ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.2.2013:14
sp. zn. 5 As 2/2013 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: V. S., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo
náměstí 18, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
se sídlem Praha 3, Olšanská 2, PSČ 130 51, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2012, č. j. 11 A 164/2012 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora
označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým tento soud
rozhodl tak, že stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2012, č. j. CPR-7045-3/ČJ-2012-9CPR-V234.
Stěžovatel se domáhal osvobození od soudních poplatků z důvodu, že nevlastní žádný
nemovitý či movitý majetek. V prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
zaslaném městskému soudu však uvedl pouze osobní údaje, přičemž údaje k majetkovým
poměrům neuvedl žádné. S ohledem na tuto skutečnost měl tedy městský soud za to,
že stěžovatel neprokázal nedostatek prostředků pro uhrazení soudního poplatku,
neboť stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti neuvedl. Městský soud ve svém rozhodnutí
mj. uvedl, že přihlédl i ke skutečnosti, že osvobození od soudních poplatků lze dle §36 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) přiznat pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. Žádné takové
skutečnosti v daném případě však městský soud neshledal. Žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků proto nevyhověl.
Proti shora označenému usnesení městského soudu podal stěžovatel u zdejšího soudu
včasnou kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že se domnívá, že nemohl dané prohlášení
o majetkových poměrech vyplnit jinak, jelikož nejenže nevlastní žádný movitý majetek,
ale ani není nikde zaměstnán a nemá tedy žádné prostředky, ze kterých by mohl soudní poplatek
uhradit. S ohledem na tuto skutečnost proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení
městského soudu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 11 A 164/2012 – 34, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost zdejší soud v souladu se svou
konstantní judikaturou (srov. rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37, všechna
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz) netrval,
neboť s ohledem na povahu rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje, by trvání
na splnění této povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému.
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákon především ukládá účastníku, aby o osvobození
od soudních poplatků požádal a aby doložil (prokázal), že nemá dostatečné prostředky k tomu,
aby příslušný poplatek uhradil.
Při zkoumání existence předpokladu nedostatku prostředků je potřebné zdůraznit,
že účastníka zatěžuje jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. Pokud chce tedy být ohledně
své žádosti o osvobození od soudních poplatků úspěšný, musí jednak uvést, v čem spatřuje svůj
nedostatek prostředků, který, dle jeho názoru, vede k tomu, že nemůže soudní poplatek uhradit,
jednak musí takové tvrzení řádně doložit. Právní úprava institutu individuálního osvobození
od soudních poplatků neukládá soudu povinnost, aby sám za účastníka vyhledával další
skutečnosti, které mají jeho nedostatek prostředků k uhrazení soudního poplatku dokládat.
K otázce dokládání nedostatku prostředků žadatelem o osvobození od soudních poplatků
se zcela jednoznačně vyjádřila již judikatura zdejšího soudu, který např. v usnesení ze dne
25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publikovaném pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil názor,
že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození
od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové
možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“ Obdobně se z rozsudku zdejšího soudu ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Ans 2/2007 – 51, podává, že „nedoloží-li účastník řízení své, byť i tvrzené minimální,
příjmy, je dán důvod pro zamítnutí jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku.“
V situaci, kdy stěžovatel v prohlášení o majetkových poměrech vyplnil pouze své osobní
údaje, aniž by uvedl jakékoliv informace o své současné finanční situaci či toto prohlášení
podepsal, nelze akceptovat tvrzení stěžovatele, že s ohledem na své majetkové poměry nemohl
dané prohlášení vyplnit jinak. Ani v případě, že stěžovatel skutečně nedisponuje žádným
majetkem, totiž nelze ze způsobu vyplnění předmětného prohlášení usuzovat na vážnost takto
učiněného projevu. Formulář o majetkových poměrech předpokládá mj. uvedení počtu osob
v domácnosti žadatele (část II. bod 9.), majetkových poměrů jeho manžela (část IX. bod 32.)
či jeho závazků (část X bod 33. až 35.). Stěžovatel, nicméně ani k těmto bodům neuvedl žádné
informace, přičemž z obsahu správního spisu lze usuzovat, že tyto měly být vyplněny (stěžovatel
dle dokazování provedeného žalovaným žije ve společné domácnosti se svoji manželkou
a synem, přičemž oba přispívají na chod společné domácnosti). I v případě, pokud by se osobní
a majetková situace od provedeného dokazování stěžovatele změnila, však lze jenom stěží
uvažovat o tom, že stěžovatel nemá žádné závazky (kupř. nájemné), které je povinen plnit,
či nemá absolutně žádné příjmy, přičemž současně není finančně závislý na žádné osobě (viz bod
12 prohlášení). S ohledem na všechny tyto skutečnosti proto nelze mít za to, že stěžovatel
prokázal splnění podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť navzdory
výzvě a poučení městského soudu o následcích řádného nevyplnění prohlášení o majetkových
poměrech, nepředložil řádně vyplněné potvrzení, přičemž zdejší soud se shoduje s názorem
městského soudu, že takto učiněné podání nemohlo posloužit jako stěžejní důkaz potřebný
k rozhodnutí, zda lze stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků. S ohledem
k uvedeným skutečnostem proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel v souzené věci
nedoložil, resp. neprokázal, že nemá dostatečné prostředky k zaplacení soudního poplatku.
Městský soud proto postupoval v souladu se zákonem, jestliže stěžovatele neosvobodil
od soudních poplatků.
Stěžovatel dále napadl rozhodnutí městského soudu z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a pro nedostatek
důvodů rozhodnutí, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s].
S ohledem na skutečnost, že tyto námitky nebyly stěžovatelem nijak blíže konkretizovány,
nemohl jim Nejvyšší správní soud vyhovět. Nad rámec právě uvedeného nicméně zdejší soud
považuje za nezbytné upozornit na skutečnost, že předmětem probíhajícího řízení není přezkum
rozhodnutí žalovaného, ale přezkum rozhodnutí městského soudu o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků. Z tohoto důvodu proto ani případné pochybení žalovaného v předchozím
správním řízení nemohlo být důvodem pro zrušení napadeného usnesení.
O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval, neboť o kasační stížnosti rozhodl bezodkladně po předložení věci
a po vykonání nezbytných procesních úkonů v řízení.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu