ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.103.2013:21
sp. zn. 6 As 103/2013 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení
o žalobě ze dne 11. 1. 2013 proti pokynu Ministerstva spravedlnosti č. j. 126/2009-OD-Org.,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2013,
č. j. 30 A 31/2013 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 11. 1. 2013, doručenou Krajskému soudu v Brně dne 24. 1. 2013
a vedenou pod sp. zn. 30A 11/2013, se žalobce domáhal ochrany proti nezákonnému zásahu
předsedy Nejvyššího správního soudu a zároveň brojil proti pokynu Ministerstva spravedlnosti,
č. j. 126/2009-OD-Org., proto, že není v souladu s právním řádem České republiky
a jeho aplikací je soustavně porušováno žalobcovo právo na ochranu soukromého života.
[2] Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2013, č. j. 30A 11/2013 – 7, došlo
k vyloučení žaloby směřující proti citovanému pokynu k samostatnému řízení, které bylo
poté vedeno pod sp. zn. 30 A 31/2013.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví označené usnesení,
kterým Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) postoupil věc Městskému soudu v Praze
jako soudu místně příslušnému podle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Ve svém návrhu stěžovatel mimo jiné uvedl, že žaloba směřuje proti orgánu
sídlícímu v Brně. Současně namítl, že část žaloby byla odloučena neopodstatněně
bez odpovídajícího odůvodnění. Dle jeho názoru nejde o dvě spojené žaloby, ale o jeden zásah
s možnými dvěma doplňujícími se rozsudky soudu.
[4] Součástí napadeného usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu je i poučení
o možnosti podat kasační stížnost proti tomuto usnesení. Stěžovatel v reakci na to uvedl,
že usnesení soudu o postoupení věci místně příslušnému soudu je rozhodnutím,
jímž se pouze upravuje vedení řízení. Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí
tak dle stěžovatele není přípustná. Soud ho však nesprávně poučil o přípustnosti kasační stížnosti.
[5] Stěžovatel mimo jiné brojí proti dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu,
která považuje kasační stížnost proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu
za přípustnou (konkrétně proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007,
sp. zn. Nad 22/2007 a rozsudku ze dne 27. 1. 2005, č. j. 6 Ads 31/2004 – 35). Svým návrhem
stěžovatel především namítá „místní nepříslušnost MěS v Praze k vedení řízení a zmatečnost odloučení části
právní věci, proto navrhuje, aby adresovaný soud vydanému rozhodnutí na listě 11, doručenému 3. května, odňal
účinnost jeho kasací a dal závazný pokyn KS v Brně, aby proces nadále vedl pod značkou 30 A 11/12.“
Navzdory tvrzení je ovšem z obsahu podání stěžovatele patrné, že se domáhá zrušení
napadaného rozhodnutí (kasace) a vrácení věci Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
[6] Na závěr kasační stížnosti stěžovatel rovněž vznesl námitku podjatosti
proti všem soudcům Nejvyššího správního soudu, který je odpůrcem v probíhajícím procesu
před krajským soudem.
[7] V rámci přezkumu naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
v tomto případě netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení stěžovatele advokátem. Zvláště v případě, kdy stěžovatel v řízení před krajským
soudem žádal osvobození od soudních poplatků a tuto žádost dokládal prohlášením
o svých majetkových poměrech. Opačný postup by totiž znamenal jen další
řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41,
publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77).
[8] Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a to z kasačního důvodu
vymezeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. pro nesprávné právní posouzení soudem,
což koresponduje s poněkud komplikovaně formulovaným obsahem kasační stížnosti,
i když sám stěžovatel své námitky nepodřazuje pod některý ze zákonem stanovených důvodů
uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve pokládá za nutné se vyjádřit k námitce podjatosti směřující
proti všem soudcům zdejšího soudu. Obdobnou námitku, včetně argumentace, již stěžovatel
uplatnil několikrát v minulosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 3. 2013, č. j. 2 As 20/2013 - 15). Zdejší soud v těchto případech zastává stabilní názor,
že postup, podle něhož by o kasační stížnosti rozhodl jiný orgán, je zcela vyloučen. Platí,
že „jediným soudem, jenž je oprávněn projednat a rozhodnout kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, je právě Nejvyšší správní soud (§12 odst. 1 s. ř. s.); ostatně, nahlíženo
logikou takto uplatněné námitky by na Nejvyšším správním soudě nebyl žádný soudce, který by o podjatosti
mohl rozhodnout (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 1. 7. 2009, č. j. Vol 4/2009 – 13, dostupné
na www.nssoud.cz).“, obdobně rozsudek ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 38/2013 – 24. Od dřívější
argumentace se Nejvyšší správní soud nemíní odchýlit. Proti soudcům rozhodujícím
v projednávané věci dle rozvrhu práce stěžovatel konkrétní námitky neuvedl, proto se tento soud
vznesenou námitkou podjatosti meritorně nezabýval. Námitka podjatosti proto v dané věci
neobstála a Nejvyšší správní soud se proto věcně zabýval kasační stížností.
[10] Z podané kasační stížnosti je seznatelné, že stěžovatel brojí nejen proti usnesení
krajského soudu o postoupení věci místně příslušnému soudu, ale též proti usnesení ze dne
14. 2. 2013, č. j. 30A 31/2013 - 1, kterým byla žaloba v části směřující proti pokynu Ministerstva
spravedlnosti České republiky vyloučena k samostatnému projednání. K tomu Nejvyšší správní
soud uvádí, že se jedná o usnesení procesní povahy, kterým se pouze upravuje vedení řízení.
Proti takovému usnesení není kasační stížnost přípustná [§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.].
Mimo to platí, že podle §106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů
po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost stěžovatele byla podána dne 17. 5. 2013. Usnesení,
kterým byla část žaloby vyloučena k samostatnému řízení, nabylo právní moci dne 27. 2. 2013
a dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti by proto nebyla dodržena. V této části
se tedy Nejvyšší správní soud kasační stížností nezabýval.
[11] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel podává kasační stížnost,
o jejíž nepřípustnosti je přesvědčen, domáhá-li se však stěžovatel kasace rozhodnutí, je třeba
toto podání chápat jako kasační stížnost. Brojí-li stěžovatel na straně jedné proti judikatuře,
jež podání kasační stížnosti umožňuje, a na straně druhé svým podáním projevuje vůli zrušit
usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu právě kasační stížností, je třeba
toto jednání vykládat tak, že stěžovatel nespatřuje v možnosti podat kasační stížnost žádný
rozpor se zákonem. Stěžovatelem předestřené námitky tak Nejvyšší správní soud
ani v tomto případě neshledal důvodnými a setrval na svém ustáleném názoru ve vztahu k otázce
přípustnosti kasační stížnosti podané proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu,
k němuž dospěl např. v usnesení ze dne 21. 12. 2007, č. j. Nad 22/2007 - 101, podobně rozsudek
ze dne 27. 1. 2005, č. j. 6 Ads 31/2004 – 35. Námitka týkající se poučení stěžovatele,
které je dle názoru stěžovatele v rozporu se zákonnou úpravou, je tedy nedůvodná.
[12] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo
správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho,
kdo se u soudu domáhá ochrany. V tomto řízení vydalo Ministerstvo spravedlnosti pokyn
č. j. 126/2009-OD-Org, který podle stěžovatele zasáhl do jeho práv. Sídlem Ministerstva
spravedlnosti České republiky, proti jehož pokynu stěžovatel brojil, je hlavní město Praha.
Je tak zřejmé, že se krajský soud nedopustil nezákonnosti, když dovodil místní příslušnost
Městského soudu v Praze k přezkumu napadeného správního aktu. Místní příslušnost Krajského
soudu v Brně nepřipadá v úvahu vzhledem k faktu, že napadeným aktem je pokyn ministerstva
spravedlnosti, nikoli jeho použití, či rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z čehož stěžovatel
zřejmě dovozuje místní příslušnost Krajského soudu v Brně.
[13] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost není důvodná,
a proto byla zamítnuta (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal,
poněvadž stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením
nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu