ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.78.2012:56
sp. zn. 5 Afs 78/2012 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: Město Kralupy nad Vltavou, se sídlem Kralupy nad Vltavou, U Cukrovaru 1087,
zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem Liberec, U Soudu 363,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012,
č. j. 5 Ca 22/2009 - 53,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, č. j. 5 Ca 22/2009 - 53,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 12. 2008, č. j. 7006/08-1200-
200470, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21 520 Kč
do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Vladimíra Škréty.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 12. 2008, č. j. 7006/08-1200-200470, bylo dle §50
odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o správě daní a poplatků“), zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti
platebnímu výměru na úrok z prodlení na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 2006 ze dne 5. 5. 2008, č. j. 23567/08/044971/0931. Tímto platebním výměrem Finanční
úřad v Kralupech nad Vltavou (dále jen „správce daně“) vyměřil stěžovateli úrok z prodlení
na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 238 438 Kč. Proti
rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
žalobu, kterou městský soud zamítl jako nedůvodnou.
[2] Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel z následujícího stavu věci.
Řádným daňovým přiznáním k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006
stěžovatel přiznal správci daně základ daně ve výši 20 935 000 Kč a daň ve výši 5 024 400 Kč.
Následně, dne 2. 4. 2008, podal stěžovatel dodatečné daňové přiznání, kterým tvrzenou daňovou
povinnost zvýšil o částku 1 861 200 Kč. V návaznosti na tuto skutečnost správce daně platebním
výměrem na úrok z prodlení dle §63 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků sdělil stěžovateli
předpis úroku z prodlení na dani z příjmů právnických osob v celkové výši 238 438 Kč. Proti
tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal; žalovaný jeho odvolání nevyhověl. Proti rozhodnutí
žalovaného podal stěžovatel žalobu k městskému soudu, který ji nyní napadeným rozsudkem
zamítl.
[3] Z hlediska právního hodnocení věci městský soud s odkazem na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 6. 3. 2008, č. j. 7 Afs 5/2008 - 58, publ. pod č. 1595/2008 Sb. NSS (rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz) konstatoval, že postup správce daně
při předepsání úroku z prodlení stěžovateli byl v souladu se zákonem. I když je totiž daň z příjmů
právnických osob, pokud je jejím poplatníkem přímo obec, dle §4 odst. 1 písm. h) zákona
č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům
a některým státním fondům, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtovém určení
daní“) daňovým příjmem rozpočtu obce a tato daň tedy není fyzicky placena, penále vypočtené
z dodatečně přiznané a doměřené daně je obec povinna zaplatit na účet správce daně (§4 odst. 8
zákona o rozpočtovém určení daní). V dané věci je pak nerozhodné, že podle zákona
o rozpočtovém určení daní je daň z příjmů právnických osob součástí daňového příjmu obce.
Vznik penále totiž dle městského soudu zákon o správě daní a poplatků odvozuje jen od povahy
tohoto plnění jako daně, bez ohledu na jakékoliv její další rozpočtové určení. S ohledem na tuto
skutečnost proto soud dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když zamítl odvolání stěžovatele
proti platebnímu výměru na úrok z prodlení a žalobu stěžovatele podle ustanovení §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) zamítl.
II.
Stručné shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[4] Proti shora označenému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“)
u zdejšího soudu včasnou kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.
[5] Rozsudek stěžovatel napadl v celém jeho rozsahu, a to z důvodů tvrzeného nesprávného
posouzení právních otázek městským soudem, vadám řízení před správním orgánem spočívajícím
v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud rozhodnutí žalovaného zrušit,
a také z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti vznesl řadu námitek týkajících se jak nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku, tak mj. nesprávného právního posouzení věci městským soudem.
S ohledem na skutečnost, že by rekapitulace všech stěžovatelem namítaných skutečností
nepřinesla žádnou přidanou hodnotu a nevedla by k plnění funkce zdejšího soudu, jakožto
orgánu zajišťujícího jednotu a zákonnost rozhodování správních soudů (§12 odst. 1 s. ř. s.),
omezí se soud v dalším pouze na rekapitulaci těch námitek, s nimiž se v další části tohoto
rozsudku bude věcně zabývat.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že úrok z prodlení mu neměl být předepsán, protože
se vůbec nedostal do prodlení s platbou daně z příjmů právnických osob. Daň neplatil, neboť
je dle §4 odst. 1 písm. h) zákona o rozpočtovém určení daní jejím vlastním příjemcem.
Dle ustanovení §63 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků se přitom úrok z prodlení počítá
za každý den prodlení od původního dne splatnosti do dne platby včetně. Aby tedy mohlo dojít
k výpočtu úroku z prodlení, tak se daňový dlužník musí dostat do prodlení, tzn. musí nastat
skutečnost, že daňový dlužník nezaplatí splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti.
Pokud je však dle stěžovatele osoba příjemce i poplatníka daně stejná, nelze dle jeho názoru
stanovit den platby, tak jak jej definuje zákon o správě daní a poplatků a v důsledku toho pak
ani nelze trvat na zaplacení úroku z prodlení.
[8] Stěžovatel dále považoval za nezákonný rovněž postup městského soudu při doručování
napadeného rozsudku. Uvedl, že dle §42 s. ř. s. má soud povinnost doručovat písemnosti
do datové schránky. Protože právní zástupkyně stěžovatele v řízení o žalobě proti správnímu
rozhodnutí žalovaného je daňovou poradkyní a má od 1. 7. 2012 povinně zřízenou datovou
schránku a protože bylo možné jí do datové schránky rozsudek doručit, byl městský soud
povinen takto postupovat. Napadený rozsudek však byl doručen vhozením do poštovní
schránky, aniž by z obálky plynulo datum vhození. Takový postup při doručování považuje
stěžovatel za nezákonný.
[9] S ohledem na tyto skutečnosti proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[10] Žalovaný ve svém vyjádření odmítl tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí a k otázce, zda stěžovatel byl v prodlení s platbou předmětné daně,
pouze odkázal na výše uvedené rozhodnutí zdejšího soudu (č. j. 7 Afs 5/2008 - 58) a na něj
navazující nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1434/08 (N 11/52 SbNU
113, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetové adrese nalus.usoud.cz). Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudkem podle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost stěžovatele jako
nedůvodnou zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu
rozhodnutí krajského soudu (v souzené věci označeného jako „městský soud“), které vzešlo
z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.), jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti
(§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto
neshledal žádné důvody pro nepřípustnost kasační stížnosti.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti
uplatnil, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
IV. A.
K vadám v doručení napadeného rozhodnutí
[13] Nejdříve se kasační soud musel vypořádat s námitkou nezákonnosti postupu městského
soudu při doručování napadeného rozsudku. Shledal-li by totiž soud tuto námitku důvodnou, byl
by dán důvod k odmítnutí kasační stížnosti dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro její předčasnost.
[14] Pro doručování písemností v soudním řízení před správními soudy obecně platí, že soud
doručuje písemnosti primárně do datové schránky; není-li možné doručit písemnost tímto
způsobem, doručuje ji soudním doručovatelem, prostřednictvím držitele poštovní licence,
popřípadě zvláštní poštovní licence nebo prostřednictvím veřejné datové sítě (§42 odst. 1 s. ř. s.).
[15] Při doručování písemností určených do vlastních rukou se postupuje podle §42 odst. 5
s. ř. s. ve spojení s §49 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nezastihne-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží
a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-
li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje
se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné
adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky.
[16] K otázce interpretace a aplikace norem upravujících doručování úředních písemností
se zdejší soud vyjadřoval mj. v rozsudku ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Afs 86/2007 - 35. Zdůraznil,
že orgány aplikující právo, mezi nimiž zaujímají dominantní pozici nezávislé soudy, musí při své
činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou
racionality. Jestliže tedy na straně jedné je nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno,
neboť v opačném případě účastníci řízení mohou být výrazně dotčeni na svých právech,
na straně druhé nelze přijmout formalistický a účelový přístup těchto účastníků, jakož
ani formalistickou interpretaci těchto předpisů provedenou soudem.
[17] Z doručenky založené na listě číslo 61 soudního spisu je zřejmé, že napadený rozsudek
byl stěžovateli doručován prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Zástupkyně
stěžovatele nebyla v době doručování zastižena, proto byla písemnost uložena a připravena
k vyzvednutí dne 18. 10. 2012.
[18] V daném případě městský soud dle tvrzení stěžovatele postupoval v rozporu s §42
odst. 1 s. ř. s., neboť napadený rozsudek nedoručoval do datové schránky jeho zástupkyně,
ačkoliv jí tato dle jeho tvrzení disponovala. V tomto ohledu však považuje zdejší soud
za podstatné, že písemnost byla po uplynutí lhůty vhozena zástupkyni stěžovatele do poštovní
schránky, a rovněž to, že stěžovatel podal v reakci na dané rozhodnutí včas kasační stížnost.
Materiální funkce doručení, tzn. seznámení se s obsahem písemnosti, tak byla z okolností případu
prokazatelně naplněna. Soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu sice
v případě, že je tvrzení stěžovatele pravdivé, bylo doručováno formálně v rozporu se zněním
právních předpisů, stěžovatel však byl s obsahem rozhodnutí seznámen, jiný způsob doručení
by tak již neměl vliv na průběh řízení a na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Za dané situace
proto nepřistoupil k ověření pravdivosti stěžovatelem uváděného tvrzení o existenci datové
schránky jeho právní zástupkyně, neboť by tento postup nemohl mít žádný vliv na posouzení
jeho námitky.
[19] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že zásilka obsahující napadený rozsudek byla
uložena a připravena k vyzvednutí na poště 406 01 Liberec dne 18. 10. 2012 a od tohoto dne
počala plynout desetidenní lhůta podle §49 odst. 4 o. s. ř. Posledním dnem této lhůty,
resp. nejblíže následujícím pracovním dnem, tj. v pondělí 29. 10. 2012, se napadený rozsudek
městského soudu považuje za doručený, i kdyby se stěžovatel o uložení písemnosti nedozvěděl.
Kasační stížnost byla podána dne 12. 11. 2012, tj. není ani předčasná, ani opožděná; důvod
pro odmítnutí kasační stížnosti podle §46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 s. ř. s. není naplněn.
[20] Není podstatná ani skutečnost, že dle tvrzení stěžovatele nebylo na zásilce vyznačeno
datum jejího vhození do poštovní schránky. S ohledem na úpravu v §49 odst. 4 o. s. ř. totiž
okamžik vhození písemnosti do schránky není rozhodný pro určení data doručení písemnosti.
Rozhodující je uplynutí lhůty deseti dnů ode dne, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí.
[21] Z vyjádření stěžovatele ani z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud neshledal,
že by stěžovatel byl postupem městského soudu v daném případě jakkoliv zkrácen na svých
právech, a proto považuje napadený rozsudek městského soudu za účinně doručený. Námitka
stěžovatele je proto nedůvodná.
IV. B.
K nezákonnosti napadeného rozhodnutí
[22] Stěžovatel v řízení před městským soudem uplatnil řadu námitek týkajících se tvrzeného
zásahu do svých procesních a hmotných práv. Námitky vznesl v poměrně značném rozsahu,
když nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřoval jak v neexistenci daňového základu, tak mj.
v porušení zákona o archivnictví, ve vadách doručování či v neuvedení odkazu na zákon
o rozpočtovém určení daní ve výroku napadeného platebního výměru.
[23] Předně v této souvislosti kasační soud považuje za vhodné uvést, že rozhodně není
povinností soudů v situacích, jako byla ta v předchozím řízení, kdy žalobce uplatňuje desítky
námitek, provádět detailní rozbor každého jednotlivého žalobního bodu. Zejména pokud
žalobce brojí pouze proti formálním vadám řízení a nijak nekonkretizuje dotčení na svých
právech. I v těchto případech však musí odůvodnění soudního rozhodnutí poskytovat
dostatečnou záruku, že nebylo vydáno v důsledku libovůle. Z odůvodnění soudního rozhodnutí
tak musí byt seznatelné, ať už výslovně nebo implicitně, proč soud považoval námitky žalobce
za nedůvodné, resp. proč se jimi odmítl zabývat.
[24] V souzené věci stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že se městský soud přezkoumatelně
nevyjádřil k tvrzené existenci přeplatků na jiné dani, projednání věci v souladu se zásadou
projednací, nepřiměřenosti úroku z prodlení či k neuvedení odkazu na zákon o rozpočtovém
určení daní v napadeném platebním výměru. S těmito námitkami lze v zásadě souhlasit.
[25] Zdejší soud po posouzení věci nicméně dospěl k závěru, že napadený rozsudek je stižen
i jinou vadou, stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněnou, a to nesprávným právním posouzením
otázky, zda stěžovatel byl v prodlení s platbou daně z příjmů právnických osob. Na posouzení
této námitky závisí, zda bude mít vůbec smysl zkoumat případný vliv tvrzené
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodů tvrzených stěžovatelem.
[26] Předně je třeba uvést, že v projednávané věci se aplikuje právní úprava úroku z prodlení
účinná od 1. 1. 2007, tedy od novely provedené bodem 16. části páté zákona č. 230/2006 Sb.,
kterým se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů,
a další související zákony (dále jen „zákon č. 230/2006 Sb.“). Je tomu tak proto, že podle čl. VI.
bodu 3. přechodných ustanovení části páté zákona č. 230/2006 Sb. se úprava obsažená v §63
zákona o správě daní a poplatků (míněn §63 v novelizovaném znění) použije pro daně, jejichž
původní den splatnosti nastane po účinnosti tohoto zákona. Původní den splatnosti daně,
ve vztahu k níž byla sdělena výše úroku z prodlení platebním výměrem, byl poslední den lhůty
k podání příslušného daňového tvrzení, tj. v souzené věci 2. 7. 2007.
[27] Pokud městský soud dospěl s odkazem na předchozí judikaturu zdejšího soudu
(č. j. 7 Afs 5/2008 - 58) k závěru, že podmínky pro nastoupení povinnosti platit úrok z prodlení
byly v projednávané věci dány, nelze se s tímto postupem ztotožnit.
[28] Zákonem č. 230/2006 Sb. totiž došlo s účinností od 1. 1. 2007 k zásadní změně
ve způsobu sankcionování daňových nedoplatků a dodatečně vyměřené daně, a to nejen
co se týká výše sankcí, ale i jejich principu, způsobu výpočtu. Na rozdíl od předchozí právní
úpravy, kdy penále (§63 zákona o správě daní a poplatků v původním znění) představovalo
úhrnnou sankci, která v sobě zahrnovala jak penále v užším smyslu, tak i úrok z prodlení, nový
sankční systém oba tyto prvky od sebe odlišil (§37b a §63 zákona o správě daní a poplatků).
Penále nově upravené v §37b zákona tak představuje sankci za zkrácení daňové povinnosti,
a proto se u něho neuplatňuje časový test; úrok z prodlení (původně penále v §63 zákona
před novelou) představuje cenu peněz, které stát požaduje za to, že daňový subjekt nepřiznal
a neodvedl do státního rozpočtu daň v zákonné výši v zákonem stanovené lhůtě.
[29] Tyto prvky byly ostatně vzájemně oddělitelné již za předchozí právní úpravy, když penále
ve smyslu současného §37b zákona o správě daní a poplatků odpovídalo ustanovení §63 odst. 3
zákona, předchůdcem §63 pak byl §63 odst. 2. Zásadní pro pochopení důsledků provedené
změny na projednávanou věc je skutečnost, že původní právní úprava vázala i nastoupení
povinnosti k platbě penále na skutečnost, že se daňový dlužník nachází v prodlení. Smysl a účel
penále však byl přesto odlišný od smyslu institutu úroku z prodlení. Penále představovalo
(a i po novelizaci provedené zákonem č. 230/2006 Sb. představuje) sankci za nesprávně tvrzenou
daň, nikoliv tedy kompenzaci hodnoty neuhrazené pohledávky či donucení dlužníka k zaplacení
dlužné částky, jako je tomu v případě úroků z prodlení.
[30] Porozumění rozdílů mezi penále a úrokem z prodlení je přitom nevyhnutné
pro pochopení, proč není argumentace výše uvedeným judikátem (č. j. 7 Afs 5/2008 - 58)
v projednávané věci případná. V dané věci se jednalo o povinnost k úhradě penále ve smyslu §63
odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, tj. o uplatnění sankce za nesprávně tvrzenou daň.
Nebylo přitom důvodu, aby za tento delikt nebyl sankcionován subjekt (v daném případě taktéž
obec), jenž byl současně fakticky i příjemcem této daně. Smyslem penále dle §63 odst. 3 zákona,
resp. dnešního §37b, totiž není přinutit dlužníka k úhradě svého dluhu, nýbrž ke správnému
daňovému tvrzení. Objekt právní ochrany je tudíž zcela odlišný.
[31] Závěry vyplývající z výše uvedeného rozhodnutí tak není možno aplikovat ve věci nároku
na zaplacení úroku z prodlení.
[32] Podává-li obec přiznání k dani z příjmů, toto pouze vyplní a předloží správci daně,
a ve svém účetnictví si pak zaúčtuje odvod finančnímu úřadu a zároveň přijetí prostředků
od finančního úřadu. K faktickému převodu finančních prostředků však nedochází. Uvedený
postup byl upraven opatřením Ministerstva financí k účtování daně z příjmů placené obcí ze dne
23. 5. 1994, č. j. 124/28 997/1994, kterým byl stanoven postup obcí při placení daně z příjmů.
Toto opatření je plně v souladu s ustanovením §4 odst. 1 písm. h) zákona o rozpočtovém určení
daní, podle kterého tvoří daňové příjmy rozpočtů obcí daň z příjmů právnických osob
v případech, kdy poplatníkem je příslušná obec, s výjimkou daně vybírané srážkou podle zvláštní
sazby. V daném případě tak dochází k fikci placení řádně přiznané daně (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu, č. j. 7 Afs 5/2008 - 58). Fakticky tak k žádné platbě nedochází, a proto se ani
daňový dlužník nemůže nacházet v prodlení s touto platbou.
[33] Ústavní soud (stejně jako i Nejvyšší správní soud) opakovaně judikuje, že nelze tolerovat
aplikaci zákonů odhlížející od jejich účelu či smyslu a formalistickým výkladem práva
ospravedlňovat zjevnou nespravedlnost. V souzené věcí bylo na místě, aby jak správce daně,
tak i žalovaný a městský soud zvážili, jaký je důvod, aby stát sankcionoval daňový subjekt
za neuhrazení (fakticky) své vlastní pohledávky. Je nepochybně pravdou, že stát má oprávněný
zájem na řádném vedení daňové evidence. Je proto na místě, aby s nesplněním této povinnosti
byla spojená sankce. Nástrojem tohoto trestání však není úrok z prodlení.
[34] Smyslem a účelem úroku z prodlení je působit na dlužníka, aby včas uhradil svůj dluh
či kompenzovat věřiteli ztrátu hodnoty opožděně uhrazené pohledávky. Jaký je však důvod,
aby tuto částku platil subjekt, který fakticky dluží sám sobě? Případně, aby tuto částku hradil
jinému subjektu (viz §4 odst. 8 zákona o rozpočtovém určení daní, dle kterého je příslušenství
daně příjmem správce daně)?
[35] V souzené věci nelze přehlédnout, že ačkoliv správce daně částku vyměřenou stěžovateli
ve výši 238 438 Kč označil jako úrok z prodlení, fakticky se jednalo o sankci za nesprávně
tvrzenou daň. K uplatnění této sankce přitom správce daně přistoupil, ačkoliv stěžovatel sám
svoje pochybení napravil a dodatečně přiznal daň ve správné výši. Městský soud proto pochybil,
když aproboval jednání správce daně, resp. žalovaného, neboť zcela odhlédl od účelu a smyslu
institutu úroku z prodlení. Pokud byl totiž jediným důvodem, proč správce daně trval
na zaplacení úroku z prodlení požadavek, aby stěžovatel správně zaúčtoval „výdaj“ a „příjem“
daně z příjmů právnických osob na svém účtu, jednalo se o zcela nepřiměřenou sankci, která
zasahovala do samotné podstaty finanční nezávislosti samosprávných celků a práva na vlastnictví
majetku.
[36] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že postup správce daně byl nezákonný, neboť tento
přistoupil k vyměření úroku z prodlení za situace, kdy stěžovatel nebyl s platbou daně z příjmů
vůbec v prodlení. Nebyly proto splněny podmínky stanovené v §63 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků a k vydání platebního výměru na úrok z prodlení proto došlo v rozporu se zákonem.
[37] Městskému soudu lze mimoto vytknout i to, že ačkoliv měl o rozhodnutí zdejšího soudu
ve věci 7 Afs 5/2008 povědomí, zcela odhlédl od skutečnosti, že již v tomto rozhodnutí Nejvyšší
správní soud uvedl, že není možno, aby došlo k prodlení s plněním fakticky nulové platební povinnosti, když
žádná daň ze strany stěžovatele nemá být správci daně podle zákona fyzicky placena. Obdobně se k otázce
vzniku prodlení v případě, kdy je příjemcem a současně i plátcem daně totožný subjekt, vyjádřil
i soudce Ústavního soudu Miloslav Výborný v odlišném stanovisku k nálezu ze dne 15. 1. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 1434/08 (N 11/52 SbNU 113), přičemž výše uvedenou citaci z rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu převzal do svého rozhodnutí v této věci i samotný Ústavní soud.
[38] V projednávaném případě je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného mělo být městským
soudem pro nezákonnost zrušeno, a proto nepřichází v úvahu jakékoliv doplnění řízení
či vypořádání dalších žalobních námitek městským soudem. Soud by s odkazem na tento
rozsudek pouze zrušil rozhodnutí žalovaného a přenesl závazný právní názor svým novým
rozsudkem žalovanému. Proto je Nejvyšší správní soud toho názoru, že je v projednávané věci
účelné současné zrušení rozhodnutí žalovaného spolu se zrušením rozsudku městského soudu.
[39] Zdejší soud tedy zrušil rozhodnutí městského soudu napadené kasační stížností, věc mu
však nevrátil k dalšímu řízení, neboť současně zrušil také rozhodnutí žalovaného. V řízení o věci
tedy bude pokračovat žalovaný, který je v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V.
Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
[41] Pokud Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu (v souzené věci
označeného jako „městský soud“) a současně i rozhodnutí žalovaného, rozhodne i o nákladech
řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá
s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden
celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60
s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[42] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel byl v celém řízení plně úspěšný, neboť dosáhl zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí, proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Stěžovatel
byl v řízení před krajským soudem zastoupen daňovou poradkyní Ing. Jitkou Routkovou, náleží
mu tedy náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením, pro určení její výše se použije v souladu
s §35 odst. 2 s. ř. s. obdobně vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Tyto náklady spočívají v odměně
daňové poradkyně za zastupování ve výši 3 x 2100 Kč za tři úkony právní služby, tj. převzetí
a příprava zastoupení, podání žaloby a účast na jednání před soudem (§7, §9 odst. 3 písm. f)
a §11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu), v paušální náhradě hotových výdajů ve výši
3 x 300 Kč za tři úkony právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a v náhradě za daň
z přidané hodnoty ve výši 1512 Kč, celkem tedy 8712 Kč. V řízení o kasační stížnosti byl
stěžovatel zastoupen advokátem JUDr. Vladimírem Škrétou. Stěžovateli náleží náhrada
zastoupení v řízení o kasační stížnosti ve výši 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby, tj. převzetí
a příprava zastoupení a podání kasační stížnosti (§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a)
a d) advokátního tarifu), v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč za dva úkony
právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši
1008 Kč, celkem tedy 5808 Kč. Dále stěžovateli náleží náhrada za zaplacené soudní poplatky
za podání žaloby ve výši 2000 Kč a kasační stížnosti ve výši 5000 Kč. Celkem tedy přiznal
Nejvyšší správní soud stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 21 520 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu