ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.97.2013:29
sp. zn. 5 Afs 97/2013 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: SEVER – Česká lípa, spol. s.r.o., se sídlem Okružní 2717, Česká Lípa, IČ: 47310511,
zastoupeného Mgr. Magdalenou Kubečkovou, advokátkou se sídlem Haštalská 760/27,
Staré Město, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova č. 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 9. 2013, č. j. 59 Af 62/2011 - 60,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 9. 2013, č. j. 59 Af 62/2011 - 60,
se zamítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 9. 2013,
č. j. 59 Af 62/2011 - 60, zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného (pozn.: o odvoláních původně
rozhodovalo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, jehož působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství,
přičemž dle §20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní
uvedeny územní finanční orgány, zde tedy Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, rozumí se jimi orgány finanční
správy příslušné dle zákona č. 456/2011 Sb., tj. v tomto případě Odvolací finanční ředitelství) ze dne
19. 10. 2011, č. j. 8090/11-1500-506118, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen
„stěžovatel“) a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v České Lípě (dále jen „správce daně“)
ze dne 31. 3. 2011, č. j. 35359/11/172912506523, jímž bylo jako opožděné zamítnuto odvolání
stěžovatele a zastaveno řízení o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správce daně o výsledku
přezkoumání daňového rozhodnutí ze dne 22. 12. 2010, č. j. 112203/10/172912506523.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž současně požádal
o přiznání odkladného účinku. Návrh stěžovatel odůvodnil tím, že jeho jediným majetkem
je dům č. p. 2717 (objekt občanské vybavenosti) situovaný na pozemcích parc. č. 5786/197,
5786/198 a 5786/161, v katastrálním území a obci Česká Lípa, který je rozdělen na nebytové
jednotky č. 2717/1, 2717/2, 2717/3, 2717/4, 2717/5, 2717/6, 2717/7, 2717/8 a 2717/9.
Vzhledem k tomu, že správce daně evidoval daňové nedoplatky stěžovatele v tehdejší výši
177 204 Kč s příslušenstvím, rozhodl dne 15. 7. 2010 o zřízení zástavního práva ke všem výše
uvedeným nebytovým jednotkám. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva stěžovatel neúspěšně
napadl odvoláním, proto již nabylo právní moci a v současnosti stále vázne na všech bytových
jednotkách ve vlastnictví stěžovatele zástavní právo ve prospěch správce daně. Vzhledem k tomu
má stěžovatel obavu, že pokud nedojde k odkladu účinnosti rozsudku krajského soudu ze dne
18. 9. 2013 a zejména žalobou napadených rozhodnutí finančních orgánů, bude na něm správce
daně vymáhat uhrazení částky 216 060 Kč (tj. daňové povinnosti nově stěžovateli stanovené
rozhodnutím správce daně ze dne 22. 12. 2010 v rámci přezkumu daňového rozhodnutí na daň
z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005, č. j. 5438/09/172931500684),
a to buď exekucí vedenou formou prodeje uvedeného domu, resp. prodejem jednotlivých
nebytových jednotek nebo zpeněžením zástavy na základě rozhodnutí o zřízení zástavního práva
ze dne 15. 7. 2010. Prodej předmětného domu (resp. nebytových jednotek) je pro stěžovatele
likvidační, neboť jiným majetkem nedisponuje. Dům pořídil z finančních prostředků jednotlivých
společníků, jejichž většina užívá nebytové jednotky pro své podnikání. Případný prodej
nemovitosti (resp. nebytových jednotek) by proto měl citelný dopad nejen pro stěžovatele
(stěžovatel byl založen za účelem pořízení daného domu více fyzickými osobami a v případě jeho
převodu na třetí osobu by existence stěžovatele pozbyla významu), tak především pro jeho
společníky, kteří by ztratili vliv při správě domu prostřednictvím stěžovatele. Dále vzhledem
k tomu, že v rámci exekuce či zpeněžení zástavy by se nemovitost prodala hluboko pod svou
tržní cenou, došlo by ke znehodnocení vkladů jednotlivých společníků do společnosti
(stěžovatele). Stěžovatel uzavřel, že prodej předmětné nemovitosti v důsledku výkonu
rozhodnutí, kterým byla stěžovateli v rámci přezkumu daňového rozhodnutí opět nesprávně
stanovena daňová povinnost, by pro něj a jeho společníky znamenal nenahraditelnou újmu,
přičemž přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se nepřiměřeným způsobem nedotkne práv
třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem. K prokázání svých poměrů stěžovatel
označil pouze výpis z katastru nemovitostí a rozhodnutí o zřízení zástavního práva ze dne
15. 7. 2010.
Žalovaný se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle §73
odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku třeba, aby výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.
Kasační stížnost je opravným prostředkem mimořádným, neboť směřuje proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu a přiznání odkladného účinku vůči pravomocnému
rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad
požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí
orgánů veřejné moci. Nemůže být tedy prostředkem - jak fakticky zamýšlí stěžovatel - který
by měl odvrátit účinky pravomocného rozhodnutí pouze z důvodu hypoteticky možné věcné
nesprávnosti rozhodnutí. Takto extenzivní užití institutu odkladného účinku by vyžadovalo
faktické předběžné posouzení pravděpodobného úspěchu kasačních námitek. Přiznáním
odkladného účinku se prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu,
na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným
postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem není přiznání odkladného účinku, ale
až meritorní výrok o kasační stížnosti.
Na pravomocný rozsudek krajského soudu je proto třeba hledět jako na zákonný a věcně
správný, dokud není jako celek zákonným způsobem zrušen, institut odkladného účinku
je přitom primárně spjat s žalobou a kasační stížností jakožto nástroji ochrany veřejných
subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení. Odkladný účinek přiznávaný žalobě
a kasační stížnosti má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy před případnými
neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. V této souvislosti je však třeba
zdůraznit, že přiznání odkladného účinku musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které
zákonodárce opsal slovy o nepoměrně větší újmě, přičemž důkazní břemeno v souvislosti
s hrozbou této újmy nese v nyní posuzované věci stěžovatel a současně ze samotné povahy věci
plyne, že další podmínku představuje věcná souvislost mezi žalobou napadeným rozhodnutím
správního orgánu (ke kasační stížnosti přezkoumávaným rozsudkem) a hrozbou nepoměrně
větší újmy. Nelze proto dovodit splnění předpokladů pro přiznání odkladného účinku
ve skutečnostech vztahujících se k jinému rozhodnutí správního orgánu, které má být vykonáno
nebo má nést sebou jiné nepříznivé právní následky, než k tomu, které je předmětem konkrétního
soudního přezkumu.
Stěžovatel tvrzenou újmu, která by mu mohla vzniknout v důsledku pravomocného
rozsudku krajského soudu, spatřuje v negativních důsledcích spojených s realizací zástavního
práva dle rozhodnutí správce daně ze dne 15. 7. 2010, popř. v prodeji předmětného domu
(resp. nebytových jednotek v něm se nacházejících) nemovitosti k vymožení částky 216 060 Kč
podle rozhodnutí správce daně o výsledku přezkoumání daňového rozhodnutí ze dne
22. 12. 2010, č. j. 112203/10/172912506523, což má mít pro něj i jeho společníky likvidační
povahu.
Stěžovatel tedy důvodnost podaného návrhu na přiznání odkladného účinku spatřuje
v týchž skutečnostech, jako v návrhu podaném před krajským soudem, který usnesením ze dne
20. 1. 2012, č. j. 59 Af 62/2011 - 35, žalobě odkladný účinek přiznal s odůvodněním, že může
(přes tehdejší vyjádření žalovaného, že bezprostřední nebezpečí prodeje zástavy nehrozí) dojít
ke změně situace a správce daně může zahájit zákonné kroky k vymožení pohledávky formou
realizace zástavy. Lze přitom dle názoru krajského soudu předpokládat, že takto získaná hodnota
by mohla výrazně převyšovat dlužnou částku. Stěžovateli by tak prodejem nemovitosti mohla
vzniknout nepoměrně větší újma, než by vznikla státu na včas nezaplacené dani.
V řízení o kasační stížnosti tyto závěry krajského soudu převzít nelze, neboť ust. §73
odst. 2 o. s. ř. spojuje přiznání odkladného účinku pouze s výkonem nebo jinými právními
následky žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu a zejména proto, že stěžovatel
při podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neprokázal hrozbu vzniku
nepoměrně větší újmy jako nezbytné podmínky pro přiznání odkladného účinku.
Podle stěžovatelem předloženého výpisu z katastru nemovitostí je stěžovatel vlastníkem
stavby č. p. 2717, objektu občanské vybavenosti, zapsaném na listu vlastnictví č. 4842
pro katastrální území Česká Lípa, v němž se nachází výše označené nebytové jednotky, zapsané
na listu vlastnictví č. 12523, které jsou zatíženy „zástavním právem z rozhodnutí správního
orgánu“ podle rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva pro pohledávku ve výši
177 204 Kč.
Podle rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva ze dne 15. 7. 2010,
č. j. 70976/10/172940501486, bylo zástavní právo zřízeno k předmětným nebytovým jednotkám
k zajištění pohledávek na dani z příjmu právnických osob ke dni 7. 7. 2010 v celkové výši
177 204 Kč, a to dle rozhodnutí ze dne 29. 11. 2007, č. j. 105164/07/172912/5824, v částce
12 144 Kč splatné dne 3. 1. 2008, dle rozhodnutí ze dne 31. 1. 2008, č. j. 1858/08/172912/5824,
v částce 19 440 Kč splatné dne 31. 1. 2008, dle rozhodnutí ze dne 28. 4. 2008,
č. j. 54915/08/172912/5824, v částce 53 990 Kč splatné dne 30. 5. 2008, dle rozhodnutí
č. j. 24237/09/172912505185, v částce 44 200 Kč splatné 14. 4. 2009, dle rozhodnutí
č. j. 24248/09/172912505185 v částce 21 600 Kč splatné 14. 4. 2009 a podle rozhodnutí ze dne
31. 3. 2009, č. j. 42154/09/172912505185, v částce 25 830 Kč splatné 31. 3. 2009.
Součástí spisu krajského soudu jsou rovněž daňová přiznání stěžovatele k dani z příjmů
právnických osob za roky 2008, 2009 a 2010, podle nichž je jeho podnikatelskou činností činnost
realitní.
Napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 10. 2011 bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí správce daně ze dne 31. 3. 2011,
č. j. 35359/11/172912506523, jímž bylo jako opožděné zamítnuto odvolání stěžovatele
a zastaveno řízení ve věci odvolání proti rozhodnutí správce daně o výsledku přezkoumání
daňového rozhodnutí ze dne 22. 12. 2010, č. j. 112203/10/172912506523.
Napadené rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správce daně jsou tedy jen rozhodnutími
procesního charakteru, kterými meritorně nebyla stěžovateli ukládána žádná povinnost, jejíž
výkon by mohl stěžovateli způsobit jím popisovanou újmu, již z tohoto důvodu nelze návrhu
žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyhovět.
Pro úplnost lze dodat, že jestliže stěžovatel dovozuje vznik tvrzené újmy z důsledků
možné realizace zástavního práva zřízeného na jeho nebytových jednotkách rozhodnutím správce
daně o zřízení zástavního práva ze dne 15. 7. 2010, nebylo by možné ani v této souvislosti jeho
návrhu na přiznání odkladného účinku přiznat důvodnost, neboť tuto realizaci zástavního práva
stěžovatel spojuje s eventuálním vymáháním částky 216 060 Kč jako nově stanovené daňové
povinnosti dle rozhodnutí ze dne 22. 12. 2010, č. j. 5438/09/172931500684), které však nebylo
(a s ohledem na dobu jeho vydání ani nemohlo být) exekučním titulem pro nařízení výkonu
rozhodnutí zřízením zástavního práva rozhodnutím správce daně ze dne 15. 7. 2010. Dané
zástavní právo tedy s nyní projednávanou věcí nesouvisí.
Ostatně, namítá-li dále stěžovatel, že případný prodej jeho domu (resp. bytových
jednotek) v rámci výkonu rozhodnutí k vymožení částky 216 060 Kč by pro něj měl likvidační
charakter, nijak své tvrzení nedoložil. Stěžovatel jen obecně tvrdí, že nedisponuje žádným
majetkem, ale s výjimkou prokázání vlastnictví daných nemovitostí blíže svou aktuální příjmovou
a majetkovou situaci nedokládá, proto ji ani zdejší soud není schopen objektivně posoudit.
K tomu je rovněž vhodné uvést, že sám stěžovatel tvrdí, že jeho nebytové jednotky ke své
samostatné podnikatelské činnosti používají jeho společníci, neuvádí však, na základě jakého
důvodu k užívání těchto prostor dochází (např. na základě nájemních smluv apod.) a jakých
příjmů z tohoto titulu dosahuje. Při posouzení možných likvidačních důsledků napadeného
rozhodnutí žalovaného pro stěžovatele pak nelze vyjít ani z daňových přiznání stěžovatele k dani
z příjmů právnických osob za roky 2008, 2009 a 2010 (včetně rozvah ve zjednodušeném
rozsahu), které jsou součástí spisu krajského soudu, neboť neodráží jeho současné ekonomické
poměry, které mohou být značně odlišné.
Při posouzení majetkových poměrů stěžovatele, který likvidační důsledky dovozuje
z možného vymáhání částky 216 060 Kč správcem daně, je třeba také poukázat na to, že jeho
základní kapitál podle výpisu z obchodního rejstříku činí 6 090 000 Kč, tedy částku
mnohonásobně přesahující předmětnou daňovou pohledávku. Rovněž proto nelze bez dalšího
ani dovodit, že by pro stěžovatele vymáhání předmětné částky skutečně mohlo mít likvidační
následky, jak tvrdí.
V této souvislosti je dále vhodné opět jen pro úplnost poukázat na to, že při případném
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí jsou nejen soudy, ale i správní orgány
povinny se zabývat také tím, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí jiným
způsobem než prodejem celé nemovitosti (přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí,
prodejem jen jedné či několika nebytových jednotek a nikoli celého domu apod.) a zda daný
způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud podle §107 s. ř. s. ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s. návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Tím Nejvyšší
správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu