ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.66.2012:27
sp. zn. 5 Afs 66/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. Ř., právně
zast. JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem Klatovy, Vídeňská 9, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství v Brně, Masarykova 31, Brno (pův. žalovaný: Finanční ředitelství
v Plzni, Hálkova 14, Plzeň), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 31. 7. 2012, č. j. 57 Af 18/2011 - 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutími žalovaného ze dne 16. 2. 2011, č. j. 1009/11-1300-401171, č. j. 1010/11-
1300-401171 a č. j. 1029/11-1100-400276, byla zamítnuta odvolání žalobce (dále „stěžovatel“),
podaná proti rozhodnutím Finančního úřadu v Klatovech ve věci dodatečně vyměřené daně
z přidané hodnoty za 3. a 4. čtvrtletí roku 2006 a daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období roku 2006, vč. sděleného penále.
V podané kasační stížnosti ze dne 18. 9. 2012 stěžovatel uplatňuje důvody dle ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.).
Stěžovatel má v předmětném případě za to, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku,
skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech a došlo k vadě řízení
před soudem 1. stupně, když odmítl provést listinné důkazy, které byly soudu zaslány spolu
se žalobou.
Stěžovatel uvádí, že krajský soud neprovedl důkaz listinami souvisejícími s šetřením
Policie ČR pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně a poplatku dle ust. §148
odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením věci správními orgány i krajským soudem,
že společnost REGINA a.s. (dále jen REGINA), která měla pro stěžovatele práce vykonávat,
vstoupila do likvidace, předseda představenstva Y. M. byl nekontaktní a jeho trvalý pobyt na
území ČR skončil dle cizinecké policie 9. 6. 2006. Likvidátor spol. REGINA Mgr. V. neměl
k dispozici účetní ani jinou dokumentaci této společnosti a nebylo mu známo, že by v roce 2006
nějakou podnikatelskou činnost spol. REGINA vykonávala. Z výslechu pana M., který byl
proveden v rámci daňového řízení prostřednictvím ukrajinské daňové správy, mělo vyplynout, že
spol. REGINA byla registrována na jeho jméno, nikdy nevykonávala žádnou činnost, jmenovaný
nikdy nevystavil žádné faktury, nehledal zákazníky a v září 2006 po vypršení víza odcestoval zpět
na Ukrajinu. Z uvedeného pak správní orgány i soud dovodily, že spol. REGINA nemohla pro
stěžovatele vykonávat žádné práce a stěžovatel s panem M. nemohl jednat; současně daňové
orgány odmítly i výpověď samotného stěžovatele a dále svědků Ď., P., T. a pí. K. Rovněž odmítly
důkazy stavebními deníky a montážními listy z akcí konaných ve III. a IV. čtvrtletí 2006, kde jsou
záznamy o počtu zaměstnanců spol. REGINA, stejně jako čestné prohlášení z 19. 8. 2008
podepsané panem M. Jako nevěrohodné bylo posouzeno i sdělení stěžovatele, že pan M. byl
ještě společníkem spol. K.H.STAV s.r.o. a v období od 8. 3. 2006 do 26. 4. 2010 vykonával
funkci jednatele této společnosti. Dle stěžovatele se pan M.na území zdržoval, o čemž svědčí
listiny založené ve Sbírce listin OR Městského soudu v Praze, když dne 7. 9. 2010 odvolával
jednatele spol. K.H.STAV s.r.o., stejně jako 26. 4. 2010, opatřené jeho ověřeným podpisem, ne
nepodobným podpisu na fakturách. Stěžovatel uvádí, že dne 26. 1. 2005 spol. REGINA zaplatila
FÚ pro Prahu 8 částku 130 000 Kč, jako platbu DPH a uvedené naopak svědčí o tom, že pan M.
ohledně nečinnosti spol. REGINA nehovoří pravdu.
Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením svědecké výpovědi účetní p. K., když správní
orgány i soud konstatovaly, že tato výpověď neprokazuje, že by spol. REGINA pro stěžovatele
nějaké práce vykonávala, a dále, že v rámci daňové kontroly nebyly stěžovatelem předloženy
ani originály faktur či příjmové a výdajové doklady. Stěžovatel namítá, že originály předložit
nemohl, neboť byly vydány Policii ČR, a ta je vrátila jeho právnímu zástupci až po vydání
daňového rozhodnutí, přičemž právní zástupce netušil, že je jich třeba v daňovém řízení. Byly
proto předloženy soudu I. stupně, ten však provedení těchto důkazů odmítl s tím, že to není
potřebné k posouzení důvodnosti žalob.
Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením svědeckých výpovědí svědků P., Ď. a T. Ačkoliv
tito svědci uvedli, že na zakázkách pracovali pracovníci spol. REGINA, a to v počtu 3 - 10
pracovníků podle jednotlivé akce, žalovaný tvrdí, že výpovědi neosvědčují, že by práce byly
prováděny právě spol. REGINA. Svědci byli naopak přítomni na předmětných zakázkách, kde
spol. REGINA prováděla subdodávku prací, což potvrzoval i svědek T., který prováděl stavební
dozor. Svědek Ď. podle stěžovatele potvrdil, že faktury byly předávány od spol. REGINA
stěžovateli oproti placení v hotovosti a svědci rovněž potvrzovali přítomnost pana M. na večírku
stěžovatele k ukončení roku 2006, kde pan M. vystupoval jako statutární zástupce spol.
REGINA.
Podle stěžovatele je chybný závěr žalovaného a soudu I. stupně i v tom, že stavební
deníky, montážní a servisní listy byly odmítnuty jako nic neosvědčující, ačkoliv dle stěžovatele
jednoznačně prokazují, že stěžovatel prováděl práce, které jsou předmětem fakturace, a že na
těchto akcích se REGINA podílela jako subdodavatel a měla tu své zaměstnance. Stěžovatel
připouští, že tyto záznamy neslouží jako docházková kniha pracovníků stavby ani neprokazují
jakou práci vykonávali, ale jde o záznam celé stavby sloužící potřebám investora a dodavatele.
Nelze klást stěžovateli k tíži, že do těchto listin nezaznamenával to, co zaznamenávat nebyl
povinen a co mu žádný předpis neukládal.
Stejně tak stěžovatel odmítá závěr krajského soudu, že ani prokázané fungování pana M.
ve spol. K.H. STAV CZ s.r.o. nevypovídá nic o tom, zda došlo k plnění ze strany spol. REGINA
jako subdodavatele prací. Stěžovatel setrvává na svém názoru, že ze Sbírky listin spol. K.H.
STAV CZ naopak vyplývá, že se jmenovaný na území ČR zdržoval ještě v roce 2010, což je samo
o sobě způsobilé vzbudit pochybnosti o důvěryhodnosti výpovědi p. M. a o závěru, že již
v průběhu roku 2006 měl pan. M. vycestovat.
Stěžovatel zpochybňuje význam vyjádření likvidátora Ing. V. a jím zpracované účetní
doklady, např. mimořádnou účetní závěrku a uvádí, že likvidátor nemohl k věci nic podstatného
sdělit, neboť nikoho ze statutárních orgánů spol. REGINA se mu nepodařilo zkontaktovat, nikdy
mu žádné účetní doklady předány nebyly a tudíž ani nemohl dojít k názoru, zda spol. REGINA
nějakou činnost vyvíjela či vyvíjí. Pan M. pak dle názoru stěžovatele neměl ponětí o tom, že jeho
spol. je v likvidaci, a proto na fakturách neuváděl dodatek v likvidaci.
Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že bylo na stěžovatelově uvážení
s jakými obchodními partnery vstoupí do smluvního vztahu, aby měl zajištěny potřebné důkazy
a prostředky jako např. jména pracovníků spol. REGINA, čísla dokladů apod. Stěžovatel k tomu
uvádí, že mu nelze vyčítat něco, k čemu nebyl povinen ze zákona a co není v obchodním styku
obvyklé.
Dle stěžovatele soud I. stupně postupoval nesprávně, pokud odmítl provést důkazy
originály daňových dokladů, které stěžovatel soudu předložil a žádá Nejvyšší správní soud, aby
dokazování těmito listinami provedl. Stěžovatel má za to, že žalovaný a krajský soud nevzali
v úvahu veškeré důkazy, postupovali v rozporu s ust. §2 zákona č. 337/1992 Sb., a ust. §31 odst.
4 cit. zákona; jako nedůvěryhodné označili svědecké výpovědi svědků Ď., P., T., záznamy
stavebních deníků a montážních listů a doklady z účetnictví stěžovatele. Odmítli jako důkaz
výpověď svědkyně K. a naopak jako jedinou pravdivou vyzvedli výpověď p. M. a zaštítili se
zprávou cizinecké policie. Dle stěžovatele to byla právě spol. REGINA, která neodvedla státu
DPH, kromě jiného i z akcí, na kterých se subdodavatelsky podílela, žádné sociální a zdravotní
pojištění za zaměstnance, a dle názoru stěžovatele je pro stát pohodlnější vymoci tato plnění
právě ze stěžovatele. Tento tendenční přístup porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces,
porušení zákazu diskriminace a zákazu zneužití práva. Způsob, jakým se žalovaný a krajský soud
vypořádali s důkazními prostředky je v rozporu nejen s uvedenými zásadami, ale i s nálezy
Ústavního soudu (např. III. ÚS 2096/07, IV ÚS 591/08).
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti sdělil, že z výpisu z obchodního rejstříku je zřejmé, že spol.
REGINA vstoupila dne 12. 9. 2006 do likvidace, působnost statutárního orgánu přešla
na likvidátora Ing. V., který v rámci svědecké výpovědi uvedl, že mu není známo, že by spol.
REGINA v období před i po vstupu do likvidace vykonávala nějakou činnost. Za podstatnou
považuje žalovaný rovněž skutečnost, že důkazním břemenem je v prvé řadě zatížen daňový
subjekt a bylo na něm, aby správním orgánům předložil, resp. navrhl takové důkazy, na jejichž
základě by bylo možno dospět k závěru, že k stěžovatelem tvrzenému zdanitelnému plnění od
spol. REGINA skutečně došlo. Dle žalovaného se krajský soud plně vypořádal se všemi
uplatněnými námitkami, vycházel z objektivně zjištěného skutkového stavu a své právní závěry
řádně odůvodnil. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu z důvodů
a v rozsahu vymezeném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
V dané věci bylo rozhodné posouzení právní otázky, zda stěžovatel splnil podmínky
pro odečtení výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů od základu daně podle
§24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a dále nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty dle ust. §72 odst. 1 a §73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
K těmto otázkám se vztahuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu týkající
se vymezení rozsahu důkazního břemene v daňovém řízení. Daňové řízení je postaveno
na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení,
ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní. Podle §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět
v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového
řízení vyzván. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil následující právní závěr:
„Daňový subjekt proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře,
prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím, ledaže správce daně prokáže [§31 odst. 8 písm. c) d. ř.], že ve vztahu
k těmto tvrzením je účetnictví daňového subjektu nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné. Správce daně
nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány
v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné
pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Ne každá chyba v účetnictví
proto bude způsobovat takto požadovanou intenzitu pochybností; budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo
(nedostatkem spolehlivých informací o konkrétním účetním případu) či nepřímo (celkovou nevěrohodností
účetnictví, i když toto na první pohled o konkrétním účetním případu předepsané informace poskytuje) zatemní
obraz o hospodaření daňového subjektu. Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti,
na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen takto
totiž může unést své důkazní břemeno vyplývající z §31 odst. 8 písm. c) d. ř. Unese-li správce daně své důkazní
břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních
tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo
aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví
se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal. Důkazní prostředky zde budou pravidelně pocházet
ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví
(srov. v této souvislosti z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu např. jeho rozsudek ze dne 30. 8. 2005,
č. j. 5 Afs 188/2004 - 63, publ. na www.nssoud.cz).“
Prokazování uskutečnění daňově uznatelného výdaje, jakož i nároku na odpočet daně,
je tedy primárně záležitostí dokladovou. Současně je však třeba respektovat soulad skutečného
stavu se stavem formálně právním. Účetní nebo daňové doklady formálně z hlediska náležitostí
či účtování odpovídající zákonné úpravě nejsou samy o sobě způsobilé prokázat faktické
vynaložení deklarovaného výdaje, resp. uskutečnění zdanitelného plnění ani jeho výši, je-li
relevantním způsobem zpochybněna pravdivost údajů v nich uvedených. To znamená,
že ani po formální stránce perfektní doklady nemohou být dostatečným důkazem o uskutečnění
transakce v nich deklarované, pokud vzniknou pochybnosti o tom, zda skutečnosti zachycené
na těchto dokladech odpovídají skutečnému stavu. Jak je tedy uvedeno výše, uplatnění daňově
účinného výdaje nebo nároku na odpočet daně nemá základ ve formálním dokladu, nýbrž
v existenci výdaje, resp. zdanitelného plnění. Tomu také koresponduje povinnost daňového
subjektu oprávněnost takových ,,nároků“ prokázat. Zákon o daních z příjmů ani zákon o dani
z přidané hodnoty tedy nestojí na pouhém formálním vykázání výdaje nebo zdanitelného plnění,
ale na stavu faktickém.
Vznikne-li v průběhu daňového řízení správci daně důvodná pochybnost o tom,
zda k uskutečnění výdaje či zdanitelného plnění došlo způsobem deklarovaným daňovým
subjektem, je povinností daňového subjektu prokázat správnost svého tvrzení. Je ponecháno
na vůli daňového subjektu, jaké důkazy k vyvrácení pochybností správce daně předloží. Jako
důkazy mohou sloužit v podstatě jakékoliv prostředky vyjma těch, které byly získány v rozporu
s obecně závaznými právními předpisy. Z §31 odst. 4 zákona o správě daní vyplývá, že jde
zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně
apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách,
protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými
subjekty a doklady k nim apod. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006,
sp. zn. II. ÚS 664/04, publikovaný pod č. 85/2006 Sb.ÚS, nález Ústavního soudu ze dne
6. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 48/05, publikovaný pod č. 218/2006 Sb.ÚS).
V posuzovaném případě bylo předmětem dokazování prokázání oprávněnosti
uplatněných výdajů a uplatněných odpočtů DPH. Jednalo se tedy o posouzení, zda stěžovatel
unesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že ke zdanitelnému plnění od spol. REGINA
skutečně došlo, resp. že stěžovatel obdržel od uvedené společnosti jím deklarované služby
(pomocné elektrikářské a další práce) a této společnosti zaplatil deklarované částky. Zjištěný
skutkový stav je podrobně popsán ve zprávách o daňové kontrole, v rozhodnutích žalovaného
a v rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud tedy jen pro stručnost uvádí, že stěžovatel
uplatnil daňové výdaje roku 2006 na základě přijatých faktur od spol. REGINA a.s.,
Pod Hrází 136/1, Praha 8 za elektroinstalační práce v celkové výši 606 933 Kč. Současně za III.
A IV čtvrtletí roku 2006 nárokoval odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění na základě
faktur vystavených spol. REGINA. Pochybnosti o oprávněnosti uplatnění nároku na odpočet
daně a zahrnutí uvedených částek do daňově účinných výdajů vznikly správci daně zejména tím,
že ve všech případech měly být faktury hrazeny v hotovosti, avšak v daňové evidenci stěžovatele
nebyly zjištěny žádné doklady o úhradě těchto hotovostních plateb. Společnost REGINA byla
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, které nabylo právní moci dne 6. 9. 2009,
zrušena s likvidací. Likvidátor ke dni předcházejícímu vstupu do likvidace nesestavil účetní
závěrku z důvodu nekontaktnosti statutárního orgánu spol. REGINA p. M. Ze spisu se dále
podává, že p. M. skončil trvalý pobyt na území ČR dne 9. 6. 2006, přičemž první faktura
s označením dodavatele REGINA byla vystavena 4. 7. 2006 a poslední dne 22. 12. 2006. Přestože
tato spol. byla v likvidaci, na fakturách tento dodatek uveden nebyl. Na fakturách byly jako
předmět fakturace uvedeny elektroinstalační práce a akce, na kterých měly být tyto práce
provedeny, podrobnější specifikace prací nebyla uvedena. Po provedeném důkazním řízení,
v rámci něhož byli vyslechnuti svědci navržení stěžovatelem (zaměstnanci stěžovatele p. Ď., P., p.
K., likvidátor Ing. V.), bylo využito mezinárodní výměny informací k ověření skutečností u p. M.
(výslech provedený ukrajinskými orgány) a zhodnocení všech získaných důkazních prostředků,
poté dospěly správní orgány k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého
tvrzení, že spol. REGINA prováděla pro stěžovatele subdodávky prací na elektroinstalačních
zakázkách.
V posuzovaném případě stěžovatel i přes opakované výzvy finančních orgánů
pochybnosti o uskutečnění deklarovaných výdajů nevyvrátil. Správce daně i žalovaný poukázali
na konkrétní rozpory v tvrzeních stěžovatele a i předložených dokladech a velmi podrobně
se jimi ve zprávách o daňové kontrole i v rozhodnutích o odvolání zbývali. Stěžovatel neuvedl
žádné skutečnosti, které by logickým a důvěryhodným způsobem osvědčily vynaložení
předmětných výdajů a přijetí zdanitelného plnění od spol. REGINA.
Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským soudem i žalovaným za to, že skutečnost,
že ke zdanitelnému plnění od společnosti REGINA opravdu došlo, stěžovatel neprokázal, resp.
neprokázal, že obdržel od této společnosti deklarované služby, za které měl zaplatit deklarované
částky uplatněné jaké daňový výdaj.
Dle názoru zdejšího soudu se správní orgán I. stupně, žalovaný i krajský soud se všemi
předloženými resp. navrženými důkazními prostředky vypořádali, avšak nikoli podle přání
stěžovatele. Uvedené je seznatelné jak z žaloby, tak i z kasační stížnosti stěžovatele, když
v ní stěžovatel dílem namítá, že správní orgány odmítly výpověď stěžovatele a svědků Ď., P., T. a
pí. K., dílem však stěžovatel nesouhlasí s hodnocením těchto svědeckých výpovědí. Jak vyplývá
ze spisu, prověřoval správce daně v průběhu daňové kontroly, zda předmětné faktury byly
skutečně vystaveny spol. REGINA, zda byly předmětné práce uvedenou spol. dodány a v jakém
rozsahu, komu a zda byly na fakturách deklarované částky stěžovatelem vyplaceny. Za tímto
účelem provedl správce daně stěžovatelem navržené výslechy svědků p. Ď. a p. P. Ve svých
svědeckých výpovědích jmenovaní žádným způsobem konkrétně nespecifikovali osoby, které se
měly jako pracovníci společnosti REGINA a.s. podílet na realizaci zakázek pro stěžovatele. P. P.
a p. Ď . do protokolů dne 13. listopadu 2008 sice uvedli, že na zakázkách pracovalo od 2 do 8
resp. od 3 do 10 pracovníků společnosti REGINA a.s., mělo se jednat o Slováky, Ukrajince,
Romy – jména ani bydliště neznají, ve svých výpovědích však žádným způsobem konkrétně
nespecifikovali osoby, které se měly jako pracovníci spol. REGINA na realizaci zakázek podílet.
Správní orgány se tedy se stěžovatelem navrženými výpověďmi jmenovaných vypořádaly, avšak
tyto výpovědi neosvědčily jako důkaz jednoznačně prokazující, že plnění uvedená na fakturách,
jimiž stěžovatel deklaroval uplatněný nárok na odpočet daně, uskutečnila společnost REGINA v
rozsahu na fakturách uvedeném, a to prostřednictvím svých zaměstnanců. Nelze tudíž přisvědčit
námitce stěžovatele, že uvedené důkazní prostředky byly při dokazování pominuty. Byly pouze
správními orgány hodnoceny jinak, než si stěžovatel představoval, přičemž tyto svědecké
výpovědi neprokázaly ani přijetí deklarovaného plnění od spol. REGINA ani úhradu za toto
plnění.
Uvedené platí i pro svědecké výpovědi p. K. a p. T. Jak vyplývá ze spisu, byla vyslechnuta
dne 27. 2. 2009 p. K., která vedla stěžovateli daňovou evidenci. Z její výpovědi vyplývá, že
faktury s označením dodavatele REGINA a.s. byly hrazeny v hotovosti, byly k nim vystaveny
příjmové doklady společností REGINA a.s., dle jejího sdělení je měl vždy přivézt majitel
společnosti REGINA a.s. Paní K. dále sdělila, že zná pana Y. M., viděla ho párkrát v kanceláři,
kde se s ním setkala při předávání dokladů, setkala se s ním i během pololetí roku 2006. Současně
však sdělila, že nikdy neviděla žádný doklad prokazující to, že osoba, která jí byla představena
jako majitel společnosti REGINA a která za tuto společnost jednala s daňovým subjektem, byl
skutečně p. Y. M. Pokud jde o výpověď svědka T., nebylo mu známo kým, komu a jakým
způsobem předávali pracovníci firmy REGINA ukončené výsledky své pracovní činnosti.
Přestože svědek p. T. v rámci svědecké výpovědi uvedl, že na akcích Kolinec a Malonice
pracovali Rusové nebo Ukrajinci v počtu 3-5 osob, zástupce mu byl představen jako M. a
subdodavatelská firma mu byla představena jako firma REGINA, nikterak nespecifikoval osoby,
které se měly jako pracovníci společnosti REGINA podílet na realizaci zakázek pro stěžovatele.
Tvrzení svědka T. ve věci rozsahu prací provedených pracovníky REGINA nebylo možno ověřit
ve stavebních denících vedených stěžovatelem, když z jednotlivých denních záznamů stavby
nebylo patrné, jaký podíl prací prováděli zaměstnanci stěžovatele a jaký podíl prací měla provádět
společnost REGINA, u pracovníků této společnosti nebyly uvedeny žádné identifikační údaje. I
v tomto případě lze považovat námitku stěžovatele stran neprovedení svědeckých výpovědí za
nedůvodnou. Naopak lze přisvědčit krajskému soudu v tom, že z provedených výpovědí nelze
spolehlivě vyvodit závěr o tom, že by stěžovatel deklarovaná plnění od spol. REGINA přijal, a
skutečnost, že stěžovatel s hodnocením těchto důkazních prostředků, jak jej učinily správní
orgány a krajský soud, nesouhlasí, sama o sobě neznamená, že byly v řízení pominuty. Nejvyšší
správní soud, k námitkám stěžovatele o nesprávném a neúplném hodnocení provedených
svědeckých výpovědí, uzavírá, že se jedná o námitky nedůvodné, a nadto zcela obecné, když
stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně bylo hodnocení výše uvedených důkazních prostředků
nesprávné.
Pokud se jedná o námitku, že p. M. se o vstupu spol. REGINA do likvidace nedozvěděl,
a proto nemohl na fakturách uvádět dodatek o tom, že společnost je v likvidaci, je třeba ji taktéž
jako nedůvodnou odmítnout. Skutečnost, že se p. M. nedozvěděl o vstupu spol. REGINA do
likvidace nic nevypovídá o tom, zda ke stěžovatelem deklarovaným plněním ze strany REGINA
fakticky došlo či nikoliv. Jak správně uvedl krajský soud, povinností stěžovatele nebylo
v daňovém řízení prokázat, že plnění bylo ,,možné“ či k němu ,,mohlo dojít“, nýbrž že k němu
skutečně došlo.
Obdobný závěr je možno učinit i k další námitce stěžovatele. Skutečnost, že společnost
REGINA byla zapsána v obchodním rejstříku, měla v obchodním rejstříku jako předmět
podnikání zapsány činnosti, které ji opravňovaly stěžovatelem deklarovaná plnění poskytnout
a byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, což měl potvrzovat doklad o platbě DPH
jinému správci daně, který měl mít k dispozici stěžovatel na počátku spolupráce se spol.
REGINA, nevypovídá nic o tom, zda k deklarovaným plněním ze strany společnosti REGINA
došlo. Ačkoli společnost REGINA byla formálně oprávněna poskytovat plnění určitého druhu
a byla formálně plátcem daně z přidané hodnoty, nikterak tyto skutečnosti neprokazují,
že deklarovaná plnění stěžovateli skutečně také poskytla.
Stejně tak je nutno odmítnout další námitku stěžovatele stran nesprávného hodnocení
montážních listů a stavebního deníku. Hodnocení těchto důkazních prostředků, jak jej provedly
správní orgány i krajský soud, naopak vyplynulo z racionálního myšlenkového procesu
a odpovídá požadavkům formální logiky, v jehož rámci byl posouzen každý z provedených
důkazů jednotlivě a zároveň v jejich vzájemné souvislosti. V daném případě předložil stěžovatel
montážní a servisní listy s označením dodavatele Elektro KT, Klatovy, DIČ: CZ6707221785,
tj. stěžovatele s označením zákazníka, který však není jednoznačně specifikován. Jedná se o 5
montážních listů, které se pravděpodobně vztahují ke 4 akcím stěžovatele (lyžařský areál Špičák,
Investtel, Floko, Bred konzultik, a 1 výkazový list s uvedením Plzeň-Borská pole), z nichž není
zřejmé, o jakou akci se jedná. U dvou akcí byl uveden předmět objednávky (Špičák, Investtel),
v jednom případě byla uvedena elektroinstalace rozšíření výroby (Floko) a u zákazníka Bred
Consulting není předmět objednávky uveden. Z doložených dokladů nebyla patrná specifikace
prací, tj. práce odborné elektroinstalační a práce ostatní „neodborné", a kdo a jaké práce
prováděl. Z dokladů nebylo lze jednoznačně určit počet hodin, tj. kdo kolik hodin odpracoval.
Montážní a servisní listy neobsahují žádné podpisy, nejsou podepsány na straně předal, ani
na straně převzal. Stejně tak z nich není patrné, jaké faktury byly na jejich základě vystaveny nebo
jaká plnění byla na jejich základě přijata, v jakém množství, za jaké období. V případě akce
„bytové jednotky Kolinec" předložil stěžovatel stavební deník, kde u každého denního záznamu
je uvedeno - pracovníci a počet a v některých případech ,,fi regina“ a počet. U pracovníků
a označení ,,fi regina“ nejsou uvedeny žádné identifikační údaje. Z jednotlivých denních záznamů
stavby nebylo patrné, jaký podíl prací prováděli zaměstnanci daňového subjektu a jaký podíl prací
měla provádět společnost REGINA. Na základě výše uvedených skutečností je nutno přisvědčit
hodnocení žalovaného i krajského soudu, tedy že těmito předloženými listinnými důkazními
prostředky nebylo prokázáno, že by společnost REGINA uskutečnila plnění uvedená
na fakturách, jimiž stěžovatel deklaroval uplatněný nárok na odpočet daně a daňové výdaje.
Přestože v některých předložených listinných důkazních prostředcích bylo uvedeno „RG, Reg“
nebo „fi regina“, z dokladů nebyla patrná konkrétní specifikace prací ani, kdo a jaké práce
prováděl, jaké faktury byly na jejich základě vystaveny nebo jaká plnění byla na jejich základě
přijata, v jakém množství, za jaké období. Správní orgány tedy oprávněně dospěly k názoru,
že tyto listinné důkazní prostředky nepotvrzují skutečnost, že by společnost REGINA
vykonávala v r. 2006 pro stěžovatele plnění deklarovaná na předložených fakturách.
Pokud stěžovatel dále tvrdí, že žalovaný i krajský soud odkázali pouze na výslech pana M.,
který použili jako ,,zaklínadlo“, je třeba i tuto námitku odmítnout. Za situace, kdy údajný smluvní
partner, resp. osoba oprávněná za něj jednat, při svědecké výpovědi vypoví, že „během svého pobytu
na území ČR v roce 2006 pracoval v různých soukromých společnostech ve středu Prahy. Společnost REGINA
a.s. byla registrována na jeho jméno, ale nikdy nevykonávala žádnou činnost. Pan Y. M. osobně nevydal žádné
faktury a nehledal zákazníky. V září roku 2006 jeho povolení k pobytu v ČR vypršelo“, nelze dospět
k závěru, že stěžovatel prokázal, že došlo ze strany společnosti REGINA k poskytnutí
deklarovaných plnění. Stěžovatel nenabídl žádný relevantní důkaz, který by byl schopen
jednoznačně prokázat poskytnutí deklarovaných plnění ze strany této společnosti vůči stěžovateli.
Nebyl navržen výslech žádného ze zaměstnanců společnosti REGINA či kterékoli další osoby,
které se dle stěžovatele měly podílet na předmětných plněních, a pro nedostatečnou identifikaci
osoby p. M. (stěžovatelem a svědky uváděný „Ukrajinec jménem M.“), nemohl být vyslechnut ani
jmenovaný p. M. V rámci důkazního řízení nebyl navržen výslech kohokoli jiného ze společnosti
REGINA, kdo by byl schopen potvrdit poskytnutí deklarovaných plnění ze strany této
společnosti, a to z toho důvodu, že nebyla zjištěna žádná skutečnost svědčící pro to, že by
společnost REGINA vůbec v rozhodném období vykonávala nějakou činnost, disponovala
personálními a materiálními prostředky potřebnými k poskytnutí deklarovaných plnění, nebyl
předložen žádný doklad o tom, že stěžovatel za tato deklarovaná plnění zaplatil tvrzené částky.
Věrohodnost výpovědi pana M. není vyvrácena ani existencí čestného prohlášení ze dne
19. 8. 2008, které stěžovatel v průběhu daňové kontroly předložil, a jež mělo naopak potvrzovat
stěžovatelovo tvrzení o faktické spolupráci se spol. REGINA. Jednak v případě, kdy byl
proveden výslech osoby, která měla čestné prohlášení učinit, je nutné vycházet z obsahu svědecké
výpovědi této osoby provedené ukrajinskými orgány, neboť takový důkazní prostředek je
prostředkem podávajícím přímou reakci. Jednak je nutno vzít v úvahu jako nikoli nepodstatnou
skutečnost, že stěžovatel, dle svého tvrzení, nebyl přítomen vyhotovení písemného čestné
prohlášení a jak sám uvedl, „na jeho žádost mu jej přivezl Ukrajinec jménem M.“. Podpis na čestném
prohlášení nebyl úředně ověřen, tudíž lze mít oprávněné pochybnosti i o tom, zda se jednalo
o čestné prohlášení podepsané právě panem M. Jak již bylo zmíněno, výslech „Ukrajince jménem
M.“, který se dle tvrzení stěžovatele měl pohybovat na předmětných stavbách, a do věci by mohl
snad vnést světlo, proveden nebyl, když stěžovatel ani neuvedl příjmení této osoby. Jak správně
uvedl krajský soud, pokud se stěžovatel opíral při znevěrohodnění výpovědi p. M. o výpovědi
svědků Ď. a P., kteří měli pana M. osobně v roce 2006 vidět, je potřebné upozornit na obsah
jejich výpovědí. Svědek Ď. uvedl, že „mu jméno M. něco říká, bude to asi jejich šéf, říkali mu M .“.
Obdobně vypověděl také pan P., který krom jiného uvedl, že „byl ve dvou až třech případech přítomen
předávání faktur vystavených společností REGINA a.s., pan M. dával daňovému subjektu faktury, daňový
subjekt mu dával peníze“. Vzhledem k tomu, že stěžovatel sám uváděl, že na stavbách se pohyboval
„Ukrajinec jménem M.“, který měl zastupovat pana M. v době jeho nepřítomnosti, lze důvodně
pochybovat o tom, že svědci vůbec kdy pana M. viděli a spíše jej volně nezaměnili za osobu jim
známou z předmětných staveb, tj. „Ukrajince jménem M.“. Ovšem za osobu odlišnou od osoby
pana M. Za této situace, taktéž s přihlédnutím k obecnosti a nejednoznačnosti výpovědi svědků,
nelze dospět k závěru, že by nadevší pochybnost potvrdili přítomnost pana M. v České republice
v rozhodném období.
Co se týče stěžovatelem namítané skutečnosti, že pan M. figuroval např. ve společnosti
K.H.STAV CZ s.r.o., a proto se mohl na území ČR v rozhodném období zdržovat, je třeba
konstatovat, že ani tento fakt nedisponuje vypovídací schopností, zda k tvrzenému plnění ze
strany společnosti REGINA došlo či nikoli. Zápis těchto skutečností není způsobilý potvrdit
faktické uskutečnění prací pro stěžovatele společností REGINA ani vyvrátit věrohodnost
svědecké výpovědi pana M. Nadto je stěžovatelem zmiňován zápis ve Sbírce listin z března 2006
a následně pak až z roku 2010. Tyto údaje tedy nijak nepotvrzují, že by pan M. měl být přítomen
v České republice v době deklarovaných plnění ani to, že tato společnost práce v rozhodném
období, tj. v II. pololetí roku 2006 skutečně provedla a že této společnosti stěžovatel hradil
fakturované částky.
Stěžovatel dále navrhl, aby byl proveden důkaz originály předmětných faktur podle
§77 s. ř. s. při jednání před krajským soudem. Podle ustálené judikatury žalobce může v rámci
řízení před krajským soudem navrhovat dosud neprovedené důkazy, mají-li prokázat relevantní
skutečnosti ke dni rozhodování správního orgánu. V daňových věcech, kde žalobce nesl
v daňovém řízení důkazní břemeno, se musí jednat o takové důkazy, které žalobce buď navrhoval
již v daňovém řízení a které přesto nebyly provedeny, nebo které v průběhu daňového řízení
z objektivních důvodů navrhovat nemohl. Otázka, které z navržených důkazů soud provede
a které nikoli, záleží na jeho úvaze (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový
postup odůvodnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, příst. na www.nssoud.cz; to krajský soud v daném případě učinil.
Krajský soud návrhu stěžovatele nevyhověl a důkazy originály dokladů neprovedl, neboť
provedení těchto důkazů nebylo potřebné k posouzení důvodnosti žaloby. S uvedeným se zdejší
soud ztotožňuje a dodává, že za situace, kdy předmětem dokazování bylo zjištění, zda práce byly
fakticky provedeny, nikoliv stěžovatelem deklarovaný formální stav, by důkaz originály faktur,
nemohl zjištěný skutkový stav jakkoli zvrátit, resp. originály faktur nemohou věrohodně prokázat
uskutečnění prací v rozsahu a částkách, které jsou na nich uvedeny.
Podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání
kasační stížnosti jednání. Nejvyšší správní soud neshledal relevantní důvody pro uplatnění cit.
ustanovení, proto neakceptoval návrh stěžovatele k provedení dokazování před kasačním
soudem.
Lze tedy uzavřít, že krajský soud správně konstatoval, že se stěžovateli v průběhu
daňového řízení nepodařilo prokázat, že k plnění od společnosti REGINA opravdu došlo, resp.
že stěžovatel obdržel od společnosti REGINA deklarované služby a že této společnosti zaplatil
deklarované částky.
K námitkám stěžovatele, ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívající
v nesprávném dokazování, lze uvést, že stěžovateli byl dán dostatečný prostor k vysvětlení
vzniklých pochybností o uplatněných výdajích a odpočtech DPH jiným způsobem než
předloženými doklady, a to jak během daňové kontroly, tak v průběhu odvolacího řízení. V této
souvislosti lze poukázat např. na rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007-73,
www.nssoud.cz, v němž se Nejvyšší správní soud vyjádřil k prokázání výdajů, které lze vztáhnout
i na prokázání uskutečnění zdanitelného plnění, přičemž zaujal následující stanovisko: „Pokud
daňový subjekt jednoznačně prokáže, že deklarovaný výdaj skutečně nastal, byť za jiných okolností, nežli
je uvedeno na daňovém dokladu, je možné jej v souladu se zásadou materiální pravdy uznat za výdaj vynaložený
v souladu s §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Je však nutno si uvědomit, že se jedná o situaci krajní, kdy
standardní zákonem předpokládaný způsob uplatnění výdaje nebyl daňovým subjektem dodržen. Pokud chce
eliminovat důsledky svého pochybení, musí vynaložení výdaje prokázat jednoznačným, transparentním způsobem,
tedy uvést a dokázat veškeré skutečné okolnosti týkající se předmětného výdaje, které budou v souladu s ostatními
zjištěnými údaji a budou vytvářet přehledný a důvěryhodný obraz o celé transakci. Součástí takového objasnění
skutečného stavu věci je i logické vysvětlení, z jakých důvodů došlo k mylnému uvedení některé z podstatných
náležitostí účetního dokladu.“
Jak je shora uvedeno, účelem dokazování bylo prokázání tvrzení stěžovatele, že spol.
REGINA pro něj skutečně odvedla práce uvedené na fakturách. V této souvislosti je však třeba
poukázat na to, že finanční orgány zpochybňovaly a po stěžovateli požadovaly prokázat zejména
faktický stav, tj. že práce provedla spol. REGINA v rozsahu a za částky, které stěžovatel
deklaroval na sporných fakturách, jakož i to, že tyto částky byly skutečně stěžovatelem v plném
rozsahu zaplaceny, že byly zaplaceny společnosti uvedené na fakturách a že právě tento subjekt
stěžovateli předmětné dodavatelské služby v deklarovaném rozsahu poskytl. Stěžovatel
v daňovém řízení navrhl jako svědky výše jmenované osoby, které se na pracích měly podílet.
Svědectví těchto osob, jakož i další důkazní prostředky (stavební deníky, montážní listy apod.),
které podle stěžovatele měly vypovídat o tom, že práce vykonávala právě spol. REGINA, a právě
v takovém rozsahu a za právě takovou částku, podle názoru Nejvyššího správního soudu
skutečně nemohou, při absenci jiných přesvědčivých důkazů, prokázat vynaložení daňově
uznatelných výdajů, resp. přijetí zdanitelného plnění v rozsahu uvedeném na předmětných
dokladech. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s názorem krajského soudu a žalovaného
v otázce zmiňovaných důkazních návrhů.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel v posuzované věci neunesl důkazní břemeno
podle §31 odst. 9 zákona o správě daní. Stěžovateli se nepodařilo vyvrátit pochybnosti správce
daně ohledně toho, zda deklarované výdaje či přijetí zdanitelného plnění byly skutečně
vynaloženy na plnění (práce) dodané společností REGINA. Stěžovatel v daňovém řízení
neodstranil ani pochybnosti o tom, kým byly předmětné faktury vystaveny, komu a v jakém
rozsahu byly deklarované výdaje vyplaceny a zda k jejich vyplacení v hotovosti došlo způsobem,
jak tvrdil stěžovatel. Přestože nelze vyloučit možnost, že elektroinstalační práce byly fakticky
provedeny, vzhledem k přetrvávajícím nejasnostem ohledně toho, kdo je provedl, jejich rozsahu
a vzájemných souvislostí, nemohly správní orgány, krajský soud a ani Nejvyšší správní soud
akceptovat zmíněné částky jako výdaje daňově uznatelné ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů a dále nárok na odpočet daně z přidané hodnoty dle ust. §72 odst. 1 a §73 odst. 1
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že mu nemůže být přičítáno k tíži jednání spol.
REGINA v rozporu se zákonem, jako např. neodvedení DPH apod. V této souvislosti je třeba
dát stěžovateli za pravdu v tom, že mu nemůže být přičítáno k tíži jednání třetích osob. Je ovšem
třeba rozlišovat mezi otázkou, zda došlo k provedení prací, a prokázáním skutečného vynaložení
výdajů na tyto práce či uplatněním odpočtů daně, a to v deklarovaném rozsahu. Stěžovateli bylo
vytýkáno, že neprokázal věrohodnými důkazy provedení prací společností REGINA pro
stěžovatele ani to, že uvedené práce stěžovatel hradil. Tohoto důkazního břemene nemůže
stěžovatele zprostit ani nezákonné jednání třetí osoby, která měla být dodavatelem prací. Je totiž
věcí daňového subjektu, aby si své obchodní aktivity uspořádal takovým způsobem, aby pro
potřeby daňového řízení disponoval nejen správnými, úplnými, průkaznými a srozumitelnými
doklady, ale i jinými důkazními prostředky, kterými podle potřeby bude moci prokázat pravdivost
svých tvrzení. Záleží tedy na vlastní aktivitě daňového subjektu, zda bude v rámci svých
obchodních vztahů vyžadovat od dodavatelů řádné účetní doklady a zajistí si pro případ potřeby
i jiné důkazní prostředky, které mu umožní v daňovém řízení unést důkazní břemeno podle §31
odst. 9 o správě daní.
Není správné konstatování stěžovatele, že správní orgány i krajský soud rozhodovaly
v příkrém rozporu s nálezy Ústavního soudu (např. III ÚS 2096/07 či IV ÚS 591/08), dle
kterých nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu. Správní orgány nešly ve svých požadavcích
v daném případě nad rámec požadavků, které na důkazní řízení kladou právní předpisy. Naopak,
postup finančních orgánů při hodnocení důkazů byl v souladu se zásadou volného hodnocení
důkazů (srov. §2 odst. 3 o správě daní). Dle zásady volného hodnocení důkazů není správce daně
vázán žádnými formálními pravidly, jež by stanovila, jaká je důkazní síla jednotlivých důkazních
prostředků, neznamená to však, že by závěry správce daně o skutkové stránce věci mohly být
výsledkem libovůle. Naopak, takové závěry musí vyplynout z racionálního myšlenkového procesu
odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý
z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich
vzájemné souvislosti. Tato úvaha musí být v konečném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem
vyjádřena a také plně podléhá kognici správních soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 5 Afs 5/2008 - 75, přístupný na www.nssoud.cz).
Jak je již výše konstatováno, správce daně se v rámci sporných faktur vypořádal se zjištěnými
skutečnostmi, když vyvracel tvrzení stěžovatele stran okolností provedení prací společností
REGINA vč. úhrady za poskytnuté plnění od stěžovatele a naopak to byl stěžovatel, který
neprokázal přijetí zdanitelného plnění, resp. výdaje daňově účinné. Tyto závěry mají oporu
ve spisovém materiálu. Nenabídnul-li však stěžovatel v důkazním řízení relevantní důkazní
prostředky, nemůže jeho tvrzení o oprávněnosti uplatněných výdajů a odpočtů daně z přidané
hodnoty obstát. Jak správně uvedl krajský soud, v daném případě nedošlo k doměření daně
důvodu, že společnost, která v době deklarovaných plnění fakticky vyvíjela činnost, se stala
nekontaktní, nýbrž z důvodu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že pro něj společnost
v předmětném období vykonala konkrétní práce, když jakákoliv činnost byla ze strany tehdejšího
předsedy představenstva přímo popřena. V tomto směru jsou odkazy stěžovatele na výše cit.
nálezy Ústavního soudu nepřípadné, neboť dopadají na situaci, kdy jednatel společnosti zemřel,
v důsledku čehož již nebyl jeho výslech v daňovém řízení možný, nikoli na situaci, kdy předseda
představenstva společnosti vypověděl, že dotčená společnost v rozhodném období nevyvíjela
žádnou činnost.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i krajského soudu
je zřejmé, jaké důkazní prostředky byly v řízení použity a jak byly zhodnoceny. Krajský soud
se vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele. Rovněž tak je z rozhodnutí správních
orgánů založených v soudním spisu, jakož i z rozsudku, zřejmé, že stěžovateli bylo v rámci
správního řízení umožněno účinně hájit svá práva a předkládat důkazy navrhované k prokázání
jeho tvrzení. Stejně tak jsou zřejmé důkazy, které byly provedeny za účelem prokázání
skutkového stavu, jejich hodnocení a právní závěry na jejich základě přijaté.
Protože Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů kasační stížnosti dle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nad
rámec jeho běžné správní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. září 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu