ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.75.2013:20
sp. zn. 4 As 75/2013 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: F. H., zast. Mgr.
Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Dědinova 19, Praha 4, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2013, č. j. 1 A 16/2013 -
22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 2. 3. 2013, č. j. KRPA-84503/ČJ-2013-000022, byl žalobce
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
zajištěn za účelem správního vyhoštění, přičemž doba jeho zajištění byla stanovena
na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Důvodem pro zajištění žalobce bylo nebezpečí,
že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Žalovaná uvedla, že u žalobce byla dne 28. 2. 2013 provedena pobytová kontrola.
Při ní bylo zjištěno, že žalobce vystupoval v různých smluvních státech pod různými identitami.
Žalovaná dále uvedla, že žalobce byl opakovaně soudně trestán nejen za majetkovou trestnou
činnost. Podle žalované byly naplněny podmínky zajištění za účelem správního vyhoštění
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť je osobou starší 15 let,
bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, nepostačuje uložení mírnějších prostředků ve smyslu
§123b zákona o pobytu cizinců a lze se důvodně domnívat, že žalobce bude mařit nebo jiným
způsobem ztěžovat výkon správního vyhoštění. Tím, že žalobce páchal na území České republiky
trestnou činnost, k čemuž se doznával, a současně vystupoval pod cizí identitou, demonstroval
svůj vztah k právnímu řádu České republiky. Žalovaná poukázala na to, že žalobce o sobě dosud
uváděl lživá a účelová tvrzení a zdůraznila, že nemůže propustit ze zajištění osobu, jejíž identita
není najisto postavena. Žalovaná dále uvedla, že na žalobce nelze pohlížet jako na občana
Evropské unie, neboť se pouze prokazoval neplatným dokladem Francie. Žalovaná neuložila
zvláštní opatření zejména z důvodu nebezpečí žalobcova skrývání, což je podloženo opakovaným
užíváním falešné identity a dalším porušováním právních předpisů České republiky.
Žalovaná stanovila dobu zajištění na 90 dní s přihlédnutím k předpokládané složitosti
přípravy výkonu správního vyhoštění, neboť bude třeba zajistit žalobci náhradní cestovní doklad.
Žalovaná zdůraznila, že rozhodnutí o zajištění žalobce je zcela vhodné a přiměřené opatření,
zatímco jiná opatření by byla z hlediska žalobcova jednání nedostatečná, navíc neexistuje
překážka trvalejší povahy bránící vyhoštění žalobce. Tvrzené sdílení společné domácnosti
s občankou České republiky není podle žalované v dané věci překážkou vyhoštění žalobce.
V rámci provádění úkonu v místě údajného bydliště žalobce totiž jeho údajná družka uvedla,
že žalobce nemá v místě trvalé bydliště, pouze tam několikrát přespal. Dalším důvodem je jednání
žalobce, jež svou podstatou ohrožuje základní zájmy společnosti. Za toto jednání je pak možné
uložit správní vyhoštění podle §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců i občanu Evropské unie,
natož osobě, která údajně žije ve společné domácnosti s občanem České republiky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2013, č. j. 1 A 16/2013 - 22,
žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl. Podle soudu
se žalovaná v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vypořádala s otázkou, že v případě žalobce
nedostačuje pro naplnění cíle řízení uložení zvláštních opatření, a proto přistoupila
přímo k jeho zajištění. Chování žalobce označil i soud za důkaz toho, že byla dána důvodná
pochybnost o maření či ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Použití institutu
zajištění označil soud za zcela adekvátní, neboť žalobce byl opakovaně soudně trestán
nejen za majetkovou trestnou činnost. Soud rovněž poukázal na to, že žalobce vystupoval
v různých členských státech pod různými identitami. Podle soudu by zvláštní opatření za účelem
vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců byla nedostatečná a neúčinná.
Soud dále poukázal na okolnosti zadržení žalobce a na skutková zjištění doložená
ve správním spise, která žalobce nezpochybnil. K uložení zvláštního opatření nemohlo
být přistoupeno ani proto, že hrozilo skrývání žalobce. Soud uvedl, že žalovaná má povinnost
zabývat se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona o pobytu cizinců
možnými překážkami správního vyhoštění, pokud jsou jí známy nebo vyšly v řízení najevo. Soud
uvedl, že pokud jde o údajnou přítelkyni žalobce slečnu H., ta vypověděla ve správním řízení
odlišné skutečnosti než při jednání před soudem. Její výpověď soud označil za účelovou a zcela
nevěrohodnou, když např. po dvouletém vztahu neznala ani datum narození svého druha. Soud
se ztotožnil se žalovanou v tom, že v případě žalobce nedojde rozhodnutím o správním
vyhoštění k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinných a soukromých vazeb. Soud poukázal
na to, že žalovaná nemá v řízení o zajištění prostor k provádění rozsáhlých dokazování,
i přesto provedla vše pro to, aby zjistila skutečný stav věci. Soud se neztotožnil ani s tvrzeným
porušením ustanovení o zahájení správního řízení, kdy žalobce spatřoval nezákonnost v tom,
že správní orgán prováděl úkony, přestože si žalobce stěžovatel na svůj zdravotní stav. Žalobce
i jeho zástupce odmítli podepsat protokol o zahájení správního řízení o zajištění z důvodu
žalobcovy nevolnosti. Žalovaná poté žalobci zajistila lékařskou pomoc, po ošetření žalobce
nemusel být hospitalizován a byl převezen zpět k žalované. Podle soudu nenastaly okolnosti,
pro které by žalovaná musela opakovat úkon spočívající v poučení žalobce. Ze všech uvedených
důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a na základě výzvy soudu doplněné kasační stížnosti žalobce
(dále jen „stěžovatel“) uvedl, že žalovaná nevycházela ze spolehlivě zjištěného stavu věci a pokud
měla pochybnosti ohledně soužití stěžovatele a jeho družky, měla opatřit další potřebné podklady
a případně svědecké výpovědi. Podle stěžovatele bylo provedenými důkazy věrohodně prokázáno
jeho soužití s družkou i to, že jejich vztah je pevný a trvalý, obdobný vztahu manželskému.
Stěžovatel trvá na tom, že žalovaná neprovedla náležitě a řádně všechna šetření k posouzení
rozhodných skutečností, neboť se nezabývala tvrzeními stěžovatele v jeho podáních, z nichž je
patrno, že napadené rozhodnutí je zjevně nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného
života stěžovatele a jeho družky, s níž žije ve společné domácnosti a jíž se napadené rozhodnutí
citelně dotýká. Závěr soudu ohledně poměrů družky stěžovatele je spekulativní a nepodložený,
soud nesprávně hodnotil její výpověď při výslechu jako účelovou. Totožnost stěžovatele byla
řádně zjištěna a potvrzena ambasádou Alžírské demokratické a lidové republiky v potvrzení
zaslaném žalované dne 24. 5. 2013.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2013, č. j. 1 A 16/2013 - 22, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s §109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynuly následující pro souzenou věc podstatné skutečnosti:
Dne 28. 2. 2013 byl stěžovatel kontrolován policejní hlídkou, přičemž předložil cestovní
pas Francie znějící na jméno: H. F., státní příslušnost Francie. Policie měla informace, že tento
doklad byl získán podvodným způsobem. Bylo dále zjištěno, že stěžovatel rovněž vystupoval pod
identitou S. K., st. přísl. Alžírsko.
V protokolu o podání vysvětlení ze dne 28. 2. 2013, č. j. KRPA-84530/ČJ-2013-000022,
stěžovatel uvedl, že se jmenuje H. F. a narodil se dne X v Paříži, mládí strávil v Alžírsku a poté
pobýval v různých městech Evropy. V žádosti o udělení azylu v Rakousku uvedl smyšlené
nacionále K. S., nar. X, st. přísl. Alžírsko. Ve výkonu trestu za majetkovou trestnou činnost poté
v Rakousku pobýval již pod svým jménem. Do České republiky přicestoval za přítelkyní Andreou
Havlíčkovou, s níž plánuje uzavřít sňatek. Závěrem stěžovatel přiznal, že se majetkové trestné
činnosti dopouštěl i na území České republiky, a přislíbil poskytnutí součinnosti orgánům činným
v trestním řízení.
Dne 1. 3. 2013 učinila žalovaná pokus o zajištění důkazu - občanského průkazu
stěžovatele - v místě bydliště údajné přítelkyně stěžovatele A. H. na adrese T. 35, P. 7. Z úředního
záznamu z téhož dne č. j. KRPA-84503/ČJ-2013-000022, vyplynulo, že jmenovaná stěžovatele
zná, avšak stěžovatel na uvedené adrese nebydlí, pouze tam strávil několik nocí. Ohledně
občanského průkazu nebylo dotyčné nic známo a odmítla cizineckou policii pustit do svého bytu.
Dne 2. 3. 2013 bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí žalované.
Hlavní kasační námitkou stěžovatele je tvrzení, že žalovaná v řízení nedostatečně zjistila
a nesprávně posoudila dopad rozhodnutí o zajištění stěžovatele, resp. budoucího správního
vyhoštění, do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel tedy uplatnil důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené „vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu
měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost“.
Podle stěžovatele bylo v řízení dostatečně prokázáno, že jeho vztah se slečnou
Havlíčkovou je obdobný vztahu rodinnému a že mají v úmyslu uzavřít sňatek. Proto nemohlo být
rozhodnuto o jeho zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení
řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen
jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie
a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit
nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. V souzené věci bylo se stěžovatelem zahájeno
řízení o správním vyhoštění, přičemž žalovaná naznala, že je dáno nebezpečí zmaření výkonu
správního vyhoštění, neboť je dána hrozba skrývání stěžovatele. K těmto závěrům vedl
žalovanou především fakt, že stěžovatel používal několik různých identit, a proto nebylo zřejmé,
jaká identita je pravá, a dále též z důvodu, že stěžovatel se v různých členských státech Evropské
unie, naposledy na území České republiky, dopouštěl opakovaně trestné činnosti. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu byly tedy splněny podmínky pro zajištění stěžovatele
podle citovaného ustanovení.
Pokud jde o posouzení toho, zda by případné správní vyhoštění znamenalo zásah
do soukromého či rodinného života stěžovatele, odkazuje Nejvyšší správní soud
na rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publikované
pod č. 2524/2012 Sb. NSS, podle kterého „[s]právní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění
cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění,
vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době
rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky
před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění,
vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ I v předmětném řízení bylo tedy třeba
posoudit případnou překážku správního vyhoštění stěžovatele spočívající v nepřiměřeném zásahu
do jeho soukromého nebo rodinného života. V rámci správního řízení údajná družka stěžovatele
nejprve sdělila, že stěžovatel se v místě jejího bydliště zdržoval jen příležitostně a pouze
několikrát tam přespal. Až později, po vydání rozhodnutí žalované, kdy již byla slečna H.
zastoupena advokátem, adresovala žalované písemnosti obsahující tvrzení o tom, že vztah
se stěžovatelem je vážný, že plánují sňatek a založení rodiny; v obdobném duchu pak vypovídala
i při jednání před soudem. Takové tvrzení za uvedené situace však považuje i Nejvyšší správní
soud ve shodě s názorem Městského soudu v Praze za účelové a nevěrohodné. Bylo přitom
v zájmu stěžovatele i údajné družky, aby v řízení vypovídali pravdivě, konzistentně a přesvědčivě
o všech rozhodných skutečnostech. Za situace, která nastala, však nebylo povinností žalované
provádět další dokazování ohledně potenciálního dopadu jejího rozhodnutí do soukromého
a rodinného života stěžovatele, neboť bylo dostatečně postaveno najisto, že nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života stěžovatele nemůže být dán. Nejvyšší správní soud
dále poukazuje na to, že se stěžovatelem bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu, pro který by bylo
možné v souladu s §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, vyhostit i občana Evropské
unie.
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že řízení bylo komplikováno tím, že se stěžovatel
prokazoval doklady totožnosti znějícími na různé identity. Pravá identita stěžovatele nebyla
postavena najisto ani po vydání rozhodnutí žalované, a ostatně ani ke dni rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, neboť ve správním spise jsou založeny kopie listin vystavených Alžírskou
demokratickou a lidovou republikou, zaslaných zástupcem stěžovatele žalované dne 21. 5. 2013,
obsahující kopie rodného listu, občanského průkazu a vojenské knížky znějící na jméno D. R.,
nar. X, státní příslušnost Alžírsko. Stěžovatel sám sebe v podáních adresovaných soudům
označuje jako H. F., nar. X, státní příslušnost Alžírsko. I tato nejednoznačnost identity
stěžovatele je podle názoru Nejvyššího správního soudu důvodem pro jeho zajištění. Nejvyšší
správní soud se ztotožnil s názorem žalovaného i Městského soudu v Praze, podle něhož byly
v dané věci dány důvody pro zajištění stěžovatele podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, a nikoliv pro použití zvláštního opatření podle §123b téhož zákona. Žalovaná se
v rozhodnutí zabývala tím, zda v případě stěžovatele nelze použít mírnější donucovací prostředky
v podobě zvláštních opatření, dospěla však i podle názoru Nejvyššího správního soudu ke
správnému závěru, že v daném případě vzhledem ke všem okolnostem případu bylo zapotřebí
přistoupit k zajištění stěžovatele.
Nejvyšší správní soud podotýká, že ze znění §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců vyplývá, že policie je oprávněna zajistit cizince již po doručení oznámení o zahájení řízení
o správním vyhoštění, tedy např. ještě v době před prvním uložením správního vyhoštění.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu s ohledem na dřívější chování stěžovatele, jež bylo
v žalobou napadeném rozhodnutí dostatečně popsáno, bylo jeho zajištění v daném případě
adekvátním a efektivním prostředkem k realizaci soudního vyhoštění.
Nejvyšší správní soud tedy věc uzavírá tak, žalovaná ani Městský soud v Praze
nepochybily, pokud shledaly, že byly naplněny podmínky pro zajištění stěžovatele
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se rovněž dostatečně zabývala
zkoumáním toho, zda výkonem správního vyhoštění nemůže dojít k nepřiměřenému zásahu
do soukromého a rodinného života stěžovatele. S jejími závěry i se závěry Městského soudu
v Praze se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Postup žalované ani soudu nelze označit
za formalistický, naopak žalovaná i soud se zabývaly tím, zda nelze v případě stěžovatele použít
mírnějších donucovacích prostředků. Dospěly však k závěru, že s ohledem na předchozí
protiprávní chování stěžovatele a jeho nejednoznačnou totožnost lze konstatovat, že uložení
zvláštního opatření za účelem vycestování by bylo nedostatečné pro naplnění cíle řízení.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalované
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu