ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.12.2013:15
sp. zn. 6 As 12/2013 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobců: a) E. B.,
b) O. K., c) O. H., a d) M. Ď., zastoupených obecnou zmocněnkyní Bc. A. D., proti
žalovaným: 1) Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, se sídlem Kongresová 2, 140 00
Praha 4, a 2) Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27, 170 89 Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna
2013, č. j. 9 A 153/2012 - 58,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2013, č. j. 9 A 153/2012 - 58,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobci se podanou žalobou domáhali ochrany před nezákonným zásahem a žádali,
aby soud určil, že zásah Policie České republiky vůči žalobcům, k němuž došlo ve dnech
30. 6. a 1. 7. 2012 při vzpomínkové akci při bývalém squatu Milada v Praze, byl nezákonný. Zásah
měl spočívat v neoprávněné výzvě k opuštění objektu bez právního důvodu, bezdůvodném,
nepřiměřeném a nesprávném použití donucovacích prostředků, v bití, ve způsobení bezdůvodné
újmy na zdraví, v bezdůvodném ničení věcí žalobců, v ponižujícím zacházení, v ponižujícím
číslování žalobců lihovou fixou na kůži bez jejich souhlasu, v neoprávněném omezení osobní
svobody, v bránění identifikace policistů, v neoprávněném omezení práva na svobodu projevu.
V podané žalobě žalobci požádali o přiznání osvobození od soudních poplatků.
[2] Výzvou ze dne 24. 9. 2012 vyzval Městský soud v Praze žalobce k vyplnění „Prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků“ (dále
též „prohlášení o majetku“). Na základě údajů, které žalobci uvedli, je pak soud dalšími výzvami
ze dne 25. 10. 2012 vyzval ke sdělení, z jakých prostředků hradí nezbytně nutné výdaje,
tj. např. výdaje na stravu, ošacení, osobní hygienu, zdravotní péči, dále náklady na zdravotní
pojištění, a případně z jakých prostředků hradí své dluhy. Tyto informace žalobci ve svých
odpovědích soudu upřesnili. Všichni shodně přitom odkazovali na životní styl „freeganismus“,
který není založen na hromadění peněz a majetku. V praxi to znamená, že nepotřebují chodit
každý den do práce – jídlo a ošacení najdou v kontejnerech či u popelnic, v dalších životních
potřebách využívají solidarity přátel. Dluhy neplatí, neboť nemají z čeho.
[3] Usnesením č. j. 9 A 153/2012 - 58 ze dne 14. 1. 2013 Městský soud v Praze rozhodl,
že žádosti žalobců o přiznání osvobození od soudních poplatků se zamítají. Své rozhodnutí
odůvodnil tím, že žalobci řádně neosvětlili a věrohodně nedoložili své majetkové poměry.
[4] U žalobců E. B. a O. H. soud uvedl, že vyhodnotil jako rozporná jejich tvrzení
v prohlášení o majetku, že nemají žádný příjem, a zároveň oba pravidelně hradí zdravotní
pojištění ve výši 1 100 Kč. V následném upřesnění na výzvu soudu k tomu oba žalobci uvedli, že
pokud je nezbytné jít k lékaři, nemají problém si menší část peněz vydělat např. vrácením
nalezených vratných obalů či jiných cenin. Jelikož však částku, kterou jsou schopni takto vydělat,
nevyčíslili, uzavřel soud, že takto obecné tvrzení nelze považovat za věrohodné doložení
majetkových poměrů.
[5] V případě žalobce M. Ď. uvažoval soud podobně. Navíc shledal rozpor i v tom, že
v upřesnění na výzvu soudu žalobce přiznal, že si není jist, zda má zdravotní pojištění (uvedené
v prohlášení o majetku mezi náklady) skutečně zaplaceno, neboť v posledních letech ho za něj
hradila rodina. Soud označil za rozporné i tvrzení žalobce, že kromě sebe živí i své blízké, když
v prohlášení o majetku neuvedl, že by měl vyživovací povinnost vůči některé z osob.
[6] Taktéž v případě žalobce O. K. městský soud shledal nesoulad v prohlášení o majetku
spočívající v tom, že měsíční výdaje žalobce na nájem přesahují jeho uváděné příjmy, přitom
zároveň uvádí dluhy ve výši 90 000 Kč. Soud neuspokojilo ani upřesnění, které na jeho žádost
žalobce provedl, když sdělil, že se každý měsíc noří více do dluhů, většinu pravidelných výdajů
neplatí, skoro netelefonuje a živí se freegansky. Také tento žalobce podle městského soudu
věrohodným způsobem neosvětlil své majetkové poměry.
II. Kasační stížnost
[7] Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podali žalobci, zastoupení
obecnou zmocněnkyní Bc. A. D. (dále též „stěžovatelé“) kasační stížnost ze dne 28. 2. 2013. V ní
namítali, že městský soud posoudil podmínky pro osvobození od soudního poplatku nesprávně.
Rozhodnutí je podle jejich názoru založeno na předsudcích a nepřátelském postoji vůči žalobcům
z důvodu jejich alternativního životního stylu.
[8] Stěžovatelé především uvedli, že soud porušil jejich ústavně zaručené právo na svobodu
myšlení a svědomí, právo na svobodnou volbu povolání a s tím související zákaz nucených prací.
Stěžovatelé totiž nepopírají, že jsou fyzicky schopni se zařadit do běžného pracovního procesu
a vydělávat peníze, nicméně odporuje to jejich svědomí a životní filozofii. Odmítají
totiž vykonávat práci, která participuje na exploataci chudých, porušování lidských práv
v jiných zemích nebo poškozuje životní prostředí. Nestydí se v rámci svého freeganského
životního stylu vybírat popelnice, styděli by se však například přijmout brigádu v řetězcích
rychlého občerstvení, které zneužívají zvířata i životní prostředí, nebo se podílet na prodeji
výrobků pocházejících ze zemí, kde nejsou respektována základní lidská práva. Stěžovatelé
se odmítají přizpůsobit životnímu stylu většiny, jelikož s tím spojený každodenní kolotoč
jim znemožňuje svobodně myslet. Místo toho vykonávají dobrovolné činnosti, které nejsou
honorovány a jejichž cílem není tvorba zisku, ale z pohledu stěžovatelů představují práci
v pravém slova smyslu. Jde zejména o činnosti ve veřejném zájmu, jako je pomoc bezdomovcům,
ochrana životního prostředí, občanské, sociální, solidární a kulturní aktivity apod. Stěžovatelé
zdůraznili, že se svého svědomí nedovolávají účelově, ale že jde o dlouhodobou životní filozofii,
která se odráží v jejich každodenní realitě i celkové životní úrovni. Soud však stěžovatelům
v napadeném usnesení vnucuje svou ideologii a sankcionuje je za volbu odlišného životního stylu
tím, že jim prostřednictvím požadavku na zaplacení soudního poplatku odpírá přístup k soudní
ochraně před nezákonným zásahem policie. Násilí se na nich podle jejich názoru policisté
dopustili právě proto, že patří do sociální skupiny bez dostatečného finančního zázemí
k efektivnímu uplatnění svých práv.
[9] Dále stěžovatelé namítali, že z výzvy soudu ani z napadeného usnesení není zřejmé,
co ještě měli uvést nebo doložit, aby soud považoval údaje a důkazy o jejich finanční situaci
za dostatečné. Stěžovatelé jen těžko mohli prokázat, že nemají dostatečné finanční prostředky,
neboť negativní skutečnost úspěšně prokázat nelze. V prohlášení o majetku i v odpovědích
na následnou výzvu soudu uvedli stěžovatelé veškeré skutečnosti, na něž byli dotazováni.
Pokud by je soud vyzval k doplnění důkazů či odstranění domnělých rozporů, mohli
ještě navrhnout např. svědecké výpovědi k prokázání svých tvrzení. Žádnou takovou výzvu
jim však soud neadresoval a jeho rozhodnutí tak pro ně bylo zcela překvapivé. Navíc údajné
rozpory ve vyjádřeních stěžovatelů hodnotil podle nich městský soud účelově. Měsíční výdaje
převyšující příjmy neznamenají nic jiného, než že si stěžovatelé musí půjčovat peníze
od svých známých či rodiny. Zdravotní pojištění je výdajem, který stěžovatelé nemohli
v prohlášení o majetku pominout, neboť jsou povinni je odvádět bez ohledu na to, zda na to mají
prostředky. Není přitom rozhodné, zda je hradí sami nebo tak za ně činí rodina. Pokud jde
o výživu blízkých, platí, že člověk jim může pomáhat s výživou bez ohledu na to, že k tomu není
povinen ze zákona a nemusí tak nutně činit – s ohledem na svůj freeganský životní
styl - finančními prostředky. Konečně k otázce výše příležitostně opatřovaných finančních
prostředků např. vrácením nalezených vratných obalů či jiných cenin stěžovatelé uvedli,
že si o tomto nevedou přesné záznamy. Podstatné je však to, že z logiky věci jde o velmi nízké
částky, které nestačí ani k zajištění běžného životního standardu, natožpak k hrazení
nestandardních výdajů jako jsou soudní poplatky.
[10] Vyjádření žalovaného nebylo vyžadováno s ohledem na skutečnost, že se jedná o kasační
stížnost směřující proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků,
tudíž se z povahy věci týká výlučně právní sféry stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 6 Ads 72/2009 - 144, všechna rozhodnutí zdejšího soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz).
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Důvody podání kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud podřadil podle jejího obsahu pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. jako tvrzené
nesprávné posouzení právní otázky soudem (k tomu viz usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2004 č. j. 1 As 7/2004 - 47).
[12] Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že kasační stížnost není nepřípustná
ani z jiných důvodů plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s. Tuto úvahu Nejvyšší správní soud opírá
o svou rozhodovací praxi, v níž prozatím převažoval názor, že rozhodnutí o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků nelze podřadit pod rozhodnutí podle ustanovení §104 odst. 3
písm. b) s. ř. s. (rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení), neboť tímto rozhodnutím
se rozhoduje o podstatném procesním právu účastníka řízení (k nejstarším rozhodnutím v tomto
směru patří např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 21/2003 - 57 ze dne
12. 2. 2004). Nejvyšší správní soud tak činí při vědomí toho, že v současné době
je jeho rozšířenému senátu předložena k rozhodnutí právě otázka přípustnosti kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu ve věci soudních poplatků (viz usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. 3 As 125/2012), v zájmu plynulosti řízení a s ohledem na dosavadní
ustálenou a početnou judikaturu se však v tomto případě rozhodl řízení nepřerušovat
a nevyčkávat na výsledek rozhodování rozšířeného senátu.
[13] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem kasačního
přezkumu usnesení, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, by totiž trvání
na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení znamenalo
jen další řetězení téhož problému (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007
č. j. 1 Afs 65/2007-37). Nadto musel v tomto případě posoudit Nejvyšší správní soud též otázku,
zda je v řízení o kasační stížnosti týkající se osvobození od soudních poplatků přípustné
zastoupení stěžovatelů společnou obecnou zmocněnkyní. Dospěl přitom k závěru, že závěry výše
citovaného rozsudku je nutno aplikovat analogicky a zastoupení obecnou zmocněnkyní
akceptovat, zvláště s přihlédnutím k tomu, že výsledkem takového postupu je zrychlení
a zefektivnění komunikace mezi stěžovateli a soudem.
[14] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[15] Stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je dán mimo jiné tehdy,
pokud byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci.
V daném případě opírá městský soud své závěry o nevěrohodnosti údajů sdělených stěžovateli
zejména o fakt, že dle jejich tvrzení jejich měsíční výdaje převyšují jejich příjmy.
[16] Nejvyšší správní soud se otázce nevěrohodnosti údajů uváděných žadatelem
o osvobození od soudních poplatků věnoval již dříve. V rozsudku ze dne 26. 8. 2009
č. j. 1 As 39/2009-88 dospěl k závěru, že nevěrohodnost či neúplnost tvrzení stěžovatele ohledně
existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků vylučuje, aby bylo žádosti
vyhověno. Nejvyšší správní soud se v daném případě ztotožnil s úvahou Městského soudu
v Praze, že stěžovatel musí mít ke krytí svých životních nákladů a plánů v blízké budoucnosti
i jiné příjmy, než které soudu přiznal, a to na základě zjištění, že stěžovatel uplatnil mezi svými
náklady péči o dvě nezletilé děti své družky, aniž by přitom mezi příjmy uvedl příjem této družky,
s níž sdílel společnou domácnost (společné hrazení nákladů na domácnost s družkou přiznal
až v kasační stížnosti). V rozsudku ze dne 1. 3. 2013 č. j. 9 As 7/2013 - 12 Nejvyšší správní soud
připustil, že pokud stěžovatel nedoložil žádné skutečnosti, které by potvrzovaly, že život pouze
na základě jím tvrzených peněžních prostředků je pravděpodobný, lze jím uvedené majetkové
poměry považovat za nevěrohodné. Šlo přitom o případ, kdy přiznané příjmy stěžovatele
po odečtení nezbytných pravidelných nákladů dosahovaly zhruba poloviny životního minima.
[17] V nyní posuzovaném případě je situace odlišná v tom, že tři ze stěžovatelů na výzvu
soudu upřesnili, že své životní náklady pokrývají zčásti sběrem potravin a oblečení v kontejnerech
či u popelnic, dále využívají solidarity přátel a v nezbytných případech (např. pokud je třeba jít
k lékaři), si menší část peněz vydělají např. vrácením nalezených vratných obalů či jiných cenin.
Stěžovatel O. K. vysvětlil, že se každý měsíc noří více do dluhů, většinu pravidelných výdajů
neplatí, skoro netelefonuje a živí se freegansky. Nejvyššímu správnímu soudu se tedy nejeví, že by
stěžovatelé nějaký svůj příjem zatajili, a má naopak za to, že popsali svou ekonomickou situaci
tak, že se jeví vzhledem k jejich životní filozofii i k dřívějšímu zařazení do komunity squatterů
jako pravděpodobná.
[18] Nejvyšší správní soud dospěl také již v dřívějších rozsudcích k závěru, že žadatele
o osvobození od soudních poplatků stíhá povinnost své majetkové poměry nejen tvrdit,
ale také je doložit. Například v rozsudku ze dne 27. 7. 2007 č. j. 8 Ans 2/2007 - 51 došel Nejvyšší
správní soud k závěru, že stěžovateli je možno přičíst k tíži, jestliže připustil existenci příjmu
manželky, aniž by jej však jakkoliv specifikoval a doložil jeho výši (pouze jej slovně
charakterizoval jako brigádnické práce, při nichž manželka vydělává pouze malé částky).
Jako důkazy podle názoru soudu mohly sloužit listiny, jako např. výplatní list z příležitostných
prací manželky. Nejvyšší správní soud v popisované věci uzavřel, že hodnocení, nakolik
je manželčin příjem nevysoký a jak ovlivňuje finanční situaci stěžovatele, přísluší soudu,
který o žádosti rozhoduje.
[19] Jakkoliv se na první pohled může jevit případ stěžovatelů obdobným, není tomu tak.
Především z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ans 2/2007 - 51
vyplývá, že soud stěžovatele po obdržení jeho vyjádření znovu vyzval k předložení důkazů o výši
manželčiných příjmů a stěžovatel ponechal tuto výzvu bez odpovědi. Nic takového se v nyní
posuzovaném případě nestalo a stěžovatelé tak ani neměli příležitost zjistit, že městský soud
považuje jejich sdělení za nedostatečně důkazně podložená. Přitom Nejvyšší správní soud
již dříve konstatoval, že jestliže se krajský soud ve svém poučení vůbec nezmínil o tom, jakým
způsobem by měla stěžovatelka doložit případné další skutečnosti (včetně například bližší
specifikace nákladů spojených s nemocí stěžovatelky), pak nelze stěžovatelce vytýkat,
že zcela nesplnila svou povinnost důkazní, mohla-li se oprávněně domnívat, že všechny soudem
požadované důkazy předložila (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2008
č. j. 1 As 63/2008-34).
[20] I kdyby však městský soud stěžovatelům adresoval podrobnější výzvu, je třeba mít
při hodnocení věci na paměti, že běžná domácnost nevede účetnictví a její členové
si neuschovávají doklady o veškerých svých příjmech a výdajích. U příjmů ze závislé činnosti,
byť vykonávaných brigádnicky, je snad ještě možno spravedlivě požadovat, aby je byl žadatel
o osvobození od soudních poplatků schopen doložit, přinejmenším za nedávné časové období.
U příjmů náhodných a příležitostných, jakým je například stěžovateli uváděný sběr nalezených
vratných obalů či jiných cenin, by však byl takový požadavek nerealistický.
[21] Nejvyšší správní soud nemůže s městským soudem souhlasit ani v tom, že by snad
věrohodnost stěžovatelů snižoval fakt, že mezi svými výdaji uvedli i hrazení zdravotního pojištění
(jakkoliv stěžovatel Ď. v upřesnění na výzvu soudu připustil, že toto pojištění za něj hradila
rodina a nebyl si jist, zda tak dosud činí). Podle názoru Nejvyšší správního soudu je zcela namístě,
když žadatel o osvobození od soudních poplatků uvede mezi náklady veškeré výdaje,
které má povinnost hradit (např. nesplacené dluhy), bez ohledu na to, zda mu jeho finanční
situace umožňuje těmto svým závazkům aktuálně dostát. Stejně tak nesnižuje věrohodnost
žadatele o osvobození od soudních poplatků, když mezi výdaji uvede i náklady na výživu osob,
které fakticky živí nebo jim s výživou pomáhá, a to bez ohledu na to, zda tak činí na základě
vyživovací povinnosti nebo dobrovolně. Je pak věcí úvahy soudu, zda takovéto náklady bude
hodnotit jako nutné, nebo zda řádně odůvodní, proč je (např. z důvodu absence jakékoliv
příbuzenské či podobné vazby mezi žadatelem a osobou, které přispívá na výživu) vyhodnotí
jako zbytné výdaje, které žadateli nemohou bránit v uhrazení soudního poplatku.
[22] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že nespatřuje v tvrzeních stěžovatelů rozpory,
na nichž založil své závěry městský soud. V případě sociálně slabších vrstev obyvatel není
výjimkou, že životní náklady určité osoby přesahují její příjmy a tato osoba je tak nucena vzniklý
deficit řešit buď odkládáním výdajů nesouvisejících bezprostředně s výživou, nebo žitím na dluh.
Půjčování si finančních prostředků neformální cestou od přátel nebo rodiny je v takovém případě
zcela přirozenou reakcí, přičemž je možno je doložit prakticky výhradně jen svědeckými
výpověďmi takovýchto spřízněných věřitelů. Naopak vypůjčování si peněz od nejrůznějších
finančních společností sice může být dobře důkazně doložitelné smlouvami o úvěru,
avšak z pohledu jedince jde o dlouhodobě neudržitelný postup, který zpravidla vede
k nekontrolovanému růstu závazků a roztáčení dluhové spirály. Tvrzení stěžovatelů o využívání
solidarity přátel, o hrazení zdravotního pojistného rodinou v případě stěžovatele Ď., případně
o propadání se do stále větších dluhů v případě stěžovatele K., je s těmito úvahami, založenými
na běžné lidské zkušenosti, v souladu. Naopak závěry městského soudu, poměřovány osobní
historií osob stěžovatelů, se nejeví logické ani přesvědčivé.
[23] Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelé se mýlí,
když se domnívají, že Městský soud v Praze po nich požaduje, aby si prací zvýšili své příjmy.
Z odůvodnění usnesení městského soudu nic takového vyčíst nelze – soud byl daleko spíše veden
předpokladem, že stěžovatelé nějaké své existující příjmy neuvedli. Nejvyšší správní soud
by samozřejmě neosvobození do soudních poplatků opřené jen o neochotu stěžovatelů pracovat
musel odmítnout. Zatímco při posuzování výše výdajů totiž soud může provádět určité
hodnotové úvahy stran toho, zda jsou všechny žadatelem uváděné výdaje nezbytné,
při hodnocení výše příjmů může klást na misky vah výhradně jen to, jakých příjmů stěžovatel
fakticky dosahuje, nikoliv to, jakých příjmů by – v závislosti na světonázoru toho kterého soudce
– dosahovat měl. Z uvedených principů může soud slevit jen výjimečně, jak naznačuje i usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010 č. j. 1 As 70/2008 - 74.
V daném případě se jednalo o osvobození od soudních poplatků pro právnickou osobu,
pro niž bylo vedení soudních řízení důležitou součástí předmětu činnosti a u níž nastaly
pochybnosti, zda svou činnost záměrně neuspořádala tak, aby dlouhodobě setrvávala
bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání (a to i v podobě soudních
poplatků) v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné. Tomuto popisu
se však situace stěžovatelů ani neblíží, neboť z jejich vyjádření vyplývá a též z celkového kontextu
je zjevné, že správní žaloba je v jejich životě výjimečnou událostí reagující na střet s policií,
k němuž došlo před několika měsíci.
[24] Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti usnesení městského soudu v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
jako důvodnou a usnesení městského soudu zrušil. Městský soud, vázán vysloveným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, posoudí žádost o osvobození od soudních poplatků
v souladu se závěry tohoto rozhodnutí.
[25] Na okraj Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom toho, že došlo k úpravě pravomoci
správního soudu přiznat osvobození od soudních poplatků obsažené v §36 odst. 3 s. ř. s.
zákonem č. 303/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to tak, že nyní mají správní soudy zásadně
přiznávat pouze částečné osvobození od soudních poplatků. Úplné osvobození od soudních
poplatků je možné pouze výjimečně ze zvlášť závažných důvodů. V daném případě
by však podle Nejvyššího správního soudu částečné osvobození od soudních poplatků nesplnilo
svou úlohu a neumožnilo by fakticky stěžovatelům přístup k soudní ochraně.
IV. Náklady řízení
[26] V novém řízení rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2013
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu