ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.48.2012:28
sp. zn. 5 Afs 48/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: GO Point a.s., se sídlem Liberec, Hrádecká 156, zastoupený JUDr. Miroslavem
Dongresem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2012, č. j. 8 Ca 355/2008 - 34,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2012, č. j. 8 Ca 355/2008 - 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2008, č. j. 11295/08-1500-
106794, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku
ručitelem dle §57a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) vydané Finančním úřadem pro Prahu 9
(dále jen „správce daně“) dne 21. 12. 2006, č. j. 2966546/06/009960/8466.
[2] Ze soudního a správního spisu vyplývá, že dne 28. 1. 2003 byla mezi stěžovatelem
a společností PG Praha s.r.o. uzavřena kupní smlouva, jíž se posledně uvedená společnost
zavázala převést na stěžovatele vlastnické právo k nemovitosti specifikované v této smlouvě.
Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím městského soudu
ze dne 30. 4. 2004, č. j. 26 C 2/2004 - 22, přičemž jeho právní účinky nastaly dne 6. 2. 2003.
[3] V souladu s §9 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani
z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, je úplatný převod vlastnictví
k nemovitostem předmětem daně z převodu nemovitostí. Poplatníkem této daně je dle §8 odst. 1
písm. a) zákona převodce, tj. prodávající; nabyvatel je ručitelem. S ohledem na tuto skutečnost
správce daně výzvou ze dne 22. 2. 2006 (doručenou prostřednictvím veřejné vyhlášky poté,
co byla zásilka vrácena se sdělením, že adresát se z adresy odstěhoval) vyzval daňový subjekt
PG Praha s.r.o. k podání přiznání k dani z převodu nemovitostí. Jelikož daňové přiznání nebylo
společností PG Praha s.r.o. k této výzvě podáno, správce daně přistoupil k vyměření daně
za použití pomůcek.
[4] Pro zjištění ceny předmětné nemovitosti byl jako pomůcka použit znalecký posudek
vypracovaný Ing. Janem Melšem a daňová povinnost na dani z převodu nemovitostí byla
vyměřena platebním výměrem ze dne 9. 6. 2006 v částce 3 118 159 Kč. Platební výměr byl
daňovému subjektu doručen opětovně náhradním způsobem, prostřednictvím veřejné vyhlášky.
[5] Protože daňový subjekt svoji povinnost ve stanovené lhůtě nesplnil a dlužnou částku
neuhradil, správce daně dne 21. 12. 2006 vydal ručitelskou výzvu, ve které stěžovateli uložil
uhradit daňový nedoplatek v částce 2 834 690 Kč. Výzva byla stěžovateli doručena dne 8. 1. 2007.
[6] Proti této výzvě podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že v daném případě nebyly
splněny podmínky §57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, ručitel není ručitelem, ručení
bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, právo na vymáhání nedoplatku bylo
zcela nebo zčásti promlčeno a nedoplatek na dani zanikl nebo neexistuje.
[7] Žalovaný přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele
není důvodné. Ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se stal ručitelem v okamžiku převodu
vlastnického práva na základě kupní smlouvy, a proto nelze akceptovat jeho námitku, že není
v postavení ručitele. Správce daně sdělil ručiteli nedoplatek na dani z převodu nemovitostí
až poté, když nebyl nedoplatek uhrazen původním dlužníkem. Daňový dlužník nespolupracoval
se správcem daně od počátku daňového řízení, nepřebíral žádné písemnosti a dle sdělení pošty
se ze svého sídla odstěhoval. Vymáhání vůči původnímu dlužníkovi bylo bezvýsledné i z toho
důvodu, že nebyl zjištěn žádný majetek, z něhož by mohl být nedoplatek uhrazen. Dne
19. 2. 2008 bylo navíc se společností PG Praha s.r.o. zahájeno insolvenční řízení. Podmínky
uvedené v §57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků proto byly splněny. K námitce
promlčení žalovaný uvedl, že daňová povinnost byla stěžovateli sdělena v souladu s §70 zákona
o správě daní a poplatků. V souladu s tímto ustanovením se právo vybrat a vymáhat daňový
nedoplatek promlčuje až po šesti letech po roce, ve kterém se stal nedoplatek splatným,
v předmětné věci tedy až uplynutím roku 2012. Žalovaný neakceptoval ani námitku, že ručení
bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, nebo ohledně daně, u které dosud
neuplynul den splatnosti. Daňová povinnost na dani z převodu nemovitostí byla stanovena podle
pomůcek z důvodu nepodání daňového přiznání původním dlužníkem. Pomůckou byl
vypracovaný znalecký posudek, přičemž hodnota předmětné nemovitosti byla oceněna na částku
56 693 780 Kč. K námitce, že nedoplatek zanikl nebo neexistuje, žalovaný uvedl, že nedoplatek
na dani z převodu nemovitostí ke dni vydání ručitelské výzvy existuje a nezanikl. Uzavřel, že tato
skutečnost vyplývá ze všeho, co bylo v jeho rozhodnutí uvedeno.
[8] Stěžovatel v žalobě proti výše uvedenému rozhodnutí uvedl, že základní důvody zániku
ručitelské povinnosti spatřuje ve skutečnosti, že správce vydal ručitelskou výzvu v rozporu
s §57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Podle stěžovatele příslušný správce daně
bezdůvodně vyčkával do konce lhůty pro vyměření daně a v žádném případě daň prokazatelně
nevymáhal. Prodlevou ve vyměření daně pak správce daně nepostupoval v souladu se zásadami
daňového řízení a porušil tak základní povinnost uloženou mu §2 odst. 6 zákona o správě daní
a poplatků. Průtahy při vyměření daně, a svou nedůsledností při jejím vymáhání způsobil správce
daně, že nemohla být daň účinně vymožena na daňovém dlužníku a teprve v době, kdy se dlužník
zbavil majetku, přistoupil na vymáhání po ručiteli. Správní orgán pak neodůvodněnými průtahy
a po dvou letech naprosté nečinnosti, kdy ještě mohl s ohledem na jiný majetek dlužníka
nedoplatek vymáhat, přenesl bez pokusu o vymožení povinnost platit daň na ručitele. Stěžovatel
dále uvedl, že výzva k podání daňového přiznání doručená náhradním způsobem nemůže plnit
funkci úkonu směřujícího k vybrání daně, jak má na mysli zákon o správě daní a poplatků.
Za takového stavu pak nelze než setrvat na názoru, že správce daně nepodal výzvu dlužníku
ani ručiteli v souladu se zákonem a tedy ani s účinky, které zákon s takovou výzvou spojuje.
[9] Městský soud dospěl po provedeném řízení k závěru, že podaná žaloba není důvodná.
Dle názoru soudu vznikla společnosti PG Praha s.r.o. povinnost podat daňové přiznání v roce
2004. Pokud by ve lhůtě pro vyměření daně nebyl učiněn úkon ve smyslu §22 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků, uplynula by tato lhůta 31. 12. 2007. V souzené věci tímto úkonem byla
výzva k podání daňového přiznání ze dne 22. 2. 2006. Předmětnou výzvu správce daně doručoval
jak společnosti PG Praha s.r.o., tak i jednateli této společnosti Petru Gajdovi, avšak ani jedna
z těchto osob si ji nevyzvedla. Městský soud se proto ztotožnil s procesním postupem
žalovaného, který po neúspěšném doručení výzvy daňovému subjektu přistoupil k doručení této
výzvy veřejnou vyhláškou. U daňového subjektu společnosti PG Praha s.r.o. bylo navíc dne
19. 2. 2008 zahájeno insolvenční řízení, a proto soud souhlasil se žalovaným, že podmínky
stanovené v §57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků byly splněny. Vzhledem k těmto
skutečnostem neshledal městský soud žádnou z námitek stěžovatele uvedených v žalobě
důvodnou, a proto podanou žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
II.
Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[10] Proti shora označenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel u zdejšího soudu
včasnou kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[11] Rozsudek stěžovatel napadl v celém jeho rozsahu, a to z důvodů tvrzeného nesprávného
posouzení právních otázek městským soudem, vad řízení před správním orgánem spočívajících
v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud napadené rozhodnutí
žalovaného zrušit a nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
[12] Dle stěžovatele je napadený rozsudek městského soudu nesprávný, neboť správce daně
je podle §57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy,
nebyl-li nedoplatek uhrazen daňovým dlužníkem, ačkoli byl daňový dlužník o jeho úhradu
bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání. Správce daně vůbec
nevymáhal nedoplatek po poplatníku, a to přestože poplatník k datu vzniku povinnosti podat
daňové přiznání měl značný nemovitý majetek, který následně zcizoval, a toto zcizení
nepochybně bylo předmětem rovněž daňového řízení. Ručiteli nebylo v průběhu řízení
a s ohledem na obsah spisu umožněno zjistit, zda byla daň vymáhána, jakým způsobem, jaký
je stav majetku dlužníka. Postupem žalovaného, kdy nevymáhal řádně a včas, resp. vůbec daň
po poplatníku a přenesl svůj požadavek na ručitele, tak došlo k zásahu do práv a chráněných
zájmů stěžovatele. Pokud pak došlo během nečinnosti žalovaného ke zmenšení majetku
poplatníka, zamezilo právě toto prodlení jakékoliv možnosti uspokojení pohledávky dlužníkem.
Je proto namístě na danou věc analogicky aplikovat ustanovení §549 zákona č. 40/1964, Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), neboť žalovaný
bez vážného důvodu oddaloval vymáhání splatné pohledávky a způsobil tím nemožnost
požadovat náhradu za plnění poskytnuté ručitelem.
[13] Argumentace rozsudku, proti němuž směřuje kasační stížnost, dle stěžovatele konstatuje
pouze formální a procedurální skutečnosti, aniž by se zabývala věcným obsahem námitek
a tvrzení uplatněných v řízení. Je přitom zjevné, že ani žalovaný ani městský soud nezkoumaly
vymáhání či vymahatelnost nedoplatku na poplatníku. Ze spisu ani vyjádření žalovaného
nevyplývá, jakým způsobem vymáhání probíhalo, proč bylo neúspěšné a z čeho žalovaný
a následně městský soud dovodil nevymahatelnost nedoplatku.
[14] Z výše uvedených důvodů má proto stěžovatel za to, že výzva ručiteli k úhradě
nedoplatku byla vydána v rozporu se zákonem. V průběhu řízení nebylo ani dostatečně
prokázáno včasné a v souladu se zákonem o správě daní a poplatků doručení výzvy dlužníku
k uhrazení daňového nedoplatku, když sídlo poplatníka bylo správci daně známo a doručování
veřejnou vyhláškou je tak v daném řízení bezpředmětné. Pokud jde o vyměření daně společnosti
PG Praha s.r.o., nebyla dodržena ani lhůta 15 dnů k uložení zásilky a platební výměr tak nebyl
platně nikdy doručen.
[15] S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek městského soudu ze dne 30. 4. 2012, č. j. 8 Ca 355/2008 – 34, zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[16] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výzva k podání daňového
přiznání ze dne 22. 2. 2006 byla doručena na sídlo původního daňového dlužníka, odkud se však
vrátila jako nedoručená se sdělením, že se adresát odstěhoval. Správce daně se pokusil doručit
písemnost taktéž jednateli daňového dlužníka, ale ani tento si písemnost nepřevzal. Správce daně
proto za dané situace musel výzvu k podání daňového přiznání, jakož i samotný platební výměr,
doručit veřejnou vyhláškou.
[17] Akceptovatelná dle žalovaného není ani námitka, že by správce daně bezdůvodně
vyčkával a zmařil tím možnost uhrazení daně z převodu nemovitostí původním dlužníkem.
Daňový dlužník nespolupracoval se správcem daně od počátku daňového řízení. Vymáhání vůči
původnímu dlužníkovi bylo bezvýsledné i z toho důvodu, že nebyl zjištěn vymáhacím oddělením
žádný majetek, z něhož by mohl být nedoplatek uhrazen. Z toho důvodu proto trvá žalovaný
na tom, že podmínky §57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků byly naplněny. Námitka
ustanovením §549 občanského zákoníku je dle žalovaného irelevantní, neboť úprava ručení
dle občanského zákoníku na daňové ručení nedopadá. Zákon o správě daní a poplatků, stejně
jako zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, obsahují zcela
samostatnou právní úpravu ručení za daňové nedoplatky. S ohledem na tyto skutečnosti proto
žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[18] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu
rozhodnutí krajského soudu (v souzené věci označeného jako „městský soud“), které vzešlo
z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.), jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti
(§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto
neshledal žádné důvody pro nepřípustnost kasační stížnosti.
[19] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu s §109
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil, a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
IV. A.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
[20] Nejprve se musel kasační soud zabývat námitkou tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; teprve pokud by této
výtce nepřisvědčil, mohl by zkoumat další námitky, které směřují do právního posouzení věci
samé, neboť pouze v případě přezkoumatelného rozhodnutí je zpravidla možno hodnotit
i jeho zákonnost. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je ostatně vadou tak závažnou,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat ex officio, tedy i tehdy, pokud by jí stěžovatel nenamítal
[srov. §109 odst. 4 s. ř. s. ].
[21] K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů se zdejší soud
vyjádřil již v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb.
NSS (rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz), v němž
uvedl, že „[n]edostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy
tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
Za nepřezkoumatelné se považuje též rozhodnutí, v němž se soud nevypořádá se všemi
uplatněnými žalobními body (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů je také takové rozhodnutí
krajského soudu, z jehož odůvodnění není „[z]řejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně
její nesprávnost spočívá“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
[22] Stěžovatel v žalobě namítal, že správce daně způsobil svými průtahy při vyměření daně
a nedůsledností při jejím vyměření, že daň nemohla být na daňovém dlužníku účinně vymožena,
a teprve v době, kdy dlužník zcizil svůj majetek, přistoupil k vymáhání daně po ručiteli. Správce
daně tak dle stěžovatele naprosto bezdůvodně vyčkával do konce lhůty, ve které bylo možné daň
vyměřit, a v žádném případě daň prokazatelně nevymáhal. Jeho postupem tak bylo
neodůvodněně zasaženo do práva stěžovatele na ochranu jeho majetku, jakož i práva
na spravedlivý proces. Správce daně přitom nepostupoval ani v souladu se základními zásadami
daňového řízení, jak jsou uvedeny v §2 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků.
[23] Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval námitce stěžovatele pouze jedinou
větu, když uvedl, že u daňového subjektu PG Praha s.r.o. bylo od 19. 2. 2008 zahájeno
insolvenční řízení, a proto soud souhlasí se žalovaným, že podmínky §57a odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb. byly splněny. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že městský soud zcela pominul
podstatu žalobní námitky stěžovatele, a jeho rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a musí být zrušeno. V dalším řízení se bude městský soud podrobně
zabývat argumentací stěžovatele a uvede, proč považuje jeho tvrzení za liché, mylné či vyvrácené,
a zejména se bude věnovat otázce, zda případné opomenutí správce daně při vymáhání daňového
nedoplatku mohlo mít vliv na ručitelský závazek stěžovatele.
IV. B.
K nezákonnosti doručování prostřednictvím veřejné vyhlášky
[24] Dále se kasační soud zabýval tím, zda je povinen odpovědět i na zbývající námitku
stěžovatele týkající se nezákonnosti doručování prostřednictvím veřejné vyhlášky, byl-li rozsudek
městského soudu shledán nepřezkoumatelným. Při řešení této otázky aplikoval závěry vyslovené
v usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ.
pod č. 1566/2008 Sb. NSS. V něm rozšířený senát uvedl, že „krajský soud v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (podobně též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti) není oprávněn
vyhnout se hodnocení těch skutkových a právních otázek, které, jelikož se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí
se přezkoumává, v potřebné míře zabýval, samy o sobě předmětem přezkumu být mohou, poukazem na to,
že ve vztahu k jiným skutkovým či právním otázkám, od předchozích oddělitelným, je napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud podotýká, že zabývat se těmito oddělitelnými otázkami je nutno jen
tehdy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci (či lze-li vzhledem k okolnostem rozumně
předpokládat, že takový význam mít bude). Pokud se však s ohledem na dosavadní výsledky řízení, povahu věci
či z jiných důvodů stávají v důsledku zrušovacího rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost některé skutkové a právní
otázky (a k nim směřující žalobní či stížní námitky) bezpředmětnými, není nutno se jimi zabývat; postačí toliko
zdůvodnit, proč je má soud v daném řízení nadále za bezpředmětné.“ Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že námitku stěžovatele je třeba v této chvíli vypořádat, neboť na jejím posouzení závisí,
zda v dalším řízení bude mít vůbec smysl zkoumat splnění podmínek stanovených v §57a odst. 1
zákona o správě daní a poplatků.
[25] Právní úprava doručování v daňovém řízení je obsažena v §17 až §20 zákona o správě
daní a poplatků, přičemž správce daně musí postupovat výlučně tím způsobem, pro který jsou
dány zákonem presumované podmínky. Podle §32 odst. 1 citovaného zákona jsou pak
rozhodnutí pro příjemce právně účinná, jen jsou-li jim řádným způsobem doručena nebo sdělena.
[26] Zákon o správě daní a poplatků konstruuje institut doručování veřejnou vyhláškou jako
výjimečnou a mezní možnost. Jedná se o náhradní způsob doručení, který přichází v úvahu
až tehdy, nelze-li použít postup podle §17 zákona o správě daní a poplatků. To vyplývá z priority
řádného doručení zajišťujícího skutečné seznámení adresáta s obsahem písemnosti tak,
aby jednak mohl splnit z ní vyplývající povinnosti, jednak aby měl možnost řádné obrany proti ní.
[27] Platební výměr je podle §17 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků písemností, kterou
je třeba doručit do vlastních rukou adresáta. Tímto adresátem byla v souzené věci právnická
osoba PG Praha s.r.o., existence zástupce s neomezenou plnou mocí správci daně doložena
nebyla. Správce daně v daném případě doručoval platební výměr do místa sídla daňového
subjektu, které odpovídalo sídlu zapsanému v rozhodné době v obchodním rejstříku. Poštou však
bylo správci daně sděleno, že adresát se z této adresy odstěhoval.
[28] Podle §19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se písemnost doručí veřejnou
vyhláškou mj. v případě, kdy se adresát písemnosti v místě svého sídla nezdržuje. Nezdržováním
je třeba rozumět, že zde právnická osoba vůbec nesídlí, tedy mj., že se zde nezdržuje vůbec
nikdo, kdo je oprávněn ve smyslu §17 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků písemnost převzít.
Odstěhovala-li se podle sdělení pošty daná právnická osoba z místa sídla zapsaného v obchodním
rejstříku, byly tedy podmínky pro doručování prostřednictvím veřejné vyhlášky nepochybně
splněny.
[29] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že v souzené věci nebyla
dodržena 15-ti denní lhůta pro uložení zásilky. Ustanovení §17 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků se vztahuje na situace, kdy adresát písemnosti není zastižen, ačkoliv je správci daně
jeho skutečná adresa známá. Tak tomu ovšem nebylo. K uložení zásilky po dobu 15 dnů proto
nebylo třeba v projednávaném případě přistoupit.
[30] S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto zdejší soud dospěl k závěru, že platební
výměr ukládající společnosti PG Praha s.r.o. daňovou povinnost byl doručen řádně a kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v tomto případě naplněn nebyl.
V.
Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná (k tomu viz bod IV. A. odůvodnění tohoto rozsudku), a proto napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil.
[32] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[33] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu