ECLI:CZ:NSS:2013:4.AZS.41.2012:17
sp. zn. 4 Azs 41/2012 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. V., zast. JUDr.
Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 46 Az 1/2012 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 7. 2012, č. j. OAM-121/LE-BE02-PA03-2012, zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 46 Az 1/2012 - 26, byla
žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného odmítnuta. Soud uvedl, že v žalobě žalobce pouze
odkázal na §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
a na ustanovení §12 a 16 odst. 2 zákona o azylu. Soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, a uvedl, že podaná žaloba
neobsahovala žádný žalobní bod. Dne 8. 8. 2012 byla žalobci na návrh ustanovena zástupkyní
advokátka JUDr. Irena Straková. Tato advokátka soudu neposkytla doplnění žaloby,
a to navzdory tomu, že se dne 16. 8. 2012 na soudě se spisem žalobce seznámila. V souladu
s citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu dospěl krajský soud k závěru, že žalobu
nelze věcně projednat a odmítl ji podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Ve včasné kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) uvedl, že jeho zástupkyně
se s ním po ustanovení nebyla schopná spojit, a proto jí nemohly být objasněny jeho důvody
pro udělení mezinárodní ochrany. Teprve po vydání usnesení o odmítnutí žaloby zástupkyně
stěžovatele zjistila, že stěžovatel byl dne 6. 12. 2012 propuštěn ze Zařízení pro zajištění cizinců
v Bělé pod Bezdězem. Osoba sepisující se žalobcem žalobu v pobytovém středisku měla přitom
dohlédnout na to, aby žaloba obsahovala alespoň jeden žalobní bod. V moci ustanovené
zástupkyně splnění této podmínky nebylo, neboť jí byla účelově odňata možnost osobního
kontaktu se stěžovatelem. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 46 Az 1/2012 - 26, zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
Stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti tomu, že jeho žaloba byla odmítnuta z důvodu
absence žalobních bodů, když ve lhůtě pro podání žaloby - a ani později - nebyl stěžovatelem
ani jeho zástupkyní uplatněn žádný žalobní bod. Nejvyšší správní soud především odkazuje
na své rozhodnutí ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikované pod
č. 113/2004 Sb. NSS, z něhož ve svém rozhodnutí vycházel i krajský soud. Podle tohoto
rozhodnutí „(v) důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí
žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Přitom zákon
stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz věta druhá ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.).
Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro
podání žaloby, jak vyplývá z ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto
případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto
široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace
řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován“. V souzené věci žaloba žádný žalobní důvod,
a to ani v nejhrubších rysech, neobsahovala, neboť se v ní hovoří pouze o porušení některých
ustanovení správního řádu a zákona o azylu a o zkrácení práv stěžovatele, aniž by bylo alespoň
naznačeno, v čem měl rozpor se zákonem spočívat a jaká práva stěžovatele měla být zkrácena.
Dne 16. 8. 2012 nahlížela do spisu ustanovená zástupkyně žalobce, což bylo v době, kdy ještě
mohla žalobu doplnit o žalobní body. Žádné doplnění žaloby však ustanovená zástupkyně
neposkytla, a to ve zbylé lhůtě pro podání žaloby ani později, ač tak v případě nemožnosti
kontaktu se stěžovatelem mohla učinit i na základě skutečností zjevných ze soudního spisu,
zejména pak ze žalobou napadeného rozhodnutí. Soud navíc rozhodl o odmítnutí žaloby více než
tři měsíce po uplynutí lhůty pro podání žaloby.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na své rozhodnutí ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 7 As 15/2010 - 56, dostupné na www.nssoud.cz, v němž soud dospěl k závěru, že
„(v) případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, a zároveň již není objektivně možné, že by žalobce
žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil, neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění
těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s.“ Toto rozhodnutí přímo dopadá na případ stěžovatele; jeho
zástupkyni však přesto poté, co byla soudem ustanovena, zbýval krátký časový úsek
na to, aby doplnění žaloby provedla samostatně. To však neučinila a nepožádala ani soud
o možnost podat doplnění dodatečně poté, co se jí podaří spojit s klientem. Poukaz na to, že bylo
chybou blíže nespecifikované třetí osoby, že stěžovatel nepodal žalobu kvalifikovaným
způsobem, je podle soudu irelevantní.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud správně
posoudil neprojednatelnost podané žaloby. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §120 a §60 odst. 3 věty první
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu