ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.4.2012:26
sp. zn. 5 As 4/2012 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobců: a) M. K. a b) B. K., oba zast. JUDr. Janem Bujnochem, advokátem se sídlem
Polanecká 77/22, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se
sídlem 28. října 117, Ostrava, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 5. 12. 2011, č. j. 58 A 63/2010 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný k odvolání žalobců rozhodnutím ze dne 20. 9. 2010, č. j. MSK 127194/2010,
sp. zn. ŽPZ/37386/2010/Pie, změnil rozhodnutí vodoprávního úřadu, Magistrátu města
Ostravy, ze dne 17. 5. 2010, č. SMO/131560/10/OŽP/Bl, sp. zn. OŽP/6705/09/Ja, jímž byli
žalobci uznáni vinnými, že neoprávněně vypouštěli odpadní vody z domu č. p. 596 v obci V. do
kanalizace pro veřejnou potřebu bez uzavřené písemné smlouvy o odvádění odpadních vod.
Žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil v tom smyslu, že upřesnil,
že žalobci se popisovaného jednání dopouštěli v době nejméně od 19. 9. 2007 do 27. 1. 2010
a ve zbytku předmětné rozhodnutí potvrdil. Každý z žalobců tak podle správních orgánů spáchal
přestupek podle §32 odst. 4 písm. d) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích
pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), za což byla
každému z žalobců uložena pokuta ve výši 1000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení
o přestupcích paušální částkou 1000 Kč.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
který ji rozsudkem ze dne 5. 12. 2011, č. j. 58 A 63/2010 - 23, zamítl.
Krajský soud se v rozsudku předně zabýval vymezením pojmu kanalizace, jak vyplývá
z §2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, přičemž dospěl k závěru, že ve smyslu
citovaného ustanovení je třeba za kanalizaci považovat rovněž jednotlivé kanalizační stoky.
V návaznosti na §1 písm. e) vyhlášky č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb.,
o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon
o vodovodech a kanalizacích) (dále jen „vyhláška č. 428/2001 Sb.“) je třeba potrubí k odvádění
odpadních vod považovat za kanalizační stoku, a tedy i za kanalizaci (krajský soud uvedl,
že se nezabýval kvantitativními hledisky vymezení kanalizací dle §1 odst. 3 zákona o vodovodech
a kanalizacích, neboť k těmto otázkám žádný žalobní bod nesměřoval). Jelikož žalobci
nezpochybňovali, že jejich dům je napojen na potrubí, kterým jsou z jejich domu odváděny
odpadní vody, dospěl krajský soud k závěru, že žalobci vypouštějí odpadní vodu do kanalizace.
Podle §32 odst. 4 písm. d) zákona o vodovodech a kanalizacích se fyzická osoba jako
odběratel dopustí přestupku tím, že neoprávněně vypouští odpadní vody do kanalizace, přičemž
dle §10 odst. 2 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích je neoprávněným vypouštěním
odpadních vod do kanalizace vypouštění bez uzavřené písemné smlouvy o odvádění odpadních
vod. Pro posouzení, zda je naplněna skutková přestupku podle §32 odst. 4 písm. d) zákona
o vodovodech a kanalizacích, je rozhodné toliko to, zda dochází k vypouštění odpadních vod
do kanalizace a zda je dána existence písemné smlouvy o odvádění odpadních vod.
Jelikož žalobci odpadní vody do kanalizace vypouštěli a mezi účastníky řízení nebylo sporné,
že s vlastníkem či provozovatelem kanalizace neuzavřeli žádnou písemnou smlouvu o vypouštění
odpadních vod, byla skutková podstata předmětného přestupku v posuzovaném případě
naplněna.
S příslušnou odvolací námitkou se žalovaný vypořádal, když uvedl, že předmětné potrubí
pokládal za „kanalizaci“. V žalobou napadeném rozhodnutí totiž uvedl, že v obci se nachází
kanalizace pro veřejnou potřebu pod názvem „Kanalizační síť obce V.“, jejíž provozování bylo
povoleno rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 15. 9. 2005,
sp. zn. 23400/2005/ŽPZ/Tom/0002, kdy z tohoto spisu vyplývá, že součástí této kanalizační
sítě je i kanalizace na ul. Větrná; tato kanalizace je též vyznačena v přehledné části kanalizačního
řádu schváleného obci vodoprávním úřadem dne 19. 7. 2007 pod č. j. 1250/07/VH. Samo
uvedené povolení však nebylo ve věci rozhodné, rozhodnou byla skutečnost, že předmětné
potrubí bylo kanalizací ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích.
Za zcela nepodstatné pro posouzení naplnění skutkové podstaty (formální stránky)
přestupku považoval krajský soud žalobní body týkající se následujících tvrzení: a) provozovatel
kanalizace nedoplnil návrh smlouvy tak, aby byla po právu a ani nepředložil doklad o vlastnictví
kanalizace; b) smlouvu žalobci neuzavřeli, neboť je po nich požadována platba stočného, ačkoli
odpadní vody nejsou řádně čištěny či zneškodňovány; c) žalobcům nebyl předložen kanalizační
řád.
Tyto žalobní body však krajský soud hodnotil z hlediska posouzení, zda byla naplněna
materiální stránka přestupku ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). K tomu krajský soud uvedl,
že žalobci se dopouštěli vytýkaného odvádění odpadních vod do kanalizační stoky po dobu delší
než dva roky, přičemž v průběhu správního řízení i v žalobě sami uváděli, že tak činí ještě déle.
Z obsahu správního spisu a průběhu správního řízení nelze dovodit jakoukoli snahu po nápravě.
Případné nedostatky v návrhu smlouvy o odvádění odpadních vod tak nemohou mít vliv
na závěr, že jednání žalobců porušilo zájem společnosti na zodpovědnosti původce odpadních
vod za jejich řádné odvedení zákonem předepsaným způsobem, který je důsledkem obecného
zájmu společnosti na ochraně životního prostředí. Eventuální porušení povinností vlastníka
či provozovatele kanalizace (zakončení kanalizace vývodem do vodního toku) nemůže mít žádný
vliv na posouzení porušení povinností, které jsou stanoveny žalobcům jako vlastníkům domu.
Námitka nenaplnění materiální stránky přestupku tudíž není důvodná.
Žalobci dále namítali, že navrhovali předložení důkazů, na což vodoprávní orgány
nereagovaly. Tento žalobní bod považoval krajský soud za natolik obecně formulovaný,
že jej nebyl schopen přezkoumat; žalobci neuvedli, jaké konkrétní důkazy nebyly i přes jejich
návrh provedeny a jaký vliv mělo toto neprovedení důkazů na zákonnost napadeného
rozhodnutí.
Žalobci taktéž nebyli kráceni na svém právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí
a žalovaný neodkazoval na jiné důkazy, než které byly ve správním řízení provedeny; obsahem
správního spisu totiž nejsou jiné podklady, než se kterými byl žalobce b) seznámen dne 9. 7. 2009
po doručení výzvy ze dne 16. 6. 2009. Tato výzva byla doručena i žalobkyni a), která k seznámení
se s podklady rozhodnutí zmocnila žalobce b). Pokud však žalovaný v napadeném rozhodnutí
odkázal na vlastní spis sp. zn. 23400/2005/ŽPZ/Tom a na rozhodnutí vodoprávního úřadu
o schválení kanalizačního řádu, jedná se zjevně o skutečnosti známé žalovanému z jeho úřední
činnosti. Takové skutečnosti mohou být podkladem rozhodnutí, avšak vlastní znalost těchto
skutečností nezbavuje správní orgány povinnosti dát účastníkovi možnost se s nimi seznámit
jako s jakýmikoli jinými podklady rozhodnutí. Žalovaný tudíž pochybil, nedal-li žalobcům
možnost se s těmito podklady rozhodnutí seznámit, ač je užil pro odůvodnění svého rozhodnutí.
Tato vada řízení však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, jelikož existence
rozhodnutí o povolení kanalizační sítě a existence schváleného kanalizačního řádu byly soudem
shledány pro rozhodnutí ve věci bezvýznamnými. Krajský soud tak uzavřel, že porušení
práva žalobců seznámit se s těmito podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim nemohlo mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto toto pochybení žalovaného není důvodem
pro zrušení jeho rozhodnutí.
Žalobci (stěžovatelé) napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelé namítají, že krajský soud neuvedl, na základě jakých odborných úvah a definic
považuje rouru v zemi, která končí po cca 30 m v lese v blízkosti domu stěžovatelů, za kanalizaci
pro veřejnou potřebu. Krajský soud např. ignoroval §12 zákona o vodovodech a kanalizacích,
který teprve definuje vlastnosti kanalizace pro veřejnou potřebu. Kanalizační stoku taktéž není
možné, jak to činí krajský soud, považovat za kanalizaci; tou je ve smyslu §2 zákona
o vodovodech a kanalizacích pouze provozně samostatný soubor staveb a zařízení.
Napojení domu stěžovatelů je přitom v souladu s kolaudačním rozhodnutím. Zákon
o vodovodech a kanalizacích, který měli porušit, je taktéž účinný až od 1. 1. 2002, přičemž
v souvislosti s tím upozornili stěžovatelé na příslušná ustanovení zákona č. 76/2006 Sb., kterým
se mění zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně
některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony (dále jen „zákon č. 76/2006 Sb.“). Nadto povinnost uzavřít smlouvu
o odvádění odpadních vod je uložena vlastníku či provozovateli kanalizace. Nemovitost
stěžovatelů byla napojena již před účinností zákona o vodovodech a kanalizacích, a proto
dle tohoto zákona nemohla být smlouva uzavřena před vypouštěním odpadních vod.
Stěžovatelé dále uvedli, že se krajský soud nevypořádal se skutečností, že obcí V.
předložený návrh smlouvy o odvádění odpadních vod vykazoval věcné a právní vady (kanalizační
řád, na který návrh odkazoval a který měla obec za úplatu poskytnout, byl schválen až v roce
2010; rovněž chyběl doklad o vlastnictví kanalizace či oprávnění k jejímu provozování). Krajský
soud se také nevypořádal s otázkou, z jakého důvodu nebyla předmětná smlouva uzavřena a zda
návrh smlouvy byl v souladu se zákonem, nezabýval se požadavky stěžovatelů na odstranění
těchto nedostatků a vůlí stěžovatelů smlouvu uzavřít, až budou vytýkané vady návrhu smlouvy
odstraněny.
Nelze také souhlasit s názorem krajského soudu, že existence rozhodnutí o povolení
kanalizační sítě, existence kanalizačního řádu a údajné schválení jeho přehledné části
rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 1250/07/VH, nemohly mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Jedná se totiž o dokumenty bránící řádnému
uzavření smlouvy, přičemž o jejich existenci nevěděl ani vodoprávní úřad. V tomto směru
jsou i pochybnosti o úplnosti správního spisu. Krajský soud zatížil svůj rozsudek
nepřezkoumatelností, pokud se s příslušnými podklady neseznámil. Nepřezkoumatelnost je dána
i neurčitostí rozsudku krajského soudu, neboť soud neuvádí, dle kterých předpisů je občan
povinen při uzavírání smluv předkládat doklady o vlastnictví příslušných objektů.
Taktéž je třeba pamatovat na rozdíl mezi právem na stočné a poskytnutím služby,
za kterou se stočné platí (odvádění a čistění odpadních vod). Z hlediska zákona o vodovodech
a kanalizacích tak pro naplnění skutkové podstaty přestupku považují stěžovatelé za rozhodující
i další okolnosti mimo těch, které za rozhodné považoval krajský soud. Stěžovatelé se tak ptají,
proč se právo uplatňuje pouze proti občanovi, a nikoli proti obci V., která ohledně odvádění a
čištění odpadních vod své povinnosti nedodržuje. Za těchto okolností je také pochybný závěr
krajského soudu o naplnění materiální stránky přestupku stěžovateli (porušení zájmu společnosti
na ochraně životního prostředí), když není bráno v potaz, zda tento zájem neporušuje i vlastník
(provozovatel) kanalizace. Krajský soud tak dle stěžovatelů věc neposoudil komplexně.
S uvedeným souvisí rovněž skutečnost, že o vyznačení předmětné kanalizace v přehledné
části kanalizačního řádu schválené vodoprávním úřadem dne 19. 7. 2007 pod č. j. 1250/07/VH
tento úřad ani nevěděl. Není zřejmé, ve které části ulice Větrná se měla „tzv. kanalizace“ nacházet
a kde byla nahrazena v roce 2010 novou kanalizací, přičemž kanalizační řád nebyl obcí V.
stěžovatelům nikdy předložen. Předložení důkazů v tomto směru krajský soud odmítl při ústním
jednání dne 5. 12. 2011. V žalobě rovněž bylo jasně uvedeno, jaké důkazy nebyly ve správním
řízení provedeny. Kdyby byly tyto důkazy provedeny, byla by příslušná smlouva dávno uzavřena
a předešlo by se soudnímu řízení. Stěžovatelé jsou tak názoru, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spise.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudku krajského
soudu a obsah správního spisu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Žalovaný dodal, že irelevantním byl odkaz stěžovatelů na ustanovení zákona č. 76/2006 Sb.,
jakož i tvrzení o vadách návrhu smlouvy o odvádění odpadních vod. Krajský soud správně
vymezil rozhodné skutečnosti případu tak, že stěžovatelé bez uzavřené smlouvy neoprávněně
vypouštěli odpadní vody do kanalizace. To ostatně potvrzovala i vyjádření stěžovatele b)
v průběhu správního řízení; námitky stěžovatelů týkající se vybudování nové kanalizace a s tím
spojené schválení kanalizačního řádu v roce 2010 nic nemění na neoprávněném vypouštění
odpadních vod do původní kanalizace. Kanalizační řád je ostatně k nahlédnutí na Obecním úřadu
ve V. Stěžovateli tvrzené eventuální porušení zákona ze strany obce V. pak není relevantní
z hlediska posouzení protiprávnosti jednání stěžovatelů, ale je případně důvodem pro zahájení
samostatného řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobami oprávněnými, neboť stěžovatelé
byli účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jsou zastoupeni
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Dle §32 odst. 4 písm. d) zákona o vodovodech a kanalizacích se fyzická osoba jako
odběratel dopustí přestupku tím, že ve smyslu §10 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích
neoprávněně vypouští odpadní vody do kanalizace. Dle §10 odst. 2 písm. a) zákona
o vodovodech a kanalizacích se neoprávněným vypouštěním odpadních vod do kanalizace
rozumí vypouštění bez uzavřené písemné smlouvy o odvádění odpadních vod. Za takto
vymezených podmínek lze plně souhlasit s krajským soudem, že pro posouzení otázky, zda
je naplněna skutková podstata přestupku dle §32 odst. 4 písm. d) zákona o vodovodech
a kanalizacích, jsou relevantní pouze skutečnosti spočívající a) ve vypouštění odpadních vod
do kanalizace a b) v neuzavření písemné smlouvy o odvádění odpadních vod. Odpadní vody
přitom musí být odváděny do kanalizace, jak tento pojem chápe zákon o vodovodech
a kanalizacích.
Jak konstatoval již krajský soud, stěžovatelé v průběhu správního řízení nikterak
nezpochybňovali, že jejich dům je napojen na potrubí, kterým jsou z jejich domu odváděny
odpadní vody. Jak stěžovatel b) uvedl při ústním jednání o přestupku dle §74 zákona
o přestupcích, zachyceném v protokolu z tohoto jednání ze dne 24. 4. 2009,
č. j. OŽP/6636/09/Ja/3, odpadní vody z nemovitosti č. p. 596 na ulici N. O. jsou po předčištění
v biologickém septiku dále vypouštěny do kanalizace pro veřejnou potřebu ve správě obce V.
Stěžovatel b) zároveň dodal, že smlouva o odvádění odpadních vod nebyla uzavřena, neboť
kanalizace neodpovídá stavu vyžadovanému §12 zákona o vodovodech a kanalizacích a není
schopna odvádět odpadní vody. Při uvedeném jednání zastupoval stěžovatel b) na základě plné
moci i stěžovatelku a).
Stěžovatelé tak sami potvrdili, že vypouštějí odpadní vody do kanalizace pro veřejnou
potřebu, a to bez uzavřené písemné smlouvy. Kanalizační stoku, do které stěžovatelé odpadní
vody vypouštěli, bylo v daném případě třeba považovat za součást kanalizace ve smyslu §2 odst.
2 zákona o vodovodech a kanalizacích, neboť splňovala definiční znaky blíže vymezené v §1
písm. e) vyhlášky č. 428/2001 Sb., podle něhož se kanalizační stokou rozumí potrubí nebo jiná
konstrukce k odvádění odpadních nebo povrchových vod vzniklých odtokem srážkových vod.
Nelze přitom pominout ani skutečnost, byť ji krajský soud nepovažoval ve věci za rozhodnou,
že v obci V. se v rozhodné době nacházela kanalizace pro veřejnou potřebu pod názvem
„Kanalizační síť obce V.“, jejíž provozování bylo povoleno rozhodnutím Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje ze dne 15. 9. 2005, č. j. 23400/2005/ŽPZ/Tom/0002 (tato kanalizace
byla postupně nahrazována novou kanalizací, resp. novými kanalizačními stokami na základě
rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. OŽP/19228/08/Vo/9). Tento
dokument přitom je součástí spisu vodoprávního úřadu, stejně jako grafické vyznačení této
kanalizace. S těmito dokumenty, z nichž vyplývá, že stěžovateli využívaná stoka je součástí
širšího a komplexnějšího kanalizačního systému, se stěžovatelé měli možnost seznámit a vyjádřit
se k nim, viz sdělení vodoprávního úřadu ze dne 16. 6. 2009, zn. OŽP/6705/09/Ja/Bl/5
a protokol o nahlížení do spisu ze dne 9. 7. 2009.
Na základě uvedeného tedy nelze souhlasit s několika souvisejícími námitkami
stěžovatelů. Skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, měla,
v rozporu s tvrzením stěžovatelů, oporu ve spisech. Krajský soud v mezích žalobních námitek
a na základě takto zjištěného skutkového stavu, který ze správního spisu vyplýval, nebyl povinen
uvádět nějaké další „odborné úvahy a definice“ týkající se předmětné kanalizace, a to zejména
za situace, kdy pojem kanalizační stoky jako součásti kanalizace vyplýval z §2 odst. 2 zákona
o vodovodech a kanalizacích ve spojení s §1 písm. e) vyhlášky č. 428/2001 Sb., přičemž
stěžovateli využívanou kanalizační stoku nebylo možné považovat za izolovanou „rouru“,
ale za součást širšího systému k odvádění odpadních vod.
Zcela irelevantní je pak argumentace stěžovatelů dovolávající se „komplexního“
posouzení věci, spočívající v hodnocení údajných nedostatků návrhu na uzavření smlouvy
o odvádění odpadních vod, popř. jiných tvrzených pochybení obce V. Tato argumentace nemá,
jak již uvedl krajský soud, žádný význam pro posouzení otázky naplnění skutkové podstaty
předmětného přestupku; je třeba zopakovat, že v tomto směru bylo rozhodné pouze to,
že stěžovatelé odváděli odpadní vody do kanalizace bez uzavřené písemné smlouvy, přičemž
k důvodům, proč smlouvu neuzavřeli, nebylo možno přihlížet. V tomto ohledu tak nebylo třeba
ani doplňovat dokazování. Své závěry krajský soud řádně odůvodnil, a nelze tedy jeho rozsudek
považovat za nepřezkoumatelný.
K tomu je možné doplnit, že krajský soud rovněž správně posoudil otázku naplnění
materiální stránky předmětného přestupku. Zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 As 104/2008 – 45, publikovaném pod č. 2011/2010 Sb. NSS, uvedl, že lze „obecně
vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek,
naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje
či ohrožuje určitý zájem společnosti. (…) Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní
formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okoln osti,
které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem
společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom
nemůže být označeno za přestupek“ . Jak zdejší soud v citovaném rozsudku dále
konstatoval, „okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která
je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem
chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti,
za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka.“ Takové okolnosti
však stěžovatelé neuvedli.
Relevanci totiž s ohledem na citovanou judikaturu nelze přiznat ani emotivně
formulovaným argumentům stěžovatelů, že se právo uplatňuje pouze proti občanovi, a nikoli
proti obci V., která ohledně odvádění a čištění odpadních vod nedodržuje své povinnosti. Tímto
tvrzením stěžovatelé reagovali na odůvodnění krajského soudu, podle něhož vytýkané jednání
stěžovatelů porušilo zájem společnosti na zodpovědnosti původce odpadních vod za jejich řádné
odvedení zákonem předepsaným způsobem, který je důsledkem obecného zájmu společnosti na
ochraně životního prostředí (a na řádném fungování veřejného systému odvádění odpadních vod
– pozn. NSS), přičemž případné porušení povinností vlastníka nebo provozovatele kanalizace
nemá vliv na posouzení porušení povinností, které jsou uloženy stěžovatelům jakožto vlastníkům
domu. Lze jen souhlasit s vyjádřením žalovaného ke kasační stížnosti, že uvedený závěr krajského
soudu neznamená, že obec zákony dodržovat nemusí, ale jen to, že eventuální protiprávní jednání
obce V. není v nynější věci relevantní pro posouzení stěžovateli spáchaného přestupku; tvrzené
protiprávní jednání obce zde nemůže představovat důvod pro zbavení stěžovatelů jejich deliktní
odpovědnosti, s daným přestupkem nesouvisí a může být, je-li dané tvrzení pravdivé, předmětem
zcela samostatného řízení, které je však na nynějším řízení nezávislé. Tento závěr je třeba
vztáhnout i na stěžovateli mylně (jakožto podstatu věci) akcentovanou důležitost posouzení toho,
zda předmětná kanalizace naplňuje parametry stanovené §12 zákona o vodovodech a
kanalizacích, popř. jaká byla podoba stěžovatelům zaslaného návrhu smlouvy o odvádění
odpadních vod.
Ani tvrzení stěžovatelů, že napojení jejich domu na kanalizaci proběhlo v souladu
s kolaudačním rozhodnutím, nemá vliv na jejich povinnost odvádět odpadní vody do kanalizace
pouze na základě písemně uzavřené smlouvy. Ze správního spisu vyplývá, že návrh smlouvy
o odvádění odpadních vod byl obcí V. stěžovatelům prokazatelně zaslán. Pokud se stěžovatelé
domnívali, že tento návrh smlouvy vykazuje závažné nedostatky, které znemožňují uzavření
smluvního vztahu, pak samozřejmě neměli povinnost smlouvu uzavřít; zároveň však nebyli
oprávněni, pokud smlouvu neuzavřeli, odpadní vody do kanalizace odvádět.
Argumentace stěžovatelů, že dle §8 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích stíhá
povinnost uzavřít písemnou smlouvu o odvádění odpadních vod s odběratelem vlastníka,
popř. provozovatele kanalizace, rovněž nemůže z hlediska jim vytýkaného přestupku obstát.
Vlastník či provozovatel kanalizace totiž nemůže smlouvu uzavřít jednostranně bez souhlasu
odběratele; právě v nynějším případě stěžovatelé nebyli ochotni na návrh smlouvy přistoupit.
Jak již bylo řečeno, nebylo jejich povinností smlouvu uzavřít, za takové situace však na druhou
stranu ani nebyli oprávněni odvádět odpadní vody do kanalizace.
Rozhodná ve věci není ani stěžovateli zmiňovaná otázka stočného – za likvidaci
odpadních vod v podobě jejich odvádění a čištění, případně zneškodňování je zodpovědný
vlastník, potažmo provozovatel kanalizace a dle §8 odst. 14 zákona vodovodech a kanalizacích
právo na stočné vzniká okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace [tedy bez ohledu
na uzavření smlouvy, a to s možností případného přerušení odvádění odpadních vod dle §9
odst. 6 písm. f) zákona vodovodech a kanalizacích]. Je třeba zopakovat, že možné porušení
povinností vlastníka (provozovatele) kanalizace nemá vliv na deliktní odpovědnost stěžovatelů,
ani na jejich povinnost hradit stočné.
Argumentaci odkazem na zákon č. 76/2006 Sb. vznesli stěžovatelé poprvé až v kasační
stížnosti, ačkoliv jim nic nebránilo učinit tak již v řízení před krajským soudem. Podle §104
odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Předmětnou
námitku tak bylo třeba hodnotit jako nepřípustnou.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne, že mu
žádné náklady nad rámec běžné činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. listopadu 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu