ECLI:CZ:NSS:2013:5.ANS.8.2013:24
sp. zn. 5 Ans 8/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: A.
C., zastoupená JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, 110 00,
proti žalovanému: Městský úřad Mělník, odbor životního prostředí a zemědělství, se sídlem
v Mělníku, Náměstí Míru 1, 276 01, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2013, č. j. 46 A 4/2013 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) navrhuje zrušení shora označeného
usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta její žaloba
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterou se stěžovatelka domáhala vydání
rozhodnutí, kterým soud žalovanému uloží povinnost ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku
rozhodnout o odstranění stavby vodního díla čistírny odpadních vod.
Stěžovatelka uvádí, že obsahem všech jejích tří podání ze dne 3. 7. 2012 adresovaných
žalovanému je, že stavba je prováděna v rozporu se stavebním povolením, a to na jiném místě,
resp. bez stavebního povolení, když byla zahájena po čtyřech letech a stavební povolení
tak zaniklo. Podáním stěžovatelky ze dne 6. 8. 2012 a dne 24. 8. 2012 nebylo vyhověno. Krajský
úřad Středočeského kraje se pak v dopise ze dne 6. 9. 2012 prováděním stavby v rozporu
se stavebním povolením zabýval. Tedy podání stěžovatelky byla obsahově podnětem k zahájení
řízení o odstranění stavby, žalovaný a Krajský úřad Středočeského kraje je takto měly posoudit
a dle názoru stěžovatelky je i takto posuzovaly.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že žaloba by byla neúspěšná
i v případě splnění podmínky vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti z důvodu,
že se nelze domáhat žalobou na ochranu proti nečinností vydání rozhodnutí v řízení, které
je zahájeno pouze z úřední povinnosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 8. 2007, č. j. 4 Ans 6/2006 - 162. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ans 11/2010 - 193,
kdy obdobné žalobě na nečinnost bylo vyhověno s tím, že při splnění zákonných podmínek
je stavební úřad povinen řízení o odstranění stavby zahájit.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka žádá, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní mimo jiné
namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost rozhodnutí krajského
soudu o odmítnutí návrhu.
Nejprve je třeba poznamenat, že v případech, kdy je žaloba krajským soudem odmítnuta,
lze v kasačním řízení zkoumat pouze to, zda úsudek krajského soudu o tom, že jsou splněny
zákonné podmínky pro odmítnutí návrhu, je správný, popř. též to, zda soudní řízení nebylo
zmatečné, rozhodnutí soudu není zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti či zde nejsou dány jiné
vady řízení před soudem, které mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
žaloby.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Krajský soud odmítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala vydání rozhodnutí
o odstranění stavby čistírny odpadních vod z důvodu nevyčerpání prostředků na ochranu proti
nečinnosti. Krajský soud v projednávané věci neshledal, že by stěžovatelka podmínku vyčerpání
prostředků na ochranu proti nečinnosti naplnila. Je sice pravdou, že se v dané věci na příslušný
úřad obrátila, a to dokonce dvěma svými podáními (ze dne 6. 8. 2012 a 24. 8. 2012), ta však
podle názoru krajského soudu nelze považovat za podněty na ochranu před nečinností
žalovaného ve vztahu k řízení o odstranění předmětné stavby, jehož se týká podaná žaloba.
K tomuto závěru dospěl krajský soud jak s přihlédnutím k obsahu těchto podání, tak i vzhledem
k jejich označení, formě či použitým odkazům na právní předpisy.
Ze soudního a správního spisu vyplynulo, že třemi samostatnými podáními ze dne
3. 7. 2012 označenými jako „námitka proti stavebnímu řízení“ se stěžovatelka obrátila
na žalovaného ve věci „stavebního řízení týkajícího se ČOV v obci Liblice“. Upozorňovala na to,
že stavba nebyla zahájena do 2 let, jak je uvedeno ve stavebním povolení, ale byla zahájena
až po čtyřech letech; stavebník nepožádal o prodloužení, stavební povolení mělo tudíž zaniknout.
V další z námitek uvedla, že výstavba se provádí na jiném pozemku, než je uveden ve stavebním
povolení. Konečně pak upozornila na rozpor spočívající v umístění stavby, které neodpovídá
stavebnímu povolení, ve kterém je uvedena vzdálenost asi 400 m od zastavěné části, přičemž
se staví v bezprostřední blízkosti obydlené části obce.
Dne 6. 8. 2012 stěžovatelka učinila podání označené jako „Stížnost na nečinnost
vodoprávního úřadu Mělník“, v němž uvedla, že podává „stížnost ve věci porušení zákona 500/2004
Sb. §71/3 tj. nedodržení zákonné lhůty pro vyřízení námitek proti stavebnímu řízení a provádění stavby
podaných 3. 7. 2012 a žádám urychlenou nápravu“. Žádala dále „urychlené vyřešení a vyjádření se k uvedeným
námitkám“ a „zastavení stavby do vyřešení toho řízení a tohoto stavu, neboť z činnosti vodoprávního úřadu
Mělník není patrné rychlé vyřízení.“
Dne 10. 9. 2012 a dne 10. 10. 2012 se stěžovatelka obrátila na žalovaného podáními
označenými jako „podnět na zahájení řízení o odstranění stavby dle ustanovení §129 stavebního
zákona“.
Podáním ze dne 23. 10. 2012, č. j. 1418/ZP/12/PAHR, pak žalovaný stěžovatelku
vyrozuměl o tom, že dospěl k závěru, podle něhož „stavba vodního díla ČOV je plně v souladu
s územním rozhodnutím čj. 992/2006 ze dne 28. 1. 2008, tak se stavebním povolením vodoprávního úřadu
č. j. 1476/ZP/08/LETO ze dne 24. 11. 2008. Stavba probíhá dle schválené projektové dokumentace, nebyly
zjištěny žádné závady či porušení platné legislativy. (…) Není shledán rozpor s výše uvedenými rozhodnutími
a nebyly shledány závady při realizaci stavby“.
Stěžovatelka se následnou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, aby soud žalovanému
uložil povinnost ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku rozhodnout o odstranění stavby
vodního díla čistírny odpadních vod.
Z výše uvedeného se podává, že sice dne 6. 8. 2012 podala stěžovatelka „stížnost
na nečinnost“ Krajskému úřadu Středočeského kraje, nicméně tato stížnost se týkala nečinnosti
při vyřízení jejích námitek proti stavebnímu řízení, nikoliv nečinnosti žalovaného ohledně
rozhodnutí o zahájení řízení o odstranění stavby, které je předmětem žaloby stěžovatelky a jehož
rozhodnutí o odstranění stavby se stěžovatelka žalobou domáhá. Ze soudního ani správního
spisu nevyplynulo, že by v této věci stěžovatelka podala žádost o uplatnění opatření proti
nečinnosti podle ustanovení §80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“).
Nejvyšší správní soud například v rozhodnutí ze dne 18. 10. 2007, č. j. 7 Ans 1/2007 -
100 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), mimo jiné konstatoval: „Domáhal-li se stěžovatel ochrany před nečinností Úřadu, měl
tak nejprve učinit v souladu s ustanovením §80 odst. 3 správního řádu u nadřízeného správního orgánu a teprve
pokud taková žádost nebyla úspěšná, mohl stěžovatel podat žalobu na soud“. Rovněž v rozsudku zdejšího
soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 Ans 8/2009 - 149, soud zdůraznil, že „ účastník řízení může podat
žalobu na ochranu proti nečinnosti teprve po té, kdy byla jeho žádost neúspěšná. O neúspěšnosti své žádosti
se účastník řízení dozví zejména v situaci, kdy vyčká na rozhodnutí nadřízeného správního orgánu a toto
rozhodnutí mu bude zákonem předvídaným způsobem oznámeno“.
Nejvyšší správní soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že soudní řád správní
důsledně zavádí tradiční žalobní řízení, kdy soudní ochrana nastupuje teprve poté, jsou-li
vyčerpány možnosti nápravy jinými prostředky. Podmíněnost vyčerpání jiných prostředků před
podáním žaloby k soudu je proto nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního
přezkumu a minimalizace zásahů soudů. To znamená, že účastník musí zásadně vyčerpat všechny
prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich marném
vyčerpání se může domáhat soudní ochrany.
Krajský soud s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka nesplnila podmínku
bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti v dané konkrétní věci, proto
nepochybil, pokud žalobu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesplnění jiných
podmínek řízení v návaznosti na ustanovení §79 odst. 1 s. ř. s. odmítl.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že se ztotožňuje i s uvedeným
právním názorem krajského soudu, že i kdyby byla podmínka vyčerpání prostředků ochrany
proti nečinnosti ze strany stěžovatelky splněna a soud by se její žalobou věcně zabýval, vyhovět
by jí nemohl. Stěžovatelka se totiž svými podněty domáhala zahájení řízení o odstranění stavby
podle ustanovení §129 stavebního zákona, tedy řízení, které je zahajováno toliko z úřední
povinnosti a nikoliv k návrhu (žádosti).
Touto problematikou se Nejvyšší správní soud ve své minulosti již několikrát
zabýval, lze např. odkázat na krajským soudem zmíněné rozhodnutí ze dne 26. 6. 2007,
č. j. 4 Ans 10/2006 - 59 (www.nssoud.cz), ve kterém zdejší soud uvedl, že „žalobou podle ust. §79
a násl. s. ř. s. se nelze úspěšně domáhat ochrany v případě jakékoli pasivity správního orgánu, ale pouze
v případech, kdy správní orgán má povinnost vydat ve správním řízení rozhodnutí ve věci samé nebo má povinnost
vydat osvědčení, kdy je tedy žalobce nositelem veřejného subjektivního práva na vydání rozhodnutí ve věci samé
nebo osvědčení. Mezi případy, kdy správní orgán nemá povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé, patří i situace,
kdy obdrží pouhý podnět k zahájení řízení, které nelze zahájit jinak než z úřední povinnosti.“
K odkazu stěžovatelky na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010,
č. j. 3 Ans 11/2010 - 193, zdejší soud konstatuje, že se jednalo o odlišný případ, kdy byl žalovaný
povinen zahájit řízení o odstranění stavby již na základě rozsudku krajského soudu a rozhodnutí
druhostupňového správního orgánu; daný judikát proto na případ stěžovatelky nelze vztáhnout,
neboť vycházel z odlišností skutkového stavu.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný v řízení o kasační stížnosti žádné náklady, které
by mu vznikly nad rámec běžné činnosti neprokázal, proto soud rozhodl, že se žalovanému
náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. listopadu 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu