ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.119.2013:29
sp. zn. 4 As 119/2013 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci věci žalobce: O. R.,
zast. JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 25, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: I. R., zast. JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem, se
sídlem Na Příkopě 25, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, č. j. 4 A 37/2013 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 5. 2013, č. j. CPR-14835-3/ČJ-2012-930310-V242
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též správní orgán I. stupně) ze dne 22. 11. 2012,
č. j. KRPA-55625/ČJ-2012-000022. Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. c)
bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „cizinecký zákon“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce dvou let.
Počátek doby, po kterou nelze žalobci vstup na území členských států Evropské unie umožnit,
byl tímto rozhodnutím podle §118 odst. 1 cizineckého zákona stanoven od okamžiku,
kdy pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Podle §118 odst. 3 cizineckého
zákona byla stanovena doba k vycestování z území České republiky 30 dnů od nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí. Dle §120a odst. 1 cizineckého zákona se na žalobce nevztahují důvody
znemožňující vycestování dle §179 tohoto zákona.
[2] Žalobce byl totiž dne 27. 4. 2012 kontrolován policejní hlídkou Oddělení hlídkové služby
Praha 4 v ulici 5. května, Praha 4, přičemž ke kontrole nepředložil žádný doklad totožnosti;
pouze uvedl, že se jmenuje I. H. Lustrací v policejních evidencích však nebyla osoba tohoto
jména dohledána. Žalovaný byl proto zajištěn a po sejmutí otisků prstů ztotožněn jako I. S.,
jemuž byl dne 1. 9. 2007 uložen trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 1 T
149/2007, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. a)
zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, za což mu byl mj. uložen trest vyhoštění v délce trvání tří
let. V průběhu správního řízení, dne 28. 4. 2012 uvedl žalobce svou další identitu, a to V. V. Na
tuto totožnost měl žalobce v České republice povolen dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání
platný do 24. 5. 2005. Dále bylo daktyloskopickým zkoumáním zjištěno, že V. V. a I. S. jsou jedna
a táž osoba. Správní orgán poté lustrací Schengenského informačního systému zjistil, že žalobce
je v něm veden právě pod identitou V. V., neboť mu dne 19. 8. 2010 byl zakázán vstup na území
Spolkové republiky Německo do roku 2020, když se zde během policejní kontroly prokázal
padělaným dokladem na jméno V. I. V dalším průběhu správního řízení pak žalobce uvedl, že se
ve skutečnosti jmenuje O. R., což správnímu orgánu doložil platným cestovním pasem Ukrajiny
č. X s schengenským vízem platným od 2. 2. 2011 do 7. 5. 2011 vyznačeným úřady Polské
republiky a osvědčením o změně jména z V. V. na O. R., pod nímž v roce 2011 přicestoval do
České republiky. Tímto cestovním pasem se žalobce správnímu orgánu nemohl prokázat dříve,
protože jej dne 30. 3. 2012 doručil zastupitelskému úřadu Polské republiky v Kyjevě. Správní
orgány tedy uzavřely, že žalobce pobýval na území České republiky přinejmenším od června 2011
neoprávněně bez víza a od 30. 3. 2012 do 27. 4. 2012 i bez cestovního dokladu. Vzhledem
k intenzitě a opakování narušování veřejného pořádku žalobcem shledaly správní orgány
žalobcovo vyhoštění jako proporcionální ve vztahu k jeho právu na ochranu soukromého a
rodinného života.
[3] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce k Městskému soudu v Praze žalobu,
v níž se domáhal jeho zrušení, neboť podle jeho názoru jím bylo porušeno ustanovení §119a
odst. 2 cizineckého zákona, podle něhož nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat,
pokud by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
Žalobce poukázal na to, že je osobou s rozvinutým rodinným životem na území České republiky,
když zde od roku 2004 sdílí družský vztah s osobou zúčastněnou na řízení, s níž má dceru S.,
narozenou dne 11. 8. 2005, proto v jeho případě nebylo možné napadené rozhodnutí vydat.
Žalobce odmítl i tvrzení žalovaného, že právo na rodinný život může žalobce se svou družkou
a dcerou realizovat i v jiné zemi, protože podle jeho mínění není takové řešení v souladu
s jejich ústavně zaručenými právy na volbu místa pobytu.
[4] Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 23. 7. 2013, č. j. 4 A 37/2013 – 40, zamítl
a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl
totiž k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když posuzovaly podmínky
uložení správního vyhoštění žalobci. Protože si žalobce budoval rodinné zázemí na území České
republiky, ačkoli si byl vědom, že zde pobývá neoprávněně a může být vyhoštěn, čemuž se snažil
zabránit používáním falešného cestovního pasu a měněním svých identit, konstatoval městský
soud, že správný je i závěr správních orgánů, že v žalobcově případě převážil zájem na zachování
veřejného pořádku nad zájmem na zachování jeho rodinného života.
[5] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností, kterou opřel o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.), tedy o nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Stěžovatel tuto vadu spatřuje ve skutečnosti, že městský soud shledal
zásah do rodinného života jeho, jeho družky a jejich dcery způsobený uloženým správním
vyhoštěním za přiměřený, když v jeho případě měl tento zájem převážit nad zájmem
na zachování veřejného pořádku.
[6] Stěžovatel má za to, že každé porušení cizineckého zákona nemůže samo o sobě
představovat důvod, aby zájem státu na ochraně veřejného pořádku převážil nad zájmem
na zachování práva na rodinný život. Nechce bagatelizovat své deliktní jednání, s odkazem
na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva má však za to, že mělo být citlivěji zkoumáno,
zda zásah do jeho práva na rodinný život odpovídá legitimním cílům, jak je stanoví v čl. 8 odst. 2
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Dle jeho názoru nebylo porušení veřejného pořádku té intenzity, aby ospravedlnilo
jeho vyhoštění, v jehož důsledku dojde k rozdělení jeho rodiny. To představuje závažný zásah
i do lidských práv jeho dcery Sandry a stěžovatel s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu
tvrdí, že pokud je v určitém případě prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné
moci jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení
rodiče s dítětem. Stěžovatelova dcera považuje Českou republikou za svou vlast a znamenalo
by to citelný negativní zásah do jejího života, mělo-li by dojít k uskutečnění představy správních
orgánů, podle níž by s cílem zachování jejich rodinného vztahu následovala stěžovatele
na Ukrajinu i jeho družka a dcera. Pokud se správní orgány opírají o skutečnost, že v době
vyhoštění stěžovatele z České republiky mezi lety 2007 a 2010 byly rodinné vztahy stěžovatele,
jeho družky a dcery udržovány telefonickým kontaktem a návštěvami během léta na Ukrajině,
uvádí stěžovatel, že šlo o natolik traumatizující zkušenost, že už by ji nikdy nechtěli
znovu podstoupit. Městskému soudu stěžovatel také vytýká, že prokázal nepochopení institutu
rodiny jako funkční sociální jednotky. Nakonec stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného
účinku jeho kasační stížnosti.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí,
kde se problematikou závažnosti protiprávního jednání stěžovatele a dopadů správního vyhoštění
do jeho života podrobně zabýval, stejně jako ve vyjádření ke stěžovatelově žalobě v rámci řízení
vedeného před městským soudem. Ve svém postupu a svých závěrech neshledal žádná
pochybení, a proto navrhl kasační stížnost zamítnout.
[8] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 8. 2013, č. j. 4 As 119/2013 – 19, kasační
stížnosti přiznal odkladný účinek.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Po shledání přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatelova námitka, kterou uplatnil vůči posouzení věci městským soudem, spočívá
v tvrzené nesprávné aplikaci ustanovení §174a cizineckého zákona. To zní: „Při posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných
vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu,
jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního
trvalého bydliště.“
[12] Podle §119a odst. 2 cizineckého zákona platí, že „rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119
nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“
[13] Právo na rodinný život představuje obecně základní právo zaručené mezinárodními
a ústavními předpisy (čl. 8 Úmluvy, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Mezi účastníky řízení přitom není sporné, že mezi stěžovatelem, jeho družkou a její dcerou je dán
vztah, který spadá pod ochranu rodinného života. Správní orgány ve svých rozhodnutích uvedly,
že se stěžovateli existenci takového vztahu podařilo prokázat, tuto skutečnost akceptoval
i městský soud. Všichni tři totiž sdílejí společné obydlí, stěžovatel a jeho družka
se podle svých možností podílejí na nákladech vedení společné domácnosti a společně pečují
o nezletilou dceru stěžovatelovy družky, S.; fungují tak jako reálná rodina. Jak plyne z ustálené
judikatury, správní vyhoštění nepochybně je zásahem do rodinného života jednotlivce (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 3 As 75/2012 – 28;
všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[14] Jelikož ve stěžovatelově případě byla prokázána existence vztahů obdobných vztahům
rodinným, jimž je ochrana poskytována, je zásadní otázkou, kterou je v předmětné věci
nutno řešit, zda zásah do práva na rodinný život, který stěžovateli uložené správní vyhoštění
bezpochyby představuje, je legitimní a přiměřený. Jedině za splnění těchto podmínek je v souladu
se zákonem možno požadovat, aby jak vyhoštěný cizinec, tak jeho rodinní příslušníci,
nesli negativní následky spojené s tímto zásahem. Při tomto rozhodování je třeba vyjít
z citovaného §174a cizineckého zákona a přihlédnout i k judikatuře Ústavního soudu
a Evropského soudu pro lidská práva, která podává výklad podmínek, za nichž je zásah do práva
na rodinný život přípustný.
[15] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že ne každé porušení zákona o pobytu
cizinců samo o sobě představuje důvod k vyhoštění cizince, jenž automaticky převáží jeho právo
na ochranu rodinného života. Pokud však jde o druh a závažnost protiprávního jednání
stěžovatele, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud se závěrem městského soudu, podle něhož byla
správními orgány tato otázka hodnocena správně. Stěžovatel na území České republiky pobýval
legálně na základě platného povolení k pobytu za účelem práce pouze třičtvrtě roku (od září 2004
do května 2005) a poté zde pobýval nelegálně pod falešnou identitou, páchal trestnou činnost,
za niž mu bylo shora zmíněným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 (ze dne
1. 9. 2007, sp. zn. 1 T 149/2007) uloženo vyhoštění na 3 roky. Během období vyhoštění z České
republiky pod jinou falešnou identitou s padělanými doklady vstoupil na území Spolkové
republiky Německo, načež mu bylo uloženo správní vyhoštění (dle schengenského informačního
systému platné do roku 2020) z německého území. Následně se stěžovatel opětovně navrátil
do České republiky, kde se jeho pobyt stal opět nejpozději od června 2011 nelegální,
přičemž se stěžovatel znovu pokusil státní orgány oklamat řadou svých falešných identit.
Takové jednání nelze dle názoru Nejvyššího správního soudu hodnotit jinak než jako opakované,
intenzivní porušování právního řádu.
[16] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stěžovatelově námitce, že se mu nedostalo
patřičného posouzení, zda v jeho případě bylo udělení správního vyhoštění zásahem
v demokratické společnosti nezbytným. Správní orgány obou stupňů se touto otázkou pečlivě
a obsáhle zabývaly (str. 5 rozhodnutí správního orgánu I. stupně i napadeného rozhodnutí
žalovaného) a městský soud správně vyhodnotil závěry správních orgánů v této otázce
jako souladné se zákonem a vycházející z logického hodnocení všech zjištěných skutečností.
[17] Evropský soud pro lidská práva se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k okolnostem,
které odůvodňují vyhoštění cizince z území smluvního státu, i přestože jím bude způsoben zásah
do rodinného života dotyčného cizince. Tato kritéria shrnul zejména ve svém rozsudku Boultif
proti Švýcarsku ze dne 2. 8. 2001, č. stížnosti 54273/00 (všechna citovaná rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva jsou dostupná z hudoc.echr.coe.int), kde v odstavci 48 uvedl,
že při posuzování, zda takový zásah je v demokratické společnosti nezbytný, soud přihlédne
„k povaze a závažnosti protiprávního jednání, jehož se cizinec dopustil; době trvání pobytu cizince na území
smluvního státu; době, která uplynula od spáchání posledního deliktu a způsobu chování cizince v této době;
ke státní příslušnosti dotčených osob; rodinné situaci cizince (zda jde o manželství, jak dlouho toto manželství trvá,
ostatní skutečnosti svědčící, zda dvojice vede skutečný rodinný život; zda partner cizince, jenž má být vyhoštěn,
věděl o jeho deliktech v době, kdy s ním vstupoval do partnerského svazku, zda z partnerství vzešly děti
a jakého jsou věku). Soud bude také hodnotit, zda partner vyhošťovaného cizince bude čelit obtížím při snaze
jej navštívit v zemi jeho původu, ačkoli skutečnost, že by tomu tak bylo, nemůže sama o sobě vyloučit přípustnost
vyhoštění.“ Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, tato kritéria byla
ve stěžovatelově případě vzata v úvahu a řádně vyhodnocena a spolu s přijatým závěrem byla
reflektována i v rozsudku městského soudu.
[18] Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 4. 4 . 2013, č. j. 3 As 46/2012-22,
č. 2868/2013 Sb. NSS, že lze aplikovat i právní úpravu Evropské unie, kterou představuje
„směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích
zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Podle čl. 12 odst. 3 této směrnice platí, že než členské státy
učiní rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta, přihlédnou k následujícím faktorům: a) délka
pobytu na jejich území; b) věk dané osoby; c) následky pro danou osobu a její rodinné příslušníky; d) vazby
se zemí pobytu nebo neexistence vazeb se zemí původu. Ačkoliv stěžovatele nelze považovat za dlouhodobého
rezidenta ve smyslu směrnice Rady 2003/109/ES, neboť podle bodu 6 preambule k této směrnici by hlavním
kritériem pro získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta měla být délka pobytu na území
členského státu, přičemž pobyt by měl být oprávněný a nepřetržitý (což není v případě stěžovatele splněno,
neboť jeho pobyt na území České republiky, jak plyne z výše uvedeného, z podstatné části oprávněný nebyl),
tato kritéria mohou být přesto pro příslušné správní orgány i soud jistým vodítkem při posuzování dopadu
vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele.“ Tato kritéria jsou ostatně obdobná jako kritéria
uvedená ve vnitrostátní české úpravě v §174a cizineckého zákona a, jak bylo výše uvedeno, byla
v případě stěžovatele pečlivě zvážena.
[19] Ze skutečností, které byly ve stěžovatelově případě zjištěny, dále jednoznačně plyne,
že stěžovatel své rodinné zázemí v České republice budoval vědomě v době, kdy zde pobýval
nelegálně, a nevykonal nic konkrétního, aby svůj pobytový status upravil. Tyto okolnosti musely
být nutně známy i jeho družce. Pokud stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že zkušenost
z období, kdy mu bylo udělen trest vyhoštění, a pobýval na Ukrajině, byla pro něj a jeho rodinu
natolik traumatizující, že už ji nikdy nechtějí znovu zažít, nezbývá než konstatovat,
že se stěžovatel mohl pokusit o získání pobytového oprávnění na území České republiky; místo
toho se však znovu rozhodl pro nelegální pobyt a falešnou identitu, a to s vědomím
všech konsekvencí, které z takového rozhodnutí plynou, a to i přesto, že byl za stejný delikt
v mezidobí vyhoštěn ze Spolkové republiky Německo. Rovněž Evropský soud pro lidská práva
klade důraz na to, zda cizinec při jednání s úřady smluvního státu jednal čestně a nepokoušel
se je oklamat (rozsudek ve věci Nsona proti Nizozemsku ze dne 28. 11. 1996, č. stížnosti 23366/94,
odst. 113).
[20] Stěžovatel ve své kasační stížnosti odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Jakupovič proti Rakousku ze dne 6. 2. 2003, č. stížnosti 36757/97, a uvádí,
že tento případ může mutatis mutandis sloužit coby příměr v jeho věci. V daném případě Evropský
soud pro lidská práva konstatoval, že rakouské úřady porušily stěžovatelovo právo na ochranu
rodinného života, když za dostatečný důvod pro jeho vyhoštění do země původu považovaly
dvě odsouzení za krádeže vloupáním. Stěžovatelův názor, že tento závěr může sloužit
jako příměr i pro jeho případ, však Nejvyšší správní soud nesdílí, neboť skutkové okolnosti obou
případů jsou natolik rozdílné, že mezi nimi nelze vést žádnou paralelu. Ve věci Jakupovič
proti Rakousku šlo o vyhoštění tehdy 16 letého chlapce do Srbska otřeseného jen nedávno
ukončeným válečným konfliktem, v němž navíc neměl žádné příbuzné. To však není případ
stěžovatele. Skutkové okolnosti v nyní řešené věci jsou zcela odlišné a stěžovateli se dostalo
jak ve správním řízení tak i v řízení před krajským soudem pečlivého posouzení, zda vyhoštění
představuje zásah v demokratické společnosti nezbytný.
[21] Za mimoběžný považuje Nejvyšší správní soud i odkaz na nález pléna Ústavního soudu
ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, s nímž se stěžovatel domáhá ochrany svého práva
na rodinný život, neboť předmětem tohoto nálezu byl návrh Nejvyššího správního soudu
na zrušení tehdy platného ustanovení §171 odst. 1 písm. c) cizineckého zákona, jež ze soudního
přezkumu vylučovalo rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se dotčený cizinec zdržoval
na území České republiky neoprávněně. Naplněním závěrů tohoto nálezu, jehož právní větu
stěžovatel cituje, je totiž samotné provedení soudního přezkumu rozhodnutí o udělení správního
vyhoštění, jež se stěžovateli dostává i tímto rozsudkem. Ústavní soud však ve svém nálezu
nekonstatoval, že právo na rodinný život v každém případě musí převážit nad jinými veřejnými
zájmy. K námitce týkající se zásahu do práv nezletilé S. R. Nejvyšší správní soud poznamenává,
že jak vyplývá z protokolu o jednání před Městským soudem v Praze, stěžovatel nebyl dosud
určen jako otec nezletilé, což lze opět přičíst pouze stěžovatelově nečinnosti (pokud je jeho
otcovství k nezletilé nesporné mezi ním a osobou zúčastněnou na řízení).
[22] Podobně se Nejvyšší správní soud nemůže ani ztotožnit s interpretací závěrů nálezu
Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 838/07, kterou podává stěžovatel v kasační
stížnosti, když uvádí, že podle tohoto nálezu platí, že „jakmile je prokázána existence rodinného vztahu,
musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření
za účelem sloučení rodiče s dítětem.“ Pokud by skutečně taková povinnost platila, znamenalo by to,
že žádný cizinec, kterému se podaří prokázat existenci rodinného života na území České
republiky, automaticky nemůže být za žádných okolností vyhoštěn. Tak tomu však není. Ústavní
soud se totiž v předmětné věci vyjadřoval k podmínkám pro nařízení ústavní výchovy
a pro odnětí dítěte biologickým rodičům, šlo tedy o věc, která je zcela odlišná od situace,
v níž se nachází stěžovatel.
[23] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že ačkoli není pochyb o tom, že stěžovatel vede
na území České republiky rodinný život, kterému zásadně přísluší ochrana, veřejný zájem
na jeho vyhoštění tuto ochranu v jeho případě vzhledem k závažnosti protiprávního jednání,
jehož se stěžovatel v uplynulých letech opakovaně dopustil, převážil. Závěry správních orgánů
a městského soudu tedy byly správné a Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížností
namítané pochybení při posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že ani tato skutečnost sama o sobě neznamená nutné
rozdělení stěžovatelovy rodiny, neboť, jak uvedly správní orgány, bude na rozhodnutí stěžovatele
a jeho družky, zda se rozhodnou pro společný pobyt na Ukrajině nebo v jiné zemi, kde budou
mít oba povolený pobyt. V žádném případě však nejde o donucování stěžovatelovy družky
a její dcery k vystěhování z České republiky. Obě totiž mají v České republice povolen trvalý
pobyt a v souladu s ním tak mohou na jejím území i nadále setrvat.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Vzhledem k tomu, že stěžovatelova námitka byla shledána nedůvodnou, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že i kasační stížnost je nedůvodná a proto mu nezbývá, než ji za podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1 na konci s. ř. s. zamítnout.
[25] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, stěžovatel pak úspěch ve věci
neměl. Proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu