ECLI:CZ:NSS:2013:4.APS.4.2012:32
sp. zn. 4 Aps 4/2012 – 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyň:
a) MUDr. V. J., b) Mgr. O. J., obě zast. JUDr. Pavlínou Urbancovou, advokátkou, se sídlem
Křenová 26, Brno, proti žalované: Česká lékařská komora, Okresní sdružení lékařů Brno -
město, se sídlem Příkop 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 5. 2012, č. j. 30 A 72/2010 – 301,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni JUDr. Pavlíně Urbancové, advokátce, se sídlem Křenová 26,
Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
5808 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu. Náklady právního zastoupení žalobkyň nese stát.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Přípisem ze dne 16. 11. 2006, označeným jako Upomínka č. 2, vyzvala žalovaná žalobkyni
sub a) k zaplacení příspěvku na činnost České lékařské komory za rok 2006, který byl splatný
ke dni 1. 3. 2006.
[2] Žalobou ze dne 4. 12. 2006 se žalobkyně domáhaly zrušení tohoto úkonu žalované,
zrušení protiprávního požadavku na zaplacení členského příspěvku a dále finanční a morální
satisfakce. Uvedly, že žalobkyně a) je členkou České lékařské komory, od roku 1992 vede
pracovněprávní spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, má nulové příjmy,
a proto je vydržována svou matkou - žalobkyní b). Česká lékařská komora rozhodnutím ze dne
10. 4. 1997 z finančních důvodů osvobodila žalobkyni a) od placení členských příspěvků
na činnost České lékařské komory do doby, než bude „ponovena v práci“. Vymáhání členského
příspěvku je podle žalobkyň v rozporu s tímto rozhodnutím, s Ústavou České republiky,
zákonem č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České
lékárenské komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČLK“), a stavovskými
předpisy České lékařské komory. Žalobkyně konstatovaly, že ve lhůtě nejpozději jeden měsíc
přede dnem splatnosti členského příspěvku podaly „žádost ze dne 28. 2. 2006, označenou v bodě 1/
předmětu věci jako ... Opětovná výzva k vykonání Okresním sdružením lékařů České lékařské komory Brno -
město závazného písemného rozhodnutí nadřízené České lékařské komory v Olomouci ze dne 10. 4. 1997,
jímž osvobodila MUDr. V. J. od placení členských příspěvků na činnost ČLK, tj. včetně pro rok 2006 ...“.
Žalovaná však jejich zákonnému požadavku nevyhověla.
[3] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 1. 2007, č. j. 30 Ca 235/2006 - 16, žalobu
odmítl. V odůvodnění uvedl, že upomínka k úhradě příspěvku na činnost České lékařské komory
je úkonem správního orgánu, jímž nedošlo k založení, změně, zrušení či závaznému určení
povinností. Nejedná se o právní akt, kterým se správní orgán dotkl přímo těch veřejných
subjektivních práv, která pramení z hmotného práva. Předmětná upomínka není sama o sobě
nijak vykonatelná. S ohledem na povahu napadeného správního aktu dospěl soud k závěru,
že žaloba je nepřípustná, přičemž zjištěný nedostatek je neodstranitelný. Nepřípustnost žaloby
spatřoval soud v absenci soudně přezkoumatelného správního rozhodnutí. Napadený úkon
žalované je podle §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vyloučen ze soudního přezkumu, žaloba je podle §68 písm. e) s. ř. s.
nepřípustná, a proto ji soud ve vztahu k žalobkyni a) odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Soud dodal, že žalobkyně a) byla v upomínce poučena, že v případě nezaplacení členských
příspěvků ve stanovené lhůtě bude celá věc předána disciplinárním orgánům České lékařské
komory; proti případnému rozhodnutí disciplinárních orgánů České lékařské komory bude mít
žalobkyně a) možnost podat žalobu ve správním soudnictví. Soud dále konstatoval, že napadený
správní akt se vůbec nedotýká žalobkyně b), není jí adresován a nemůže zakládat, měnit, rušit
nebo závazně určovat její práva nebo povinnosti. Žalobkyně b) proto nebyla aktivně legitimována
k podání žaloby ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Soud uvedl, že rozhodnutí o té části petitu
žaloby, jíž se žalobkyně domáhaly rozhodnutí o finanční a morální satisfakci, je mimo pravomoc
soudů ve správním soudnictví ve smyslu §4 odst. 1 s. ř. s., a proto soud žalobu v této části odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[4] V kasační stížnosti ze dne 8. 2. 2007 žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) namítaly,
že napadené usnesení krajského soudu bylo vyneseno na nepříslušném pracovišti krajského soudu
Rooseveltova 16, kde správní soud nesídlí, prokazatelně podjatými soudci, je protiprávní,
protiústavní a nemá oporu v s. ř. s. Stěžovatelky poukázaly na přípis Městského soudu v Brně
ze dne 29. 11. 2006, č. j. 21 C 237/2006 - 11, podle kterého věc o neplatnost protiprávního
vymáhání zaplacení členského příspěvku spadá do působnosti soudu rozhodujícího ve správním
soudnictví. Zdůraznily, že krajský soud úmyslně vynechal projednání bodu 1/ žalobního návrhu,
a to „o neplatnost protiprávního vymáhání zaplacení členského příspěvku ...“, a výběrově se věnoval
pouze upomínce žalované. V rozporu s právním názorem Městského soudu v Brně označil
krajský soud žalobu za nepřípustnou. Stěžovatelky připomněly, že stěžovatelka a) byla od placení
členských příspěvků na činnost České lékařské komory osvobozena; vyměřování a vymáhání
tohoto příspěvku je proto v rozporu s Ústavou České republiky, zákonem o ČLK a stavovskými
předpisy České lékařské komory. Stěžovatelky dále zpochybňovaly závěr krajského soudu,
že se upomínka žalované nijak nedotýká stěžovatelky b). Navrhly, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[5] V podání ze dne 23. 3. 2007 stěžovatelky požadovaly, aby Nejvyšší správní soud zavázal
krajský soud k tomu, aby spor věcně projednal v plném rozsahu žalobního návrhu.
[6] Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 4. 12. 2007, č. j. Nao 18/2007 - 37, stěžovatelkám
sdělil, že námitku podjatosti soudců krajského soudu obsaženou v kasační stížnosti uplatnily
po marném uplynutí zákonné lhůty, a proto k ní Nejvyšší správní soud nepřihlížel.
[7] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 1. 2008, č. j. 30 Ca 235/2006 - 41, vyzval
stěžovatelky k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost s poučením, že nebude-li poplatek
ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení o kasační stížnosti bude zastaveno.
[8] Stěžovatelky v podání ze dne 10. 3. 2008 mimo jiné namítaly, že se krajský soud
vůbec nezabýval otázkou místní příslušnosti, ačkoliv Česká lékařská komora sídlí v Olomouci
a k rozhodnutí o žalobě je příslušný Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Dále zmínily,
že soud svým postupem způsobil bezdůvodné průtahy v řízení.
[9] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 3. 2008, č. j. 30 Ca 68/2008 - 13, řízení
o kasační stížnosti ze dne 8. 2. 2007 zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
Toto usnesení Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2008, č. j. 4 Ads 82/2008 - 27,
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení s tím, aby rozhodl o žádosti žalobkyň
o osvobození od soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti.
[10] Usnesením ze dne 27. 5. 2009, č. j. 30 Ca 235/2006 - 60, Krajský soud v Brně přiznal
stěžovatelkám osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.
[11] Krajský soud v Brně následně usnesením ze dne 5. 6. 2009, č. j. 30 Ca 235/2006 - 61,
ustanovil stěžovatelkám k ochraně jejich zájmů v této věci zástupce Mgr. Petra Langa, advokáta.
Proti tomuto usnesení podaly stěžovatelky kasační stížnost; spis krajského soudu byl dne
29. 9. 2009 předložen Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o této kasační stížnosti
a rovněž k rozhodnutí o kasační stížnosti ze dne 8. 2. 2007.
[12] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, č. j. 4 Ads 135/2009 - 82, zrušil
usnesení krajského soudu o ustanovení zástupce a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení
podle §108 odst. 1 s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že stěžovatelky návrh na ustanovení zástupce
v dané věci nepodaly, nebyly tudíž splněny podmínky pro vydání napadeného usnesení.
[13] Usnesením ze dne 26. 11. 2009, č. j. 30 Ca 235/2006 - 101, Krajský soud v Brně vyzval
stěžovatelky k předložení plné moci udělené advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti
a poučil je o možnosti odmítnutí kasační stížnosti, nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno.
[14] Dne 10. 3. 2010 byl spis opětovně předložen Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí
o kasační stížnosti ze dne 8. 2. 2007. K žádosti žalobkyň byla jim usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 4 Ads 133/2009 – 133, ustanovena zástupkyní
JUDr. Pavlína Urbancová, advokátka, se sídlem v Brně, která byla současně vyzvána k doplnění
kasační stížnosti.
[15] V doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 4. 2010 stěžovatelky vytýkaly usnesení Nejvyššího
správního soudu o ustanovení zástupce, že popis věci v odůvodnění odráží jen z části předmět
sporu a vynechává první bod předmětu žaloby, tj. „o neplatnost protiprávního vymáhání zaplacení
členského příspěvku na činnost ČLK za rok 2006 ...“. Současně vznesly námitku podjatosti
předsedkyně senátu JUDr. Marie Turkové. Konstatovaly, že napadené usnesení krajského soudu
ze dne 11. 1. 2007 je nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť odmítnutí žaloby
bylo dosaženo protiprávním pozměněním předmětu sporu a zamlčením v něm uvedených
pravdivých skutečností.
[16] Zástupkyně stěžovatelek v doplnění kasační stížnosti ze dne 22. 4. 2010 uvedla,
že upomínka žalované se zásadně dotkla práv stěžovatelek a bylo prokázáno, že byla vydána
v příkrém rozporu s rozhodnutím České lékařské komory ze dne 10. 4. 1997 o osvobození
stěžovatelky a) od placení členských příspěvků. Stěžovatelka a) má nepochybně právo nebýt
obtěžována a obesílána nezákonnými úkony ze strany správních orgánů. Požadavek na finanční
satisfakci s porušením uvedeného práva souvisí a je na místě, aby se jím soud zabýval. Aktivní
legitimaci stěžovatelky b) dovozovala zástupkyně stěžovatelek z toho, že stěžovatelka b) se cítí
být postupem žalované poškozena stejně jako její dcera a újmu způsobenou stěžovatelce a)
pociťuje jako újmu vlastní.
[17] Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 26. 5. 2010, č. j. Nao 45/2010 - 179, stěžovatelkám
sdělil, že námitka podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Marie Turkové byla vznesena opožděně
a k opožděným námitkám se podle §8 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží.
[18] Podáním ze dne 31. 5. 2010, adresovaným Krajskému soudu v Brně, stěžovatelky rozšířily
žalobní návrh tak, že se domáhají neplatnosti protiprávního vymáhání zaplacení členského
příspěvku na činnost České lékařské komory za roky 2001 až 2010.
[19] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že nemá právní subjektivitu,
je pouze organizační složkou České lékařské komory; Krajský soud v Brně
je proto podle žalované místně nepříslušný. Dále zmínila nedostatek aktivní legitimace
stěžovatelky b), která není členkou České lékařské komory a po níž žalovaná
nikdy nic nevyžadovala. Žalovaná konstatovala, že výklad stěžovatelky a), že není povinna platit
členské příspěvky, je mylný a nemá oporu v zákoně a stavovských předpisech.
[20] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2010, č. j. 4 Ads 133/2009 – 193, zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007, č. j. 30 Ca 235/2006 – 16, kterým krajský
soud žalobu stěžovatelek ze dne 4. 12. 2006 odmítl. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní
soud zavázal krajský soud, aby „v souladu se shora uvedeným vyzval stěžovatelky prostřednictvím jejich
ustanovené zástupkyně k doplnění žaloby a následně vyhodnotil, zda první část návrhu stěžovatelek je či není
žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu žalované. Pokud by se jednalo o tento typ žaloby, posoudí
krajský soud, zda jsou ve vztahu ke každé ze stěžovatelek splněny podmínky řízení, a podle svých zjištění
zvolí další postup. Druhou část návrhu stěžovatelek, tedy žalobu proti úkonu žalované - upomínce č. 2
ze dne 16. 11. 2006 krajský soud odmítne podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť tento úkon není
rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního a je ze soudního přezkumu vyloučen. Ve vztahu ke třetí
části návrhu - požadavku finanční a morální satisfakce krajský soud posoudí, zda je či není na místě postup
podle §46 odst. 2 s. ř. s. a svůj závěr patřičně odůvodní. Krajský soud se rovněž vypořádá s podáním stěžovatelek
ze dne 31. 5. 2010, jímž rozšířily původní žalobní návrh.“
[21] Podáním ze dne 10. 9. 2010 stěžovatelky informovaly krajský soud, že v důsledku
rozsudku Nejvyššího správního soudu podle jejich názoru skončilo zastoupení JUDr. Pavlíny
Urbancové.
[22] Krajský soud vyzval přímo stěžovatelky usnesením ze dne 14. 9. 2011,
č. j. 30 A 72/2010 – 214, aby odstranily vady žaloby ze dne 4. 12. 2006 tak, že uvedou, zda kromě
řízení o žalobě proti úkonu žalované – Upomínce č. 2 ze dne 16. 11. 2006 – a žalobě o nároku
na finanční a morální satisfakci pro žalobkyni a) mínily žalobním návrhem ze dne 4. 12. 2006
zahájit i řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního
orgánu.
[23] Stěžovatelky přípisem ze dne 27. 9. 2011 trvaly na rozšíření žaloby ze dne 31. 5. 2010,
v níž se domáhají neplatnosti protiprávního vymáhání zaplacení členských příspěvků za období
2001 až 2010, nyní včetně roku 2011 v částce 1860 Kč. Stěžovatelky poukazovaly na to,
že žalovaná po stěžovatelce a) opakovaně vymáhá příspěvek, s čímž se nemohou ztotožnit,
protože tvrdily, že stěžovatelka a) byla od placení členského příspěvku žalovanou osvobozena.
Stěžovatelky opakovaně vyzývaly žalovanou, aby jim sdělila, z jakého příjmu stěžovatelky a)
vymáhá zaplacení členských příspěvků, když stěžovatelka a) od roku 1992 vede spor o neplatnosti
rozvázání pracovního poměru a tudíž nemá žádné příjmy. Přestože stěžovatelka a) nemá žádné
příjmy od roku 1992, trvá žalovaná na placení členského příspěvku a na opakované výzvy
stěžovatelek nereaguje. Žalovaná rovněž nereaguje na žádosti stěžovatelky a) o respektování
předchozího rozhodnutí o osvobození od placení členského příspěvku. V petitu stěžovatelky
uvedly, že „požadují rozšíření bodu 1/ předmětu sporu, označeného slovy – o neplatnost protiprávního vymáhá
zaplacení členského příspěvku na činnost ČLK za rok 2006 v částce 1.540,- Kč (jedentisícpětsetčtyřicet Kč),
nyní za celé období let 2001 až 2011, včetně za rok 2006, v úhrnné částce 15.759 Kč
(patnácttisícsedmsetpadesátdevět Kč), protiprávně vymáhané žalovanou na stěžovatelce a) v rozporu s pravomocným
závazným písemným rozhodnutím nadřízení České lékařské komory s hlavním sídlem v Olomouci
zn. 5556253032 ze dne 10. 4. 1997, jímž z finančních důvodů uvedených výše, jež trvají podnes, osvobodila
stěžovatelku a) od placení členských příspěvků do ČLK až do jejího ponovení v práci u žalovaného zaměstnavatele
Statutárního města Brna (pracovněprávní spor sp. zn. 16 C 254/92 Městského soudu v Brně z podnětu
stěžovatelky a).“ Stěžovatelky dále požadovaly, aby soud uložil žalované vyhovět jejich žádosti
ze dne 25. 2. 2011 a aby anuloval upomínku žalované ze dne 1. 9. 2011
[24] Na výzvu krajského soudu ze dne 14. 9. 2011 dále reagovaly stěžovatelky přípisem ze dne
17. 10. 2011, v němž nesouhlasily se změnou spisové značky jejich případu. Stěžovatelky vyslovily
závěr, že z bodu 1 žaloby ze dne 4. 12. 2006 je zřejmé, že se jedná o žalobu na ochranu
proti nezákonnému zásahu žalované, i proti jakému zásahu žalované se stěžovatelky brání. Zásah
stěžovatelky spatřovaly v tom, že žalovaná po stěžovatelce a) vymáhá členský příspěvek do ČLK,
ačkoli ji v minulosti od jeho placení rozhodnutím ze dne 10. 4. 1997 osvobodila
a ačkoli stěžovatelce a) její zaměstnavatel nevyplácí žádný příjem; její existenci proto zajišťuje
stěžovatelka b), která újmu stěžovatelky a) pociťuje jako svou vlastní. Jednání žalované
proto stěžovatelky považují za trvající řetězový protiprávní zásah, přičemž žalovaná dlouhodobě
nereaguje na nabídky mimosoudního řešení sporu. Ohledně důkazní situace stěžovatelky uvedly,
že je to žalovaná, kdo musí předložit, z jakého příjmu stěžovatelky a) vypočítává členský
příspěvek. Na závěr stěžovatelky v petitu uvedly, že upomínka č. 2 ze dne 16. 11. 2006 je jedním
z markantních projevů tvrzeného nezákonného zásahu žalované do práv stěžovatelky a),
ve kterém žalovaná pokračuje dodnes; kromě požadavku ad 1/ o zrušení protiprávního
požadavku žalované na zaplacení členských příspěvků za období let 2001 až 2011 včetně,
v úhrnné částce 15759,- Kč z důvodů vylíčených v žalobě a v tomto doplnění žádají, aby krajský
soud zakázal žalované, aby v porušování práv stěžovatelky pokračovala a aby se podřídila
a vykonávala rozhodnutí osvobozující stěžovatelku a) od placení členských příspěvků do doby
jejího „ponovení“ v práci u Statutárního města Brna.
[25] Usnesením ze dne 9. 1. 2012, č. j. 30 A 72/2010 – 244, Krajský soud v Brně připustil
změnu žaloby podle podání ze dne 31. 5. 2010 a dne 27. 9. 2011, kterými se stěžovatelky
domáhají neplatnosti protiprávního vymáhání zaplacení členských příspěvků na činnost České
lékařské komory za roky 2001 až 2011. Výroky II. a III. téhož usnesení krajský soud vyloučil
žalobu proti úkonu žalované – upomínce č. 2 ze dne 16. 11. 2006 a žalobu o nároku na finanční
a morální satisfakci k samostatnému řízení.
[26] Podáním ze dne 11. 1. 2012 stěžovatelky rozšířily svou žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem spočívajícím v protiprávním vymáhání zaplacení členských příspěvků
na činnosti ČLK za období let 2001 až 2011 o další nezákonný zásah, který spatřovaly
v rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2011, zn. 09-53/168 Am, kterým žalovaná uložila
stěžovatelce a) pokutu za nezaplacený členský příspěvek na činnost ČLK zejména za rok 2008,
stejně jako členské příspěvky do ČLK za období let 2001 až 2011.
[27] Usnesením ze dne 6. 2. 2012, č. j. 30 A 72/2010 – 266, Krajský soud v Brně připustil
změnu žaloby podle podání ze dne 11. 1. 2012, kterým se stěžovatelky domáhaly přezkumu
rozhodnutí Čestné rady OSL ČLK Brno – město, zn. 09-53/168 Am ze dne 2. 1. 2011,
kterým byla stěžovatelce a) uložena pokuta 10000 Kč. Výrokem č. II téhož usnesení tuto část
vyloučil k samostatnému řízení.
[28] Podáním ze dne 28. 2. 2012 se stěžovatelky domáhaly rozšíření své žaloby o další zásah
spočívající ve vymáhání zaplacení členských příspěvků na činnosti ČLK za rok 2012 v částce
2140 Kč. Toto rozšíření žaloby bylo krajským soudem připuštěno usnesením ze dne 14. 3. 2012,
č. j. 30 A 72/2010 – 283.
[29] Žalovaná se k věci vyjádřila podáním ze dne 8. 3. 2012, v němž uvedla, že stěžovatelka b)
není aktivně legitimována k podání předmětné žaloby, neboť vůči ní žalovaná vrchnostensky
nijak nevystupuje. Rovněž namítala místní nepříslušnost a to, že nemůže být žalovanou
stranou, neboť nemá samostatnou subjektivitu. Žalovaná tvrdila, že petit je neurčitý, tudíž vadný;
a že při vymáhání členského příspěvku postupuje zcela v souladu se zákonem o ČLK
a stavovskými předpisy. Odkazy stěžovatelek na údajné rozhodnutí ze dne 10. 4. 1997 žalovaná
považuje za irelevantní, neboť se nejedná o rozhodnutí, navíc se týká pouze roku 1997; následně
totiž stěžovatelka a) nebyla od placení členských příspěvku osvobozována. Žalovaná ve věci
placení příspěvků nikdy se stěžovatelkou a) nevedla správní řízení.
[30] Krajský soud v Brně rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 23. 5. 2012,
č. j. 30 A 72/2010 – 301. Výrokem I. a III. odmítl žalobu stěžovatelky a) o neplatnost
protiprávního vymáhání zaplacení členských příspěvků na činnost České lékařské komory za roky
2001 – 2005, 2007 – 2009. Výrokem II. a IV. krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky a)
o neplatnost protiprávního vymáhání zaplacení členských příspěvků na činnost České lékařské
komory za roky 2006, 2010 – 2012. Výrokem V. odmítl žalobu stěžovatelky b). K námitce
nedostatku pasivní legitimace žalované krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 7. 2010, č. j. 4 Ads 133/2009 – 193, podle kterého žalovaná v dané věci je
žalovaným správním orgánem ve smyslu §33 odst. 2 s. ř. s . K věci samé krajský soud odkázal
na znění zákona o ČLK a Stavovský předpis č. 7 regulující placení členských příspěvků,
které stěžovatelce a) jako člence České lékařské komory ukládají povinnost platit členský
příspěvek. Pokud stěžovatelka a) nebyla v roce 2006 osvobozena od placení tohoto členského
příspěvku, musela jej v příslušné lhůtě zaplatit. Žalovaná proto podle krajského soudu
postupovala správně, pokud stěžovatelku upomínala (Upomínka č. 2 ze dne 16. 11. 2006).
K totožnému závěru dospěl krajský soud i ve vztahu k postupu žalované v letech 2010 až 2012.
Ohledně zbývajících let (2001 až 2009, vyjma roku 2006) krajský soud uvedl, že žaloba byla
podána opožděně, neboť v každém roce byla stěžovatelka opakovaně žalovanou upomínána
k uhrazení členského příspěvku; pokud tedy byla žaloba vůči postupu žalované v těchto letech
podána až 31. 5. 2010, byla podána po lhůtě stanovené v ustanovení §84 s. ř. s. Na závěry
krajského soudu přitom nemá vliv, že stěžovatelka a) vedla pracovněprávní spor proti Magistrátu
města Brna, neboť tato věc byla pravomocně skončena v roce 2003, a to odmítnutím její žaloby,
přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 6. 2003. Ve vztahu ke stěžovatelce b) krajský
soud žalobu odmítl jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou, neboť stěžovatelka b)
nikdy nebyla členkou České lékařské komory, která vůči ní svou pravomoc neuplatňovala
a která ji žádný členský příspěvek nevyměřila.
[31] Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2012, č. j. 30 A 72/2010 – 301,
podaly stěžovatelky kasační stížnost ze dne 2. 7. 2012, v níž dovozovaly, že rozsudek krajského
soudu nemá oporu v zákoně, je protiústavní a vynesený s bezdůvodnými průtahy. Stěžovatelky
nesouhlasily s tím, že jejich věc má jinou spisovou značku, než která ji byla přidělena
v roce 2006. Stěžovatelky tvrdily, že krajský soud nepostupoval v souladu se závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v jeho rozsudku ze dne 30. 7. 2010,
č. j. 4 Ads 133/2009 – 193, když samostatně neposoudil oprávněnost žaloby stěžovatelky b).
Tato oprávněnost stěžovatelkám plyne z faktu, že stěžovatelka b) vyživuje stěžovatelku a).
Stěžovatelky považovaly délku soudního řízení za protiústavní. Stěžovatelky tvrdily, že krajský
soud zasáhl do jejich procesních práv tím, že jim nezaslal vyjádření žalované, že pozměnil smysl
žaloby, když v záhlaví vynechal pojem „na ochranu“, a že polovičatě aplikoval §84 odst. 1 s. ř. s.
v úmyslu odmítnout žalobu pro opožděnost. Stěžovatelky nesouhlasily s tím, že soud jejich
žaloby rozdělil podle jednotlivých let, když se podle jejich názoru jednalo o kontinuální
nezákonný zásah žalované. Krajskému soudu stěžovatelky vytýkaly dále, že se nezabýval
žalobními návrhy žalované podanými Městskému soudu v Brně v letech 2007 až 2012,
jimiž vymáhá po stěžovatelce a) zaplacení členských příspěvků vedenými u jmenovaného soudu
pod sp. zn. 15 C 125/2008, 17 C 154/2007, 231 C 43/2009, 218 C 26/2010, 217 C 32/2011,
250 C 62/2012. Stěžovatelky opakovaně poukazovaly na to, že stěžovatelka a) je zaměstnankyní
Statutárního města Brna, s nímž od roku 1992 vede pracovněprávní spor, který není dodnes
věcně rozhodnut, že členské příspěvky stěžovatelka a) řádně uhradila v letech 1991 – 1993,
ve zbývajících letech byla od placení členských příspěvků osvobozena, a že žalovaná ve vymáhání
členských příspěvků pokračovala i přesto, že stěžovatelky v roce 2006 podaly v této věci
proti ní žalobu. Stěžovatelky v nespolední řadě nesouhlasily se závěrem krajského soudu,
že pracovněprávní spor vedený stěžovatelkou a) proti Statutárnímu městu Brno je skončený.
Stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že až začne Statutární město Brno plnit své povinnosti
z pracovního poměru, bude moci stěžovatelka a) hradit členské příspěvky.
[32] Nejvyšší správní soud stěžovatelkám k jejich žádosti usnesením ze dne 19. 7. 2012,
č. j. 4 Aps 4/2012 – 22, ustanovil jako zástupkyni JUDr. Pavlínu Urbancovou, advokátku.
[33] Stěžovatelky prostřednictvím své zástupkyně doplnily kasační stížnost podáním ze dne
1. 8. 2012, ve kterém opětovně vytýkaly krajskému soudu, že se neřídil předchozím závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu, neboť se nezabýval tím, zda není na místě
poskytnout stěžovatelkám ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. nebo zda
se nejedná o žalobní typ dle §65 s. ř. s. Stěžovatelky nesouhlasily s výrokem krajského soudu,
který požadavek stěžovatelek kvalifikoval jako návrh „o neplatnost protiprávního vymáhání
zaplacení členských příspěvků“, z čehož dovozovaly nepřezkoumatelnost rozsudku.
[34] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[35] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s.
[36] Nejvyšší správní soud se proto nejdříve zabýval přípustností kasační stížnosti ve smyslu
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a uvádí, že judikatura týkající se tohoto ustanovení se vztahuje
zásadně na případy, kdy kasační stížnost podává opětovně tentýž účastník řízení proti procesně
shodnému rozhodnutí. V posuzovaném případě však bylo stěžovatelkami původně napadeno
usnesení krajského soudu o odmítnutí jejich žaloby, k meritornímu přezkumu věci ze strany
krajského soudu v jeho předchozím rozhodnutí tudíž nedošlo a Nejvyšší správní soud se k němu
proto nemohl vyjadřovat. „Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost kasační stížnosti
ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným“ (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165).
V nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud posuzuje kasační stížnost stěžovatelek
(žalobkyň) ohledně merita věci poprvé. Odmítnutí kasační stížnosti stěžovatelek (žalobkyň
v původním řízení) pro její nepřípustnost podle uvedeného ustanovení by bylo ryze formalistické
a představovalo by porušení principu zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae),
neboť stěžovatelkám by bylo zabráněno v přístupu ke kasační stížnosti vztahující se k meritorním
otázkám.
[37] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[38] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka a) podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., neboť dovozuje nezákonnost
a nepřezkoumatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47). Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.“ Stěžovatelka b) navíc namítá nezákonnost odmítnutí své žaloby, tj. uplatňuje důvod
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[39] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[40] K otázce nepřezkoumatelnosti z hlediska nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů
rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz),
takto:
[41] „Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný,
kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[42] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadený rozsudek jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotné stěžovatelky
jeho obsahu porozuměly, pouze s ním nesouhlasí, což nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho nesrozumitelnost.
[43] Změna spisové značky nepředstavuje podle názoru Nejvyššího správního soudu zásah
do práv stěžovatelek, neboť má pouze informativní a evidenční funkci. Za podstatný
fakt Nejvyšší správní soud považuje, zda krajský soud správně uchopil předmět řízení a vypořádal
se s žalobní argumentací. Změna spisové značky nemohla proto mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci.
[44] Poukazují-li stěžovatelky na to, že řízení o jejich žalobě z roku 2006 bylo zatíženo
průtahy, Nejvyšší správní soud dospívá k tomu závěru, že i kdyby tomu tak skutečně bylo,
neznamená tato skutečnost, že závěr krajského soudu je nezákonný a že je z tohoto důvodu
nutné rozsudek krajského soudu zrušit. Nejvyšší správní soud shledává, že délka předmětného
řízení byla delší a byla zčásti způsobena nesprávným postupem krajského soudu, jak konstatoval
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2008, č. j. 4 Ads 82/2008 – 27. Délku
předmětného řízení ale negativně ovlivnily rovněž samotné stěžovatelky, které předmět řízení
svými návrhy neustále pozměňovaly a rozšiřovaly, na což musel krajský soud adekvátním
způsobem reagovat. Údajné průtahy v řízení nadto nelze klást k tíži žalované a automaticky
na základě stěžovatelkami tvrzených soudních průtahů vyhovět jakémukoli návrhu
jako důvodnému.
[45] Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí s argumentací stěžovatelek ohledně
nerespektování právního názoru Nejvyššího správního soudu obsaženého v předchozím
rozsudku. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2010, č. j. 4 Ads 133/2009 – 193,
krajský soud zavázal právním názorem, podle kterého měl posoudit typ žaloby vymezeného
v bodu 1/ žaloby ze dne 4. 12. 2006. Krajský soud postupoval v souladu s tímto právním
názorem, když stěžovatelky vyzval ke specifikování jejich žaloby v této části usnesením ze dne
14. 9. 2011, č. j. 30 A 72/2010 – 214, na což stěžovatelky reagovaly podáním ze dne 17. 10. 2011,
v němž samy konstatovaly, že bod 1 žaloby ze dne 4. 12. 2006 představuje žalobu na ochranu
proti nezákonnému zásahu, přičemž opakovaně požadovaly rozšíření této žaloby o další zásahy.
Stěžovatelky také v kasační stížnosti ze dne 2. 7. 2012 argumentují tím, že se v dané věci jednalo
o „kontinuální nezákonný zásah žalované“. Krajský soud rovněž v intencích předchozího
zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu posoudil oprávněnost žaloby stěžovatelky b),
když ve vztahu k ní žalobu ze dne 4. 12. 2006 odmítl a v odůvodnění uvedl, že k jejímu podání
není oprávněna, protože žalovaná vůči ní členský příspěvek nevymáhá. Nejvyšší správní soud je
přesvědčen, že krajský soud dostál právnímu názoru obsaženému v předchozím kasačním
rozsudku; krajský soud totiž nebyl vyzván k tomu, aby žalobu stěžovatelky b) vyloučil
k samostatnému projednání, ale aby se zabýval její aktivní legitimací k jejímu podání, což krajský
soud učinil. Nejvyšší správní soud takovému postupu krajského soudu nemůže ničeho vytknout.
[46] Dovolávají-li se stěžovatelky ohledně aktivní legitimace stěžovatelky b) toho,
že stěžovatelka b) vyživuje stěžovatelku a), souhlasí Nejvyšší správní soud se závěrem krajského
soudu, že žalovaná vůči stěžovatelce b) vrchnostensky nevystupuje, neboť ta není její členkou.
To, že stěžovatelka b) patrně hradí životní náklady stěžovatelky a), nezakládá její aktivní
legitimaci, neboť ta musí být posuzována ve vztahu k žalovanému správnímu orgánu a předmětu
řízení. Údajná faktická závislost stěžovatelky a) nezakládá aktivní legitimaci stěžovatelky b),
protože ta musí být posuzována s ohledem na právní charakter věci. Stěžovatelka b) není členkou
České lékařské komory, která proto vůči ní nevykonává jakoukoli veřejnou správu a nevystupuje
vůči ní ve vrchnostenském postavení; stěžovatelka b) nebyla účastnicí jakéhokoli řízení vedeného
žalovanou. Stěžovatelka b) proto nemá aktivní legitimaci pro podání správní žaloby; její případný
finanční zájem na výsledku sporu je v tomto směru irelevantní.
[47] Otázkou doručování vyjádření účastníka řízení ostatním účastníkům, která je dalším
bodem kasační stížnosti, se Nejvyšší správní soud velmi podrobně zabýval v rozsudku ze dne
6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007 – 90. Podle tohoto rozsudku je komunikace mezi soudem
a účastníky upravena v §74 s. ř. s. (soud se v tomto případě zabýval řízením o žalobě
proti správnímu rozhodnutí podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s.; tam uvedené závěry jsou
však použitelné s ohledem na ústavní rozměr dané věci i pro řízení na ochranu před nezákonným
zásahem), tímto ustanovením se však nevyčerpává. Je především nezbytné vycházet ze zásady
rovnosti zbraní v soudním řízení jakožto jedním z aspektů práva na spravedlivý proces.
V rozsudku č. j. 2 Afs 91/2007 - 90 jsou uvedeny jednotlivé okolnosti, ke kterým je nutno
přihlížet při hodnocení zákonnosti rozhodnutí soudu, který nedoručil vyjádření účastníka řízení
ostatním účastníkům. Rozhodující je, zda vyjádření mělo za cíl ovlivnit rozhodnutí soudu,
zda soud z něho ve svém rozhodnutí vyšel, do jaké míry opřel výrok a odůvodnění rozhodnutí
o obsah vyjádření a zda bylo ve věci nařízeno jednání. Soud dospěl v tomto rozsudku k závěru,
že jestliže soud nezaslal ostatním účastníkům řízení vyjádření jednoho z účastníků,
přitom z něho ve svém rozhodnutí vychází a účastníci se s ním nemohli seznámit ani během
jednání, od kterého soud upustil, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí soudu.
[48] Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 205/2006 – 60,
upřesnil, že jestliže soud nezaslal vyjádření účastníka řízení, v němž upřesňuje dříve vznesené
žalobní body o konkrétní judikaturu Nejvyššího správního soudu, ostatním účastníkům, dopustil
se tak sice vady řízení, která však nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí soudu. Krajské
soudy jsou totiž povinny znát judikaturu, která sjednocuje rozhodovací praxi soudů. V rozsudku
ze dne 5. 6. 2008, čj. 1 Afs 20/2008 - 152, se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kdy krajský
soud nezaslal vyjádření účastníka řízení ostatním účastníkům, avšak ve svém rozhodnutí vyšel
z jednoho tvrzení obsaženého v předmětném vyjádření. Nejvyšší správní soud zde dospěl
k závěru, že uvedená vada řízení neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť předmětné tvrzení
bylo účastníkem řízení zopakováno při jednání. Během jednání se ostatní účastníci s tímto
tvrzením seznámili a byla jim dána možnost se k němu vyjádřit.
[49] Vyjádření žalované k žalobě v nyní projednávané věci reaguje na žalobní body uplatněné
v žalobě a obsahuje argumentaci týkající se podmínek řízení, na což krajský soud v napadeném
rozsudku dostatečně reagoval odkazem na předcházející zrušující rozsudek Nejvyššího správního
soudu v dané věci. Vyjádření žalované se přitom obsahově nikterak neodchyluje od obsahu
správního spisu a předchozích negativních stanovisek žalované k požadavkům stěžovatelek,
jež žalovaná zaslala stěžovatelce a) v průběhu vzájemné komunikace. Soud neopřel
své rozhodnutí o tvrzení obsažená ve vyjádření žalované k žalobě, nýbrž důsledně vycházel pouze
z obsahu správního spisu. Veškeré skutečnosti uvedené ve vyjádření ohledně merita byly
stěžovatelkám známy již z předcházející komunikace žalované – např. přípis žalované ze dne
14. 12. 2010. Stěžovatelky ostatně tyto závěry napadly v samotné žalobě. Výše popsaná vada
řízení proto neměla za následek narušení rovnosti zbraní.
[50] Krajský soud podle názoru Nejvyššího správního soudu nepozměnil smysl daného řízení,
pokud v záhlaví rozsudku uvedl jako typ řízení „o žalobě proti nezákonným zásahům“ a neuvedl
pojem „na ochranu“, jak požadují stěžovatelky, neboť z napadeného rozsudku, výroku a jeho
odůvodnění je zřejmé, jaké věci se řízení týká, jak o ní bylo rozhodnuto a na základě jakých
argumentů. Citoval rovněž ustanovení §82 a násl. s. ř. s., tedy ustanovení vztahující se k řízení
o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, podle nichž
o žalobě rozhodoval.
[51] Nejvyšší správní soud nevidí ve skutečnosti, že se krajský soud zabýval podmínkami
řízení a zejm. otázkou její včasnosti při zohlednění subjektivní lhůty k jejímu podání
podle ustanovení §84 odst. 1 s. ř. s., polovičatou aplikaci tohoto ustanovení.
[52] Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí s tím, jakým způsobem formuloval krajský soud
svůj výrok, neboť v něm na rozdíl od stěžovatelek jasně a stručně uvedl, jaké věci se řízení týká
(zejm. jakých časových úseků), a zřetelně z něj vyplývá, že žaloba je v příslušných částech za dané
situace nedůvodná, resp. nepřípustná. Za situace, kdy stěžovatelky své petity formulačně
opakovaně měnily a rozšiřovaly (ovšem bez faktického vlivu na obsah věci), tudíž jejich petit
nebyl formulačně jednotný, by jakékoli vymezení věci ze strany soudu mohlo být stěžovatelkami
napadeno v tom směru, že se odlišuje od jednoho z petitů, který v dané věci uplatnily. Ostatně
samotné stěžovatelky v tomto směru neargumentují tím, že by o některé části jejich žaloby včetně
následných rozšíření nebylo krajským soudem rozhodnuto, nýbrž pouze napadají formulaci
výroku bez ohledu na to, jestli tím bylo krajským soudem způsobeno to, že by bylo rozhodováno
o něčem jiném, než mělo, resp. že by nebylo o všem rozhodnuto.
[53] K meritu kasační stížnosti ohledně důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu, kdy se stěžovatelky dovolávají stížnostního bodu podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne
17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, podle něhož pro vyhovění žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem musí být kumulativně splněny následující podmínky: Žalobce musí
být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka)
zásahem, pokynem nebo donucením (tj. „zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu,
které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), který byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho
důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo
jeho důsledky musí trvat nebo hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka; přičemž tato podmínka
odpadla v důsledku novelizace s. ř. s. zákonem č. 303/2011 Sb.). Nebude-li, byť jediná podmínka
splněna, nebude možno ochranu podle ustanovení §82 a násl. s. ř. s. poskytnout a žaloba bude
muset být jako nedůvodná zamítnuta. Jak přitom dále vyplývá z usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 – 247, posouzení naplnění
jednotlivých podmínek je otázkou meritorní jako součást rozhodnutí ve věci samé.
[54] Nejvyšší správní soud souhlasí s postupem krajského soudu, který zkoumal splnění
podmínek řízení a vyslovil, že žaloba stěžovatelky a) ve vztahu k vymáhání členského příspěvku
za roky 2001 – 2005, 2007 – 2009 je opožděná. Ve své žalobě ze dne 4. 12. 2006 stěžovatelky
uvedly, že se domáhají ochrany ve věci požadavku žalované na zaplacení členského příspěvku
na činnost ČLK za rok 2006. Již v této žalobě samotné stěžovatelky předmět řízení,
v němž shledávaly nezákonný zásah, omezily pouze rokem 2006. Stěžovatelky tedy původně
za zásah považovaly jednání žalované týkající se pouze roku 2006, ačkoli již v roce 2006 věděly,
že žalovaná vyzývala stěžovatelku a) k uhrazení členských příspěvků i za předcházející roky. Nic
stěžovatelkám v minulosti nebránilo bránit se vůči jednotlivým údajným zásahům žalované,
které spatřují ve vymáhání členského příspěvku, v příslušných letech v zákonných lhůtách;
neučinily-li tak, je nutné klást toto stěžovatelkám k tíži a dovodit opožděnost žaloby. Stejnou
argumentaci Nejvyšší správní soud zastává i ve vztahu k letům 2007 – 2009, vůči nimž krajský
soud žalobu stěžovatelky a) správně odmítnul. Žalovaná za každý kalendářní rok posuzovala
splnění podmínek pro placení členského příspěvku samostatně – samotné stěžovatelky v tomto
směru dokládají, že stěžovatelka a) byla v minulosti opakovaně osvobozována od placení
členského příspěvku, z čehož Nejvyššímu správnímu soudu zřetelně plyne, že placení členského
příspěvku případně osvobození od jeho placení se posuzuje samostatně pro každý kalendářní rok.
Ze skutečnosti, že žalovaná tyto podmínky zkoumá každý rok, během něhož je stěžovatelka a)
členkou žalované, nelze dovodit, že se jedná o kontinuální zásah žalované, jak tvrdí stěžovatelky.
V opačném případě by lhůty obsažené v ustanovení §84 odst. 1 s. ř. s. pozbyly ve většině případů
smyslu, neboť v řadě případů správní orgány činí určité kroky opakovaně v jednotlivých
kalendářních letech. Připuštění této argumentace by znamenalo, že by žalobci mohli podávat
i žaloby vůči úkonům správních orgánů učiněným v dávné minulosti; a to na základě toho,
že obdobné kroky byly vůči nim učiněny správním orgánem i v příslušném kalendářním roce,
kdy by jim počala běžet nová lhůta podle §84 s. ř. s. ve vztahu k tomuto zásahu správního
orgánu.
[55] Krajský soud se podle názoru Nejvyššího správního soudu správně nezabýval návrhy
žalované podanými Městskému soudu v Brně, v nichž žalovaná vymáhá po stěžovatelce a)
zaplacení členského příspěvku za příslušný kalendářní rok, neboť pro posouzení věci je tato
skutečnost irelevantní. Vedení soudního řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem
nemá odkladný účinek, ledaže by bylo vydáno předběžné opatření (vydání předběžného
opatření se stěžovatelky neúspěšně domáhaly v řízení před Nejvyšším správním soudem
pod sp. zn. 6 Ads 83/2012), správní orgán tedy nemá za povinnost čekat na výsledek soudního
řízení. Krajský soud nadto následně vyhodnotil postup žalované, která trvá na tom,
aby stěžovatelka coby členka ČLK platila členských příspěvek, jako zákonný. Postupuje-li
žalovaná tak, že tento členský příspěvek po stěžovatelce soudně vymáhá, jedná v souladu
se zákonem. Nejvyšší správní soud nadto poznamenává, že postupy žalované v řízení před
civilním soudem podléhají přezkumné pravomoci civilních soudů – správní soudy
se proto k zákonnosti, důvodnosti a správnosti postupů v civilním řízení nemohou vyjadřovat.
[56] Poukazují-li stěžovatelky na rozpor mezi závěrem krajského soudu o tom,
že pracovněprávní spor vedený stěžovatelkou a) je pravomocně skončený v její neprospěch,
a údajným stanoviskem žalované uplatněným v civilním řízení, že stěžovatelka je stále
zaměstnána, Nejvyšší správní soud považuje za stěžejní skutečnost, že stěžovatelka a) je členkou
České lékařské komory, tudíž je povinna platit členský příspěvek podle §9 odst. 2 písm. c)
zákona o ČLK, a to bez ohledu na to, jestli je stěžovatelka a) zaměstnána či nikoli. Povinnost
platit členský příspěvek totiž není vázána na skutečný výkon práce nebo na získání příjmu, ale na
členství v České lékařské komoře.
[57] Pokud však fakticky stěžovatelka nevykonává lékařskou činnost, a to z toho důvodu,
že není zaměstnána a že její pracovněprávní spor skončil v její neprospěch, měla tuto skutečnost
zvážit a případně z této stavovské organizace vystoupit, neboť za takové situace nemá
za povinnost v souladu s §3 odst. 1 zákona o ČLK být členem této stavovské organizace.
Jestliže stěžovatelka a) chce být členkou žalované, ale svou životní a pracovní situaci
smysluplným způsobem v podobě hledání nové práce neřeší, považuje Nejvyšší správní soud
za správné, pokud žalovaná přestala osvobozovat stěžovatelku a) od placení členského příspěvku
a trvá na jeho uhrazení, neboť nelze pasivitu stěžovatelky a) při obstarávání jejího živobytí klást
k tíži ostatním členům České lékařské komory.
[58] Vytýkají-li stěžovatelky krajskému soudu závěr o tom, že pracovněprávní spor
stěžovatelky a) proti Statutárnímu městu Brno skončil, Nejvyšší správní soud odkazuje na to,
že samotné stěžovatelky v žalobě ze dne 4. 12. 2006 uvádí, že řízení je ve fázi podaného dovolání
a že návrh ze dne 8. 6. 1992 byl civilními soudy odmítnut, z čehož Nejvyššímu správnímu soudu
vyplývá, že řízení bylo pravomocně před civilními soudy skončeno a že v tehdejší době probíhalo
pouze řízení o mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí
druhostupňového soudu. Nadto otázka vedení pracovněprávního sporu stěžovatelkou a),
případně jeho pravomocné skončení, nemělo podle odůvodnění rozsudku vliv na závěr krajského
soudu o tom, že žaloba je nedůvodná.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[59] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[60] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelky nebyly ve věci procesně úspěšné,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemají; žalované podle obsahu spisu žádné náklady
nad rámec její běžné činnosti nevznikly, proto jí Nejvyšší správní soud právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
[61] Ustanovené advokátce Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování za dva
úkony právní pomoci (převzetí zastupování, podání ze dne 1. 8. 2012) a příslušný paušál,
v celkové částce 4800 Kč (ustanovení §9 odst. 3 písm. f), ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a d),
ustanovení §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve spojení s čl. II vyhlášky
č. 486/2012 Sb.). Odměnu bylo nutné navýšit o částku odpovídající DPH (ve výši 21%), neboť
advokátka doložila, že je plátkyní DPH. Odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu