ECLI:CZ:NSS:2013:6.ADS.132.2012:36
sp. zn. 6 Ads 132/2012 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. K., zastoupen
JUDr. Petrem Zavřelem, advokátem, se sídlem náměstí Winstona Churchilla 2, Praha 3,
proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města
Prahy, se sídlem Kongresová 2, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2009, č. j.
1023/2009, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 18. 9. 2012, č. j. 11 Ca 253/2009 - 44,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, č. j. 11 Ca 253/2009 - 44,
se zr uš uje a věc se vrac í Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení shora
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jimž bylo zrušeno rozhodnutí ředitele
žalovaného ze dne 11. 8. 2009 , č. j. 1023/2009, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení
a současně mu byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6 800 Kč.
Výše uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí
náměstka ředitele Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy ze dne 26. 6. 2009 ,
č. 2700/2009, kterým byl žalobce podle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějš ích předpisů (dále
též „služební zákon“), propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky,
přičemž jeho služební poměr skončil dnem doručení rozhodnutí o propuštění podle §42 odst. 5
písm. a) služebního zákona, tj. dnem 26. června 2009.
V řízení o propuštění ze služebního poměru bylo vycházeno z následujících skutečností:
žalobce při vyšetřování dopravní nehody, k níž došlo dne 19. 6. 2009 okolo 18:15 hodin
na přemostění ulice Jižní Spojka ve směru od ulice Ke Garážím k ulici Brněnská v Praze 4
po ukončení rozhovoru s řidičem motorového vozidla tovární značky BMW X stojícího ve středu
pozemní komunikace před dopravní nehodou (došlo k havárii nákladního automobilu
převážejícího přepravky s lahvovým nealkoholickým pivem) a zjištění, že ke služebnímu vozidlu
Policie ČR tovární značky Škoda Octavia combi X směřuje muž oblečený ve světlemodrém tričku
bez rukávů nesoucí v každé ruce přepravku s nealkoholickým pivem a směřující k zadní části
uvedeného služebního vozidla, dopouští se jednání spočívajícího v otevření dveří zavazadlového
prostoru, aby tak umožnil uložení předmětných přepravek. Před příchodem uvedeného muže
žalobce odsunul vnitřní kryt zavazadlového prostoru, aby usnadnil přístup do zavazadlového
prostoru, kam přicházející muž přepravky uložil. Během krátkého rozhovoru mezi oběma muži,
přišel k zadní části služebního vozidla další muž oblečený do černé sportovní bundy a červených
kraťasů, který přinesl další dvě přepravky, jež nejprve položil na zem, aby je posléze uložil do
zavazadlového prostoru téhož služebního vozidla. Z jednání žalobce není patrné, že by
jakýmkoliv způsobem bránil nebo jiným způsobem odporoval uložení přepravek do
zavazadlového prostoru. Po odchodu druhého muže žalobce zavřel dveře zavazadlového
prostoru a odešel k místu dopravní nehody. Tyto skutečnosti byly zjištěny především ze záznamu
uloženého na nosiči DVD poskytnutého TV Prima a z úředních záznamů několika policistů,
jmenovitě uvedených v rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru.
Vzhledem k výše uvedenému a k okolnosti, že žalobce způsobil škodu a nezabránil
vzniku další škody na majetku, čímž nesplnil důležitý úkol uložený policist ovi ve smyslu §2
zákona č. 273/2008 Sb., ve znění zákona č. 41/2009 Sb., rozhodl příslušný služební funkcionář,
že žalobce porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky
trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) , b), zákona
č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a je způsobile ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru.
Proto bylo rozhodnuto o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie České
republiky podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru s využitím ust. §42 odst. 5
písm. a) služebního zákona, neboť z dostupných materiálů je zřejmé, že jednal úmyslně a věděl,
že svým jednáním porušuje zákon.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí stěžovatele zrušil pro vady
řízení podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) ,
a současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.). Městský
soud po citaci ustanovení §17 odst. 3, §40 odst. 1, §42 odst. 1 písm. d), §183, §174 a §184
odst. 1 služebního zákona uvedl, že při posuzování důvodnosti podané žaloby vycházel
ze zmíněných ustanovení vědom si toho, že řízení o propuštění příslušníka ze služebního poměru
je řízení zvláštní, z čehož vyplývá i specifický postup správních orgánů, které např. nemusí
umožnit účastníkovi řízení vyjádřit se před vydá ním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu
jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění. Zvláštní úprava také umožňuje, aby prvním
úkonem, který služební funkcionář učiní vůči propuštěnému příslušníkovi, bylo doručení
rozhodnutí o propuštění. V této souvislosti bylo zdůrazněno, že i na toto zvláštní řízení
se vztahují obecné zásady upravené zákonem v hlavě I a II. Na či nnost služebního funkcionáře
se tedy vztahuje i povinnost stanovená v §180 odst. 1 záko na o služebním poměru, tedy,
že služební funkcionář je povinen zjistit stav věci, o němž n ejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit potřebné
podklady pro rozhodnutí. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení důkazem je pak vše, co může
přispět k zjištění skutkového stavu věci, zejména výpovědi a vyjádření účastníka, svědků a jiných
osob, doklady a jiné písemnosti nebo záznamy, odborná vyjádření, znalecké posudky, potvrzení,
listiny, protokoly o ohledání a pořízená dokumentace skutkového děje. Městský soud zdůraznil,
že i v průběhu zvláštního řízení nadále zůstávají žalobci zachována práva uvedená v §174
písm. a) služebního zákona, a to právo nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy, navrhovat
důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, na poskytnutí informací o řízení potřebných
k hájení svých práv a oprávněných zájmů, a vyjádřit v řízení své stanovisko, klást otázky svědkům
a znalcům. V daném případě ale podle městského soudu žalobce nebyl žalovaným informován
o prováděných důkazech, nemohl tedy dostatečně hájit svá uvedená práva, neboť bez získání
informací o průběhu řízení, nemohl se k nim vyjádřit, případně navrhnout důkazy další. Hlavní
pochybení ze strany správního orgánu spatřoval městský soud v konání žalovaného,
pokud žalobce neinformoval o prováděném výslechu svědka F., v důsledku čehož žalobce
nemohl využít svého práva klást svědkovi otázky a následně pak vyjádřit své stanovisko.
Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný kasační stížnost, a to z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v řízení a z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné r ozhodnutí ve věci samé,
přičemž zmíněné důvody jsou podrobně uvedeny v textu u kasační stížnosti. Podle stěžovatele
jsou tedy dány důvody pro podání kasační stížnosti, tak jak jsou t axativně vymezeny v §103
s. ř. s., přičemž rozsudek městského soudu žalovaný napadá v plném rozsahu.
Stěžovatel vychází z toho, že městský soud výslovně konstatoval oprávněnost
a zákonnost postupu v řízení o vydání rozhodnutí, které bylo předmětem žaloby. V odůvodnění
rozhodnutí soudu není patrný náznak provedení úvah o obsahu skutečností, uvedených v žalobě
a vyjádření žalovaného ve věci a o rozsahu a kvalitě předložených důkazních prostředků.
Bez výše uvedených úvah nelze v žádném případě považovat rozhodnutí městského soudu
za správné a v souladu se zákonem. Městský soud postupoval tak, že v odůvodnění
svého rozhodnutí pouze shrnul a opsal skutková zjištění, tak jak byla uvedena v napadeném
rozhodnutí a žalobě a zrekapituloval vývoj věci a rozhodl, aniž by své závěry řádně odůvodnil.
Vůbec se tak nevypořádal s povinností spolehlivě zjistit skutkový stav, přičemž zcela zamlžil
postatu argumentace žalovaného, zcela opomenul povinnost hodnocení důkazů jak jednotlivě,
tak v jejich vzájemné souvislosti a nemohl tak posléze ani vyvodit odpovídající závěr
z provedených zjištění a hodnocení důkazů a nastínit tak úva hy, jimiž se řídil
při svém rozhodování. Absence všech těchto zákonem stanovených náležitostí je z textu
odůvodnění rozsudku zcela zřejmá. Podle stěžovatele je zcela evidentní, že městský soud porušil
základní zásady správního řízení, když v řízení v rozporu s §6 zákona č. 99/1963, občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nepostupoval tak, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky
sporné, byly spolehlivě zjištěny, jak mu ukládá zmíněné zákonné ustanovení. Městský soud
nehodnotil vůbec jednotlivé důkazy a vůbec se již nezabýval hodnocením jejich souhrnu. Jediná
úvaha, a navíc zcela nesprávná, je uvedena ve třetím odstavci na straně 7 v rozsudku, kde se soud
omezil na opsání zákonného ustanovení a konstatování, že žalobce nebyl informován
o prováděných důkazech, nemohl tedy dostatečně hájit svá uvedená práva, neboť bez získaných
informací o průběhu řízení nemohl se k nim vyjádřit, případně navrhnout důkazy další. Hlavní
pochybení pak spatřil soud v konání žalovaného, pokud žalobce neinformoval o prováděném
výslechu svědka F., v důsledku čehož žalobce nemohl využít svého práva klást svědkovi otázky a
následně pak vyjádřit své stanovisko. Jak však vyplývá z přiložených důkazních prostředků, nebyl
proveden výslech svědka žalobcem (pozn. NSS: zde zřejmě stěžovat el zaměnil žalovaného za
žalobce), ale do spisu byl toliko založen protokol o podání vysvětlení, tak jak byl doručen žalobci
(pozn. NSS: zde zřejmě rovněž došlo k záměně žalovaného za žalobce) Inspekcí policie České
republiky pod č. j. IN-TC-387/2009 ze dne 8. 7. 2009 jako podklad pro vydání rozhodnutí. Navíc
je zcela evidentní, že uvedená skutečnost neměla žádný vliv na rozhodování odvolacího orgánu a
posloužila pouze jako replika na argument odvolatele. Jedná se o zcela evidentní flagrantní
pochybení soudu, který se vůbec nezabýval předloženými důkazními prostředky a tvrzeními
žalovaného a zjištění tvrzených skutečností. Kdyby soud řádně postupoval ve smyslu shora
uvedených zákonných ustanovení a zjišťoval skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, a
vyhodnotil řádně provedené důkazy, nezbylo by než dospět k závěru, že tvrzení žalobce se
nezakládají na pravdě a jsou v přímém rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Městský soud se pak
vůbec nezabýval skutečností, že žalobce byl řádně poučen o svých právech ve smyslu zákona, tak
jak je doloženo důkazními prostředky, takže věděl, že může kdykoliv nahlédnout do spisu a
využít dalších oprávnění uvedených v citovaném zákoně, a že třebaže o této možnosti byl
spraven a tato mu byla nabídnuta, a to dokonce v případě senátu poradní komise i nad rámec
zákonem stanovených povinností správního orgánu, nikdy této možnosti nevyužil. Že si byl
přitom žalobce plně vědom svého pochybení a jednání v rozporu se zákonem a že propuštění ze
služebního poměru bylo zcela oprávněné a v souladu se zákonem, svědčí i fakt, že samotný
žalobce podal záhy po inkriminovaném jednání, jež bylo důvodem k rozhodnutí funkcionáře o
propuštění, sám žádost o propuštění. Kdyby nebyl žalobce přesvědčen o tom, že jsou zde dány
důvody pro aplikaci §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, zajisté by sám návrh na propuštění
nepodával. Výše uvedenými skutečnostmi se však soud vůbec nezabýval. Městský soud přitom
navíc vůbec nevzal v úvahu ani ust. §190 odst. 7, poslední věta, služebního zákona, které stano ví,
že odvolací orgán ... „k vadám řízení přihlíží jen tehdy, pokud mohly mít vliv na zákonnost nebo
správnost napadeného rozhodnutí“. Protože v daném případě, i za situace, kdy by soud posoudil
projednání uvedené listiny v odvolacím řízení bez seznámení žalobce s touto listinou jako vadu
řízení, vůbec nevzal na vědomí shora uvedené zákonné ustanovení, které takový stav předjímá a
v případě, že vada řízení nezakládá nezákonnost či nesprávnost rozhodnutí nemusí k ní odvolací
orgán přihlížet. Výše uvedená pochybení soudu, spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem, tak mají za následek evidentní nezákonnost napadeného rozhodnutí. V závěru
stěžovatel uvádí, že jak vyplývá z výše uvedeného, absence jakýchkoliv úvah a alespoň pokusu o
úvahu a hodnocení skutkového stavu věci a důkazů způsobila, že soud toliko mechanicky opsal
argumenty žalobce, aniž se vůbec zabýval jejich relevancí a pravdivostí. Absence zmíněných úvah
zakládá zřejmou nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu pro nedostatek důvodů.
Obecně platí, že je-li rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek
důvodů, brání takový nedostatek zpravidla posouzení důvodnosti jiných vad řízení. Napadené
rozhodnutí by mělo být zrušeno, neboť v něm chybí skutkové a právní úvahy, které vedly k jeho
vydání, a v důsledku toho je rozsudek nepřezkoumatelný. To musí vzít v úvahu i Nejvyšší správní
soud, i kdyby námitka nepřezkoumatelnosti nebyla součástí kasační stížnosti [§109 odst. 3, §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Jsou tedy p odle stěžovatele dány důvody pro podání kasační stížnosti,
tak jak jsou taxativně vymezeny v §103 s. ř. s.
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že žalovaný pouze opakuje
svá tvrzení, že byly splněny podmínky pro zvláštní způsob řízení ve věci a konstatuje, že příslušný
služební funkcionář „zjistil takový stav věci, o něm ž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro jeho rozhodnutí“. Tato argumentace přitom vůbec nereaguje na námitky
žalobce, např. v tom, že nebylo uvedeno, jakým způsobem a kdo provedl jeho identifikaci
na obrazovém záznamu, který poskytla televize Prima. Žalobce měl až později možnost
inkriminované záběry shlédnout a může k tomu pouze uvést, že nejde o záběry pořízené televizí
Prima, ale zřejmě soukromou osobou na mobilní telefon, přičemž zobrazení policisty,
který údajně měl umožnit nakládání přepravek piva do služebního vozidla, je nekvalitní a žalobce
popírá, že by se jednalo o něj. Zcela bez odezvy žalovaného zůstala jeho argumentace,
že na místě dopravní nehody byl se svým přiděleným vozidlem, do kterého žádné přepravky
s pivem naloženy nebyly a nebylo také zjištěno, kam měly být inkriminovaným vozidlem
přepravky s pivem odvezeny.
Žalobce znovu zdůraznil své námitky, že nebyl poučen o možnosti nahlížet do spisu,
že o této skutečnosti ani nevěděl a že nebyl řádně vyrozuměn o jedn ání senátu a nemohl
tedy využít svých práv. Vysvětlil též, za jakých okolností podepsal žádost o uvolnění
ze služebního poměru, přičemž tyto skutečnosti u něho prověřovány nebyly. Rovněž tak nebyl
žádným způsobem poučen o svých právech, nebyl seznámen s přílohou Rozkazu ředitele
č. 88/2009 ze dne 21. 4. 2009 označenou jako Statut poradní komise. Žalovaný opětovně
nereagoval adekvátním způsobem na jeho námitky o tom, že nebyl řádně vyrozuměn o jednání
Poradní komise, všechny tyto skutečnosti již žalobce uvád ěl ve své odpovědi na vyjádření
žalovaného ze dne 18. 12. 2009 a přesto k nim žalovaný nezaujal stanovisko a argumentace
v kasační stížnosti je stále stejná.
Podle žalobce je skutečností, že žalovaný nezjistil stav věci, který by nevzbuzoval
důvodné pochybnosti a nebyl tak důvod jednat v režimu tzv. zvláštního řízení. Postup
žalovaného evidentně svědčí o snaze někoho urychleně potrestat, a reagovat tak na vysílání
televize Prima, aniž by věc byla potom objasněna do všech důsledků a ve vztahu ke všem
příslušníkům Policie ČR tehdy na místě dopravní nehody přítomným. Žalobce tedy trvá na tom,
že městský soud napadeným rozsudkem rozhodl naprosto správně, když napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, proto považuje podanou kasační stížnost
za nedůvodnou. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí v tomto případě městského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.),
a tuto kasační stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., pro něž Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost
přípustnou. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek městského soudu v mezích řádně
uplatněních kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona
propuštěn ze služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru pro porušení služebního slibu
tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného čin u a je způsobilé ohrozit
dobrou pověst Policie. Nový služební zákon ve svém §184 odst. 2 připouští (oproti předchozímu
zákonu č. 186/1992 Sb.), aby rozhodnutí o propuštění bylo prvním úkonem v řízení o propuštění
ze služebního poměru, jestliže služební funkcionář zjistil takový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Služebnímu
funkcionáři tedy služební zákon neukládá obligatorně v řízení o propuštění příslušníka Policie
České republiky ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona zahájit
řízení a věc s policistou před jeho propuštění nejdříve projednat. Ponechává na úvaze služebního
funkcionáře, zda má pro posouzení věci a rozhodnutí důkazy v takovém rozsahu, který umožní
jejich předběžné právní zhodnocení. Městský soud se měl tedy především vyjádřit k postupu
zvolenému stěžovatelem, přičemž ke zrušení správního rozhodnutí bylo možno přistoupit pouze
tehdy, jestliže by byl zpochybněn závěr o zjištění takového stavu věci, o ně mž by nebyly důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí služebního funkcionáře. K tomu se však
městský soud v odůvodnění svého rozsudku vůbec nevyjádřil.
Jestliže při propuštění ze služebního poměru podle §184 odst. 2 služebního zákona
je rozhodnutí o propuštění prvním úkonem v řízení, tak již z logiky věci plyne,
že v takovémto případě nelze aplikovat práva uvedená v §174a služebního zákona, jak dovozuje
městský soud. Práva uvedená v §174a služebního zákona zůstala však žalobci zachov ána
pro odvolací řízení, což vzal na vědomí svým podpisem ze dne 26. 6. 2009 v rámci „Poučení
k rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Praha pro vnější službu ve věcech
služebního poměru č. 2700/2009“. Spatřil-li městský soud hlavní pochybení ze strany správního
orgánu v konání žalovaného, pokud žalobce neinformoval o prováděném výslechu svědka,
v důsledku čehož žalobce nemohl využít svého práva klást svědkovi otázky a následně
pak vyjádřit své stanovisko, lze k tomu uvést, že J. F. nebyl v průběhu správního řízení vyslechnut
jako svědek, ale byl s ním dne 8. 7. 2009 sepsán Inspekcí Policie České republiky protokol
o podání vysvětlení, jenž byl dán k dispozici služebnímu funkcionáři v souvislosti s řízením
o propuštění ze služebního poměru. Vzhledem k tomu, že J. F. vylíčil okolnosti, za nichž došlo
k naložení přepravek s pivem do služebního vozidla zcela shodně jako žalobce, nemohla by
případná přítomnost žalobce při výpovědi J. F. a možnost klást mu otázky, vnést něco nového
pro posouzení skutkového stavu věci.
Lze tedy souhlasit se stěžovatelem, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Z uvedených důvodů Nejvyšší
správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud je v dalším řízení vázán shora
vysloveným právním názorem (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, rozhodne městský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu