ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.114.2012:19
sp. zn. 5 As 114/2012 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci
žalobce: J. K., zastoupený Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem Vápencova 569/13,
Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy ČR, se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody
1222/12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 14. 12. 2011, č. j. 2 A 15/2010 – 129,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků ze dne 29. 4. 2008,
č. j. MHMP257569/2008/HOF, byl žalobce uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1
písm. f) bod 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
též „přestupkový zákon“), neboť dne 18. 10. 2007 ve 4:59 hod. řídil osobní motorové vozidlo
Suzuki Swift registrační značky x v Praze 5 rychlostí 83,5 km/h, a to v tunelu Mrázovka ve směru
jízdy na Strahov, kde nejvyšší dovolená rychlost je upravena svislou dopravní značkou B20a na 70
km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši + 3 km/h, tedy o 10,5 km/h vyšší
rychlostí, než bylo v měřeném úseku komunikace dovoleno. Za výše uvedené jednání byla žalobci
uložena pokuta ve výši 1500 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve
výši 1000 Kč.
Proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy podal žalobce odvolání, které žalovaný správní
orgán rozhodnutím ze dne 14. 9. 2008, č. j. 694/2008-160-SPR/3, zamítl. Žalobce se poté
domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
když nepopíral, že jako řidič motorového vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost, namítal
však, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno, neboť splňovalo veškeré znaky jednání v krajní
nouzi.
Městský soud žalobu směřující na zrušení rozhodnutí žalovaného nejprve rozsudkem
ze dne 24. 7. 2009, č. j. 2 Ca 21/2008 - 29, zamítl, neboť v rozhodnutí žalovaného neshledal
žádnou nezákonnost. V odůvodnění rozhodnutí městský soud konstatoval, že bezpečnostní
agentura není uvedena v §18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále též „zákon o silničním provozu“), jakožto
organizace, jejíž řidiči nemusí dbát ustanovení o nejvyšší povolené rychlosti dle §18 odst. 4
zákona o silničním provozu. Nejedná se taktéž o vozidlo s právem přednostní jízdy dle §41
odst. 2 zákona o silničním provozu, na které se dle odst. 1 téhož ustanovení nevztahovalo
omezení rychlosti dle §18 odst. 2, 3, 4 a 8 zákona o silničním provozu. Protože řidič soukromé
bezpečnostní agentury, byť jel k ohlášenému případu, není řidičem vozidla, pro které by neplatilo
omezení rychlosti jízdy dle §18 odst. 9 zákona o silničním provozu, popř. §41 odst. 1 téhož
zákona, nemůže se v případě překročení nejvyšší povolené rychlosti jednat o krajní nouzi
ve smyslu §2 odst. 2 přestupkového zákona. Jedná se totiž o činnost bezpečnostní agentury,
kdy osoba dopouštějící se přestupku přiměřeným způsobem neodvrací na ni směřující přímo
hrozící útok na zájem chráněný zákonem. Krajní nouzi je možno použít pouze v případě, pokud
osoba, která by jinak byla pachatelem přestupku, se ze spáchání přestupku vyviní, pokud odvrací
útok směřující vůči ní. Dle městského soudu tak §2 odst. 2 přestupkového zákona nelze
aplikovat na případ řidičů bezpečnostních agentur, které na základě smluvního vztahu ochraňují
majetek smluvního partnera.
Žalobce rozsudek městského soudu napadl kasační stížností z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
25. 3. 2010, č. j. 5 As 72/2009 - 50, rozsudek městského soudu č. j. 2 Ca 21/2008 - 29 zrušil
pro nesprávné posouzení právní otázky, neboť shledal důvodnou kasační argumentaci žalobce,
že podmínkou pro aplikaci institutu krajní nouze není směřování přímo hrozícího útoku
na osobu dopouštějící se přestupku.
Městský soud následně rozsudkem ze dne 3. 9. 2010, č. j. 2 A 15/2010 – 77, rozhodnutí
žalovaného zrušil, když v jednání žalobce shledal odvracení nebezpečí přímo hrozící zájmu
chráněnému zákonem, tj. nebezpečí porušení střeženého objektu. Jednání žalobce podle
městského soudu splnilo i podmínku subsidiarity a proporcionality.
Uvedený rozsudek napadl kasační stížností žalovaný. Nejvyšší správní soud rozhodnutím
ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 10/2011, napadený rozsudek městského soudu ze dne 3. 9. 2010
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku dospěl k závěrům, že u krajní nouze lze
rozlišit podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze, a podmínky jednání ve stavu
krajní nouze. Podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze, jsou reálnost
a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Podmínkami jednání ve stavu krajní nouze jsou dodržení
principu subsidiarity a proporcionality. Městský soud pochybil, když ke svému závěru, že jednání
žalobce lze považovat za jednání v krajní nouzi, dospěl pouze s ohledem na posouzení podmínky
subsidiarity a proporcionality jednání v krajní nouzi, tedy podmínek pro jednání v krajní nouzi
a nezabýval se vůbec podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze a oprávnění
jednat v krajní nouzi. Nejdříve je třeba se vypořádat s podmínkami, při jejichž naplnění stav krajní
nouze vzniká. Teprve v případě, že jsou naplněny podmínky pro vznik stavu krajní nouze
(reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí), lze posuzovat, zda jednání v krajní nouzi
nevybočilo z mezí krajní nouze.
Městský soud v dalším řízení nyní napadeným rozsudkem ze dne 14. 12. 2011,
č. j. 2 A 15/2010 – 129, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že samotná poplachová zpráva
z objektu napojeného na pult centrální ochrany elektronickým zabezpečovacím systémem
automaticky na základě vyhodnocení signálu jednotlivých čidel (pohyb, otřes, tříštění skla, požár,
apod.) ještě nevypovídá nic o reálné a bezprostřední hrozbě nebezpečí, které by mohlo nastat,
ale pouze o domnělém nebezpečí vznikajícím jen v představě zasahující osoby. Jestliže není
splněna podmínka přímo hrozícího nebo trvajícího skutečně reálného nebezpečí v čase
i prostoru, je pouze v představě osoby, která jej odvrací, neexistuje ani ohrožení zákonem
chráněných zájmů, což je podmínkou pro krajní nouzi.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu ze dne 14. 12. 2011,
č. j. 2 A 15/2010 – 129, nyní projednávanou kasační stížností, a to z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti trvá na svém názoru, že pokud bezpečnostní agentura měla
hlášený případ napadení majetku či osob, bylo samotné překročení rychlosti vozidlem řízeným
žalobcem jednáním v krajní nouzi.
Konkrétně stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že samotné přijetí
poplachové zprávy z objektu napojeného na pult centrální ochrany ještě nic nevypovídá o reálné
bezprostřední hrozbě nebezpečí, které by mohlo nastat. Podle stěžovatele je již samotné přijetí
poplachové zprávy dostatečným důkazem o tom, že ve střeženém objektu nastalo nebezpečí
přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že v jeho případě byla dodržena jak podmínka
subsidiarity, tak podmínka proporcionality, neboť již v podané žalobě poukázal, že z hlediska
skutkových zjištění nebylo správními orgány prokázáno, zda kohokoli překročením povolené
rychlosti ohrozil, neboť nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že se v inkriminovanou dobu v tunelu
nepohybovalo jiné vozidlo. Nebezpečí podle stěžovatele nebylo možno v dané situaci odvrátit
jinak, neboť policie nereflektuje na hlášení bezpečnostní agentury bez toho, že by hlídka
bezpečnostní agentury na místě samém zadokumentovala konkrétní porušení zákona třetí
osobou.
Stěžovatel argumentuje, že z jím předložených dokladů v předchozí fázi řízení bylo
prokázáno, že dne 18. 10. 2007 v ranních hodinách byl jeho zaměstnavatelem přijat na pult
centrální ochrany signál, že došlo k napadení jeho smluvního partnera. V takových případech
musí bezpečnostní agentura vyslat na inkriminované místo vozidlo s hlídkou, která teprve poté,
co na místě samém zjistí faktické porušení zákona třetí osobou, může přivolat hlídku policie.
Podle stěžovatele by bylo absurdní v případech, kdy bezpečnostní agentura přijme informaci
o napadení střeženého objektu, aby i přes existenci zákonného ustanovení o krajní nouzi, vyslala
na dané místo vozidlo, které se bude přemisťovat v běžném pražském provozu předpisovou
rychlostí. Stěžovatel v daném případě nepřekročil rychlost významným způsobem a svým
jednáním nikoho neohrozil ani neomezil.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná.
Městský soud žalobu zamítl, neboť nezjistil nezákonnost v napadeném rozhodnutí
žalovaného a stěžovatel nikterak neprokázal, že se v jeho případě jednalo o jednání v krajní nouzi
dle §2 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť nedošlo ke splnění podmínky
bezprostřední hrozby nebezpečí, neboť takové nebezpečí musí reálně existovat v čase i prostoru,
nikoli pouze v představě stěžovatele.
Skutkový stav
Nejvyšší správní soud ohledně skutkového stavu v dané věci zjistil, že dne 8. 4. 2008 bylo
se stěžovatelem zahájeno správní řízení o přestupku ze dne 18. 10. 2007. Jednání ve věci bylo
nařízeno na den 24. 4. 2008. Při jednání stěžovatel podal písemné vysvětlení, kde je překročení
nejvyšší povolené rychlosti zdůvodněno tím, že jako řidič zásahového vozidla jel k nahlášenému
případu narušení jím střeženého objektu. Stěžovatel tak nepopíral, že jako řidič motorového
vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost, žádal však, aby jeho jednání bylo posouzeno jako
jednání v krajní nouzi. Stěžovatel při jednání předložil také výpis z archivu bezpečnostní agentury
SCSA Security s.r.o. ze dne 18. 10. 2007, z něhož vyplývá, že na pult centrální ochrany došla dne
18. 10. 2007 ve 4.46 hod zpráva o narušení střeženého objektu.
Ve vyjádření bezpečnostní agentury ze dne 7. 6. 2010 je uvedeno, že dne 18. 10. 2007
ve 4.46 hod došla na pult centrální ochrany bezpečnostní agentury, u které je stěžovatel
zaměstnán jako pracovník zásahové jednotky, poplachová zpráva z elektronického
zabezpečovacího systému Střední průmyslové školy dopravní, a.s. o narušení tohoto objektu.
Na základě přijetí signálu byl stěžovatel pověřen operátorem bezpečnostní agentury k výjezdu
k objektu. Poplachové zprávy z objektů připojených na pult centrální ochrany jsou zasílány
elektronickým zabezpečovacím systémem automaticky na základě vyhodnocení signálu
jednotlivých čidel (otřes, pohyb, tříštění skla, požár, apod.). Elektronický systém je zasílá na pult
centrální ochrany, kde jsou přijaty operátorem reagujícím vyslání zásahové jednotky k objektu.
Operátor po zjištění stavu na místě vyrozumívá majitele objektu a v odůvodněných případech
též Policii ČR, havarijní službu apod. Skutečnost, že v daném případě s ohledem na okolnosti
nebyla na místo volána Policie ČR, ani městská policie, byla stěžovateli známa.
Posouzení věci
Jak již Nejvyšší správní soud v dané věci uvedl dříve, dle ustanovení §2 odst. 2
přestupkového zákona, není přestupkem jednání, jímž někdo odvrací
a) přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem
nebo
b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl
způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo
možno v dané situaci odvrátit jinak.
Přestupkem může být pouze protiprávní čin. Chybí-li znak protiprávnosti, nelze
odpovědnost za přestupek vyvozovat, protože se pak jedná o dovolené jednání, které, ačkoliv
se svými znaky podobá přestupku, nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku a není
ani nebezpečné pro společnost. Přestupkem proto nemůže být jednání, které formálně přestupku
odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost. Okolnostmi vylučujícími protiprávnost jsou
mj. nutná obrana [§2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích] a krajní nouze [§2 odst. 2 písm. b)]
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 As 1/2008 - 172).
Krajní nouze je stav nebezpečí pro dva zákonem chráněné zájmy, kdy je možné chránit
jeden z těchto zájmů jen tím, že se poruší nebo ohrozí zájem druhý. Střetnutí zájmů spočívá
v tom, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze poruchou druhého
zájmu.
Podmínky krajní nouze jsou vázány přísnými omezeními. Smyslem krajní nouze
je ochrana významnějšího zájmu obětováním zájmu méně významného. Při kolizi rovnocenných
zájmů je třeba zdržet se jednání odvracejícího nebezpečí.
U krajní nouze lze rozlišit podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze
a podmínky jednání ve stavu krajní nouze. Podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní
nouze, jsou reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Podmínkami jednání ve stavu krajní
nouze jsou dodržení principu subsidiarity a proporcionality.
Nebezpečí musí zájmu chráněnému zákonem hrozit přímo, bezprostředně. Nebezpečí
hrozí přímo, je-li zde hrozba nebezpečí, které má bezprostředně nastat, tzn., že z okolností
případu je zřejmé, že nebezpečí bez prodlení a určitě bude následovat za hrozbou. Jedná
se o případy, kdy sled událostí spěje k poruše zájmu, nebo jsou splněny podmínky, aby porucha
nastala. Za jednání v krajní nouzi nelze považovat jednání předčasné, kdy nebezpečí zájmu
chráněnému zákonem ještě přímo nehrozí, nebo opožděné v době, kdy již nebezpečí pominulo.
Domnělé nebezpečí, tj. nebezpečí, které existuje jen v představě osoby, tzv. putativní
krajní nouze, se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu (pozitivní skutkový omyl
o okolnostech vylučujících protiprávnost).
Nejvyšší správní soud na podporu své argumentace cituje z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1490/2007, kde soud konstatoval: „Základním předpokladem
pro posouzení určitého jednání podle §14 TrZ je ovšem okolnost, aby nebezpečí, které přímo hrozilo zájmu
chráněnému zákonem, bylo skutečné, a nikoli pouze domnělé, existující jen v mylné představě jednajícího
(srov. obdobně Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. 5., jubilejní, zcela
přepracované vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 264 a 265).“
Otázka, zda na jednání osoby dopouštějící se překročení nejvyšší povolené rychlosti
při výjezdu řidiče bezpečnostní agentury k hlášenému případu napadení majetku či osob, dopadá
ustanovení §2 odst. 2 zákona o přestupcích, nemůže být zodpovězena obecně, ale posuzovány
musí být v každém jednotlivém případě konkrétní skutkové okolnosti a kumulativní naplnění
podmínek pro aplikaci institutu krajní nouze, a to odvracení nebezpečí (bezprostředně) hrozícího
zájmu chráněnému zákonem, subsidiarita a proporcionalita, kdy princip subsidiarity vyžaduje,
aby nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak a princip proporcionality,
aby jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil.
Stěžovatel oprávněnost překročení nejvyšší dovolené rychlosti a tedy naplnění podmínek
stavu krajní nouze a podmínek jednání v krajní nouzi, odůvodňuje pouze skutečností,
že bezpečnostní agentura na pult centrální ochrany obdržela signál o možném narušení hlídaného
objektu. Odvracení reálně hrozícího nebezpečí stěžovatel v průběhu správního ani soudního
řízení nejen neprokazoval, ale ani netvrdil. Spolehlivost zjištění skutečného nebezpečí je u přijetí
poplachové zprávy ze střeženého objektu napojeného na pult centrální ochrany snížena možností
planého poplachu (možnost vyvolání aktivace čidla pohybu či otřesu např. pohybem zvířete
či poryvem větru). Nelze tak souhlasit s názorem stěžovatele, že již samotné přijetí poplachové
zprávy je dostatečným důkazem o tom, že ve střeženém objektu nastalo nebezpečí přímo hrozící
zájmu chráněnému zákonem.
Pro vznik stavu krajní nouze je třeba skutečné, reálné nebezpečí, které přímo hrozí nebo
trvá v čase i prostoru, nikoliv jen v představě osoby, která jej odvrací. Pokud nebezpečí není
reálné, neexistuje ani ohrožení zákonem chráněných zájmů, nejde o jednání při odvracení
nebezpečí a nejsou splněny podmínky pro vznik stavu krajní nouze.
Přijetí poplachové zprávy z elektronického zabezpečovacího systému střeženého objektu
na pult centrální ochrany bezpečnostní agentury samo o sobě nepředstavuje naplnění podmínky
pro vznik stavu krajní nouze (§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích),
a to podmínky existence reálné a bezprostřední hrozby nebezpečí zájmu chráněnému zákonem.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud námitku nesprávného posouzení
právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení neshledal důvodnou.
Nejsou-li v dané věci splněny podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze,
není třeba se zabývat posouzením naplnění podmínek jednání ve stavu krajní nouze,
a to podmínkou subsidiarity a proporcionality.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal důvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Obecnou argumentací stěžovatele o přijetí poplachové zprávy ze skutečně napadeného
objektu, či o překročení nejvyšší povolené rychlosti při odvracení skutečného nebezpečí,
se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť jeho úkolem není řešit právní otázky bez vztahu
k posuzované věci.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení nad rámec jeho
běžné úřední činnosti nevznikly, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu