ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.57.2013:33
sp. zn. 6 As 57/2013 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: O. D.,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2013,
č. j. CPR-12476/ČJ-2012-930310-V243, a ze dne 18. 1. 2013, č. j. CPR-12476-1/ČJ-2012-930310-V243,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013,
č. j. 44 A 4/2013 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyni se nepřizn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým bylo rozhodnuto o zrušení rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 17. 1. 2013, č. j. CPR-12476/ČJ-2012-930310-V243 a rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 18. 1. 2013, č. j. CPR-12476-1/ČJ-2012-930310-V243. O nákladech řízení
bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši
8 228 Kč.
[2] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje,
odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Nymburk
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 9. 2012, č. j. KRP-312540/ČJ-2012-010025 bylo
žalobkyni uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyplývá,
že při kontrole provedené ve firmě TPCA v Kolíně bylo zjištěno, že žalobkyně vykonávala
od března 2012 práci uklízečky. Žalobkyně nedoložila platné povolení k výkonu práce uklízečky
ve společnosti TPCA v Kolíně. Žalobkyně však měla povolení k zaměstnání pro práci uklízečky
v okrese Pardubice pro družstvo Moldgroup. Žalobkyně předložila též cestovní příkaz ze dne
1. 8. 2012 vydaný družstvem Moldgroup za účelem výkonu práce ve společnosti TPCA v Kolíně.
Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně vykonávala práci v rozporu s vydaným
povolením k zaměstnání. Správní orgán I. stupně též konstatoval, že ust. §93 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), které zakotvovalo výjimku z ust. §5
písm. e) bod 2 tohoto zákona co do místa výkonu práce uvedeného v povolení k zaměstnání,
již není účinné (od 1. 1. 2009). Proto v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání je každá
práce, která je vykonávána v jiném místě, než které je uvedeno v povolení k zaměstnání.
I když zákoník práce umožňuje vyslání na pracovní cestu, zákon o zaměstnanosti žádnou výjimku
nestanoví. Proto je nutno výkon práce mimo místo uvedené v povolení k zaměstnání považovat
za výkon práce v rozporu s povolením k zaměstnání. Současně správní orgán I. stupně poukázal
na §145 zákona o zaměstnanosti, který výslovně upravuje postup zaměstnavatele v případě,
že je jeho záměrem zaměstnávat cizince na více místech. Zákon o zaměstnanosti tedy vylučuje
postup podle §42 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“).
[3] Rozhodnutím ze dne 1. 10. 2012, č. j. KRPS-312540/ČJ-2012-010025 pak uložil správní
orgán I. stupně žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení o správním vyhoštění paušální
částkou 1 000 Kč.
[4] Stěžovatelka rozhodla o následném odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o správním
vyhoštění tak, že opravila formální vady výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a ve zbytku je potvrdila. Stěžovatelka vyšla z toho, že bylo nade vší pochybnost prokázáno,
že žalobkyně byla na území České republiky zaměstnána bez povolení k zaměstnání i přesto,
že toto povolení bylo podmínkou výkonu zaměstnání. Období zmíněného zaměstnání žalobkyně
nebylo prokazováno komplexně, ale bylo spisovým materiálem náležitě doloženo v období
od 1. 8. 2012 do 29. 8. 2012. Stěžovatelka se ztotožnila se závěrem správního orgánu I. stupně,
že žalobkyně mohla na základě vydaného povolení k zaměstnání vykonávat práci pro družstvo
pouze v okrese Pardubice, a také se závěrem, že výkonem pracovní činnosti došlo k naplnění
skutkové podstaty podle ust. §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců.
[5] Rozhodnutím ze dne 18. 1. 2013, č. j. CPR-12476-1/ČJ-2012-930310-V243 pak stěžovatelka
zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla žalobkyni
uložena povinnost k náhradě nákladů řízení o vyhoštění.
[6] Proti oběma rozhodnutím stěžovatelky brojila žalobkyně žalobou ke krajskému soudu.
[7] Krajský soud vyšel z toho, že v projednávané věci není sporu o tom, že žalobkyně byla
v době od 1. 8. 2012 do 31. 8. 2012 vyslána na pracovní cestu do společnosti TPCA v Kolíně;
ve vztahu k jiným obdobím však správní orgán dokazování nevedl. V uvedeném období
disponovala žalobkyně platným povolením k zaměstnání, ve kterém byl jako místo výkonu práce
uveden okres Pardubice. Není tedy sporu o tom, že žalobkyně v uvedené době vykonávala práci
mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání. Sporná je však právní kvalifikace
tohoto výkonu práce, tedy zda lze na takovou práci nahlížet jako na práci bez povolení
k zaměstnání. Krajský soud dále vycházel ze své předcházející judikatury, zejména z rozsudku
ze dne 6. 2. 2013, č. j. 44 A 31/2012 – 50.
[8] Krajský soud poté dospěl k závěru, že cizince je možno vyslat na pracovní cestu, přičemž
takový výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu práce nelze bez dalšího považovat
za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu
však musí být krátkodobé a nesmí znamenat fakticky trvalou změnu místa (popř. též druhu)
výkonu práce. Pokud by takové skutečnosti byly prokázány, jednalo by se skutečně o obcházení
zákona a o práci konanou bez vydaného pracovního povolení. Tímto směrem však žalovaný
v projednávané věci dokazování nevedl.
[9] K argumentaci žalovaného ust. §145 zákona o zaměstnanosti krajský soud dodal, že jde
pouze o kompetenční ustanovení určující, která krajská pobočka Úřadu práce je místně příslušná
k vyjádření se k záměru zaměstnavatele zaměstnávat cizince na více místech výkonu práce,
nikoliv ustanovením vylučujícím aplikaci §42 zákoníku práce. Toto ustanovení navazuje na §86
a §92 zákona o zaměstnanosti.
[10] Krajský soud uzavřel, že pro závěr, že žalobkyně byla na území České republiky zaměstnána
bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebyl
stěžovatelkou dostatečně zjištěn skutkový stav. K tomuto závěru nepostačuje pouze zjištění,
že žalobkyně na základě vyslání na pracovní cestu vykonávala práci mimo místo výkonu práce
uvedené v povolení k zaměstnání, aniž by bylo odpovídajícím způsobem zjištěno, že se jednalo
o pracovní cestu neodpovídající limitům stanoveným zákoníkem práce.
[11] Krajský soud rozhodl spolu se zrušením rozhodnutí stěžovatelky ve věci také o zrušení
rozhodnutí stěžovatelky o nákladech řízení o správním vyhoštění. Krajský soud uvedl, že jde
o rozhodnutí závislé na rozhodnutí ve věci samé, neboť podle §79 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní
orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Jelikož bylo zrušeno
rozhodnutí ve věci samé, zrušil krajský soud také rozhodnutí stěžovatelky o nákladech řízení
o správním vyhoštění.
II. Kasační stížnost
[12] Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností ze dne
17. 4. 2013.
[13] Nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem spatřuje stěžovatelka v konstatování
krajského soudu, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav pro závěr, že žalobkyně na území
České republiky byla zaměstnána bez povolení k zaměstnání. V projednávaném případě podle
názoru stěžovatelky plně postačovalo k řádnému zjištění skutkového stavu to, že žalobkyně svou
pracovní činnost vykonávala jako člen družstva, který plní úkoly vyplývající z předmětu činnosti
pro družstvo a v tomto kontextu jí též bylo vydáno povolení k zaměstnání, přičemž místo výkonu
její pracovní činnosti nekorespondovalo s vydaným povolením k zaměstnání. Žalobkyně
nepracovala na základě pracovně právního vztahu, který by umožňoval její vyslání na pracovní
cestu. Pracovní povolení žalobkyně bylo vydáno na základě členského vztahu k družstvu
(tedy vztahu obchodněprávního). Z ust. §42 zákoníku práce je zřejmé, že vyslání na pracovní
cestu je možné pouze na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele. V rámci takové dohody
by tedy žalobkyně zcela jistě musela namítnout, že pro práci v okrese Kolín nemá povolení
k zaměstnání.
[14] Stěžovatelka dále namítá, že období zaměstnání žalobkyně trvající déle než 30 dní bylo
potvrzeno spisovým materiálem. Z důkazů ve správním spise (protokol o vyjádření žalobkyně,
podání vysvětlení sepsané se žalobkyní Oblastním inspektorátem práce pro Středočeský kraj dne
28. 8. 2012) vyplývá, že stěžovatelka byla vyslána do společnosti TPCA v okrese Kolín jako
uklízečka mimo povolené místo zaměstnání nejen v rámci období od 1. 8. 2012 do 29. 8. 2012.
Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 5. 9. 2012 je opakovaně potvrzeno,
že práci uklízečky ve společnosti TPCA vykonávala kromě období od 1. 8. 2012 do 29. 8. 2012
asi 6 měsíců. Do záznamu o podání vysvětlení sepsaného Oblastním inspektorátem práce dne
28. 8. 2012 žalobkyně sdělila, že práci uklízečky v této společnosti vykonává od března 2012.
Stěžovatelka tedy považuje závěr krajského soudu o nedostatečném zjištění skutkového stavu
věci za nesprávný.
[15] Stěžovatelka rovněž napadla výrok krajského soudu, kterým bylo zrušeno její potvrzující
rozhodnutí zavazující žalobkyni k úhradě nákladů řízení o správním vyhoštění. Podle
stěžovatelčina přesvědčení nelze konstatovat, že jde o rozhodnutí závislé na rozhodnutí o meritu
věci. Krajský soud se také měl zabývat otázkou, zda žalobkyně vedení řízení o správním
vyhoštění nezapříčinila porušením své právní povinnosti.
[16] Stěžovatelka dále polemizuje se závěrem krajského soudu ohledně možnosti vysílat cizince
na pracovní cesty ve smyslu §42 zákoníku práce. Podle názoru stěžovatelky nyní již zrušené
ust. §93 zákona o zaměstnanosti nebylo omezením ve vztahu k vysílání cizinců na pracovní
cesty, ale bylo výjimkou z povinnosti cizince striktně dodržovat místo výkonu práce uvedené
v povolení k zaměstnání. Podle názoru stěžovatelky (a také Ministerstva práce a sociálních věcí)
mohou cizinci vykonávat pracovní činnost pouze v místě, ke kterému je činěn test trhu práce.
Pokud tedy zaměstnavatel nepožádal o povolení zaměstnávat cizince na více místech výkonu
práce postupem podle §145 zákona o zaměstnanosti, musí cizinec sám v případě, že hodlá
vykonávat práci jakýmkoliv způsobem v jiném místě, než které bylo stanoveno v povolení
k zaměstnání, požádat o nové pracovní povolení pro jiné místo výkonu práce, aby se nedostal
do rozporu s již vydaným povolením k zaměstnání. Zákon o zaměstnanosti, jako speciální úprava
pro oblast zaměstnávání cizinců nezná institut pracovní cesty. Po zrušení ust. §93 zákona
o zaměstnanosti není možné vykonávat práci jinde než v místě, pro které bylo povolení
k zaměstnání vydáno. To odpovídá smyslu a účelu zákona o zaměstnanosti, který je deklarován
ve vztahu k zaměstnávání cizinců v §86 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Podle tohoto
ustanovení je možno (vyjma případů podle §86 odst. 2 zákona o zaměstnanosti) získávat cizince
pouze na volná pracovní místa, která nelze obsadit jinak a až po projednání záměru zaměstnávat
cizince, včetně jejich počtu, druhu práce a předpokládané doby výkonu práce krajskou pobočkou
Úřadu práce. Stěžovatelka poukazuje na obcházení zákona při zaměstnávání cizinců tím,
že cizinec požádá o povolení k zaměstnání v regionu s nízkou nezaměstnaností, přičemž práce
je pak fakticky vykonávána v regionu s vysokou nezaměstnaností. Stěžovatelka rovněž poukazuje
na informace zveřejňované na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí
a na vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí, které stěžovatelka obdržela a z něhož je
zřejmé, že výkon práce mimo místo výkonu práce stanovené v rozhodnutí o povolení
k zaměstnání není povolen, a to ani v případě, že by šlo o převedení na jinou práci či vyslání
na pracovní cestu.
[17] Stěžovatelka dále namítá nesprávné právní posouzení krajským soudem ve vztahu k otázce
délky pracovní cesty. Krajský soud podle názoru stěžovatelky nesprávně vycházel ze zrušeného
ustanovení §93 zákona o zaměstnanosti a vymezil tolerovanou délku pracovní cesty na 30 dní.
[18] Nesprávné právní posouzení spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že podle názoru krajského
soudu je ust. §145 zákona o zaměstnanosti pouze kompetenčním ustanovením, ze kterého nelze
dovodit vyloučení aplikace §42 zákoníku práce při zaměstnávání cizinců. Stěžovatelka
v projednávané věci pouze poukázala na to, že žalobkyně disponovala pouze povolením
k zaměstnání pro jedno místo výkonu práce, ačkoliv její situaci řeší právě ust. §145 zákona
o zaměstnanosti.
[19] Krajský soud podle názoru stěžovatelky vytyčil základní spornou otázku, kterou měla být
právní kvalifikace výkonu práce mimo místo výkonu práce uvedené v povolení
k zaměstnání - zda na takovou práci lze nahlížet jako na práci bez povolení k zaměstnání.
Stěžovatelka namítá v této souvislosti nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ze dne
6. 2. 2013, č. j. 44 A 31/2012 – 50, neboť krajský soud vytyčenou základní spornou otázku
v průběhu řízení před soudem nijak nezodpověděl, ani se jí nijak dále nezaobíral. Soud se měl
podle názoru stěžovatelky primárně zabývat touto spornou otázkou a na jejím řešení pak vystavět
svůj závěr, přitom ale závěr krajského soudu stojí na zcela jiných skutečnost (nedostatečné zjištění
skutkového stavu), aniž bylo zodpovězeno základní, tedy zda lze na práci v rozporu s vydaným
povolením pohlížet jako na práci bez povolení k zaměstnání či nikoliv.
[20] Žalobkyně se ke kasační stížnosti stěžovatelky nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Za stěžovatelku též v řízení o kasační stížnosti jedná její zaměstnankyně s vysokoškolským
právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105
odst. 2 s. ř. s.).
[22] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka uplatňuje důvod kasační stížnosti podle
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení a dále kasační důvod podle ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů.
[23] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky ohledně družstevního
členství žalobkyně ve družstvu Moldgroup, ve vztahu k němuž bylo stěžovatelce vydáno povolení
k zaměstnání. Nejvyšší správní soud nejprve poukazuje na svou předcházející judikaturu
v obdobných otázkách, zejména na rozsudek ze dne 2. 8. 2013, č. j. 6 As 37/2013 – 39,
v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „pro projednávanou věc není rozhodující družstevní
členství žalobkyně, neboť vzhledem k §5 odst. 3 zákoníku práce ve spojení s ustanovením §226 odst. 2
obchodního zákoníku, je-li podle stanov družstva podmínkou členství též pracovní vztah člena k družstvu, mohou
stanovy obsahovat úpravu tohoto vztahu. Tato úprava nesmí odporovat pracovněprávním předpisům, ledaže
úprava je pro člena výhodnější. Není-li zvláštní úprava ve stanovách, platí pracovněprávní předpisy. Z tohoto
pohledu proto může být i člen družstva vyslán na pracovní cestu. Námitky stěžovatelky, jimiž se dovolává
obchodněprávního vztahu mezi žalobkyní a Družstvem KP+S je proto třeba odmítnout.“
Taktéž v projednávané věci neshledal Nejvyšší správní soud důvod se od těchto dříve učiněných
závěrů odchýlit a námitku stěžovatelky považuje za nedůvodnou s tím, že vyslání žalobkyně
na pracovní cestu nebránil fakt, že žalobkyně vykonávala práci jako členka družstva Moldgroup.
[24] Poté se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda je možné i po zrušení ust. §93 zákona
o zaměstnanosti vyslat cizince na pracovní cestu ve smyslu ust. §42 zákoníku práce. Nejvyšší
správní soud nejprve poukazuje na fakt, že se ve své judikatuře touto problematikou
již opakovaně zabýval. Nejprve Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne
22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013 – 42, ve kterém pomocí historického výkladu zákona
o zaměstnanosti dospěl k následujícímu závěru: „Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že současný zákon
o zaměstnanosti mlčí k možnosti dočasného vyslání cizince k výkonu práce mimo místo uvedené v povolení
k zaměstnání. V soukromoprávní oblasti je přitom nepochybné, že zaměstnanec a zaměstnavatel se mohou
na pracovní cestě dohodnout, byť třebas jen konkludentně (shora cit. §42 odst. 1 zákoníku práce). Písemně
se mohou dohodnout též na přeložení (shora cit. §43 odst. 1 zákoníku práce). Do 31. 12. 2008 podléhaly tyto
soukromoprávní úkony další veřejnoprávní regulaci – viz shora popsaný §93 zákona o zaměstnanosti. Počínaje
1. 1. 2009 neexistuje žádná veřejnoprávní norma, která by regulovala časově omezené vyslání cizozemského
zaměstnance mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání. Z ústavního principu deklarovaného
v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí
být nucen činit, co zákon neukládá) plyne, že v takovémto případě se mohou cizozemský zaměstnanec
a jeho zaměstnavatel na pracovní cestě dle své vůle dohodnout.“ K obdobnému závěru dospěl zdejší soud
také například v rozsudku ze dne 2. 8. 2013, č. j. 6 As 37/2013 – 39 nebo v rozsudku ze dne
25. července 2013 sp. zn. 9 As 48/2013. Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil s námitkami
stěžovatelky, podle nichž po zrušení ust. §93 zákona o zaměstnanosti nemohou cizinci
vykonávat ani na základě vyslání na pracovní cestu práci v jiném místě, než ke kterému bylo
vydáno povolení k zaměstnání.
[25] Nejvyšší správní soud také poukazuje na to, že v již citovaném rozsudku
č. j. 1 As 67/2013 - 42 byla také řešena otázka výkladu podávaného Ministerstvem práce
a sociálních věcí k dané problematice. V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud poukázal
na to, že výklad Ministerstva práce a sociálních věcí zveřejněný na jeho webových stránkách
až do počátku roku 2012 umožňoval vyslání cizince na pracovní cestu, zatímco na počátku
roku 2012 došlo k diametrální změně výkladu tímto ministerstvem. Nejvyšší správní soud
v citovaném rozsudku k této změně výkladu ministerstvem uvedl, že „K této změně výkladu
se Ministerstvo rozhodlo, aniž by došlo k jakékoliv legislativní změně, nebo ke změně judikatury. Změna
je v rozporu s textem zákona i záměrem zákonodárce. Exekutiva, zde Ministerstvo práce a sociálních věcí,
se v hrubém rozporu s principem dělby moci povýšila na úroveň zákonodárce. Bez ohledu na zákonodárce
v podstatě zákon novelizovala. Takovýto přístup moci výkonné je nejen ve flagrantním rozporu s dělbou moci,
ale naprosto nepřijatelně zasahuje do právní jistoty zaměstnavatelů a zaměstnanců. Ti nemohli očekávat,
že ke změně výkladu dojde takto hrubě protiústavním způsobem. Naopak, stejně jako žalobce
a jeho zaměstnavatel v nynějším případě, se obdobní účastníci pracovněprávních vztahů řídili zákonem
a s jeho textem souladnou a ustálenou správní praxí Ministerstva práce a sociálních věcí. Nový výklad
Ministerstva, z něhož vychází též stěžovatelka, je tedy nejen v rozporu se zákonem, neboť požaduje splnění
povinností, které zákon nestanoví, ale současně protiústavně narušuje právní jistotu účastníků právních vztahů.“
S ohledem na tyto závěry zdejšího soudu je třeba odmítnout také argumentaci stěžovatelky
právě tímto novým výkladem zákona, který podává Ministerstvo práce a sociálních věcí,
neboť z uvedeného vyplývá, že jde o výklad nesprávný a jsoucí v rozporu se zákonem.
[26] Pokud jde o stěžovatelkou zmiňovaný §145 zákona o zaměstnanosti, odkazuje Nejvyšší
správní soud rovněž na výklad provedený v rozsudku č. j. 1 As 67/2013 – 42. Nejvyšší správní
soud zde dospěl k závěru, že „Ustanovení §145 řeší otázku zaměstnávání cizince na více místech výkonu
práce, nikoliv otázku dočasného vyslání mimo jedno místo výkonu práce. Časově omezené vyslání cizince mimo
místo výkonu práce není tudíž řešeno ustanovením §145, neboť není projevem záměru zaměstnavatele
zaměstnávat cizince na více místech výkonu práce.“ Z uvedeného tedy vyplývá, že ust. §145 zákona
o zaměstnanosti nedopadá na situace, kdy je cizinec zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu.
Ani v projednávaném případě tak není toto ustanovení aplikovatelné s ohledem na to,
že žalobkyně pracovala ve společnosti TPCA v Kolíně právě na základě toho, že sem byla vyslána
na pracovní cestu svým zaměstnavatelem.
[27] Dále je třeba konstatovat, že krajský soud nevyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí názor,
že při určení maximální přípustné délky pracovní cesty cizince je třeba vycházet z již zrušeného
ust. §93 zákona o zaměstnanosti. Krajský soud pouze citoval závěr, k němuž dospěl v v jiném
rozhodnutí, přičemž dále shrnul své závěry v projednávané věci tak, že „cizince je možno vyslat
na pracovní cestu, přičemž takový výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu práce nelze bez dalšího
považovat za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu však musí být
krátkodobé a nesmí znamenat fakticky trvalou změnu místa (popř. též druhu) výkonu práce. Pokud by takové
skutečnosti byly prokázány, pak by se skutečně jednalo o obcházení zákona a o práci konanou bez vydaného
pracovního povolení.“ Uvedený závěr krajského soudu je ostatně v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu, který v rozsudku ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 – 46 dospěl rovněž
k závěru, že „Cizince pracujícího na základě povolení k zaměstnání (92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti) lze vyslat na pracovní cestu. Takový výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu
práce, nelze bez dalšího považovat za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince
na pracovní cestu ale musí být časově omezené (§42 zákoníku práce z roku 2006) a nesmí znamenat
dlouhodobou (fakticky trvalou) změnu místa výkonu práce.“
[28] Krajský soud rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka nevedla
dokazování tak, aby odpovídalo výše citovaným závěrům krajského soudu. S tímto závěrem
krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Z výše uvedeného shrnutí argumentace
v rozhodnutí správního orgánu I. stupně a stěžovatelky (srov. bod 2 a 4 odůvodnění) je zřejmé,
že jak správní orgán I. stupně, tak stěžovatelka vycházeli z předpokladu, že vysílání cizinců
na pracovní cesty po zrušení ust. §93 zákona o zaměstnanosti již není možné. Proto dokazování
provedené ve správním řízení bylo zaměřeno pouze na fakt, že stěžovatelka pracovala mimo
místo uvedené v povolení k zaměstnání a správní orgány se nezabývaly zjišťováním bližších
okolností vyslání žalobkyně na pracovní cestu. Pouze okrajově z odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu I. stupně vyplývá fakt, že stěžovatelka pracovala v TPCA asi 6 měsíců, a fakt,
že stěžovatelka ve společnosti TPCA pracuje „asi“ od března 2012. Přitom ani správní orgán
I. stupně, ani stěžovatelka se těmito okolnostmi blíže nezabývali, stěžovatelka v odůvodnění
svého rozhodnutí nadto uvedla, že období zaměstnání žalobkyně nebylo prokazováno
komplexně, ale bylo spisovným materiálem náležitě doloženo v období od 1. 8. 2012
do 29. 8. 2012 (srov. bod 4 odůvodnění). Za těchto okolností považuje Nejvyšší správní soud
za správný závěr krajského soudu, že stěžovatelkou nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Krajský
soud rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení právě proto, že se stěžovatelka
posouzením výkonu práce žalobkyně z hlediska možného naplnění pracovní cesty nezabývala.
Zjišťování rozhodných skutečností, jakož i jejich následné hodnocení, ponechal plně
na stěžovatelce.
[29] Námitku stěžovatelky o pochybení krajského soudu spočívající ve zrušení rozhodnutí,
jež žalobkyni ukládalo povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1000 Kč, považuje
Nejvyšší správní soud rovněž za nedůvodnou. Stěžovatelka namítala, že se krajský soud
nezabýval otázkou, zda bylo vedení řízení vyvoláno porušením právní povinnosti žalobkyně.
Nejvyšší správní soud však s postupem krajského soudu souhlasí, neboť otázka, zda žalobkyně
porušením své právní povinnosti vyvolala řízení o správním vyhoštění, bude objasněna až v rámci
dalšího dokazování.
[30] K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu ze dne 6. 2. 2013,
č. j. 44 A 31/2012 - 50, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato námitka se nevztahuje
k projednávané věci, neboť nesměřuje proti kasační stížností napadenému rozsudku krajského
soudu (rozsudek krajského soudu ze dne 26. 3. 2013, č. j. 44 A 4/2013 – 35). Tato námitka
směřuje proti rozsudku, z jehož judikatorních závěrů krajský soud při svém rozhodování
vycházel. Uvedený rozsudek krajského soudu nicméně není v projednávané věci přezkoumáván,
proto se Nejvyšší správní soud nemohl námitkou nepřezkoumatelnosti tohoto rozsudku
krajského soudu zabývat. Nad rámec nutného Nejvyšší správní soud uvádí, že je mu z úřední
činnosti známo, že uvedený rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností,
která byla zdejším soudem zamítnuta v řízení pod sp. zn. 6 As 37/2013, přičemž námitka
nepřezkoumatelnosti tohoto rozsudku nebyla shledána jako důvodná.
[31] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
IV. Náklady řízení
[32] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly
a žalobkyně také náhradu nákladů řízení nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu