ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.128.2013:52
sp. zn. 4 As 128/2013 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: AGICOA Europe,
se sídlem 25-27 Zone Industrielle de Kehlen, 8287 Luxembourg, proti žalovanému: Ministerstvo
kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení:
I) DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, o. s., IČ: 65401875, se sídlem Krátkého 1,
Praha 9, zast. JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph. D., advokátem, se sídlem Voršilská 130/10,
Praha 1, II) INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových
a zvukově-obrazových záznamů, o. s., IČ: 00537772, se sídlem Na Poříčí 1066/27, Praha 1,
III) OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., IČ: 63839997,
Čs. armády 786/20, Praha 6, IV) Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarného
umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s., IČ: 60166916, se sídlem
Žitná 1575/49, Praha 1, zast. JUDr. Martinem Piškulou, advokátem, se sídlem
Neumannova 1476/5, Praha 5, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a osob zúčastněných
na řízení I) a IV) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013,
č. j. 10 A 54/2010 - 370,
takto:
Kasačním stížnostem se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2009, č. j. MK 10817/2009 OLP, ministr kultury zamítl
rozklad podaný žalobcem a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2009,
č. j. MK 5299/2009 OAP. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení
oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv v České republice podle §98 zákona
č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 10 A 54/2010 - 370, obě
zmíněná správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti směřující proti tomuto rozsudku žalovaný mimo jiné požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Vyslovil přesvědčení, že postup podle právního
názoru Městského soudu v Praze vyjadřujícího neaplikovatelnost ustanovení §98 odst. 6 písm. c)
autorského zákona (zákonného monopolu ve výkonu kolektivní správy práv) a obecné vyloučení
zahraničních subjektů vykonávajících kolektivní správu práv v souladu právním řádem některého
z členských států EU z „povolovacího režimu“, by v České republice vyvolal z hlediska právní
jistoty zcela neúnosnou situaci. O oprávnění k výkonu kolektivní správy práv k týmž předmětům
ochrany a týchž práv by s úspěchem mohly žádat další subjekty. Nebyla by respektována
dlouhodobě aplikovaná právní úprava kolektivní správy práv a v důsledcích zasahujících
do předmětných částí oprávnění kolektivních správců INTERGRAM, DILIA, OSA, OOA-S,
potažmo i OAZA, by byl způsoben rozvrat ve výkonu kolektivní správy. Stav právní nejistoty
by nastal jak pro oprávněné osoby (nositele práv zastupované kolektivními správci práv), tak
zejména pro osoby povinné uzavírat s kolektivními správci licenční smlouvy, opravňující k užití
autorských děl a dalších předmětů ochrany, a dále pro osoby povinné platit odměny stanovené
autorským zákonem. Pro uživatele a osoby povinné platit odměny podle autorského zákona
by tato nejistota mohla být vítanou záminkou k neplnění zákonem stanovených povinností.
Žalovaný má za to, že by k případnému nezbytnému zásadnímu koncepčnímu posunu v právní
úpravě a ve výkonu kolektivní správy práv mělo dojít až po jednoznačném vyjasnění sporných
výkladových otázek, s čímž souvisí i nezbytnost položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU
jakožto orgánu příslušnému zajišťovat jednotný výklad a provádění práva EU. Jelikož jsou
kolektivní správou předmětných povinně kolektivně spravovaných práv v České republice již
pověřeni výše uvedení kolektivní správci práv, zastupující ze zákona všechny nositele práv, jimž
podle autorského zákona tato práva přísluší, nedojde v období do rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu na straně nositelů práv k žádné újmě. Přiznání odkladného účinku se rovněž
nedotkne nepřiměřeným způsobem žalobce. Přiznání odkladného účinku z důvodů uvedených
výše není podle žalovaného ani v rozporu s veřejným zájmem, naopak je jím odůvodněno.
Osoba zúčastněná na řízení I) (dále též „DILIA“) ve své kasační stížnosti rovněž navrhla
přiznání odkladného účinku. Uvedla, že právní následky rozhodnutí by pro žalovaného i osoby
zúčastněné na řízení znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout žalobci nebo
jiným osobám. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze není zřejmé, jak má žalovaný v novém
řízení rozhodnout a „jaká zmatečná situace by v kolektivní správě nastala, pokud by žalovaný znovu rozhodl
v rozporu s názorem Nejvyššího správního soudu“. Značná újma by vznikla nejen uvedeným osobám, ale
též uživatelům a dalším účastníkům právních vztahů, neboť by postrádali právní jistotu, u koho
mají nabývat oprávnění k užití děl a jiných předmětů ochrany. Zpochybněna by byla i aktivní
legitimace v řízeních před soudy.
Osoba zúčastněná na řízení II) (dále též „INTERGRAM“) ve svých vyjádřeních uvedla,
že souhlasí s přiznáním odkladného účinku a podmínky pro jeho přiznání považuje za splněné.
Žalobce ani osoby zúčastněné na řízení III) a IV) se k návrhu nevyjádřili.
Podle §107 s. ř. s. „[k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“ Podle §73 odst. 2 s. ř. s.
„[s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“
Podle odst. 3 téhož ustanovení „[p]řiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před
soudem účinky napadeného rozhodnutí.“
Institut odkladného účinku žaloby, na jehož přiměřené užití odkazuje ustanovení §107
s. ř. s., z pochopitelných důvodů nepředpokládá, že by o přiznání odkladného účinku žádal
žalovaný nebo osoba zúčastněná na řízení. Jiná situace však nastává v řízení o kasační stížnosti.
Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 1255/2007, platí, že „[z]ruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního
orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním
rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.“
V projednávané věci tak podání kasační stížnosti nezbavuje žalovaného povinnosti
realizovat napadený rozsudek, má však právo požádat, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný
účinek a aby tak byl odložen výkon napadeného rozsudku. Tohoto práva žalovaný využil.
Nejvyšší správní soud posoudil jednotlivé důvody pro přiznání odkladného účinku, které
uplatnili žalovaným a DILIA, a dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku
byly splněny.
Kolektivní správa autorských práv v České republice je v současné době vystavěna
na principu zákonného monopolu, který vyplývá z §98 odst. 6 písm. c) autorského zákona. Podle
tohoto ustanovení „Ministerstvo udělí oprávnění žadateli, jestliže pro výkon téhož práva ve vztahu k témuž
předmětu ochrany, a pokud jde o díla, pro výkon téhož práva k témuž druhu díla, nemá oprávnění již jiná
osoba.“
Účastníci právních vztahů v oblasti autorských práv proto mohou s ohledem na citované
ustanovení legitimně očekávat, že kolektivní správu ve vztahu k určitému předmětu ochrany nebo
určitému druhu díla vykonává pouze jediný subjekt. Tento zákonný monopol dává nositelům
práv zastupovaných kolektivními správci i osobám povinným uzavírat licenční smlouvy nebo
platit odměny podle autorského zákona právní jistotu v tom směru, na kterého kolektivního
správce se mají se svou záležitostí obrátit. Příslušný kolektivní správce má současně možnost
efektivně kontrolovat plnění povinností povinnými subjekty ve vztahu k předmětu ochrany nebo
druhu díla, který spravuje.
Nejvyšší správní soud proto přisvědčil žalovanému i osobě zúčastněné na řízení I),
že vykonání napadeného rozsudku žalovaným by mohlo vyvolat nežádoucí stav právní nejistoty
pro oprávněné i povinné osoby, přičemž osoby povinné platit odměny podle autorského zákona
by mohly zneužít vzniklé situace k neplnění zákonem stanovených povinností, jež by se stalo
obtížně kontrolovatelným.
S ohledem na uvedené skutečnosti má Nejvyšší správní soud za to, že výkon napadeného
rozsudku by znamenal pro žalovaného, který nese obecnou odpovědnost za kolektivní správu
autorských práv, pro osoby zúčastněné na řízení, jež tuto správu vykonávají, jakož i pro další
subjekty nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout žalobci
nebo jiným osobám. Přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud přiznal kasačním stížnostem odkladný
účinek podle §73 odst. 2 až 4 s. ř. s., ve spojení s §107 s. ř. s. Přiznáním odkladného účinku
kasační stížnosti se až do skončení řízení o kasační stížnosti pozastavují právní účinky
přezkoumávaného rozsudku Městského soudu v Praze a obnovují účinky žalobou napadeného
správního rozhodnutí. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní
soud žádným způsobem nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu