ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.149.2012:40
sp. zn. 5 As 149/2012 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: K. D.,
zast. JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 4, Michelská 81, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č. j. 4 Ca
19/2009 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zru šení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo k odvolání žalobce
přezkoumáno rozhodnutí Městského úřadu Nymburk, odboru správních činností, ze dne
27. 4. 2009, sp. zn. 070/57481/08 (dále „městský úřad“); tímt o byl stěžovatel uznán vinným
z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle
ustanovení §22 odst. 1 písm. d) a písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v tehdy
platném znění (dále jen „zákon o přestupcích“), jejichž skutkové podstaty naplnil porušením
ustanovení §4 písm. b), ustanovení §5 odst. 1 písm. f), ustanovení §6 odst. 8 písm. a), b), c) a e)
a ustanovení §6 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), v tehdy platném znění.
Stěžovateli byla uložena v souladu s ustanovením §22 odst. 4 zákona o přestupcích pokuta
ve výši 30 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání
14 měsíců; dále mu byla v souladu s ustanovením §79 odst. 1 zákona o přestupcích a ustanovení
§1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení
o přestupcích, uložena povinnost uhradit náklady přestupkového řízení ve výši 1000 Kč.
Žalovaný v odvolacím řízení změnil rozhodnutí městského úřadu a uloženou pokutu snížil
na 25 000 Kč a dobu zákazu činnosti na 12 měsíců.
Obsah kasační stížnosti
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody dle ust. §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), namítá, že došlo k vadě řízení, spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán a potažmo soud v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu a při jejím zjišťování byl porušen zákon.
Stěžovatel uvádí, že se městský soud odmítl zabývat otázkou (ale i správní orgán v řízení
nalézacím i odvolacím), zda vozidlo použité PČR bylo pro akci schválené, a to s odůvodněním,
že tuto námitku uplatnil stěžovatel až v replice. Soud však dle stěžovatele pochybil, neboť tato
námitka byla uplatněna již v podané žalobě, doručené soudu dne 13. 8. 2009, tedy včas.
Stěžovatel dle svého názoru tedy námitku ohledně neschváleného vozidla k zásahu uplatnil včas
a to i s návrhem na provedení důkazu (GPS).
Stěžovatel konstatuje, že důkazní situace v předmětné věci stojí tak, že na jedné straně
je výpověď žalobce a svědkyně M. Z., že tito nepoznali příslušníky Policie ČR, kteří měli
provádět dne 5. 7. 2008 v době kolem 23:30 hodin v ulici Kovanická v obci Nymburk příslušnou
kontrolu, na straně druhé výpovědi policistů pp. T. N . a J. U., kteří měli kontrolu provádět.
Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, dle kterého státní moc
slouží všem občanům a lze ji u platňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví
zákon. Dále odkazuje na ustanovení správního řádu o rovnosti účastníků (§4 odst. 4 SŘ, §7
odst. 1 SŘ), provádění dokazování (díl 3 SŘ, zejména §50 odst. 3, §51, §53 a násl.) a ustanovení
o náležitostech rozhodnutí (zejména §68 odst. 3 SŘ). Stěžovatel tvrdí, že správní orgán I. stupně
a následně odvolací orgán „uvěřil“ tvrzením pp. T. N. a J. U. oproti tvrzením žalobce a pí Z .
(aniž by prověřil obhajobu) a navíc za situace, kdy sám policejní orgán v podání ze dne
8. 12. 2008 tvrdí, že pro akci bylo schváleno vozidlo DI Nymburk-Škoda Octavia, RZ: x, přičemž
teprve na základě dopisu MěÚ Nymburk ze dne 15. 12. 2008 (viz připojený spis správního
orgánu) policejní orgán názor změnil a přípisem ze dne 16. 12. 2012 uvedl, že správná registrační
značka služebního vozidla schváleného k akci měla být x, Škoda Octavia, bílé barvy, v civilním
provedení.
Stěžovatel má za to, že došlo ze strany správního orgánu k účelové manipulaci s důkazy
a navíc policejní orgán a následně správní orgán porušily ustanovení §64, §65 zákona
č. 499/2004 Sb., o spisové a archivní službě, ustanovení §4, §5 vyhlášky č. 646/2004 Sb.,
o podrobnostech výkonu spisové služby (dokument ze dne 16. 12. 2008 je bez čísla jednacího,
bez počtu listů, bez razítka, atd.), takže jde o důkaz (jak již stěžovatel uvedl v podání ze dne
2. 1. 2009) zcela nepoužitelný, nasvědčující účelové manipulaci. Tento názor o manipulaci
je podpořen i dalším důkazem ve správním spise, a to údajnou knihou provozu dopravního
prostředku poznávací značky x, SPZ x, Škoda Octavia 1,9. Tento důkaz byl sice navržen až dne
17. 9. 2012, ale k námitce, která byla v žalobě uplatněna včas. V tomto dokumentu není bližší
určení vozidla (např. VIN, ani uvedená barva vozidla či bližší identifikace). Ve spise je založená
kopie: „Tato kopie souhlasí s originálem“, avšak již není uvedeno, kdo ověření shody s originálem
provedl (tj. razítko, podpis), stejně je tomu tak u výkazu služeb za červenec 2008 (tj. kdo provedl
ověření shody s originálem).
Stěžovatel tedy trvá na tom, že akce byla provedena neschváleným vozidlem
(prostředkem), přičemž nešlo o úkon neodkladný a navíc došlo k porušení zásady řádného vedení
dokumentace, řádného dokazování. Policie ČR je organizační složkou státu (viz zákon o Policii
ČR) a jako taková, má uloženou povinnost vést dokumentaci řádně (§63 odst. 2, písm. a) zákona
č. 499/2004 Sb.). Tato namítaná vada měla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí již soudem
I. stupně, neboť se promítá do rozhodnutí správních orgánů a byla vždy včas namítána. Soud
rovněž nesprávně vyhodnotil i přednesy účastníků při ústním jednání soudu dne 20. 9. 2012,
jednak se odmítl zabývat odůvodněnou námitkou stěžovatele ohledně neschváleného policejního
vozidla na předmětnou akci, navíc ani nevzal v potaz vysvětlení stěžovatele ohledně jeho chování
dne 5. 7. 2008 ve 23:30 hodin v ulici Kovanická, Nymburk.
Stěžovatel dále uvádí, že soud za dané situace zamítl návrhy na doplnění dokazování
výslechem svědků, čímž se zbavil možnosti posoudit situaci sám na základě zásady
bezprostřednosti a ústnosti. Přičemž právě za dané důkazní situace mohla zásada
bezprostřednosti a ústnosti v řízení před soudem (tj. výslech 4 osob) napomoci soudu
v rozhodování a mohl by pod přímým dojmem žalobě vyhovět. Soud ovšem a priori návrh
účastníků na výslech svědků odmítl s tím, že nemohou přinést nic nového, což ovšem nemůže
soud vědět, pokud navržený důkaz neprovede. Soud tedy zatížil řízení další vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Všechny shora vytýkané vady mají též za následek nezákonnost napadeného rozsudku,
neboť soud nesprávně posoudil právní otázku namítanou v žalobě ohledně použití
neschváleného prostředku při zásahu, ačkoli nešlo o úkon neodkladný. Kupříkladu v trestním
řízení podobné vady vedou dle okolností až ke zproštění viny obviněného. Stěžovatel též namítá
vadu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť důkazy a návrhy stěžovatele byly
bagatelizovány a znevěrohodňovány soudem, na základě tvrzení policistů na straně žalované,
přičemž se soud vůbec nevypořádal se včas uplatněnými námitkami stěžovatele v žalobě, popř.
tyto odmítl jako opožděné. Stěžovatel upozorňuje na to, že pokud proti sobě stojí výpovědi osob
v poměru 2:2, nelze přiznat a priori věrohodnost jedné skupině tvrzení jenom proto, že o druhé
skupině budeme tvrdit, že je nevěrohodná a aniž by soud bez rozumných pochybností vyložil
proč. Zde se zřejmě velmi negativně podepsalo porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti řízení
před soudem a neprovedení včas navržených důkazů soudem. Došlo tak k nedostatku důvodů
rozhodnutí a k částečné nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvádí, že není zřejmé, o jaké nesprávné
posouzení právní otázky se má jednat, neboť stěžovatel dle žalovaného žádnou právní otázku
nedefinuje.
Správní orgány zjistily ve věci následující skutkový stav, který je mezi účastníky nesporný:
- stěžovatel dne 5. 7. 2008 ve 23:30 hodin řídil v obci Nymburk, v ulici Kovanická, ve směru
jízdy od sportovního centra Tyršák, osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, státní
poznávací značky x,
- hlídka Policie České republiky, složená ze dvou členů, stojící na výše popsaném místě,
provádějící silniční kontrolu zjistila, že obviněný při řízení vozidla nemá u sebe předepsané
doklady,
- stěžovatel sám přiznává, že policistům řekl, že požil alkohol, později prohlašuje, že to bylo
v žertu,
- stěžovatel byl vyzván k podrobení se nejprve orientační dechové zkoušce, protože z jeho
dechu byl cítit alkohol, a po odmítnutí byl vyzván k vyšetření podle zvláštního právního předpisu
ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem,
- stěžovatel se této povinnosti odmítl podrobit. Policejní hlídka na místě silniční kontroly
sepsala „Oznámení přestupku“, které stěžovatel odmítl podepsat a nevyužil dané možnosti
se k věci vyjádřit,
- svědkyně jedoucí ve vozidle se stěžovatelem (osoba blízká) do protokolu o ústním jednání
potvrdila, že stěžovatel se odmítl podrobit dechové zkoušce;
- při ústním jednání svědci, policisté provádějící kontrolu, popsali a potvrdil průběh kontroly
dne 5. července 2008.
Skutkovou podstatou přestupku je podle ustanovení §22 odst. 1 písmeno d) zákona
o přestupcích, ve znění k datu spáchání přestupku, vědomé jednání, kterým fyzická osoba
„se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení
vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv
takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Ke kasační námitce, že skutková
podstata nemá oporu ve spisech, žalovaný uvádí, že v této kasační námitce n amítá stěžovatel,
že vozidlo použité policií nebylo vozidlem schváleným, nebyl proveden důkaz pomocí GPS,
v osobách provádějících zásah žalobce nepoznal policisty. Všemi těmito námitkami se dle
žalovaného městský soud podrobně zabýval. Způsob provádění silniční kontroly upravuje
ustanovení §79 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění účinném k datu spáchání přestupku.
Zastavovat vozidla je oprávněn policista ve stejnokroji, kdy se vozidlo zastavuje dáváním
znamení k zastavení vozidla. Osoby uvedené v odstavci 1 dá vají znamení k zastavení vozidla
vztyčenou paží nebo zastavovacím terčem a za snížené viditelnosti červeným světlem, kterým
pohybují v horním půlkruhu. Z jedoucího vozidla dávají toto znamení kýváním paže nahoru
a dolů nebo vysunutým zastavovacím terčem. Policista může z jedoucího vozidla zastavovat
vozidla i rozsvícením nápisu “STOP“ podle zvláštního právního předpisu. Znamení k zastavení
vozidla se musí dávat včas a zřetelně s ohledem na okolnosti provozu na pozemních
komunikacích tak, aby řidič mohl bezpečně zastavit vozidlo a aby nedošlo k ohrožení
bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Příslušnost k policii prokazuje policista
služebním stejnokrojem s identifikačním štítkem (ustanovení §10 zákona č. 283/1991 Sb.,
ve znění k datu přestupku), k vzorům stejnokrojů policie byl vydán prováděcí předpis č. 14/2008 Sb., kde v příloze jsou uvedeny vzory stejnokrojů.
Tvrzení stěžovatele o tom, že osoby provádějící silniční kontrolu nebyly policisté, trpí
vnitřním logickým rozporem. Proč by dva dospělí mu ži (odhlédneme-li od toho že byli oblečeni
ve stejnokroji policisty, reflexní vestě, s čepicí se státním znakem a státním znakem našitým
na uniformě), téměř o půlnoci, zastavovali vozidla, měli k dispozici přístroj na měření alkoholu,
vyzývali stěžovatele k lékařskému vyšetření a předali mu k vyjádření a podpisu formulář
„Oznámení o přestupku“.
Skutková zjištění, která jsou mezi účastníky nesporná, jsou, že hlídka policie stála na místě
provádění kontroly, stěžovatel nebyl zastavován z jedoucího vozidla, pokyn k zastavení byl dáván
červeným světlem.
Z těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že vozidlo, kterým se policejní hlídka dopravila
na místo provedení kontroly, nebylo prostředkem zásahu, nebylo z něj prováděno zastavení
stěžovatele. Ustanovení §79 silničního zákona nevylučuje použití vozidla bez příslušného
zvláštního barevného provedení a označení. Na zákonnost prováděné silniční kontroly policejní
hlídkou nemá vliv způsob, jakým se na místo kontroly policisté dostanou. Proto všechny námitky
stěžovatele, ať již v odvolání, v žalobě, ale i v kasační stížnosti, směřující k vozidlu stojícímu
opodál policejní hlídky, jsou pouze účelové (obiter dictum stěžovatel nikdy neuvedl registrační
značku a typ vozidla, které považoval za „vozidlo provádějící zásah“, je tedy možné, že vozidlo,
kterým policisté přijeli na místo kontroly, bylo naprosto jiné, než o kterém si to myslel
stěžovatel).
Ohledně věrohodnosti policistů (jako svědků), kteří prováděli kontrolu, žalovaný
konstatuje, že není důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení policistů a věrohodnosti jejich
výpovědi, neboť policista nemá na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svou
služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž
by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení
účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který
by policisté v této věci uvedené zásady překročili. Policie ČR je oprávněna kontrolovat v rámci
dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu dodržování pravidel provozu
na pozemních komunikacích. Policisté provádějící silniční kontrolu, neměli žádný vztah
ke stěžovateli, a tedy ani důvod nebo zájem nějakým způsobem stěžovatele poškodit (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 19/2007 - 114, ze dne 27. 9. 2007).
Zjišťovaný skutkový stav je nutno vztáhnout ke skut kové podstatě přestupku,
a to naplnění vědomého jednání „…se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne
podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo
jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetře ní není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví…“.
Tento skutkový stav byl zjištěn, byl potvrzen svědeckými výpověďmi (srovnej výpověď
osoby blízké stěžovateli) a byl podkladem pro rozhodnutí, jak správních orgánů, tak soudu.
Ke kasační námitce, že „soud ne správně posoudil právní otázku použití neschváleného
prostředku při zásahu…“, žalovaný uvádí, že použití prostředku zásahu není otázkou právní,
ale otázkou skutkovou. Z prokázaného skutkového stavu vyplývá, že policejní kontrola byla
prováděna stojící pěší hlídkou ve služebním stejnokroji, zákonem předepsaným způsobem.
Stěžovatel neuvádí, ani v odvolání, ani v žalobě, ani v kasační stížnosti, jakým způsobem bylo
proti němu „zasahováno“ vozidlem, tedy zda bylo vozidlo použito jako zastavovací prostředek
a podobně. Bez těchto tvrzení stěžovatele, ze kterých by použití vozidla při zásahu věrohodně
vyplynula, nelze než tyto námitky odmítnout jako účelové.
Ke kasační námitce že „důkazy a návrhy žalobce byly bagatelizovány a znevěrohodňovány
soudem…“ žalovaný uvádí, že stěžovatel touto kasační námitkou napadá odůvodnění
rozhodnutí, ve kterém soud hodnotí skutková zjištění a provedené důkazy. Při přezkoumání
správních rozhodnutí se vychází pouze ze stavu, jaký byl zjištěn v době rozhodnutí, soud
při přezkoumávání správních rozhodnutí zkoumá, zda správní uvážení nevybočila z mezí
a hledisek stanovených zákonem. Soud není povinen nahradit použité správní uvážení svým
vlastním. Soud pouze zkoumá, zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení
skutkových zjištění a z těchto skutkových zjištění nemůže vyvodit jiné závěry. Soud, stejně
jako správní orgán, neuvěřil pozdějším tvrzením stěžovatele, který zastavil vozidlo, vystoupil,
hovořil a žertoval s osobami, o kterých později tvrdil, že je nepoznal a od který ch očekával
ohrožení života svého a osoby blízké. Osoba blízká stěžovateli však svědecky potvrdila odmítnutí
stěžovatele podrobit se vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou
návykovou látkou. Požití alkoholu potvrdil i stěžovatel, byť to později zlehčuje. To, že soud
hodnotil skutková zjištění a provedené důkazy odlišně od úzce subjektivního názoru stěžovatele,
není vadou rozsudku ve smyslu uplatněné kasační námitky stěžovatelem podle ustanovení §103
odst. 1 písmeno d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí). Stěžovatel však neuvádí žádné konkrétní nesrozumitelnosti nebo nedostatky
rozhodnutí, aby je bylo možno posoudit. Touto kasační námitkou se pro její nesrozumitelnost
a neurčitost nelze zabývat.
Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek m ěstského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítá, že bylo Policií ČR použito k zásahu
neschváleného vozidla. Touto námitkou se již zabýval městský soud, který nepovažoval otázku
vozidla, které přivezlo policisty na místo kontroly, za podstatnou pro posouzení této věci,
a to proto, že zásah policie byl prováděn mimo vozidlo a policisté stáli na místě, kde prováděli
kontrolu. Vozidlo tedy zastavovali v pozici stojící osoby na silnici, červeným světlem
předepsaným způsobem. Služební vozidlo, které stěžovatel činí sporným v daném případě, je tak
zcela bez významu při zastavení vozidla stěžovatele, zcela irelevantní je i co se týče vlastní
prováděné kontroly. Vzhledem k informacím vyplývajícím ze spisového materiálu (je nesporné,
že zásah nebyl prováděn ze služebního vozidla, stěžovatel byl zastavován policisty tím způsobem,
že jeden z policistů stál na silnici a dával signalizaci červeným světlem) je nutno tomuto právnímu
názoru městského soudu přisvědčit, a stěžovatelovu stěžejní námitku odmítnout, protože
služební vozidlo nemělo vliv na prováděnou silniční kontrolu a skutečnost, jestli bylo pro danou
kontrolu schválené, správně označené, apod. nemohlo na věci ničeho změnit. Nelze proto
přisvědčit stěžovateli, že by správné posouzení této skutečnosti mohlo zapříčinit výsledek řízení
pro něj opačný. Lze tedy uzavřít, že protože zastavování vozidla bylo provedeno pěší policejní
hlídkou v souladu s ustanovením §79 odst. 1 písm. a) odst. 2 a 3 zákona č . 361/2000 Sb.,
je námitka stěžovatele stran „neschváleného policejního vozidla“ zcela zástupná, která nemůže
mít na právní posouzení žádný vliv. Není proto nutno zkoumat, jestli se městský soud
předmětnou námitkou zabýval dostatečně, či měl provést další stěžovatelem navržené důkazy.
Stejně tak je v této souvislosti zcela zástupná a nepodstatná námitka stěžovatele směřující
k vedení dokumentace Policií ČR, která se týkala rovněž předmětného vozidla.
Námitku stěžovatele týkající se skutečnosti, že si nebyl jist, zda je kontrolován Policií ČR,
považuje Nejvyšší správní soud za účelovou a zcela se ztotožňuje s důvody, proč ji obdobně
vyhodnotil i městský soud. Jak sám stěžovatel uvedl, nedošlo k žádnému násilnému jednání,
ale byl požádán o předložení dokladů osobních a dokladů k vozidlu a požádán o to,
aby se podrobil dechové zkoušce; za této situace lze stěží logicky dovozovat, že by si vysvětloval
tuto situaci tak, že se jedná o zastavení náhodnými chodci a že by se nejednalo o policejní
kontrolu.
Stěžovatel byl obviněn a uznán vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. d) - (přes výzvu
se podle odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn
alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro
jeho zdraví) a písm. l) – (jiným jednáním porušil zvláštní právní předpis) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, v tehdy platném znění, jejichž skutkové podstaty naplnil porušením ustanovení §4
písm. b) – (řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích), ustanovení §5 odst. 1 písm. f)
– (podrobit se na výzvu policisty vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem), ustanovení
§6 odst. 8 písm. a), b), c ) a d) – (řidič motorového vozidla musí mít při řízení u sebe a) řidičský
průkaz, b) osvědčení o registraci vozidla, c) doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla, d) doklad o zdravotní způsobilosti), ustanovení §6 odst. 12
(na výzvu policisty je řidič motorového vozidla povinen předložit výše uvedené doklady
policistovi ke kontrole) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v tehdy platném znění.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že k porušení předmětných ustanovení stěžovatelem
prokazatelně došlo, stěžovatelem byla naplněna jak materiální, tak formální stránka přestupku.
Stěžovatel fakticky nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, tedy své jednání, kterým byla naplněna
skutková podstata přestupku, za který byl postižen, pouze následně znevěrohodňuje okolnosti,
za kterých k tomuto skutkovému stavu došlo, přitom uplatněné námitky postrádají relevanci
k uvedenému přestupku, resp. jsou čistě účelové. Poukazuje-li stěžovatel na nevěrohodnost
svědků,. je třeba konstatovat, že tak činí pouze v rovině obecného tvrzení, aniž by předložil
alespoň indicie svědčící tomu, že proti němu zasahujícími policisty bylo postupováno účelově,
zištně či z jiného osobního důvodu, a to způsobem, který je v rozporu se zákonem. Výpovědi
policistů, spolu s dalšími písemnými materiály založenými ve správním spise, tvoří ucelený
důkazní řetězec, ze kterého lze spolehlivě dovodit odpovědnost stěžovatele za přestupkové
jednání. Soud ani neshledal, že by ve výpovědích při vylíčení skutkového děje existovaly logické
rozpory, popř. nereálné skutečnosti a údaje. Stěžovatel svědectví policistů sice zpochybňoval,
avšak krom obecných nekonkrétních tvrzení o jeho nevěrohodnosti, nenamítal nic, co by mohlo
správnost údajů poskytnutých policisty zpochybnit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že hodnocení důkazů je věcí správního orgánu
a je ovládáno zásadou volného uvážení. Kritériem volného uvážení jsou přitom zásady logiky,
přičemž v odůvodnění správního rozhodnutí musí být způsob hodnocení důkazů náležitým
způsobem popsán. Oběma těmto požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovuje. Žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal skutečnosti, které vzal za prokázané, stejně tak
rozhodnutí městského soudu obsahuje právní úvahy vedoucí k závěru o zákonnosti rozhodnutí
žalovaného.
Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí městského soudu v souladu se zákonem;
městský soud se řádně zabýval a vypořádal s námitkami stěžovatele, které v řízení uplatnil
a své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnil; skutečnost, že neprovedl důkazy
stěžovatelem navržené, které byly ve věci zcela urelevantní, nelze považovat za vadu řízení, resp.
za důvod, pro který by rozhodnutí městského soudu mělo být nepřezkoumatelné, resp. pro které
by mělo být zrušeno.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal rozsudek městského soudu
v souladu se zákonem, proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný v řízení o kasační stížnosti žádné náklady, které
by mu vznikly nad rámec běžné správní činnosti, neuplatnil, přitom taková skutečnost ze spisu
ani nevyplynula, proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu