ECLI:CZ:NSS:2013:4.AZS.14.2013:30
sp. zn. 4 Azs 14/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. Č.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2013, č. j. 75 Az
2/2012 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 5. 2012, č. j. OAM-1315/AŘ-K01-R4-2002, bylo
zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci podle §25 písm. h) zákona č. 325/1999,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“);
podání žaloby nemá v souladu s §32 odst. 2 zákona o azylu odkladný účinek.
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce požádal v Česku
o mezinárodní ochranu dne 11. 7. 1996, přičemž o jeho žádosti bylo v minulosti již celkem třikrát
rozhodnuto, přičemž posledně byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
3. 3. 2008, č. j. 16 Az 14/2006 – 68, věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Poukázal na to,
že dne 23. 4. 2012 okolo 12:40 hod. byl žalobce zajištěn na území Spolkové republiky Německo,
a to při silniční kontrole na dálnici A4, odpočívadle Dresdner Tor (severozápadně od Drážďan),
přičemž cestoval spolu se svojí ženou R. Č. Vzhledem k tomu, že se při silniční kontrole prokázal
toliko průkazem žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nikoli však cestovním dokladem ani
vízem, jednalo se o neoprávněný vstup na území cizího státu ve smyslu §25 písm. h) zákona o
azylu, a řízení o jeho žádosti tak bylo zastaveno.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 13. 6. 2012, ve znění
doplnění žaloby ze dne 25. 6. 2012 a opravy žaloby ze dne 25. 6. 2012, ve které navrhl,
aby Krajský soud v Ústí nad Labem napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost, věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení a současně mu uložil povinnost uhradit žalobci náklady řízení.
Namítal, že na území Německa nevstoupil neoprávněně, neboť se pohyboval v rámci
Schengenského prostoru a nepřekročil žádnou státní hranici, neboť by se podle jeho názoru
muselo jednat o překročení mimo hraniční přechod a s překonáním překážky. O neoprávněnosti
vstupu by mimoto musely rozhodnout příslušné německé orgány, což se nestalo. Při silniční
kontrole nebyl zajištěn, nýbrž po jejím ukončení pokračoval v cestě. Zdůraznil, že žalovaný vzdor
požadavkům zákona nezkoumal, zda u žalobce nejsou dány překážky vycestování
(resp. po novele zákonem č. 165/2006 Sb., účinné od 1. 9. 2006, důvody pro udělení doplňkové
ochrany). Mimoto nezohlednil, že zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí vypršela dlouho
před inkriminovanou silniční kontrolou, a o jeho žádosti tak mělo být rozhodnuto meritorně.
Žalovaný přehlíží, že žalobce je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Cílem zákona je
bránit dlouhodobému odcestování, tedy nelegální migraci uprchlíků, nikoli cestám za nákupy
či na návštěvu; je třeba rozlišovat stálé odcestování žadatele o mezinárodní ochranu
od dočasného a krátkodobého, a to zvláště za situace, kdy žalobce má v Česku rodinu a fakticky
trvalý pobyt.
[4] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 3. 2013, č. j. 75 Az 2/2012 – 39,
napadené rozhodnutí ve výroku I. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; současně
výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
dospěl k závěru, že pokud žalobce nebyl držitelem platného cestovního pasu, nebyl oprávněn
vycestovat do zahraničí (vstoupit na území Německa). Zákon přitom upírá žadateli
o mezinárodní ochranu vycestovat i jen krátkodobě za účelem nákupů a v doprovodu
své manželky jako českého občana. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že specifický
právní režim žadatele o azyl žalobci neumožňuje volně cestovat za hranice České republiky,
na rozdíl od právního režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
resp. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie
a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států,
o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS,
72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS
a 93/96/EHS, v tehdy platném znění (dále jen „směrnice 2004/38“). V případě průkazu žadatele
o udělení mezinárodní ochrany se přitom nejedná o cestovní doklad, nýbrž jeho účelem je
toliko prokázání totožnosti.
[5] V druhé části odůvodnění – poté, co učinil závěr o tom, že žalobce nebyl oprávněn
opustit území Česka a vstoupit na území Německa, a to ani krátkodobě a v doprovodu manželky
jako českého občana, krajský soud obrátil pozornost k přezkumu postupu žalovaného při vydání
žalobou napadeného rozhodnutí o zastavení řízení. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 – 64, a dospěl k závěru, že žalovaný opomněl
posoudit, zda v daném případě nebyly dány důvody pro udělení doplňkové ochrany,
tedy zda napadeným rozhodnutím nemůže dojít k porušení zásady non-refoulement, zakotvené
v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, ve znění pozdějšího protokolu (vyhlášena
pod č. 208/1993 Sb., dále jen „Ženevská úmluva“). Poukázal přitom na skutková zjištění učiněná
ve správním řízení, totiž že se žalobce jako voják v činné službě při nasazení ruské armády
v Čečensku bez povolení opustil svoji jednotku i armádu, což následně rovněž uváděl jako důvod
žádosti o azyl.
[6] Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalovaný (dále též „stěžovatel“)
bránil kasační stížností ze dne 12. 3. 2013, podanou z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v rozsahu výroku I. zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Vyjádřil přesvědčení, že kasační stížnost není nepřijatelná
ve smyslu §104a s. ř. s. Stěžovatel je názoru, že v případě žalobce byly naplněny podmínky
zákona pro zastavení řízení. Namítal, že s ohledem na procesní charakter rozhodnutí podle §25
písm. h) zákona o azylu nebyl při jeho aplikaci povolán zabývat se důvody pro udělení
doplňkové ochrany, jak mu bylo uloženo napadeným rozsudkem krajského soudu; poukázal
na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012,
č. j. 3 Azs 6/2011 – 96. Dodal, že i pokud by podmínky pro aplikaci zásady non-refoulement měly
být zkoumány, v daném případě podle něj nebyly naplněny, zejména nebylo dáno bezprostřední
riziko nuceného návratu žalobce do země původu, když v současnosti probíhá řízení
o jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu.
[7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 2. 4. 2013 navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl a uložil stěžovateli povinnost přiznat žalobci doplňkovou ochranu;
z judikatury podle něj vyplývá, že i při zastavení řízení musí být zkoumány důvody
pro její udělení. V návaznosti na svá tvrzení v žalobě opakovaně vyjádřil přesvědčení, že na území
Německa nevstoupil neoprávněně, když je zde dokonce hlášen k pobytu (na adrese L. X, M.).
Znovu též vyjádřil domněnku účelové nečinnosti stěžovatele v řízení.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. jedná jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované
pro výkon advokacie.
[9] Kasační stížnost není nepřijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne
ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Vyšel přitom ze závěrů usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikováno pod č. 933/2006 Sb. NSS
(všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ),
když na půdorysu nyní projednávané věci je pro Nejvyšší správní soud nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů; řešená právní otázka přesahuje rámec konkrétního řízení.
[10] Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor.
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatel v kasační stížnost vyšel z právního názoru, ohledně kterého se ztotožnil
s odůvodněním napadeného rozsudku krajského soudu, totiž že v případě žalobce byly naplněny
podmínky zákona pro zastavení řízení.
[13] Nejvyšší správní soud je nucen tento právní názor, který byl vyjádřen v rozsudku
krajského soudu, jímž byla vypořádána jedna ze stěžejních žalobních námitek
a z něhož stěžovatel ve své kasační stížnosti vycházel, korigovat.
[14] Podle §25 písm. h) zákona o azylu „řízení se zastaví, jestliže žadatel o udělení mezinárodní
ochrany v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného státu nebo se o neoprávněný vstup na území jiného
státu pokusil.“
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci nebyly naplněny,
resp. stěžovatelem řádně posouzeny podmínky pro zastavení řízení podle §25 písm. h) zákona
o azylu, a krajský soud byl povinen již z tohoto důvodu napadené rozhodnutí zrušit,
když tato otázka byla rovněž jednou ze stěžejních žalobních námitek.
[16] Ustanovení §25 písm. h) zákona o azylu je totiž podle svého smyslu a účelu
třeba interpretovat tak, že jej nelze aplikovat na případy, kdy žadatel o udělení mezinárodní
ochrany toliko dočasně vstoupí na území jiného státu, přičemž následně se vrátí na území České
republiky a dále se účastní řízení o udělení mezinárodní ochrany.
[17] Opačný výklad by vedl k nepřijatelným důsledkům, kdy by žadatel o udělení mezinárodní
ochrany třeba jen na několik hodin neoprávněně opustil území České republiky, což by v případě
aplikace citovaného ustanovení, jak je navrhována stěžovatelem, vedlo bez dalšího k zastavení
řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to bez ohledu na to, že by se žadatel
následně vrátil a pokračoval v řízení, a vzdor tomu, že Česká republika je podle nařízení
č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států,
resp. nařízení č. 604/2013, které toto nařízení s platností od 19. 7. 2013 a s účinností pro žádosti
podané od 1. 1. 2014 nahrazuje, zpravidla jediným členským státem, který je povolán
o dané žádosti rozhodovat.
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ustanovení §25 písm. h) je třeba interpretovat
restriktivně, neboť při jeho aplikaci vůbec nedochází k meritornímu posouzení žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, tedy vydání rozhodnutí ve věci samé. Potřeba restriktivního výkladu výše
citovaného ustanovení je důležitá i vzhledem k tomu, že jeho aplikace není odvislá od zavinění
žadatele, když podle právního názoru Nejvyššího správního soudu, vysloveného v rozsudku
ze dne 16. 3. 2005, č. j. 3 Azs 165/2004 – 54, publikován pod č. 602/2005 Sb. NSS, „zjistí-li
správní orgán v řízení o udělení azylu, že žadatel o azyl neoprávněně vstoupil na území jiného státu, zastaví
podle §25 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, takové řízení, aniž by byl povinen zkoumat zavinění
na straně žadatele, tj. zda k neoprávněnému vstupu na území jiného státu ze strany žadatele o azyl došlo úmyslně
nebo z nedbalosti.“
[19] Nejvyšší správní soud zohlednil, že účelem ustanovení §25 písm. h) zákona o azylu je
především zamezit vedení dalšího řízení za situace, kdy žadatel o udělení mezinárodní ochrany
opustí území České republiky a nadále zde nepobývá. Právě v situacích tohoto typu
by odporovalo smyslu a účelu právní úpravy požadovat, aby bylo v řízení pokračováno a vydáno
meritorní rozhodnutí. K tomu lze dodat, že na rozdíl od nyní projednávané věci, kde se žalobce
následně vrátil na území České republiky a dál se účastnil správního řízení, je zdejšímu soudu
z úřední činnosti známa řada případů, kdy žadatel v průběhu řízení o udělení mezinárodní
ochrany trvale opustí území České republiky, přičemž často není známa ani jen země
jeho aktuálního pobytu. Především v takových případech nelze trvat na vedení dalšího správního
řízení, neboť toto by nejen postrádalo svůj inherentní smysl, ale bylo by rovněž fakticky
velmi ztíženo až znemožněno. V této souvislosti lze poukázat na úvahy právní nauky,
podle nichž žadatel opuštěním území České republiky dává najevo svoji vůli zde nesetrvat,
příp. i to, že Česká republika pro něj není cílovou zemí, a navíc maří průběh správního řízení
(KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., JURMAN, M., LUPAČOVÁ, H. Zákon o azylu:
Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 332).
[20] Potřeba zohlednění konkrétní procesní situace a restriktivní interpretace důvodů
pro zastavení řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vyplývá rovněž z výchozí úpravy
v právu Evropské unie. Ustanovení čl. 20 směrnice 2005/85/ES o minimálních
normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále
jen „procedurální směrnice“), umožňuje členským států zastavit posuzování žádosti pro případ
tzv. konkludentního zpětvzetí žádosti nebo odstoupení od žádosti. Podle odst. 1 pododst. 2
písm. b) tohoto ustanovení „členské státy mohou předpokládat, že žadatel vzal konkludentně svou žádost
o azyl zpět nebo od ní odstoupil, zejména pokud se zjistilo, že se skrývá nebo bez povolení opustil místo pobytu
nebo místo, kde byl zadržován, aniž v přiměřené lhůtě kontaktoval příslušný orgán, nebo v přiměřené lhůtě
nesplnil svou ohlašovací či jinou oznamovací povinnost.“ Procedurální směrnice však oprávnění zastavit
řízení omezuje v případech, kdy se žadatel následně znovuobjeví a má zájem na pokračování
řízení, když podle jejího čl. 20 odst. 2 pododst. 1 „členské státy zajistí, aby žadatel, který se opět ohlásí
u příslušného úřadu poté, co bylo rozhodnuto zastavit posuzování jeho žádosti podle odstavce 1 tohoto článku,
mohl požádat o opětovné otevření svého případu, pokud se jeho žádost neposuzuje podle článků 32 a 34.“ Postup
stěžovatele, který žádným způsobem nezohlednil, resp. nevypořádal okolnost, že se žalobce
navrátil do České republiky, ohlásil se a projevil vůli dále se účastnit na řízení, je tak v rozporu
nejen se smyslem a účelem zákona o azylu, ale neodpovídá ani procedurální směrnici,
mj. k jejímuž provedení byla úprava zákona o azylu přijata. Pro úplnost lze dodat, že totožná
úprava je obsažena rovněž v čl. 28 směrnice 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání
a odnímání statusu mezinárodní ochrany, která vstoupila v platnost dne 19. 7. 2013 a s účinností
od 21. 7. 2015 procedurální směrnici nahradí.
[21] V případě §25 písm. h) zákona o azylu se jedná o ustanovení zrcadlové k §33 písm. c)
zákona o azylu, který upravuje obdobný případ zastavení řízení o přezkumu správního
rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve správním soudnictví, avšak s tím rozdílem,
že pro zastavení správního řízení postačí pokus o neoprávněný vstup (vycestování) na území
jiného státu, zatímco k zastavení řízení o soudním přezkumu rozhodnutí správního orgánu je
nutno toto jednání dokonat. Pro zastavení řízení před správním soudem pak zákon navíc
zakotvuje i důvod spočívající v tom, že se žadatel o udělení mezinárodní ochrany nezdržuje
v místě hlášeného pobytu a jeho změnu soudu neoznámil [§33 písm. e) zákona o azylu].
[22] V nyní projednávané věci je předmětem přezkumu rozhodnutí stěžovatele ze dne
18. 5. 2012, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne
11. 7. 1996, o které bylo v minulosti stěžovatelem již celkem třikrát rozhodnuto, jeho rozhodnutí
však bylo následně pokaždé zrušeno soudem, konkrétně rozsudkem Vrchního soudu v Praze
ze dne 20. 6. 2002, č. j. 5 A 502/99 – 55, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
30. 11. 2005, č. j. 15 Az 260/2003 – 69, a posledně rozsudkem Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 3. 3. 2008, č. j. 16 Az 14/2006 – 68. Řízení o žádosti žalobce o udělení
mezinárodní ochrany bylo zastaveno poté, co byl žalobce podroben silniční kontrole na území
Spolkové republiky Německo, konkrétně na dálnici A4, odpočívadle Dresdner Tor
(severozápadně od Drážďan), přičemž cestoval spolu se svojí ženou R. Č.
[23] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu v napadeném rozsudku
potud, že jednání žalobce je třeba kvalifikovat jako vstup na území jiného státu. Posouzení
jeho jednání je totiž nutno provést výhradně v režimu zákona o azylu, podle něhož je za jiný stát
třeba považovat jakýkoli jiný stát než Českou republiku, a to včetně jiného členského státu
Evropské unie. Stejně tak je pro posouzení věci nerozhodné, že mezi Českou republikou
a Spolkovou republikou Německo, kam žalobce vycestoval, došlo na základě Schengenské
dohody ze dne 14. 6. 1985, Úmluvy k provedení schengenské dohody ze dne 19. 6. 1990
a navazujících právních předpisů k odstranění kontrol na společných hranicích. Nejvyšší správní
soud je ovšem nucen vyhodnotit jako nepřípadnou tu část odůvodnění napadeného rozsudku,
v níž krajský soud dovodil, že stěžovatel byl oprávněn řízení zastavit za situace, kdy žalobce
(dlouhodoběji) nevycestoval z území České republiky, nýbrž toto území opustil toliko krátkodobě
za účelem nákupů či návštěvy, přičemž následně se vrátil do České republiky a dál se účastnil
řízení o své žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[24] Je třeba zdůraznit, že pokud stěžovatel před zastavením řízení neprověřil (např. ve formě
výzvy žalobci k ověření, zda jeho vycestování trvá či zda se žalobce zdržuje v místě nahlášeného
pobytu a je připraven účastnit se dalšího řízení) a v napadeném rozhodnutí se nezabýval
posouzením, zda je namístě zastavit řízení při zvážení trvání vycestování a skutečnosti,
že se žalobce následně vrátil do České republiky a dál se účastnil řízení o své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, pak již pro toto porušení zákona muselo být napadené rozhodnutí zrušeno,
když rovněž žalobce v žalobě namítal, že na jeho případ by §25 písm. h) zákona o azylu
aplikován být neměl.
[25] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že krajský soud napadené rozhodnutí stěžovatele
správně zrušil, odůvodnění jeho rozsudku však obstojí toliko v části, v níž krajský soud zkoumal
podmínky pro aplikaci §25 písm. h) zákona o azylu, přičemž se navíc ani v této části nevyvaroval
pochybení, co do povinnosti stěžovatele zohlednit či přinejmenším vyhodnotit trvání žalobcova
pobytu na území Německa, jeho následného návratu do České republiky a další účasti
na správním řízení. Další část odůvodnění napadeného rozsudku, věnovaná okolnosti, zda byl
stěžovatel při zastavení řízení podle §25 písm. h) zákona o azylu povinen zkoumat důvody
pro udělení doplňkové ochrany, byla pak již nadbytečná, neboť v projednávané věci vůbec
nenastaly, resp. nebyly dostatečně ověřeny podmínky pro vydání takového rozhodnutí.
[26] Procesní situaci, jaká nastala v nyní projednávané věci, vyhodnotil Nejvyšší správní soud
tak, že napadené rozhodnutí stěžovatele bylo krajským soudem správně zrušeno, a kasační
stížnost stěžovatele je proto třeba zamítnout jako nedůvodnou. Zohlednil přitom, že odůvodnění
napadeného rozsudku obstojí v podstatné části, týkající se posouzení důvodů pro aplikaci §25
písm. h) zákona o azylu na nyní projednávanou věc. Na tomto závěru nemůže nic změnit,
že krajský soud nesprávně vyhodnotil část hledisek pro aplikaci uvedeného ustanovení, shledal
naplnění podmínek pro zastavení řízení a následně se nadbytečně věnoval posouzení otázky,
zda bylo při zastavení řízení nutno zkoumat důvody pro udělení doplňkové ochrany.
V této souvislosti lze poukázat na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, publikováno pod č. 1865/2009 Sb. NSS,
v němž zdejší soud vyslovil, že „zruší-li správně krajský soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok
rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním řízení rozsudek krajského soudu
zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Obstojí-li však důvody v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí svými. Pro správní orgán je pak závazný právní názor krajského
soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu.“
[27] Nejvyšší správní soud uzavírá, že pokud stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti závěru
krajského soudu, že při rozhodování o zastavení řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní
ochrany podle §25 písm. h) zákona o azylu byl povinen zkoumat důvody pro udělení doplňkové
ochrany, zdejší soud se nemohl těmito námitkami zabývat, neboť by to za dané situace bylo
nadbytečné, přičemž rovněž krajský soud pochybil, pokud se této otázce věnoval.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, napadeného rozhodnutí žalovaného
a další spisové dokumentace k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost
proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[29] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalobci žádné důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly
(a v řízení ani žádné neuváděl), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu