ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.145.2013:61
sp. zn. 4 As 145/2013 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Open-IT cz, s.r.o.,
se sídlem Škroupova 233, Chrudim, IČ: 259 99 630, zast. JUDr. Lubomírem Müllerem,
advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 7, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 10. 2013,
č. j. 52 A 33/2013 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se v rací zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč.
Odůvodnění:
[1] Sdělením žalovaného ze dne 3. 5. 2013, č. j. MSMT-17498/2013-2, byla žalobkyně
vyrozuměna, že zprostředkující subjekt - Pardubický kraj - postupoval v souladu s pravidly
Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost, když podpořil stanovisko výběrové
komise a grantový projekt CZ.1.07/1.1.28/02.0069, o jehož podporu žalobkyně žádala,
nedoporučil k finanční podpoře. O neschválení finanční podpory předmětného grantového
projektu nazvaného „Videokonferencemi s online lektory boříme obavy žáků z mluvené angličtiny“
byla žalobkyně zpravena sdělením Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 1. 3. 2013,
č. j. KrÚ 15923/2013. Neschválení finanční podpory bylo v tomto sdělení odůvodněno
duplicitou financování některých vytvářených materiálů s již realizovaným projektem v jiném
kraji, kde žalobkyně již obdržela podporu na stejné aktivity a produkty v rámci jiného projektu.
Na námitku žalobkyně proti výsledku výběrového procesu pak Krajský úřad Pardubického kraje
reagoval sdělením ze dne 26. 3. 2013, č. j. KrÚ 22124/2013, v němž důvody vedoucí
k neschválení finanční podpory předmětného grantového projektu blíže osvětlil. Žalobkyně poté
zaslala další námitku proti výsledku výběrového procesu žalovanému, který na něj reagoval shora
uvedeným sdělením.
[2] Zrušení uvedeného sdělení žalovaného se žalobkyně domáhala žalobou podanou
u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Ten ji však usnesením ze dne
9. 10. 2013, č. j. 52 A 33/2013 – 23, odmítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Krajský soud vyšel ze zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), který ze soudního
přezkumu rozhodnutí o poskytnutí dotace vylučuje; z toho dle krajského soudu plyne,
že ze soudního přezkumu je vyloučena i smlouva o realizaci grantového projektu i jakýkoli další
úkon – byť jednostranný – poskytovatele dotace směřující vůči žadateli o dotaci učiněný
před uzavřením smlouvy. Protože napadené sdělení žalovaného je podle krajského soudu právě
takovým úkonem, nelze je považovat za rozhodnutí ani ve formálním, ani v materiálním smyslu,
protože nevykazuje formální znaky rozhodnutí, ani jím není zasahováno do právní sféry
žalobkyně, protože na poskytnutí dotace není právní nárok. Proto krajský soud podanou žalobu
s odkazem na §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.) odmítl.
[3] Proti usnesení krajského soudu brojila žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížností ze dne 30. 10. 2013, v níž navrhla jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu
řízení. Svou kasační stížnost žalobkyně opřela o důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy o tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
To mělo spočívat v chybném výkladu relevantních ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu poté stěžovatelka dovozovala svou aktivní
žalobní legitimaci k napadení předmětného sdělení žalovaného.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvedl, že ta byla podle jeho
názoru podána z nesprávného důvodu, když dle judikatury Nejvyššího správního soudu je
kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o odmítnutí podané žaloby možno podat toliko
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V ostatním se žalovaný ztotožnil s důvody,
které krajský soud k odmítnutí žaloby vedly, a polemizoval s argumentací stěžovatelky uplatněnou
v její kasační stížnosti.
[5] Nejvyšší správní soud dospěl po předběžném posouzení splnění zákonných náležitostí
kasační stížnosti stěžovatele k závěru, že kasační stížnost byla podána opožděně.
[6] Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh byl podán předčasně nebo opožděně.“ Toto ustanovení je přitom podle §120 s. ř. s. třeba
přiměřeně aplikovat i na řízení o kasační stížnosti.
[7] Ustanovení §106 odst. 2 věty první s. ř. s. stanoví, že „kasační stížnost musí být podána
do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto
usnesení.“ Podle poslední věty téhož ustanovení „zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze
prominout.“
[8] Podle §40 odst. 1 věty první s. ř. s. „lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím
soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek.“ Podle §40
odst. 2 věty první s. ř. s. „lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty.“ Podle §40 odst. 4 s. ř. s. „lhůta je zachována, bylo-li
podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě
zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.“
[9] Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadené usnesení krajského soudu
ze dne 9. 10. 2013 bylo stěžovatelce doručeno datovou zprávou do její datové schránky dne
15. 10. 2013. Napadené usnesení pak obsahuje řádné poučení o opravných prostředcích včetně
lhůty k podání kasační stížnosti, když se v něm mj. uvádí, že „proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační
stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.“
[10] Napadené usnesení bylo stěžovatelce doručeno v úterý 15. 10. 2013. Zákonná lhůta
dvou týdnů k podání kasační stížnosti proto počala běžet dne 16. 10. 2013 a marně uplynula
v úterý 29. 10. 2013. K jejímu zachování by tedy bylo třeba, aby kasační stížnost byla
stěžovatelkou nejpozději dne 29. 10. 2013 předána soudu nebo tomuto zaslána prostřednictvím
držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence anebo předána orgánu,
který má povinnost podání doručit. Z razítka podatelny Nejvyššího správního soudu,
vyznačeného na kasační stížnosti, však vyplývá, že tato byla Nejvyššímu správnímu soudu
doručena do datové schránky dne 30. 10. 2013; ze záznamu o ověření elektronického podání
doručeného na elektronickou podatelnu Nejvyššího správního soudu se pak podává, že kasační
stížnost byla právním zástupcem stěžovatelky cestou datové zprávy odeslána rovněž dne
30. 10. 2013. Protože ze spisu nevyplývá, a ani stěžovatelka to neuvádí, že by byla kasační stížnost
podána dříve, například osobně nebo poštou (ostatně kasační stížnost sama je datována
30. 10. 2013), nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat, že kasační stížnost byla
podána opožděně.
[11] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost stěžovatelky byla ve smyslu §106 odst. 2 s. ř. s. podána opožděně, přičemž zmeškání
lhůty nelze podle poslední věty téhož ustanovení prominout. Nejvyšší správní soud proto kasační
stížnost výrokem I. odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 s. ř. s.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. výrokem II. tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[13] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka zaplatila soudní poplatek za podanou kasační stížnost
ve výši 5.000 Kč, rozhodl Nejvyšší správní soud také o vrácení tohoto poplatku dle §10 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť jej stěžovatelka zaplatila za opožděnou
kasační stížnost, která nemohla být projednána. Proto soud výrokem III. rozhodl,
že se stěžovatelce vrací celý zaplacený poplatek ve výši 5.000 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu