ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.11.2012:36
sp. zn. 4 As 11/2012 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
T. G., a. s., se sídlem K Cihelnám 699, Plzeň (dříve Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň),
zast. Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011,
č. j. 57 A 128/2010 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2904 Kč
do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Lukáše Hegnera, advokáta, se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 10. 2010, č. j. DSH/14309/10, ve znění rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 3. 2011, č. j. DSH/3025/11, kterým byla podle §70 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), opravena
zřejmá nesprávnost, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti usnesení Magistrátu města Plzně,
Odbor registru vozidel a řidičů (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 5. 8. 2010,
č. j. MMP/131695/10, a toto usnesení bylo potvrzeno. Usnesením správního orgánu prvního
stupně bylo podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno řízení o provedení registrace
vozidla tovární značky VW Golf, RZ PMP 15 – 98, vedené na základě žádosti žalobkyně podle
§6 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích
a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen
„zákon č. 56/2001 Sb.“), neboť žalobkyně v určené lhůtě neodstranila podstatné vady žádosti,
které brání pokračovat v řízení.
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že žádost žalobkyně je třeba
považovat za přihlášku k registraci vozidla ve smyslu §6 zákona č. 56/2001 Sb., a bylo tak nutno
k ní připojit příslušné doklady, mimo jiné protokol o evidenční kontrole jako doklad o tom, že byl
uhrazen poplatek na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků (dále
též „ekologický poplatek“) ve smyslu §37e zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně
některých dalších zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o odpadech“). Podání
žalobkyně nelze považovat toliko za žádost o zápis změn údajů v registru silničních vozidel ve
smyslu §12 zákona č. 56/2001 Sb., u které není protokol o evidenční kontrole vyžadován.
Správní orgán prvního stupně nepochybil, pokud řízení zastavil za situace, kdy k žádosti nebyl
připojen potřebný doklad, a to ani poté, co k tomu byla žalobkyně opakovaně dne 22. 6. 2010
a dne 9. 7. 2010 vyzvána. Na povinnost uhradit poplatek podle §37e zákona o odpadech pak
nemohlo mít žádný vliv, že se v dané věci jednalo o změnu majetkových poměrů v důsledku fúze
sloučením žalobkyně se zanikající obchodní společností THORN ELECTRIC a.s., se sídlem
Jiráskovo náměstí č. 816/4, Plzeň, která byla původním vlastníkem vozidla, přičemž žalobkyně se
jako nástupnická společnost stala jejím univerzálním právním nástupcem. I v důsledku fúze je
totiž třeba vozidlo přeregistrovat ve smyslu §20 odst. 3 vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci
vozidel, v tehdy účinném znění (dále jen „vyhláška č. 243/2001 Sb.“).
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 22. 12. 2010, ve které
navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně
uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Uvedla, že u správního orgánu
prvního stupně podala žádost o zápis změn údajů v registru silničních vozidel, pro kterou však
formálně chybně použila tiskopis pro přihlášku k registraci. Namítala, že žalovaný ve výroku
napadeného rozhodnutí nesprávně uvedl, že správní orgán prvního stupně řízení zastavil podle
§6 zákona č. 56/2001 Sb., když ve skutečnosti bylo řízení zastaveno podle §66 odst. 1 písm. c)
správního řádu. Napadené rozhodnutí neobsahuje odkaz na žádnou konkrétní právní normu,
podle které byla povinna předložit doklad o zaplacení ekologického poplatku, přičemž je
přesvědčena, že žádná taková norma ani neexistuje, a správní orgán prvního stupně tak
požadoval splnění povinnosti, kterou zákon neukládá. Navíc i pro případ, že by bylo její podání
považováno za přihlášku k registraci vozidla (a nikoli žádost o změnu údajů v registru), předložila
veškeré doklady vyjmenované v §6 odst. 5 zákona č. 56/2001 Sb., a nebyly tak dány podmínky
pro zastavení řízení; takový důsledek je možný toliko v případě nezaplacení správního poplatku
ve smyslu zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákona o správních poplatcích“), o který se zde však nejednalo. Žalobkyně je přesvědčena, že
úhrada poplatku podle §37e zákona o odpadech není podmínkou řízení, nýbrž toliko zákonnou
povinností. Setrvala na své odvolací námitce, že v důsledku fúze sloučením ze zákona nabyla
vlastnické právo a právo provozovat předmětné vozidlo; její podání tak bylo třeba interpretovat
jako žádost o deklaratorní zápis změn údajů v registru, neboť vozidlo nepodléhalo (nové)
registraci zatížené poplatkovou povinností.
[4] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 57 A 128/2010 – 56, zrušil
napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2010, ve znění rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 3. 2011, jakož i usnesení správního orgánu prvního stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši
10 640 Kč. V odůvodnění rozsudku označil za nesprávné tvrzení žalovaného při jednání, že
zastavení řízení je ve své podstatě to samé, jako když dojde k zamítnutí žádosti, neboť pro
žalobkyni se vždy jedná o výsledek negativní. Zdůraznil, že zastavení řízení je následkem toho, že
pro určitou překážku není možné v řízení pokračovat a dospět k meritornímu rozhodnutí;
rozhodnutí o zamítnutí žádosti je naproti tomu negativním rozhodnutím o věci samé. Krajský
soud vyložil, že vzhledem k povaze napadeného rozhodnutí se nemohl zabývat žalobními
námitkami směřujícími do věci samé, nýbrž toliko oprávněností výroku o zastavení řízení.
Neshledal důvodnou námitku, týkající se formulace výroku napadeného rozhodnutí, neboť
správní orgán prvního stupně ve výroku rozhodnutí výslovně poukázal na §66 odst. 1 písm. c)
správního řádu, a i pokud žalovaný do výroku svého rozhodnutí převzal obsah výroku
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nesprávně (což také následně uznal a opravným
usnesením ze dne 9. 3. 2011 napravil), činil tak nad rámec zákonem požadovaných náležitostí
rozhodnutí a nelze z toho dovozovat, že by rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jakkoli
změnil. Ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak nevyplývá, že by žalovaný zaměnil důvod
zastavení řízení, jak byl označen správním orgánem prvního stupně, za jiný.
[5] Krajský soud konstatoval, že správní orgány se v podstatě vůbec nezabývaly důvody, pro
které má být neuhrazení poplatku podle §37e zákona o odpadech považováno za podstatnou
vadu přihlášky k registraci vozidla do registru silničních vozidel, a neuvedly ani, proč neuhrazení
ekologického poplatku brání pokračovat v řízení, tj. proč nebylo vůbec možné o žádosti
žalobkyně věcně rozhodnout. Dospěl k závěru, že nezaplacení poplatku podle §37e zákona
o odpadech není podstatnou vadou přihlášky, která by bránila pokračovat v řízení. Poukázal na
§45 odst. 1 ve spojení s §37 odst. 2 správního řádu a dále na §6 odst. 1, 4 a 5 zákona
č. 56/2001 Sb. a vyložil, že z těchto ustanovení nevyplývá, že by doklad o zaplacení ekologického
poplatku byl náležitostí přihlášky k registraci vozidla. Tato skutečnost pak nevyplývá ani
z tiskopisu přihlášky, který tvoří přílohu 1 vyhlášky č. 243/2001 Sb. Stejně tak samotný §37e
zákona o odpadech nezakotvuje, že by zaplacení ekologického poplatku bylo povinnou náležitostí
přihlášky k registraci vozidla a nestanoví ani povinnost přiložit k ní doklad o jeho zaplacení.
Krajský soud uzavřel, že správní orgány nebyly oprávněny řízení zastavit podle §66 odst. 1
písm. c) správního řádu, neboť žádost (přihláška) žalobkyně neobsahovala vadu, která by bránila
v něm pokračovat.
[6] Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni se žalovaný (dále též „stěžovatel“) bránil kasační
stížností ze dne 11. 1. 2012, podanou z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. Namítal, že krajský soud věc posoudil právně formalisticky a aplikovaná
ustanovení zákona interpretoval nesprávně. Uznal, že zákon č. 56/2001 Sb. žádným způsobem
neupravuje problematiku úhrady ekologických poplatků podle §37e zákona o odpadech, podle
stěžovatele se nicméně jedná o poměrně obvyklou legislativní mezeru, která nic nemění na tom,
že správní orgán na úseku registru vozidel musí postupovat tak, aby byla povinnost úhrady
ekologického poplatku splněna. Pakliže by registraci provedl, aniž by byl ekologický poplatek
uhrazen, postupoval by v rozporu se zákonem o odpadech. Pokud by neuhrazení poplatku
nemělo bránit registraci vozidla, jak dovodil krajský soud, nemusel by žádný žadatel o registraci
poplatek hradit, resp. úhradu by bylo nutno dodatečně vymáhat. Stěžovatel označil za spíše
akademickou otázku, zda by nebylo vhodnějším řešením žádost zamítnout podle §51 odst. 3
správního řádu, tedy pro zjištění skutečnosti (nezaplacení poplatku), která znemožňuje žádosti
vyhovět. Pro žalobkyni totiž z podstaty věci nemůže mít význam, zda bude její žádost zamítnuta
nebo bude řízení zastaveno, neboť proti oběma formám rozhodnutí se žalobkyně může bránit
právní cestou. Správní orgány podle stěžovatele postupovaly správně, pokud trvaly na úhradě
ekologického poplatku, a pokud soud shledal pochybení v procesní rovině, kdy namísto zamítnutí
žádosti bylo řízení zastaveno, jde o pochybení takové intenzity, že nemohlo vést ke zrušení
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, neboť pro žalobkyni jsou právní následky obou
forem rozhodnutí totožné.
[7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 17. 2. 2012 navrhla, aby byla kasační
stížnost zamítnuta jako nedůvodná a stěžovateli uložena povinnost nahradit jí náklady řízení.
Žalobkyně je přesvědčena o správném skutkovém i právním posouzení věci krajským soudem.
Z žádného ustanovení zákona podle ní nevyplývá, že by náležitostí přihlášky k registraci vozidla
byl doklad o zaplacení ekologického poplatku, přičemž tuto skutečnost nelze překlenout
účelovým výkladem zákona, jak činí stěžovatel. Podle žalobkyně je úprava §37e zákona
o odpadech nezávislá na úpravě zákona č. 56/2001 Sb., a správní orgán prvního stupně tak nebyl
oprávněn zkoumat splnění v něm zakotvených podmínek. Ohradila se proti tvrzení stěžovatele,
že uhrazení poplatku nelze vymáhat následně (po provedení registrace) a za nepřijatelné považuje
jeho úvahy, že namísto zastavení řízení by bylo možno žádost zamítnout. Takový postup by byl
podle žalobkyně v rozporu s rozhodnutím krajského soudu, který vyslovil, že uhrazení poplatku
není třeba v rámci řízení o registraci vozidla prokazovat. Za zásah do principů právního státu pak
označila přístup stěžovatele, který nerozlišuje mezi meritorním rozhodnutím věci a procesním
rozhodnutím o zastavení řízení a navíc předjímá záměr vyřídit žádost žalobkyně negativně.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované
pro výkon advokacie. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný právní názor.
[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel namítal, že krajský soud věc posoudil právně formalisticky a aplikovaná
ustanovení zákona interpretoval nesprávně. Uznal, že zákon č. 56/2001 Sb. žádným způsobem
neupravuje problematiku úhrady ekologických poplatků podle §37e zákona o odpadech, podle
stěžovatele se nicméně jedná o poměrně obvyklou legislativní mezeru, která nic nemění na tom,
že správní orgán na úseku registru vozidel musí postupovat tak, aby byla povinnost úhrady
ekologického poplatku splněna. Pakliže by registraci provedl, aniž by byl ekologický poplatek
uhrazen, postupoval by v rozporu se zákonem o odpadech.
[12] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
[13] Podle §6 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. „každý, kdo hodlá provozovat na území České republiky
silniční motorové vozidlo a přípojné vozidlo, je povinen tato vozidla přihlásit k registraci na předepsaném tiskopisu
u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, s výjimkou osob, jejichž pobyt na území České
republiky netrvá déle než 185 dnů v příslušném kalendářním roce, (dále jen ‚žadatel‘).“ Podle odst. 5 písm. d)
a e) téhož ustanovení je žadatel povinen k přihlášce silničního motorového vozidla a přípojného
vozidla k registraci mimo jiné přiložit „protokol o evidenční kontrole silničního motorového vozidla
a přípojného vozidla, nejedná-li se o nové vozidlo; doklad o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“ (podle
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla
a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla).
[14] Podle §37e odst. 1 zákona o odpadech „žadatel o registraci použitého vozidla kategorie M1
a N1 do registru silničních vozidel podle jiného právního předpisu (poznámka pod čarou odkazuje na §4
odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb.) je povinen zaplatit poplatek na podporu sběru, zpracování, využití
a odstranění vybraných autovraků. Poplatek se platí při první registraci použitého vozidla kategorie M1 a N1
v České republice. Pokud je již vozidlo v České republice registrováno, platí se poplatek při první přeregistraci
vozidla.“ Konkrétní výše poplatku je stanovena v odst. 3 téhož ustanovení, přičemž tato je
odvozena od emisních norem (standardů) Evropské unie, které vozidlo splňuje, a to tak, že
„poplatek podle odstavce 1 je stanoven podle plnění mezních hodnot emisí ve výfukových plynech v souladu
s právními předpisy Evropských společenství ve výši a) 3000 Kč v případě splnění mezních hodnot emisí
EURO 2, b) 5000 Kč v případě splnění mezních hodnot emisí EURO 1, c) 10 000 Kč v případě nesplnění
mezních hodnot emisí podle písmene a) nebo b).“
[15] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu, že nezaplacení
ekologického poplatku podle §37e zákona o odpadech nelze považovat za podstatnou vadu
přihlášky k registraci vozidla do registru silničních motorových vozidel ve smyslu §6 zákona
č. 56/2001 Sb., která by bránila pokračovat v řízení a pro kterou by bylo třeba se žádostí věcně
vůbec nezabývat a řízení bez dalšího zastavit.
[16] Požadavek na předložení dokladu o zaplacení ekologického poplatku není obsažen v §6
zákona č. 56/2001 Sb., který toliko požaduje, aby žadatel k přihlášce vozidla k registraci přiložil
doklad o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tedy doklad o tzv. povinném ručení)
a nejedná-li se o nové vozidlo, potom též protokol o evidenční kontrole vozidla a přípojného
vozidla. Evidenční kontrola vozidla je přitom prováděná stanicí technické kontroly a spočívá
v porovnání údajů v technickém průkazu a osvědčení o registraci vozidla (popř. osvědčení
o technické způsobilosti vozidla) se skutečnými údaji a stavem vozidla (§2 odst. 15 zákona
č. 56/2001 Sb.). Požadavek na předložení dokladu o zaplacení ekologického poplatku nelze
dovozovat ani z §5 odst. 1 a přílohy 1 prováděcí vyhlášky č. 243/2001 Sb., v níž je obsažen vzor
přihlášky k registraci vozidla, jakož ani z obecných ustanovení §45 odst. 1 správního řádu ve
spojení s §37 odst. 2 téhož zákona a §85 zákona č. 56/2001 Sb. Charakteristiku uhrazení
ekologického poplatku jako zákonné náležitosti přihlášky k registraci vozidla pak nelze dovodit
ani z vlastního §37e zákona o odpadech. Toto ustanovení sice stanoví, že žadatel, který usiluje
o registraci použitého vozidla podle zákona č. 56/2001 Sb., je povinen zaplatit ekologický
poplatek (poplatek na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků),
přičemž poplatek se platí při první registraci použitého vozidla v České republice, resp. při jeho
první přeregistraci, doklad o zaplacení poplatku však ani podle tohoto ustanovení nelze pojímat
jako povinnou náležitost (přílohu) přihlášky k registraci vozidla, která by byla podmínkou jejího
věcného posouzení.
[17] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem konstatuje, že správní orgán
prvního stupně nebyl oprávněn postupovat podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle
něhož „řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné
vady žádosti, které brání pokračování v řízení.“ Přihláška žalobkyně k registraci jejího silničního
motorového vozidla totiž neobsahovala podstatnou vadu, která by bránila v něm pokračovat. Na
podporu tohoto závěru lze poukázat na §9 správního řádu, který jako primární účel správního
řízení deklaruje vydání meritorního správního rozhodnutí, tedy „rozhodnutí, jímž se v určité věci
zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že
taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá“ (srov. SKULOVÁ, S. a kol. Správní právo procesní.
1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. s. 197). Podmínkou vydání takového rozhodnutí je přitom
věcné posouzení žádosti účastníka. Zastavení řízení bez meritorního přezkumu žádosti v tomto
smyslu představuje výjimku z pravidla pro ty případy, kdy vůbec není možné se předmětem řízení
zabývat. O takový případ se však při neuhrazení ekologického poplatku nejedná.
[18] V této souvislosti lze dodat, že doklad o úhradě poplatku podle §37e zákona o odpadech
není součástí protokolu o evidenční kontrole, jak patrně dovozuje stěžovatel v napadeném
rozhodnutí (s. 6, druhý odstavec zdola), když předmětem evidenční kontroly vozidla je jeho
skutečný technický stav, jak bylo uvedeno výše v bodě 17. Ekologický poplatek pak nelze chápat
ani jako správní poplatek ve smyslu zákona o správních poplatcích, jak stěžovatel dovozuje na
jiném místě svého rozhodnutí (s. 7, třetí odstavec), neboť v jeho případě se nejedná o poplatek za
správní řízení ani za zpoplatněný úkon správního úřadu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o správních
poplatcích, a správní orgán prvního stupně tak nebyl oprávněn řízení zastavit ani podle §66
odst. 1 písm. d) správního řádu, resp. §5 odst. 4 věta první zákona o správních poplatcích. Na
druhou stranu však nelze ani tvrdit, jak činí žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti, že úprava
§37e zákona o odpadech je nezávislá na úpravě zákona č. 56/2001 Sb. a správní orgány nebyly
vůbec oprávněny zkoumat, zda byl poplatek zaplacen, neboť §37e zákona o odpadech na řízení
o registraci použitého vozidla podle zákona č. 56/2001 Sb. výslovně odkazuje.
[19] Nejvyšší správní soud – stejně jako krajský soud v napadeném rozsudku – zdůrazňuje, že
předmětem posouzení v nyní projednávané věci nebyla otázka, zda zaplacení ekologického
poplatku je či není podmínkou vlastní registrace silničního motorového vozidla, tedy vyhovění
žádosti žalobkyně a zápisu jejího vozidla do registru silničních vozidel. Předmětem posouzení
správními soudy bylo pouze a jen to, zda byl správní orgán prvního stupně oprávněn se žádostí
žalobkyně o registraci vozidla věcně vůbec nezabývat a řízení bez dalšího zastavit. Zdejší soud
přitom dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že nezaplacení poplatku podle §37e zákona
o odpadech nelze považovat za podstatnou vadu přihlášky k registraci vozidla do registru
silničních motorových vozidel, pro kterou by nebylo možno pokračovat v řízení. Správní soudy
v žádném případě nedospěly k závěru, že by nezaplacení ekologického poplatku nemělo bránit
registraci vozidla, tedy že žádosti žalobkyně by co do věcného posouzení mělo být bez dalšího
vyhověno, proti čemuž stěžovatel v kasační stížnosti brojí. Stejně tak nedospěly ani k závěru, že
uhrazení poplatku není třeba v rámci řízení o registraci vozidla vůbec prokazovat, jak se domnívá
žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti. Správní soudy dospěly pouze a jen k tomu, že správní
orgány jsou povinny vést řízení o přihlášce k registraci vozidla a o této věcně rozhodnout
i v případě, že současně s jejím podáním, resp. ani na základě výzvy k odstranění vad přihlášky
není předložen doklad o zaplacení ekologického poplatku podle §37e zákona o odpadech.
Na výsledek vlastního (meritorního) řízení nemá závěr zaujatý správními soudy žádný vliv; tento
zůstává otevřený.
[20] Lze dodat, že v nyní projednávané věci je potřeba věcného posouzení přihlášky žalobkyně
k registraci jejího motorového vozidla o to markantnější, že skutečným předmětem sporu byla
otázka, jaký vliv na povinnost uhradit poplatek podle §37e zákona o odpadech má skutečnost, že
žádost o registraci byla podána v návaznosti na změnu majetkových poměrů v důsledku fúze
sloučením žalobkyně se zanikající obchodní společností THORN ELECTRIC a.s., se sídlem
Jiráskovo náměstí č. 816/4, Plzeň, která byla původním vlastníkem vozidla, přičemž žalobkyně se
jako nástupnická společnost stala jejím univerzálním právním nástupcem. Žalobkyně totiž v řízení
opakovaně poukazovala na to, že vycházejíc z této skutečnosti fakticky zamýšlela u správního
orgánu prvního stupně podat žádost o zápis změn údajů v registru silničních vozidel ve smyslu
§12 zákona č. 56/2001 Sb. a pouze nedopatřením podala přihlášku k nové registraci vozidla. Sám
stěžovatel přitom v napadeném rozhodnutí, jakož i v řízení před krajským soudem uznal, že
pokud by žalobkyně žádala toliko o zápis změn údajů v registru silničních vozidel, nebyla by
úhrada ekologického poplatku požadována.
[21] Pokud se správní orgány s touto otázkou de facto meritorně vypořádaly závěrem, že právní
nástupnictví z důvodu fúze nemá na povinnost zaplatit poplatek žádný vliv, zatížily svá
rozhodnutí další nezákonností, neboť za situace, kdy řízení zastavily pro podstatné vady žádosti
a touto se odmítly jakýmkoli způsobem věcně zabývat, nebyly vůbec oprávněny zkoumat
(meritorní) otázku, jaký vliv má tato skutečnost na povinnost zaplatit ekologický poplatek. Jak na
to přitom správně poukázal krajský soud v napadeném rozsudku, správní soudy se vzhledem
k povaze napadeného rozhodnutí nemohly zabývat žalobními námitkami směřujícími do věci
samé (tedy vlivem přechodu vlastnictví k předmětnému motorovému vozidlu v důsledku fúze na
povinnost poplatek hradit), nýbrž byly povolány přezkoumat pouze oprávněnost (procesního)
výroku o zastavení řízení. Nad rámec potřebného odůvodnění lze nicméně konstatovat, že
způsob, jakým se správní orgány s touto otázkou vypořádaly, vzbuzuje značné pochybnosti,
neboť stěžovatel (přejímajíce vývody správního orgánu prvního stupně) v napadeném rozhodnutí
výslovně uvedl, že „z důvodu fúze nastala u předmětného vozidla pouze změna údajů zapisovaných v registru
silničních vozidel; vozidlo je vedeno se statusem ‚v převodu‘“ (s. 8, první odstavec shora).
[22] V této souvislosti lze pro úplnost poukázat ještě na další atribut, pro který nelze doklad
o zaplacení ekologického poplatku pojímat jako povinnou náležitost přihlášky k registraci
silničního motorového vozidla, nýbrž posouzení zákonné povinnosti zaplatit ekologický poplatek
je třeba podrobit teprve jejímu věcnému posouzení. V řadě případů totiž nemusí být například
z důvodu specifických technických vlastností přihlašovaného vozidla v prvotní fázi řízení zřejmé,
zda vůbec a v jaké výši má být poplatek podle §37e zákona o odpadech hrazen, když odst. 3 věta
první tohoto ustanovení odvozuje výši poplatku od emisních norem (standardů) Evropské unie,
přičemž v konkrétním případě nemusí být jednoznačné, zda vozidlo splňuje mezní hodnoty emisí
ve výfukových plynech EURO 2 (poplatek 3000 Kč), EURO 1 (poplatek 5000 Kč) či zda
nesplňuje mezní hodnoty emisí ani EURO 2 ani EURO 1 (poplatek 10 000 Kč).
[23] Nejvyššímu správnímu soudu pak nezbývá než označit za nepřijatelné, pokud stěžovatel
při jednání před krajským soudem, a i přes poučení v napadeném rozsudku v kasační stížnosti
opakovaně argumentuje, že zastavení řízení je ve své podstatě totéž, jako když dojde k zamítnutí
žádosti; podle stěžovatele je totiž relevantní pouze to, že pro žalobkyni bude věc vyřízena
negativně. Takové tvrzení je nejen předčasné, neboť v nyní projednávané věci je klíčovou
otázkou věcného posouzení vliv přechodu vlastnictví k předmětnému motorovému vozidlu
v důsledku fúze na povinnost poplatek zaplatit, jak bylo uvedeno výše, ale především signalizuje
nedostatečné pochopení základních institutů správního řízení. Jak totiž trefně vyložil již krajský
soud v napadeném rozsudku, zastavení řízení je konsekvencí toho, že pro určitou překážku (zde
pro správními orgány konstatovanou podstatnou vadu žádosti) není v řízení vůbec možné
pokračovat. Výsledkem věcného posouzení žádosti, k němuž byly správní orgány v nyní
projednávané věci povinny, je naproti tomu rozhodnutí o předmětu řízení ve smyslu §67
správního řádu, tedy rozhodnutí o meritu (podstatě, jádru) žádosti účastníka – ať již je toto
rozhodnutí pozitivní (vyhovění žádosti) nebo negativní (zamítnutí žádosti).
[24] Podstatný rozdíl pak spočívá i v možnostech následné aplikace ustanovení o opravných
prostředcích, když v případě zastavení řízení zákon například nepřipouští obnovu řízení podle
§100 správního řádu ani vydání nového rozhodnutí podle §101 téhož zákona. Neudržitelný je
proto rovněž názor stěžovatele prezentovaný v kasační stížnosti, totiž že je lhostejné, zda byla
žádost žalobkyně zamítnuta či zda bylo řízení zastaveno, neboť proti oběma formám rozhodnutí
se žalobkyně může bránit právní cestou. Nejen totiž, že je v obou případech dán odlišný rozsah
přezkumu správními soudy (viz výše v bodě 22), nýbrž rozdílné jsou i možnosti obrany
prostřednictvím opravných prostředků ve správním řízení. Rozlišování mezi uvedenými dvěma
způsoby rozhodnutí (zastavení řízení, aniž by se správní orgán žádostí vůbec věcně zabýval,
oproti věcnému posouzení předmětu řízení a následnému vyhovění či zamítnutí žádosti) nelze
v žádném případě charakterizovat jako akademickou otázku a výraz přepjatého právního
formalismu, jak stěžovatel vytýká krajskému soudu; toto je právě naopak nutno vnímat jako jeden
z elementárních prvků každodenní činnosti správních orgánů. Stejně tak je třeba odmítnout
úvahy stěžovatele, že pochybení správních orgánů se vyznačovalo intenzitou, která nemohla vést
ke zrušení jejich rozhodnutí, když právní následky obou forem rozhodnutí jsou totožné,
spočívající v negativním vyřízení žádosti žalobkyně. Právní následky zastavení řízení bez
posouzení předmětu věci na jedné straně a věcného rozhodnutí o žádosti žalobkyně na straně
druhé jsou totiž diametrálně odlišné, jak bylo vysvětleno výše.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného,
jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a další spisové dokumentace
k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná
a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žalobkyně, která měla ve věci plný úspěch, má
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti žalovanému jako stěžovateli, který ve
věci úspěch neměl. Žalobkyně má proto právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení,
a to za jeden úkon právní služby – vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 17. 2. 2012 – ve výši
2100 Kč [11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 položkou 5. a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2012], a dále náhradu hotových
výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Žalobkyně tedy má
právo na náhradu odměny za zastupování a hotových výdajů ve výši 2400 Kč. Jelikož zástupce
žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok podle §35 odst. 8
věty druhé s. ř. s. o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 2400 Kč, tj. 504 Kč.
Nejvyšší správní soud proto uložil žalovanému jako stěžovateli, aby zaplatil žalobkyni na náhradě
nákladů řízení celkem 2904 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. března 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu