např. jeho
schopnostmi či okolním uspořádáním světa. Hlavním významem tohoto slovesa je konstatování
vnitřního vztahu subjektu k jednotlivým variantám, které mu jsou k dispozici. Naopak způsobové
sloveso „smět“ obsahově vyjadřuje stav, kdy jsou subjektu poskytována oprávnění, popřípadě
ukládány povinnosti. Hlavním významem tohoto slovesa je vymezení překážek - limitů,
ve kterých má subjekt povoleno se, nezávisle na svých schopnostech a okolním světě, pohybovat.
Rozdíl je patrný i ve zdroji, který deontickou modalitu ukládá. Zatímco způsobové
sloveso „moct“ akcentuje vnitřní hodnocení reality a případné rozhodnutí je učiněno na základě
vlastní vůle subjektu; způsobové sloveso „smět“ se váže na oprávnění poskytnuté z vnějšku,
tj. subjekt se rozhoduje v limitech vůle suveréna. Srovnatelně sloveso „moct“ popisuje
přirozenou míru, v jaké je subjekt schopen fungovat a zasahovat do svého okolí; slovesem
„smět“ jsou uměle vymezeny limity této přirozené míry.
Přestože v běžném jazyce se významy obou způsobových sloves často překrývají, při
jazykovém formulování právních norem je nutné využívat přesné, jasné a bezrozporné pojmy;
jazyková interpretace musí vycházet prvotně z původního významu slov. Pokud zákonodárce
využil způsobového slovesa „nemohou“, nelze této formulaci bez dalšího automaticky přiznat
význam slovesa „nesmí“.
Jazykovým výkladem proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že větné spojení
„nemohou plnit“ v §81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti je nutné interpretovat jako vnitřní omezení
rozhodování organizační složky státu při výběru mezi možnostmi plnění povinného podílu podle
§81 odst. 2 citovaného předpisu. Organizační složka státu si může sama vybrat jednu z variant
v rámci zúžené nabídky. Pokud ale povinnost splnit povinný podíl podle §81 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti nesplní dobrovolně jednou z možných variant, nic nebrání tomu, aby jí byla
povinnost uložena individuálním správním aktem. Ukládaná povinnost zde přichází z vnějšku na
základě zákonného zmocnění upraveného v §82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, a není proto
v rozporu s faktem, že svým vlastním rozhodnutím by si organizační složka státu finanční plnění
podle §81 odst. 2 písm. c) citovaného předpisu vybrat nemohla.
Gramatický výklad podporují i další výkladové metody. Interpretace sporného ustanovení
ve smyslu rozsudku Městského soudu v Praze vede k logickému rozporu. Zákonodárce v §81
odst. 1 zákona o zaměstnanosti uložil všem zaměstnavatelům, včetně organizačních složek státu,
podílet se povinným podílem na zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných. V následujícím
§82 odst. 3 citovaného předpisu stanovil oprávnění úřadu práce uložit zaměstnavateli povinnost
odvodu do státního rozpočtu pro případ, že nebyla splněna dobrovolně jedním ze způsobů
stanovených v §81 odst. 2 citovaného předpisu.
Zvláštnost práva spočívá oproti jiným systémům pravidel v jeho obecné závaznosti
a vynutitelnosti. Základním prostředkem proti porušení povinností je institut odpovědnosti
konstruovaný tak, že při porušení primární povinnosti vzniká škůdci ze zákona sekundární
povinnost - sankce, která je vynutitelná. Zdrojem častých úvah právní teorie je otázka, zda jsou
právní normy postrádající možnost vynucení vůbec právními normami. Při existenci dvou
rovnocenných výkladových stanovisek právní normy je proto logické zvolit to, které nepopírá
určující charakteristické znaky práva jako normativního systému, tj. mimo jiné i jeho
vynutitelnost.
Pokud by se rozsah ustanovení §81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti vztahoval i na §82
citovaného předpisu, organizační složky státu by byly vyloučeny z dobrovolného i vynuceného
odvodu finančních prostředků do státního rozpočtu. Přestože zákonodárce výslovně počítal
s účastí organizačních složek státu na povinnosti podle §81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti,
nemožnost vynutit sankci by znamenala, že by bylo pouze na uvážení organizačních složek státu,
zda povinnost zaměstnat stanovený podíl osob se zdravotním postižením dobrovolně splní.
Ad absurdum by žádná organizační složka nemusela plnit povinnost dle §81 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti. Tento výklad vede k neudržitelnému závěru, a proto není možné jej přijmout.
Městský soud v Praze dovodil, že ustanovení §81 a §82 zákona o zaměstnanosti na sebe
bezprostředně navazují, a proto zákazu v §81 odst. 3 citovaného předpisu přiznal přesah i mimo
tento paragraf. Přestože při aplikaci práva je soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán toliko
zákonem a mezinárodní smlouvou, pro výklad právních předpisů je možné vzít v úvahu
i prameny nezákonné povahy, pokud poskytnou vodítko ke správné interpretaci. Legislativní
pravidla vlády, schválená usnesením vlády ze dne 19. 3. 1998, č. 188, ve znění pozdějších úprav,
vymezují obecná pravidla pro vytváření právních předpisů. V čl. 39 odst. 2 větě první vymezují
požadavky na obsah paragrafu: „Paragraf, u ústavního zákona článek, má obsahovat ustanovení, která
se týkají pouze téže věci.“ Přestože Nejvyšší správní soud připouští, že toto pravidlo není často
dodržováno, je možné ho přijmout za východisko pro posouzení obsahu normy systematickým
výkladem. Jazykový a logický výklad svědčí při interpretaci ustanovení §81 odst. 3 zákona
o zaměstnanosti opačnému právnímu závěru, než který si učinil Městský soud v Praze.
Systematický výklad tento výsledek pouze potvrzuje, když jeho užití vede ke stejné odpovědi.
Ustanovení §81 a §82 zákona o zaměstnanosti upravují dvě odlišné záležitosti, u nichž není
přípustné dovozovat širší propojení nad rámec vzájemných odkazů. Pokud by měly být
organizační složky státu zcela vyloučeny z možnosti odvést povinný podíl finančními prostředky,
bylo by ustanovení §81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, podle systematiky formulování právních
norem, v samostatném paragrafu.
Stejnému výsledku nasvědčuje i výklad e ratione legis. Pokud zákon o zaměstnanosti dopadá
na všechny zaměstnavatele, včetně organizačních složek státu, je účelné, aby se organizační složky
státu primárně podílely na zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných způsoby podle §81
odst. 2 písm. a) nebo b) daného zákona. Přímé odvody finančních prostředků podle §81 odst. 2
písm. c) zákona o zaměstnanosti nejsou účelnou variantou. Organizační složky státu hospodaří
s prostředky přidělenými ze státního rozpočtu a finančními odvody by pouze snižovaly svůj
rozpočet, čímž by se proti účelu zákona nepodílely na podpoře zaměstnanosti zdravotně
znevýhodněných osob. Proto zákon o zaměstnanosti odňal organizačním složkám státu možnost
volby přímého finančního odvodu do státního rozpočtu. Rozšířená interpretace ustanovení §81
odst. 3 uvedeného zákona by vedla k závěru, že povinnost organizačních složek státu plnit
povinný podíl by byla zcela dobrovolná. Dobrovolné zapojení organizačních složek státu
ve srovnání s povinnou účastí soukromých zaměstnavatelů by bylo nepochybně nezamýšleným
zvýhodněním státu v rozporu s jednotlivými ustanoveními i se smyslem zákona o zaměstnanosti
jako celku. Navíc pokud zákonodárce stanoví právním předpisem všem zaměstnavatelům
povinnost podporovat zaměstnanost osob zdravotně znevýhodněných, je právě stát, jako garant
jejího dodržování, subjektem, který by ji měl příkladně plnit.
Jestliže novela zákona o zaměstnanosti č. 367/2011 Sb. umožnila organizačním složkám
státu odvádět na základě svého rozhodnutí i povinný podíl podle §81 odst. 2 písm. c) zákona
o zaměstnanosti, je to zajisté reakce na provoz těch organizačních složek státu, které z povahy
své činnosti nejsou schopny zaměstnávat osoby zdravotně znevýhodněné nebo odebírat
v patřičném množství výrobky a služby. Po zmíněné novele nemusí tyto organizační složky státu
čekat na správní řízení a vynucené uložení odvodu povinného podílu, které je spojeno
i s odpovědností za správní delikt, a mohou odvést povinný podíl dobrovolně v kombinaci jim
vyhovující.
Vzhledem k tomu, že výsledky všech použitých výkladových metod vedly ke stejnému
závěru, Nejvyšší správní soud jednoznačně naznal, že Městský soud v Praze dospěl při výkladu
ustanovení §81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti k nesprávnému právnímu závěru a tím naplnil
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Kasační stížnost je tedy důvodná, a proto Nejvyšší správní soud podle §110
odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013,
č. j. 6 Ad 19/2010 - 51, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm bude Městský
soud v Praze podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem, který Nejvyšší správní soud
vyslovil v tomto zrušovacím rozsudku. V novém rozhodnutí Městský soud v Praze podle §110
odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu