ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.61.2012:29
sp. zn. 6 As 61/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: J. Z.,
zastoupené JUDr. Janou Borskou, advokátkou, se sídlem Roháčova 2614, Tábor, o podání ze dne
23. 3. 2012, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 25. 9. 2012, č. j. 10 A 85/2012 - 7,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyně podala u Krajského soudu v Českých Budějovicích „(n)ávrh na obnovu řízení
u Krajského soudu v Českých Budějovicích“ s tím, že jako žalovaného označila „(p)ozemkový úřad“
a „Ministerstvo zemědělství“. Kromě obnovy řízení se domáhala také „navrácení majetku patřícího
panu F. K. …“, a dále toho, aby „v tomto případě byla řešena i nová důkazní svědectví a zaznělo, že vůči F.
K. byl účelově zneužit Benešův dekret, a paní J. Z. náleží 2/6 celku majetku …“. K žalobě mimo jiné
přiložila rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2011, č. j. 10 A
15/2011 - 42, kterým bylo ve věci žalobkyně vyhověno žalobě na ochranu proti nečinnosti
Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Písek. Doložila také rozhodnutí posledně
uvedeného správního orgánu ze dne 12. 5. 2011, č. j. 91057/2011 MZE 130718, o nepovolení
obnovy řízení, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne
13. 6. 2011, čj. 101154/2011-MZE-13302, o zamítnutí odvolání žalobkyně proti označenému
rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Písek.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 1. 9. 2011,
č. j. 10 A 70/2011 - 12, o postoupení věci Městskému soudu v Praze jako soudu místně
příslušnému. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že se žalobkyně domáhala přezkoumání postupu
Ministerstva zemědělství [Ústředního pozemkového úřadu - pozn. Nejvyššího správního soudu],
se sídlem Těšnov 17, Praha, proto je k řízení příslušný Městský soud v Praze jako krajský soud,
v jehož obvodu se nachází sídlo tohoto orgánu. Po právní moci tohoto usnesení byla věc
příslušnému soudu postoupena.
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2011, č. j. 10 A 300/2011 - 18, vyzval
žalobkyni k odstranění nedostatků žaloby, zejména k označení napadeného rozhodnutí
a k uvedení žalobního petitu. Podáním ze dne 17. 10. 2011 žalobkyně upřesnila, že se žalobou
domáhá zrušení trestního nálezu Okresního národního výboru v Milevsku ze dne 9. 12. 1948,
č. j. VK 228/46 a žádá o výrok, že „v tomto případě byla zneužita státní moc a porušen právní řád
za účelem politické diskriminace a zabavení majetku, který byl ukraden Ministerstvem zemědělství v roce 1951“,
a dále požadovala, aby jí byl „navrácen majetek 2/6 celku“. Městský soud přípisem ze dne
20. 10. 2011, č. j. 10 A 300/2011 - 23, žalobkyni vyzval k doložení napadeného rozhodnutí.
V podání ze dne 30. 10. 2011 žalobkyně označila za rozhodnutí, které má být v tomto řízení
přezkoumáno, jednak opět trestní nález Okresního národního výboru v Milevsku a jednak
„Krajský národní výbor v Českých Budějovicích Zn. j. 6293/1949“. Dále mimo jiné uvedla,
že se v tomto jednání pokouší o zrušení trestního nálezu, a že se cítí „i v současné době tímto nálezem
omezena na svých právech na dobré jméno a část majetku /2/6 celku/“. Městskému soudu přitom zaslala
kopii uvedeného trestního nálezu a dále výměr Krajského národního výboru v Českých
Budějovicích ze dne 15. 9. 1949, zn. j. 6293/1949-V.
[4] Městský soud v Praze přípisem ze dne 2. 11. 2011, č. j. 10 A 300/2011 - 26, vyjádřil
svůj nesouhlas s postoupením věci a předložil ji Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí
o místní příslušnosti podle ustanovení §7 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze zjištění, že se žalobkyně
domáhá přezkoumání rozhodnutí Okresního národního výboru v Milevsku ze dne 9. 12. 1948,
č. j. VK 228/46, a rozhodnutí Krajského národního výboru v Českých Budějovicích ze dne
15. 9. 1949, č. j. 6293/1949-V. Jelikož tedy podle názoru městského soudu v dané věci
rozhodoval v posledním stupni Krajský národní výbor v Českých Budějovicích, jehož působnost
dle §20 odst. 2 zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti
a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, v tehdy účinném znění, přešla na Okresní
úřad v Českých Budějovicích a následně dle čl. CXIX odst. 2 zákona č. 320/2002 Sb., o změně
a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, v tehdy účinném
znění, na Magistrát města České Budějovice, je v tomto řízení podle ustanovení §69 s. ř. s.
žalovaným správním orgánem Magistrát města České Budějovice. K projednání a rozhodnutí věci
je proto podle městského soudu místně příslušný Krajský soud v Českých Budějovicích.
[5] Následně žalobkyně podáním ze dne 3. 11. 2011 doplnila žalobu „o další důkazní materiál“,
přičemž v záhlaví označila jako žalovaný orgán Ministerstvo zemědělství. V podání ze dne
24. 11. 2011 pak mimo jiné uvedla, že žádala jednak „o obnovení řízení, neboť … nová svědectví nebyla
nikdy projednána“ a jednak „o zrušení Trestního nálezu, neboť to byl zcela účelový a diskriminační akt
vůči slušnému člověku“, a proto požaduje, aby „na něj bylo hleděno jako na člověka, který se neprovinil
vůči československému státu.“ Závěrem pak vyslovila, že žádá „o zrušení Trestního nálezu ONV
v Milevsku Čj. Vk228/46 a vrácení zemědělského majetku který náležel panu F. K. …“ s tím, že
„(m)inisterstvo zemědělství nemůže majetek nevydat, neboť nelze vycházet z účelových nálezů vydaných po roce
1948!!!!“. Konečně v podání ze dne 30. 11. 2011 žalobkyně uvedla, že zasílá další materiál „pro
zrušení Trestního nálezu.“
[6] Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 23. 12. 2011, č. j. Nad 32/2011 - 42,
tak, že místně příslušným pro vedení řízení je Krajský soud v Českých Budějovicích.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší správní soud uvedl, že v žalobě ze dne 24. 8. 2011
nebyly uvedeny všechny zákonné náležitosti předepsané s. ř. s., tudíž Krajský soud v Českých
Budějovicích měl žalobkyni vyzvat k odstranění vad tohoto podání. Teprve poté, co bude
postaveno najisto, jaký typ řízení požaduje žalobkyně vést a vůči komu, by bylo na místě řešit
místní příslušnost.
[7] Podáním ze dne 23. 3. 2012 se žalobkyně výslovně domáhala „žaloby na nečinnost
Ministerstva zemědělství – Pozemkový úřad v Písku“, který odůvodnila tak, že podala návrh na obnovu
řízení ve věci navrácení majetku po F. K. s odůvodněním, že nebyla řešena jí navrhovaná
svědectví a že podala návrh na obnovu řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích proti
Ministerstvu zemědělství – Pozemkový úřad v Písku. V obnově řízení se žalobkyně domáhala
navrácení majetku po svém dědečkovi panu F. K., vůči němuž byl dle žalobkyně „zneužit tzv.
Benešův dekret“ a dle žalobkyně je na něj nutné hledět jako na nevinného. K tomuto podání
přiložila Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 A 15/2011 - 42 a rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ze dne 12. 5. 2011, č. j. 91057/2011-MZE-130718 a č. j. 101154/2011-
MZE-13302. Žalobkyně dále uvedla, že „napadá všechna rozhodnutí, neboť v žádném rozhodnutí
neproběhla žalobkyní navrhovaná důkazní svědectví“. Žalobkyně požadovala výrok soudu následujícího
znění: „Ministerstvo zemědělství je povinno vrátit majetek patřící F. K. žalobkyni.“
[8] Usnesením ze dne 10. 9. 2012, č. j. 10 A 70/2011 - 128, Krajský soud v Českých
Budějovicích vyloučil žalobu na ochranu proti nečinnosti Ministerstva zemědělství – Ústředního
pozemkového úřadu Těšnov k samostatnému projednání. Usnesením z téhož dne
č. j. 10 A 70/2011 - 129, Krajský soud v Českých Budějovicích dále vyzval žalobkyni,
aby odstranila vady podání ze dne 23. 3. 2012 a uvedla je do souladu s platnou právní úpravou.
V odůvodnění krajský soud žalobkyni ozřejmil, že žaloba na ochranu proti nečinnosti správního
orgánu obsahuje podle ustanovení §80 s. ř. s. kromě obecných náležitostí označení věci, vylíčení
rozhodujících skutečností, označení důkazů a návrh výroku rozsudku. Krajský soud dále
žalobkyni vysvětlil, že může správnímu orgánu pouze uložit povinnost vydat rozhodnutí ve věci
samé nebo osvědčení, čemuž musí odpovídat i petit žaloby.
[9] Žalobkyně na výzvu soudu reagovala podáním ze dne 17. 9. 2012, v němž uvedla,
že se domáhá zrušení trestního nálezu ONV v Milevsku ze dne 9. 12. 1948, č. j. VK 228/46
a zrušení Výměru Krajského národního výboru v Českých Budějovicích zn.j. 6293/194.
Tyto dokumenty byly dle žalobkyně poplatné době po nástupu komunistického režimu a vylíčení
skutečností je obsaženo v knize Vyhnanci – Akce Kulak. Žalobkyně navrhovala výrok soudu,
podle něhož „se určuje, že v případě pana F. K., S. 8, byla v minulosti uvedenými listinami zneužita státní
moc a porušen právní řád za účelem politické diskriminace a tyto listiny pozbývají platnosti. Určuje se, aby soud
uložil správnímu orgánu vydat majetek zabavený Ministerstvem zemědělství v roce 1951 panu F. K., S. 8.“
[10] Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 10 A 85/2012 - 7 ze dne
25. 9. 2012, odmítl podání žalobkyně ze dne 23. 3. 2012, neboť toto podání dle závěru krajského
soudu nesplňuje obsahová minima stanovená s. ř. s. pro podání, protože není zřejmé,
čeho se žalobkyně domáhá, ať už se jedná o zásah do práv v důsledku nezákonného rozhodnutí
nebo nečinností správního orgánu. Podání ze dne 23. 3. 2012 je však dle krajského soudu
nesrozumitelné, neboť žalobkyně namítá nesprávný postup v rámci řízení o návrhu na obnovu
řízení, přičemž ale dále požaduje určení, že Ministerstvo zemědělství je povinno vrátit žalobkyni
majetek patřící F. K. Pokud by krajský soud připustil projednání takové žaloby, zatížil by řízení
vadou, jež by mohla být označena za příčinu nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti rozhodnutí
soudu o věci samé. Krajský soud žalobkyni poučil o náležitostech žaloby na ochranu proti
nečinnosti – podání ze dne 17. 9. 2012 krajský soud nevyhodnotil tak, že by žalobkyně dostatečně
reagovala na předchozí výzvu soudu.
II. Kasační stížnost
[11] Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2012,
č. j. 10 A 85/2012 - 7, podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost ze dne
12. 10. 2012, v níž uvedla, že požádala o určení advokáta Českou advokátní komoru. Stěžovatelka
konstatovala, že podala žalobu ke krajskému soudu a že i přes laické úsilí nebyla žaloba soudem
přijata, ačkoli 3x stěžovatelka navštívila asistentku soudce a přestože vycházela z předchozího
usnesení Nejvyššího správního soudu.
[12] Stěžovatelka prostřednictvím určené advokátky svou kasační stížnost doplnila podáním
ze dne 17. 12. 2012 a tvrdila, že podala žalobu na ochranu proti nečinnosti správního
orgánu, který nerozhodl o obnově řízení. Žaloba byla samostatně projednána krajským soudem
a rozhodnutí o obnově bylo zamítnuto jak správním orgánem prvního stupně, tak i orgánem
druhého stupně. Postup krajského soudu považovala stěžovatelka za zmatečný, neboť rozhodl
o vyloučení části věci z původního řízení vedeného pod sp. zn. 10 A 70/2011,
v němž také rozhodl o odmítnutí žaloby (rovněž zde stěžovatelka podala kasační stížnost, věc je
vedena u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 As 125/2012). V jedné a téže věci je
proto dle stěžovatelky vedeno několik řízení, přičemž z odůvodnění jednotlivých usnesení není
stěžovatelce zřejmé, které části žaloby se příslušné usnesení týká. Stěžovatelka dospívá k závěru,
že zde může nastat překážka litispendence. Stěžovatelka popsala průběh řízení a odkázala
na odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2011, č. j. Nad 32/2011 - 42.
Jelikož krajský soud v původním řízení zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce,
reagovala stěžovatelka na výzvy soudu k odstranění vad kasační stížnosti osobně. Stěžovatelka
opakovaně doložila, že obsahem jejího podání je nesouhlas s rozhodnutím příslušného správního
orgánu o nevydání majetku po jejím dědečkovi F. K., kde majetek nebyl vydán z důvodu jeho
pravomocného rozhodnutí o spolupráci v době nacismu, přičemž vždy žádala o spojení obou
věcí, protože správní orgán podmínil vydání majetku předložením zrušení rozhodnutí o
potrestání F. K. Stěžovatelka popsala postup krajského soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 10 A
70/2011, v němž byla vyzvána k tomu, zda požaduje zrušení rozhodnutí o potrestání F. K. anebo
o nevydání majetku zabaveného v důsledku potrestání. Stěžovatelka však vždy požadovala
spojení těchto věcí, přičemž krajský soud stěžovatelku v tomto směru nedostatečně poučil a
nerozhodl jasně, zda lze požadavku stěžovatelky vyhovět či nikoli. Stěžovatelka byla v důsledku
nesprávného postupu krajského soudu přesvědčena, že koná zcela v souladu s požadavky soudu a
že obsahem jejího podání je nesouhlas s rozhodnutím příslušného správního orgánu o nevydání
majetku po jejím dědečkovi F. K., kde majetek nebyl vydán z důvodu jeho pravomocného
rozhodnutí o spolupráci v době nacismu. Původní správní žaloba směřovala dle stěžovatelky
proti rozhodnutí ministerstva zemědělství o nepovolení obnovy řízení o vydání majetku,
přičemž Nejvyšší správní soud následně změnil místní příslušnost, protože se stěžovatelka
domáhala zrušení rozhodnutí vůči jejímu dědečkovi v souvislosti s vydáním majetku. Stěžovatelka
poté předložila soudu nové skutečnosti, kterými se ale nikdo nezabýval. Postupem krajského
soudu bylo stěžovatelce znemožněno právo na zastoupení advokátem. Krajský soud
podle stěžovatelky nedostatečně posoudil, že tu došlo ke křivdě. Stěžovatelka se cítí poškozena
tím, že rehabilitace byla umožněna osobám odsouzeným v trestím řízení, nikoli osobám
odsouzeným ve správním řízení. Z judikatury Ústavního soudu naopak stěžovatelce vyplývá,
že správní orgány a soudy jsou oprávněny v restitučních řízeních posuzovat dopad předchozích
správních rozhodnutí z hlediska restitučních titulů. Pokud v České republice neexistuje žádný
orgán, který by se zabýval na základě nových skutečností zrušením pravomocného správního aktu
tvořící překážku vrácení majetku rodině, cítí se stěžovatelka poškozena na svých právech.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích vzešlo
(ustanovení §102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a je
přípustná, neboť nejsou naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s. Stěžovatelka
ve svém podání nepodřadila důvod kasační stížnosti pod příslušné ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
Pokud ovšem stěžovatelka kasační stížností napadá usnesení o odmítnutí žaloby, z povahy věci
pro ni přichází v úvahu pouze kasační důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. usnesení zdejšího soudu
č. j. 1 As 7/2004 - 47 ze dne 18. 3. 2004; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu dostupná na www.nssoud.cz).
[14] Nejvyšší správní soud je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat
pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou
v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatelky
důvodná, zda rozhodnutí týkající se dědečka stěžovatelky pana F. K. jsou spravedlivá či nikoli a
zda stěžovatelce svědčí určitý restituční titul nebo ne. Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu
v řízení o kasační stížnosti je vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí.
Jestliže krajský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil podmínky
pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se „merita věci“,
tedy toho, zda žaloba je důvodná (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 24/2004 - 49; ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98; či ze dne 5 . 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65).
[15] Nejvyšší správní soud za této situace napadené usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích v mezích řádně uplatněného kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal,
přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná; k tomuto závěru vedly Nejvyšší správní
soud následující úvahy:
[16] Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. je naplněn v případě nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
[17] Pro posouzení věci Nejvyšší správní soud považuje za zásadní postavit na jisto, zdali
v řízení o podání stěžovatelky ze dne 23. 3. 2012 byly splněny procesní podmínky stanovené
s. ř. s. nebo ne.
[18] Podle ustanovení §37 odst. 3 s. ř. s. platí, že „z každého podání musí být zřejmé, čeho se týká,
kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Ten, kdo činí podání, (dále jen
"podatel") v podání uvede o své osobě osobní údaje jen v nezbytném rozsahu; vždy uvede jméno, příjmení a adresu,
na kterou mu lze doručovat. Jiné osobní údaje uvede jen tehdy, je-li toho třeba s ohledem na povahu věci, která má
být soudem projednána. K podání musí být připojeny listiny, kterých se podatel dovolává. Podání, které je třeba
doručit ostatním účastníkům a osobám na řízení zúčastněným, musí být předloženo v potřebném počtu stejnopisů.“
[19] V případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu se dále použije ustanovení §71
odst. 1 s. ř. s., podle něhož „žaloba kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3) musí obsahovat a)
označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob na řízení
zúčastněných, jsou-li žalobci známy, c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, d) žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, e) jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést, f) návrh výroku
rozsudku.“
[20] V případě žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se dále použije
ustanovení §80 odst. 3 s. ř. s., podle něhož „žaloba kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat
a) označení věci, v níž se žalobce ochrany proti nečinnosti domáhá, b) vylíčení rozhodujících skutečností,
c) označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, d) návrh výroku rozsudku.“ Podle ustanovení §81 odst. 2
s. ř. s. platí, že „je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí
nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon.“
[21] Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že podání ze dne 23. 3. 2012 výše popsané
obecné a speciální obsahové náležitosti podání stanovené s. ř. s. neobsahuje, neboť
ačkoli stěžovatelka v úvodu tohoto podání uvádí, že podává žalobu na nečinnost Ministerstva
zemědělství – Pozemkový úřad v Písku (což by odůvodňovalo závěr, že se jedná o žalobu
na ochranu proti nečinnosti podle ustanovení §79 a násl. s. ř. s.), v petitu požaduje, aby byla
Ministerstvu zemědělství uložena povinnost vrátit majetek patřící F. K. stěžovatelce. Takovýto
petit však naprosto neodpovídá tomu, jak může správní soud rozhodující o žalobě na ochranu
proti nečinnosti podle ustanovení §81 odst. 2 s. ř. s. rozhodnout, ani jakémukoli jinému petitu
podle s. ř. s. Návrh výroku rozhodnutí soudu – odhlédne-li Nejvyšší správní soud od jeho
neurčitosti ve vztahu ke konkrétním nemovitostem, jejichž navrácení se stěžovatelka domáhá -
spíše odpovídá žalobě na plnění podle ustanovení §80 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
[22] Stěžovatelka nadto k tomuto podání přiložila rozhodnutí Ministerstva zemědělství,
přičemž dále uvedla, že tato rozhodnutí napadá s odůvodněním, že v žádném jednání neproběhla
navrhovaná důkazní svědectví. V takovém případě by se však mělo jednat o žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s.
[23] Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku soudu č. j. 7 Aps 2/2009 - 197 ze dne
9. 7. 2009 „pro určení žalobního typu není rozhodné, jak žalobce žalobu označil, ale je třeba ji posuzovat
podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný její petit. Pokud by byl mezi obsahem žaloby a navrženým
petitem rozpor, popř. byl rozporný samotný petit, bylo by třeba takovou vadu nejprve odstranit (srov. §37 s. ř. s.
a §43 o. s. ř.). V daném případě žaloba svým obsahem nekorespondovala se zněním petitu, ale i samotný petit
byl rozporný.“
[24] V posuzovaném případě se právě o výše popsanou rozpornost mezi obsahem a petitem
žaloby jednalo, tudíž krajský soud postupoval správně, pokud stěžovatelku vyzval k odstranění
vad žaloby ze dne 23. 3. 2012 usnesením ze dne 10. 9. 2012, č. j. 10 A 70/2011 - 129,
přičemž stěžovatelku v odůvodnění tohoto usnesení poučil o tom, jaké náležitosti má mít žaloba
na ochranu proti nečinnosti. Poučovací povinnost správního soudu ve smyslu ustanovení §36
odst. 1 a §37 odst. 5 s. ř. s. se týká procesních práv účastníka řízení, správní soudy v rámci
své poučovací povinnosti však nemají účastníkům sdělovat, zdali jejich podání mají meritorně
šanci na úspěch či nikoli, jak dovozuje stěžovatelka, neboť tím by poučovací povinnost nahradila
samotnou rozhodovací činnost správního soudu.
[25] Stěžovatelka na tuto výzvu reagovala podáním ze dne 17. 9. 2012, kterým se domáhala
zrušení trestního nálezu ONV v Milevsku ze dne 9. 12. 1948, č. j. VK 228/46 a zrušení Výměru
Krajského národního výboru v Českých Budějovicích zn. j. 6293/194. Jako návrh výroku
rozhodnutí stěžovatelka výslovně uvedla, že se domáhá určení, že v případě pana F. K., S. 8, byla
v minulosti uvedenými listinami zneužita státní moc a porušen právní řád za účelem politické
diskriminace a že tyto listiny pozbývají platnosti. Dále se stěžovatelka domáhala určení, aby soud
uložil správnímu orgánu vydat majetek zabavený Ministerstvem zemědělství v roce 1951 panu F.
K., S. 8. Rovněž takto formulovaný petit nepředstavuje návrh, o němž by mohly správní soudy
rozhodující podle s. ř. s. rozhodovat. Naopak se spíše jedná o určovací petit ve smyslu ustanovení
§80 písm. c) o. s. ř. kombinovaný s výše uvedenou žalobou na plnění, případně velmi vzdáleně s
žalobou na zrušení správního rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s.
[26] Stěžovatelka se nemůže s úspěchem dovolávat usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 12. 2011, č. j. Nad 32/2011 - 42, neboť již v odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo
konstatováno, že „Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal, že by v žalobě ze dne 24. 8. 2011 byly
uvedeny všechny zákonem požadované náležitosti. Z jejího obsahu totiž nebylo zcela jasné, čeho se týkala,
proti komu směřovala a co žalobkyně navrhovala. Ze znění žaloby tedy nebylo zřejmé ani to, zda se žalobkyně
vůbec domáhala zrušení správního rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích měl proto v souladu s §37
odst. 5 s. ř. s. nejprve vyzvat žalobkyni k odstranění vad podání a ujasnit si, čeho se žalobkyně tímto zjevně
nejasným podáním domáhá. Místní příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí věci ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s.
lze určit teprve v návaznosti na konkrétní předmět soudního řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích
proto pochybil, pokud postoupil věc Městskému soudu v Praze, aniž by si postavil na jisto, co je vlastně předmětem
řízení a čeho se žalobkyně domáhala. Za této situace se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako nejvhodnější postup
Městského soudu v Praze, který sám vyzval žalobkyni k odstranění vad podání. Následná vyjádření žalobkyně
však zcela neodstranila vady původní žaloby. Zdá se z nich ovšem vyplývat, že žalobkyně nebrojí proti rozhodnutí
Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, č. j. 101154/2011-MZE-13302 ze dne
13. 6. 2011, jak dovodil Krajský soud v Českých Budějovicích. Aniž by Nejvyšší správní soud mohl
v této procesní fázi předurčit, který soud bude místně příslušný k meritornímu rozhodnutí v této věci, vrátil spis
Krajskému soudu v Českých Budějovicích k postupu, který byl tento soud povinen učinit již po obdržení žaloby.
Krajský soud v Českých Budějovicích především posoudí, zda je na základě obsahu spisu jednoznačně zřejmé, co je
předmětem tohoto řízení a zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti daného druhu žaloby, příp.
zda se vůbec jedná o žalobu projednatelnou v rámci správního soudnictví. Pokud žaloba nesplňuje všechny
zákonné náležitosti a zejména z ní není zřejmé vydání jakého výroku a vůči komu se domáhá, krajský soud
vyzve žalobkyni k odstranění vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s. a současně ji poučí o následcích nevyhovění
této výzvě. Teprve poté se bude moci vyjádřit k tomu, zda je namístě postoupit věc jinému soudu.“
[27] Již tímto rozhodnutím Nejvyššího správního soudu tedy byla stěžovatelka upozorněna
na skutečnost, že její aktivita trpí značnými procesními vadami neumožňujícími řádné projednání
věci a že je nutné upřesnit druh řízení, které stěžovatelka vede a vůči komu. Krajský soud
v Českých Budějovicích postupoval zcela v souladu s tímto usnesením Nejvyššího správního
soudu a snažil se předmět řízení specifikovaném v podání ze dne 23. 3. 2012 postavit najisto,
neboť i toto podání stěžovatelky trpělo neurčitostí stejně jako její předcházející podání v řízení
vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 A 70/2011.
[28] Nejvyššímu správnímu soudu je zjevné (jak ostatně vyplývá i z obsahu kasační stížnosti),
že cílem snahy stěžovatelky v průběhu celého předmětného řízení a řízení vedeného
před krajským soudem pod sp. zn. 10 A 70/2011, z něhož bylo podání ze dne 23. 3. 2012
vyloučeno, je domoci se majetku, jenž byl údajně nespravedlivě zabaven dědečkovi stěžovatelky
panu F. K. ve 40. a 50. letech minulého století na základě tehdejších řízení. K navrácení takového
majetku však slouží speciální řízení, např. podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona
č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., u
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
[29] Z vyjádření Ministerstva zemědělství ze dne 16. 5. 2012 k řízení vedenému před krajským
soudem pod sp. zn. 10 A 70/2011 vyplývá, že stěžovatelka, resp. její předchůdkyně, tato řízení
v minulosti neúspěšně vedla. Jednotlivá rozhodnutí vydaná správními orgány v těchto řízeních
byla za splnění příslušných podmínek přezkoumatelná podle tehdejších procesních předpisů.
Řízení podle s. ř. s. vedená před správními soudy nemají sloužit k tomu,
aby se jejich prostřednictvím žalobci domáhali jakékoli nápravy domnělých nespravedlností
vůči neurčité skupině povinných subjektů, ale k ochraně konkrétních veřejných subjektivních
práv konkrétní osoby před protiprávní činností konkrétního správního orgánu v příslušném typu
soudního řízení. Spojování jednotlivých typů řízení podle s. ř. s. nebo dokonce podle o. s. ř.,
případně vytváření zcela nových řízení, jež nahrazuje řízení před správními orgány, není
přípustné.
[30] Ačkoli stěžovatelka v kasační stížnosti obsáhle uvádí a podrobně popisuje,
že se v průběhu řízení před krajským soudem domáhala ochrany před nečinností správního
orgánu, jenž nerozhodl o obnově řízení, a že nesouhlasila s rozhodnutím o nevydání majetku
po jejím dědečkovi F. K., Nejvyššímu správnímu soudu z obsahu této kasační stížnosti nevyplývá,
že by stěžovatelka tvrdila, že v případě jejího podání ze dne 23. 3. 2012 a následného podání ze
dne 17. 9. 2012 byly splněny procesní podmínky stanovené s. ř. s. pro stěžovatelkou tvrzená
soudní řízení. Ani na základě kasační stížnosti tedy není Nejvyššímu správnímu soudu jasné, vůči
komu bylo řízení o podání ze dne 23. 3. 2012 vedeno a čeho se stěžovatelka konkrétně v souladu
s možnosti danými s. ř. s. domáhala.
[31] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s argumentací stěžovatelky dovolávající se zmatečnosti
řízení v podobě překážky litispendence. Byť fakticky probíhalo před Krajským soudem
v Českých Budějovicích několik řízení, v případě řízení vedeného pod sp. zn. 10 A 85/2012 nebyl
z důvodu nesprávného procesního postupu stěžovatelky jednoznačně určen předmět
tohoto řízení, nelze tedy hovořit o tom, že zde o stejné právní věci (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1093 – 1105) byla
vedena samostatná řízení. Teprve pokud by stěžovatelka respektovala výzvy krajského soudu
a odstranila vady svých podání, bylo by možné určit, co bylo předmětem jednotlivých řízení,
a případně i konstatovat překážku litispendence. Nesprávný procesní postup stěžovatelky,
jenž se krajský soud snažil odstranit podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., a vršení různých podání
stěžovatelkou nelze klást k tíži krajského soudu. Pokud by Nejvyšší správní soud přijal
tuto argumentaci stěžovatelky, vedlo by to k absurdní situaci, kdy by žalobci, jež by vedli
samostatná řízení s neurčeným předmětem a kteří by nerespektovali výzvy správních soudů,
vždy mohli s úspěchem namítat, že jednotlivá řízení se částečně překrývají, což měl krajský soud
i přes jejich vadný a neurčitý postup zjistit.
[32] Krajský soud v Českých Budějovicích neodmítl stěžovatelce přístup k soudu podle čl. 36
Listiny základních práv a svobod, ani neposuzoval, jestli se správní orgány, jež stěžovatelka
ani v kasační stížnosti bezrozporně neoznačila, dopustily protiprávního jednání, zda skutečně
došlo ve vztahu k panu F. K. ke stěžovatelkou tvrzené a dokladované nespravedlnosti (jež měla
být řešena v restitučním řízení, viz. výše); pouze se zabýval procesní otázkou věci, přičemž dospěl
podle Nejvyššího správního soudu ke správnému závěru, že z důvodu nesprávného procesního
postupu stěžovatelky i přes mnohá poučení učiněná správními soudy a přes osobní konzultace
stěžovatelky u asistentky krajského soudu nelze v řízení o podání ze dne 23. 3. 2012 pokračovat,
jak vyplývá ze záhlaví a odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu.
[33] Poukazuje-li stěžovatelka v neposlední řadě na to, že krajský soud nesprávně zamítl
její žádost o zastoupení advokátem usnesením ze dne 20. 4. 2012, č. j. 10 A 70/2011 - 67 (jež je
Nejvyššímu správnímu soudu známo, neboť předmětný spis byl k další kasační stížnosti
předložen Nejvyššímu správnímu soudu pod sp. zn. 8 As 125/2012), je podle Nejvyššího
správního soudu nutné poukázat na to, že proti tomuto pravomocnému usnesení si stěžovatelka
mohla podat kasační stížnost, o které by rozhodoval Nejvyšší správní soud,
přičemž v předmětném řízení by nepožadoval ani zastoupení advokátem, ani zaplacení soudního
poplatku (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37). O možnosti podání opravného prostředku byla stěžovatelka krajským
soudem správně poučena. Nehájila-li stěžovatelka svá procesní práva příslušným způsobem,
zde podáním kasační stížnosti proti zamítnutí jejího návrhu na ustanovení zástupce z řad
advokátů, nelze zpětně z tohoto důvodu dovozovat nezákonnost postupu krajského postupu.
Výjimečné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2012,
č. j. 6 Ads 157/2011 - 56, se nemohou v posuzovaném případě uplatnit, neboť v případě
stěžovatelky se nejedná o situaci zdravotně postižené osoby ve smyslu Úmluvy o právech osob
se zdravotním postižením (č. 10/2010 Sb.m.s.).
[34] Není proto naplněn stěžovatelkou uplatněný kasační důvod podle ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[35] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (ustanovení
§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
IV. Náklady řízení
[36] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto
pouze ve vztahu ke stěžovatelce, neboť nebylo postaveno najisto, kdo je žalovaným správním
orgánem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2013
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu