ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.34.2013:24
sp. zn. 4 As 34/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
MK Pro s. r. o., se sídlem Dlouhá třída 705/16, Praha 1, zast. JUDr. Leošem Viktorinem,
advokátem, se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti žalovanému: Státní zemědělská
a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2013,
č. j. 31 A 9/2011 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Leoše
Viktorina, advokáta, se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Inspektorát žalované v Brně (dále jen „správní orgán prvního stupně“), výrokem I.
rozhodnutí ze dne 6. 9. 2007, č. j. 4699/189/7/2007-SŘ, žalobkyni uložil pokutu podle §39
odst. 6 písm. c) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých
souvisejících zákonů (dále též „zákon o vinohradnictví“), ve výši 5 000 000 Kč, za:
a) porušení povinností stanovených v čl. 47 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 1493/1999 ze dne
17. května 1999 o společné organizaci trhu s vínem, tím, že žalobkyně nedodržela
pravidla pro označování a to jak na obchodních dokladech, průvodních dokladech
a etiketách, čímž spáchala správní delikt podle §39 odst. 1 písm. jj) zákona
o vinohradnictví;
b) porušení povinnosti stanovené v §27 odst. 4 písm. b) bod 3. zákona o vinohradnictví tím,
že žalobkyně uváděla do oběhu vína nakoupená od dodavatelů EURO-RING s. r. o.,
CARZONIA s. r. o. a LUKAMEL, kdy původ vín nebyl doložen listinami o původu
produktů a jednalo se tedy o produkty neznámého původu, nakoupené na základě faktur
s odkazem na číslo jednací rozhodnutí o zatřídění, která žalobkyně nedoložila, faktury
jsou uvedeny v tabulkách číslo 1, 2 a 3, které tvoří nedílnou součást rozhodnutí,
čímž spáchal správní delikt podle §39 odst. 1 písm. ee) zákona o vinohradnictví.
Výrokem II. žalobkyni uložil uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 11. 2010 č. j. AD994-19/2008/96/9/2007-SŘ změnil
výrok I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že žalobkyně uváděla v období
od srpna 2005 do února 2007 do oběhu vína, nakoupená od dodavatelů EURO-RING s. r. o.,
CARZONIA s. r. o. a LUKAMEL, kdy původ 3 364 250 litrů vín nebyl ve 179 případech
doložen listinami o původu produktů, a jednalo se tedy o produkty neznámého původu,
nakoupené na základě faktur z let 2005 – 2007 s odkazem na číslo jednací rozhodnutí o zatřídění,
která žalobkyně nedoložila, jež jsou uvedena v tabulkách číslo 1, 2 a 3, které jsou součástí výroku
tohoto rozhodnutí. Tím žalobkyně porušila povinnosti stanovené v §27 odst. 4 písm. b) bod 3
zákona o vinohradnictví, naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle §39 odst. 1
písm. ee) téhož zákona a za to se jí podle §39 odst. 6 písm. c) zákona o vinohradnictví ukládá
pokuta ve výši 300 000 Kč. Výrok II. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl zároveň
změněn tak, že podle ustanovení §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je žalobkyně
povinna uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.
[3] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný ve vztahu k prvnímu skutku
[kterým se žalobkyně měla dopustit správního deliktu podle §39 odst. 1 písm. jj) zákona
o vinohradnictví], uvedl, že nedošlo ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a proto jej vypustil z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Při hodnocení
závažnosti spáchaného správního deliktu podle §40 odst. 2 zákona o vinohradnictví vzal
žalovaný v potaz velké množství vína, u nějž nebyl doložen jeho původ a které žalobkyně uvedla
na trh. Žalovaný dále zohlednil majetkové poměry žalobkyně. S ohledem na charakter a míru
porušených povinností dospěl k závěru, že přiměřená výše pokuty činí 300 000 Kč, tj. 6 %
procent z maximální možné výše pokuty.
[4] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž v prvé řadě
namítala, že žalovaný nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť se nezabýval správním deliktem
podle §36 odst. 1 písm. jj) [z kontextu je zřejmé, že žalobkyně měla ve skutečnosti na mysli §39
odst. 1 písm. jj)] zákona o vinohradnictví. Řízení bylo zahájeno pro dva samostatné správní
delikty, přičemž správní orgán prvního stupně rozhodl o vině kladně v případě obou deliktů.
Žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně se dopustila
správního deliktu pouze podle ustanovení §39 odst. 1 písm. ee) zákona o vinohradnictví.
Pouze v odůvodnění uvedl, že se rozhodl vypustit skutek, kterým se měla žalobkyně dopustit
správního deliktu podle §39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví. Takový způsob rozhodnutí
o části předmětu řízení označila žalobkyně za nepřípustný. Zdůraznila, že ř ízení bylo zahájeno
pro dva samostatné na sobě nezávislé správní delikty a není proto možné pouze v odůvodnění
konstatovat, že spáchání jednoho správního deliktu nebylo prokázáno a proto byl z odsuzujícího
výroku vypuštěn. V této souvislosti žalobkyně poukázala na skutečnost, že trestněprávní doktrína
dospěla k jednoznačnému závěru, že v případě, kdy se nejedná o dílčí útoky jednoho
pokračujícího deliktu, ale o samostatné, byť sbíhající se delikty, musí být
o každém z nich rozhodnuto samostatně.
[5] Žalobkyně dále namítala porušení svých procesních práv, zejména práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí vyplývající z ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád. Žalovaný si totiž v odvolacím řízení opatřoval podklady (důkazy) pro své rozhodnutí,
když žalobkyni vyzval k přeložení některých dokladů. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení,
že provede-li odvolací orgán byť jediný důkaz mimo ústní jednání, musí účastníka vyzvat
k realizaci jeho práva uvedeného v §36 odst. 3 správního řádu. Rovněž namítl, že žalovaný
neprovedl důkaz listinami v souladu s ustanovením §53 odst. 6 správního řádu,
přestože tyto listiny v odůvodnění napadeného rozhodnutí hodnotil jako důkazy. Neprovedení
důkazu způsobem, který nařizuje zákon, představuje podle žalobkyně porušení práva
na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby Krajský soud rozhodnutí žalovaného
zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil mu nahradit žalobkyni náklady řízení do třiceti dnů
od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.
[6] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j. 31 A 9/2011 – 47 rozhodnutí
žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl dále, že žalovaný je povinen ve lhůtě
do třiceti dnů od právní moci rozsudku nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16 581 Kč
k rukám jeho právního zástupce. Krajský soud se plně ztotožnil s námitkou žalobkyně,
že žalovaný nerozhodl o celém předmětu řízení. Poukázal na skutečnost, že správní řízení bylo
zahájeno oznámením o zahájení správního řízení ze dne 20. 8. 2007, č. j. 4386/189/7/2007-SŘ,
které bylo do vlastních rukou žalobkyně doručeno dne 28. 8. 2007. Z obsahu tohoto oznámení je
zřejmé, že s žalobkyní bylo zahájeno správní řízení pro spáchání dvou správních deliktů,
a to správního deliktu podle ustanovení §39 odst. 1 písm. ee) zákona o vinohradnictví
a správního deliktu podle ustanovení §39 odst. 1 písm. jj) téhož zákona. Rozhodnutím správního
orgánu prvního stupně pak byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání obou těchto správních
deliktů. Rozhodnutím žalovaného však bylo ve výrokové části rozhodnuto pouze o správním
deliktu podle ustanovení §39 odst. 1 písm. ee) zákona o vinohradnictví. O správním deliktu
podle ustanovení §39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví se žalovaný ve výroku
svého rozhodnutí vůbec nezmínil. Výrok rozhodnutí žalovaného tak je podle krajského soudu
z tohoto důvodu nezákonný.
[7] Krajský soud dále uvedl, že správní rozhodnutí musí splňovat předepsané formální
i obsahové náležitosti, kterými jsou výroková část, odůvodnění a poučení účastníků o opravném
prostředku. Těžiště rozhodnutí spočívá v jeho výrokové části, v níž se uvede řešení otázky,
která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno, a označení
účastníků řízení (srov. ustanovení §68 odst. 2 správního řádu). Řádně formulovaný výrok
včetně konkrétního popisu skutku a uvedení právního ustanovení, podle kterého bylo
rozhodováno, představuje nezastupitelnou součást rozhodnutí. Pouze z výroku rozhodnutí
lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byly uloženy, jen výrok
rozhodnutí (a nikoli jeho odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod. Na výrokové
části správního rozhodnutí je rozhodnutí jako celek postaveno. Účastníkům řízení o správním
trestání musí být z výroku rozhodnutí zřejmé, za jaké jednání jsou postihováni, tento skutek musí
být vymezen tak, aby nemohl být zaměnitelný s jiným. Vzhledem k výše popsané zásadní roli
výroku ve vztahu ke správnímu rozhodnutí jako celku tak podle krajského soudu nepostačuje,
pokud by specifikace deliktního jednání byla uvedena až v odůvodnění správního rozhodnutí
a nikoli v jeho výroku.
[8] Ohledně žalobkyní namítaných vad řízení dospěl krajský soud k závěru, že k tvrzenému
pochybení žalovaného v naznačeném směru v odvolacím řízení skutečně došlo. Krajský soud
poukázal na znění §36 odst. 3 a §53 odst. 6 správního řádu a konstatoval, že žalovaný v rámci
odvolacího řízení hodnotil důkazy (byť předložené žalobkyní) a měl tudíž při jejich provádění
mimo ústní jednání vyhotovit protokol podle ustanovení §18 správního řádu. Význam protokolu
o provádění důkazu je totiž pro účastníky řízení o správním deliktu zcela zásadní. Protokolace
prováděných důkazů je významnou procesní zárukou. Krajský soud dále podotknul,
že dokazování ve správním řízení, obzvláště v citlivé oblasti správního trestání, kam sankční
řízení před žalovaným nepochybně patří, musí splňovat ústavní parametry dokazování
a respektovat ústavní a mezinárodní kautely spravedlivého procesu. Vzhledem k citelné
ekonomické újmě, které mohou přivodit ukládané pokuty, je podle krajského soudu třeba pečlivě
dbát na to, aby účastníci řízení měli zaručena všechna procesní práva.
[9] Podle krajského soudu je zásadní, aby žalovaný v takovém řízení, které svým charakterem
spadá i pod článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve smyslu „trestního
obvinění“, respektoval zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Dokazování musí být
primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem
vyrozuměn ve smyslu §49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být
přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně,
za zákonem stanovených podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání,
pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle §18 správního řádu.
Právo účastníka řízení být přítomen provedení důkazu však zůstává i nadále zachováno,
a to v návaznosti na §51 odst. 2 správního řádu.
[10] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel”)
včas kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Ke krajským
soudem vytýkanému pochybení spočívajícímu v chybějícím výroku ohledně správního deliktu
podle §39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví, žalovaný uvedl, že předmětný skutek byl
jak v oznámení o zahájení správního řízení, tak v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
popsán natolik neurčitě, že z něj nebylo seznatelné, kdy, kde a čeho konkrétně se měla žalobkyně
dopustit. Nejednalo se o takové vymezení skutku, které by jej činilo nezaměnitelným s jiným.
S ohledem na chybějící náležitosti vymezení skutku dospěl žalovaný k závěru, že vypuštěný
skutek nebyl vůbec skutkem a nebylo tudíž ve vztahu k němu na místě řízení zastavit.
S touto argumentací se však krajský soud nevypořádal a omezil se pouze na posouzení toho,
zda se skutky popsané v oznámení o zahájení řízení zrcadlily ve výrokové části rozhodnutí
žalovaného, aniž by posoudil, zda se v oznámení o zahájení řízení skutečně v obou případech
jednalo o popis skutků jako takových.
[11] Ohledně procesních pochybení vytýkaných mu krajským soudem stěžovatel nejprve
poukázal na skutečnost, že krajský soud založil podstatnou část svého odůvodnění k průběhu
dokazování v odvolacím řízení na citaci závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 – 82. Tento postup stěžovatel nepovažuje
za případný, neboť ve věci řešené rozšířeným senátem se jednalo o provádění důkazu ohledáním.
Krajský soud neposoudil charakter podkladů, z nichž stěžovatel vycházel, ani to, že ohledání je
specifický důkazní prostředek. Závěry shora uvedeného rozhodnutí rozšířeného senátu
tak podle stěžovatele nelze vztáhnout na posuzovanou věc, ve které bylo rozhodováno čistě
na základě listinných podkladů, z nichž část byla získána během úřední kontroly (žalobkyně
tak s nimi byla seznámena) a část předložila sama žalobkyně na výzvu stěžovatele. Protokoly
o kontrolních zjištěních nelze podle žalovaného považovat za důkazní prostředek ve smyslu §53
správního řádu, ale toliko za podklady rozhodnutí podle §50 odst. 1 téhož zákona,
neboť se nacházejí již ve správním spisu správního orgánu prvního stupně. Podle stěžovatele
se jedná o případ analogický k postupu soudů ve správním soudnictví, které dokumenty
nacházející se ve spisu rovněž nepovažují za důkazní prostředky a neprovádí jimi dokazování
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 - 117). K povaze
protokolů o kontrolních zjištěních stěžovatel dále uvedl, že jsou výstupem zvláštního řízení
podle zákona o státní kontrole, které je podle konstantní judikatury samostatným řízením
odděleným od správního řízení o uložení sankce za správní delikt (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 21/2007 – 80). Protokoly tudíž nepředstavují
podklad, který si správní orgán opatřuje v řízení o uložení sankce za správní delikt, ale tvoří
součást spisu vedeného v řízení podle zákona o státní kontrole, který jako celek tvoří podklad
ve správním řízení o udělení sankce. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že sama žalobkyně
mu předložila podklady, na základě kterých stěžovatel posuzoval její majetkové poměry.
Také v případě těchto podkladů se podle stěžovatele jedná pouze o podklady ve smyslu §50
odst. 1 správního řádu, nikoli důkazní prostředky ve smyslu §53 téhož zákona, neboť za důkazy
je třeba považovat pouze takové podklady, které správní orgán vedou k závěru o skutku
(protiprávním jednání). Tuto úlohu však podklady pro závěr o majetkových poměrech žalobkyně
neplní.
[12] Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že se v případě všech podkladů
jeho rozhodnutí jedná nikoli o důkazy, ale o jiné podklady rozhodnutí ve smyslu §50 odst. 1
správního řádu, u nichž se postup podle §18 odst. 1, či podle §53 odst. 6 správního řádu
nepoužije.
[13] Stěžovatel dále zpochybnil závěr krajského soudu, že provádění důkazů musí být
primárně prováděno při ústním jednání. Podle stěžovatele totiž ze znění §49 odst. 1 správního
řádu vyplývá opačný závěr, že správní řízení není ovládáno zásadou ústnosti, nýbrž písemnosti.
Stěžovatel dovodil, že pokud zákon nařízení ústního jednání nepředepisuje, je na správním
orgánu, aby posoudil, zda je ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv
účastníků řízení.
[14] V další námitce stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu,
že se ustanovení §18 odst. 1 a §53 odst. 6 správního řádu vztahují na všechny důkazy listinou
a jejich provádění beze zbytku. Stěžovatel má naopak za to, že se vztahují pouze na některé
kategorie důkazů podle §53 správního řádu, u nichž je zaznamenání provedení důkazu
opodstatněno. Ochrana práv účastníků řízení totiž podle stěžovatele nebude efektivnější
pouze v důsledku toho, že poté, co oprávněná úřední osoba přečte listinu vloženou ve správním
spise, učiní záznam, či sepíše protokol obsahující údaj o tom, kdy a kde listinu přečetla.
Tento postup nenaplňuje účel ustanovení §18 odst. 1 správního řádu, o čemž svědčí i to,
že za situace, kdy je listina součástí spisu, do něhož může účastník řízení kdykoli podle §38
odst. 1 správního řádu nahlížet, nenapomáhají údaje, jež mají být v protokolu uvedeny podle §18
odst. 2 správního řádu, zvýšit efektivitu ochrany práv účastníka řízení. Postup podle naposledy
uvedeného ustanovení správního řádu tak podle stěžovatele správní řízení zbytečně formalizuje
a prodlužuje, aniž by splnil svůj předvídaný účel. V této souvislosti stěžovatel poukázal na obsah
komentáře ke správnímu řádu (viz Vedral, Josef, Správní řád. Komentář, II. vydání, BOVA
POLYGON, Praha 2012, komentář k §53 odst. 6, třetí odstavec textu na str. 536, první odstavec
textu na str. 537). Stěžovatel v této souvislosti dále zmínil, že i za situace, kdy je provádění
dokazování a sepsání protokolu či učinění záznamu o provádění dokazování opodstatněné, nemá
zpravidla vada, spočívající v tom, že se ve správním spisu protokol o provedení důkazu
nenachází, vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu.
[15] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2013, č. j. 31 A 9/2011 – 47 zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti opětovně poukázala na skutečnost,
že stěžovatel pochybil, pokud v rámci odvolacího řízení vypustil jeden z výroků o vině
a pouze v odůvodnění rozhodnutí uvedl, proč tak učinil. Nepochopení zásad trestního řízení
stěžovatelem podle žalobkyně vyplývá z jeho názoru, že protokoly o kontrole nejsou důkazem,
ale jiným podkladem pro rozhodnutí ve smyslu §50 odst. 1 správního řádu, jímž se důkaz
neprovádí. To by však znamenalo, že by neexistoval žádný důkaz, na jehož základě by bylo
možné dospět k závěru, že správní delikt byl spáchán. Závěr stěžovatele, že důkaz veřejnou
listinou se neprovádí, je podle žalobkyně zcestný a svědčí o jeho špatné znalosti zásad dokazování
a celého správního řízení. Ustanovení správního řádu týkající se dokazování nejsou závazná
jen pro správní orgán prvního stupně, ale pro každý správní orgán. Stěžovatel tak měl žalobkyni
o provádění důkazu listinou vyrozumět a umožnit jí vyjádřit se znovu k podkladům řízení
podle §36 odst. 3 správní řádu. Pokud tak neučinil, zatížil řízení závažnými vadami.
Podle žalobkyně je tak kasační stížnost nedůvodná. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je
podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[18] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[19] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud předesílá, že ačkoli stěžovatel formálně uvedl důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. fakticky k němu neuplatnil žádnou konkrétní
argumentaci a neuvedl žádné důvody, pro které by napadený rozsudek krajského soudu měl být
nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud takový důvod ani sám neshledal, naopak rozsudek
krajského soudu považuje za srozumitelný, dostatečně odůvodněný a ani v řízení před krajským
soudem nezjistil žádné podstatné vady.
[22] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení toho, zda se stěžovatel v průběhu odvolacího řízení dopustil procesních pochybení
při dokazování a zda postupoval správně, pokud o jednom ze skutků, o němž bylo vedeno řízení
před správním orgánem prvního stupně, nerozhodl ve výrokové části rozhodnutí.
[23] Podle §18 odst. 1 správního řádu, ve znění účinném v rozhodné době, o ústním jednání
(§49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou
prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází
ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam.
[24] Podle §51 odst. 2 správního řádu, o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas
vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal
práva účasti při dokazování.
[25] Podle §53 odst. 6 správního řádu, o provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu.
Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede
tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.
[26] Podle §68 odst. 2 správního řádu, ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem
řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle §27 odst. 1.
[27] Podle ustanovení §39 odst. 1 písm. ee) zákona o vinohradnictví, ve znění účinném
v rozhodné době, právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako výrobce nebo jako osoba uvádějící produkt
do oběhu dopustí správního deliktu tím, že uvede do oběhu produkt v rozporu s §27 odst. 4, 5 a 6.
[28] Podle ustanovení §39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví, právnická nebo podnikající
fyzická osoba se jako výrobce nebo jako osoba uvádějící produkt do oběhu dopustí správního deliktu tím, že poruší
povinnost stanovenou předpisem Evropských společenství upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu
s produkty.
[29] Námitce stěžovatele, podle které nebylo třeba ohledně správního deliktu podle §39
odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví rozhodnout výrokem, Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Stěžovatel tuto námitku odůvodnil tím, že skutek, jímž se žalobkyně měla dopustit
tohoto správního deliktu, byl jak v oznámení o zahájení správního řízení, tak i v rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně popsán natolik neurčitě, že z něj nebylo seznatelné, kdy,
kde a čeho konkrétně se měla žalobkyně dopustit. Nejvyšší správní soud v prvé řadě odkazuje
na závěry uvedené v rozsudku napadeném kasační stížností, v nichž krajský soud důkladně,
logicky, přehledně a přesvědčivě zdůvodnil svůj závěr o nezákonnosti rozhodnutí stěžovatele,
spočívající v tom, že jím nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, neboť ve výroku nebylo
rozhodnuto o správním deliktu podle §39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví. Krajský soud
postupoval zcela správně, pokud zohlednil obsah oznámení o zahájení správního řízení, výroků
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a poté poukázal na rozhodující roli výroku správního
rozhodnutí, kterým musí být rozhodnuto o celém předmětu řízení. Nejvyšší správní soud
považuje na tomto místě za vhodné zdůraznit, že z ustanovení §68 odst. 2 věty první správního
řádu, podle které ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, výslovně vyplývá,
že ve výroku rozhodnutí je třeba rozhodnout o celém předmětu řízení. V posuzované věci bylo
od samého počátku předmětem řízení jednání žalobkyně, jimiž se měla dopustit dvou
samostatných správních deliktů. Není proto možné, aby stěžovatel, jehož rozhodnutím se správní
řízení končí, rozhodl výrokem pouze o jednom z nich, tj. pouze o části předmětu řízení.
[30] Stěžovatelem namítaná nepřesnost ve vymezení správního deliktu podle §39 odst. 1
písm. jj) zákona o vinohradnictví jej proto nezbavuje povinnosti o tomto správním deliktu
rozhodnout. Podle názoru Nejvyššího správního soudu navíc nejsou nedostatky v popisu skutku,
kterým se žalobkyně měla dopustit správního deliktu podle §39 odst. 1 písm. jj) zákona
o vinohradnictví natolik zásadní, aby to zcela znemožnilo stěžovateli se údajným spácháním
tohoto správního deliktu zabývat a poté o něm výrokem rozhodnout. V oznámení o zahájení
správního řízení ze dne 20. 8. 2007, čj. 4386/189/7/2007-SŘ, stejně jako ve výroku rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně sice skutečně není specifikováno místo a čas spáchání skutku,
který tudíž vskutku nebyl vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným, jak na to poukazuje
stěžovatel v kasační stížnosti. V uvedených aktech správního orgánu prvního stupně tak byl
skutek vymezen v rozporu s požadavkem jeho nezaměnitelného vymezení vyplývající z ustálené
judikatury správních soudů (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73), vyplývá z nich nicméně alespoň to, jakým způsobem
(nedodržení pravidel pro označení) měla žalobkyně porušit relevantní právní předpis (čl. 47 bod 3
nařízení Rady (ES) č. 1493/1999 ze dne 17. května 1999 o společné organizaci trhu s vínem).
Specifikace skutku, kterým mělo dojít ke spáchání deliktu podle §39 odst. 1 písm. jj) zákona
o vinohradnictví, je však zcela zřejmá jednak z kontrolního protokolu ze dne 26. 3. 2007,
č. j. P050-70072/07, který předcházel zahájení správního řízení, jednak i z odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Správní orgán prvního stupně vytýkal žalobkyni to,
že obchodní doklady žalobkyně (faktury, dodací listy a průvodní doklady) neobsahují označení
vinařských produktů v souladu s citovanými předpisy EU, konkrétně neobsahovaly číslo šarže
a vinařskou zónu, ze které přepravovaný produkt pochází. Je tedy zcela zřejmé, ohledně jakého
skutku bylo řízení ve věci spáchání deliktu dle §39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví
vedeno a je rovněž zřejmé, že to této části předmětu řízení stěžovatel nijak nerozhodl
[např. zastavením řízení ohledně deliktu dle §39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví,
případně vyloučením této části předmětu řízení k samostatnému řízení].
[31] Rozhodnutí o této části řízení je však významné i z hlediska právní jistoty žalobkyně,
tedy zda může být ve věci údajného deliktu dle §39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví
znovu trestána, ať v již dne 20. 8. 2007 zahájeném, avšak dosud nijak formálně neukončeném
správním řízení, nebo v nově zahájeném řízení týkajícím se stejného skutku (není zřejmé,
zda by takovému novému řízení bránila překážka věci rozhodnuté). Jak vyplývá z těchto úvah,
nelze se v žádném případě spokojit se zmínkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí
stěžovatelky, kde se uvádí, že tento delikt byl z výroku „vypuštěn“. Nejvyšší správní soud
proto k této námitce uzavírá, že stěžovatel se ve výroku rozhodnutí nevypořádal s celým
předmětem řízení, což představuje závažnou vadu řízení způsobující nezákonnost rozhodnutí
stěžovatele, pro kterou je třeba jeho rozhodnutí zrušit.
[32] Důvodná není ani námitka, v níž stěžovatel krajskému soudu vytýkal, že se nevypořádal
s jeho argumentací ohledně nepřesného vymezení správního deliktu ve výroku rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Tato námitka totiž nebyla v žalobě vůbec vznesena (žaloba
totiž byla podána žalobkyní, nikoli stěžovatelem) a krajský soud se jí tudíž ani nemohl zabývat,
nehledě k tomu, že obsah odůvodnění rozhodnutí stěžovatele již nemohl napravit
jeho nezákonnost spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení ve výroku tohoto rozhodnutí.
[33] Nejvyšší správní soud se dále věnoval námitkám, kterými stěžovatel zpochybňoval
správnost závěrů krajského soudu, v nichž stěžovateli vytknul pochybení při vedení řízení
a dokazování. Na rozdíl od stěžovatele má Nejvyšší správní soud za to, že odkaz krajského
soudu na závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 7 As 57/2010 – 82, publ. pod č. 2633/2012 Sb. NSS, je přiléhavý, neboť závěry uvedené
v tomto usnesení jsou pro posuzovanou věc relevantní. Posuzovaná věc totiž, stejně jako věc,
kterou se zabýval rozšířený senát, spadá do oblasti správního trestání a správní orgány v řízeních
o těchto věcech postupovaly podle správního řádu. V uvedené věci se rozšířený senát primárně
zabýval povahou důkazu audiovizuálním záznamem ve správním řízení (dospěl k závěru,
že se jedná o důkaz ohledáním), jeho prováděním mimo ústní jednání Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání a zejména pak otázkou protokolace důkazu v souladu s §18 správního řádu.
Při posouzení věci dospěl ve vztahu k dokazování v řízení před správními orgány v oblasti
správního trestání k obecně platným závěrům, které tak jsou plně aplikovatelné
také v posuzované věci, když mimo jiné uvedl, že „České mediální právo se svým obsahem hmotným,
institucionálním, kompetenčním i procesním nijak zvlášť nevymyká z obecné úpravy správního řízení a správního
trestání. Není proto důvodu, aby v řízení o správních deliktech z této oblasti regulace platila jiná pravidla,
než která tato řízení obvykle provází. Rozšířený senát proto považuje za zcela zásadní, aby Rada v takovém
řízení, které svým charakterem spadá i pod článek 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod
ve smyslu „trestního obvinění“, respektovala zásadu ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Tyto principy
totiž zajišťují, aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za správní delikt, byl autenticky přítomen
a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí a posléze z nich vyvodí správná a úplná
skutková zjištění, podřadí je pod příslušnou právní kvalifikaci a konečně rozhodne o případné sankci.
Dokazování tedy musí být primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního
řízení předem vyrozuměn ve smyslu §49 odst. 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být
přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za zákonem stanovených
podmínek, lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového důkazu
vyhotoven protokol dle §18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení důkazu však zůstává
i nadále zachováno, a to v návaznosti na §51 odst. 2 správního řádu.“
[34] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatele, ve které s poukazem
na závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008,
č. j. 4 As 21/2007 – 80 a ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117 a skutečnost, že kontrolní
protokoly se nacházejí již ve správním spisu správního orgánu prvního stupně, dovozoval,
že protokoly o kontrolních zjištěních nelze považovat za důkazní prostředek ve smyslu §53
správního řádu, ale toliko za podklady rozhodnutí podle §50 odst. 1 správního řádu. Z ustálené
judikatury správních soudů totiž vyplývá, že protokoly o kontrolních zjištěních představují
v řízeních, v nichž správní orgán z obsahu těchto protokolů vychází, důkaz ve smyslu §34 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb., o správní řízení (starý správní řád), nyní listinný důkaz podle §50 odst. 1
správního řádu.
[35] V již zmíněném rozsudku sp. zn. 4 As 21/2007 Nejvyšší správní soud uvedl,
že „poukazuje na dosavadní judikaturu, od níž nemá důvodu se odchýlit, kdy například
podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001, č. j. 7 A 59/99 – 45, I. Výsledky
kontroly, provedené podle zákona ČNR 552/1991 Sb., o státní kontrole, mohou být podkladem pro zahájení
správního řízení o uložení pokuty vůči odpovědnému subjektu a jedním z důkazů, kterým je prokazováno
protiprávní jednání odpovědného subjektu, avšak samy o sobě nenahrazují ani nemohou nahradit dokazování
provedené postupem stanoveným správním řádem v rámci následně vedeného správního řízení o uložení správní
sankce. II. Skutečnost, že správní řízení o uložení pokuty navazovala na kontrolní činnost podle zákona ČNR
č. 9/1991 Sb. a zákona ČNR č. 552/1991 Sb., nezbavuje správní orgán povinnosti vycházet při rozhodování
ze skutečného stavu věci (§46, §32, §3 odst. 4 správního řádu) a nikoliv pouze ze zjištění učiněných v rámci
provedené kontroly“. Dále pak dospěl k závěru, že „při rozhodování o vyvození sankční odpovědnosti vůči
odpovědnému subjektu se správní orgán nemůže spokojit bez dalšího pouze s kontrolním zjištěním učiněným
v rámci kontroly, provedeným podle zákona č. 552/1991 Sb. [které navíc kontrolovaný subjekt (stěžovatel)
od počátku zpochybňoval], ale bylo povinností, v souladu s ustanovením §32 odst. 1 správního řádu vycházet
při rozhodování ze skutečného stavu věci a za tím účelem provést řádné dokazování. Jak již bylo uvedeno,
výsledky kontroly provedené podle zákona č. 552/1991 Sb., mohou být podkladem pro zahájení řízení o uložení
pokuty vůči odpovědnému subjektu a jedním z důkazů, kterými je prokazováno protiprávní jednání odpovědného
subjektu, avšak samy o sobě nenahrazují, ani nemohou nahradit, dokazování provedené postupem stanoveným
správním řádem v rámci následně vedeného správního řízení o uložení sankce.“
[36] Závěr, že kontrolní protokol pořízený při kontrolní činnosti podle zákona o státní
kontrole představuje důkaz, pak Nejvyšší správní soud explicitně vyslovil v rozsudku ze dne
19. 4. 2006, č. j. 6 Ads 18/2005 - 65, publ. pod č. 1315/2007 Sb. NSS, v němž uvedl,
že „Provádění státní kontroly obecně není správním řízením, rozhodnutí, která jsou v jejím průběhu vydávána
(například o námitkách), nejsou akty, kterými by se zakládala práva či povinnosti. Výsledek kontroly (protokol)
není meritorním rozhodnutím, které by mohlo být k žalobě přezkoumáváno soudem; je však důkazem, důkazním
prostředkem, jímž je podávána zpráva o určité skutečnosti. Takovýto důkaz, jak výše uvedeno, musí být opatřen
v souladu s právními předpisy (§34 odst. 1 správního řádu).“
[37] Odkaz stěžovatele na rozsudek ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, publ.
pod č. 2383/2011 Sb. NSS, podle kterého, pokud v řízení o žalobě ve správním soudnictví soud vychází
z údajů obsažených ve správním spisu, aby ověřil skutkový a právní stav, který tu byl v době vydání napadeného
rozhodnutí správního orgánu, pak tento postup nelze označit za dokazování ve smyslu §52 s. ř. s., je
nepřípadný a nepřiléhavý. Závěry a zásady týkající se postupu soudu při soudním přezkumu
správních rozhodnutí totiž nelze bez dalšího aplikovat rovněž ve správním řízení, neboť soudní
a správní řízení se v celé řadě ohledů a aplikovaných principů značně liší. Jeden z těchto
podstatných rozdílů spočívá právě v tom ohledu, že správní orgán (zejména pak správní orgán
prvního stupně) v průběhu správního řízení obstarává důkazy tak, aby v souladu se zásadou
materiální pravdy, vyjádřenou v §3 správního řádu, řádně zjistil skutkový stav a mohl ve věci
rozhodnout. Naproti tomu soud v rámci soudního přezkumu zákonnosti správních rozhodnutí
podle soudního řádu správního dokazování nemusí provádět, pakliže lze rozhodnout na základě
obsahu správního spisu a účastníci řízení nenavrhují provedení důkazů; při přezkumu správnosti
a zákonnosti postupů a závěrů správních orgánů tak soud vychází z obsahu správního spisu.
[38] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že podklady pro závěr
o majetkových poměrech žalobkyně, které mu sama žalobkyně předložila, nejsou důkazy
ve smyslu §53 správního řádu ale pouze podklad rozhodnutí ve smyslu §50 odst. 1
téhož zákona. V případě této námitky stěžovatel argumentoval tím, že za důkazy je
třeba považovat pouze takové podklady, které správní orgán vedou k závěru o skutku
(protiprávním jednání). K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že důkazy jsou jedním
z podkladů rozhodnutí správního orgánu, jejichž demonstrativní výčet je vyjmenován v §50
odst. 1 správního řádu. K obstarávání a provádění důkazů dochází v průběhu dokazování, což je
proces, který zahrnuje úkony správního orgánu, jejichž cílem je zajistit, aby rozhodnutí
odpovídalo okolnostem daného případu a bylo v souladu s právními předpisy. V souladu
s již zmíněnou zásadou materiální pravdy postupuje správní orgán při obstarávání podkladů
pro rozhodnutí ve smyslu §50 odst. 1 správního řádu (tj. i důkazů) tak, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ustanovení §52 správního řádu pak správnímu orgánu
ukládá povinnost provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Majetkové poměry
žalobkyně, které byla uložena pokuta, podle názoru Nejvyššího správního soudu spadají
v posuzované věci spolu s naplněním skutkových podstat správních deliktů, jichž se měla
žalobkyně dopustit, pod zjišťovaný skutkový stav, neboť stěžovatel musel zjistit majetkové
poměry žalobkyně, aby se mohl zákonným a přesvědčivým způsobem vypořádat s její odvolací
námitkou ohledně likvidační výše uložené pokuty. Listiny dokládající majetkové poměry
žalobkyně je tudíž třeba považovat za důkazy ve smyslu §50 odst. 1 správního řádu.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu
ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, publ. pod č. 2092/2010 Sb. NSS, podle kterého,
„Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým
poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta
mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele
v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí.“ K závěru o tom, že listiny
dokládající majetkové poměry žalobkyně mají povahu důkazu ve smyslu §50 odst. 1 správního
řádu, ostatně vede také samotné znění tohoto ustanovení, neboť listiny dokládající majetkové
poměry nelze považovat za žádný jiný z demonstrativního výčtu podkladů rozhodnutí uvedeného
v tomto ustanovení správního řádu. Nejedná se totiž o návrh účastníka řízení (žalobkyně),
skutečnost známou správnímu orgánu z úřední činnosti, podklad od jiného správního orgánu
nebo orgánu veřejné moci ani o obecně známou skutečnost.
[39] Z výše uvedeného tak vyplývá nesprávnost závěru stěžovatele, podle kterého se v případě
všech podkladů jeho rozhodnutí (tj. kontrolních protokolů a listin dokládajících majetkové
poměry žalobkyně) jedná nikoli o důkazy, ale o jiné podklady rozhodnutí ve smyslu §50 odst. 1
správního řádu.
[40] Důvodnou není ani námitka v níž stěžovatel zpochybnil závěr krajského soudu, že důkazy
musí být primárně prováděny při ústním jednání. Argumentaci stěžovatele lze přisvědčit
pouze potud, že správní řízení je obecně ovládáno zásadou písemnosti. Tento závěr nevyplývá
z ustanovení §49 odst. 1 správního řádu, jak uvádí stěžovatel v kasační stížnosti, ale z ustanovení
§15 odst. 1 správního řádu, podle kterého, jednotlivé úkony v řízení se činí písemně, pokud zákon
nestanoví jinak nebo pokud to nevylučuje povaha věci. Jednotlivé sdělení v průběhu řízení lze vůči přítomnému
účastníku řízení učinit ústně, pokud ten na písemné formě netrvá. Obsah úkonů prováděných jinou než písemnou
formou se poznamená do spisu, nestanoví-li zákon jinak. Ustanovení §49 odst. 1 správního řádu stanoví,
že ústní jednání nařídí správní orgán v případech, kdy to stanoví zákon a dále tehdy,
jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Správní řád
tedy v případech, kdy nevyžaduje obligatorní konání ústního jednání, ponechává správním
orgánům prostor k úvaze, zda je ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv
účastníků řízení. Z ustanovení §51 odst. 2 správního řádu je však podle Nejvyššího správního
soudu patrný požadavek, aby při dokazování byla účastníkům řízení umožněna přítomnost.
V posuzované věci stěžovatel ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání. Listinami
dokládajícími majetkové poměry žalobkyně přitom prováděl dokazování, neboť při posouzení
věci vycházel z jejich obsahu. Pokud správní orgán provádí dokazování mimo ústní jednání,
je podle §51 odst. 2 správního řádu o tomto postupu povinen účastníka řízení vyrozumět,
což však stěžovatel neučinil a nezbývá tak než konstatovat, že se v tomto ohledu dopustil jistého
pochybení.
[41] V rámci odvolacího řízení se stěžovatel dopustil také dalšího pochybení, které spočívá
v tom, že přestože si v průběhu odvolacího řízení obstaral listiny dokládající majetkové poměry
žalobkyně, kterými prováděl dokazování, neumožnil žalobkyni uplatnit její právo vyjádřit
se k podkladům řízení dle §36 odst. 3 správního řádu. Povinnost správního orgánu postupovat
podle tohoto ustanovení správního řádu v případech, kdy si v průběhu odvolacího řízení obstará
nové podklady pro své rozhodnutí, přitom vyplývá přímo ustanovení §90 odst. 1 písm. c)
správního řádu, které mimo jiné stanoví, že podle §36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady
rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem.
[42] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu,
podle kterého se ustanovení §18 odst. 1 a §53 odst. 6 správního řádu beze zbytku vztahují
na všechny důkazy listinou a jejich provádění. K uvedené námitce Nejvyšší správní soud
v prvé řadě uvádí, že krajský soud nedospěl k takto obecnému kategorickému závěru,
neboť z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že stěžovateli především vyknul pochybení
spočívající v tom, že v posuzované věci nevyhotovil protokol podle ustanovení §18 správního
řádu za situace, kdy prováděl dokazování mimo ústní jednání. Při posouzení této námitky je
třeba vycházet ze shora uvedeného závěru, že listiny dokládající majetkové poměry žalobkyně,
které si stěžovatel vyžádal, představují listinné důkazy ve smyslu §50 odst. 1 správního řádu,
kterými stěžovatel prováděl dokazování mimo ústní jednání. Stěžovatel tudíž měl postupovat
podle §18 správního řádu, z kterého vyplývá, že o provedení důkazu listinou, pokud je prováděn
mimo ústní jednání, se sepisuje protokol. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel
takto nepostupoval a žádný protokol podle §18 správního řádu nevyhotovil. Nejvyšší správní
soud tak ve shodě s krajským soudem konstatuje, že stěžovatel postupoval v rozporu
s ustanovením §18 správního řádu. Také tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu (viz již několikrát zmíněné usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 – 82,
v němž rozšířený senát zdejšího soudu vyslovil, že pouze výjimečně, za zákonem stanovených podmínek,
lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven
protokol dle §18 správního řádu). S ohledem na výše uvedené tak je zřejmé, že správný není ani závěr
stěžovatele, podle kterého se postup podle §18 odst. 1, či podle §53 odst. 6 správního řádu
ve vztahu k listinným důkazům předloženým žalobkyní v průběhu odvolacího řízení nepoužije.
[43] V posuzované věci je podle názoru Nejvyššího správního soudu nicméně
třeba přihlédnout ke skutečnosti, že stěžovatel se tohoto pochybení dopustil ve vztahu k listinám
dokládajícím majetkové poměry žalobkyně předložených mu samotnou žalobkyní. Žalobkyně
byla tudíž nepochybně seznámena s jejich obsahem. Za této situace je vyhotovení protokolu
podle §18 správního řádu do značné míry pouze formální záležitostí a Nejvyšší správní soud je
proto toho názoru, že toto procesní pochybení se nemohlo práv stěžovatelky nijak dotknout
a nemohlo mít ani za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí stěžovatele bylo
však třeba zrušit pro výše již zmíněnou závažnou vadu spočívající v nevyčerpání předmětu řízení
ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud postupoval
zcela správně, pokud rozhodnutí stěžovatele zrušil.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[44] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek krajského
soudu netrpí vadami uvedenými v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[45] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nenáleží (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobkyně, jež naopak byla
ve věci úspěšná, požádala o náhradu nákladů kasačního řízení. Žalobkyně byla v řízení o kasační
stížnosti zastoupena zástupcem JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem, z tohoto důvodu
Nejvyšší správní soud stanovil výši nákladů řízení, jež žalobkyni přiznal
podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (§1 odst. 2
cit. vyhl.). Ze soudního spisu je zřejmé, že zástupce žalobkyně v řízení o kasační stížnosti učinil
jeden úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu - vyjádření ke kasační
stížnosti. Sazba mimosmluvní odměny ve smyslu §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 advokátního
tarifu činí 3100 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupci též náleží paušální náhrada hotových
výdajů za jeden úkon ve výši 300 Kč. Nejvyšší správní soud pak částku zvýšil o 21 %,
neboť zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH. Celková výše nákladů, jež je stěžovatel
povinen zaplatit žalobkyni tedy činí 4 114 Kč. Stěžovatel je podle §149 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce
žalobkyně. K plnění Nejvyšší správní soud určil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu