ECLI:CZ:NSS:2013:5.AZS.5.2013:34
sp. zn. 5 Azs 5/2013 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: H. T., zast.
JUDr. Hanou Homolkovou, advokátkou se sídlem Krajinská 8, České Budějovice,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2013,
č. j. 10 Az 1/2013 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. Hany Homolkové se u r č u j e
částkou 3400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 11. 2012, č. j. OAM-170/VL-18-LE18-2009, nebyla
žalobci (dále „stěžovatel“) udělena mezinárodní ochrana podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Českých
Budějovicích (dále „krajský soud“) zamítl; proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační
stížnost, v jejím doplnění zástupce stěžovatele uvádí, že krajský soud ze shromážděných důkazů
zcela nesprávně dovodil právní názor, směřující k potvrzení závěru žalovaného o důvodném
zamítnutí žádosti o udělení azylu. Stěžovatel se domnívá, že byť jej žalovaný několikráte vyslechl,
mohl z důvodů jazykové bariéry a určité neznalosti probíhajícího řízení, chybně vyložit
stěžovatelem podanou reprodukci ataků vůči jeho osobě v Turecku; tím vznikl mylný dojem
soudu o nekonzistentních a různorodých informacích stran konkrétní újmy vzniklé stěžovateli
v souvislosti s jeho účastí na politických demonstracích jak stěžovatel uvedl již v žalobě, je jeho
obava o život a další jeho osud v zemi původu i ve vztahu k jeho vyznání zcela nepřenosná.
Krajský soud neshledal ani důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů, když je zřejmé,
že správní orgán má poměrně široký prostor pro úvahy pro jeho naplnění. Dle názoru stěžovatele
je nežádoucí, aby na srovnatelné případy byla použita jiná pravidla bez přesvědčivého
odůvodnění; stěžovatel se nespokojuje se závěrem soudu o neexistenci humanitárního důvodu
jen proto, že je zdravotně zcela v pořádku a jeho rodná země nebyla zasažena žádnou
humanitární katastrofou. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti a ustanovení advokáta.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
Nejvyšší správní soud předně z předloženého spisu krajského soudu zjistil, že stěžovateli
byla k jeho žádosti usnesením ze dne 12. 3. 2013, č. j. 10Az 1/213 - 37, ustanovena k ochraně
jeho zájmů v této věci advokátka JUDr. Hana Homolková; v této souvislosti zdejší soud odkazuje
na usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, v němž Nejvyšší
správní soud konstatoval: „Ustanoví-li ve správním soudnictví v řízení o žalobě krajský soud účastníku řízení
zástupcem advokáta (§35 odst. 8 s. ř. s.), je takto ustanovený advokát oprávněn zastupovat účastníka řízení
také v řízení o kasační stížnosti a v zastoupení účastníka řízení také kasační stížnost podat.“. S ohledem
na uvedené výše proto Nejvyšší správní soud se nezabýval návrhem stěžovatele na určení
zástupce, neboť v intencích uvedeného byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti již řádně
zastoupen.
Stěžovatel podal dne 11. 03. 2009 žádost o udělení mezinárodní ochrany; v žádosti uvedl,
že je kurdské národnosti, turecké státní příslušnosti, islámského náboženského vyznání
a je členem Marxisticko - leninské komunistické strany (MLKP); dále uvedl, že proti němu nikdy
nebylo vedeno trestní stíhání, byl zaměstnán v rodinném obchodě, je svobodný, bezdětný
a v dobrém zdravotním stavu; dne 07. 03. 2009 Turecko opustil z důvodu strachu z potenciální
možnosti jeho uvěznění a stíhání za účast na demonstraci v únoru 2009, kde bylo demonstrováno
proti státu. Uvedl též, že měl ve vlasti problémy z důvodu jeho členství ve straně MLKP, a proto
se chtěl dostat do ČR, ačkoliv nebyla jeho cílovou destinací. Dále uvedl, že z důvodu spálení
turecké vlajky byl vyhozen ze střední školy, přestože byl nevinný; několikrát byl kvůli účasti
na demonstracích zadržen ve vazbě. Jeho rodina měla neustálé problémy s policisty vzhledem
k jejich kurdské národnosti a alevitskému vyznání. Žádné další důvody žádosti o udělení
mezinárodní ochrany uvedeny nebyly.
Správní orgán na základě výpovědí a na základě informací ohledně situace v Turecku
dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl v Turecku pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod a není považován za člena MLKP. Správní orgán rovněž dospěl k závěru, že neexistuje
důvod, proč by měl mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických
názorů ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu. Proti stěžovateli bylo v Turecku vedeno
standardní vyšetřování poté, co ve škole spálil tureckou vlajku, v daném případě tudíž nelze
hovořit o pronásledování; stíhání za účast na protivládních demonstracích nebylo prokázáno,
a to z důvodů nekonzistentních výpovědí stěžovatele, ale i na základě informace Ministerstva
zahraničí, dle které proti němu není v současné době v Turecku vedeno žádné trestní stíhání.
Správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl pronásledován ani z důvodu kurdské
národnosti, přestože tvrdil, že jeho rodina měla kvůli své národnosti problémy již před jeho
narozením; nedoložil však žádnou konkrétní skutečnost, na základě které by bylo možné dospět
k závěru, že by se v důsledku své národnosti ocitl v horším postavení, než ostatní obyvatelé
kurdské národnosti, či že by se kvůli své národnosti mohl důvodně obávat pronásledování.
Stěžovatel rovněž zmínil své obavy z trestního stíhání, neboť nechtěl nastoupit základní
vojenskou službu. Neexistence ustanovení, které by zaručovalo právo nevykonávat vojenskou
službu, však sama o sobě nezakládá důvod pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu.
Správní orgán shrnul, že stěžovatel odkazoval pouze na obecné problémy, které by eventuelně
mohly potkat turecké obyvatele alevitského vyznání, takové úvahy však v žádném případě nelze
považovat za pronásledování. Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny důvody pro udělení
azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, správní orgán dále přezkoumával naplnění důvodů
pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a a §14b zákona o azylu; tyto však neshledal.
Krajský soud shledal postup žalovaného správního orgánu zcela souladným se zákonem,
neboť v posuzovaném případě nebylo shledáno naplnění žádného z důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany ve formě azylu dle ust. §12, §13 a §14 zákona o azylu. Stejně tak nebyl
prokázán žádný z důvodů pro udělení doplňkové mezinárodní ochrany dle ust. §14a a 14b
zákona o azylu. Dle názoru soudu správní orgán, v rámci vyčerpávajícího a řádně odůvodněného
rozhodnutí, zvážil a správně zhodnotil všechny okolnosti posuzované žádosti.
Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda
kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako
nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz). Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Jak vyplývá z uvedeného, je primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud z těchto hledisek neshledává v kasační stížnosti relevantní
argumenty svědčící pro její přijatelnost.
Stěžovatel vytýká a priori správnímu orgánu nedostatečně zjištěný skutkový stav věci,
z něhož poté byly vyvozeny nesprávné závěry a nebyla mu udělena mezinárodní ochrana, a to ani
z humanitárních důvodů. Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že „[n]ení
povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními
prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele
o azyl vyvracejí či zpochybňují“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). Správní orgán rozhodující ve věci mezinárodní ochrany musí podle
závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, při osobních pohovorech postupovat tak, aby žadateli o udělení
mezinárodní ochrany umožnil předložit v úplnosti důvody své žádosti [§23 zákona o azylu
ve spojení s čl. 13 odst. 3 procedurální směrnice (č. 2005/85/ES)]. Co se týče kvality
a dostatečnosti důkazů opatřovaných správním orgánem v azylovém řízení, lze odkázat
především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81,
publikovaný pod č. 1825/2009 Sb. NSS, z něhož vyplývá požadavek, aby informace o zemi
původu použité ve věci mezinárodní ochrany byly v maximální možné míře (1) relevantní,
(2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní
a dohledatelné.
Popsané požadavky na dokazování v azylovém řízení dle krajského soudu žalovaný
respektoval a ani Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu ohledně dostatečnosti skutkových
zjištění v azylovém řízení nezpochybňuje. V tomto směru lze dodat, že krajský soud
v projednávaném případě svůj závěr o nedůvodnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany
odůvodnil i nevěrohodností výpovědí stěžovatele. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 - 105, nevěrohodnost tvrzení žadatele o mezinárodní
ochranu, zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat
u žadatele podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. I v tomto ohledu
byl tedy postup krajského soudu plně v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního
soudu.
K námitkám stěžovatele ohledně nesprávného vyhodnocení podmínek pro přiznání
humanitárního azylu, lze předně uvést, že smysl „institutu humanitárního azylu lze spatřovat
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice
nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona
o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu
může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako
obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné
nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Azyl
z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj
právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu.
Rozhodnutí o udělení či neudělení humanitárního azylu proto soud přezkoumává pouze
v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší hodnotit, zda byly dány humanitární důvody či nikoli,
to je věcí diskrečního oprávnění správního orgánu. Pokud správní orgán řádně zjistí a posoudí
osobní situaci žadatele i stav v jeho zemi, a pokud z těchto skutečností sám nevyvodí důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Rozhodnutí o udělení
či neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu „podléhá přezkumu soudu pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné
nebo přímo opačné závěry“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 5 Azs 170/2004 - 72, publikovaný pod č. 375/2004 Sb. NSS). V intencích závěrů shora
citované judikatury krajský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního
azylu stěžovatelce podle §14 zákona o azylu. Žalovaný dle krajského soudu při zkoumání důvodů
pro udělení humanitárního azylu zohlednil všechny relevantní skutečnosti případu a své
rozhodnutí v tomto směru přezkoumatelným způsobem odůvodnil. S uvedeným závěrem
krajského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitky, jež stěžovatel učinil
předmětem sporu, byly v judikatuře zdejšího soudu řešeny a krajský soud se nedopustil žádného
pochybení, které by mohlo přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by tak založilo
přijatelnost kasační stížnosti. Uvádí-li nyní stěžovatel možné nepochopení jeho výpovědí
z důvodu jazykové bariéry, činí tak až nyní v kasační stížnosti.
Lze tak uzavřít, že judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou
odpověď na námitky, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost tedy svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; Nejvyšší správní soud ji proto shledal
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Vzhledem k tomu, že o kasační stížnosti soud rozhodl bezprostředně po jejím obdržení,
poté, co učinil nezbytné procesní úkony v řízení, nerozhodoval již o žádosti o přiznání
odkladného účinku, neboť takové rozhodování by bylo zcela zjevně neúčelné a nadbytečné.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
Ustanovené advokátce náleží odměna za jeden úkon právní služby (tj. doplnění kasační
stížnosti) podle §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Soud proto přiznal
advokátce v souladu se sazbou mimosmluvní odměny 1 × 3100 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9
odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 1 × 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony
spojenými (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem tedy 3400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu