ECLI:CZ:NSS:2013:4.AS.91.2012:27
sp. zn. 4 As 91/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: JUDr. P. S., proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2012,
č. j. 58 A 54/2011 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 6. 2011, č. j. MSK 112062/2011, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Frýdku - Místku (dále jen „správní orgán prvního
stupně“) ze dne 5. 5. 2011, č. j. MMFM 56586/2011. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán
vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), neboť porušil §18 odst. 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), za což mu byla uložena pokuta
ve výši 4.000,- Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000,- Kč. Uvedeného
přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 2. 8. 2010 v 17:50 hodin jel s vozidlem Audi
A8, r. z. X, na silnici I. třídy č. 56 v katastru obce Baška u výjezdu ze silnice II. třídy ve směru na
obec Frýdek - Místek v místě, kde je povolena rychlost 90 km/hod, nedovolenou rychlostí, když
Policie České republiky naměřila rychlost jízdy uvedeného vozidla 135 km/hod.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 12. 2012, č. j. 58 A 54/2011 - 36, žalobu
proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou zamítl. K námitce, že správní orgán prvního stupně
nerozhodl při ústním jednání dne 3. 5. 2011, nýbrž bez ústního jednání dne 5. 5. 2011, soud
uvedl, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 4 As 4/2007,
byl překonán rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 6 As 29/2006,
podle něhož v případě vydání správního rozhodnutí v jiný den než v den ústního jednání
o přestupku je třeba zkoumat vliv této vady na zákonnost rozhodnutí. S tímto právním názorem
se soud ztotožnil a uvedl, že při ústním jednání dne 3. 5. 2011 byl zástupce žalobce
Mgr. Ing. Jan Zonek seznámen s obsahem správního spisu a poučen o skončení dokazování
a o tom, že bude vydáno rozhodnutí. Bylo tedy zřejmé, že správní orgán prvního stupně nebude
provádět žádné další dokazování ani doplňovat správní spis. Vydání rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně až dne 5. 5. 2011 soud neshledal za natolik podstatné porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem, které by mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
neboť žalobce nebyl zkrácen na svých procesních právech.
K námitce týkající se vadného doručování žalobou napadeného rozhodnutí soud uvedl,
že podle správního spisu převzala dne 11. 7. 2011 napadené rozhodnutí prostřednictvím České
pošty, s. p. (dále jen „Česká pošta“) za žalobce P. M.. Soud uvedl, že doplnil dokazování žádostí o
vydání průkazu zmocněnce, jímž bylo prokázáno, že dne 10. 5. 2010 žalobce zmocnil P. M., nar.
dne X, aby přejímala poštovní zásilky a poštovní poukázky, které pro něj dojdou na jeho adresu;
platnost zmocnění byla stanovena do dne 28. 5. 2013. V žádosti nebylo uvedeno žádné omezení
týkající se toho, že by se mělo jednat o přejímání písemností zasílaných žalobci jako advokátovi
v rámci výkonu této jeho činnosti. Uvedená žádost se ostatně vztahovala i na nezletilé dítě
žalobce. Soud uvedl, že možnost doručení zmocněnci pro doručování vyplývá z §20 odst. 2
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Doručujícím orgánem byla v souzené věci v souladu s §19 odst. 2 správního řádu Česká pošta,
před kterou byla žádost o vydání průkazu zmocněnce podepsána, a proto k účinnému doručení
nebylo třeba úředně ověřeného podpisu. Soud dovodil, že P. M. byla dne 11. 7. 2011 oprávněna
převzít za žalobce jemu adresovanou poštovní zásilku obsahující napadené rozhodnutí, které tak
nabylo právní moci dne 11. 7. 2011. Za situace, kdy přestupek byl spáchán dne 2. 8. 2010, nabylo
rozhodnutí žalovaného právní moci během roční prekluzivní lhůty k projednání přestupku,
a nebylo tedy porušeno ustanovení §20 odst. 1 přestupkového zákona. Za této situace shledal
soud irelevantním zkoumat, na kterém místě se v době doručování zdržoval žalobce.
Ve včasné kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“), jenž má vysokoškolské
právnické vzdělání vyžadované podle zvláštních zákonů k výkonu advokacie, namítl porušení
§74 odst. 1 přestupkového zákona, neboť rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo
vydáno při ústním jednání dne 3. 5. 2011. Jednání se zúčastnil zástupce stěžovatele, který navrhl
doplnění důkazních materiálů, a při něm byl proveden výslech svědků provádějících měření
rychlosti. Poté bylo zástupci umožněno seznámit se se spisovým materiálem a sděleno, že
následně bude o přestupku rozhodnuto. Rozhodnutí však bylo vydáno až dne 5. 5. 2011, tedy bez
nařízení ústního jednání. Podle stěžovatele měl žalovaný nařídit nové ústní jednání a k němu
stěžovatele řádně předvolat. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 4 As 4/2007, které je podle něho v rozporu
s rozhodnutím téhož soudu ze dne 16. 10. 2007, č. j. 6 As 29/2006 - 44.
Stěžovatel rovněž namítl vadu v doručování napadeného rozhodnutí žalovaného, neboť
toto rozhodnutí mu bylo doručeno až dne 8. 8. 2011, kdy jeho zmocněnec Mgr. P. K. nahlížel do
spisu a napadené rozhodnutí převzal. Podle stěžovatele není pravdou, že rozhodnutí nabylo
právní moci dne 11. 7. 2011, neboť mu nebylo řádně doručeno. Stěžovatel zdůraznil,
že ke dni 11. 7. 2011 neexistovala žádná jím pověřená osoba, která mohla přebírat jeho
korespondenci; proto došlo k faktickému doručení rozhodnutí až dne 8. 8. 2011. Stěžovatel
poukázal na §20 odst. 1 přestupkového zákona, podle něhož nelze přestupek projednat, uplynul-
li od jeho spáchání jeden rok. V průběhu jednoho roku ode dne spáchání přestupku přitom musí
rozhodnutí nabýt právní moci, což se v souzené věci nestalo.
Stěžovatel dále s odkazem na §72 odst. 1 a §20 odst. 2 správního řádu namítl, že
zmocněnci pro doručování je třeba udělit úředně ověřenou plnou moc. Před Českou poštou
žádost o vydání průkazu zmocněnce nepodepsal, podpis žádosti o vydání průkazu zmocněnce
podepsal ve své advokátní kanceláři a žádost předala doručovatelce jeho asistentka. Ani z textu
žádosti není patrno, že by byla podepsána přímo před doručujícím orgánem, tj. před Českou
poštou. Stěžovatel poukázal na §49 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a namítl, že mu nebylo při jednání umožněno
se k uvedené skutečnosti vyjádřit. Stěžovatel je přesvědčen, že měl být v souladu s §118a zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), použitým přiměřeně podle §64 s. ř. s., vyzván k vylíčení rozhodnutých skutečností
v nezbytném rozsahu. Tuto povinnost soud opomenul a bez jakéhokoliv poučení účastníka
a dokazování přijal závěr, že stěžovatel žádost o vydání průkazu příjemce podepsal
před doručujícím orgánem a tudíž se P. M. stala bez dalšího jeho zmocněncem pro doručování
písemností určených do vlastních rukou. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě je v důsledku této
skutečnosti nepřezkoumatelný. Rozhodnutí žalovaného určené do vlastních rukou stěžovatele tak
převzala neoprávněná osoba P. M., která nebyla zmocněna k zastupování stěžovatele ve správním
řízení ve smyslu §33 odst. 2 písm. b) správního řádu ani nebyla jeho zmocněncem pro
doručování podle §20 odst. 2 správního řádu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 17. 12. 2012, č. j. 58 A 54/2011 - 36, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti
uplatněny. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynuly následující pro věc podstatné skutečnosti:
Dne 2. 8. 2010 v 17:50 hod. naměřila Policie České republiky stěžovateli jedoucímu
vozem Audi A8, r. z. X, na silnici I. třídy v katastru obce Baška, okr. Frýdek - Místek, rychlost
135 km/h v místě, kde je povolena maximální rychlost 90 km/h. Po odpočtu odchylky měřícího
zařízení byla výsledná rychlost stanovena na 130 km/h. Přestupek byl předán k projednání
ve správním řízení.
Ústní jednání ve věci nařízená správním orgánem prvního stupně v termínech
27. 10. 2010, 16. 11. 2010, 24. 1. 2011 a 21. 3. 2011 byla odročena z důvodu opakovaných omluv
stěžovatele pro nemoc.
Dne 3. 5. 2011 se konalo ústní jednání. V jeho závěru správní orgán prvního stupně
uvedl, že dokazování bylo skončeno a bude vydáno rozhodnutí. Dne 5. 5. 2011 bylo vydáno
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. j. MMFK 56586/2011. Proti tomuto rozhodnutí
podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 6. 2011,
č. j. MSK 112062/2011. Toto rozhodnutí bylo doručeno dne 11. 7. 2011 do vlastních rukou
zmocněnkyně stěžovatele P. M., kterou stěžovatel dne 10. 5. 2010 zmocnil k přebírání svých
písemností.
V první kasační námitce je obsaženo tvrzení stěžovatele, že řízení před správními orgány
bylo zatíženo vadou, jež měla vliv na jeho zákonnost, a krajský soud k této vadě nepřihlédl, tedy
důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s . Vadu správního řízení stěžovatel
spatřuje v tom, že rozhodnutí prvního stupně bylo vydáno bez nařízení ústního jednání, čímž
bylo porušeno ustanovení §74 odst. 1 přestupkového zákona, podle něhož „[o] přestupku koná
správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy,
jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo
důležitého důvodu.“ Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 10. 2007, č. j. 4 As 4/2007 - 46 a rozhodnutí téhož soudu ze dne 16. 10. 2007, č. j. 6 As
29/2006 - 45, jsou ve vzájemném rozporu.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud s touto námitkou vypořádal
dostatečně a správně. Jak již bylo výše uvedeno, při ústním jednání konaném dne 3. 5. 2011,
jehož se zúčastnil toliko zástupce stěžovatele, byl tento zástupce poté, co se seznámil se spisovým
materiálem, vyrozuměn o tom, že dokazování bylo skončeno a že bude vydáno rozhodnutí. Poté
správní orgán prvního stupně dne 5. 5. 2011 vydal rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu nejsou stěžovatelem citovaná rozhodnutí ve vzájemném rozporu. Rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2007, č. j. 4 As 4/2007 - 46, www.nssoud.cz, řešil
odlišnou procesní situaci, kdy byly splněny podmínky pro projednání věci v nepřítomnosti
obviněného z přestupku, neboť obviněný se bez omluvy nedostavil k nařízenému ústnímu
jednání. Správní orgán pak rozhodl v jeho nepřítomnosti, avšak až o týden později, aniž by nařídil
nové jednání a účastníka k němu předvolal. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.
10. 2007, č. j. 6 As 29/2006 - 45, www.nssoud.cz, pak soud dospěl k závěru, že rozhodnutí v jiný
den, než na který bylo nařízeno ústní jednání, není samo o sobě vadou mající za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné poukázat i na to, že v souzené věci
se uskutečnilo až v pořadí páté nařízené ústní jednání. První čtyři ústní jednání nařizovaná
v období od října 2010 do března 2011 se nekonala, neboť stěžovatel se opakovaně omluvil
z důvodu pracovní neschopnosti. Ústní jednání se uskutečnilo až dne 3. 5. 2011, stěžovatel
se jej nezúčastnil, místo něj se k jednání dostavil jeho zástupce. Tento zástupce byl seznámen
s obsahem správního spisu, poučen o skončení dokazování a o tom, že bude vydáno rozhodnutí.
Bylo tedy zřejmé, že správní orgán prvního stupně nebude provádět další dokazování
ani doplňovat správní spis. Následně správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí
dne 5. 5. 2011. Nejvyšší správní soud připouští, že správní orgán prvního stupně by postupoval
procesně správněji, pokud by vydal rozhodnutí již dne 3. 5. 2011, kdy se konalo ústní jednání.
V uvedeném postupu však nelze shledat takové pochybení, jež by mohlo mít vliv na zákonnost
vydaného rozhodnutí, neboť jím nedošlo k porušení žádného procesního práva stěžovatele.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že mu rozhodnutí žalovaného nebylo dne 11. 7. 2011
řádně doručeno, v důsledku čehož nemohlo toho dne nabýt právní moci a tedy došlo k promlčení
přestupku, ztotožnil se Nejvyšší správní soud se závěry Krajského soudu v Ostravě. Krajský soud
dospěl k závěru, že stěžovatel dne 10. 5. 2010 zmocnil P. M., aby za něj a za jeho nezletilou dceru
přebírala poštovní zásilky a poukázky. Zmocnění neobsahovalo žádné omezení, v jehož důsledku
by se vztahovalo např. toliko na přebírání pošty doručované stěžovateli v rámci jeho advokátní
praxe. Není tedy sporu o tom, že P. M. byla oprávněna převzít za stěžovatele jemu doručovanou
poštovní zásilku, což také dne 11. 7. 2011 učinila. Jelikož stěžovatel neudělil zmocnění
k zastoupení pro odvolací řízení či pro doručení rozhodnutí o odvolání, nabylo doručením
rozhodnutí žalovaného P. M. právní moci a o přestupku stěžovatele tak bylo rozhodnuto během
roční prekluzivní lhůty v souladu s §20 odst. 1 přestupkového zákona. Tvrzení stěžovatele
uplatněné až v kasační stížnosti o tom, že nepodepsal průkaz zmocněnce před Českou poštou,
nýbrž ve své advokátní kanceláři a České poště jej dodal pouze zprostředkovaně, tedy že
v rozporu se zákonným požadavkem nepodepsal žádost o vydání průkazu zmocněnce před
doručujícím orgánem Českou poštou, je skutkovou novotou ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s., podle
něhož „[k]e skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní
soud nepřihlíží“.
Navíc smyslem §20 odst. 2 správního řádu, podle něhož „[p]ísemnost, která se doručuje do
vlastních rukou, lze doručit adresátovi, nebo též tomu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou
mocí s úředně ověřeným podpisem; úřední ověření není třeba, pokud byla plná moc udělena před doručujícím
orgánem“, je zaručit, aby zmocnění k doručování písemností do vlastních rukou bylo skutečně
projevem vůle zmocnitele. V souzené věci stěžovatel nepopírá a dokonce sám tvrdí, že žádost
o vydání průkazu zmocněnce vlastnoručně podepsal. Je tedy třeba vycházet z toho, že stěžovatel
zmocnil P. M. ve smyslu §20 odst. 2 správního řádu, aby za něj přijímala písemnosti určené do
vlastních rukou a tedy doručením odvolacího rozhodnutí této osobě dne 11. 7. 2011 bylo
rozhodnutí žalovaného doručeno v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí žalovaného
nabylo právní moci dne 11. 7. 2011 a nebyla tedy porušena roční prekluzivní lhůta k projednání
přestupku stanovená §20 odst. 1 přestupkového zákona.
Poslední námitkou kasační stížnosti je stěžovatelem tvrzené pochybení soudu spočívající
v tom, že mu v rozporu s §49 odst. 4 s. ř. s. nebylo umožněno vyjádřit se ke skutečnosti týkající
se doručování rozhodnutí žalovaného. Podle tohoto ustanovení „[j]ednání zahajuje a řídí předseda
senátu. O námitkách proti opatření předsedy senátu při řízení jednání rozhoduje usnesením senát. Předseda senátu
vede účastníky k tomu, aby se vyjádřili i o těch skutkových a právních otázkách, které podle mínění soudu jsou
pro rozhodnutí určující, i když v dřívějších podáních účastníků uplatněny nebyly.“. V souzené věci se však
stěžovatel k nařízenému ústnímu jednání konanému dne 17. 12. 2012 nedostavil, ač byl řádně
předvolán a jednání se účastnil na základě substituční plné moci advokátní koncipient
stěžovatelova zmocněnce. Podle §49 odst. 3 s. ř. s. „[n]eúčast řádně předvolaných účastníků nebrání
projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle §50“. V souzené věci soud neshledal žádné
důležité důvody pro odročení věci. Za situace, kdy se stěžovatel nedostavil k jednání, ač k němu
byl soudem řádně předvolán, nemůže později namítat zkrácení na svých právech tím, že nebyl
při jednání vyslechnut. K porušení §49 odst. 4 s. ř. s. tedy v posuzované věci nedošlo. Ve
správním soudnictví není důvod k aplikaci §118a o. s. ř., neboť postup správního soudu při
jednání upravuje autonomně soudní řád správní v ustanovení §49. Nejvyšší správní soud uzavírá,
že neshledal stěžovatelem namítané, a ani žádné jiné, procesní pochybení krajského soudu
v řízení o předmětné žalobě. Není tedy dán ani důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm.
d) s. ř. s.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu